O prodlouženém víkendu se u mě stavila kamarádka, a protože jsem jí už při její poslední návštěvě slibovala výlet do Kamenice, rozhodly jsme se vyrazit. Co na tom, že byla neděle a nebylo zrovna hezky.:D Na internetu slibovali, že zámek má aspoň na pár hodin v neděli otevřeno... No, měli by si aktualizovat informace.
Prošly jsme se ale alespoň po okolí.:) Kousek od zámku je mapa turisticky zajímavých míst, takže jsme si naplánovaly trasu a vyrazily jsme.
Měly jsme v plánu dojít nejdřív na židovský hřbitov, pak se kolem zámku vrátit zpátky do města, podívat na kostel, a pak na druhou stranu města na úzkokolejku a křížovou cestu s lesním hřbitovem. Bohužel už první položka na seznamu nám nevyšla, protože se nám nechtělo jít podél silnice (jezdilo docela dost aut na to, že byl víkend...), ale při cestě lesem jsme se jaksi ztratily...:D
Do lesa jsme vlastně, když si to teď tak uvědomuju, také původně zalízat nechtěly...:D Ale zamčená byla i zámecká zahrada, a kámoška byla zklamaná, že chtěla vidět aspoň lípu. Tak jsme zámek obcházely, málem se rozmázly na stráni, přelezly přes plot, a lípu jsme nakonec našly.:) I když pouze z dálky, blíž se k ní dostat nešlo.
Nedělejte si iluze, že jsem se rozhodla poodkrýt vám až takhle soukromý koutek svého života, spíš si jdu jen trochu uplivnout, opět.:P Už jsem několikrát psala, že nechápu, proč mě má moje okolí zafixované jako metalistku. Jedna známá před chvílí sdílela na FB "10 otázek, kterými spolehlivě zabijete rande s metalistkou", samozřejmě s náležitě nadšeným komentářem, a já se opět přesvědčila, že jsem všechno možné, jenom ne metalistka. Tak proč mě sakra z ní všichni považují?!? :D Nečekám, že bych se odpověď na tuhle otázku někdy dozvěděla.
1. A to vážně posloucháš jenom metal?
NE! Vlastně všechny moje nejoblíbenější kapely jsou všechno možné, jenom ne metal.
2. Nevadí ti, že je na koncertech všechno tak strašně nahlas? Vadí! Ano, cítím se jako šílená stařena a suchar, ale vadí. Stejně jako mi vadí davy, kdy na jeden metr čtvereční vychází 20 a více na sebe nažehlených osob. Výjimkou jsou koncerty interpretů, které mám fakt ráda, ale ti u nás bohužel nekoncertují (a když už, je na nich pět a půl člověka, jako na Angelspit :D).
3. Jak víš, o čem zpívají, když jim není nic rozumět?
Ok, uznávám, tohle trochu blbá otázka je - když můžu rozumět i Vice nebo Alisse, tak ty bys taky rozuměl, kdyby ses trochu snažil.
4. (redakčně kráceno :D)
5. To, co děláte s hlavou, a jak do sebe na koncertech vrážíte, je podle tebe jako v pořádku?
No, viz bod 2.:) Podle mě není, proto na takové koncerty nechodím.:D
6. Vy metalisti se někdy i usmíváte, nebo ten zamračený výraz musíte mít stále?
Já se vždycky snažím na lidi usmívat! Někdy dokonce i nevhod a nechtíc, to když na něco vtipného myslím a nevnímám okolí...
7. (redakčně kráceno :P)
8. Nosíš i nějakou jinou barvu než černou?
Mě se kámoši spíš ptají na to samé ve verzi s fialovou barvou...:D
9. (opět redakčně kráceno)
10. Ty se mnou nechceš jet do Chorvatska, protože je tehdy nějaký Brutal Assault?
Neúčast na BA by mi žíly opravdu netrhala. Ale zkus si, ty hajzle, naplánovat dovolenou na závod v Kanadě nebo v Belgii...
Toť vše. Moje otázka zůstává nejen stejná, ale je ještě hlasitější, než byla na začátku! :D
Jedna aktuální fotka děsivé metly - nenalíčené (když už jsme u toho, nesnáším na sobě černé oční linky), v bílém tílku, a s plakátem Offspring na dveřích...:D
Je to poslední dobou všechno nějak na levačku.
Chtěla jsem se ozvat už dřív, protože jsem se nutně potřebovala vykecat, ale já mám stejně asi nejradši, když se vyvztekám sama pro sebe. Tentokrát mi s tím vyvztekáním hodně pomohli noví Slipknot. Jak tuhle kapelu zase až tak nemusím, tak na takové ty extra vražedné nálady je to hudba jako dělaná. Dlouhá léta jsem za tímhle účelem poslouchala Psychosocial, po letošku přidám ještě Custer.
Co se vlastně dělo? Spousta věcí. Nervy v práci (zjevně jsem si moc nesedla s šéfovou) a nervy v osobním životě. Nebo spíš nervy z toho, že osobní život poslední dobou moc nemám. Trochu si začínám uvědomovat, jak jsem v Brně najednou sama. Loni to na mě ještě tak nepůsobilo, protože ty kamarády, kteří po státnicích odešli jinam, jsem vynahradila novými kamarády a známými z nového oboru, ale letos mi v Brně chybí hned tři hodně dobré kamarádky, a to už je sakra poznat. Dost lidí by v tomhle bodě mohlo namítnout, že mi hlavně chybí chlap... No asi taky.:) Ale narozdíl od těch kamarádek mi nechybí žádný konkrétní člověk, takže mi to žíly zas až tak nerve. Jsem zvyklá být v tomhle ohledu sama. A i když vím, že hromada holek těmahle řečma jenom maskuje to, že je jejich samota ve skutečnosti mrzí, tak mě samotnou občas až děsí, jak upřímně to myslím. Samo, někdy to na mě padne, že už bych se ráda konečně začala pomalu usazovat... Ale jak jsem tenhle víkend říkala mojí nejlepší kamarádce - já už jsem jednou lásku poznala. A od té doby prostě nejsem schopná to "zkoušet". Buď to tam je, nebo to tam není. Neumím si "časem zvyknout".
Další věc se má tak, že tenhle podzim je nějaký extra agresivní, co se týče zdravotních problémů. Sama jsem měla hned několik zdravotních problémů najednou, z toho dva řeším ještě doteď, no ale pořád jsem ve srovnání se svým okolím žabař. A nejhorší je, že jedné mojí dobré známé diagnostikovali nemoc, na kterou už jeden můj kamarád umřel. To pak sedím a říkám si, že si nemám na co stěžovat - s kamarády se to urovná, chlap se jistě taky jednou najde, ale kdybych já nebo někdo z mojí rodiny byl nevyléčitelně nemocný, tak to zdraví nám už nikdo nevrátí.
Jak se občas některé věci seběhnou tak, že se vám chce brečet a smát se zároveň nad tou ironií...
V dubnu se fanatický fanoušek pokusil zabít zpěvačku jedné z mých nejoblíbenějších kapel, Nookie ze Slot (psala jsem o tom tady http://little-miss-catastrophe.blogspot.cz/2014/04/jako-ze-spatneho-filmu.html). Včera přišla zpráva, že v Petrohradě byl s Dmitrijem (jak se dotyčný jmenuje) ukončen soud a odsouzený se po poradě s právníkem rozhodl neodvolávat. Soud došel k závěru, že Dmitrij, který ve vazbě začal projevovat sebevražedné sklony, je nepříčetný, a proto nepůjde do vězení. Místo toho mu byla nařízena ústavní léčba, ze které bude moci odejít pouze, pokud si uvědomí svůj čin a projde nápravnou léčbou. Pak přejde na ambulantní léčbu a do konce života zůstane pod dohledem psychiatra, s možností opětovné hospitalizace, pokud tak psychiatr uzná za vhodné.
Těm z vás, co sledují zprávy, už možná dochází, proč se mi nad tímhle rozsudkem chtělo smát a brečet zároveň. Asi všichni, vzhledem k okázalé mediální masáži, už víme, co se stalo ve Žďáru, a jak se to stalo... (Mimochodem, říkala jsem si, jestli se toho u nás na Vysočině neděje v poslední době trochu moc - útok ve škole, mrtvá holka na skládce...) Samozřejmě neříkám, že Dmitrije pustí za rok domů a on okamžitě půjde a někomu (nedejbože znovu Nookie) něco udělá, ale to načasování v kontextu žďárského útoku skutečně nemohlo být ironičtější, a co vám budu říkat, trochu mě vyděsilo. Snad už je tahle kapitola definitivně uzavřená, a jestli Nookie někdy umře, tak to bude přirozenou cestou někdy za 70 let, s hromadou dětí a vnoučat okolo.
