Čerti 2007 a 2008

Druhý článek ze série.:)

2007 (psáno zpětně v roce 2008)

Minulý rok mi bylo na poslední chvíli nabídnuto, jestli nechci jít na Mikuláše strašit děti do školek - jeden kolega z dramaťáku si totiž opět něco udělal s nohou, a tudíž se druhý čert najednou ocitl bez parťáka. No tak dostal ďábelskou parťačku.>:) A natolik mě to bavilo, že jsem se tenhle rok přihlásila znovu. Budeme chodit ve čtvrtek a v pátek a už se nemůžu dočkat.
Minulý rok jsme také chodili dva dny, ale trochu mi to splývá, přeci jenom, rok je dlouhá doba. Ale některé zážitky si budu pamatovat tak dlouho, dokud je nezačne nahlodávat stařecká skleróza.:D Začalo to třeba už jenom tím, že mi bylo řečeno, že jako správná sexy čertice musím mít kozačky. Jenže já jimi v té době jaksi ještě nedisponovala (tenhle rok už jsem vybavenější, ale nebojte, nejsem tak hráblá, abych si je pořizovala jenom kvůli čertům:D). Půjčila jsem si je tudíž od jedné kámošky, dostalo se mi ale důkladného varování, že stály 2 000 a jsou fungl nové, takže jsem se celé ty dva dny klepala, abych s nimi něco neprovedla, protože jsem v nich jaksi neuměla ani pořádně chodit. Ale hlavní bylo, že jsem je měla, hurá, sláva.
Hned jako první školku jsme navštívili zrovna tu, do které jsem jako malá chodila, a je to jediná školka, kde nemám zážitek s dětmi (protože byly všechny skutečně nějak podezřele hodné:D), ale s paní vychovatelkou, jelikož jsem zjistila, že paní vychovatelka Kočí, která byla vždycky nejoblíbenější a nejhodnější, tam pořád nějakým zázrakem učí, tak jsem za ní šla a řekla jsem jí, že nevím, jestli si mě vůbec ještě pamatuje, ale že jí prostě musím říct dobrý den, protože jsem tam kdysi chodila, a když jsem jí řekla svoje jméno (namaskovaná jsem moc k poznání nebyla), tak mě hrozně potěšila, když se usmála a řekla: "No jo, Aničko, tebe si pamatuju, to seš hodná, že sis vzpomněla.":)
Další zážitek byl něco jako můj malý úspěch, hned pochopíte proč. Přišli jsme do třídy, kde už byly trochu větší děti, tak pět let. A protože mě kolega čert napomínal, že jsem moc měkká, schválně jsem si vybrala jednu holčičku, která se tvářila děsně sebevědomě a rozhodla jsem se, že jí rozeřvu, až bude takhle malinká (není nad machrující dětičky, to mi věřte). Tak si to k ní přihasím a začnu to klasické "Tak ty jsi určitě zlobila, tobě je to vidět na očích, tebe si vezmeme do pekla!" a ta holka mi naprosto vytřela zrak, když naprosto suverénně začala: "Já ne, ale támhle Pepa nedojídá svačiny a Eliška se pere!" Normálně začala bonzovat! A i když jsem jí napomínala, že žalování je velkej hřích, že to se nemá, tak klidně mlela dál a postupně mi napráskala půlku třídy. Přála bych vám vidět její výraz, když Mikuláš přečetl z knihy hříchu jako první její jméno... Ta pomsta byla tak sladká!:D A rozbulela se, bonzačka!
Další šok nás pak čekal ve zvláštní třídě, kde jsme byli na ty děti schválně mírnější, ale přesto se jeden klouček poté, co ho začal druhý čert trochu škádlit, zvedl, začal na něj pořvávat něco, čemu jsme ani v nejmenším nerozuměli, a utekl za paní učitelkou, která nám schovívavým hlasem oznámila, že je autista a ještě ke všemu neumí dobře česky, protože je z Řecka. Trapas, trochu...
Pak bych mohla ještě zmínit toho malýho chudáka z první školkový třídy, kterej se nám strachy počůral jen co nás uviděl ve dveřích, úplně vyprázdněnou třídu, kde z šestnácti dětí přišly čtyři, protože zbytek se bál čertů... Dotěrného fotografa, kterému se u nás důvěrně přezdívá Zoubeček ("A ukažte zoubečky, taaaak!"), štáb regionálního vysílání televize Prima, který s námi natočil krátkou reportáž a kterou mám někde zahrabošenou na videu... Tak jsem zvědavá, co si na nás děcka (a i dospělí) přichystají tenhle rok.:)

