To jsem si takhle pozvala na návštěvu kamarádky - jednu kvůli referátu, který jsme společně dělaly do školy, druhou kvůli tomu, že jsem měla doma nadbytek halušek a už byla fakt zoufalá, komu je nacpat...:D Jelikož to bylo ještě na starém bytě, kde jsem měla hodně velký pokoj, ve kterém se dalo blbnout, došlo na kramaření mých věcí - začalo to tak, že kamarádky chtěly vidět moje stará pseuda... První si je začala zkoušet, aby si zavzpomínala na svojí pubertu, druhá se prostě jen tak ze srandy přidala. Načež postupně z mého tajuplného černého kufříku vylovily snad všechny příčesky, čelenky, řetízky, náhrdelníky a další havět, kterou jsem nastřádala, ani nevím jak. Během chvíle se můj pokoj změnil ve zkušebnu těsně před zahájením módní přehlídky - i s tou hromadou make-upu.:D
Co vy a příčesky? Nosíte/nenosíte, chtěli byste, nesnášíte...? :D Já jich vlastně až tolik nemám, ale myslím, že to je jenom dočasný stav - jakmile zkrátka někde vidím něco, co je křiklavě barevné a je to do vlasů, nedokážu odolat. Nemám totiž to srdce zničit si vlastní vlasy poté, co se konečně probraly ze spálení červenou a začaly růst a sílit. Takže si svoje "choutky" kompenzuju tímhle.:) A jak je vidět i z reakcí mých kamarádek, každá ženská je, jakmile dojde na barvičky a převlékání se, zase ta malá princezna, co kramaří šatník mámě...:D
Původně jsem sem tenhle příběh nechtěla psát, jelikož se mu dost věnuji na fan blogu, který vedu, ale tohle je zkrátka věc, která člověka totálně dostane.
V pátek jsem přijela domů na Velikonoce i s kamarádkou, všechno bylo super, dobrá nálada... A otevřu internet, abych zjistila, že zpěvačku jedné z mých vůbec nejoblíbenějších kapel napadl nějaký magor a několikrát ji bodnul do krku. Původně se mi tomu vůbec nechtělo věřit, prostě jsem na obrazovku zírala s otevřenou pusou. Bodnul? Do krku? Šmarja, a žije Nookie ještě??!!
Ano, naštěstí žila, byla i mimo ohrožení života, jelikož nějakým zázrakem měla štěstí v neštěstí, a i když jí útočník bodl několikrát, zranil jí hrtan a ona ztratila hodně krve, tak nebyly zasaženy tepny. Navíc jí pomohl Cache, kolega z kapely, a náhodný kolemjdoucí, kteří útočníka přeprali, zavolali záchranku a dali Nookie první pomoc. Málem jsem si pak u Cachových statusů pobrečela, když se veřejně přiznával, jak strašně si vyčítá, že tomu útoku nedokázal zabránit (už toho magora držel, ale on se mu vysmekl a právě pak Nookie pobodal). Myslím, že si vůbec nemá co vyčítat, jenom jeho zásluhou je Nookie naživu!
Když jsem konečně zpracovala ten šok a trochu se uklidnila, začali jsme si s ostatními fanoušky klást otázku, proč to dotyčný udělal. Mysleli jsme, že to byl asi nějaký blázen, nebo feťák, vzhledem k tomu, že se útok odehrál na ulici, a že na ně útočník před tím něco pořvával... Chyba lávky. Útočníkem byl 19letý mladík, který byl fanatický fanoušek Nookie a chtěl jí zabít proto, že "se o ni nechtěl s nikým dělit". Postupně začalo vyplívat, že už v zimě poslal Nookie několik sprostých vzkazů a vyznání lásky, pokusil se s ní osobně zkontaktovat, a když na něj Nookie nereagovala, začal jí veřejně vyhrožovat, že než aby patřila někomu jinému, to ji radši zabije. Cache dokonce vypověděl, že když nakládali Nookie do sanitky, křičel v té době už zpacifikovaný útočník něco ve stylu "Ona ještě žije? Ona nesmí nikomu patřit!".
Jak konstatovala moje kamarádka, ani Justin Bieber a podobné hvězdy nemají zjevně TAKHLE fanatické fanoušky. Člověk by řekl, že tohle už se fakt stává jenom v hodně špatných filmech...