Jen tak na závěr, hymnou za uzdravení Nookie se stala píseň Boj, kterou se Slot rozhodli vydat jako nový singl. Fotky i těch pár záběrů vypadají super a už se na ten klip nepříčetně těším.:)
Jestli se vám zdá, že poslední dobou jsem zase přestala přispívat, tak to se vám nezdá, to máte pravdu.:) Buď mě drtí škola, nebo když už můžu psát, tak nechci - případ minulého víkendu, kdy jsem si říkala, že něco konečně napíšu, a pak jsem sice byla na internetu až do půlnoci, ale to jenom proto, že jsem sledovala, jak je na tom Jules Bianchi, a pokud bych měla něco napsat, tak by to dopadlo hodně špatně, protože jsem byla akorát hrozně vyděšená a bez nálady... Od minulé neděle u mě taky stoupla v oblibě tahle písnička, tak vám posílám aspoň tu, enjoy.:)
Chci ti zazpívat tuhle ukolébavku
Jsi doma, v pořádku a bezpečí
Chci ti zazpívat tuhle ukolébavku
Jsi doma, v pořádku a bezpečí
Nikdo už ti neublíží
Teď jsi v daleké a bezpečné zemi
Nikdo už ti neublíží
Teď jsi v daleké a bezpečné zemi
Zavři oči
Zapomeň na všechnu bolest a lži
Zavři oči
Obejmi ticho a hvězdy
Spi dál
Už nepřemýšlej
Roztáhni křídla
Jestli chceš lítat
Jsi v bezpečí, dokud sníš
Zavři oči
Zavři oči
Zapomeň na všechni bolest a lži
Zavři oči
Obejmi ticho a hvězdy
Vím, že není dost kamení
Které by se dalo hodit do nicoty
Skrze prach
Vím, že není dostatečná tma
Která by zakryla hořkou pravdu
Našich prázdných životů
Ale nemusíš přeplavat všechna moře
Aby sis zasloužil oceán
A nemusíš skákat z útesu
Aby ses naučil létat
Už dlouho jsem si nehrála se svou obrovskou zásobou šminek... Tak dlouho, že už to chtělo něco superextravagantního.:) Možná by to mohl být základ pro halloweenský převlek!
Už si přesně nepamatuju, přes koho nebo co jsem zjistila, že tahle kapela momentálně jede turné po Evropě a že za pár dní se zjeví i v Čechách... Každopádně od té doby přemýšlím, vzhledem k tomu, že příští víkend strávím v Brně, jestli neudělat hurá akci v Olomouci, ale zatím jsem nenašla parťáka, takže k tomu asi nedojde. Ono mě to vlastně zase až tak extra nechytlo, ale některé písničky jsou docela chytlavé - tahle je z nich pak asi nejznámější. Společně s The Devil In I od Slipknot poslední dobou prakticky nic jiného neposlouchám, respektive na nic jiného se nedívám, protože ta vizuální stránka taky zkrátka dělá svoje.:D
Pro ty z vás, mých pár čtenářů, o kterých vím, že nemáte rádi hodně tvrdou hudbu, nenechte se odradit začátkem, celá písnička není v takovém duchu, a refrén je moc pěkný...:)) Škoda jen, že je na Leně na můj vkus příliš moc slyšet, že angličtina není její rodný jazyk.
Napadáš mě, protože jsem jiná Obviňuješ mě, protože jsem zvláštní Jo, fakt mě máš rád, to je vidět Ale stojím tady na pódiu
Pojď sem za mnou Řekni mi, co chceš slyšet Co máš za problém Co ti překáží Nemáš mě rád A co jako? Já proti tobě Řekni, co chceš dělat Chceš si ze mě ukousnout Chceš se rvát Já se nebojím, tak zhasni světlo
Hej! Kdo jsi, že mě soudíš A kdo jsi, že tě to zajímá? Já budu šťastná A k tomu tě nepotřebuju
Pojď sem za mnou Řekni mi, co chceš slyšet Co máš za problém Co ti překáží Nemáš mě rád A co jako? Já proti tobě Řekni, co chceš dělat Chceš si ze mě ukousnout Chceš se rvát Já se nebojím, tak zhasni světlo
Byla jsem Beze slov Neviditelná V slzách A nepříčetná
Potřebovala jsem Znovuoživení Studenou koupel Dobré zrychlení
Našla jsem tenhle "dotazníček", či jak to nazvat, na facebookovém profilu jedné bývalé spolužačky, a říkala jsem si, že by to mohl být dobrý námět na další článek. Úkol je jednoduchý - napsat 10 knížek, které na vás měli v průběhu vašeho života nějaký vliv. Není potřeba nad tím nijak přemýšlet, není ani potřeba, aby se jednalo o super kvalitní náročnou literaturu - někdy vám i cukrový dívčí románek dokáže říct spoustu věcí (můj případ :D).
1. Enid Blyton - Holky z internátu
Když už jsem se tenhle seznam rozhodla sepsat, musím prostě začít sérií šesti knížek, kterou jsem naprosto milovala jako dítě. Pokud se nepletu, jsou to knížky z Anglie z 50. let a jejich děj se odehrává na dívčí internátní škole St. Claire's. Hlavními hrdinkami jsou dvojčata Pat a Isabella, které v prvním díle do St. Claire's přicházejí jako prvačky s nosem pořádně nahoru, jelikož jim rodiče nedovolili jít do drahé školy, do které odešla většina jejich bývalých spolužaček. Samozřejmě po sérii poučných a dojemných příhod se do St. Claire's zamilují, a čtenář pak sleduje jejich cestu až prakticky do nejvyššího ročníku - nejen jejich, ale především jejich spolužaček. Příběhy jsou to jednoduchoučké a vždy s pořádným morálním poučením, myslím, že pro začínající čtenářky přesně to pravé ořechové.:)
Mimochodem, přesně ten díl, který je na fotce, jsem dostala jako první od své babičky.:)
2. Jana Frey - Mrazivý ráj
Na tuhle knížku už jsem kdysi dávno psala recenzi, kterou si můžete přečíst i na tomhle blogu. Janu Frey (a v podobném stylu píšící Mariese Arold) mám ráda obecně, respektive její (jejich) řadu knížek věnovanou klasickým tématům osvětových teenagerských příběhů - závilost, anorexie, AIDS, zranění, úmrtí v rodině... Nevím, proč zrovna Mrazivý ráj u mě vyhrává na plné čáře. Má podtitul "Dívka u Svědků Jehovových" a jedná se o skutečný příběh dívky, které velmi brzo zemřela maminka a nová žena jejího otce přivede rodinu právě do sekty Svědků. Hlavní příběh je pak o snaze šestnáctileté hlavní hrdinky dostat se z vlivu sekty - a některé věci jsou opravdu těžko k uvěření...
3. Ivona Březinová - Holky na vodítku: Jmenuji se...
Opět jsme u série, tentokrát třídílné, odehrávající se v prostředí jedné léčebny, a asi začínáte mít pocit, že mě v pubertě nějak moc interesovala tematika drog a rozvrácených rodin... No, je to naprostá pravda a tohle není poslední případ v tomto seznamu.:D Dojem z téhle trilogie mi bohužel trochu zkazil poslední díl, věnovaný anorektičce Martině, ale říkám si, že v těchto případech záleží na tom, s čím se člověk ztotožňuje, protože moje sestřenice, která kdysi s potravou bojovala, z něj byla nadšená. Na knížkách je nejzajímavější to, že část je psaná z prostředí léčebny, a část je psaná formou deníku, který si pacientky vedou. Nejvíc se mi líbil asi prostřední díl, věnovaný narkomance Alici - viděla jsem tam několik paralel s naší rodinou...:)
4. Sergej Lukjaněnko - Noční hlídka
K Noční hlídce jsem se dostala dost velkou oklikou. Prvně jsem se dozvěděla o filmu, ale neměla jsem nějak potřebu se na něj dívat. Pak jsem začala poslouchat Slot a zjistila jsem, že na jednom jejich albu figuruje písnička s názvem Nočnoj Dozor (kterou mám dodnes ze všech nejradši). To mě motivovalo podívat se na film, k jehož soundtracku byla napsaná. No a protože jsem ho trochu nepochopila, přečetla jsem si knížku...:) Dnes mám kompletní sbírku všech Hlídek (zatím jich je pět) a snad s výjimkou posledního dílu mě nikdy nezklamaly - společně s Bludištěm odrazů a Lživými zrcadly je považuju za vrchol Lukjaněnkovy tvorby. A v čem mě tohle mohlo ovlivnit? No, kdybychom měli na oboru "pořádné" přednášející, mohla jsem o Hlídkách psát bakalářku...:D Neuvěřitelně mnohovrstevnatá záležitost, nad kterou se dá zas a znova zamýšlet v nejrůznějších úhlech pohledu.
5. Erich Maria Remarque - Na západní frontě klid
Moje první setkání s touhle knížkou proběhlo v deváté třídě v rámci čtení ukázek. Ten, kdo je vybíral, měl velmi šťastnou ruku, neboť vybral jednu z nejzábavnějších ukázek, která byla zároveň dostatečně vážná na to, aby člověk neměl pocit, že první světová válka byla vlastně strašná řachanda. Remarque se stal mým prvním skutečně oblíbeným spisovatelem a zároveň prvním krokem ze světa dívčích románků do světa pořádné literatury. V mojí knihovně má dodnes bezkonkurenčně nejsilnější zastoupení. Četli jste někdy jeho knihy? Jenom jednou se mi stalo, že jsem po dočtení knížky zůstala blbě civět do zdi a brečela jako želva - jednalo se o Miluj bližního svého. Západní frontu jsem ořvala taky, ale ne tolik...:D
Nevím, jestli jsem byla v minulém životě vědec, pilot nebo co vlastně (možná klidně i kosmonaut :D), ale už od velmi útlého dětství mě strašně fascinovaly a zajímaly dvě věci - pravěk a vesmír. V prvním případě to byla lví zásluha Cesty do pravěku, pro mě osobně stále jednoho z nejlepších filmů všech dob. V deseti letech jsem toho o dinosaurech a pravěkých dobách věděla víc, než celá moje rodina dohromady, a uměla jsem vyslovit i některé ty pěkně krkolomné názvy. A za domácí zvířátko jsem strašně moc chtěla nejprve stegosaura (to samozřejmě nešlo, takže jsem s ním měla aspoň klíčenku a dodnes mám někde jeho sošku)...