2008

Tenhle rok jsme dokonce měli ještě jednu školku navíc, byla to docela makačka...
Oproti loňskému roku se udála jedna velká změna. Zjistili jsme totiž, že někdo vyměnil děti za maskované StBáky. Protože ty spratci na sebe tak žalovali, až nikdo z nás neměl slov. Kupodivu ale nikdo tenhle rok za žalování na lístečku napsanej nebyl. Asi to učitelkám takhle vyhovuje. Mě když někdo z těch smradů začal žalovat, jenom aby ospravedlnil to, že zlobil, měla jsem co dělat, abych ho nepopadla a neseřezala, co by se do něj vešlo.
Naštěstí se ale našly i normální třídy a normální děti. Taková možná až moc idylická třída byla hned v první školce - šest holek a mezi nima jeden jedinej kluk.:D V té samé školce jsem si mimochodem zničila vidle, ale nebojte, nebylo to na žádném dítěti, ani paní učitelce, ale na schodech, protože řekli, ať děláme rámus, jenže jakmile jsem s vidlemi třískla o zem, prostě se rozpadly...
Velké překvapení mě pak čekalo ve školce č.2, kde mi byl jeden klouček nápadně povědomý. Vzhledem k tomu, že byl napsaný v knize hříchů, dovolila jsem si kouknout Mikulášovi přes rameno - a on to byl syn našeho fyzikáře!:D Lítal nám jednou po třídě, zrovna když jsme psali písemku... Tak dostal i za tátu, zmetek jeden.
Za nejustrašenější a nejzlobivější třídu bych vyhlásila právě tu školku, kde jsme minulý rok nebyli - vzhledem k tomu, že je to vesnická školka, vešly se milé dětičky do jedné třídy. Řvaly tak, že Mikuláše ani nebylo slyšet (a to jsme s Dvořim spořádaně dřepěli v rohu a ani se nepohnuli!), a když jsem potom slyšela ty hříchy... U poloviny dětí napsáno, že se rvou a nadávají kamarádům... No opět mi tančilo koště v ruce.
Hodně se nám tenhle rok měnila sestava, zatímco ve čtvrtek s námi šli za čerta a anděla nějací dva dorostenci, které jsem ani neznala (a kteří byli jak leklé ryby), v pátek s námi už šla lepší banda.:) Anděla nám dělala jedna slečna, se kterou jsem se už dlouho neviděla, tak jsem byla ráda... A chudinka si pak odnesla zážitek na celý život, protože v jedné třídě měla jedna holčička narozeniny, tak jí Ráďa šla jako andílek popřát, a ta malá jí s tím dětským nevinným výrazem řekla: "Děkuju, a pozdravuj ode mě v nebi Mirečku, ona měla nemocný srdíčko a byla moje kamarádka." Chudák Ráďa brečela ještě dlouho potom, a nebyla sama, dojalo nás to všechny.
A taky byli tenhle rok ve školkách nějak štědří, dostali jsme za výslužku obrovskej pytel kafe a čtyři flašky tvrdýho. Plus úplně to nejlepší na tom je, že za to dostaneme peníze, odhaduju tak 300, o čemž jsem nevěděla a před Vánocemi mi to skutečně bodne. Jo, když se daří, tak se daří.:D

Zlatá Neděle z roku 2008

Aneb další převzatý článek z mého starého blogu. Za chvíli sem hodím další, o čertech; kdybyste se divili, co blbnu, vždyť ještě ani nezačal listopad, tak za to obviňujte tři věci, které se sešly včera téměř v jeden moment - když jsem se ráno vzbudila, venku byl sníh a mrzlo, mamka uklízela jako o život, a z kuchyně voněla pečená ryba. Na to je sice ještě dva měsíce čas, ale nevěříte, jak to dokáže člověku zmást hlavu. Ještě že nejspolehlivější indikátor, že je skutečně ráno Štědrého Dne - tedy nezaměnitelná "vůně" františku - mamka zapaluje výhradně na Štědrý Den, jinak bych z toho asi byla skutečně pipi, jak říká moje nejlepší kamarádka. Takhle jsem to nakonec rozdýchávala u čtení starých Vánočních blahopřání, knížek a článků. A cítím, že o dva zmiňované články bych se ráda podělila.:)

