Seznam (a nejen on, ale tam jsem koukala já) si pro nás letos připravil jako Halloweenský dárek často propíraný Jáklův film. A protože jsem na něj byla zvědavá, ale zase ne tolik, abych ho nějak aktivně sama vyhledala, rozhodla jsem se chopit příležitosti. Po jeho skončení se cítím dost podvedeně. Z fachmanského hlediska bych tomu klidně dala plný počet bodů, z hlediska děje bych si rvala vlasy na hlavě, jaké tam byly blbosti. I proto jsem se rozhodla nakonec sepsat to do menšího komentáře (od jisté doby už svým hodnocením neříkám velkohubě recenze).
Od čeho začít? Asi od toho, že tím, co mě přimělo nevypnout film po prvních pár minutách byl překvapivě povedený dabing a skvělá práce režie i kamery. Tady by bylo na místě se zastavit a říct pár slov o found footage filmech jako takových. Ano, všichni víme a asi i musíme uznat, že po Blair Witch to ztratilo kouzlo - je to přesný případ opakovaného vtipu, který přestává být vtipem. Z nějakého mě neznámého důvodu se ještě podařilo uchytit se Paranormal Activity, ale jinak nám FF filmy nemají a už pravděpodobně ani nikdy nebudou mít co nabídnout (osobně za vrchol tohoto fenoménu, pokud pominu Blair Witch, považuju první a druhý díl španělského RECu). Proto, pokud se už rozhodnu na nějaký takový film dívat, chci po něm jediné - věrnost žánrovému zařazení. Ano, technologie jsou dnes sice daleko, ale nedokonalosti v práci s kamerou, ve zpracování zvuku atd. jsou to, co pro mě primárně utváří pocit, že se skutečně dívám na něčí amatérské video - a ne na video zručného kamerama, který se jenom snaží tvářit jako amatér. V tomhle ohledu tedy Ghoul naprosto splnil má očekávání a byla jsem dokonce ochotná i dlouhou dobu přecházet díry a nesmyslnosti v ději. Ale všechno má své hranice.
Častým nešvarem (nejen) FF hororů je nesympatickost postav. Toto se sice objevuje i u jiných hororových filmů, vlastně až příliš velká většina hororové tvorby se vyznačuje tím, že postavy nemáte ani pořádně čas poznat, ergo vám je nakonec vlastně úplně jedno, co s nimi bude, a atmosféra je buď v tahu, nebo se ani nedostaví. Já jsem člověk celkem trpělivý a nenáročný, takže na nesympatické postavy prakticky nikdy nenadávám, ale u tohoto filmu se u mě poprvé dostavil ten pocit, o kterém mluví mnozi moji bývalí "kolegové" z horror.cz - "Ježiš, zabij už toho vola/tu krávu... No hurá, konečně, na začátku bylo pozdě." Fandit hlavní záporné postavě asi v tomto případě není ten nejlepší start, který do filmu můžete mít.
Mluvila jsem o dírách a nesrovnalostech v ději, které bych tu teď mohla vyjmenovat a náležitě rozpitvat. To by ale bylo stejné jako pitvat se v témže v případě druhého Silent Hillu - bylo toho tolik, že už jenom z principu se mi do toho hrozně nechce a beztak to musel vidět každý. Kromě toho, že zde zjevně došlo k lehkému nepochopení toho, kdo nebo co to vlastně je ghúl, tak bych za všechny ostatní větší či menší drobnosti zmínila to, že mobily sice nefungují, ale internet šlape. Třeba to tak zamýšlely zlé síly, aby si naši milí hrdinové mohli přečíst ten pěkný článek a podívat se na ta pěkná videa? (Ironie.)
Kolem a kolem bych se na Ghoula klidně podívala znovu, tentokrát v originále, abych mohla posoudit, jestli tomu dabing neubral nebo naopak nepřidal. Kdyby šlo jen o tu vizuální stránku, ráda ho pochválím. Ale doprčic, takhle slaboučký scénář jsem naposledy viděla v Black Swan (a teď mě ukamenujte :D).
P.S.: Na Masarykově univerzitě je na téma ukrajinského hladomoru obhájená moc hezká bakalářská práce. Pokud někoho z vás tohle téma zajímá, doporučuju ji k přečtení všema deseti. (Nachází se v ní i moje nejoblíbenější zkažená parafráze: "Následkem diskuzí Komise uznala za
správné, že Stalin chtěl zasadit smrtelnou ránu ukrajinskému národu jako
takovému." Aneb tak hlavně že to Stalinovi na západě nakonec schválili...)
V dnešním hudebním okénku vám představím důvod, proč jsem Srdcotepce Anetě Langerové dodnes neodpustila.:) Schválně, kdo z vás věděl, že Srdcotepec je cover, respektive písnička z banky?