...a později liopleurodona. A ještě mi řekněte, že to není ten nejroztomilejší netvor (samozřejmě hned po stegosaurovi), jakého jste kdy viděli...
Tenhle článek ale píšu hlavně kvůli své druhé zálibě, a to vesmíru. Narozdíl od pravěku, tahle záliba nebyla podmíněná žádným filmem nebo seriálem, prostě to přišlo samo od sebe - nevím přesně kdy, ale v deseti letech už jsem měla hromadu encyklopedií o vesmíru a o planetách jsem dovedla vyprávět ještě zasvěceněji, než v případě našich pravěkých přítelíčků.
Dnes už si na tohle období jen stěží vzpomenu, protože mě tahle fascinace opustila společně s poznáním, že astrofyzik ze mě opravdu nikdy nebude. Přesto jsou ale okamžiky, kdy se cítím být znova tím fascinovaným dítětem, a jeden z těch okamžiků nastal včera při sledování Apolla 13. Díky svému deníku vím přesně, kdy jsem tenhle film poprvé viděla - 17. července 2002. Díky němu také vím, že jsem z něj po stránce zpracování byla naprosto unešená (naopak jsem měla silné výhrady k patriotickému ději, zejména co se týče postavy Jima Lovella) - no a když se trochu oslím můstkem přeneseme do současnosti, tak to byl také prazáklad mojí nehynoucí lásky ke Kevinu Baconovi. "Už vím, kde byla chyba. Počítal jsem to pro dva lidi." "Tak já zadržím dech."
Kromě knižních encyklopedií jsem měla od rodinného známého také vypálený CD-rom, kde nejen že byla spousta zajímavých informací a animací a vědomostních her, ale také jste si mohli vyzkoušet zjednodušenou simulaci přistání lunárního modulu a po zadání souřadnic zjistit, jaké hvězdy, planety a souhvězdí budou v určitou dobu viditelné nad místem, na kterém se zrovna nacházíme. Nemusím jistě zdůrazňovat, že k tomuhle CD mě stačilo posadit a našli jste mě u něj i o týden později...:D
Dneska už mě obě tato nadšení opustila. Nevím, jak se to stalo, ale zpětně mě to i docela mrzí, protože mám trochu v sobě skrytý pocit, že kdybych vytrvala, mohla jsem být dneska někde docela jinde, než jsem... Samozřejmě nikde není napsáno, jestli by to bylo lepší nebo ne. Ale rozhodně to byly zájmy na malé dítě velmi neobvyklé. Naši se s tím rádi chlubili a učitelky ve škole ze mě byly nešťastné, protože jsem je často opravovala a vedla s nimi debaty, které neměly šanci vyhrát.:D
V pravidelně nepravidelném kosmetickém okénku - říkala jsem si, že přeci jen většina čtenářů tady jsou ženy, a nějaké ty řeči o kosmetice občas musí být:) - mám pro vás dvě hodnocení. Ti z vás, kteří můj blog čtou pravidelně, si určitě pamatují, že jsem se byla na začátku léta nechat ostřihat a nabarvit. Jelikož mi barva tentokrát chytla nějak pofidérně, bála jsem se, aby se rychle nevymyla, rozhodla jsem se proto koupit si kondicionér na barvené vlasy. Zjistila jsem, že v naší vesnické sámošce mají za celkem sympatickou cenu kondicionér od Syossu, a jelikož od této značky používám i šampón (pánský, ehm, ale fakt mi vyhovuje nejvíc), říkala jsem si, co by ne.
Co se týče ochrany barvy, tak nemůžu říct ani popel, i když Goldwell, tedy značka barvy, kterou moje kadeřnice používá, má velkou výdrž sám o sobě, ale kondicionér k zachování barvy určitě přispěl. Ale v jakém stavu jsou po každé aplikaci moje vlasy, to mě tedy těžce zklamalo a je to důvod, proč už si tenhle kondicionér příště nekoupím, i když v ostatních ohledech jsem s ním byla spokojená. Ne že by mi vlasy vyloženě mastil, ale místo nadýchané, zdravé hřívy, na kterou jsem po umytí zvykla, jsem už ráno po umytí vstávala s těžkými pačesy bez objemu. Rozčesávání bylo bez problémů, ale fakt jsem měla pokaždé pocit, jako kdybych si vlasy špatně opláchla - tuhle variantu jsem ale vyloučila poté, co jsem si na to začala dávat pozor a fakt kondicionér pořádně vymývala. Bez výsledku. Takže ochrana barvy a rozčesávání sice za jedna, ale pokud máte mastné vlasy nebo vlasy bez objemu, tak se tomuhle přípravku vyhněte obloukem.
Druhým hodnoceným produktem je čistící voda Aknelot. Byla to vlastně taková náhodná koupě. Celý svůj život se potýkám s rozšířenými póry především na nose, a navíc patřím k těm "chudákům", které akné s pubertou neopustilo, takže mi celkem pravidelně na obličeji vyraší nepěkné pohoří. Zkoušela jsem v minulosti nějaké přípravky, ale bylo to po nich nakonec vždycky horší než lepší, nebo jsem si je nemohla dovolit kvůli vysoké ceně - například moc jsem byla spokojená s kosmetikou Mary Kay, ale bohužel si jí ze své studentské almužny absolutně nemůžu dovolit. Byla jsem se předminulý týden při pauze v práci projít po městě a stavila se v drogerii - kde jsem si na poslední chvíli všimla právě Aknelotu. Řekla jsem si, že tuhle značku jsem ještě nevyzkoušela a že vzhledem k ceně bych jí mohla dát šanci - moje pleť na obličeji tohle léto vypadala skutečně děsivě. Nečekala jsem žádný zázrak, vlastně i to, že se ještě více neosypu nebo si naopak nevysuším pleť, by pro mě byl dostatečný úspěch... Nechci to zakřiknout, ale po dvou týdnech používání začínám vidět první výsledky a jsem s nimi vážně spokojená. Póry jsou sice stále rozšířené, ale už se mi v nich nehromadí maz, a akné taky pomalu ustupuje. I na internetu jsem narazila na celkem kladné ohlasy, takže přemýšlím, že investuju i do obličejového krému.:)
Fotku jsem si vypůjčila z blogu hotforpink.blogspot.com.
Dnes budeme v pravidelném hudebním okénku trochu političtí. Touhle písničkou reagovali Slot na přelomu března a dubna na situaci na Ukrajině, a poslední dobou si na ní vzpomínám čím dál častěji. Slot jí vlastně složili v době, kdy museli zrušit plánované turné na Ukrajině, protože nová ukrajinská vláda zakázala na území Ukrajiny vystupování všem ruským umělcům. Co na tom, že drtivá většina alternativních ruských interpretů je silně antiputinovská.
Nehodlám rozebírat svoje názory na celou situaci, protože to by byl hodně dlouhý článek, nad kterým bych se zbytečně rozčílila. Bohatě stačí uvědomit si, kam to za tak krátkou dobu vyeskalovalo.
V jednom z předešlých článků, respektive v komentářích k němu, jsme s Janou CM řešily, jestli může být člověk extrovertní introvert a že většinová společnost se k introvertům neumí chovat. Mluvila jsem tehdy o testu osobnosti, který jsem našla na internetu, a samozřejmě nevím, nakolik důvěryhodné vědecké ukotvení má, ale místy mi fakt mluvil z duše. Zejména v pasáži o starání se o druhé a očekávání toho, že se vám toto jednání vrátí. Dnes a denně narážím na to, že vkládám do většiny svých kamarádů mnohem více, než od nich dostávám nazpět - a můžu si stokrát říct, že už nebudu taková "dobrá duše", ale stejně mi to pokaždé zas a znova nedá. A pak jsem akorát zklamaná, že lidi ani nenapadne přemýšlet o věcech, které já považuji za samozřejmé.
Tak třeba se v tom najde i někdo z vás.:) Nebo se aspoň dozvíte něco víc o někom ve vašem okolí, do koho byste některé věci možná neřekli.
INFJ Personality
Tento typ osobnosti je velmi vzácný - v populaci tvoří pouhé jedno procento, ale ve světě přesto zanechává viditelnou stopu. Jako diplomaté (NF) mají tito lidé vrozený smysl pro idealismus a morálku, ale jsou odlišní svou schopností posuzování (J). INFJ nejsou jen nečinní snílci, ale lidé, schopní podstoupit určité kroky, aby dlouhodobě a pozitivně realizovali své cíle. Mají sklony spatřovat smysl svého života v pomoci druhým, ale zatímco se angažují v záchranářských a dobročinných pracích, jejich skutečnou touhou je dostat se k jádru problému, aby v první řadě nebylo potřeba nikomu pomáhat.
INFJ mají velmi unikátní kombinaci vlastností: i když mají jemný a tichý hlas, svým názorům pevně věří a za své přesvědčení tvrdě bojují. Jsou rozhodní a mají pevnou vůli, ale zřídkakdy tuto sílu používají pro své osobní obohacení - INFJ se chovají kreativně, s fantazií, přesvědčením a citlivě, nechtějí pro sebe vytvořit výhodu, ale dosáhnout harmonie. Rovnostářství a karma jsou pro ně velmi přitažlivé modely a mají sklony věřit tomu, že světu by nejvíce pomohlo obměkčit srdce tyranů láskou a něhou.
