jedináčci vs. zbytek světa

Bude to tak trochu naštvaný hejt, a je to taky něco, co jsem chtěla napsat snad tak dlouho, jak dlouho mám blog (nemyslím tím nutně tento). Ale nějak jsem se k tomu dřív nedostala, neb mám kolem sebe naštěstí víceméně normální lidi bez předsudků, takže se s negativními reakcemi na to, že jsem jedináček, nesetkávám. Nicméně jsou situace, které mi zkrátka nedají.

Asi bude něco pravdy na tom, že jedináčci vždy drží při sobě. Když si zrekapituluju svoje kamarády ať už z dávné doby nebo ze současnosti, vždycky moji nejlepší kamarádi byli právě jedináčci, tedy většinou. Ale to může být jenom náhoda, nechci generalizovat.

Jak už jsem říkala, nesetkávám se moc často s takovými těmi typickými nasíracími situacemi, kterými jiní jedináčci procházejí. Dvě jsem ale přece jenom zažila.

První, litování. Aneb „chudáčku, ty nemáš žádné sourozence“? Ne asi, když jsem jedináček, tak je snad sakra práce jasný, že žádné sourozence nemám. A ani jsem nikdy nechtěla. V tomhle bohužel potvrzuju teorii o tom, že jedináčci jsou sebestřední – když mi bylo zhruba šest až osm let, tedy obvyklý věk, kdy jiné děti začínají po sourozencích žadonit, já naopak měla skutečnou hrůzu z toho, že by mamka mohla být těhotná – i když kdo ví, jestli to nebyl spíš můj formující se ne zrovna kladný vztah k dětem, který přetrval do dnešních dní. (Na hodinu dobrý, pak už honem rychle koukám, kam to odklidit.) Nicméně pointa je, že litování fakt nikomu nepomůže, ať už ho to mrzí nebo nemrzí, že sourozence nemá.

Druhá, debilní otázky. „Ty jsi jedináček? A proč?“ Ještě o několik levelů debilnější než otázka číslo jedna. Nehledě na to, že většina lidí, co znám – a že jak jsem řekla, jedináčků znám dost – nemá sourozence buď proto, že jejich mamka těžce onemocněla, nebo proto, že jim sourozenec zemřel (případ mého spolužáka, kterému sestřička umřela na syndrom náhlého úmrtí, když jí bylo teprve půl roku). Já jsem třeba jedináček, protože moje mamka málem nepřežila už mě – měla těžkou laktační psychózu, před porodem byla těžce chudokrevná, a vzhledem k její anamnéze bylo vážné podezření, že s dalším dítětem by to bylo ještě horší – proto jí i doktor doporučil, aby druhé dítě už neměla. Podobně dopadla i její starší sestra.

Pamatuju si, že jednou jsem narazila na článek, který shrnoval a vyvracel obecně oblíbené mýty o jedináčcích. Nejvíc se mi líbila pasáž s rozhovorem s jednou učitelkou v mateřské školce, která říkala, že z jejích zkušeností jsou v kolektivu ostatních dětí naopak jedináčci většinou nejhodnější, protože jsou z domova zvyklí, že nemusí ostatní děti překřičet, aby se dořvali pozornosti. To, že děti obecně jsou čím dál větší sígři, je prostě špatnou výchovou, kterou dennodenně vídám ve svém okolí, s tím nemá počet sourozenců absolutně co dělat.

Když budu závěrem ještě jednou mluvit sama za sebe, tak třetí hláška, se kterou se v souvislosti s jedináčkovstvím často setkávám, je: „Ty jsi jedináček? To bych do tebe fakt nikdy neřekl/a!“. Pokaždé se ze zvědavosti zeptám proč, a pokaždé dostanu podobné odpovědi: protože makám doma na baráku a pomáhám rodičům s domácností; protože se umím dělit a dát druhým dárek prostě jen tak, protože jim chci udělat radost; protože hodně šetřím penězi, jelikož mi naši měsíčně přispívají skutečně jenom to nejnutnější minimum (= pár stovek), a proto si taky drtivou většinu věcí (oblečení, elektroniku atd.) kupuju sama. Myslím, že je z toho krásně vidět, jak smutný obrázek o jedináčcích panuje – snažím se teď, jak sepisuju tenhle článek, skutečně co nejobjektivněji posuzovat třeba chování těch jedináčků, co znám, jestli třeba alespoň jeden z nich nesedí do toho obrazu rozmazleného jedináčka, kolem kterého všichni skáčou a můžou se z něj potento. Ale ať to beru ze všech možných světových stran, tak mi spíš na ty jedináčky (včetně sebe samé) sedí obrázek někoho, z koho chtějí mít rodiče přinejmenším příštího Pomahače a v rámci toho na něm celý život dřepí a se vší láskou ho cepují.