Písničku Happy jsem milovala jako dítě, byl to přesně ten styl, který jsem na prahu puberty milovala - rychlá, optimistická, s na tu dobu poměrně zajímavým klipem.:D Zpětně oceňuju i ten text, je to asi jeden z nejoptimističtějších textů, který znám. V rádiu jí nehráli vůbec, v televizi málokdy, o to šťastnější jsem proto byla, když jsem jí chytila. Pár roků uplynulo, já koukala v televizi na Světlušku, Aneta Langerová představovala svojí novou písničku. Po pár tónech si moje brada dala rande s podlahou. Ne že bych chtěla Anetinu verzi nějak hanit - ale zkrátka to ani zdaleka není takový univerzální zlepšovač nálady.:)
U 405. sedí muž
A na své šílené kytaře vyhrává melodii
Zdá se být uvězněný v poušti miliónu snů
Jako kdyby život nebyl snad tak krásný, jak se zdá
Ahoj, jak se vede?
Proč se v takový den tváříš tak smutně?
Nechceš si o tom promluvit?
Když už jsme u toho
Chci na tvé bezradné tváři vidět úsměv
Mohl bys být tak šťastný
V tomto novém, krásném dni
Mohl bys být tak šťastný
Jako děti, když si jdou hrát
Tak se ukaž
Neděláš nic špatného
Přidej se a nenatahuj to
Můžeš být tak šťastný
Říkáš, že tvá přítelkyně je hezká
Že čeká doma, má dobrou práci
A ty máš dům i auto, které ti říkají pane
Zdá se to perfektní, ale nejsou perfektní věci zkrátka šíleně nudné
Toužil jsi po tomhle
A teď jsi uvězněný jako šnek ve své ulitě
Záleží jen na tom
Že můžeš žít svůj život tak, jak to upřímně cítíš
Protože život je moc krátký
A ty nechceš být vězněm vlastních iluzí
A já to vykřičím
Mohl bys být tak šťastný, že máš koho milovat
Mohl bys být tak šťastný, nestačí to snad?
Nemá smysl sedět a protahovat to
Přemýšlet o tom, co jsi způsobil
To je v pohodě, prostě se ukaž
Mohl bys být tak šťastný...
U 405. sedí muž
Na tváři má úsměv a myslí si: Jaký nádherný život...
Slibovala jsem, že se časem ozvu, abych vám dala vědět, co se děje, že vůbec nepřispívám, a když už, tak jenom nějakými ne příliš náročnými, povětšinou hudebními, články. No, tak je to tady. Velmi mě začíná unavovat o tom mluvit, protože při každém setkání s kamarády se opakuje otázka "Co se stalo?/Co se dělo?", tak honem do toho, než se nakrknu definitivně.:) (Těch kamarádů jsem za poslední měsíc totiž moc neviděla. Vlastně vůbec žádného.)
Co odstartovalo ten měsíc hrůzy? Taková dobře znějící zpráva, že jsem si našla práci. Byla to práce v jednom nejmenovaném řetězci (žádné Tesco ani Albert, předesílám dopředu) a vzala jsem jí především proto, že jsem prostě potřebovala peníze jako sůl a nechtěla jsem být na pracáku. A taky abych dokázala, že vysokoškoláci nejsou žádné fajnovky, kterým manuální práce za almužnu, které se vznešeně říká výplata, smrdí. Nechtělo se mi tam vůbec, ale brala jsem to, jako už tradičně, z té pozitivní stránky - budu mít aspoň co dělat, budu mít stálý příjem, když se mi do něčeho strašně nechce a nemám žádná očekávání, můžu být jenom příjemně překvapená... No, to tedy bylo překvapení. Na konci září jsem začala trousit vtipy o tom, jak se okamžitě jdu zapsat do komunistické strany. Věděla jsem, že řetězcové mašinérie jsou nechutné, v tomhle jsem si žádnou iluzi nedělala. Nicméně stanutí té nechutnosti tváří v tvář na mě bylo trochu moc silné kafe.
V tomhle bodě musím zmínit písničku Napoleon od Arakainu (bohužel na youtube není, ale kdo bude chtít hledat, ten jistě najde). Vždycky mi přišla taková velmi klišoidní, když si ale zpětně vybavím určité lidi, tak mi naopak přijde, že sedí jako zadek na hrnec, a zajímalo by mě, jestli ten, kdo jí napsal, měl taky někdy v práci svého Napoleona. Fádní loutky jdou jedna za druhou, správně srovnaný jen tvou zásluhou...
Úplně si toho našeho Napoleona představuju, jak pod sebe hrne ty hory peněz a upadá do depresí z představy, že kvůli pár pablbům, kteří pořádně nemakají, i když už jim tolikrát vynadal, nebude mít tak vysoké prémie jako loni a místo na Kanáry bude muset jen na blbou Krétu.