I když to mám do Tábora jen 45 minut cesty, byla jsem tam naposledy jako malé škvrně. Od té doby jsem tudy jen nanejvýš projížděla. A tak jsem se velikonoční víkend rozhodla využít k malému výletu s kamarádkou. Bohužel jsme to časově nějak nevychytaly, a tak jsme si stihly jenom projít město a podívat se do husitského muzea. Aspoň máme co objevovat příště.:) Byla jsem z Tábora nadšená, je to nádherné město, a ta architektura je prostě boží.
Jak jsem slíbila, knížka je přečtená a já se hlásím s hodnocením.:) Už minule jsem psala, že jsem velmi zvědavá na konec, ale... No, nebudeme předbíhat.
Co mě na téhle knížce hrozně bavilo už od začátku, bylo, že si se čtenářem hrála jako kočka s myší. Něco vám řekla, aby to vzápětí vyvrátila, pak se k tomu vrátila, jako kdyby na tom snad přeci jen něco bylo, a pak, surprise surprise, ono to bylo vlastně všechno úplně jinak. Anebo se k tomu pro jistotu nevyjádřila vůbec - a čtenáři, přeber si to dle vlastního rozumu a uvážení. I proto jsem byla šíleně zvědavá, jaký bude konec, protože neznám mnoho autorů, kteří by takhle rozjetý příběh dokázali v závěrečné pointě ukočírovat. Většinou to končí pěkným kopancem do zadku (za všechny případy můžu jmenovat konkrétně Spektrum od Lukjaněnka, kde jsem po přečtení konce měla chuť mlátit hlavou do zdi). I když mi konec Metra přišel do jisté míry laciný, tak měl několik výhod - měl krátký a rychlý průběh, takže ač jsem si říkala "mno, mohlo to teda být lepší", byl napsaný tak, že jsem zároveň ve své hlavě křičela společně s hlavním hrdinou "neeeee...". Ale víc vám neprozradím, přečtěte si to sami.:)
Co se týče mínusů, měla bych celkem dva. Jeden malý, jeden velký. Co se týče toho malého - nevím, nakolik to byl čistě jenom můj dojem, ale přišlo mi, jako kdyby úvodní sekvence s krysami byla do značné míry okopírovaná z Kingovy Noční směny. Jo, byla velmi působivá a čtivá, ale tak nějak jsem celou dobu čekala, kdy se objeví alma mater. Ale v tomhle případě nehodlám Glukhovského nijak plísnit, předpokládám, že podobnost byla čistě náhodná.
Co se týče toho většího mínusu, je jím obrovský propad v tempu děje zhruba někde uprostřed knížky (tak tři stanice před příchodem do Polis). Jak mě jinak knížka celou dobu moc bavila, tak v téhle pasáži jsem se vyloženě nemohla dočkat, až jí budu mít za sebou, a přiznávám se, že už jsem pak ani nemohla dávat pořádně pozor, jak mě to nudilo. Možná v tom byl nějaký autorský záměr - aby čtenář prožil s hlavním hrdinou odevzdanost, ponížení, vypnutí mozku atd., ale na mě bohužel nezapůsobil kýženým efektem.
No a pak je tu jedna věc, za kterou patří jedno obrovské fuj vydavateli a za kterou Glukhovsky nemůže - sáhl na tuhle knížku v českém vydání vůbec korektor? Tolik chyb a překlepů, to jsem v životě neviděla...