Budu moc ráda za jakoukoliv diskuzi a jakékoliv komentáře – ať už budou souhlasné nebo nesouhlasné.;)

Bernard fest 2012 aneb Zážitkový pátek

Pořád a pořád se přesvědčuju, že nejlépe dopadnou ty akce, kam se člověku nechce. Bernard fest jsme plánovaly s kamarádkou už někdy od začátku května (když jsme zjistily, že v pátek budou od osmi hned po sobě hrát Peter Nagy a Tři Sestry). Jenže člověk míní... Zkrátka mi nějak vyschly finance, ale tak, že úplně. A 290 vstupné za jeden den... No skutečně moc se mi nechtělo. Ale přece to týden před festem nezruším, když už to tak dlouho domlouváme, že.
Takže jsme v pátek vyrazily (vezl nás táta, který jel kousek od Humpolce na ryby, a proč vám to říkám, se brzy dozvíte). Nakonec jsem se i vážně těšila, protože jsem už hrozně dlouho na žádné akci nebyla, a stejně tak jsem se dlouho neviděla s Ájou. A co si budeme povídat, i na ty koncerty jsem se těšila. Klidně se smějte, jem zvyklá :D, ale já se skutečně těšila na Petera Nagyho jako dítě na Vánoce. Když mi byly dva roky, někdo, nevím, který dobrák to byl, mi nahrál na kazetu s dětskými písničkami Sám s nohami na stole, což byla nakonec moje první takzvaně "nejoblíbenější" písnička. Držela se mě celé dětství. Časem jsem k ní přidala i dalším několik Nagyových písniček, a srdcová záležitost byla na světě. A tohle mělo být poprvé, co idol svého dětství uvidím na živo.
Do Humpolce jsme dorazily v šest (dřív to nešlo, byla jsem v práci), akorát, když začínali hrát Sto Zvířat. V klidu jsme si obešly celé náměstí, daly si pivo, když jsme na těch pivních slavnostech... Taky jsme se šly podívat na těch pár pouťových atrakcí, co tam měli, ale ani jedna nás nenalákala. Respektive, mě osobně jedna nalákala k fotce.