Padali jsme na konci měsíce na hubu všichni, protože mezi vedením a námi zela taková obrovská díra, že ještě tak dva týdny předtím, než jsem si dělala legraci, že ze mě bude svazák jako řemen, jsem začala s trochu mírnějším vtipkováním, že založím odbory. To bylo poté, co jsem zjistila, že během prvních deseti dnů (práce byla na krátký a dlouhý týden) budu mít skoro 30 hodin přesčas. Protože spánek a osobní život potřebují jenom zbabělci.
Nejhorší na tom je, že tahle práce se držela na spodní hranici toho, co je podle zákona důstojné. Kolegové měli z předchozích zaměstnání v některých případech vyloženě hororové historky, takže navrch mi jich bylo ještě líto. Každý z nás si uvědomoval, že to, co se u nás na pobočce děje, je neudržitelné a vysilující pro nás pro všechny, ale "ono bylo i hůř, počkám několik měsíců a pak se tohle a tohle změní a já budu moct odejít". Doprčic, ani nedokážu popsat, jak strašně na nic mi z toho bylo. Jenom pevně doufám, že se na mě někdo nevytasí s hláškou "jo, princezno, nežiješ v pohádce, takhle to prostě v životě chodí, tak se z toho hlavně nepodělej". Protože pak by se mohli dít velmi ošklivé věci. Velmi trefně to vystihla moje babička, ať jsou bohatí klidně bohatí, ve dvou autech najednou se stejně vozit nemůžou, ale ať mají ti chudší aspoň nějaký život. A ne že z nich uděláme novodobé nevolníky, kteří by ještě měli juchat a skákat, že jim někdo blahosklonně to nevolnictví nabídl.
Abych konečně už taky napsala nějaký článek (snad vám v některém z dalších článků osvětlím, co se dělo a děje, že nemám na nic kloudně čas), rozhodla jsem se oživit jeden hodně starý tag, který ke mě kdysi doputoval na Facebooku. Jak název napovídá, týká se mých oblíbených alb. Pravidla jsou jednoduchá - napsat 15 alb, která vás budou vždy určitým způsobem v životě doprovázet, která ve vás zkrátka zanechala nějakou stopu. Hlavní je moc nad tím nepřemýšlet, napsat zkrátka to první, co vás napadne - na sepsání všech 15 alb je časový limit 15 minut.
Z vlastní iniciativy jsem ještě u každého vypíchla nejoblíbenější píseň z daného alba.:)
1) Linkin Park - Hybrid Theory
První bylo, první je a vypadá to, že i navěky první zůstane. Kdyby moje puberta měla soundtrack, bylo by to Hybrid Theory s Meteorou dohromady. Asi zpětně neposoudím jeho kvalitu, protože tady prostě od začátku šlo o přesné zahrání na rozhárané pubertální city.:) Celé album jsem si poprvé poslechla, když jsem byla na návštěvě u příbuzných a dostala jsem k obývání pokoj po starší sestřenici. Dodnes si pamatuju, jak jsem jenom ohromeně seděla na posteli, bylo už kolem půlnoci, pouštěla jsem si na věži Hybrid Theory a po zádech mi běhal mráz z toho, jak strašně moc se mi to album líbilo.
2) Icon For Hire - Scripted
Jednou jsem řekla, že Scripted je podle mě nejlepším debutem od dob Hybrid Theory, takže návaznost je tu jasná.:) Dodnes si mimochodem za tím názorem stojím. Album je krásně ucelené, i když zároveň se spoustou drobných hudebních experimentů, skvěle se poslouchá a texty jsou sympaticky upřímné.
3) Placebo - Black Market Music
Další z objevů ze zmiňovaného pokoje starší sestřenice.:D Kája měla prostě super hudební vkus... Respektive Placebo jsem znala už nějakou dobu předtím, ale Kája mi poskytla tehdejší kompletní diskografii. Víte, jakou jsem měla šílenou radost, když jsem zjistila, že klip k Special K, songu právě z tohohle alba, jsem milovala jako malé dítě? Když on byl tak roztomile dobrodružný...:D
Dělat tenhle žebříček tak před osmi lety, vypíchla bych z něj písničku Haemoglobin, kterou jsem jeden čas považovala za svojí nejoblíbenější písničku vůbec. Ale čím jsem starší, tím víc oceňuji právě Spite and Malice.
