pondělí 26. května 2014

No more trouble zones

Dnes jenom krátce, ale přesto mi to nedá.:) Jméno Jillian Michaels na nás bude za chvíli skákat snad i z našich ledniček, takže si teď možná říkáte, proč se namáhám vůbec o ní psát článek, když jsou tyhle články už úplně všude. Ano ano, s tím souhlasím, tohle je spíš takové moje malé doporučení pro vás, co s ní rádi cvičíte nebo třeba máte v plánu začít.:)
Všude se dočtete hlavně o 30 day shred a Ripped in 30. Je to celkem logické, protože jsou to (ze začátku) nejjednodušší a nejefektivnější cvičení, které jedou od opravdu začátečnické úrovně. Já bych vás tu ale chtěla upozornit na cvičení, které je podle mě prostě perfektní a paradoxně se mu moc pozornosti nedostává - a to je No more touble zones workout.


Tohle cvičení je pořádná nálož - trvá skoro hodinu a jak je u Jillian zvykem, rozhodně to není procházka růžovým sadem. Místy je to naopak pouť pěkně rozpáleným peklem.:) Přiznám se, že jsem ještě nikdy nebyla schopná dát celé tohle cvičení bez ani jednoho pětivteřinového oddychu nebo bez začátečnické úpravy aspoň jednoho cviku, ale nějak mi to nevadí. Mám na čem makat.:) A proč mě tohle cvičení vlastně tak hrozně baví? Asi hlavně proto, že mi vyhovuje v tom, že je víc "silové". Než jsem se k němu dostala, cvičila jsem Banish fat boost metabolism, a předpokládám, že za to může můj prolaps, v tomhle svoje tělo už celkem dobře znám, ale kardio cvičení, navíc v takové náloži, mi prostě nedělá zrovna dobře. Když je kardio součástí komplexního cvičení a nepřevažuje, nemám s ním žádný problém, ale v případě BFBM jsem opravdu místy měla na mále, stejně jako jsem při své premiéře přešvihla své možnosti v HIIT cvičení a dostala pořádný záchvat arytmie. Navíc mě kardio cviky zase až tak nebaví. Takže NMTZ pro mě vyhrává na plné čáře nejen kvůli zdravotním důvodům, ale i zkrátka proto, že se při něm daleko více bavím a daleko snáze se hecnu.:)

neděle 25. května 2014

Mezinárodní žranice

Zúčastnila jsem se letos jako slečna u stánku Dne vědy na MU, a protože jsem při lanaření svých přátel a známých byla nějak málo úspěšná, rozhodla jsem se zkusit vás nalákat aspoň na příští ročník - protože kdo letos nepřišel, ten o moc přišel.:)
Nevím bohužel, jak to probíhalo na jiných fakultách, jelikož jsem se, logicky, na jejich program nemohla dostavit osobně, ale program to jinak byl velmi barvitý a myslím, že bych asi stejně nestihla oběhat všechno, co bych chtěla - zdravotní rychlokurz na LF, nejrůznější pokusy na PřF... Den jsem strávila na CJV (centrum jazykového vzdělávání) a musím říct, že to bylo nejlepší umístění, jaké jsem si mohla přát. Tak čtěte a příští rok tam vás chci všechny vidět nastoupené.:)
CJV nabídla tři progamy - antikvariát, kde si mohli návštěvníci koupit nejrůznější učebnice a příručky, simulaci videokonferenční výuky a ochutnávku několika národních kuchyní - francouzské, britské, čínské, španělské, ruské a německé. Nemusím jistě říkat, který program táhl nejvíce.:) S ochutnávkami bylo spojené představení jednotlivých zemí, milé dámy a milí pánové u stolečků rádi odpovídali na všechny otázky, a na soutěživější typy čekaly nejrůznější úkoly, jejichž splnění bylo odměněno čokoládou. Bohužel jsem neměla možnost ochutnat všechno, přeci jen, byla jsem tam pracovat, a ne se nacpávat, ale tu jídelní část tu prostě musím trochu rozepsat, protože miluju zkoušení nových věcí a objevila jsem několik skutečně božích jídel, které si prostě někdy musím vyzkoušet.:)
Začínáme u britského stolu. Ve chvíli, kdy jsem přišla, byly k dispozici dvě ochutnávky - Toad in the hole a Eton mess. Nevím, proč se první pokrm jmenuje zrovna ropucha v díře, google by třeba byl chytřejší :), ale chutnalo to báječně - yorkshire puding jsem si zamilovala už při první návštěvě Anglie a v kombinaci s klobásou prostě nemohl zklamat. Ale Eton mess... To je pro mě vítěz celého dne. Rozdrcené pusinky, čerstvá šlehačka a navrch nakrájené jahody. Málem jsem snědla i tácek, jak to bylo dobré.:))