Původně publikováno 21. 12. 2008

Honzíčku, vaše milá, ta pěkný botičky má

Vstávat v neděli v osm, když jsem koukala do jedné ráno na Latter Days, to po mě přece nikdo nemůže chtít... Bohužel, chtěl. Protože v devět už jsme museli být v muzeu a v deset začínalo první vystoupení. Hrůza a děs.
Nechala jsem se od mamky uvrtat do jednoho představení o starých českých koledách, protože já se prostě ráda účastním čehokoliv, co jenom smrdí divadlem.:D Holt mi to asi doopravdy chybí... Dostala jsem za úkol naučit se takovou krátkou holčičí koledu, kterou mi stačilo si jednou přečíst a odložila jsem jí s tím, že se spolehnu na dav... Jenže mě pak čekalo zjištění, že jí budu říkat sama, a aby se to nepletlo, tak do mikrofonu. Plus na mě navlékli hadry, které mi byly o číslo větší (kdyby o číslo, zpětně si vybavuju, že ty musely být větší o nejmíň tři čísla) a sukni jsem si musela zavázat pod prsama, a i tak mi byla dlouhá. Ale co se divím, jako bych to neznala.:D
Spolu se mnou se do toho nechali uvrtat ještě dva kluci a holka z tanečního kroužku a dva zaměstnanci muzea. Teta Hela coby perchta (neplést s bílou paní) vážně neměla chybu, dala jsem jí přezdívku "rozzuřený vysavač". A kluky jsem zase přirovnala k výčepním v gay baru, jelikož ty miniaturní košilky sotva k pupíku, ty vážně neměly chybu.:D
Vystoupení pak jako takové bylo klasické, kluci hned na úvod měli naprosto dokonalé okno, které se jim ale naštěstí podařilo úspěšně zamaskovat, bukač se také povedlo zprovoznit (takový velmi zajímavý nástroj, džbán potažený kůži, na kterém jsou přidělané koňské žíně, pokud znáte koledy, tak se mu také říkalo "famfrnoch")... Já si pak vyrazila s mamkou na oběd, po kterém se mi udělalo tak náramně špatně, že jsem myslela, že vystoupení ve čtyři nebudu schopná zopakovat, naštěstí spánek a heřmánkový čaj pomohl. Kluci mě pak ještě prolili slivkou - obvykle mám k tomuhle přímo odpor, ale když vám krásný kluk vzdáleně připomínající Aarona Stanforda řekne "Aničko, dáme na tykání?", tak přece nemůžete říct ne.:D To jsem radši pak chladila hubu pod kohoutkem a zajídala to sušenkama, ostatně jsem nebyla sama, další velmi hezky vypadající kolega, který chtěl "jenom slzu, protože bude řídit", dostal za trest výstavního decáka...
A vůbec. V Pejru se vyskytují hezcí kluci. Ovšem jen velmi sporadicky, a proto jsou všichni už dávno zadaní. Víceméně některým to zjevně nezabraňuje s nezadanými Pelhřimačkami flirtovat.:D Ostatně, jak řekla Ivča, nemusí být přece zadanej napořád...

Tolik k původnímu článku, povedlo se mi ještě najít tenhle odkaz http://pelhrimovsky.denik.cz/mesto-rekordu-a-kuriozit/zlata-nedele-na-radnici-v-pelhrimove20081219.html kde je článek o té samé Zlaté neděli z pelhřimovského deníku. Můžete se podívat do programu, že tam opravdu jsme. Bohužel už si prd pamatuju, v které že koledě jsem to měla svých pět vteřin slávy, ale dodnes si pamatuju, co jsem říkala.:D Jednalo se o koledu, kterou říkala děvčata: "Honzíčku, vaše milá pěkný botičky má. Mezi sebou ji máme, pěkní jí zpíváme, koledy žádáme." Říkalo se to ještě kostrbatěji, než se to čte.

příběhy z Nemyslíš, zaplatíš

Ještě když jsem byla na střední, absolvovali jsme se školou přednášku v rámci zvýšení bezpečnosti na silnicích. Zaznamenala jsem si tehdy všechny příběhy, které tam zazněly, protože to byla vážně síla. Zveřejnila jsem je už kdysi na svém starém blogu, ale myslím, že takové věci by neměli jen tak mizet v propadlišti dějin. Takže tady to je. Čtěte a něco si z toho vemte...