4) Backstreet Boys - Black & Blue
Jó Good Boys. Zrovna nedávno jsem vzpomínala, jak stačí napsat jednu povídku, a rázem celkem pěkná skupina holek začne poslouchat jeden příšerný německý boyband (teď teda mluvím o Overground, nikoliv o BSB :D). V rámci psaní Good Boys Together, což byl můj imaginární boyband, jsem naposlouchala tolik alb od nejrůznějších boybandů, že to až hezké není. Ale ona to zase tak velká oběť nebyla, Backstreet Boys a Five se mi vlastně i dost líbili.:) Zrovna na Black & Blue bylo těch podle mě potenciálních hitovek celkem dost. Jen škoda, že zrovna The Call, podle mě nejlepší písnička, kterou kdy BSB nahráli, se s nijak kladnými ohlasy nesetkala.
5) Nirvana - Nevermind
Kdo neměl období Nirvany, ten snad ani neprošel pubertou. U mě to přišlo ve 14 letech, když mi mamka nechala od známého vypálit Nevermind (vidíte, jak jsme měli před 10 lety těžký život? žádný youtube, žádné torrenty, žádné uložto...:D). Bylo to zhruba stejně intenzivní období jako v případě LP, ale mnohem, mnohem kratší. Přesto má dodnes ta pirátská kopie mezi mými alby čestné místo. A jestli má Nirvana skutečně nedoceněné písničky, pak jsou to If You Must a právě Lounge Act.
6) Slot - F5
Albem F5 nechali Slot za zády skutečně slabé album 4ever a hokusy pokusy s umírajícím nu-metalem a vrátili se ke starým dobrým kořenům - chytlavým melodiím s občas velmi temným pozadím. Zároveň se jednalo o jejich první silněji politicky angažované album a rozhodně to nebylo na škodu. Jako komentátoři dění nejen v Rusku ale i ve světě se Slot osvědčili a dodnes v tomto trendu úspěšně pokračují. Právě Manifest, který tu vypichuju, je krásnou ukázkou toho, o čem mluvím. Nehledě na to, že ta melodie je tak sametová, že kolikrát tuhle písničku nemám to srdce vypnout, i když jsem jí třeba zrovna poslouchat nechtěla.
7) Angelspit - Krankhaus
K Angelspit jsem si hledala cestu nějaký čas, ale nakonec mi otevřeli dveře do světa, který mě zaujal natolik, až jsem mu věnovala svojí bakalářskou práci. I když Krankhaus není jejich nejpovedenější album, je takovým balancem na hraně toho, v čem ještě můžeme slyšet pozůstatky staršího industrialu, a v čem už přebírá nadvládu cyber punk a novější vlivy.
8) The Offspring - Conspiracy Of One
K tomuhle řeknu jenom jediné - není vám náhodou název téhle skladby nějaký povědomý? :D
9) Red Hot Chili Peppers - By The Way
Do prčic, vybrat z tohohle alba tu "nej" bylo pěkně těžké. To jenom ukazuje, že ty pochvalné řeči o unikátní komplexnosti By The Way jsou čistá pravda. Nemůžu říct, že by se mi všechny písničky bez výhrad líbily, vlastně je tu dost skladeb, které by mi samy o sobě asi ani moc neřekly, ale kolem a kolem po poslechu celého alba proti nim nemůžu říct ani půl křivého slova.
10) Thousand Foot Krutch - The End Is Where We Begin
Stejně jako v případě F5, i tohle album vnímám především jako nalezení "té správné" cesty po tápání na předchozích albech. I když TFK miluju, bohužel třeba takové The Flame In All Of Us bylo podle mého názoru slaboučké jako čajík. S The End... ale TFK dozráli do perfektní, vyvážené podoby.
11) INXS - X
První album, které jsem od INXS slyšela, ale pozor - nalezla jsem ho doma v tátově sbírce! :D Krásné staré originální CD... Asi bych ho bývala nechala dál ležet v polici bez povšimnutí, kdyby v Bravu (v dobách, kdy ještě za něco stálo) nevyšel článek o mrtvých hudebních legendách. Společně s Kurtem Cobainem a Freddiem Mercurym, které jsem v té době zbožňovala, tam byli zmínění i Falco a Michael Hutchence, které jsem ještě neznala. Dnes Falca i INXS zbožňuju, a v případě INXS tomu hodně pomohlo právě album X.:)
12) Karel Kryl - Rakovina
Také máte oblíbené písničky, které se vám hrozně líbí, ale posloucháte je jenom jednou za uherský rok? Tak to je přesně případ Kryl. Ale když už to období přijde, tak tohle album je jistota.
13) Savage Garden - Savage Garden
Tak schválně - pusťte si třeba na youtube od SG skladbu I Want You a přiznejte se, kdo jste si doteď myslel, že to jsou Roxette.:D Myslela si to spousta mých známých a myslela jsem si to poměrně dlouho i já. Savage Garden jsou podle mě jedna z nejnedocenějších kapel - a to i přesto, jak daleko to dotáhli. Ne že by se mi Darrenova sólová tvorba nelíbila, ten sametový hlásek je pořád stejný, ale... Danny byl prostě Danny. I když kdo ví, kam by to po ne zrovna vyváženém druhém albu Affirmation začalo směřovat.
