Po albech přichází řada na písničky aneb to nejposlouchanější pro rok 2013

Vím, že tyhle články můžou být trochu nezáživné, ale doporučování, a zejména ohledně hudby, já se jen tak nevzdám.:D

1. Porcelain Black - One Woman Army - při prvním poslechu jsem měla chuť mlátit hlavou do stěny, že je to zase kolovrátek jako předchozí singly. Ale jak je to kolovrátek, tak je to chytlavý jako blázen.:D A taky na mě působí jako univerzální zvedač sebevědomí - tahle písnička do uší a něco hezkého na sebe a patří mi celá ulice.:))

2. Slot - Soči - stačilo mi přečíst si jenom její název v playlistu a bylo mi jasné, že to bude trhák. Když už se Slot pustí do nějakého hodně známého a hodně kontroverzního tématu, vždycky to stojí za to (např. na minulém albu písnička Breivik Show). Nejedná se o žádnou sofistikovanou kritiku nebo nedejbože agitku, je to prostě přímočará a snadno srozumitelná "rýpačka" ("Chcete hrát finále v hokeji na pořádném placu? OK, necháme zamrznout Černé moře!", "Pardon, obyvatelé Soči, my jsme se vlastně ani nezeptali, jestli o to stojíte.").

3. Slot - Tri Sestry - dělat tenhle žebříček o pár týdnů později, pravděpodobně by tahle písnička byla nejmíň druhá. Osobně jí mám momentálně z nového alba nejradši, hlavně pro její jakýsi sladko-tragický podtón v textu i melodii. ("Ach jo, tři sestry si se mnou nechtějí hrát ... Jak vám říkají? Láska, Naděje a Víra.") Bohužel tahle písnička je na youtube jenom v koncertní verzi, kde jí dost ubírá kvalita záznamu.

4. Bon Jovi - One Wild Night - to jsem takhle v létě měla velký záchvat nostalgie...:D A stáhla si kompletní diskografii Bon Jovi. Paradoxně tahle písnička se mi víc líbí ve verzi z klipu než v albové verzi, ale jak vidno, na poslouchanost to nemělo velký vliv.

5. Sto Zvířat - Velká Láska - podle lastka by na pátém místě sice měli být Save s Lož Prošla Skvoz Stenu, ale jelikož lastko mělo zhruba v půlce roku poměrně velký výpadek, dovoluji si mu v tomto případě oponovat. Sto Zvířat obvykle neposlouchám, tuhle písničku hráli v jedné čajovně a mě se docela líbila, tak jsem si zapsala kus textu, že se doma podívám, a pak jsem se cítila jako idiot, že jsem nepoznala zrovna tak charakteristickou skupinu... Ale jak jsem posléze zjistila od svých známých a kamarádů, nejsem jediná.:D

Jaký byl rok 2013 ve fotkách

Tak například...:)

Hned v lednu jsem byla napravit to, že jsem si za tři roky v Brně pořádně neprošla Špilberg. A v katakombách jsem byla hned dvakrát, protože poprvé jsem z toho coby klaustrofobik moc neměla.

 

Alba roku 2013 (můj osobní žebříček)

Tu závorku píšu schválně kvůli tomu, že jsem zjistila, že dost lidí na tyto články pak kliká kvůli tomu, že se domnívají, že se jedná o oficiální žebříčky.

Je čas na první kompilační článek tohoto roku.:) Loni se tu tenhle žebříček neobjevil, jelikož by v něm byli tak nanejvýš TFK a pak daleko za nimi možná někdo další... Jsem ráda, že letos to bylo tak našlapané, alba vydala spousta interpretů, které sleduji, takže to bylo docela těžké rozhodování, která alba se dostanou do top 3. Ale nakonec se to vyvrbilo celkem jasně. Takže, tady jsou:

1. Icon For Hire - Icon For Hire

Stejně jako když vydali svůj debut, i s druhou nahrávkou se IFH dostali bez problémů na vrchol mého osobního žebříčku, a jenom potvrzují moje předešlé tvrzení, že se jedná o hudebně nejlepší start kapely od dob Linkin Park. Jejich druhá deska obsahuje víc elektroniky (Think I'm Sick už dokonce trochu připomíná divočejší Lady GaGa), i když je paradoxně o něco temnější a méně bezstarostná než deska první (asi proto, že je i více osobnější), texty jsou stále na velmi vysoké úrovni, Ariel ukazuje spoustu nových hlasových poloh a album tematicky drží perfektně pohromadě - i když na můj vkus se místy některé náměty už opakují. I tak je to ale velmi chytlavá záležitost, kterou rozhodně doporučuji vašemu sluchu. Sugar & Spice a Rock'n'Roll Thugs jsou navíc velmi silně emocionální záležitosti.

Nejlepší skladby: Sugar & Spice, Rock'n'Roll Thugs, Pop Culture, Think I'm Sick

A jak se slaví u vás?

Co se týče průběhu Vánoc, jsem strašná konzerva. A docela chápu naše, že se po zhruba deseti letech dohadování rozhodli slavit Vánoce každý aspoň z části po svém - projevuje se to především rozdílnými stravovacími návyky.:D Chápu to proto, že dát mi někdo například do salátu cibuli, zkazí mi dobrou půlku atmosféry, a nejen tím odérem. Ale i přesto, že jsem palice tvrdá a od svých vánočních zvyků nehodlám ustoupit ani o píď, mě vždycky hrozně zajímalo, jak slaví Vánoce v jiných rodinách - už jako děti jsme si se sestřenkou každý rok při předvánočním setkání vyprávěly, jak u nás Štědrý den a přípravy na něj probíhají. Vypozorovala jsem totiž, že snad žádná rodina neslaví Vánoce stejně, všude se najde několik menších či větších rozdílů, ať už se zvycích, jídle, návštěvách a dalších věcech. Proto se tentokrát nebojte v komentářích pořádně rozepsat.:) (Mimochodem, všechny fotky v článku jsou z našich rodinných Vánoc - a kromě prvního jsou všechny ještě z 90. let, proto taky ta mizerná kvalita.)

(ne tak docela) Vánoční hity

Po divokém období v práci a rodinné předvánoční rallye se opět hlasím.:) Dáme si, jako tradičně, jeden článek pro zahřátí, a na další dny mám pro vás přichystané nějaké lepší, obsáhlejší články - samozřejmě i pár s vánoční tematikou. Otázka je, kolik z nich nakonec doopravdy spatří světlo světa...:D
Dnešní článek jsem se rozhodla věnovat písničkám, bez kterých si neumím už Vánoce představit, i když původně některé z nich nemají s Vánoci vůbec nic společného. Píšu ho i proto, že se potřebuju trochu odreagovat, neboť po týdnu prodávání na vánočních trzích už nemůžu koledy a takové ty klasické vánoční písně ani slyšet. Těšíme se na Ježíška mi způsobuje regulérní tiky...

Falco - Mutter, Der Mann Mit Dem Koks Ist Da

Jeden jistý kolega ze školy se jednou touhle písničkou pokusil 23. prosince rozbít vánoční atmosféru, načež jsme pak společnou úvahou došli k závěru, že se vlastně k Vánocům krásně hodí - vždyť v klipu vystupují děti a je to o tom, jak hodný pán přinesl mamince pytel koksu...