Celkově ale můžu Metro 2033 rozhodně doporučit ke čtení s hodnocením 8/10. Glukhovsky v něm buduje velmi svérázný a promyšlený svět (pro čtenářovu orientaci je super i dvojitá mapa na začátku a konci knihy), na jednotlivé problémy a názory pohlíží velmi nezaujatě, takže čtenář sám se může rozhodnout, s čím se nakonec ztotožní, a místy zde probleskává i vynikající humor - zejména scéna se zpíváním v Kremlu mě naprosto dostala a dokonce rozesmála nahlas.:)
Možná to někteří z vás zaregistrovali, možná ne, o víkendu by se Karel Kryl dožil 70 let. A když už jsem přešla blogovým mlčením březnové výročí, u téhle příležitosti už ten článek prostě napsat musím.:) Respektive, ráda bych se s vámi podělila o jeden sloh, který jsem napsala ve druháku na střední škole. Napsala jsem ho tehdy proto, abych naštvala našeho češtináře, který si dovolil dát mi z předchozího slohu trojku - to byla pro mě obrovská potupa, a rozhodla jsem se mu to proto vrátit. Příští sloh měl zadání "dobrý člověk - charakteristika". Výsledek vidíte sami v tomhle článku. A hodnocení? Prý jsem buď geniální, nebo jsem to někde opsala...:D
Pesimisté nám denodenně opakují, že v dnešní době už dobří lidé
neexistují. Optimisté věří, že v každé době se najde někdo, kdo potvrdí
krásnou myšlenku o dobrém člověku, který ještě nevymřel. Jeden takový
člověk se narodil ve 40. letech v rodině knihtiskaře. Prošel si
nelehkým obdobím dětství a dospívání, což by vlastně měla být ta
nejkrásnější léta. Rodina však nesouhlasila s komunistickým režimem a za
tuto drzost byla krutě zkoušena. Výslechy, diskriminace, útisk. Znamení
moru, znamení doby, jak později náš dobrý člověk, zvěme ho "občan",
podotkne. Přitom byl vždy tím, kdo nebyl vidět. Mělo to však
jednoduché opodstatnění - výšku. Malý člověk se špinavě blond vlasy,
kterého nikdo nemohl brát vážně, dokud nepromluvil. Vždy vypadal jako
malý chlapec, jen jeho oči, jak se tak kriticky a zároveň vřele dívaly,
jako kdyby své okolí neustále rentgenovaly, prozrazovaly jeho skutečný
věk. A že byl umělecky založený není žádný div. To už zkrátka u takových
lidí bývá. O co byl menší vzrůstem, o to byl větší duchem. Což
samozřejmě některým lidem lezlo na nervy už od začátku. Platí jedno
obecné pravidlo, a to jest, že člověk si nejvíce váží věcí, o něž
přišel. A jestliže je vám odpírán klidný život a možnost studovat, máte
dvě možnosti. Buď svěsíte hlavu a budete nad půllitrem piva tiše nadávat
na mrzký svět, nebo se začnete sami sebe ptát, co je špatně a co lze
udělat pro nápravu. Náš občan se rozhodl záhy. Neboť jest nutností řváti
za ty, kdo nemohou nebo si netroufají, umlčení mocí. Už jen proto,
že není mnoho lidí, kteří dokáží mluvit za tisíce dalších, lze říci, že
tento občan udělal pro český lid mnoho a snad se to dá zpětně nazvat
dobrem. Tato skepse má důvod, protože žádný dobrý skutek neprojde
beztrestně, a i když vás lidi dnes obdivují, neznamená to v jejich očích
nic, pokud jim dál do očí říkáte nepříjemnou pravdu, přesto, že jí
najednou slyšet nechtějí. To se stalo i našemu občanovi. V době jeho
smrti se k němu nehlásilo zdaleka tolik lidí jako v 60. a 70. letech.
Jakási duchovní exhumace proběhla až o několik let později, když vyšla
najevo pravda, ta malá potvůrka, co si vždycky najde svojí cestu.
Najednou se vzpomínalo na našeho občana. S myšlenkami, že to s námi
vlastně vždycky myslel dobře. Dělal, co považoval za správné, a jinak to
neuměl. Myslím, že netřeba představovat tuto velkou osobnost české
folkové scény. Tímto "dobrým člověkem" není nikdo jiný než občan Kryl,
jemuž je to dnes v podstatě puténka, akorát že mu zabili tátu. Bratříček
nezavřel vrátka. Bratříčci, vzlykejte.
