středa 26. února 2014

O dětech, hudbě a o tom, jak si nakonec děti stejně vyberou samy

Dnešním zamyšlením budu reagovat na článek z musicserveru ohledně toho, jaké "hrůzy" jsou pouštěny (a možná je sami pouštíme) dětem a co z toho plyne. Kdo musicserver nečtete, tady máte odkaz: http://musicserver.cz/clanek/45647/Turbulentni-dada-mizerie/ .
Na první přečtení v tom článku není nic, s čím by se nedalo nesouhlasit. Pak jsem si ale opět vzpomněla na naší famílii:), a jak už to v takových případech tradičně bývá, uvědomila jsem si, jak je v našem případě tenhle článek mimo.
Když začnu u sebe, tak začnu tím, že moje mamka razila heslo, že děti mají poslouchat to, co chtějí a na co mají věk. Na druhou stranu jsem si ale doma mohla pouštět vlastně jenom tři kazety (Písničky z Rosy, Bambini di Praga a Není Nutno), jiné kazety s písničkami jsem prostě neměla. Pamatuju si, jak jsem hrozně záviděla sestřenici a kamarádkám, které měly spoustu kazet se Šmoulama, další díly Hodiny Zpěvu a dalších... Dádu ne, Dádu jsem upřímně nenáviděla.:) I když musím přiznat, že bylo několik písniček, které se mi od ní hodně líbily, stejně jako se mi líbilo pár písniček od Maxim Turbulenc a Michala Davida. Zkrátka i když se mě mamka zjevně snažila manévrovat tím "lepším" směrem, já si mimo domácí území vybírala podle svého - a mamka to respektovala. I když jistě musela nemálo úpět, když jsem v deseti začala zbožňovat Modern Talking a mojí první oblíbenou písničkou v pořadu Eso byla Máma. Na německém MTV, které jsme v té době naladili a u kterého jsem byla schopná prosedět půl dne, tehdy nejvíc frčelo Oops I Did It Again od Britney Spears a It's My Life od Bon Jovi, takže to samozřejmě okamžitě nejvíc frčelo i u mě. Proto mi mamka začala v tomto období kupovat kazety s Bravo Hity, Taneční Ligu, nahrávala mi vlastní výběry... A trpělivě čekala, kam se to všechno nakonec vyvine.:) Občas podnikla takové pokusy, jako když jsem jí poprosila, aby mi na jednu kazetu nahrála Path od Apocalypticy, a ona mi za to nahrála jako bonus i Tears of the Dragon od Bruce Dickinsona... Dostala za to ode mě pořádnou čočku, co mi tam má co nahrávat něco, co nechci, a hned jsem to přemazala.:)
Dneska poslouchám nejčastěji industrial, ruský metal a "měkčí" odnože metalu, a rozhodně si nemyslím, že bych u písniček Michala Davida ronila slzy dojetí nad tím, jak mi to připomíná dětství. I když je pravda, že moje hudební guilty pleasures jsou pořádné úlety.:)
Z druhého soudku, strejda, už od puberty věrný metalista, pouštěl svým dcerám už od mala pořádné metalové vypalovačky, aby si zvykaly na "dobrou a pořádnou hudbu". Takže u nich samozřejmě v pubertě na plné čáře vyhrálo... Disco.:)
A co vy, čtenáři, co se vám nejvíc líbilo za hudbu jako dětem, a plánujete svoje děti nějak hudebně "formovat"?

sobota 22. února 2014

Těžko snesitelná česká tvorba

Někdy před pěti a více lety začala tzv. česká "nezávislá" scéna objevovat kouzla youtube. To znamenalo, že každý nýmand si mohl natočit klip na sebehorší srágoru - dnes běžná záležitost, tehdy na to všichni čuměli jak péra z gauče.:) Takže tady několik těch průkopníků, které já si pamatuju a nad kterými jsme se tehdy s kamarády a známými nejvíc zasmáli. V komentářích se můžete pochlubit, jestli jste zvládli všechno na jeden zátah.:)

Ivanhoe - Way Of Life. Mám takové velmi matné tušení, že tohle měl být projekt ála Ewa Farna, jen se to trochu vymklo z kloubů. Spousta falešných tisícovek a super štýlová paneláková stěna. A bubliny maj taky!