Thousand Foot Krutch - Heat Miser

Narozdíl od předchozí písničky tahle aspoň byla jako vánoční písnička natočená, ale stejně se nedá předpokládat, že by na rádiích, ať už u nás nebo v domovské Kanadě, zdomácněla.:)

Thousand Foot Krutch - Faith, Love And Happiness

TFK podruhé. To jsem takhle jednou byla příliš líná posílat tři pytle přáníček po netu nebo mobilu najednou, když mě napadlo, že v názvu téhle písničky je vlastně vše, co bych svým blízkým k Vánocům a do nového roku popřála nejvíce. Takže jsem poslala přes FB jedno malé přání všem a od té doby je tahle písnička pro mě s koncem roku neodmyslitelně spojená.:)

Rolníci, rolníci

Jeden borec na konec. Už čtyři roky jí mám jako vyzvánění na SMS a zatím neomrzela. Svého okolí se radši neptám.:D

R.I.P. Juha-Pekka

Huuda ja koko maailma sun kanssa huutaa
Laula sillä sinulla on valta muuttaa

Křič, a celý svět bude křičet s tebou
Zpívej, máš sílu žít 

Nijak mě netěší psát další rozlučkový článek, ale co se dá dělat...
Zatímco včera všichni internetově oplakávali Paula Walkera (i já jsem se přidala aspoň na twitteru, přeci jen jsem dítě devadesátých let a nového milénia, takže šílenství kolem Fast & Furious mám dodnes v paměti), já s téměř tříměsíčním zpožděním zjistila, že ve velmi nízkém věku 25 let zemřel bývalý zpěvák mé oblíbené kapely TAP. Možná si tuto kapelu ještě vybavíte, jejich album Selvillä Vesillä jsem zařadila na třetí místo v žebříčku nejlepších alb pro rok 2011. Psala jsem tehdy, že v nich vidím slušný potenciál, a byla jsem zvědavá, s čím přijdou dál - bohužel kapela se v roce 2012 rozpadla, takže nových skladeb jsem se nedočkala. Přesto jsem si říkala, že jedním okem je budu dál sledovat a třeba se dočkám aspoň nových skladeb z nových působišť - a co si budeme říkat, většinou tím, kdo zaujme nejvíce, je právě frontman, zvlášť, když je autorem mé asi nejoblíbenější písničky z celého alba. Bohužel, od něj už se nových písniček nedočkám. Nemůžu nikde zjistit, co se stalo, ale myslím, že vzhledem k jeho věku je jasné, že to muselo být něco náhlého.
...a tragikomické je, že ani nikde nemůžu do rozloučení napsat jeho celé jméno, protože 90% Čechů by se u jeho příjmení přinejmenším uchechtlo.

Dlouho odkládaný report ze státnic :)

V červnu jsem psala, že jsem na zmapování toho, jak probíhaly státnice, neměla energii ani náladu, takže se připravovaný článek na blog nakonec nedostal. Teď už ale mám energii, čas i náladu, a protože vím, že některé z vás, mých drahých čtenářů :), státnice teprve čekají - možná je to dokonce přímo aktuální otázka - rozhodla jsem se věnovat tenhle článek vlastně i vám. Abyste viděli, že všichni panikaříme, všichni děláme ostudu před porotou, ale nakonec to přežijeme.:D
Státnicovala jsem desátého června a měla jsem dobré předsevzetí, že se začnu postupně učit (rozumějte vypracovávat si otázky a načítat literaturu) tak od listopadu/prosince - v tomhle období jsem se začínala připravovat na maturitu, která pro mě nakonec byla brnkačka, tak jsem si říkala, že pro přípravu na státnice to bude rovněž ideální čas. Jenomže zatímco v případě maturity mě k oné přípravě velkou měrou motivovaly nejrůznější písemky a zkoušení ve škole, v případě státnic mě motivovaly tak nanejvýš zkoušky, které jsem měla do února všechny hotové. Takže z krásného předsevzetí nebylo nic a já se pořádně začala učit až na konci dubna. Což mělo, pochopitelně, za následek stres a zoufalé nadávání, že jsem blbá a líná a nemám nejmenší šanci s takovým přístupem státnice udělat. Dva týdny před oním osudným datem jsem pak byla jeden velký uzlíček nervů, který už jenom šprtal, spal nebo jedl. Nic víc, nic míň. Ostatně, můj stůl, který jsem si pár dní před státnicemi zdokumentovala, hovoří za vše:

Hromada knížek, hromada papírů, hromada balíčků od čokolád a otevřený facebook na nezbytné zoufalé kvílení s ostatními spolužáky "Já jsem úplně dutá! Nic neumím!".

Drsný jako šmirglpapír

Určitě si vy všichni, co máte profil na FB, pamatujete to období cca před rokem, kdy se jako lavina začaly po českém fejsu šířit nejrůznější "přiznání". První dva tři dny to byla sranda, pak už to taková sranda nebyla, a pak už to bylo sakra otravné. Já dodnes sleduju jenom přiznání Hitlera (ať už to píše kdokoliv, nadpoloviční většina těch hlášek je přesně na vlně mého humoru) a sem tam zavítám na přiznání naší školy, ale většinou to končí jenom tím, že si zvednu žluč - i když posledně to vlastně nebylo tak špatné.:D U čeho jsem si ale zvedla tlak pokaždé bylo přiznání metalistů. Nedívala jsem se na tuhle stránku dobrovolně, lajklo jí několik mých kamarádů, takže se ty krávoviny jemnějšího či hrubšího zrna ke mě dostávaly skrze ně. Nepovažuju se za metalistku, do nějaké jedné škatulky se můj styl vážně zařadit nedá, každopádně rozlišovací pojmenování "metalistka" (sešly jsme se v ročníku tři stejného jména) jsem na vysoké dostala už po necelém měsíci, takže mě místy skoro až hluboce uráží, že by mě někdo mohl hodit do jednoho pytle s těmi samými lidmi, kteří jsou schopní tohle vyplodit. Ty nejlepší kousky se nedochovaly, nebo já jsem aspoň líná je hledat, takže tady jenom pár namátkou vybraných, vypečených hlodů:

"O Vánocích jsem hrál svým křesťansky založeným rodičům na kytaru písničku Gorgoroth - Incipit Satan. Když jsem do toho přidal i vokál, zpívali se mnou refrén Incipit Santa. Mysleli, že je to koleda." - To mi připomíná můj oblíbený kreslený vtip, končící slovy "Hej, Gorrggaromorrthe, volala máma, že nám tu krupičnou kaši furt ohřívat nebude."

"Náramek MoR 2012 používám jako záložku do Bible." Tys okolo Bible někdy prošel? A nestalo se ti nic?

"Jsem metalista kterej nekouří ani nepije...:D" No jestliže je tahle skutečnost něco skandálního k anonymnímu přiznávání a ještě k smíchu, tak já bych si dovolila spíš brečet.

"Užívám si udivené pohledy kolemjdoucích když jdu po městě celý v černém, v těžkých botech a kabátu.." So hardcore.

Tak nějak jsem si u toho nemohla nevzpomenout například na straight edge Alissu White-Gluz, která chudák asi kvůli svému přesvědčení nemá nárok na to se o tvrdou hudbu byť jenom opřít. A taky jsem si vzpomněla sama na sebe, na své kissácké platformy, trojbarevná pseuda a na to, jak je mi upřímně jedno, jestli na mě lidi koukají nebo ne, kvůli nim ty věci fakt nenosím.

Those days are not forgotten

Po několika článcích, kterými jsem se především snažila po dlouhé pauze vrátit do nějaké aktivity v rámci blogu, zpět do retro vlny.:) Tohle je vlastně asi především článek pro mě, abych si zavzpomínala, protože jsem si uvědomila, že některé ty fotky už jsem skutečně hodně dlouho neviděla, dokonce jsem u některých úplně zapomněla, že je mám. Inspirovalo mě vzpomínkové album kamarádky na facebooku.
Asi každý si od určitého věku uvědomuje, že svým způsobem "stárne" - trefně to vystihl jeden status: "Dřív jsme řešily hlavně kluky a pařily do šesti do rána, teď si radíme, jak nejlíp uvařit knedlíky. Party zdar." Taky jsme na tohle téma s mými kamarády a známými několikrát narazili - jak člověk už nemůže prokalit celou noc a během pár hodin spánku se zmátořit, náměty našich hovorů se až moc často stávají témata o hledání práce, domácí a kutilské tipy, zdraví a další dříve naprosto neznámé a nepodstatné věci.:D Takže tímhle fotkovzpomínkovým článkem vzdávám hold těm létům, která se už naštěstí nevrátí. Bylo to super, ale bylo toho dost.:)

Tématické kalby u kamarádky na chatě... Vůbec veškeré kalby u téhle kamarádky.:) Asi nejdivočejší záležitosti mých pubertálních let. Fotka je z oslavy kamarádčiných jednadvacetin.

And the beat goes on, drone, drone, like a metronome

Po dlouhé a dlouhé době jsem si konečně udělala čas na nějaké ty experimenty s líčením. Tentokrát to bylo hodně volně na motivy obalu nového alba Icon For Hire - tekuté oční stíny už dávno nevlastním, protože mi nevyhovují, a tekuté linky mám samozřejmě momentálně na druhém bytě, takže to byla velká improvizace, ale nakonec jsem byla spokojená.:) Jen je to opět na foťáku velmi nevýrazné, ale na to už si asi začínám zvykat.