Už od mala jsem trochu krvelačná a vždycky mě fascinovaly nejrůznější katastrofy, ať už ty přírodní, nebo způsobené člověkem. A Pripjať byla mojí láskou na první pohled už někdy v šestnácti letech. Dnes je tak tomu u mnoha lidí, ale tehdy nikdo neměl ani páru, že vůbec nějaká Pripjať stojí a co to do háje jako má být - jednou jsem na toto téma dělala anketu u nás ve škole a nejlepší odpověď byla ve stylu "asi nějakej kopec někde na Moravě".:D
Stejně tak se mi vryl do paměti ještě zážitek mnohem starší, kdy jsem byla skutečně ještě malé pískle a naši mě vzali do zoo. Už jsem trochu uměla číst, takže jsem všechny cedulky pečlivě zkoumala, což bylo sice časově hodně náročné, ale naštěstí mám chápavou a tolerantní rodinu...:)) Nejdýl jsem pak stála u ohrady s koňmi Przewalského - ne snad proto, že by mi jejich cedulka trvala na přečtení tak dlouho, ale protože mi bylo hrozně líto, že právě podle té cedulky tihle krásní koníčci už ve volné přírodě vůbec nežijí. No a jednoho dne se tyhle dva zážitky naprosto nečekaně potkaly...:)
Koně Przewalského ve svém přirozeném prostředí vyhynuli na přelomu 60. a 70. let minulého století. První pokus vrátit je zpět do jejich přirozeného prostředí proběhl v roce 1992 v Mongolsku, a program na jejich návrat do přírody je aktivní například v Německu, USA, Maďarsku, Francii, Číně a Ukrajině - kde pro mnoho lidí jistě překvapivě byla tato zvířata vypuštěna právě do zóny kolem Černobylu.
Po výbuchu jaderné elektrárny Černobyl začala zvířata v jejím okolí umírat na nemoc z ozáření, a ta, která přežila, byla neplodná. Ale přiroda se rychle začala vracet do svých pozic - do zóny se brzy vrátili vlci, medvědi, kanci, jeleni a výři, ve struktuře sarkofágu se dokonce uhnízdili ptáci. I když samozřejmě nemůžeme zatím vědět, jaký bude osud dalších generací těchto zvířat.
Koně Przewalského do zóny vypustili poprvé v roce 1998. Tehdy ale pokus nedopadl dobře, zvířata se nedokázala adaptovat a brzy zemřela. Další vypuštění už ale dopadla lépe a už v roce 2003 se v zóně proháněla početná stáda. Bohužel s otevřením kdysi neprostupně střežených hranic zóny musí koně čelit stejnému nebezpečí, jako v minulosti - lovu. Pytláci je loví nejen pro jídlo, ale také se na nich učí střílet zvěř. Dnes je proto počet koní poloviční, než jaký byl před deseti lety.
A tohle je video, které jsem kdysi při prohlížení videí o Černobylu a Pripjati objevila, a které mi vykouzlilo skutečně široký úsměv na tváři.:) No schválně, koho z vás by to napadlo, že i tak strašná tragédie, jakou byl Černobyl, může aspoň trochu pomoci dobré věci?
Po náročnějším týdnu si teď můžu těsně před stěhováním trochu vydechnout, tak jsem se rozhodla naklepat další článek. Doporučovací i nedoporučovací. Píšu ho zejména kvůli té druhé části, první část ještě jistě rozeberu v samostatné recenzi, jen co knížku dočtu.:)
Konečně jsem se dokopala k tomu, abych si přečetla Metro 2033 od Dmitryho Glukhovského (doteď trochu bojuju s tím, že autor trvá na tom, aby se jeho jméno za každých okolností psalo v anglickém přepisu... vypadá to prostě hrozně :D). Jsem lehce za polovinou, a první polovina byla rozhodně uchvacující.:) I když s postupujícím dějem už mi přijde, že to trochu začíná ztrácet dech, ale co, do Polis se konečně blížíme, a předpokládám, že tam se příběh znovu nadechne, aby opět vydechl do tmy černější než kamerunská koza. Abyste rozuměli, Metro 2033 se odehrává po jaderné katastrofě, která zničila svět, a poslední zbytky lidí přežívají v metru, jelikož autor je Rus, tak se jedná o metro moskevské. A schválně, kdo z vás má tak velkou fantazii, aby si dokázal představit, jaký může být život lidí v podzemí? A jaké strašné věci se v té hloubce můžou schovávat? Nechci se zatím pouštět do ničeho obsáhlejšího, jak jsem řekla, to přijde až v samostatné recenzi. Ale už teď si myslím, že můžu tuhle knížku vřele doporučit.:)