Tyto osobnosti se snadno seznamují s ostatními, a mají talent pro vřelé, citlivé jednání, spíš než pro logiku a přesnost. Dává smysl, že jejich kolegové a přátelé o nich získávají dojem, že se jedná o celkem extrovertní osoby, ale všichni by měli mít na paměti, že INFJ osobnosti potřebují být samy, aby si odpočinuli a nabrali novou energii. Zároveň si okolí nemusí dělat starosti, pokud na nějakou dobu ztratí kontakt. INFJ se velmi zajímají o pocity druhých, a očekávají, že se jim tato pozornost vrátí - což občas znamená dát jim prostor, který potřebují, i na několik dní.
Pro INFJ osobnosti je nejdůležitější, aby pamatovaly sami na sebe. Síla jejich přesvědčení je dostatečně silná na to, aby je zavedla až za jejich bod zlomu, a pokud se jejich zápal vymkne kontrole, můžou se snadno ocitnout vyčerpaní, nemocní a ve stresu. Toto vyplývá na povrch především, když INFJ stojí tváří v tvář konfliktu nebo kritice - jejich citlivost je nutí udělat cokoliv, aby se vyhnuli těmto zdánlivě osobním útokům, ale pokud se jim vyhnout nemůžou, reagují velmi iracionálně a celou situaci jenom zhoršují.
Pro INFJ osobnosti je svět plný nerovnosti - ale nemusí být. Žádný jiný typ osobnosti nemá větší předpoklady založit hnutí pro nápravu špatností, nezáleží jestli velkých nebo malých. INFJ si jen musí zapsat za uši, že zatímco se starají o svět, musí se starat i sami o sebe.
Z chaty jsem už nějaký ten den zpátky, ale nějak jsem neměla energii a ostatně ani pořádně čas na to něco napsat. Teď sice nevím, co budu psát, ale prostě mám strašnou chuť něco napsat.:D
Chata byla jako vždy super, i když už jsem zažila i lepší ročníky. Ale pořád je to samozřejmě ráj na zemi.:) Jen asi budu muset příště trochu přemýšlet, koho budu zvát a jak moc přísná budu na vlastní kamarádky. Ale to jen takový detail.:) Měly jsme NÁDHERNÉ počasí - nebylo moc horko, ale ani zima, až na jednu dlouhatánskou bouřku se nám počasí vlastně nezkazilo, takže jsme každý den byly plavat. Zároveň jsme mohly chodit po výletech a dokonce jsme po dlouhých pěti letech našly v lese houby - moc jich sice nebylo, ale zato to byly takové úlovky jako bedly, kozák, růžovky atd. Sice jsme z toho nakonec udělaly smaženici, protože jich bylo skutečně málo, ale byla to sakra dobrá smaženice.:D Taky byla spousta lesního ovoce - i když moje milované borůvky bohužel ne - takže došlo i na naše oblíbené palačinky s ovocem. A po večerech, kdy už sluníčko tolik nežhavilo, jsme grilovaly - prakticky všechno, co nám přišlo pod ruku.:D Zkrátka pravá letní pohoda, při které se dalo dělat všechno, co člověk chtěl a co k létu patří.:)
Akorát ten výlet na pláž nám trochu nevyšel, jelikož zrovna jako na potvoru bylo hodně mraků a tak nám byla trochu zima... Lepší to bylo s počasím na druhý pokus, když jsme šly na pláž v sobotu, ale to zase dopadlo špatně pro mě, jelikož jsem šlápla na včelu. Proto jsme nakonec z chaty vypadly už v neděli, i když původní plán byl odjezd v pondělí - ale cestu autobusem bych vážně nezvládla, takže jsem ráda využila nabídky kamarádky, která měla odvoz autem a nabídla mi, že můžu jet s ní. I tak jsem měla pocit, že mi noha upadne - v chatě nebylo vůbec nic, co bych si na ní mohla dát, kromě vodky (která suplovala alpu), a doma to nebylo o moc lepší, jelikož na fenystyl jsem měla jednou alergickou reakci a od té doby se mu radši vyhýbám. Naštěstí mám chytrou a hodnou paní doktorku, která mi doporučila octan - ani jsem nevěděla, že se už zase prodává. Chvála bohu za něj, protože v neděli a v pondělí jsem prakticky nemohla chodit - a v úterý mě čekal nástup do práce. V úterý jsem sice ještě pajdala, ale už se to začínalo zlepšovat, a v současnosti už můžu konečně chodit normálně, i když nohu ještě zahojenou nemám. Sice mi té včely bylo líto, skutečně jsem na ní nešlápla úmyslně, ale takhle zrasit nohu mi nemusela.:D
Už se zase blíží odjezd na moje nejoblíbenější dovolenkové místo - naší chatu na Slapech, o které jsem psala už minulý rok (kdo jste nečetli, tak TADY). V kontextu toho jsem si uvědomila, že jsem ani nepodala report z loňského roku. Tak tedy téměř s ročním zpožděním, ale šup na to.:)
Už cesta tam, jak vidíte na následujících dvou fotkách, byla velmi veselá. Jelikož z mé rodné hroudy nás jelo výjimečně hodně (4 lidi), rozhodla se kamarádka vzít auto. Byl to sice kumšt vejít se do auta i se všemi bágly, jelikož jsme se rozhodly využít soukromého odvozu pro přepravu všech zásob jídla i pití, abychom nemusely hned druhý den po příjezdu na nákup, ale nakonec jsme se kolem osmé ráno šťastně nalodily a vyrazily směr prázdniny.
Opět jsem se ukázala jako perfektní zmatkař a navigátor na baterky, i když jsem tuhle trasu jela už několikrát, už podruhé jsem zapomněla, že správně se má uhýbat až za Voticema, a tak jsem instruovala kamarádku-řidičku, aby sjela přímo do Votic. Chvilku jsme proto bloudily po městě a marně hledaly nějaký ukazatel. Když nám došel můj omyl, rozhodly jsme se tohohle nechtěného výletu využít aspoň pro nákup zbytku potravin, které nám chyběly. Holky se pak vydaly ještě hledat záchod, já jsem statečně čekala sama v autě a hlídala nákup.:D
Dorazily jsme v pořádku a celé, hned na úvod byly zaúkolovány sousedkou k posbírání asfaltu, který nám kvůli bouřce trochu zaneřádil zahradu, a oběd jsme si daly v místní restauraci - ano, v té, co se v ní natáčelo Ano, šéfe, ale která od té doby nejméně jednou (spíš myslím, že dvakrát nebo víckrát) změnila majitele a po velmi slibném rozjezdu se zase pomalu šine do vod průměrnosti a lehce tragické chuti. Dáme jí letos další šanci a uvidíme.
Největší část odpoledne nás zabavila hra twister, kterou jsme našly v chatičce. Sice nám chvíli trvalo, než jsme přišly na pravidla, jelikož k ní už dávno nebyl návod, ale nakonec jsme na ně přišly. Protáhly jsme si u toho i svaly, které jsme netušily, že máme.:D
Naše první kroky také mířily pochopitelně k vodě, zatím jenom "na kameny", jelikož už by se nevyplatilo chodit se koupat do vesnice. Proválely jsme tam beztak následující dva dny, jelikož bylo příšerné vedro a nic kloudného se ani pořádně dělat nedalo.
Večer jsme se bavily hrou na Partičku a já jenom doufám, že mě holky nestřelí, pokud se tady najdou...:D Je stejně zajímavé, jak jsou lidi ovlivnitelní televizí. Když jsem chtěla některé tyhle klasické divadelnické hry hrát dřív (chodila jsem od deseti let na dramaťák a značnou část her z Partičky znám odtud), tak se nikdo moc nadšeně netvářil. Hle, stačil jeden úspěšný pořad v televizi a najednou to byly nejoblíbenější hry týdne! :D I v našem podání měla největší úspěch seznamka.
Na první fotce první kolo, kde kamarádka měla uhodnout Tomáše Garrigue Masaryka, Barbie a Rafaela Nadala. (Já coby páté kolo u vozu jsem se rozhodla dělat Dana Dangla, takže jsem jenom natáčela, komandovala a smála se jak postižený lachtan.:D)
Druhá seznamka, které už jsem se účastnila jako jeden z hádaných. Poznali byste Madonnu, Castiela a Tweetyho? :D
Jak jsem psala, následující dny jsme toho mnoho nedělaly, jelikož bylo vedro k padnutí. Třetí den jsme se aspoň pokusily kolem osmé ráno vyrazit do lesa, ale bylo to pozdě - vedro bylo už když jsme vyrážely a rozhodně se to během dopoledne nezlepšilo, ani les nám nepomohl. Houbu jsme pochopitelně nenašly ani jednu, malin a jahod sem tam nějaký keřík.
Kdyby vás zajímalo, co se s tím ovocem pak dělo dál...:) Zkombinovaly jsme to ještě s ostružinami, co nám rostou na zahradě, aby toho bylo víc, kydly jsme do toho bílý jogurt a použily jako náplň do palačinek. Tradiční prázdninová bašta, co nikdy nezklame - i když to mohlo v tomto případě dopadnout všelijak, neboť jsme se nějak nemohly shodnout, jak je vlastně ten správný recept na palačinky.