Kdopak by se vlka bál

O hudbě už jsem toho v posledních příspěvcích nakecala víc než dost, je na čase zabloudit zase někam jinam. Už dlouho si chci napsat článek o jednom ze svých vůbec nejoblíbenějších filmů, a myslím, že je vhodná příležitost.:)
Dost mě překvapuje, že jsem si takhle hrozně moc oblíbila český film, jelikož obecně fanynkou českých filmů moc nejsem. Kdopak by se vlka bál mě původně svým příběhem taky nezaujal; respektive v tomto případě, pokud se člověk spolehne na recenze a krátká resumé, ani nebyla moc šance se něco bližšího o ději dozvědět. Ale poté, co jsem film viděla, už chápu. V tomhle případě to zkrátka lépe popsat nejde. Ale zpět na začátek. Co nezmohl děj, zachránilo v tomto případě obsazení. Hlavní dvojice Jitka Čvančarová a Pavel Řezníček? Můj splněný sen. Bez nadsázky. Pavel Řezníček je dlouhodobě můj bezkonkurenčně nejoblíbenější český herec a společně s Kevinem Zegersem, Aaronem Stanfordem a Sethem Gabelem je taky jediný, na kterého reaguji lehce pubertálními výkřiky, když ho náhodou uvidím v televizi. Jitku Čvančarovou zase až takhle moc ráda nemám :)), ale pořád jí mám ráda dostatečně na to, aby mě její přítomnost v nějakém projektu donutila dát tomu aspoň jednu šanci. Takže když před několika roky dávali tento film o vánočních prázdninách na ČT1, nemohla jsem u obrazovky chybět. Čekala jsem dobrý výsledek, ale že jsem byla až tak moc nadšená mě překvapilo.

Veselé vánoční nehody

Ano, ano, vím, že ještě není ani půlka listopadu... Ale okolo mě už první přípravy na Vánoce začínají probíhat (v práci), a navíc jsme měly s kolegyněmi z oboru tento týden celkem veselou a dlouhou debatu nad nejrůznějšími zážitky z Vánoc, tak chci tenhle článek zaznamenat, než ho zase zapomenu.:) Taky vám přijde, že Vánoce ty nehody, komplikace a další nemilosti nějak magicky přitahují?

Asi každý, kdo má doma zvíře, tak z vlastní zkušenosti ví, že ať už se jedná o obří verzi hlídacího psa nebo toho nejmenšího křečka, mají milá zvířátka na Vánoce zvláštní schopnost měnit se v dokonalé zbraně hromadného ničení. V naší domácnosti se vždy vyskytoval aspoň jeden pes, a historek okolo toho máme, že nevím, kterou dřív začít. Zejména z dob, kdy jsme psy měli dva, respektive dvě fenky - kokršpanělku Lindu, která se s námi na vesnici přestěhovala z města jako typický pes-gaučák a zůstala jím do konce života, a kavkazanku Bellu, která zastávala funkci hlídače nejen našeho domu, ale i celé čtvrtě, a kterou můj kamarád kdysi popsal slovy "Satánku, kde má pánešek hlavičku?".

I když v případě Belly by bylo přesnější "Satánku, kde má Linducha hlavičku?", jelikož soubojů ty dvě mezi sebou měly nepočítaně, a dokonce nám vytvořily novou vánoční tradici - nejpozději 26. prosince jsme několik let po sobě naháněli veterináře po všech čertech, protože psi si vjeli do kožichu. Vzhledem k výškovému a váhovému nepoměru si asi dovede představit, jak zhruba Linda po takových soubojích vypadala, tudíž pravidelně docházelo i na šití. My jsme pak celý týden dělali všechno, co jsme mohly, aby si Linda ty stehy na bocích neroztrhala, a pak přišel Silvestr, s ním náš šílený soused, co nám každý rok pouští rachejtle přímo do oken, a veškerá snaha přišla vniveč. Takže na Nový rok jsme návštěvu u veterináře obvykle absolvovali ještě jednou dokola.

Savage Garden aneb várka dobré nálady :)

Po dlouhé době (nj, škola je škola) se vracím s článkem, a jako už poslední dobou tradičně je to trochu retro a trochu hudební tip.:)

Bohužel v době, kdy byli SG na vrcholu slávy, jsem byla ještě moc malá na to, abych je registrovala nebo dokonce nějak blíž znala (stejně jako jsem tehdy zbožňovala některé písničky od Nirvany a Placeba, aniž bych věděla, že to jsou Nirvana a Placebo). Takže kdy jsem vlastně na Savage Garden poprvé narazila? Nejsem si stoprocentně jistá, ale myslím, že to bylo už kdysi dávno na základce, když jsem si je spletla s Roxette.:D Tehdy to byla ještě éra posedávání před rádiem a čekání na oblíbené písničky... Jednou jsem taky takhle seděla, poslouchala a čekala, a najednou začala hrát písnička, kterou jsem sice neznala, ale po pár tónech mě přesto chytla tak, že jsem si jí nahrála. Jednalo se o I Want You a myslím, že se mi nikdo nemůže divit, že jsem si myslela, že je od Roxette - zejména ty recitované sloky jsou hlasově značně matoucí.:D (Do odkazu dávám staré, raritní video k této písničce - dodnes nechápu, proč Savage Garden točili klidně i tři různé klipy pro jednu písničku.)

Tracktor Bowling - Vremya + sbohem, Marío

Dnes trochu na smutnější notu. Tuhle písničku jsem poslouchala, když jsem se dozvěděla o nehodě Felipeho Massy, a od té doby jí mám spojenou s tragickými událostmi ve světě motosportu. Tak jako jsem si na její text vzpomněla, když zemřel Dan Wheldon, vzpomněla jsem si na ní i dnes, když nás opustila Maria de Villota. Jak někdo trefně shrnul v jedné diskuzi, pro někoho to mohla být jenom nemotorná ženská, která se vlastní chybou málem zabila (pokud se potvrdí, že její smrt způsobily následky nehody, tak vlastně doopravdy), někdo ji zase může vnímat jako silnou, odvážnou osobnost, která se celý ten rok a půl života, který jí byl dán navíc, ze všech sil zasazovala o bezpečnost na dráze i na silnicích, a byla inspirací pro všechny, které také potkala těžká nehoda s trvalými následky.

No a pro ostatní z vás, kterým motosport nic neříká... Aspoň si pusťte hezkou písničku s pravdivým textem.:)

Jen, když poznáme ztrátu, naučíme si věcí vážit
Jen při pohledu na smrt se naučíme žít

Čas uspořádá na místa
Vše, co se rozbilo na kousky
Nový život rozvíří prach
Dny vyléčí smutek

Jen po ztrátách
Poznáme hodnotu
Jen opoždění
Nás učí chvátat

Jak se stát silným
A být bez viny
Zkrátka navždy na všechno
Zapomenout?

A žít
Víc už neprosit
Čas o půjčku
Toho, co se už nikdy zpátky nevrátí

Jestli existuje lehká cesta
Utečeme neštěstí
Lehčí je utéct, překročit
Čas vždy zamete stopy

Mnohému tě v životě naučí bolest
Ale vážně musíme tohle všechno poznat?
Čas vyléčí rány, ale
Nic už nám nevrátí zpět

Jen nemilovaný
Můžeš opustit
Jen při pohledu na smrt
Se naučíš žít

Lehčí je nemít
Hned vše odevzdat
Abys to nikdy nemohl
Ztratit

A žít
Víc už neprosit
Čas o půjčku
Kterou nelze vrátit
Nečekat
A nelhát sám sobě
A samostatně projít
Svou nelehkou pouť životem až do konce

Znovu prosí
O to, co nejde vrátit
Je lehčí utéct
Než projít tu cestu

Čas znovu letí mezi nekonečným neštěstím
Strachy, nepokoje, příčiny, které neexistují
Čas, který se nám nikdy nevrátí
Lepší hledět na sebe, než na ty, co zůstali čekat
Lepší se osvobodit bláznovstvím
Není síly ani víry, abys prošel tu cestu

A znova prosí
Za to, co se nevrátí
Je lehčí utéct
Než projít cestu životem až do konce

Když se z dospělých stane banda dětí

Dvě soboty po sobě jsem se zúčastnila nějaké párty, a pokaždé to byla kostýmová párty. To už se mi nestalo... No, vlastně se mi to nestalo ještě nikdy.:D Skoro bych zapomněla, jak jsou takové kostýmové párty zábavné, tedy zejména příprava na ně. V prvním případě se jednalo o rozlučkovou párty s kamarádkou ze školy a téma bylo krásně mezinárodní - "Státy světa". Na tenhle večírek se mi vymýšlel kostým asi nejhůř, nechtěla jsem, aby to bylo nějaké klasické klišé Francouzka/Italka/Němka atd., už to skoro vypadalo, že nepřijdu v žádném kostýmu a jenom přinesu na ochutnávku nějaké tradiční nápoje a jídla, ale naštěstí mě na poslední chvíli zachránila kamarádka, respektive její kostým z posledního zvonění.