No a teď k tomu méně příjemnému. Pokud je někdo z vás, čtenářů, z Brna, nebo by se někdy ve svém životě v Brně ocitl, a měl zdravotní obtíže, obrovským obloukem se vyhněte chirurgii v Bohunicích. Nemám s ní moc příjemné zkušenosti ani já sama, respektive s její ambulancí, kde na mě byl ošetřující doktor příjemný jako, s prominutím, prdel, ale na to už jsem tak nějak zvyklá z pelhřimovské nemocnice, kde máme taky takového jednoho zjeva... Nedávno se ale na bohunické oddělení chirurgie dostala známá, kterou nechci kvůli anonymitě jmenovat, a ani nebudu psát, co jí bylo, omezme se jenom na to, že přišla za pět minut dvanáct s vážnými břišními problémy. Za těch pár dní, co v nemocnici strávila, si, mimo jiné, vyslechla od doktora i sestry osobní urážky motivované jejím vzhledem, a narážela na totální hluchotu ošetřujícího personálu, který si ani po třetím upozornění nebyl schopný zapamatovat, že má alergii na určité potraviny, díky té samé hluchotě nakonec musela z nemocnice na byt docestovat sama i s těžkou taškou, i když ji měla vézt sanitka, no a na závěr u ní musela zasahovat rychlá, protože myslíte si, že si někdo zapsal, že má alergii i na určitý druh léku proti bolesti? A co už byl absolutní vrchol, v nemocnici odmítli zasahujícímu lékaři sdělit, jaký lék jí dali, s odůvodněním, že "to nevědí". Takže já osobně jsem došla k závěru, že kdybych náhodou někdy musela být hospitalizovaná na chíře, dojedu si radši těch sto kilometrů domů, než abych na sebe nechala sáhnout těmihle aspiranty na vrácení diplomu.
Tak konečně se můžu i já pochlubit, že se mi v MHD stala nečekaná a milá událost. A rozhodla jsem se o ní podělit, protože milých příběhů není nikdy dost.:)
Měly jsme včera s kamarádkou referát do školy, ze kterého jsme byly značně nervózní, pochopitelně, protože ani jedna nemluvíme rády před velkou skupinou lidí - ostatně, kdo by to taky měl rád...:D Jely jsme se před hodinou do města najíst, a v šalině si vedle nás sedla starší paní. Původně jsem v duchu trochu prskala, proč si sedá vedle nás, když je okolo nás tolik volných míst, ale rychle jsem to pustila z hlavy a začaly jsme si s kamarádkou povídat. Vyprávěla jsem jí o tom, jak jsem byla v úterý na výstavě Dalího a jak jsem se cítila pyšně, když jsem na jedné z grafik rozkódovala náměstí sv. Marka. Načež jsme se začaly bavit o tom, jak jsme byly v Benátkách a ona začala barvitě líčit svůj výlet... Asi po deseti minutách se na nás vedle sedící paní otočila se slovy: "Slečny, nezlobte se, že vás poslouchám, ale vy studujete kunsthistorii nebo architekturu?" :) Překvapeně jsme jí odkývaly, že první možnost je správně, a paní nadšeně dodala: "Vážně? Taky jsem jí dřív studovala, ale už se tomu nevěnuju. Ale je to krásné slyšet v hromadné dopravě někoho bavit se o tak hezkých věcech." Dozvěděly jsme se, že paní je 81 let (ale rozhodně tedy nevypadala!), proto jsme se jí rozhodly i říct o našem referátu, jelikož se týkal jednoho z našich profesorů, který minulý rok oslavil 90 let, tudíž jsme předpokládaly, že by ho paní mohla znát. A nepletly jsme se, paní byla dokonce velmi překvapená, že je děda ještě tolik aktivní.:D Taky jsme pak konstatovaly, že lidi spolu dnes neumí mluvit, respektive neumí spolu promluvit mile a normálně slušně se oslovit - na toto téma zase došlo skrze to, že paní byla stále trochu překvapená, že potkala mladé holky, které jsou milé a vzdělané a v MHD místo chlapů řeší benátskou architekturu...:D Když se s námi pak loučila, popřála nám, ať referát dobře zvládneme. Takže jsme si řekly, že to jistě bylo nějaké znamení, a hned nám bylo lépe.:))