Fanoušek se nezapře. Ještě tam měli znak Ferrari, ale ten byl moc vysoko.
Připadala jsem si trochu jako blbec, když jsem už před půl osmou šla zabrat místo do první řady, ale nakonec se ten blbcoidní pocit vyplatil. Na internetových stránkách festu lidé Petera Nagyho zvolili čtvrtým nejoblíbenějším interpretem (za oba dva dny) a bylo to vidět. Držet fleka byl tedy rozhodně dobrý nápad. Bohužel čekání nám rozhodně neulehčovala dvojka kreténů, kteří stáli kousek od nás taktéž v první řadě a kteří neměli na práci nic jiného než lomcovat se zátarasou tak, až paní vedle nás vylila pivo, a pořvávat jako paviáni ne na celé náměstí, ale rovnou na celé město ("Cooo jeeeeee, voleeeeee", "Piiiiičooooo, hraaaaaj, kuuuurvaaaaa, do prdeleeeeeeee", "Heeeeej, pleškooooo, poceeeeeem, hovadooooo" - to jen tak pro představu.:D). Naštěstí je ochranka hned po začátku koncertů zpacifikovala a poslala do háje.
Indigo nám omladělo a okrásnělo, takže už při intru bylo na co koukat.:D Největší plusové body jdou rozhodně na konto basáka a bubeníka (mohla bych napsat jména, ale sama jsem je do včerejška neznala a pochybuju, že někdo tady bude ;) ) - v bubeníkově případě se musí přičíst i body za prdlost a všestrannost. Celé vystoupení bych pak zhodnotila jako překvapivě skvěle povedené - i přesto, že Peťo na konci prakticky nemluvil, a že nezazněly některé hity, které mi dost citelně chyběly (Revolver a muzika, Waikiki Ragga, která by do celkového feelingu koncertu seděla jako zadek na hrnec) a které bych klidně vyměnila za některé, které bych naopak bývala oželela - konkrétně Sme svoji a So mnou nikdy nezostárneš. Ale na to už jsem si zvykla, že ty nejhorší cancy, které kdy Peter napsal, jsou paradoxně nejoblíbenější. Nakonec jsme si ještě vyřvali dva přídavky, a kdyby neměl pořadatel přesný line-up, který se musel dodržet, myslím, že bychom si vyřvali i třetí. To je myslím nejlepší důkaz toho, jak skvělá atmosféra tu hodinu a půl panovala a jak dobře jsme se bavili. A fakt mě překvapilo, kolik mladých fanoušků Nagy má - z těch mladších jsem tam byla vlastně nejstarší.:D Jakmile bylo jasné, že je definitvní konec, začala se skupinka lidí srocovat na levé straně u zátaras. Sice jsem původně fotky ani podpisy lovit nechtěla, ale opět jsme u toho dětského idolu... A hlavně ten basák byl prostě kus! :D Toho jsem odchytit prostě musela. Zmerčili jsme ho, když odcházel ze stage, a začali jsme na něj mávat, ať jde za námi. On nám zamával zpátky a zalezl.:D Naštěstí zase rychle vylezl a přišel za námi. Byl strašně milý, povídal si s námi (respektive s tou bandou Slováků, co stála vedle mě, krajani jsou krajani, ale nakonec jsem s ním taky dvě věty prohodila) a i na tu fotku konečně došlo.

Škoda že evidentně moc fotogeničnosti nepobral, naživo vypadá o sto procent lépe - ale to na téhle fotce ostatně i já.:D
Po absolvování toho všeho následoval úprk k toi toikám (pivo před hodinu a půl dlouhým koncertem není dobrý nápad) a... Další runda.:) Co by byly Tři Sestry bez piva!

Na Sestrách už jsem jednou byla, před dvěma roky v Hořepníku. A nevím, jestli to bylo publikem, prostředím, euforickým zážitkem nebo čím vlastně, ale líbili se mi mnohem víc než tehdy. Navíc jsme měly s kamarádkou i skvělá místa, kde jsme dobře viděly a zároveň jsme si mohly zařádit. (Na Sestry už jsme fakt v první řadě nebyly, nejsme magoři, i tak mám lokty otlačené tak, že mě bolí ještě teď.) Po Sestrách jsem zavolala tátovi, se kterým jsme byly domluvené, že se před půlnocí domluvíme, jestli pojedeme domů už po Sestrách, nebo nás tam nechá i na Mandrage. Docela jsme si přály jet domů, a táta naštěstí byl taky pro tuhle variantu, takže nás během dvaceti minut vyzvedl a jelo se.
Jenže - nejelo se nijak dlouho. Už pět kilometrů za Humpolcem auto prostě zničehonic chcíplo a už neobživlo. Byla přesně půlnoc a my byli nějakých bratru skoro 30 kilometrů od domova. Navíc Ája počítala s tím, že jí hodíme domů, takže doma řekla, že se sice vrátí později, ale vrátí se. Takže nastalo kolo obvolávání rodičů, sousedů a všech možných lidí... Nakonec nás přijel zachránit soused, Ája se bohužel domů nedovolala, takže kromě manévrů s autem jsme si ještě museli kus cesty zajet, abychom jí vysadili. Domů jsme se dostali ve dvě ráno, spát se šlo až skoro ve tři, protože jsme sousedovi slíbili za odměnu kapra, kterého jsme měli "uskladněného" ve vaně a který, jak jsme po příjezdu zjistili, už byl v posledním tažení a do rána by pravděpodobně leknul. Do toho vstávání ráno do práce... No zkrátka paráda.
Ale i přes dramatickou cestu domů byl včerejšek tak nádherný zážitek a tak moc jsem si ho užila, že bych dala cokoliv za to, abych ho mohla prožít ještě jednou. Nádherný začátek prázdnin!

