úterý 26. listopadu 2013

Dlouho odkládaný report ze státnic :)

V červnu jsem psala, že jsem na zmapování toho, jak probíhaly státnice, neměla energii ani náladu, takže se připravovaný článek na blog nakonec nedostal. Teď už ale mám energii, čas i náladu, a protože vím, že některé z vás, mých drahých čtenářů :), státnice teprve čekají - možná je to dokonce přímo aktuální otázka - rozhodla jsem se věnovat tenhle článek vlastně i vám. Abyste viděli, že všichni panikaříme, všichni děláme ostudu před porotou, ale nakonec to přežijeme.:D
Státnicovala jsem desátého června a měla jsem dobré předsevzetí, že se začnu postupně učit (rozumějte vypracovávat si otázky a načítat literaturu) tak od listopadu/prosince - v tomhle období jsem se začínala připravovat na maturitu, která pro mě nakonec byla brnkačka, tak jsem si říkala, že pro přípravu na státnice to bude rovněž ideální čas. Jenomže zatímco v případě maturity mě k oné přípravě velkou měrou motivovaly nejrůznější písemky a zkoušení ve škole, v případě státnic mě motivovaly tak nanejvýš zkoušky, které jsem měla do února všechny hotové. Takže z krásného předsevzetí nebylo nic a já se pořádně začala učit až na konci dubna. Což mělo, pochopitelně, za následek stres a zoufalé nadávání, že jsem blbá a líná a nemám nejmenší šanci s takovým přístupem státnice udělat. Dva týdny před oním osudným datem jsem pak byla jeden velký uzlíček nervů, který už jenom šprtal, spal nebo jedl. Nic víc, nic míň. Ostatně, můj stůl, který jsem si pár dní před státnicemi zdokumentovala, hovoří za vše:


Hromada knížek, hromada papírů, hromada balíčků od čokolád a otevřený facebook na nezbytné zoufalé kvílení s ostatními spolužáky "Já jsem úplně dutá! Nic neumím!".

sobota 23. listopadu 2013

Drsný jako šmirglpapír

Určitě si vy všichni, co máte profil na FB, pamatujete to období cca před rokem, kdy se jako lavina začaly po českém fejsu šířit nejrůznější "přiznání". První dva tři dny to byla sranda, pak už to taková sranda nebyla, a pak už to bylo sakra otravné. Já dodnes sleduju jenom přiznání Hitlera (ať už to píše kdokoliv, nadpoloviční většina těch hlášek je přesně na vlně mého humoru) a sem tam zavítám na přiznání naší školy, ale většinou to končí jenom tím, že si zvednu žluč - i když posledně to vlastně nebylo tak špatné.:D U čeho jsem si ale zvedla tlak pokaždé bylo přiznání metalistů. Nedívala jsem se na tuhle stránku dobrovolně, lajklo jí několik mých kamarádů, takže se ty krávoviny jemnějšího či hrubšího zrna ke mě dostávaly skrze ně. Nepovažuju se za metalistku, do nějaké jedné škatulky se můj styl vážně zařadit nedá, každopádně rozlišovací pojmenování "metalistka" (sešly jsme se v ročníku tři stejného jména) jsem na vysoké dostala už po necelém měsíci, takže mě místy skoro až hluboce uráží, že by mě někdo mohl hodit do jednoho pytle s těmi samými lidmi, kteří jsou schopní tohle vyplodit. Ty nejlepší kousky se nedochovaly, nebo já jsem aspoň líná je hledat, takže tady jenom pár namátkou vybraných, vypečených hlodů:

"O Vánocích jsem hrál svým křesťansky založeným rodičům na kytaru písničku Gorgoroth - Incipit Satan. Když jsem do toho přidal i vokál, zpívali se mnou refrén Incipit Santa. Mysleli, že je to koleda." - To mi připomíná můj oblíbený kreslený vtip, končící slovy "Hej, Gorrggaromorrthe, volala máma, že nám tu krupičnou kaši furt ohřívat nebude."

"Náramek MoR 2012 používám jako záložku do Bible." Tys okolo Bible někdy prošel? A nestalo se ti nic?

"Jsem metalista kterej nekouří ani nepije...:D" No jestliže je tahle skutečnost něco skandálního k anonymnímu přiznávání a ještě k smíchu, tak já bych si dovolila spíš brečet.

"Užívám si udivené pohledy kolemjdoucích když jdu po městě celý v černém, v těžkých botech a kabátu.." So hardcore.

Tak nějak jsem si u toho nemohla nevzpomenout například na straight edge Alissu White-Gluz, která chudák asi kvůli svému přesvědčení nemá nárok na to se o tvrdou hudbu byť jenom opřít. A taky jsem si vzpomněla sama na sebe, na své kissácké platformy, trojbarevná pseuda a na to, jak je mi upřímně jedno, jestli na mě lidi koukají nebo ne, kvůli nim ty věci fakt nenosím.