Jelikož začíná léto, rozhodla jsem se pořídit si zase nějakou výraznou barvičku - a také radikálně zkrátit vlasy. Nikdy bych neřekla, že se k tomuhle kroku rozhoupu, ale stalo se. Až do mých cca devatenácti mi totiž vlasy prakticky nerostly, respektive rostly extrémně pomalu a maximálně lehce pod ramena, takže jsem skoro celou pubertu chodila ostřihaná na krátko. Pak se ale cosi zlomilo a vlasy si řekly "ok, trucovaly jsme dlouho", a začaly zničehonic růst. Umíte si představit mou upřímnou radost.:D No a dotáhly jsme to společně až na délku do pasu. I když se mi to strašně líbilo, tak mi to ale taky po čase začalo vadit - při mytí hlavy jsem si musela vlasy motat do osušky, protože ručníky tragicky nedostačovaly, prakticky pořád jsem nosila culík, protože jakmile jsem ho neměla, tak jsem měla vlasy úplně všude a za krkem přírodní dready, a další a další nepříjemnosti... Proto jsem si řekla, že kdy jindy než v létě, a vlasy šly dolů o celou polovinu. V první chvíli jsem měla trochu tendence se za to nenávidět, ale teď už jsem jenom nadšené. Fakt se mi nový sestřih líbí. A ty výhody, co to má! O sto kilo lehčí hlava, žádné složité rozčesávání a lovení vlasů zpod oblečení...:D
Co se týče barvičky, měla to být původně tyrkysová, ale nějak se nechtěla pořádně chytit, tak je to nakonec zelená. Tak či tak je to barva, kterou jsem ještě neměla, a aspoň mi ladí k očím.:D
První fotka je jediná hned ze dne, kdy jsem byla u kadeřnice, další fotky jsem pořídila druhý den ráno, když po mě chtěla nějaké fotky kamarádka.
Znáte takové ty písničky, co je skoro neposloucháte, ale když je slyšíte, tak vám běží mráz po zádech, na tváři máte debilní úsměv, v hlavě těžko popsatelné emoce a prostě si jen říkáte, jak moc tuhle melodii milujete? Tak to je přesně případ Hear That Sound.:) INXS jsem začala poslouchat už někdy ve 13 nebo 14, a dokonce díky Bravu - o Michaelu Hutchencovi byl tehdy článek hned vedle článku o Kurtu Cobainovi, kterého jsem v té době jako každá správná puberťačka strašně žrala. A jelikož táta coby bývalý DJ má doma obrovskou zásobu vinylů a CD, tak i deska INXS se mezi nimi našla. Jednalo se o desku X, ze které jsou v Čechách asi nejznámější písničky Disappear a Suicide Blonde. Ale už jsem v rádiu slyšela snad skoro všechny písničky z téhle desky...:D A Hear That Sound právě celé X uzavírá.
Vzpomněla jsem si na ní zrovna v téhle době, jelikož se mi potvrdilo pořekadlo, že když se jedny dveře zavřou, další dvě se otevřou. Kdyby se mi nestalo to špatné (vyhodili mě z brigády), nestalo by se to dobré (nešla bych do nové, nemohla strávit konečně hodně času se svojí nejlepší kamarádkou a nezažila bych tak super týden). A právě Hear That Sound mám zafixovanou jako písničku pro životní změny - něco se může podělat, ale my to stejně zvládneme, protože nejsme žádné padavky.:)
Tak nadešel tvůj čas
Děti, pohleďte na blázny
Nenech si od nikoho diktovat, co máš dělat
Líbí se ti, co vidíš?
Nebo je ti z toho do pláče?
Zapoj svou fantazii
A rozpoutej oheň
Poslouchej ten zvuk
Hlasu, který se rozezní
Který přivolává změny
Poslouchej ten zvuk
A moje sobecké způsoby
Jednoho dne zmizely
Když jsem poznal, že existuje i jiný způsob
Obrazy svobody
Se začínají promítat před očima
Srdce plná příslibů
Toho, co můžeme dokázat
Poslouchej ten zvuk
Hlasu, který se rozezní
Který přivolává změny
Poslouchej ten zvuk
Staly se mi v poslední době takové dva ne úplně příjemné zážitky. Respektive, jeden "jenom" nebyl příjemný, druhý pak byl vyloženě děsivý a fakt jsem se chvíli bála. Týkaly se ale oba toho samého - oslovování na ulici. První, ten mírnější, se odehrál kolem desáté večer, když jsme šly s kamarádkou do našeho oblíbeného baru, a na ulici kousek před ním jsme minuly kluka, který na nás zahlaholil na půlku Brna: "Holky, můžu vám něco říct?" Šly jsme dál, chvíli bylo trapné ticho, až kamarádka odvětila "Radši ne!". To už se ale rozhodl odpovídat i dotyčný vtipálek: "Jsem vám jen chtěl říct, že jste přesně ty prdelky, co by si je nikdo nedal!"
Druhý zážitek pak byl sice za bílého dne, ale odehrál se na chodníku, ze kterého nebylo kam utéct (z jedné strany hlavní tah u dálnice, z druhé strany husté roští) - a přede mnou banda čtyř ožralých mladých vágusů se dvěma psy. To nejslušnější, co v té chvíli zaznělo, byla hned první věta "Tak tuhle dneska vomrdám!". Držela jsem si co největší rozestup to šlo, a radši ne moc agresivně, ale dostatečně pevně, odvětila, aby se dotyčný uklidnil. Co následovalo za pokřikování, to tu radši ani psát nebudu, protože jsem slušná holka a děsí mě už jenom fakt, že jsem ta slova už někdy předtím slyšela.
Když na mě včera tahle novinka vyskočila, jenom jsem se musela pousmát a říct si "kéž by tu bylo moje šestnáctileté já". Linkin Park jsem milovala už někdy od dvanácti (zejména Chestera), System Of A Down jsem přibrala o tři roky později (a Daron, jeminánku, to byla láska jako trám). Ale osud tomu chtěl, aby se tahle spolupráce odehrála až v době, kdy je mi 24 a obě skupiny už mi začaly být tak nějak putna. Respektive, SOAD si ještě občas pro radost poslechnu, Linkiny od A Thousand Suns naprosto ignoruju. Abych to vysvětlila, ani mě neštve, že změnili styl. Štve mě to, že je to NUDA. Respektive, nebývala to nuda, ale písničky z posledních pěti let jsou tak brutálně bezzubé a všechny na jedno brdo, i když se tváří barvitě, že prostě už nemám náladu dávat tomu tisící miliontou šanci. Co se týče textů i hudby, slyšela jsem to už několikrát a v lepším provedení. Proto jsem při uzření jména "Daron Malakian" zbystřila, protože to mnohé slibovalo. A můj první dojem byl následující - "Nemohl by se Daron v LP na chvíli usadit?" ("A rovnou to i zazpívat?", ale to už je zbytečně jedovatá poznámka.:D)
Viděl jsem krev
Viděl jsem zničené
Ztracené a neviděné
Chci záplavu
Chci oceán
Aby smyl mé zmatení
Nedokážu vyřešit tenhle prázdný příběh
Nedokážu napravit škodu
My jsme ti šťastní
Kteří nikdy nemuseli čelit nátlaku zbraně
My jsme ti šťastní
Imitace vzpoury
Dáváme to najevo
Nosíme barvy
Omezeni tím, co vlastníme
Nejsme jeden bez druhého
Jsme stejní
Předstíráme, že jsme tu sami
A kdesi daleko spalují jejich domy
Přímo do ksichtu škody
My jsme ti šťastní
Kteří nikdy nemuseli čelit nátlaku zbraně
My jsme ti šťastní
Imitace vzpoury
Vzpoura, vzpoura
Prohráli jsme ještě než jsme začali
Vzpoura, vzpoura
Jeden za druhým se rozpadneme
Nebojte, nevzala jsem magisterské studium takovým hopem, že bych byla za rok hotová.:) Ale kamarádka z mého starého oboru letos státnicovala, takže jsem to vzala jako příležitost podívat se znovu na můj bývalý Ústav a zavzpomínat si. Mimochodem, dnes je to přesně rok, co jsem odstátnicovala. Když jsem včera viděla tu nervozitu, skoro jsem tam trpěla s nimi.:D Vzpomněla jsem si, jak naše komise měla půlhodinové zpoždění (včera to bylo ještě horší, kolem poledne už se to blížilo k hodině!), jak šíleně nervózní jsem kvůli tomu byla, protože už jsem se stejně nebyla schopná učit a byla jsem kvůli tomu odsouzená akorát čekat, až na mě konečně přijde řada... A stejně jako loni bylo i letos příšerné vedro, což člověku rozhodně nepřidá.
Naštěstí stejně jako loni byly i letos obě komise hodné, vlastně byly ještě hodnější než minulý rok, jelikož v době, kdy my už jsme měli mezi sebou 5 vyhozených, měli ti letošní státnicující pouze 2 oběti, a kamarádce jsem proto mohla jako první z gratulujících poklepat na záda, jaká je dobrá, že to zvládla.:) Tady trochu odbočím a trošku vás teď budu nabádat, abyste lidi ve svém okolí chválili pokaždé, když to půjde, a zejména při takových velkých příležitostech, jako jsou právě státnice. A hlavně jednou takhle chvalte i své děti - nedá se ani popsat slovy, jak moc to bolí, když vás vlastní rodina za jeden z největších výkonů vašeho života ani nepochválí ("Hm, to je fajn, žes to dala, teď se ale hlavně soustřeď na přijímačky, aby ses dostala na magistra.").