Jenom upozorňuju, že fotek bude málo, zaprvé jsem na druhé akci byla za fotografa, takže svých fotek mám minimum, no a možná jste si všimli, že fotek s jinými lidmi se sem snažím dávat jen nutné minimum - přeci jen od nikoho nemám svolení jeho fotky na net dávat, proto když už se tu nějaká objeví, byla dotyčným nahrána na fejs nebo jeho vlastní blog, takže to beru tak, jako že mu to podělení se s internetem zrovna u téhle fotky nevadí...:D

exkurze do současné ruské alternativní hudby aneb zkusme to bez předsudků

Nápad na tenhle článek se zrodil jednoduše - ruská hudba je pro dost lidí exotická a posluchači se k ní  nemají vlastně jak dostat. Zčásti také proto, že hromada lidí nemá rusáky ráda (záměrně používám tvar rusáky, protože mezi Rusem a rusákem je stejný rozdíl jako mezi pražanem a pražákem) a tak ani nemá důvod tuhle hudbu vyhledávat. Nicméně vyzívám vás, milí přátelé :), abyste na chvíli nechali národnost být národností a udělali si malý výlet. Měla jsem možnost aspoň trochu některé z těchto lidí poznat, a i když jsou skutečně hodně svérázní, nejsou jako ti typičtí novorusové, na které máme možnost narazit dnes a denně v každém větším českém městě. On to v současnosti nemá tvor zvaný alternativní umělec v Rusku zrovna růžové - z různých důvodů. Jako jeden příklad z mnoha mě napadá ten, o kterém mluvil můj známý - že drtivá většina Rusů uznává za hudbu pouze jakýsi pop-folk, což je podobně svérázný a krajový styl jako v případě ČR to, čemu říkáme hospodský rock. Cokoliv, co se nedá aspoň trochu do této škatulky zařadit, je odpad, stejně jako autor.
Samozřejmě, jako drtivá většina lidí mé generace, jsem poprvé zpívanou ruštinu slyšela díky na začátku tisíciletí tolik populárním t.A.T.u.; přiznávám, že doteď mám jejich alba a poslouchám je. Ale o nich se rozkecávat nebudu. Jen jsem je chtěla zmínit v rámci konstatování, že díky jejich hudbě jsem poprvé přičichla k ruštině a že mi tenhle jazyk zněl celkem pěkně, stejně jako mi pěkně zní další slovanské jazyky. O spoustu let později jsem seděla u kompu a hledala na youtube videa s mojí oblíbenou italskou kapelou Exilia. Najednou na mě vyskočilo cosi, co bylo v azbuce a neslo označení "ruská Exilia". Řekla jsem si, že to by mohlo být zajímavé a rozklikla jsem. Tak se dostávají na scénu The Slot. Kapela, která za všechno může a o které kdybych měla vyprávět, budeme tu sedět do soudného dne.

Porcelain Black

Porcelain jsem začala sledovat ještě jako Porcelain And The Tramps a i když mi chvilku trvalo její novější tvorbu překousnout, nakonec jsem se smířila s tím, že s novou přezdívkou přišla i nová éra (i když přezdívku měnila hlavně z praktických důvodů, jelikož původní přezdívka byla dost matoucí a lidé si mysleli, že se jedná o skupinu). Dost lidí tuhle změnu nepřekouslo s tím, že nová tvorba je bezduchá a kolotočová, což je z části pravda (i já už mám občas pocit, že jestli ještě v jedné písničce uslyším ooohhh lala, tak budu zvracet), ale můj mizerný hudební vkus je všeobecně známý :D , takže mě se to prostě líbí i tak.
Porcelain zatím moc písniček nevydala - myšleno v poměru k tomu, jak dlouho už na hudební scéně působí - proto bude těžké vybrat ty nej a nenaházet je sem všechny, ale budu se snažit vybrat jenom ty skutečně nejoblíbenější.:)
Takže, prvně ty ze staršího období, tedy Porcelain And The Tramps...

The Neighbor - střídají se u mě období, kdy tuhle písničku nemůžu ani slyšet, s obdobími, kdy jí naopak poslouchám pořád dokola.

Jaké byly prázdniny 2013

Stručně a krátce, žádná sláva.:D Na druhou stranu nic hrozného se nestalo, takže vždycky může být hůř. Hlavní bylo, že jsem úspěšně odstátnicovala a stejně úspěšně se dostala na navazující studium. Musela jsem ale šetřit peníze, takže jediný můj větší výlet byla tradiční chata v Županovicích. Ale popořádku.

První fotka je z druhého týdne v červenci, kdy u mě byla na návštěvě moje "sis" Jane. Abychom se nenudily, vymyslela jsem nám výlet na hrad Kámen, kde zrovna probíhal týden s Jezernickými pány. Přednáška byla naprosto boží a dokonce jsme se dobře provdaly! Na fotce mi dočasný tatínek zrovna vybírá vhodného ženicha.

Trochu retro, tentokrát na téma zelenáč na vysoké škole aneb Ústí je hustý

Tyhle prázdniny se stále nesou v duchu vzpomínání a bilancování, a při nedávném prohrabávání fotek a zápisků jsem zkrátka dostala obrovskou chuť podělit se s váma (a sama sobě tak připomenout, to asi především :D) moje první roky na vysoké škole. Původně jsem chtěla začít Brnem, protože už jsem tu tak zakořenila, že mě ani nenapadlo psát o Ústí, ale přeci jen to byl rok života, který mi něco dal, a byla by škoda ho odignorovat.

Moje seznámení s Ústím rozhodně neproběhlo ideálně, protože jsem tam šla jenom proto, že mě nikam jinam nevzali a UJEP byla jediná slušnější škola, která vypisovala druhé kolo přijímaček do jiných než matematicky zaměřených oborů. U přijímaček jsem sice zazářila znalostmi i vtipem, ale pak přišly další komplikace v získávání kolejí (mají tam na to "úžasnej systém") a deprese z toho, že budu ve městě, které je až na druhé straně republiky. Skončila jsem na koleji K1, což je druhá nejhnusnější kolej, v hnusném pokoji, ale zase měl v názvu sedmičku (sedmé patro, třetí pokoj), což je moje šťastné číslo. A skutečně šťastné bylo, i když spolubydlící nebyly ideální, pořád to bylo super. Dokonce jsem si mezi nimi našla kamarádku na delší dobu než na ten rok, co jsem tam byla.

Ne, tohle nebyla ta kamarádka.:) Nicméně že se v Ústí kalilo, až to zdravé nebylo, je naprostá pravda. Holt koleje.:D Navíc naproti nám bydlela parta kluků, jejímž členem byl i můj spolužák, takže se část našeho pokoje brzo k jejich akcím přidávala tak nějak automaticky. Chodby na K1 nebyly pro větší kalby úplně ideální, zato široké chodby na K3, to bylo jiné žrádlo. První tři fotky jsou právě odtud, z jedné konkrétní akce, tzv. předvánoční chodbapařty.