Rusové se u svého stolu rozšoupli a kromě chleba s kaviárem nabízeli ruskou vodku i s nezbytnou kyselou okurkou na zakousnutí. U tohohle stolu jsem se sekla ani ne tak kvůli jídlu, jako kvůli tomu, že jsme se zakecali o Teoně Dolnikové...:)


pátek 16. května 2014

Staré lásky nerezaví

Aby to tu nebylo pořád jenom o mých oblíbenkyních v hudbě a filmu, přišel čas věnovat trochu prostoru i mým oblíbeným pánům.:) Hlavní důvod, proč jsem se rozhodla tenhle článek sepsat, je to, že mám poslední dobou silně nostalgickou náladu a koukám snad na všechny filmy a seriály, na které jsem koukala, když mi bylo kolem sedmnácti. Those were the days...
Těžko říct, do kterého herce jsem se jako do prvního zamilovala tou bezhlavou pubertální láskou. Vždycky jsem měla obrovskou slabost pro Joaquina Phoenixe (no schválně, Gladiátor, 8 mm... kdo by dokázal odolat?), ale to pravé pobláznění přišlo asi až s Ericem Mabiusem. A teď si tak uvědomuju, že bych vás měla ještě upozornit, že z tohoto seznamu pravděpodobně nebudete znát ani jednoho herce.:D A pokud ano, máte u mě velké plus.:)


Snažila jsem se najít nějakou fotku z Resident Evil, kterým to všechno začalo, ale tenhle článek nepíšu ze svého počítače a na googlu jsem líná zdlouhavě hledat, takže fotka nebude. Ale pokud někdo z vás Resident Evil viděl, tak myslím, že se vám musí rozsvítit na první pohled.:) A právě RE odstartoval i mojí současnou retro mánii. I když nechápu, jak jsem na ten film mohla dřív koukat i několikrát do týdne, než jsem si ho před dvěma týdny pustila, neviděla jsem ho nejmíň 4 roky určitě, a i tak mě to místy srašně nudilo... Aspoň vidíte, jak jsem to myslela s tou pubertální láskou. Pro oblíbeného herce cokoliv.:D
Další Ericův film, který se mi navždy vryl do paměti a kterému plánuji do budoucna napsat samostatný článek, byla hned jeho filmová prvotina Welcome To The Dollhouse. Nevím, jestli to vyšlo v češtině, já se ani nepídila, protože anglickou verzi už stejně za ty roky umím nazpaměť. A jsou tu nějací fanoušci Vrány? Myslím tací, kteří by neúpěli, sotva v této souvislosti padne slovo "série filmů"? Pak byste jistě měli zaměřit svou pozornost na třetí díl, kde hrál Eric hlavní roli - byl velmi netradiční Vrána, ale právě proto se mi ten film ve výsledku i líbil. Byl to jiný pohled, ne tak dobrý, jako ten původní, ale pořád lepší inovace, než tlučení prázdné slámy.

středa 14. května 2014

Nákupy, nákupy, nákupy :)