14) Dolores Clan - Prwotni Strach
Dolores Clan jsem znala dávno předtím, než se provařili díky Noidově vztahu s Lucií Bílou, dokonce jsem byla i na jejich koncertě - byl to můj vůbec první koncert. Hodně lidí jim vyčítalo až přílišnou podobu s tehdy populárními Linkin Park a Limp Bizkit, mě je tohle celkem šumák - to, že si je hudba podobná, se už tak v rámci jednoho stylu jaksi stává. Jediná malá výtka by tak jedině byla vůči délce alba, ale to je skutečně jenom drobnost.:)
15) X-Left To Die - Potešma
Kdybych tenhle článek psala před měsícem, ani náhodou by se tu tahle deska nevyskytla. Ale takhle je to jeden velký vykřičník na závěr, že pokud vás někdo zaujme, tak sakra nemáte s poslechem otálet tak dlouho, až už je pozdě. Jako asi hodně lidí jsem dřív než kapelu jako takovou zaregistrovala samotného Davida, a je to už toooooolik let, že sama nevěřím tomu, jak jsem X-Left To Die mohla tak lehkovážně míjet. Nadávám si o to víc, že jejich hudba byla prostě přesně moje krevní skupina. Sakra na druhou.
I když času mám minimum a ten včerejší článek byl takovou tou vlaštovkou, co jaro nedělá, musím se podělit o nový singl mojí oblíbené skupiny Tracktor Bowling a hlavně o své nadšení z toho, jak úžasná pecka to je.:D Ještě nedávno jsem TB považovala za mrtvé, Lou a Vit, hlavní osobnosti kapely, se soustředili na Lounu a nevypadalo to, že by se do své staré kapely chtěli v blízké době vracet. Pak se ale něco zlomilo a TB ohlásili velký comeback. Jestli bude celé album podobně hymnické jako tahle ochutnávka, máme se skutečně na co těšit.
Vstaň, kousej, rozervi tu usazeninu
Vstaň, nedovol, abys usnul
Vstaň, leť, utíkej kupředu
Vstaň, nečekej, až tě zabijou
Za peklem - peklo
Za bratrem - bratr
Od smrti neexistuje
Cesta zpět
Vstaň! Dokud jsi naživu
Vstaň! Dokud máš odvahu
Vstaň! Bojuj o život
Vstaň! Dokud jsi vcelku
Vstaň, kousej, rozervi tu usazeninu
Vstaň, nedovol, abys usnul
Vstaň, leť, utíkej kupředu
Vstaň, nečekej, až tě zabijou
Vdechujíc smrad
Polykajíc jed
Od smrti neexistuje
Cesta zpět
Vstaň! Dokud jsi naživu
Vstaň! Dokud máš odvahu
Vstaň! Bojuj o život
Vstaň! Dokud jsi vcelku
Červená voda
Mrtvé prostředí
Smrt je jako věčný spánek
Jezera Natron
Vstaň, kousej, rozervi tu usazeninu
Vstaň, nedovol, abys usnul
Vstaň, leť, utíkej kupředu
Vstaň, nečekej, až tě zabijou
Červená voda
Mrtvé prostředí
Temný panteon
Jezera Natron
Jednou provždy
Zapomeň cestu sem
Shoď ze zad věčný spánek
Jezera Natron
V mém životě jsou výročí, které si pamatuju naprosto přesně, i když moje paměť na čísla jakéhokoliv charakteru je příšerná (abych pravdu řekla, nejsem si jistá ani tím, jakou mám třeba velikost oblečení). A zvláštním způsobem selektivní, protože si třeba přesně vzpomenu v kolik hodin v který den jsem státnicovala, ale nejen datum, ale i rok první pusy bych už z hlavy nevydolovala. Asi proto, že zatímco státnice byly docela důležité a úspěšné, dotyčný byl naopak pěkné pako a kurevník.:)
To už ale trochu odbočuju. Těmi výročími mířím k tomu, že mě docela překvapilo, když mi přišla pozvánka na slučák. Původně jsem jí chtěla odignorovat jako všechny ostatní, ty spolužáky ze střední, které chci vídat, vídám, a u zbytku jsem vlastně celkem ráda, že se nevídáme. Pak jsem ale zjistila, že žádná střední škola, ono už je to 10 let, co jsem vylezla ze základky. V první chvíli jsem si řekla, no vida, že bych se přece jenom došla na spolužáky podívat? Pak jsem rozklikla seznam těch, kteří přijdou, a přešla mě chuť.