The Letter Black - Hanging On By A Thread

Je to už nějaký ten pátek, co jsem na tuhle písničku náhodou narazila na youtube, a pořád mě ta energie, která je v ní obsažená, dostává, jako kdybych jí slyšela poprvé. K poslechu doporučuji všema deseti.:)

Moje minulost mě až doteď pronásledovala
A já před ní nemám kam utéct
Už nejsem taková, jako jsem bývala
Opouštím zmatek, co je ve mě

Ber mě takového, jaký jsem
(Jsem zlomená)
Přitáhni mě do svého objetí
(Držím se každého slova)

Zachraň mě před ztrátou vlastního já
Držím se už jenom na vlásku
Vidíš, kdo skutečně jsem
Pod mými jizvami?
Bojím se pádu
Tak se držím tebe
Ne, nepustím tě
Držím se už jenom na vlásku

Stále ještě pořádně nevěřím tomu
Jaká jsem dřív bývala
Tolik se snažím změnit se
Pomož mi vypořádat se s mými chybami

Ber mě takového, jaký jsem
(Volám o pomoc)
Přitáhni mě do svého objetí
(Držím se každého dechu)

Zachraň mě před ztrátou vlastního já
Držím se už jenom na vlásku
Vidíš, kdo skutečně jsem
Pod mými jizvami?
Bojím se pádu
Tak se držím tebe
Ne, nepustím tě
Držím se už jenom na vlásku

Nikdy nebudu potřebovat
Nikdy nebudu chtít
S tebou, se mnou
Jsem konečně kompletní
Nikdy nebudu utíkat
Nikdy se nebudu schovávat
S tebou přímo tady
Jsem v bezpečí

Županovice aneb můj soukromý malý ráj na zemi

Léto bez výletu do Županovic není pořádné léto. Jezdila jsem tam už jako malý capart a jezdím tam stále, jenom s tím rozdílem, že už nejezdím s příbuznými, ale kamarádkami (dámská jízda, jak má být). Máme tam malou, ale pěknou chatku a je to místo, kde jsem skutečně šťastná a kde si nejvíc odpočinu. Kdybyste náhodou zatoužili po mém článku udělat si tam někdy výlet, upozorňuji, že se jedná o Županovice v okrese Příbram, nikoliv Jindřichův Hradec.:) (Ano, jsou to ty, kde se natáčel jeden z dílů Ano, šéfe.)

Podle informací, které můžete najít na internetu, jsou Županovice malá vesnička 13 km od Dobříše (na místním zámku se natáčel druhý díl Princezny ze mlejna a je to dobré místo na výlety). Stálých obyvatel je kolem sedmdesáti, ale díky chatařům a výletníkům se v sezónně Županovice mění na celkem rušné místo. Přímo ve vesnici je hned několik možností ubytování plus možnost stanování nebo zaparkování přívěsu na pláži. Chatová osada, ve které se nachází i naše chata, začíná zhruba dva kilometry za vesnicí a ve srovnání s dobou mého dětství trochu zeje prázdnotou - asi už v mé generaci není in jezdit na víkendy a o prázdninách na chatu. Ale tím lépe pro nás, jelikož tím větší klid většinou máme.:) Županovice jsou totiž konec světa, a to nejen proto, že zde končí silnice.

Roky, které jsem tam strávila jako dítě, samozřejmě zdokumentované prakticky nejsou, proto vám můžu nabídnout jenom obrázky od roku 2008, kdy jsem se tam poprvé vydala s kamarádkami.

2008 nebylo úplně nejlepší léto. Pamatuju si, že celý červenec pršelo a byla neskutečná zima - z domova jsem odjížděla za vytrvalého drobného deště a při teplotách 17 stupňů max. Naštěstí první den příjezdu byl zároveň jediný opravdu hezký den z celého týdne, takže jsme se i chvilku mohly opalovat, ale na koupání to bohužel rozhodně nebylo. Na fotce máte zachycené naše klasické koupací místo, říkáme mu "na kamenech".

studentské Tour de Brno po barech, hospodách, čajovnách a jiných lokálech, část 2.

Paterlord, Jana Uhra (prostě kousek od konečňáku nad fildou...:D)
- no, kde a čím a jak začít? Paterlord je v podstatě můj druhý domov a váže se k němu tolik vzpomínek,
zážitků a tak, že by to vydalo na samostatný článek; ač zaměřením rocková a metalová hospoda, dá se zde pohodlně posedět, ať jste jakéhokoliv zaměření - a je zde super temný nekuřácký salónek :))
- hlavním tahákem pro nás vždy byl medový vál (tedy klasické pivo s medovinou),  zkumavka neboli vamp a dragon's eye, koktejl tak levný, až se to člověku nechce při tom složení líbit
- pro mě osobně jsou neoficiálními hymnami tohoto místa Paradise City od Guns'n'Roses a Inis Mona od Eluveitie




dříve Maia, dnes kdo ví, Jaselská (pro změnu pod fildou)
- další případ toho, jak nový majitel zničil vynikající kavárnu; Maia bývalo úžasné, nekuřácké místo s tou
nejpřátelštější obsluhou na světě a nápojákem, o němž se dodnes vyprávějí legendy; byl dlouhý jako týden před výplatou a obsahoval skutečné perly a hlavně vynikající koktejly, které vám jen tak někde jinde nenabídnou - já si třeba oblíbila Ice Provence, což bylo bílé víno s levandulovým sirupem a drceným ledem
- jak už jsem zmínila, Maia bohužel přešla pod jiného majitele a z neobyčejné kavárny je kavárna veskrze obyčejná, a nová obsluha té původní také nesahá ani po kotníky; aspoň ty interiéry zůstaly pěkné

studentské Tour de Brno po barech, hospodách, čajovnách a jiných lokálech 1. část

Jelikož jsem se letos dopachtila ke státnicím a ty úspěšně složila, měla jsem chuť trochu si zabilancovat. A z toho vzpomínání vznikl nápad na tento článek - třeba někteří z vás v Brně taky studovali, někteří z vás se třeba naopak chystají tam studovat, někdo tam možná přímo bydlí... A proto by jim tato místa mohla buď něco říkat (ta, která dnes už neexistují) nebo později přijít vhod (ta, která ještě žijí).:) Takže, tohle je můj seznam nejrůznějších míst, kde jsem prožila tu noční část svých studentských let. Předesílám, že nejsem žádný extra pařmen nebo kalič, takže nečekejte žádné extra pikantní historky a sondy do míst, kde se odehrává ten pravý noční život, těm já se snažím obloukem vyhýbat - až na jednu výjimku.:D

kavárna Merlin, Veveří
- bohužel ukončila svou činnost ještě dřív, než já jsem dochodila prvák, ale byla tak super a zažila jsem tam toho tolik, že jí zde musím věnovat aspoň malou vzpomínku; dnes se na jejím místě nachází pekárna
- a proč že jsme jí měli tolik rádi? No protože zde byla super a příjemná obsluha, měla kuřáckou i nekuřáckou část, z toho tu nekuřáckou tak dobře oddělenou, že byla opravdu nekuřácká, na tu lokalitu super ceny (o té jejich vynikající vídeňské kávě za 30 korun se mi dodnes zdá) a nevím, co to tam ladili za hudební televizní stanici, ale hráli tam docela obstojně :)

kavárna Vladimíra Menšíka, u Dominikánského náměstí
- jak jsem před nedávnem zjistila, i tato kavárna už patří minulosti... za sebe nemůžu říct, že by to byla nějaká extra veliká škoda, byl to takový průměr, kam člověk zašel, když nevěděl, kam se vrtnout... ale měla hezké interiéry a legendární záchody v patře :))