V mnoha věcech sice jsem spíše typický muž než typická žena, ale v jedné věci jsem naprosto stoprocentní ženská - nákupy. A úplně ze všeho nejvíc miluju nákupy oblečení, jídla a kosmetiky. Obojího jsem si v posledních dnech užila do sytosti díky o něco lepší finanční situaci. Poslední dva měsíce pro mě byly finančně dost napjaté, v současnosti se ale snad všechno začíná otáčet k lepšímu - hlavně to vypadá, že bych konečně mohla dostat stálou brigádu. Nechci nic zakřiknout, ale jestli tohle neklapne, tak nevím, co jiného by mělo klapnout. Navíc jsem měla narozeniny, takže jsem dostala něco málo na přilepšenou k nim - a moje první kroky vedly rovnou do mého oblíbeného sekáče.:)
Bohužel se vám zde se všemi svými úlovky z oblasti oblečení nemůžu pochlubit, protože nemám fotky, ale po dnešku mám na kontě flanelovou černo-fialovou košili, černou nabíranou sukni Dorothy Perkins, ze které sice beznadějně vypadávám, protože je mi nejméně o pět čísel větší, ale naštěstí půjde dobře založit, už si brousím jehlu, černé kraťasy Zara a tričko týmu Williams F1.Poslední dvě položky ze seznamu jsem si včera zkoušela ještě doma, protože v brněnském Charley, odkud je mám, mají tak hrozně nasvícené kabinky, že jsem vypadala jako vyžraná stokilová slonice s brutální celulitidou navrch, tak jsem se doma musela uklidnit, že to bylo jenom tím světlem.:D Díky tomu vám je ale teď můžu taky jako jediné ukázat na fotce.:)

V Charley měli navíc akci 50% slevy na vše, takže místo necelých čtyř stovek, které by mě to oblečení stálo normálně, jsem za něj dala jenom 150 korun. S tím, že to tričko je nenošené, dokonce na něm byla ještě původní cedulka.
...ach, škoda, že má člověk narozeniny jenom jednou v roce.:)

čtvrtek 8. května 2014

Robbie Williams - No Regrets

Dávám sem dnes tuhle písničku zcela záměrně. Ve 21:21 uplynulo 32 let od chvíle, kdy ve 32 letech zemřel Gilles Villeneuve, jeden z mých nejoblíbenějších závodníků. Tuhle písničku mám spojenou zrovna s ním proto, že byla jako hudební podklad k jednomu fanvideu. Ten konec, ta poslední slova "...is officially dead" v kombinaci se záběry z nehody, které k tomu byly, mi visí před očima dodnes (i když je ten text o něčem jiném). A mám jí spojenou i s jiným úmrtím - hráli jí ve Snídani s Novou jen chvilku před zprávami, v nichž informovali, že zemřel Heath Ledger. Nejen proto mi dneska tahle písnička přijde jako jedna z vůbec nejsmutnějších, co znám (na prvním místě je neochvějně Dry County od Bon Jovi, ale No Regrets jí hodně šlape na paty).


Vyprávěj mi příběh
V němž se všichni změníme
Budeme žít spolu
A ne odcizení

Neztratil jsem rozum
Vzdal jsem se ho
Nesnesla jsi vidět mě plakat
Neměla jsi čas
A tak jsem pomalu zmizel...

Žádné lítosti, stejně nezabírají
Žádné lítosti, umí jenom bolet
Zazpívej mi lovesong
Napiš mi řádku
Asi je to jenom o úhlu pohledu
Ale říkají mi, že si vedu dobře

Vím, že zvenčí
Jsme se zdáli být pro sebe vhodní
Cítil jsem, že něco je špatně
Když jsi se nesnesla s mou matkou

Nechci cítit nenávist
Ale to je vše, co jsi mi zanechala
Hořká pachuť a fantazie o tom
Jak jsme si mohli žít

Žádné lítosti, stejně nezabírají
Žádné lítosti, umí jenom bolet
(Prý zůstáváš dlouho vzhůru)
Vím, že pořád mluví
(Tohle je na tebe příliš velké sousto)
Démoni v tvé hlavě
(Vrať videa, zpožďují se)
Kéž bych tě mohl přestat nenávidět
(Sbohem)
A radši nás litovat