Mluvila jsem o tom s jednou hodně dobrou kamarádkou, která chodila na základce do jiné třídy než já, ale do stejného ročníku. Ta nade mnou jenom zakroutila hlavou a svěřila se mi, že ona sama si už před nějakou dobou říkala, že by uspořádala slučák jejich třídy. Vzdala to ve chvíli, kdy jí dvě kamarádky oznámily "Jestli chceš, tak se toho ujmi, ale já tam stejně nepůjdu". Obě ty holky znám a obě z konkrétních důvodů chápu, což jsem té kámošce i řekla. Ona mi na to odvětila, že přinejmenším já bych se měla jít ukázat, aby ze mě všem spadla čelist.
Zaprvé si nemyslím, že by komukoliv ze mě měla padat čelist, za druhé upřímně nestojím o to, aby ze mě padala čelist zrovna mým bývalým spolužákům. Kvůli nim jsem na sobě opravdu pracovat nezačala, oni mi jsou vlastně těch 10 let upřímně jedno. Chvála a čest výjimkám.
Základka pro mě byla peklo. Někdy větší, někdy menší, ale většinu času šílené. Od páté třídy jsem se potýkala s šikanou, a ve chvíli, kdy jsem si to vyřídila s jednou partou, dala se do mě druhá. Nevím, jestli byla příšernější šestá nebo osmá třída, možná byla obě tato období stejně hnusná. Tak hnusná, že jsem měla kvůli nemocem hromadu zameškaných hodin. Nemocná jsem samozřejmě nebyla, jenom jsem ve dny, kdy už to opravdu nešlo vydržet, dokázala tak perfektně nemoc předstírat. Nejezdila jsem na školní výlety, protože mě neuvěřitelně děsila představa, že se svými spolužáky budu muset strávit víc času, než je nezbytně nutné. Strašně trefně tuhle situaci vystihuje jedna hláška z Comebacku, kdy Saša odmítá bez Ivy jet na třídní kalbu se slovy, že co by tam sama dělala. Iva namítá: "Počkej, vždyť tam bude celá naše třída." Saša: "No právě, co bych tam s nima sama dělala?"
Vozila se po mě většina třídy a těch pár, co se mnou neměli až takový problém, se se mnou sice bavili, ale před ostatními mě za mými zády stejně uráželi, aby si náhodou nezadali, že se kamarádí s Ošklivkou (jedna z mých jemnějších přezdívek). Smutné na tom bylo, že naše parta na základce byla fakt dobrá, na žádné jiné škole jsem se s takhle dobrou partou nesetkala. Jenže když člověk do té party nepatřil, o to těžší to měl. A ještě smutnější bylo, když mi po skončení devítky najednou začali lidi houfně lichotit, že jsem byla jedna z nejlepších holek ve třídě, protože jsem si vždycky stála za svým názorem a nekývala s ostatními jenom proto, abych se jim zalíbila. Ale člověk se na ně nemůže zlobit, nevím, jestli bych na jejich místě sebrala odvahu zastat se šikanované spolužačky...
Trochu horší bylo, že dost lidí z mé bývalé třídy chodilo posléze i na stejnou střední školu, takže pomluvy se stihly rozjet rychleji než nový školní rok. V něčem ale byla střední škola trochu jiná - už se mě to tolik nedotýkalo. Ano, pořád jsem občas bývala uzlíček nervů, ale už nikdy to nedošlo do takového stádia jako na základce.
Pointa celého tohohle výlevu je v tom, že i když jsem odpustila, protože s nenávistí se žije špatně, tak nezapomínám. Cavaliers don't mistake kindness for weakness, když bych měla použít další citát. Don't test me, I can get wicked. Proto nechci na slučák jít, proto je mi upřímně jedno, co si o mě asi budou po těch deseti letech myslet. Jedna ze spolužaček, která na mě byla několik let opravdu extrémně hnusná, se mi na konci devítky sama omluvila, a kdybych se s ní dnes někde potkala, uvidím jí ráda, protože jsme si nakonec vlastně začaly docela rozumět. Ostatní mi můžou klidně vlézt na hrb.
Můj vysokoškolský studentský život trval přesně 6 let, z toho 5 let v Brně. To roční mezidobí vzniklo v Ústí nad Labem především proto, že mě nikam jinam nepřijali - trochu jsem podcenila to, že i s percentilem přes 86 mě na některých oborech zkrátka s otevřenou náručí nepřivítají. Byly to ale první a zároveň poslední neúspěšně přijímačky.