...and she left my heart with vertigo

Další výlet do historie. Tentokrát za Bon Jovi.
Myslím, že v mé generaci se jen velmi, velmi těžko najde někdo, kdo by v deseti nepařil jako o život na tehdy obrovský, ode všad se valící hit It's My Life. Jelikož moje mamka Bon Jovi miluje už od osmdesátých let, neváhala se v mém případě chopit příležitosti a začala mi okamžitě nenápadně podstrkovat nejlepší kousky od Bon Jovi v čele s albem Keep The Faith. A padlo to na úrodnou půdu. I když už jsem Bon Jovi dlooouho neposlouchala, je to hudba, která je neodmyslitelně spjatá s mým dětstvím, a kdykoliv jakoukoliv jejich písničku slyším, nemůžu si pomoct a usmívám se jak měsíček na hnoji.
Jsou písničky, které se na nás valí z rádií s železnou pravidelností; kromě zmiňované It's My Life to je You Give Love a Bad Name a nejpříšernější a nejstrašlivější cajdák, co Jon kdy napsal, čtěte Always. Méně často, ale pravidelně, může člověk v rádiu zaslechnout Livin' On A Prayer, Runaway, Thank You For Loving Me nebo Jonovu sólovku Janie Don't Take Your Love To Town. A každý si ještě určitě vzpomene na další hity, které sice tak často nehrají, pokud vůbec, ale nějakou záhadou je skoro všichni znají - moje velmi oblíbená Keep The Faith, zhruba stejně populární One Wild Night, Bad Medicine, Bed Of Roses, Wanted Dead Or Alive (Bon Jovi rocks! on occasion, jak by řekl Dean), Have A Nice Day a spousty, spousty dalších.
Proč jsem vám všechny ty písničky vyjmenovala? Abych demonstrovala, že si nemyslím, že jsou Češi a Slováci Bon Jovi nedotčení (i když z toho, jak si neustále všichni pletou Bon Jovi - kapela a Jon Bon Jovi - frontman, to tak úplně nevypadá), a do tohohle článku proto zahrnu písničky, které podle mého soudu neprávem stojí ve stínu svých slavnějších sourozenců. Je z toho taky krásně vidět, že to, co jiní považují za své největší hity, jsou v případě Bon Jovi v podstatě řadové písně.

A když mluvím o nedoceněných písničkách, nemůžu začít ničím jiným než Dry County. Klip je strašněj, proto sem dávám radši lyrics verzi, protože nejen hudebně, ale i textově je to podle mě vrchol tvorby Bon Jovi.

curled up tightly hiding from it all

Po dlouhé a dlouhé době jsem se včera zase rozhodla trochu zaexperimentovat s inspirací od mojí tolik oblíbené Amelie Arsenic. A mám chuť hodit svůj foťák do kanálu a pořídit si nový, protože se mi to tentokrát fakt líbilo a na fotkách to má tak divné barvy a vůbec, že to vypadá, jak když jsem před zrcadlem strávila s bídou pět minut a napatlala na sebe bez ladu a skladu to, co mi přišlo pod ruku. Navíc všechny fotky měli divný, šedivý podtón... Ale nebudu tu rozebírat své trable s foťákem, přeci jen je mu šest let a už když byl nový, tak to nebyla žádná extratřída.:)

...a ono fakt že jo

Poslední dobou jsem měla trochu pochybnosti, jestli to cvičení, o kterém jsem se onehdá rozepisovala, opravdu bylo tak účinné, jak jsem si myslela. Ano, oblečení mi bylo volnější, ale ne zas o tolik, váha zůstává taky víceméně stejná - samozřejmě, vypadalo to, že se za tím skrývá spíš nově získaná svalová hmota, než že bych byla takový loser, ale stejně, člověka, a ženu zvlášť :D, tohle dokáže někdy více, někdy méně, hlodat.
Náhodou jsem se na úterní výlet na hrad Kámen a na představení Jezernických pánů vydala ve stejném oblečení, v jakém jsem se minulé prázdniny plahočila na jeden kopec u Olomouce - kdybych si tak pamatovala název... Takže mám vlastně přímé porovnání. A, no... Byla jsem mile překvapená, ne že ne.:D Takže ještě jednou, tentokrát i s výsledkem, můžu své oblíbené kombo spinning - 30 day shred jenom doporučit.:) Cvičím teď cviky ze 30DS několikrát do týdne (ne každý den) pro udržení kondice a jsem spokojená.

První fotka je z minulého roku, moje "šířka" (která vlastně ani žádnou pořádnou šířkou není, ale na moje poměry to šířka je) zde vypadá ještě o něco hůře, jelikož jsem se fotila s kamarádkou, která má 40 kilo i s postelí.

Moje nejposlouchanější písničky v první půlce roku 2013

Málem bych na tenhle pravidelný žebříček zapomněla - ale jenom málem! :) Vlastně za to, že jsem si na něj vzpomněla, můžu "poděkovat" spolubydlícímu, který si tu pouští nahlas jakousi hudbu, která zní trochu jako od kolotočů, takže jsem jí musela přebít něčím hlasitějším (čti Save); v souvislosti s tím mě napadlo, že by se v tomhle žebříčku vlastně Save měli vyskytovat.
Takže tady je aktuální pětka, přeji příjemný poslech:

1. Skinny Puppy - Pro-Test

I když u mě momentálně víc frčí paragUn a i'mmortal, lastko má jasno. Skinny Puppy jsem si obecně v poslední době nějak nebezpečně moc oblíbila.

2. Save - Lož Prošla Skvoz Stěnu

Blogger tohle video, nevím proč, odmítá na youtube najít. 

No vždyť jsem to říkala.:) Save se mi pořád ještě nezalíbili natolik, abych si stáhla jejich kompletní diskografii, ale postahovala jsem aspoň to, co bylo na lastku volně ke stažení, a tahle písnička, společně s Linii V Raznych Mirach, mě zaujala nejvíc.

3. Kasabian - Days Are Forgotten

I s touhle písničkou už jsem vás seznamovala, i s tím, jak jsem se k ní vůbec dostala. Takže kdo jste si jí nááhodou nepustil tehdy, pusťte si jí teď, povinně!

4. Slot - Sloj Pepla

Na tuhle písničku vám bohužel žádný odkaz nedám, protože jsem jí sehnala vyloženě náhodou a až po dlouhém hledání. Jedná se o nikdy nevydaný kousek, který Slot složili, pokud si správně pamatuju, pro nějaký film. Údajně se tahle písnička ani nejmenuje Sloj Pepla, nýbrž Čornoje Sledopyty, nicméně všude, kde se dá najít, je uvedena pod prvním názvem. Pokud byste o ní měl někdo zájem, nebojte se mi ozvat.;)

5. Roxette - June Afternoon

Ano, neklame vás zrak, i tahle tu byla. Na to, že se mi původně vlastně ani nelíbila, mě na třetí poslech chytla nepředstavitelně. A celé jaro jsem se pak těšila, až si jí jednoho slunečného červnového dne pustím.:)

That's 'cause I'm totally rock'n'roll!

OK, konečně je ta správná nálada a chvíle napsat nějakou vykecávku o tom, jak se vůbec mám a co dělám.
Někteří z vás ví, že jsem se po čtyřech letech studia dopatlala ke státnicím a vlastně jsem vám z nich tu chtěla napsat obsáhlejší reportáž, ale nejdřív nebyl čas (slavení mělo přednost a taky jsem byla pár dní bez netu) a pak nálada - to mě čekaly přijímačky a až tehdy jsem si vlastně uvědomila, že na těch státnicích vlastně až tak nezáleželo - někdo prostě září v září, ale jestli neudělám přijímačky, tak jsem taky mohla dozářit hodně rychle. Přijímačky byly vážně hrůza a nehodlám už o nich mluvit víc, než je nutné, jsou zážitky, na které ráda zapomenu a tohle je z většiny jeden z nich. O to víc mě šokoval výsledek, který mi dnes přišel - přijali mě! Neuvěřitelně se mi ulevilo, spadl ze mě všechen stres posledních dní. Myslím, že ten příšerný stav "co teď?" zažil asi každý, kdo vylezl ze školy a zjistil, že všechny jistoty jsou najednou v tahu. Ale tohle už je pryč a mě se zase o něco lépe dýchá.
Už dlouho si říkám, že bych taky měla pořídit nějaké nové fotky, protože z posledního měsíce nemám vlastně skoro žádné. Zaprvé na nějaké akce nebo setkávání nebyl moc čas, protože pokud jsem nepsala bakalářku, šprtala jsem se na státnice, a pokud jsem se nešprtala na státnice, šprtala jsem na přijímačky. Ale stihly jsme při prvním náznaku pěkného počasí (což letos trvalo opravdu dlouho) podniknout první výpravu na Petrov...

Skinny Puppy - Weapon aneb štěně našlo ztracené zuby

Skinny Puppy jsem sice podle názvu znala už dříve, ale "objevila" jsem je až díky svojí bakalářce (téma Současná industriální hudba a její historické kořeny) - ale to myslím už víte. Shodou náhod SP na letošek naplánovali vydání nového alba, a vydali ho jen krátce poté, co jsem práci odevzdala, což je škoda, protože bych ho do ní určitě vecpala - neboť "takhle to má znít".