Vzpomeň si na fotografie - šílenost
Na ty, na nichž se všichni smějeme - ubohost
Byly to nejlepší okamžiky našich životů
Takže díky ti, byla to bomba

Žádné lítosti, stejně nezabírají
Žádné lítosti, umí jenom bolet
Zazpívej mi lovesong
Napiš mi řádku
Asi je to jenom o úhlu pohledu
Ale říkají mi, že si vedu dobře

Všechno, čím jsem chtěl být
Pokaždé, když jsem odešel
Vždy, když jsi mě posílala pryč
Chtěl jsem zůstat
Vždy, když ses na mě podívala
A vždy, když ses usmála
Cítil jsem se tak prázdný
Jednala jsi se mnou jako s dítětem
Miloval jsem, jak jsme se smáli
Miloval jsem, jak jsme se usmívali
Často si jen tak sednu
A chvíli o tobě přemýšlím
Pak mě to přejde
A přemýšlím o někom jiném
Myslím, že láska, která mezi námi byla
Je oficiálně mrtvá

neděle 4. května 2014

retro: Náchod 2008, Prima sezóna

Probírala jsem se starými fotkami (které mám ještě vypálené na CD, protože nějaké flashe tehdy nikdo nevedl, a pokud jo, to CD mělo stejně asi tak šestkrát větší paměť), a našla jsem i fotky z největšího divadelního úspěchu, který jsem v našem mini souboru zažila.:)) A to byl postup na náchodskou Prima Sezónu. Jenom ten postup, v samotném Náchodě jsme pak dostali nářez za to, že to, co jsme předvedli, bylo prvoplánové, ploché a trapné... Ale tak člověk si tohle přeci jen radši poslechne na celorepublikovém kole, než někde na okrese, co si budeme povídat.:D A proč jsem se rozhodla o tenhle zážitek a střípky z něj podělit zrovna teď? No protože se to odehrálo přesně před 6 lety.:)
Tehdy jsem měla za dveřmi osmnáctiny, byla beznadějně zamilovaná do jednoho kolegy (dnes nechápu, kam jsem dala oči a rozum, ale to už tak bývá :D), a když se na sebe tak dívám, tak se celkově nějak nepoznávám... Teda, až na tu první fotku, kde stojím u obrovského plakátu Petra Bendeho a v ruce držím F1Racing, který jsem tehdy pravidelně odebírala. Některé věci se prostě nemění.:D



Tu terasu, co je na následující fotce, si pamatuju hned po kempu, kde jsme byli ubytovaní, asi nejlíp ze všeho. To proto, že jsme na ní zkejsli skutečně hodně dlouho.:D Na procházku po městě jsem se připojila ke dvěma kámošům, a i když tu někde pár fotek mám, nijak extra dlouhá ani záživná procházka to nebyla... Možná bychom toho stihli víc, kdyby obsluha v téhle restauraci trochu za něco stála a my nemuseli na jídlo čekat víc jak hodinu.:)


Jak jsem už naznačila, přespávali jsme v Náchodě do rána v jednom kempu. Podotýkám, že byl začátek května, a i když byla přes den hezky, v noci byla kurevská zima... Ostatní se nevyspali z nejrozličnějších důvodů (takových, které byste u bandy čerstvě dospělých lidí čekali), já se nevyspala kvůli příšerné zimě. Naštěstí můj spolubydlící na chatce byl gentleman a půjčil mi svojí deku navíc, nenechal mě zmrznou.:)
Další fotky už jsou přímo z vystoupení a příprav na něj. Byla to hra, kterou jsme hráli asi nejčastěji, a myslím, že při troše snahy bych její scénář dala dohromady ještě teď (a pokud mě pamět neklame, mám ho dodnes dokonce někde uložený). Jmenovalo se to Sněhurka nové generace a hrála jsem Šmudlu. "Skautka nejsem, vařit už vůbec neumím, ale bordel udržuju zodpovědně."