"Jsou chvíle, kdy člověk chtě nechtě musí brát život vážně. Dnešní přednáška o nutnosti bezpečnosti v dopravě byla jedna z nich.
Nejprve přišel pan policista. Vyprávěl nám o havárce, o které jsem myslím slyšela i v televizi. Že je zavolali k havárce v Praze 6. Když přijeli na místo, uviděli zastavenou tramvaj, přeražený sloup vysokého napětí (takový ten ocelový, pro tramvaje) a cosi, co bylo tak zapasované do zdi, že prý bylo jenom podle zadní SPZ poznat, že to kdysi bylo auto. Ze zdemolované kabiny silně páchl alkohol. Řidič měl evidentně zlomený vaz a byl příšerně znetvořený, spolujezdec ještě žil, tak ho přenechali hasičům a záchrance a šli dostat ven řidiče, aby zjistili totožnost. Pán, co nám tohle vyprávěl, o pár minut později zjistil, že právě vytáhl z auta svého dlouholetého nejlepšího kamaráda...
Jako druhý přišel pan hasič, který nám vyprávěl o to smutnější příběh, že mrtvý mladý řidič nebyl viníkem nehody - jejím vyníkem byl ožralý 20tiletý výrostek, který si to v chumelenici metl po dálnici nepřiměřenou rychlostí, vrazil bokem do jednoho z aut, to dostalo smyk a narazilo do svodidel - díky tomu vylítl airbag, který řidiči zlomil vaz. Vedle něj seděla ještě jeho mladá přítelkyně, která s velikým štěstím havárii přežila. Hasič pak dost pohnutým hlasem vyprávěl, jak mezi zadním a předním sedadlem našli zaklíněnou dětskou sedačku, spodem obrácenou vzhůru, a jak nekonečně dlouho musel sbírat odvahu, aby jí obrátil - dítě bylo naštěstí u své babičky.
Nejstrašnější příběh nám vyprávěl asi jako třetí příchozí záchranář, který zasahoval u srážky autobusu s osobním autem. Když přijeli na místo, stálo okolo asi 12 lidí, ani jeden z nich k autu nešel, i když z něj byl na dálku slyšet pláč a volání o pomoc, ale naopak ještě vynadali záchranářům kde se sakra tak dlouho váleli. Po pohledu do kabiny bylo jasné, že osmnáctiletému řidiči (1,9 promile alkoholu v krvi) ani 17tiletému spolujezdci už nepomůžou - motor vyletěl z kapoty až na zadní sedadlo a cestou si z každého z nich ukrojil půlku těla. Zastavil se až na klíně 15tileté dívky, která seděla vzadu. Vedle ní seděla ještě jedna 18tiletá dívka, která z nehody vyšla nejlépe - s těžkým otřesem mozku, zlomenou rukou a pohmožděným hrudníkem. Tu vyndali snadno, a když onen záchranář vyndaval tu druhou, mladší, chytila ho za ruku a dvakrát mu řekla: "Prosím, že se mi to jenom zdá, že je to jenom sen..." O pět minut později umřela.
Potom nám pustili video, ze kterého k nám mluvila paní, která přišla o syna. Rád jezdil na motorce a právě to se mu stalo osudným. Bohužel to nebyla jeho vina - smetl ho nepozorný řidič. Ona už si mohla pouze na policejní služebně vyzvednout jeho kombinézu a prádlo. A podle patologa to byl naprosto zdravý 25letý kluk...
Jako poslední pak se svou hrůzostrašnou historkou přišla, nebo spíš přijela, mladá žena na vozíku. Jela večer z práce za svými kamarády na chatu a jelikož se cítila velmi unavená, jela radši opatrně a vyloženě vycházkovou rychlostí. Přesto na posledních pár metrů zrychlila, myslela si, že už to má za sebou. Najednou však upadla do mikrospánku a skončila ve škarpě, kde jí ještě zasypaly větve, protože narazila do stromu. Myslela si, že bude schopná vylézt ven z auta a dojít si pro pomoc, ale zjistila, že se nemůže skoro vůbec hýbat - cítila nesnesitelnou bolest v zádech a brnění v nohou. Mohla si pouze podepřít rukou obličej, kterým ležela ve vlastní krvi a vytékajícím oleji. Strávila na tom místě celou noc, ač okolo ní dvakrát projelo auto - byl to její bratr, který ji hledal, bohužel ji ale ve tmě a pod hromadou větví neviděl. Našel jí až ráno nějaký traktorista, který jel orat pole. Měla štěstí, že se jí nehoda stala v létě a přes noc nebyla tak velká zima, jinak by její šance na přežití byli podstatně menší..."