Večer jsme se pak sešly ještě s dalšími slavícími k jedné velké oslavě, která se mi, ač nebyla oborová jako ta naše, paradoxně zamlouvala víc. Nechybělo několik lahví šampaňského, korunka pro novou paní bakalářku, barevné papírové čepičky a veselá nálada. I ze mě byla na chvíli princezna s korunkou...:D
A tady pivson na oslavu - nevím, jak mu nadávají, ale je to pivo s vodkou a tabascem a dělají ho v pivnici U čápa. I když během večera dvakrát kolovalo kolem stolu, pokaždé jsem se super hereckým výkonem vyhnula tomu, abych to musela koštovat.:D Zejména poté, co jsem byla příliš aktivní a smíchala tabasco, do té doby v klidu spočívající na dně panáka, který byl v pivu ponořený, se zbytkem piva...
Dnes jenom krátce, ale přesto mi to nedá.:) Jméno Jillian Michaels na nás bude za chvíli skákat snad i z našich ledniček, takže si teď možná říkáte, proč se namáhám vůbec o ní psát článek, když jsou tyhle články už úplně všude. Ano ano, s tím souhlasím, tohle je spíš takové moje malé doporučení pro vás, co s ní rádi cvičíte nebo třeba máte v plánu začít.:)
Všude se dočtete hlavně o 30 day shred a Ripped in 30. Je to celkem logické, protože jsou to (ze začátku) nejjednodušší a nejefektivnější cvičení, které jedou od opravdu začátečnické úrovně. Já bych vás tu ale chtěla upozornit na cvičení, které je podle mě prostě perfektní a paradoxně se mu moc pozornosti nedostává - a to je No more touble zones workout.
Tohle cvičení je pořádná nálož - trvá skoro hodinu a jak je u Jillian zvykem, rozhodně to není procházka růžovým sadem. Místy je to naopak pouť pěkně rozpáleným peklem.:) Přiznám se, že jsem ještě nikdy nebyla schopná dát celé tohle cvičení bez ani jednoho pětivteřinového oddychu nebo bez začátečnické úpravy aspoň jednoho cviku, ale nějak mi to nevadí. Mám na čem makat.:) A proč mě tohle cvičení vlastně tak hrozně baví? Asi hlavně proto, že mi vyhovuje v tom, že je víc "silové". Než jsem se k němu dostala, cvičila jsem Banish fat boost metabolism, a předpokládám, že za to může můj prolaps, v tomhle svoje tělo už celkem dobře znám, ale kardio cvičení, navíc v takové náloži, mi prostě nedělá zrovna dobře. Když je kardio součástí komplexního cvičení a nepřevažuje, nemám s ním žádný problém, ale v případě BFBM jsem opravdu místy měla na mále, stejně jako jsem při své premiéře přešvihla své možnosti v HIIT cvičení a dostala pořádný záchvat arytmie. Navíc mě kardio cviky zase až tak nebaví. Takže NMTZ pro mě vyhrává na plné čáře nejen kvůli zdravotním důvodům, ale i zkrátka proto, že se při něm daleko více bavím a daleko snáze se hecnu.:)
Zúčastnila jsem se letos jako slečna u stánku Dne vědy na MU, a protože jsem při lanaření svých přátel a známých byla nějak málo úspěšná, rozhodla jsem se zkusit vás nalákat aspoň na příští ročník - protože kdo letos nepřišel, ten o moc přišel.:)
Nevím bohužel, jak to probíhalo na jiných fakultách, jelikož jsem se, logicky, na jejich program nemohla dostavit osobně, ale program to jinak byl velmi barvitý a myslím, že bych asi stejně nestihla oběhat všechno, co bych chtěla - zdravotní rychlokurz na LF, nejrůznější pokusy na PřF... Den jsem strávila na CJV (centrum jazykového vzdělávání) a musím říct, že to bylo nejlepší umístění, jaké jsem si mohla přát. Tak čtěte a příští rok tam vás chci všechny vidět nastoupené.:)
CJV nabídla tři progamy - antikvariát, kde si mohli návštěvníci koupit nejrůznější učebnice a příručky, simulaci videokonferenční výuky a ochutnávku několika národních kuchyní - francouzské, britské, čínské, španělské, ruské a německé. Nemusím jistě říkat, který program táhl nejvíce.:) S ochutnávkami bylo spojené představení jednotlivých zemí, milé dámy a milí pánové u stolečků rádi odpovídali na všechny otázky, a na soutěživější typy čekaly nejrůznější úkoly, jejichž splnění bylo odměněno čokoládou. Bohužel jsem neměla možnost ochutnat všechno, přeci jen, byla jsem tam pracovat, a ne se nacpávat, ale tu jídelní část tu prostě musím trochu rozepsat, protože miluju zkoušení nových věcí a objevila jsem několik skutečně božích jídel, které si prostě někdy musím vyzkoušet.:)
Začínáme u britského stolu. Ve chvíli, kdy jsem přišla, byly k dispozici dvě ochutnávky - Toad in the hole a Eton mess. Nevím, proč se první pokrm jmenuje zrovna ropucha v díře, google by třeba byl chytřejší :), ale chutnalo to báječně - yorkshire puding jsem si zamilovala už při první návštěvě Anglie a v kombinaci s klobásou prostě nemohl zklamat. Ale Eton mess... To je pro mě vítěz celého dne. Rozdrcené pusinky, čerstvá šlehačka a navrch nakrájené jahody. Málem jsem snědla i tácek, jak to bylo dobré.:))
Rusové se u svého stolu rozšoupli a kromě chleba s kaviárem nabízeli ruskou vodku i s nezbytnou kyselou okurkou na zakousnutí. U tohohle stolu jsem se sekla ani ne tak kvůli jídlu, jako kvůli tomu, že jsme se zakecali o Teoně Dolnikové...:)
Aby to tu nebylo pořád jenom o mých oblíbenkyních v hudbě a filmu, přišel čas věnovat trochu prostoru i mým oblíbeným pánům.:) Hlavní důvod, proč jsem se rozhodla tenhle článek sepsat, je to, že mám poslední dobou silně nostalgickou náladu a koukám snad na všechny filmy a seriály, na které jsem koukala, když mi bylo kolem sedmnácti. Those were the days...
Těžko říct, do kterého herce jsem se jako do prvního zamilovala tou bezhlavou pubertální láskou. Vždycky jsem měla obrovskou slabost pro Joaquina Phoenixe (no schválně, Gladiátor, 8 mm... kdo by dokázal odolat?), ale to pravé pobláznění přišlo asi až s Ericem Mabiusem. A teď si tak uvědomuju, že bych vás měla ještě upozornit, že z tohoto seznamu pravděpodobně nebudete znát ani jednoho herce.:D A pokud ano, máte u mě velké plus.:)
Snažila jsem se najít nějakou fotku z Resident Evil, kterým to všechno začalo, ale tenhle článek nepíšu ze svého počítače a na googlu jsem líná zdlouhavě hledat, takže fotka nebude. Ale pokud někdo z vás Resident Evil viděl, tak myslím, že se vám musí rozsvítit na první pohled.:) A právě RE odstartoval i mojí současnou retro mánii. I když nechápu, jak jsem na ten film mohla dřív koukat i několikrát do týdne, než jsem si ho před dvěma týdny pustila, neviděla jsem ho nejmíň 4 roky určitě, a i tak mě to místy srašně nudilo... Aspoň vidíte, jak jsem to myslela s tou pubertální láskou. Pro oblíbeného herce cokoliv.:D
Další Ericův film, který se mi navždy vryl do paměti a kterému plánuji do budoucna napsat samostatný článek, byla hned jeho filmová prvotina Welcome To The Dollhouse. Nevím, jestli to vyšlo v češtině, já se ani nepídila, protože anglickou verzi už stejně za ty roky umím nazpaměť. A jsou tu nějací fanoušci Vrány? Myslím tací, kteří by neúpěli, sotva v této souvislosti padne slovo "série filmů"? Pak byste jistě měli zaměřit svou pozornost na třetí díl, kde hrál Eric hlavní roli - byl velmi netradiční Vrána, ale právě proto se mi ten film ve výsledku i líbil. Byl to jiný pohled, ne tak dobrý, jako ten původní, ale pořád lepší inovace, než tlučení prázdné slámy.
V mnoha věcech sice jsem spíše typický muž než typická žena, ale v jedné věci jsem naprosto stoprocentní ženská - nákupy. A úplně ze všeho nejvíc miluju nákupy oblečení, jídla a kosmetiky. Obojího jsem si v posledních dnech užila do sytosti díky o něco lepší finanční situaci. Poslední dva měsíce pro mě byly finančně dost napjaté, v současnosti se ale snad všechno začíná otáčet k lepšímu - hlavně to vypadá, že bych konečně mohla dostat stálou brigádu. Nechci nic zakřiknout, ale jestli tohle neklapne, tak nevím, co jiného by mělo klapnout. Navíc jsem měla narozeniny, takže jsem dostala něco málo na přilepšenou k nim - a moje první kroky vedly rovnou do mého oblíbeného sekáče.:)
Bohužel se vám zde se všemi svými úlovky z oblasti oblečení nemůžu pochlubit, protože nemám fotky, ale po dnešku mám na kontě flanelovou černo-fialovou košili, černou nabíranou sukni Dorothy Perkins, ze které sice beznadějně vypadávám, protože je mi nejméně o pět čísel větší, ale naštěstí půjde dobře založit, už si brousím jehlu, černé kraťasy Zara a tričko týmu Williams F1.Poslední dvě položky ze seznamu jsem si včera zkoušela ještě doma, protože v brněnském Charley, odkud je mám, mají tak hrozně nasvícené kabinky, že jsem vypadala jako vyžraná stokilová slonice s brutální celulitidou navrch, tak jsem se doma musela uklidnit, že to bylo jenom tím světlem.:D Díky tomu vám je ale teď můžu taky jako jediné ukázat na fotce.:)
V Charley měli navíc akci 50% slevy na vše, takže místo necelých čtyř stovek, které by mě to oblečení stálo normálně, jsem za něj dala jenom 150 korun. S tím, že to tričko je nenošené, dokonce na něm byla ještě původní cedulka.