Jelikož z novější tvorby Skinny Puppy jsem byla lehce rozčarovaná, poslechla jsem si nové album nejdřív na youtube. Už po první písničce jsem věděla, že tohle je ono a jde se schánět. Abych to nějak krátce a srozumitelně vysvětlila, to "lehké rozčarování" nebylo proto, že by to byla nějaká hrůza, co se nedá poslouchat. Skinny Puppy jsou pro mě osobně poslouchatelní téměř vždy a všude, a jedná z mých nejoblíbenějších písniček vůbec je právě jedna z těch "novějších" věcí, Pro-Test. Ale u hudby Skinny Puppy jsem zkrátka byla zvyklá, že líbivý poslech je jenom něco příjemného navíc, že především je to zážitek a že písničky si nejvíc užijete a vychutnáte, pustíte-li si je přesně tak, jak jsou na albu. Že album je ucelený umělecký kousek, který nabízí zajímavou exkurzi do elektronicko-syrového světa. A to je právě to, co jsem u nové tvorby SP postrádala a v čem mě jejich nejnovější nahrávka naopak tzv. "posadila na zadek".
Album naprosto přirozeně plyne, písničky na sebe skvěle navazují a celá nahrávka je nádherně ucelená. Doteď si nepamatuju názvy písní kromě první a poslední, jelikož ho ani na písničky neposlouchám. Když jsem to zkusila, už to nebylo ono. Přesto, kdybych měla jmenovat nějakou, která mě opravdu chytla i samostatně, byla by to například skladba saLvo:

Nevím, nakolik jsou pro vás, drazí čtenáři :) , Skinny Puppy poslouchatelní, ale jestli jste jen trochu naklonění hudebním experimentům, doporučuju vám tuhle desku všemi deseti. Pro mě osobně je to adept na první pozice v žebříčku nejlepších alb z roku 2013.

žebříček toho (dle názorů mého okolí zjevně) nejhoršího

Taky máte nějaké písničky, které se líbí pravděpodobně jenom vám? Já takových mám hned několik, ale já jsem svým pofidérním hudebním vkusem dost známá...:D Jsou to zkrátka písničky, u kterých jste si i sami vědomi, že to není žádná hudební extratřída, ale stejně je máte rádi. Nicméně je i druhá skupina, kdy vám písnička přijde fakt pěkná a nevidíte důvod, proč by si to samé nemohl myslet někdo jiný, jenže kdykoliv jí někomu pustíte, je vám odpovědí tak maximálně ono "hm", které v překladu znamená "je to děsný, ale nechci se tě dotknout, tak radši držím hubu".
Tohle je můj žebříček, a opovažte se mi ho někdo zkazit tím, že některou z nich pochválíte...:D

Stevan Faddy - Ajde Kroči - začneme těžkým kalibrem. Tuhle písničku málokdo doposlouchá do konce, já jí jsem schopná poslouchat několikrát za sebou...:D

Markiz - Pesnicka Pre Pala Demitru - pokračujeme v těžkém kalibru. Ale zcela upřímně, tahle pocta mi přijde o několik levelů lepší než to, co předvedl Kazma.

Tri Martolod (verze od Alana Stivella) - tohle je zrovna jedna z těch, kterých mě ta neoblíbenost překvapuje. Dlouho jsem o její existenci neměla ani ponětí, ale když jsem jí slyšela prvně, tak tu základní melodii jsem znala, respektive byla mi povědomá. Možná proto se nad ní zatím každý, komu jsem jí pustila, ofrnil?

 

Alexandr Solženicyn - Rusko v troskách

Dnes bude náš tradiční malý výlet do knih vlastně trochu netradiční. Ale ať už máte k Solženicynovi, nebo Rusku jako takovému, jakýkoliv postoj, myslím, že tohle je knížka (skutečně knížka, já jí zvládla přečíst za jeden den), která by neměla uniknout vaší pozornosti.
Narazila jsem na ni minulý rok, když jsem dávala dohromady literaturu pro svojí seminární práci, kterou jsem vám sem už posílala - http://www.little-miss-catastrophe.blogspot.cz/2013/01/obraz-postsocialisticke-ruske.html. Na jednu stranu při jejím čtení člověk musí brát v potaz, že je to dílo hodně subjektivní, na druhou stranu je to dílo někoho, kdo to zažil a zjevně se i dost angažoval, aby tuhle zprávu mohl napsat. Rusko v troskách hovoří o tom, co se dělo v Rusku po pádu komunismu. A sama za sebe můžu říct, že u některých pasáží mi div nestály vlasy na hlavě, jak strašně, strašně moc jsou některé popisované situace podobné tomu, čím si teď procházíme u nás. Už před přečtením téhle knihy jsem měla pocit, že Rusko v některých nepříjemných věcech dost předběhlo dobu. A tady jsem se v tomto pocitu jenom utvrdila.
Je těžké zde tuto knihu obšírněji popisovat, protože podle mě je to věc, na kterou by si každý měl udělat svůj vlastní názor. Takže zde je několik mých poznámek, které jsem si udělala, a pokud se rozhodnete Rusko v troskách přečíst (nebo jste ho dokonce četli), dejte mi vědět vaše pocity a názory, budu za ně moc ráda.:)

Tuto krásnou píseň věnujeme všem ženám pod 45 kilo

Vím, že se tu váha řešila nedávno, ale tohle mě poslední dobou tak dožírá, že si musím trochu uplyvnout.:D
Nikdy jsem nebyla vyloženě tlustá, naopak, mojí nejtěžší váhu by asi dost lidí považovalo za svou běžnou hmotnost, a znám i dost těch, co by za ní byli vděční. Zase na druhou stranu ale nepatřím k těm od přírody extrémně hubeným holkám, které se můžou napráskat čím chtějí, a nepřiberou ani deko. V rodině ty předpoklady k tloustuní přeci jen trochu máme, takže, jak už jsem psala, pravidelně sportuju a ráda bych i zdravě jedla, ale zatím jsem to dopracovala jenom na to, abych jedla pravidelně a co nejrůznoroději - ale to je myslím dobrý začátek.:)) A rozhodně nesportuju jenom kvůli postavě - na prvním místě je to především poník. Ale whatever.
Zkrátka mám ve svém okolí celý život dost lidí, kteří jsou silnější než já, a dokonce i dost lidí, kteří mají nadváhu. A v životě by mě nenapadlo prohlašovat je za slony, dělat si z nich legraci nebo je nutit, aby zhubli - tedy, s výjimkou těch, co dávno překročili metrák a vymlouvají se na dědičné dispozice. Moje mamka splňuje hned tři faktory, které mohou způsobit přibírání (antidepresiva, přechod a špatná funkce štítné žlázy) a nikdy nevážila víc jak něco málo přes osmdesát kilo. Takže pokud nemá někdo těžké zdravotní problémy se zády, nohama nebo tak něco podobného, výmluvy na dědičnost nebo nemoce fakt neberu. Nicméně si většinou ale tohle myslím sama pro sebe, nemám zapotřebí lidi urážet.

Living In A Chaos aneb srdcová záležitost

Někteří z vás možná ví, kde se vzal název blogu "Living In A Chaos", pro ty, kteří neví, pak mám písničku, kterou si určitě musí poslechnout.:))

Offs miluju už... No, snad celý život. A tak, když jsem před mnoha a mnoha roky zakládala svůj první mail (mám ho dodnes, mimochodem!), jméno "Dexter" byla jasná volba. Tuším, že mi tehdy bylo jedenáct. O pět let později jsem přišla na tak úžasnou vychytávku jakou byla služba sblog, což byly blogy pod doménou seznamu, a zatoužila jsem mít vlastní. Adresa byla daná, ta byla podle mé mailové adresy. Tím pádem byla jasná i má přezdívka, musela to být prostě Dextra (která se mě vlastně drží doteď a ze všech svých přezdívek jí mám asi nejradši). A jaký název pro blog? Opět u mě v té době frčeli Offs, takže název podle jejich pisničky se přímo nabízel. A to je přitom z alba, které jsem dostala k Vánocům, když mi bylo 14, takže to nebyla žádná nová záležitost.
Proč tu teda vůbec píšu článek o téhle skupině?