MC Zuzka - Proti všem děvkám. To už sice není tak hrozná vykopávka, ale MC Zuzka byla tehdy skutečně výrazné zjevení. No a protože to do Jihlavy nemám nijak daleko, bylo to hodně populární téma.:)


Underhill - Mene Tekel. Opustíme teď na chvilku kategorii "pubertální záchvaty" a přesuneme se do zatuchlých vod českého showbyznysového rybníčku. "Vyžaralas mi lednici a vyžralas mi hlavu" je (zejména v souvislosti s Agátou) nesmrtelný rým.


Náš Svět. Na závěr mám pro vás jedno speciální video, týkající se mého rodného města.:) Vzniklo ze srandy, a mohla bych vám vyprávět spoustu věcí o lidech, kteří ho natočili, i o lidech, o nichž se tam mluví, a jaké to všechno mělo následky, ale nebudu mrcha. Prostě zůstaneme u toho, že Pelhřimov... To je město měst.:)


čtvrtek 13. února 2014

Chlastačka na facebooku

Facebook je do jisté míry super a do stejné míry dost děsivé místo. Vzhledem k tomu, že profil mám už od roku 2006, věnovala jsem poměrně dost času tomu, aby pro mě bylo především super - což znamená, ač je ošklivé to říct, především pečlivé selektování blbců - jak na stránkách, tak v přátelích. Někteří mi v tom notně pomohli tím, že vyselektovali oni mě, než jsem stihla vyselektovat já je.:) Nemyslím tím dávat někoho do ignoru, zkrátka se jenom řídit dnes už trochu vousatým heslem "přátelé na FB nejsou jako Pokémoni, nemusíš je mít všechny". A musím říct, že jsem se svým výkonem spokojená. Čas od času i na můj profil dorazí některé vlny, nebo spíš tsunami, které se facebookem šíří, ale v drtivé většině je zaregistruju skrze to, že několik mých přátel napíše "Jděte už s tím a tím do prdele!" a já si jenom řeknu "Co?".:D Jediná výjimka byly prezidentské volby - to byl jediný okamžik, kdy jsem o úspěšnosti své metody začala pochybovat, protože víc jak polovina mých přátel se začala houfně chovat jako banda nenávistných hovad a 24 hodin denně, 7 dní v týdnu vedli na FB nesmiřitelné války o Karla a šířili deklarace, jak okamžitě emigrují a už si balí kufry. Asi se jich budu postupně chodit ptát, jestli tou emigrací mysleli, že přesídlí z Brna do Prahy nebo obráceně...
Ale jak říkám, jindy je všechno v pořádku a já mám tendence podléhat pocitu, jak jsou lidi super a skvělí. Ale pak přijde další tsunami, já mám možnost nahlédnout "pod pokličku" a obvykle to končí chutí mlátit hlavou do zdi a nějakým podobným "malým hejtem", jaký vám tu právě prezentuju. Přesně to je případ exování piva, které na mojí zdi začala šířit jedna parta, ke které mi tohle celkem sedělo, která pravidelně chodí na to pivo společně do hospody a tohle jsem brala jenom jako jejich internetovou recesi. Pak se do toho ale začalo zapojovat víc a víc lidí... Pořád v klidu, videa jsem prostě jenom ignorovala, myslela si něco o prdeli a byla ráda, že zatím nikoho nenapadlo nominovat mě - a ač jsem pivař a to pivo na ex nemám problém vypít v relativně slušném čase, pevně věřím, že to ani nikoho nenapadne.:D Po čase se objevila na scéně ta menší skupinka, které to, stejně jako mě, přišlo hloupé a už trochu trapné (sakra lidi, jestli si tolik chcete honit trička, hoňte si je v hospodě! ale ne, tam je asi na váš vkus málo lidí, co...), a přes jejich komentáře jsem se dostala k onomu dnes už profláklému videu "s tou s jogurtem", kterou sice osobně neznám, ale skoro mám pocit, jako kdyby jo, protože máme několik společných přátel. Slečna mi sice přišla trochu moc nasraná, ale video bylo nakonec vtipné.:) Co už vůbec nebylo vtipné, byly některé komentáře pod videem, ze kterých jsem získala dojem, že pokud se téhle chlastačky na facebooku člověk nejenže neúčastní, ale ještě si dovolí se proti tomu ozvat, tak je nudnej suchar, respektive v tomto případě nudná kráva, která vůbec nerozumí srandě a ten, co si jí jednou vezme, bude fakt velkej chudák. V tom případě OK, jsem nudná kráva, co nerozumí srandě, že ten, co si mě jednou vezme, bude chudák, vím už dlouho...:D Ale já si zkrátka myslím, že tohle prostě patří do hospod. Však je to daleko větší zábava sejít se s kamarády v hospodě, hecovat se a klidně i něco vyhrát (náhodou o tom něco málo vím, díky svému "rychlopití" jsem si kdysi vychlastala pravé Calvin Klein džíny :D), pokud někdo chce, nahrát a nafotit si to na památku, a pak si ráno projít kocovinou fyzickou i morální. Co mám z toho, že facebookovému světu předhodím většinou tragicky nudné video? I ti fanoušci, co vás potom budou plácat po rameni, jsou lepší v reálu.:) Takže pokud facebooková chlastačka má být vrchol zábavy, pak ano, přiznávám se, pak zábavě skutečně nerozumím...