...ach, škoda, že má člověk narozeniny jenom jednou v roce.:)
Dávám sem dnes tuhle písničku zcela záměrně. Ve 21:21 uplynulo 32 let od chvíle, kdy ve 32 letech zemřel Gilles Villeneuve, jeden z mých nejoblíbenějších závodníků. Tuhle písničku mám spojenou zrovna s ním proto, že byla jako hudební podklad k jednomu fanvideu. Ten konec, ta poslední slova "...is officially dead" v kombinaci se záběry z nehody, které k tomu byly, mi visí před očima dodnes (i když je ten text o něčem jiném). A mám jí spojenou i s jiným úmrtím - hráli jí ve Snídani s Novou jen chvilku před zprávami, v nichž informovali, že zemřel Heath Ledger. Nejen proto mi dneska tahle písnička přijde jako jedna z vůbec nejsmutnějších, co znám (na prvním místě je neochvějně Dry County od Bon Jovi, ale No Regrets jí hodně šlape na paty).
Vyprávěj mi příběh
V němž se všichni změníme
Budeme žít spolu
A ne odcizení
Neztratil jsem rozum
Vzdal jsem se ho
Nesnesla jsi vidět mě plakat
Neměla jsi čas
A tak jsem pomalu zmizel...
Žádné lítosti, stejně nezabírají
Žádné lítosti, umí jenom bolet
Zazpívej mi lovesong
Napiš mi řádku
Asi je to jenom o úhlu pohledu
Ale říkají mi, že si vedu dobře
Vím, že zvenčí
Jsme se zdáli být pro sebe vhodní
Cítil jsem, že něco je špatně
Když jsi se nesnesla s mou matkou
Nechci cítit nenávist
Ale to je vše, co jsi mi zanechala
Hořká pachuť a fantazie o tom
Jak jsme si mohli žít
Žádné lítosti, stejně nezabírají
Žádné lítosti, umí jenom bolet
(Prý zůstáváš dlouho vzhůru)
Vím, že pořád mluví
(Tohle je na tebe příliš velké sousto)
Démoni v tvé hlavě
(Vrať videa, zpožďují se)
Kéž bych tě mohl přestat nenávidět
(Sbohem)
A radši nás litovat
Vzpomeň si na fotografie - šílenost
Na ty, na nichž se všichni smějeme - ubohost
Byly to nejlepší okamžiky našich životů
Takže díky ti, byla to bomba
Žádné lítosti, stejně nezabírají
Žádné lítosti, umí jenom bolet
Zazpívej mi lovesong
Napiš mi řádku
Asi je to jenom o úhlu pohledu
Ale říkají mi, že si vedu dobře
Všechno, čím jsem chtěl být
Pokaždé, když jsem odešel
Vždy, když jsi mě posílala pryč
Chtěl jsem zůstat
Vždy, když ses na mě podívala
A vždy, když ses usmála
Cítil jsem se tak prázdný
Jednala jsi se mnou jako s dítětem
Miloval jsem, jak jsme se smáli
Miloval jsem, jak jsme se usmívali
Často si jen tak sednu
A chvíli o tobě přemýšlím
Pak mě to přejde
A přemýšlím o někom jiném
Myslím, že láska, která mezi námi byla
Je oficiálně mrtvá
Probírala jsem se starými fotkami (které mám ještě vypálené na CD, protože nějaké flashe tehdy nikdo nevedl, a pokud jo, to CD mělo stejně asi tak šestkrát větší paměť), a našla jsem i fotky z největšího divadelního úspěchu, který jsem v našem mini souboru zažila.:)) A to byl postup na náchodskou Prima Sezónu. Jenom ten postup, v samotném Náchodě jsme pak dostali nářez za to, že to, co jsme předvedli, bylo prvoplánové, ploché a trapné... Ale tak člověk si tohle přeci jen radši poslechne na celorepublikovém kole, než někde na okrese, co si budeme povídat.:D A proč jsem se rozhodla o tenhle zážitek a střípky z něj podělit zrovna teď? No protože se to odehrálo přesně před 6 lety.:)
Tehdy jsem měla za dveřmi osmnáctiny, byla beznadějně zamilovaná do jednoho kolegy (dnes nechápu, kam jsem dala oči a rozum, ale to už tak bývá :D), a když se na sebe tak dívám, tak se celkově nějak nepoznávám... Teda, až na tu první fotku, kde stojím u obrovského plakátu Petra Bendeho a v ruce držím F1Racing, který jsem tehdy pravidelně odebírala. Některé věci se prostě nemění.:D
Tu terasu, co je na následující fotce, si pamatuju hned po kempu, kde jsme byli ubytovaní, asi nejlíp ze všeho. To proto, že jsme na ní zkejsli skutečně hodně dlouho.:D Na procházku po městě jsem se připojila ke dvěma kámošům, a i když tu někde pár fotek mám, nijak extra dlouhá ani záživná procházka to nebyla... Možná bychom toho stihli víc, kdyby obsluha v téhle restauraci trochu za něco stála a my nemuseli na jídlo čekat víc jak hodinu.:)
Jak jsem už naznačila, přespávali jsme v Náchodě do rána v jednom kempu. Podotýkám, že byl začátek května, a i když byla přes den hezky, v noci byla kurevská zima... Ostatní se nevyspali z nejrozličnějších důvodů (takových, které byste u bandy čerstvě dospělých lidí čekali), já se nevyspala kvůli příšerné zimě. Naštěstí můj spolubydlící na chatce byl gentleman a půjčil mi svojí deku navíc, nenechal mě zmrznou.:)
Další fotky už jsou přímo z vystoupení a příprav na něj. Byla to hra, kterou jsme hráli asi nejčastěji, a myslím, že při troše snahy bych její scénář dala dohromady ještě teď (a pokud mě pamět neklame, mám ho dodnes dokonce někde uložený). Jmenovalo se to Sněhurka nové generace a hrála jsem Šmudlu. "Skautka nejsem, vařit už vůbec neumím, ale bordel udržuju zodpovědně."
Už dlouho tu nebyl žádný čistě písničkový článek, a jelikož na mém starém blogu, na který se tady snažím navazovat, byly písničkové články velmi časté, nerada bych tuhle tradici porušila.:) Tentokrát jsem si připravila žebříček mých nejoblíbenějších písní od Thousand Foot Krutch - i s překladama, protože jejich texty jsou půlka, často i většina síly těch písniček, a je jedno, jestli jste nebo nejste věřící. Prostě si pod tím přestavte to, co je milé vám.:) Zvýraznila jsem části textů, které mám já osobně nejradši a které ke mě nějakým způsobem promlouvají.
Snažila jsem se ten žebříček zbytečně nepřecpat, abych vás moc neodradila, ale byla to tedy fuška, to vám řeknu...:D
Můj první příspěvek do položky recepty.:) Dostala jsem se k němu přes kamarádku, respektive přes její účast v Prostřenu (jen tak mimochodem, od téhle zkušenosti jsem se zařekla, že už nebudu nikdy lidi posuzovat podle toho, jak se jeví v televizi, protože moje kamarádka se, pokud si správně pamatuji, v anketách stala nejnenáviděnějším soutěžícím daného týdne :D). Miluju jablka, miluju puding a nejvíc ze všeho miluju zakysanou smetanu, takže jsem při pohledu na tohohle fešáka jenom polkla slinu a řekla si, že to prostě musím zkusit. Zvlášť, když ten recept je opravdu jednoduchoučký a zvládne ho i úplný začátečník.:) Jediné, co se na něm dá zkazit, je snad jenom to, že koláč připálíte... (Ano, přiznávám se, už se mi to povedlo.:)) Zkontrolovala jsem koláč, zjistila, že ještě není hotový, na dvě minuty jsem si odskočila, a když jsem se vrátila, byl na uhel.)
No, dost bylo řečí, jdeme péct.:)
Ingredience na těsto:
200 g hladké mouky
100 g cukru
80 g másla
1 vejce
1 kypřící prášek
Ingredience na náplň:
2 jablka
100 g cukru
1 zakysaná smetana
1 vanilkový puding
1 vejce
Postup:
Jednoduchý jako facka - všechny ingredience na těsto splácáme dohromady a vypracované těsto pak natlačíme do klasické dortové formy (kterou samozřejmě vymažeme!). Navrch nakrájíme jablka (není to nutné, ale já je kromě vyndání jádřinců i loupu, nenávidím šlupky od jablek v jakémkoliv jídle), smícháme zbylé suroviny a vzniklou směsí koláč přelijeme. Pečeme zhruba půl hodiny na 180 stupňů. Že je koláč hotový poznáme podle toho, že okraje koláče vyběhnou nahoru a jsou do zlatova.