Podobný článek jako ten, který jsem vám právě sepsala, jsem už viděla na jiném blogu a moc se mi líbil, rozhodla jsem se proto také s vámi podělit o mé osobní zkušenosti. Třeba se tu někdy ocitně někdo, komu se budou takové postřehy hodit - já sama je před nástupem na školu vyhledávala s vděčností. No a vy, kteří už máte tohle období za sebou, si třeba aspoň zavzpomínáte a pobavíte se.:)
Koleje vs. privát
Ještě než se pustím do dalšího psaní, měla bych asi poznamenat pár věcí. Především to, že jsem jedináček, introvert a z vesnice, takže zvyklá na klid. Proto je jasné, že kolej nemohla být nic pro mě. Ale na všechno se dá zvyknout.
V Ústí jsem bydlela na koleji K1, jelikož jsem byla přijatá ve druhém kole, kdy už byly koleje téměř beznadějně plné. Je to kolej sice nejstarší, ale neřekla bych, že nutně nejhnusnější - mě osobně nejvíc hororová přišla K5 (v současnosti už zavřená a nejsem si jistá, jestli ne prodaná - K1 ten primát nejhnusnější koleje už možná získala), hnusný starý panelák, stojící v podstatě hned vedle K1, ale v jejím případě to asi bylo jako v Brně s "Tvrdkama" - své fanoušky rozhodně měla.
Kdo jde bydlet na kolej, musí se smířit s tím, že tam klid prostě nikdy není, a rozhodnout se, jestli to považuje za výhodu nebo nevýhodu. Zvyknout se na to dá, ale pokud nemáte tvrdý spánek, stejně toho moc nenaspíte. Pokud nebudou pařit ti nad váma, budou to ti pod váma. Za vydatného přispění lidí z vašeho patra. Největší pařani z našeho patra bydleli naproti nám a shodou náhod mezi nimi byl můj spolužák, takže jsem naštěstí buď byla s nimi, nebo je stačilo dostatečně důrazně okřiknout a oni se přesunuli někam jinam. Horší to bylo s ožralými, kteří se nám producírovali pod netěsnícími okny - tam okřiknutí obvykle věci jenom zhoršilo. A že jich bylo každou noc dost a dost, když ne z VŠ baru, který jsem upřímně nenáviděla, tak z okolních pěti hospod se určitě někdo našel.
Co se týče spolubydlících, je to vabank všude a ti na koleji vám nebudou dělat nic, co by vám neudělali spolubydlící na privátě. Zejména pokud se jedná o prváky-mamánky, dva super exempláře mám na bytě celý rok, a i když jsme se fakt snažili, do naší kuchyně už se bojím vkročit a radši mám opravdu všechny věci u sebe v pokoji. Spolubydlící na privátě mají kolikrát pocit větší svobody, paradoxně. Zejména co se týče, ehm, milostného života. Spousta lidí si mi stěžovala, že na kolejích nemůžou spát kvůli náruživé holce odvedle, ale věřte mi, že já v životě nezažila tolik hlasitých a pro mě osobně notně nepřijemných nocí jako na privátech. Protože zavřené dveře a stěny vlastního pokoje jsou zjevně magické věci, přes které nepronikne ani na plné koule puštěné rádio, ani jiné zvuky.
I když jsou koleje místem ustavičného potkávání nových známých a čilého společenského ruchu, stejně u mě na plné čáře vyhrává privát. Nebojte se a skočte do něj rovnýma nohama - já taky musela, protože v Brně jim zjevně přijde naprosto normální dojíždět denně 3 hodiny tam a 3 hodiny zpátky a kolej mi nedali (ne, nebylo to o fous, ale o rovných 80 bodů - moje první spolubydlící to měla o fous, a ta dojížděla více než 4 hodiny). Samozřejmě jsem se bála přijít do cizího prostředí úplně sama, proto jsem se spřáhla s jednou holčinou, kterou jsem znala přes internet, a vybrali jsme si pokoj společně. Kdybychom vybíraly později, už bychom si určitě vybraly jinak, protože platit 6200 za jeden pokoj v panelákovém bytě, kde bydlí 6 lidí a ještě je 15 minut od centra, to je na Brno docela hardcore. Ale holt byt byl čerstvě po rekonstrukci a majitelé potřebovali rychle vydělat investované peníze zpátky... Pro porovnání, v současnosti bydlím rovněž v paneláku, v bytě 4+1 20 minut od centra, je nás 5 a všichni platíme 2700 sám za sebe.
S čím jsem se tak měla možnost setkat, tak je velmi častým nešvarem, že domácí vás na konci akademického roku vyhodí s tím, že máte měsíc na odstěhování, protože se chce do bytu buď nastěhovat sám, nebo jej má pro někoho jiného. Takhle jsem se musela pakovat z prvního a ze třetího bytu - z prvního jsem to uvítala, bydlení to stejně nebylo nic moc, ze třetího už mě to ale hodně, hodně štvalo, protože jsem už měla vlastní pokoj s luxusní výměrou 20 metrů čtverečních a platila za něj pouhopouhých 2700.