čtvrtek 6. února 2014

Královna paddocku

Inspirováno Janou CzechMaid, a vlastně i tak trošku na přání.:)




Člověk nemusí mít nutně vzor, aby se mu líbilo, jak se někdo obléká. I když většinu lidí, pochopitelně, ovlivňuje to, co nosí jejich oblíbenci; a někdy si člověk někoho oblíbí podle toho, co dotyčný nosí - přesně případ Jennifer Becks, přítelkyně závodníka Adriana Sutila, která je nejen pro mě skutečnou královnou paddocku a vypadá dobře snad i v pytli.:)

Sutil byl dlouho, na závodníka opravdu nezvykle dlouho, bez přítelkyně, a nebylo zrovna málo lidí - já byla mezi nimi - kteří čekali, že si nakonec snad místo ženské přivede nějakého fešného chlapce... Ale hle, kdo si počká, ten se dočká.:) Přítelkyně jezdců mě většinou nijak extra nezajímají, protože mezi nimi většinou nejsou ženské, které by byly něčím osobité (čest výjimkám), proto jsem zjevení Jennifer velmi ocenila a měla aspoň kým nahradit mou bývalou oblíbenkyni Yu Abiru.:)

Hned jako první obrázek dávám také můj nejoblíbenější model. Jennifer není zrovna vysoká, takže většinou nosí boty rovnou na platformách, ale jaké krásné nohy v nich má... Čirá závist.:) A ty šaty, pro ty bych zabíjela.

Tenhle typ šatů jsem se nijak nikdy nenaučila nosit, nějak se v nich necítím, ale kdybych měla ve svém šatníku tenhle kousek, učila bych se s nadšením a radostí.:))

úterý 4. února 2014

Moudra naší babi :o)