středa 20. listopadu 2013

Those days are not forgotten

Po několika článcích, kterými jsem se především snažila po dlouhé pauze vrátit do nějaké aktivity v rámci blogu, zpět do retro vlny.:) Tohle je vlastně asi především článek pro mě, abych si zavzpomínala, protože jsem si uvědomila, že některé ty fotky už jsem skutečně hodně dlouho neviděla, dokonce jsem u některých úplně zapomněla, že je mám. Inspirovalo mě vzpomínkové album kamarádky na facebooku.
Asi každý si od určitého věku uvědomuje, že svým způsobem "stárne" - trefně to vystihl jeden status: "Dřív jsme řešily hlavně kluky a pařily do šesti do rána, teď si radíme, jak nejlíp uvařit knedlíky. Party zdar." Taky jsme na tohle téma s mými kamarády a známými několikrát narazili - jak člověk už nemůže prokalit celou noc a během pár hodin spánku se zmátořit, náměty našich hovorů se až moc často stávají témata o hledání práce, domácí a kutilské tipy, zdraví a další dříve naprosto neznámé a nepodstatné věci.:D Takže tímhle fotkovzpomínkovým článkem vzdávám hold těm létům, která se už naštěstí nevrátí. Bylo to super, ale bylo toho dost.:)


Tématické kalby u kamarádky na chatě... Vůbec veškeré kalby u téhle kamarádky.:) Asi nejdivočejší záležitosti mých pubertálních let. Fotka je z oslavy kamarádčiných jednadvacetin.

pátek 15. listopadu 2013

And the beat goes on, drone, drone, like a metronome

Po dlouhé a dlouhé době jsem si konečně udělala čas na nějaké ty experimenty s líčením. Tentokrát to bylo hodně volně na motivy obalu nového alba Icon For Hire - tekuté oční stíny už dávno nevlastním, protože mi nevyhovují, a tekuté linky mám samozřejmě momentálně na druhém bytě, takže to byla velká improvizace, ale nakonec jsem byla spokojená.:) Jen je to opět na foťáku velmi nevýrazné, ale na to už si asi začínám zvykat.


středa 13. listopadu 2013

Kdopak by se vlka bál

O hudbě už jsem toho v posledních příspěvcích nakecala víc než dost, je na čase zabloudit zase někam jinam. Už dlouho si chci napsat článek o jednom ze svých vůbec nejoblíbenějších filmů, a myslím, že je vhodná příležitost.:)
Dost mě překvapuje, že jsem si takhle hrozně moc oblíbila český film, jelikož obecně fanynkou českých filmů moc nejsem. Kdopak by se vlka bál mě původně svým příběhem taky nezaujal; respektive v tomto případě, pokud se člověk spolehne na recenze a krátká resumé, ani nebyla moc šance se něco bližšího o ději dozvědět. Ale poté, co jsem film viděla, už chápu. V tomhle případě to zkrátka lépe popsat nejde. Ale zpět na začátek. Co nezmohl děj, zachránilo v tomto případě obsazení. Hlavní dvojice Jitka Čvančarová a Pavel Řezníček? Můj splněný sen. Bez nadsázky. Pavel Řezníček je dlouhodobě můj bezkonkurenčně nejoblíbenější český herec a společně s Kevinem Zegersem, Aaronem Stanfordem a Sethem Gabelem je taky jediný, na kterého reaguji lehce pubertálními výkřiky, když ho náhodou uvidím v televizi. Jitku Čvančarovou zase až takhle moc ráda nemám :)), ale pořád jí mám ráda dostatečně na to, aby mě její přítomnost v nějakém projektu donutila dát tomu aspoň jednu šanci. Takže když před několika roky dávali tento film o vánočních prázdninách na ČT1, nemohla jsem u obrazovky chybět. Čekala jsem dobrý výsledek, ale že jsem byla až tak moc nadšená mě překvapilo.

sobota 9. listopadu 2013

Veselé vánoční nehody

Ano, ano, vím, že ještě není ani půlka listopadu... Ale okolo mě už první přípravy na Vánoce začínají probíhat (v práci), a navíc jsme měly s kolegyněmi z oboru tento týden celkem veselou a dlouhou debatu nad nejrůznějšími zážitky z Vánoc, tak chci tenhle článek zaznamenat, než ho zase zapomenu.:) Taky vám přijde, že Vánoce ty nehody, komplikace a další nemilosti nějak magicky přitahují?

Asi každý, kdo má doma zvíře, tak z vlastní zkušenosti ví, že ať už se jedná o obří verzi hlídacího psa nebo toho nejmenšího křečka, mají milá zvířátka na Vánoce zvláštní schopnost měnit se v dokonalé zbraně hromadného ničení. V naší domácnosti se vždy vyskytoval aspoň jeden pes, a historek okolo toho máme, že nevím, kterou dřív začít. Zejména z dob, kdy jsme psy měli dva, respektive dvě fenky - kokršpanělku Lindu, která se s námi na vesnici přestěhovala z města jako typický pes-gaučák a zůstala jím do konce života, a kavkazanku Bellu, která zastávala funkci hlídače nejen našeho domu, ale i celé čtvrtě, a kterou můj kamarád kdysi popsal slovy "Satánku, kde má pánešek hlavičku?".
I když v případě Belly by bylo přesnější "Satánku, kde má Linducha hlavičku?", jelikož soubojů ty dvě mezi sebou měly nepočítaně, a dokonce nám vytvořily novou vánoční tradici - nejpozději 26. prosince jsme několik let po sobě naháněli veterináře po všech čertech, protože psi si vjeli do kožichu. Vzhledem k výškovému a váhovému nepoměru si asi dovede představit, jak zhruba Linda po takových soubojích vypadala, tudíž pravidelně docházelo i na šití. My jsme pak celý týden dělali všechno, co jsme mohly, aby si Linda ty stehy na bocích neroztrhala, a pak přišel Silvestr, s ním náš šílený soused, co nám každý rok pouští rachejtle přímo do oken, a veškerá snaha přišla vniveč. Takže na Nový rok jsme návštěvu u veterináře obvykle absolvovali ještě jednou dokola.