Růžová kam se podíváš

Po sto letech jsem se dokopala ke své známé kadeřnici, aby mi dobarvila ten jediný barevný proužek, co mi zůstal jako památka na divoké období všech možných barev na vlasy. Jak to dopadlo? Mám růžovou třetinu hlavy.:D To už byla druhá kadeřnice, která mi řekla "To je tak super, když se těch barev někdo nebojí..." Nebojí, kdysi jsem chtěla mít takhle barevnou celou hlavu - to už mě přeci jen trochu přešlo. (Není to pořádně vidět, ale mám tu růžovou podbarvenou tmavě fialovou. Když se ty vlasy sepnou, nemůžu se na to vynadívat.:)) )

Modrá je dobrá

Vyrazila jsem po nákupech, abych oslavila úspěšně zakončené zkouškové (i když, ještě chybí odevzdat seminárku, ale věřím, že to bude OK) - nakonec jsem si největší dárek stejně koupila přes internet. Ale ve výprodeji v Terranově jsem objevila celkem pěkné minišaty za stovku, no neber to, že jo. Tak jsem si je rovnou dnes vzala na sebe do práce, v tom pařáku se to hodilo. (A ne že by na přiložených fotkách byly vidět.:D) Kdepak modrá a fialová. Ty mě nikdy nepřestanou bavit.

Co jsem poslouchala v uplynulém půlroce

Na začátku tohoto roku jsem dělala žebříček pěti nejposlouchanějších písniček roku 2011, to si možná ještě vybavujete. Docela mě to bavilo, protože jsem si zavzpomínala na všechny ty písničky, které mě zaujaly, tak jsem se rozhodla udělat z toho tradici.:) Doufám, že vás to baví aspoň z malé části tak, jak mě.:P Takže, zde je várka z prvního půlroku 2012:

1) Ashley Tisdale - How Do You Love Someone

Než se vyděsíte...:D Tuhle písničku napsala Porcelain Black, proto jsem taky její existenci zaregistrovala. Na první poslech mi nepřišla nijaká extra, ale na poslech druhý už to bylo o něčem jiném. I když nevím, jestli by se mi líbila tolik, kdybych nevěděla, že jí napsala Porcelain; Ashley Tisdale skutečně ráda nemám... Navíc písničky od Porcelain mám ráda proto, že ze všech je cítit, že je píše přesně tak, jak je cítí, že do nich dává kus své nálady a zážitků. Proto pro mě tahle písnička nakonec i zní uvěřitelně.
A navíc se mi hrozně hodila do povídky...:D

2) HIM - Heartache Every Moment

Návrat ke klasice. Takové to, když si po letech vzpomenete na písničku, kterou jste kdysi milovali. Obecně se mi ze singlů HIM víc líbí ty méně známé. A Heartache je prostě úžasná.

3) Taylor Dayne - Tell It To My Heart

Pozůstatek zimního zkouškového období. Krásně se mi u ní relaxovalo, i po sebedelším učícím maratonu jsem už při prvních tónech měla chuť skákat a tancovat po pokoji.:D Osmdesátková klasika.

4) Slot - Chumachechaya Vesna & Song 2 mash-up

Není nad to, když si interpret umí sám ze sebe udělat tak trochu prdel.:) Chumachechaya Vesna je co do textu skutečně extrémně blbá ("Přišlo a vzalo nám hlavu, bláznivé jaro, a nám se nechce spát, a od lásky blázním, bláznivé jaro, bláznivé jaro."), ale, sakra, znáte něco lepšího než jsou pěkně nadupané rockové úpravy právě takhle blbých písniček? :D

5) Eisenfunk - Eisenfunk Quattro GTI

Energická bomba. Úžasně nadupaná pecka, při které dobíjím baterky. A připomíná mi to, že jsem si 8-Bit stále neposlechla celé.