Každému, kdo si myslí, že důchodci se dělí na dvě skupiny - pohádkové babičky a dědečky, kteří vám dají koláč a bílý kafe a vlídně si s vámi popovídají, a herdekbáby a herdekdědky, co vás tak nanejvýš v MHD přetáhnou holí při boji o místo na sezení - bych přála setkání s mojí babičkou z mamčiny strany, aby viděl, co se stane, když se tyhle dva typy spojí dohromady.
Jestli mám někoho na světě ráda skoro srovnatelně s mojí mamkou, tak je to právě tahle babička. Ano, občas si sice vjedeme do vlasů, protože některá moudra jsou až příliš přemoudřelá, ale většinu času jí poslouchám děsně ráda a její hlášky dávám pak k dobru mezi svými kamarády. Pevně doufám, že budu ve stáří taky taková.:))
Během jednoho rozhovoru dokáže naše babča zbořit hned několik mýtů najednou. Tak například. Byla, je a bude to přesvědčená komunistka. Přesto k volbám už dávno nechodí, protože zastává postoj, že už nám do toho ve svém věku nemá co kecat. Když se jí zeptáte, co především jí na dnešní politice vadí, odpoví: "Oni i ti komunisti kradli jako straky, v tomhle žádný rozdíl není. Mě jenom hrozně vadí, jak tihle u toho koryta ještě nahlas mlaskají!"
Taky tvrdí, že nejlepší kamarádky, které kdy měla, byli gayové. Pohybovala se hodně kolem divadla a kromě herců tam prý nebyl skoro jediný chlap, který by nebyl gay. Když pak pracovala v nemocnici, chodila do jedné kavárny vedle nemocnice celá parta gayů z jiného divadla. S těmi se prý kamarádila nejvíc, právě to byly ty "nejlepší kamarádky". Proto, když jsem si jí jako malá puberťačka stěžovala, že nemám skoro žádné kamarádky, tak mi hnedle věděla poradit...:)
Kapitola sama o sobě jsou historky z války. Babi je válečné dítě, na začátku války jí bylo sedm let, a v souvislosti s tím mi jednou svěřila další moudro, které ráda používám: "Každý si myslí, že měl to nejlepší dětství a dospívání a že všechny další generace jsou chudáci, kteří ani zdaleka takové dětství nemůžou mít, protože žijou v hrozné době. To je prostě proto, že to člověk tehdy tak nevnímá. Já si taky myslím, že jsem měla absolutně nejlepší dětství, a to jsem vyrůstala za války."

sobota 1. února 2014

Zpátky ke kořenům

Přemýšlela jsem nad tímhle už delší dobu a teď jsem se rozhodla, že je správný čas. Rozhodla jsem se vrátit ke staré přezdívce, která je se mnou od té doby, co jsem se poprvé objevila na netu - takže sbohem, Jeremie, vítej zpět, Dextro.:)
Když jsem zakládala tenhle blog (a ještě jeden předchozí, který jsem ale hned smazala), bylo to proto, že, jak už ode mě víte, seznam zrušil službu sblog a já přišla o prostor, kam jsem dávala všechno, co mě zaujalo, a měla ho vlastně jako takový deníček. Nějakou dobu jsem to zkusila vydržet bez něj, ale protože jsem strašně ukecaná:) a o všechno se hned chci se světem podělit, a cpát to na sociální sítě není úplně můj šálek piva, rozhodla jsem se založit si blog nový. Jenže s novým blogem přišlo i něco, co jsem ze starého blogu už dlouho neznala - anonymita. Na můj starý blog chodila spousta mých známých; a ne že bych proti tomu něco měla, kdybych nechtěla, odkaz jim nedávám, ale... Znáte to, občas si chcete anonymně ulevit, ale jakmile vám na blog chodí někdo známý, riskujete, že pozná, o čem mluvíte - v nejhorším případě pozná, že mluvíte o něm. Proto jsem si vymyslela novou přezdívku a nikde o sobě moc informace neuváděla. Přezdívka Jeremie se datuje do dob před asi třemi lety, kdy jsem sledovala seriál Dirty Sexy Money, ve kterém můj oblíbenec Seth Gabel hrál postavu Jeremyho Darlinga. Prostě jsem jenom chtěla nick, který bude aspoň trochu originální a dobře zapamatovatelný. Proto jsem se rozhodla ho použít i pro své nové blogy. Jenže... Teď už sem stejně dávám svoje fotky, i odkaz jsem několika známým rozeslala... Tak jaký má smysl schovávat se za přezdívku, na kterou nejsem pořádně zvyklá ani já, ani ostatní?

Takže milá Jeremie, díky, bylo mi s tebou fajn, ale Dextra je jen jedna.:) A kdo to je vůbec Dextra?