Čas klidně běží a já si zpívám...

Podle karet má být pro mě tenhle a následující měsíc přelomový v pozitivním slova smyslu.
Zatím se to spíš podobá houpačce. Na poště, kam jsem se hlásila na brigádu, by mě sice vzali, ale je to moc práce za málo peněz - a když říkám za málo, myslím za málo. V tak velké krizi, abych lítala jako idiot po nejdelší trase ze všech a měla za to takovou almužnu, ještě pořád nejsem. Ale v pátek jdu na další pracovní pohovor, tak doufám, že tam už pochodím lépe.
Pořád je mi ještě špatně. Nevím, co to s tím zažíváním mám, ale za poslední dva měsíce snad nebyl den, kdy by mi nebylo aspoň na chvíli zle. Ptala jsem se na to doktorky a ta povídala, že podle toho, co může prohlédnout ona, to vypadá, že jsem zdravá. Že mám akorát trošinku pod limitem červené krvinky, ale neprokrvená taky nejsem.
No a není lepší jobovka, než když dvě hodiny stojíte frontu na studijním, nevyspalá, nenalíčená, nenaložená... A potkáte někoho, kdo se vám líbí. Ale co, po ránu nebudu nikdy vypadat líp.:D
Žít neumím, jen tak neklidně těkám...
Nicméně mám sama i pocit, že už se musí brzy něco stát. Některé věci jsou už napjaté nebo u ledu příliš dlouho.

Bojíte se rádi?

Mám poslední dobou zničehonic období, že v jednom kuse koukám na horory - ať už na ty, co jsem viděla několikrát, nebo na ty, které jsem vždycky vidět chtěla, ale neměla jsem na to odvahu. Než tohle období začalo, neviděla jsem totiž čtyři roky žádný horor, neb jsem velký posera.
Naposledy to byl druhý díl Záhady Blair Witch - mimochodem, co tak pozoruji různé série, budu se muset omluvit druhému dílu Recu za to, že jsem ho označila za krávovinu a prznitele krásného první dílu. Ale to bych odbočovala. Zkrátka mě při sledování BW2 napadla jedna věc. Že i takový posera, jako jsem já, nemá nejmenší problém najít horor, u kterého by se nebál - mimo Blair Witch 2 mohu z těch, které jsem v poslední době viděla, mohu jmenovat Cabin Fever nebo Death Tunnel. Stejně tak můj starý dobrý známý Resident Evil, ať už jakýkoliv díl, také nepatří mezi to nejděsivější, co spatřilo světlo filmového světa. Jako autora hororových povídek mě to přivedlo na jednu myšlenku - jak vůbec přemýšlí tvůrci filmů s tak dobrým potenciálem? Jak je možné zabít něco, co může být dobré?
Stephen King, který podle mého názoru nosí přezdívku "mistr hororu" oprávněně, jelikož jediná jeho kniha, u které jsem neměla tendence podělat se strachy, byla Carrie, a i ta byla krásně znepokojivá, řekl jednou k hororovému tématu to, že každý člověk se něčeho bojí, a zejména pak toho, co nevidí nebo nedokáže racionálně vysvětlit. A že on sám se rád bojí a ví, čeho se bojí.
Podle podobného klíče píšu své povídky i já - vlastně čerpám z toho, čeho se sama bojím. Všechno pak můžu popsat daleko realističtěji, než kdybych cucala z prstu. A podle ohlasů, které mi přišly (ne od známých, ale i od úplně cizích lidí), je to správná cesta.
Zkrátka pokud máte nápad, stačí se na něj podívat z úhlu pohledu "z čeho bych v takové situaci měl největší strach já?", a tento pohled pak náležitě podtrhnout. Pro dost lidí to může být špatná cesta a výsledek je tak nechá docela chladnými, ale zároveň je zde i spousta lidí, kteří budou opravdově a srdečně sdílet vaše fóbie a obavy.
Z toho, co jsem viděla a vídám, mám pocit, že režiséři některých filmů to spíš berou za konec typu "bude to vypadat efektivně", "jo, o tomhle mi lidi říkali, že je to děsivé". Když budu konkrétní, typickým příkladem je Death Tunnel. Sanatorium Waverly Hills a jeho historie je samo o sobě dost děsivou záležitostí, ale díky touze šokovat a snaze být za každou cenu originální (i když pod pojmem originální si každý představí něco jiného) máme nakonec zmatečně přeskakující telenovelu, která zvládne s přehledem zabít jakékoliv napětí nebo dejme tomu hrůzu, které do filmu vnášejí už samotné lokace.