Kasabian - Days Are Forgotten

Znáte ty písničky, které se vám vlastně nelíbí, ale časem líbit začnou? Tohle je jedna z nich. Pamatuju si, že jeden čas (nevím přesně kdy, ale mám takové tušení, že už je to nějaký ten pátek) jsem na Kasabian neustále narážela na internetu i v časopisech, a už jenom podle toho názvu a vzezření členů kapely jsem věděla, že tohle je přesně ta hudba, kterou jsem nikdy neposlouchala a nikdy poslouchat nebudu, protože jde zcela mimo moje chápání... Není to moc ze stejného těsta, ale stejně jsem na tom i s kapelami Kaiser Chiefs, Keane, Coldplay a určitě bych si ještě na nějaké vzpomněla (tedy, Coldplay jsem možná mohla vynechat, protože u nich mě ta hudba prostě jenom nepředstavitelně nudí - a teď mě třeba ukamenujte :D).
Každopádně jsem asi před dvěma měsíci, když jsem byla nemocná a už se doma fakt hodně nudila, koukala na nějaké hudební kanály a zrovna dávali sestřih z koncertů různých kapel, mezi nimi právě i Kasabian. Tak jsem si řekla, že si rozšířím hudební obzory a nechám to běžet. Nebyl to můj šálek čaje, ale jednou za čas je fajn poslechnout si něco, co jde jinak úplně mimo, takže jsem to nechala dohrát až do konce. Pak mě napadlo, že by mě zajímalo, jak zní studiová verze... No a nějak se mi to začalo líbit.:D

Gotta keep movin' & 30 day shred

Jelikož už minulé léto jsem s hrůzou zjistila, že některé oblečení už nedopnu, přes podzim se to díky tělocviku ve škole zlepšilo a po Vánocích byla všechna ta hrůza zpátky, rozhodla jsem se začít znovu poctivě cvičit a sportovat jako dřív - před nástupem na vysokou jsem hrála floorball a cvičila doma takové ty klasické cviky na udržení kondice a na postavě to bylo znát:

S přestupem na vysokou školu jsem se ale na pohyb prakticky úplně vykvákla - můj prakticky jediný pohyb byla pětiminutová cesta z koleje do školy a zpátky. Sice jsem si tenhle první rok (který jsem ještě byla v Ústí a ne v Brně) zapsala jako tělocvik posilovnu, ale tam to probíhalo dost volným stylem a většinu těch hodin jsem stejně prokecala se spolužáky. Plus nevím, jaké zkušenosti máte vy :) , ale s přestupem na vysokou se mi dost zásadně zhoršilo stravování - doma, i když to člověku nepřijde, je prostě vždycky navařeno, nebo je aspoň "na skladě" něco, z čeho se uvařit dá; to na koleji šlo jen s velkou námahou, takže bagety a fast food to jistily. Naštěstí se to stravování dost zlepšilo poté, co jsem přešla do Brna a na privátě bydlela s holčinou, která byla blázen do zdravého životního stylu, takže mě v tomhle ohledu trochu nakopávala. Teda, jenom, co se týče toho jídla - s pohybem to začalo být ještě horší. Nicméně jsem se záhy rozhodla, že takhle to dál nejde, začala znovu cvičit aspoň doma a tělo si naštěstí rychle zvyklo znovu; navíc jsem v druháku začala v rámci tělocviku chodit na sebeobranu, takže se všechno zdálo v nejlepším pořádku a asi i bylo. Jenže pak tělocvik skončil, nový se mi zapsat nepovedl... A já usnula na vavřínech. Z toho jsem se probrala až právě to minulé léto, kdy jsem nejdřív podle oblečení a pak i podle fotek poznala, že jsem nejen nabrala všechno zpátky i s nějakým bonusem navíc, ale i přišla o kondičku.

Slot - Angel Ili Demon

Nevzpomínám si, kdy mě naposledy nějaký singl Slot takhle dostal. Možná naposledy Lego? Ale spíš se tady vracím až do dob singlu Mjortvyje Zvjozdy, tedy v podstatě do dob, kdy jsem Slot objevila a na první poslech se zamilovala. Taky jsem si, stejně jako u jejich novinky, říkala "Co to sakra je?", ale pak jsem si to pustila znova a ono to začalo být nějak chytlavé...:D Kdyby někoho zajímal text, kde jinde ho hledat než na slot-band.blog.cz.;)

A když už jsme u Slot, tak si dáme ještě jednu z jejich zatím posledního alba, na kterou si také vždycky u Angel Ili Demon vzpomenu, i když si vlastně podobné nejsou (jó, asociace mají různé cesty).

Alba mého dětství a prvních -nácti let

Mám občas záchvaty nostalgie, jak jste si jistě už mohli všimnout, pokud můj blog čtete pravidelně, a nedávno se dostavil další takový. Tentokrát to ale vlastně byla náhoda - neměla jsem si už co pouštět ke cvičení (zoufale mě nebaví cvičit na stále stejnou hudbu, a ono po víc jak půl roce prakticky každodenního cvičení už vážně není moc z čeho brát), takže jsem sáhla po starých CDčkách, které jsem v některých případech neslyšela už... No, takových sedm let, ne-li víc, to bude. A zjistila jsem, že z některých z nich jsem i dnes stále tak nadšená, jako jsem byla ve svých telecích letech, možná dokonce v některých případech i o něco víc. A jak už víte, o hudební tipy já se dělím ráda.:)

Team - Mám Na Teba Chuť
Team si ráda poslechnu i dneska, ale spíš výjimečně a jenom některé písničky. Byly ale doby, kdy jsem Team a Haberu vážně zbožňovala, a bylo to zejména kvůli tomuhle albu. Dokonce si ještě pamatuju, proč jsem si tohle album kupovala - byla jsem tehdy zblázněná do písničky Chcem sa ťa nadýchnuť. A byla to koupě, která se stoprocentně vyplatila; poslouchala jsem to CD tak často a tak pořád dokola, že si dokonce ještě dnes, i když jsem ho už tolik let neslyšela, pořád pamatuju texty nejméně poloviny písniček - a dokonce jsem si s menšími mezerami pamatovala i pořadí.:D Myslím, že tohle CD mi ještě v přehrávači nějaký ten pátek vydrží, protože i když ke konci (před bonusem) trochu ztrácí dech, pořád je to krásně vyrovnané album. A vybrat nejoblíbenější písničky bude asi sakra těžké. No ale jdeme na to...

...ještě by sem přišla písnička Vojny mužov so ženami, ale ta bohužel na youtube není.

Roxette - June Afternoon

Když už na nás počasí tak dlabe, tak si zvedněme náladu aspoň jednou prosluněnou písničkou.:)
Na Velikonoce odjíždím do Prahy (i když táta si ze mě dělá srandu, že do Vtelna - pokud jste viděli velikonoční díl Comebacku), tak doufám, že i vy si je užijete podle svých představ.

REC 3: Genesis

Článek obsahuje spoilery.

Je o mě asi hodně známé, že první díl RECu mě naprosto dostal a je to jeden z mých absolutně nejoblíbenějších filmů. Druhý díl už nebylo tak docela ono, ale za to mohl především fakt, že člověk z dílu předešlého zhruba věděl, co se děje a co ho čeká, takže už nebylo moc čím novým děsit. A upřímně, moc se mi nelíbilo ani odhalení ohledně původu zombies, ale když to tak autorům přišlo ok, já se s nimi přít nebudu...
Už je to nějaký ten pátek, co nám byly slíbeny dva díly, které celou sérii uzavřou, z nichž jeden - právě ten třetí - měl být podle všeho prequel. Jakmile se ale na scéně objevil strýček s rukou pokousanou od psa, jsem se zarazila a uvědomila si, že prequel se nekoná, což zhruba v polovině filmu potvrdily záběry z televizních novin, které informovaly o uzavření domu. Takže se z filmu rázem stala pouze jakási fan fiction, chtělo by se říci rozšiřující universum, ale vzhledem k tomu, že nikdo řežbu nepřežije (tedy, toho kněze nezabijí, ale myslím, že každému je jasné, že dřív nebo později na něj dojde taky), se o žádné rozšíření nejedná, spíše o takový výkřik do tmy.