Things go bump in the night

Jelikož akorát končí zkouškové, tak se toho neděje moc, co by stálo za řeč. Přes týden v Brně, učení, sem tam odreagování nad skleničkou vína nebo půllitrem piva, přes víkend v práci. Tam se aspoň doteď něco dělo, ve smyslu že chodilo dost lidí a nebyla tudíž taková hrozná nuda jako obvykle, ale výstava, kvůli které celý ten frmol byl, minulý víkend skončila - a od super putovní výstavy Merkuru se vracíme zpět k obrazům, které sice můžou být pěkné, ale nikdo na ně nebude chodit; osobně si myslím, že i kdyby v tom našem zapadákově vystavili něco tak notoricky známého, jako je Mona Lisa, tak by na to nikdo nešel, protože je to přece jenom blbej obraz, a z toho nikdo nic nemá, neee.
Takže jsem si veškerý nedostatek jiných zážitků vyvažovala psaním povídek a sledováním jednoho staršího anime, které jsem kdysi jako malá zbožňovala. Jsem sice ráda, že jsem konečně schopná psát dýl v kuse a i přes den, hrozně mi to chybělo, ale zase poslední dobou už začínám mít tolik nápadů, že nestíhám. A zrovna, když jsem si řekla, že už žádnou další povídku rozepisovat nebudu, zdál se mi sen, který mi nějak nedává pokoj. Byl to totiž extra dlouhý sen a dával smysl od začátku do konce, bylo to vlastně, jako kdybych koukala na film. A strašně ráda bych ten film viděla znovu! Proto mám nutkání to aspoň sepsat, už teď jsem podstatnou část zapomněla, co když to zapomenu úplně?
...No, potěšující je, že podle toho snu by mě mělo čekat v následujících dnech něco šťastného.

Název je podle písničky od Allstars. Dodnes jsem je neznala, ale to asi proto, že mě Scooby Doo nijak neinteresuje. Tuhle písničku hráli v kině, když jsme šly s kamarádkou na Diktátora (byl vynikající, mimochodem). Jak pěst na oko!

Atakama - Neosporimaja Pravda

Atakama nepatří mezi mé absolutně top skupiny, ale Eka mě nikdy nepřestane fascinovat. Aneb "mamí, to chci být já".:D Jestli mají jiní zpěváci v hrdle zlato, Eka tam má démona.
Jejich nový singl jsem si musela nejdřív trochu naposlouchat, protože na první poslech to nebylo nic moc, ale na desátý už to bylo o něčem úplně jiném.:) (K textu podotknu jenom to, že výjimečně s ním moc nesouhlasím. Obecně nemám tyhle silně antináboženské texty ráda, ale jak se říká, názory jsou jako zadky, každý má nějaký.)

Budeš působit bolest
Jak moc, jak moc?
Co mi ještě řekneš?
Stejně to není důležité

Na kolena, tváří k zemi jsme padali
Dva tisíce let lhali
Sami pro sebe chtěli zázrak
Věřili v tu hloupost

Odejdi, nebudu čekat
Moje myšlenky se nestanou popelem
Otoč se - ohlédni se
Vidíš, že neklesám
Zvykla jsem si

Jsme ti podobní, slyšíš
Naše ego i zlost je vyšší
Naše víra v ty řádky
Které jsi nám dal, bože!

Nebudu prosit, abys zůstal
Sama si život zařídím dobře
Je mi to extrémně jasné
Moje síla je můj vztek

Krásná pohádka
Pustá slova
Absolutní pravda
Lež je mrtvá

V tvém jméně jsme zabíjeli
Milióny životů
Milióny sobě podobných
Dokud ses nenapil krve

Ale přemýšlím, jestlis neměl pravdu
A my skutečně nemuseli to všechno udělat
Byl to tvůj poslední dar
Na odchodu dal jsi nám odvahu

Zvykla jsem si na tu roli
Sladký jed
Už se mi celkem líbí ta bolest
Moje