sobota 3. května 2014

Thousand Foot Krutch - top songs

Už dlouho tu nebyl žádný čistě písničkový článek, a jelikož na mém starém blogu, na který se tady snažím navazovat, byly písničkové články velmi časté, nerada bych tuhle tradici porušila.:) Tentokrát jsem si připravila žebříček mých nejoblíbenějších písní od Thousand Foot Krutch - i s překladama, protože jejich texty jsou půlka, často i většina síly těch písniček, a je jedno, jestli jste nebo nejste věřící. Prostě si pod tím přestavte to, co je milé vám.:) Zvýraznila jsem části textů, které mám já osobně nejradši a které ke mě nějakým způsobem promlouvají.
Snažila jsem se ten žebříček zbytečně nepřecpat, abych vás moc neodradila, ale byla to tedy fuška, to vám řeknu...:D





pátek 2. května 2014

Jablkový koláč se zakysanou smetanou a pudingem

Můj první příspěvek do položky recepty.:) Dostala jsem se k němu přes kamarádku, respektive přes její účast v Prostřenu (jen tak mimochodem, od téhle zkušenosti jsem se zařekla, že už nebudu nikdy lidi posuzovat podle toho, jak se jeví v televizi, protože moje kamarádka se, pokud si správně pamatuji, v anketách stala nejnenáviděnějším soutěžícím daného týdne :D). Miluju jablka, miluju puding a nejvíc ze všeho miluju zakysanou smetanu, takže jsem při pohledu na tohohle fešáka jenom polkla slinu a řekla si, že to prostě musím zkusit. Zvlášť, když ten recept je opravdu jednoduchoučký a zvládne ho i úplný začátečník.:) Jediné, co se na něm dá zkazit, je snad jenom to, že koláč připálíte... (Ano, přiznávám se, už se mi to povedlo.:)) Zkontrolovala jsem koláč, zjistila, že ještě není hotový, na dvě minuty jsem si odskočila, a když jsem se vrátila, byl na uhel.)
No, dost bylo řečí, jdeme péct.:)


Ingredience na těsto:
200 g hladké mouky
100 g cukru
80 g másla
1 vejce
1 kypřící prášek

Ingredience na náplň:
2 jablka
100 g cukru
1 zakysaná smetana
1 vanilkový puding
1 vejce

Postup:
Jednoduchý jako facka - všechny ingredience na těsto splácáme dohromady a vypracované těsto pak natlačíme do klasické dortové formy (kterou samozřejmě vymažeme!). Navrch nakrájíme jablka (není to nutné, ale já je kromě vyndání jádřinců i loupu, nenávidím šlupky od jablek v jakémkoliv jídle), smícháme zbylé suroviny a vzniklou směsí koláč přelijeme. Pečeme zhruba půl hodiny na 180 stupňů. Že je koláč hotový poznáme podle toho, že okraje koláče vyběhnou nahoru a jsou do zlatova.

čtvrtek 1. května 2014

I'm in charge

Na to, jak byl tento týden krátký (poctivě dodržuji prodloužený víkend :)), se toho odehrálo docela dost, jak ve škole, tak mimo ni. V pondělí jsem se byla s kamarádkou podívat na jednom tematickém večeru, který se měl odehrávat na zahradě pivovaru Starobrno, ale nakonec se z toho vyklubala víceméně soukromá akce několika známých, kterou někdo asi omylem na FB označil za veřejnou... Takže jsme se zvedly a přesunuly se na pivní slámu do Pivní Stáje (až teď jsem si uvědomila, jak to k sobě krásně pasuje :D) a odtud do Paterlordu, putiky mých prvních brněnských let, jejíž brněnská historie se už brzy uzavře, což mě upřímně mrzí, protože v tomhle lokále jsem vždycky zažila jenom ty nejlepší večery. Jelikož jsem s touto zastávkou trochu počítala, rozhodla jsem se pro tuhle příležitost trochu "vyšvihnout".:)) Bohužel se mi, jako tradičně, nepodařilo pořádně vyfotit nalíčení, tak se aspoň takhle pochválím, že modro-růžová kombinace bude asi moje nová oblíbená - a vy to nemůžete posoudit, protože nic nevidíte, a musíte mi tak věřit...:D