Na to, jak byl tento týden krátký (poctivě dodržuji prodloužený víkend :)), se toho odehrálo docela dost, jak ve škole, tak mimo ni. V pondělí jsem se byla s kamarádkou podívat na jednom tematickém večeru, který se měl odehrávat na zahradě pivovaru Starobrno, ale nakonec se z toho vyklubala víceméně soukromá akce několika známých, kterou někdo asi omylem na FB označil za veřejnou... Takže jsme se zvedly a přesunuly se na pivní slámu do Pivní Stáje (až teď jsem si uvědomila, jak to k sobě krásně pasuje :D) a odtud do Paterlordu, putiky mých prvních brněnských let, jejíž brněnská historie se už brzy uzavře, což mě upřímně mrzí, protože v tomhle lokále jsem vždycky zažila jenom ty nejlepší večery. Jelikož jsem s touto zastávkou trochu počítala, rozhodla jsem se pro tuhle příležitost trochu "vyšvihnout".:)) Bohužel se mi, jako tradičně, nepodařilo pořádně vyfotit nalíčení, tak se aspoň takhle pochválím, že modro-růžová kombinace bude asi moje nová oblíbená - a vy to nemůžete posoudit, protože nic nevidíte, a musíte mi tak věřit...:D
To jsem si takhle pozvala na návštěvu kamarádky - jednu kvůli referátu, který jsme společně dělaly do školy, druhou kvůli tomu, že jsem měla doma nadbytek halušek a už byla fakt zoufalá, komu je nacpat...:D Jelikož to bylo ještě na starém bytě, kde jsem měla hodně velký pokoj, ve kterém se dalo blbnout, došlo na kramaření mých věcí - začalo to tak, že kamarádky chtěly vidět moje stará pseuda... První si je začala zkoušet, aby si zavzpomínala na svojí pubertu, druhá se prostě jen tak ze srandy přidala. Načež postupně z mého tajuplného černého kufříku vylovily snad všechny příčesky, čelenky, řetízky, náhrdelníky a další havět, kterou jsem nastřádala, ani nevím jak. Během chvíle se můj pokoj změnil ve zkušebnu těsně před zahájením módní přehlídky - i s tou hromadou make-upu.:D
Co vy a příčesky? Nosíte/nenosíte, chtěli byste, nesnášíte...? :D Já jich vlastně až tolik nemám, ale myslím, že to je jenom dočasný stav - jakmile zkrátka někde vidím něco, co je křiklavě barevné a je to do vlasů, nedokážu odolat. Nemám totiž to srdce zničit si vlastní vlasy poté, co se konečně probraly ze spálení červenou a začaly růst a sílit. Takže si svoje "choutky" kompenzuju tímhle.:) A jak je vidět i z reakcí mých kamarádek, každá ženská je, jakmile dojde na barvičky a převlékání se, zase ta malá princezna, co kramaří šatník mámě...:D
Původně jsem sem tenhle příběh nechtěla psát, jelikož se mu dost věnuji na fan blogu, který vedu, ale tohle je zkrátka věc, která člověka totálně dostane.
V pátek jsem přijela domů na Velikonoce i s kamarádkou, všechno bylo super, dobrá nálada... A otevřu internet, abych zjistila, že zpěvačku jedné z mých vůbec nejoblíbenějších kapel napadl nějaký magor a několikrát ji bodnul do krku. Původně se mi tomu vůbec nechtělo věřit, prostě jsem na obrazovku zírala s otevřenou pusou. Bodnul? Do krku? Šmarja, a žije Nookie ještě??!!
Ano, naštěstí žila, byla i mimo ohrožení života, jelikož nějakým zázrakem měla štěstí v neštěstí, a i když jí útočník bodl několikrát, zranil jí hrtan a ona ztratila hodně krve, tak nebyly zasaženy tepny. Navíc jí pomohl Cache, kolega z kapely, a náhodný kolemjdoucí, kteří útočníka přeprali, zavolali záchranku a dali Nookie první pomoc. Málem jsem si pak u Cachových statusů pobrečela, když se veřejně přiznával, jak strašně si vyčítá, že tomu útoku nedokázal zabránit (už toho magora držel, ale on se mu vysmekl a právě pak Nookie pobodal). Myslím, že si vůbec nemá co vyčítat, jenom jeho zásluhou je Nookie naživu!
Když jsem konečně zpracovala ten šok a trochu se uklidnila, začali jsme si s ostatními fanoušky klást otázku, proč to dotyčný udělal. Mysleli jsme, že to byl asi nějaký blázen, nebo feťák, vzhledem k tomu, že se útok odehrál na ulici, a že na ně útočník před tím něco pořvával... Chyba lávky. Útočníkem byl 19letý mladík, který byl fanatický fanoušek Nookie a chtěl jí zabít proto, že "se o ni nechtěl s nikým dělit". Postupně začalo vyplívat, že už v zimě poslal Nookie několik sprostých vzkazů a vyznání lásky, pokusil se s ní osobně zkontaktovat, a když na něj Nookie nereagovala, začal jí veřejně vyhrožovat, že než aby patřila někomu jinému, to ji radši zabije. Cache dokonce vypověděl, že když nakládali Nookie do sanitky, křičel v té době už zpacifikovaný útočník něco ve stylu "Ona ještě žije? Ona nesmí nikomu patřit!".
Jak konstatovala moje kamarádka, ani Justin Bieber a podobné hvězdy nemají zjevně TAKHLE fanatické fanoušky. Člověk by řekl, že tohle už se fakt stává jenom v hodně špatných filmech...
I když to mám do Tábora jen 45 minut cesty, byla jsem tam naposledy jako malé škvrně. Od té doby jsem tudy jen nanejvýš projížděla. A tak jsem se velikonoční víkend rozhodla využít k malému výletu s kamarádkou. Bohužel jsme to časově nějak nevychytaly, a tak jsme si stihly jenom projít město a podívat se do husitského muzea. Aspoň máme co objevovat příště.:) Byla jsem z Tábora nadšená, je to nádherné město, a ta architektura je prostě boží.
Jak jsem slíbila, knížka je přečtená a já se hlásím s hodnocením.:) Už minule jsem psala, že jsem velmi zvědavá na konec, ale... No, nebudeme předbíhat.
Co mě na téhle knížce hrozně bavilo už od začátku, bylo, že si se čtenářem hrála jako kočka s myší. Něco vám řekla, aby to vzápětí vyvrátila, pak se k tomu vrátila, jako kdyby na tom snad přeci jen něco bylo, a pak, surprise surprise, ono to bylo vlastně všechno úplně jinak. Anebo se k tomu pro jistotu nevyjádřila vůbec - a čtenáři, přeber si to dle vlastního rozumu a uvážení. I proto jsem byla šíleně zvědavá, jaký bude konec, protože neznám mnoho autorů, kteří by takhle rozjetý příběh dokázali v závěrečné pointě ukočírovat. Většinou to končí pěkným kopancem do zadku (za všechny případy můžu jmenovat konkrétně Spektrum od Lukjaněnka, kde jsem po přečtení konce měla chuť mlátit hlavou do zdi). I když mi konec Metra přišel do jisté míry laciný, tak měl několik výhod - měl krátký a rychlý průběh, takže ač jsem si říkala "mno, mohlo to teda být lepší", byl napsaný tak, že jsem zároveň ve své hlavě křičela společně s hlavním hrdinou "neeeee...". Ale víc vám neprozradím, přečtěte si to sami.:)
Co se týče mínusů, měla bych celkem dva. Jeden malý, jeden velký. Co se týče toho malého - nevím, nakolik to byl čistě jenom můj dojem, ale přišlo mi, jako kdyby úvodní sekvence s krysami byla do značné míry okopírovaná z Kingovy Noční směny. Jo, byla velmi působivá a čtivá, ale tak nějak jsem celou dobu čekala, kdy se objeví alma mater. Ale v tomhle případě nehodlám Glukhovského nijak plísnit, předpokládám, že podobnost byla čistě náhodná.
Co se týče toho většího mínusu, je jím obrovský propad v tempu děje zhruba někde uprostřed knížky (tak tři stanice před příchodem do Polis). Jak mě jinak knížka celou dobu moc bavila, tak v téhle pasáži jsem se vyloženě nemohla dočkat, až jí budu mít za sebou, a přiznávám se, že už jsem pak ani nemohla dávat pořádně pozor, jak mě to nudilo. Možná v tom byl nějaký autorský záměr - aby čtenář prožil s hlavním hrdinou odevzdanost, ponížení, vypnutí mozku atd., ale na mě bohužel nezapůsobil kýženým efektem.
No a pak je tu jedna věc, za kterou patří jedno obrovské fuj vydavateli a za kterou Glukhovsky nemůže - sáhl na tuhle knížku v českém vydání vůbec korektor? Tolik chyb a překlepů, to jsem v životě neviděla...
Celkově ale můžu Metro 2033 rozhodně doporučit ke čtení s hodnocením 8/10. Glukhovsky v něm buduje velmi svérázný a promyšlený svět (pro čtenářovu orientaci je super i dvojitá mapa na začátku a konci knihy), na jednotlivé problémy a názory pohlíží velmi nezaujatě, takže čtenář sám se může rozhodnout, s čím se nakonec ztotožní, a místy zde probleskává i vynikající humor - zejména scéna se zpíváním v Kremlu mě naprosto dostala a dokonce rozesmála nahlas.:)