Tím se dostávám k dalšímu dilematu - bydlení sám nebo bydlení po dvou? Podle mě je nejlepší na první rok bydlení po dvou - spolubydlící vám aspoň pomůže se rozkoukat, pokud je starší než vy, může vám dobře poradit, pokud je stejně zmatený, nejste v tom aspoň sami.:D Ale jinak za mě rozhodně samostatný pokoj. Najít nějaký, který by nestál majlant, je sice docela kumšt, ale hledat se určitě vyplatí. Není nad vlastní klid - můžete být vzhůru jak dlouho chcete, chodit domů kdy chcete, vodit si návštěvy... Všechno bez toho, aby vás hryzalo svědomí nebo na vás byl spolubydlící tiše naštvaný. Moje spolubydlící byla naštěstí úžasně splachovací a nebýt toho, že si našla přítele, o kterém i náš domácí prohlásil, že ho u nás na bytě potkává častěji než nás všechny dohromady, asi bych do samostatného pokoje tak nechvátala.
Ráda bych to uzavřela nějakým moudrem na závěr, napadá mě jediné - ať už si budete při výběru dávat pozor na cokoliv, vždycky se najde něco, co vás nepříjemně zaskočí.:D Já jsem sice trochu extrémní příklad, ale měnila jsem byt čtyřikrát - dvakrát, jak už jsem zmiňovala, kvůli tomu, že domácí potřeboval prostor pro sebe a své známé, potřetí kvůli pátému přebytečnému podnájemníkovi ve formě přítele a počtvrté proto, že kdybych vzala matraci a šla se vyspat na hlavák, vyšlo by to skoro nastejno. Zima, bordel jako v tanku, nefungující voda a jako bonus plíseň. Ale když je velká nouze o bydlení a je hezky uklizeno, člověk si na první pohled nevšimne.
Icon For Hire nedávno vydali prohlášení, že rozvazují kontrakt se svým vydavatelem a hodlají podepsat novou smlouvu "s vámi, s fanoušky". Každý, kdo tuhle kapelu sleduje, byl tak přirozeně zvědavý, s jakou novou písničkou přijdou, protože bylo jasné, že to bude, vlastně tak trochu i musí být, něco, co zvedne lidi ze židle. Nemusí to nutně znamenat, že to prostě bude vypalovačka "once in a lifetime" ála It's My Life od Bon Jovi. Já osobně čekala kontroverzi, i s přihlédnutím k tomu, jak rádi IFH experimentují, a že Ariel svou příslušnost k little monsters nezapře (a to je mimochodem právě to, co mě na nich tolik baví - to aby mě někdo neobvinil, že jsem typický fanoušek-konzerva). To, co na nás IFH vypustili... To už bylo trochu silné kafe i na mě. Ale nezvedlo mě to ze židle, jenom jsem si odevzdaně přečetla text a pomyslela si, že už vím, jakou písničku budu na novém albu přeskakovat (na těch předešlých jsou to například Hope of Morning nebo Only a Memory).
IFH ústy své frontmanky prohlásili, že od labelu odcházejí, protože je nutili "být někým, kým nejsou", cenzurovat texty, dávat si pozor na to, "koho mohou naštvat"... Ten název zněl tak slibně - Now You Know. Aha, takže teď nám asi Icon v nějaké své typické divočině řeknou to všechno, co je teda manažeři nechtěli nechat říct. A zjistíme tak nanejvýš to, že Ariel zřejmě někomu odmítla vykouřit (a že slovo "dick" radši vynechá, ale se slovem "fuck" nemá nejmenší problém).
Už jsem se tady na blogu vyjadřovala k nejrůznějším tématům spojeným s feminismem, takže pokud to tu sledujete pravidelně, asi víte, že rozhodně nepatřím mezi lidi, kteří by na feministky a feministy (ano, i takové znám :) ) koukali skrz prsty. Potíž je v tom, že tahle písnička mi ze všeho nejvíc evokuje mojí oblíbenou hlášku Bobbyho ze Supernatural: "Boohoo. I'm sorry your feelings are hurt, princess." Je rozdíl o něčem mluvit a o něčem kňourat. Tohle je bohužel ten případ, kdy jistě dobrý úmysl padl na tu špatnou stranu barikády. Věřím tomu, že pokud chce Ariel mluvit k holčičkám, snícím o kariéře zpěvačky, dalo by se to formulovat mnohem, mnohem lépe, a především méně afektovaně.
A co kdyby kluci napsali třeba něco o tom, jaké to být "invisible guy" ve "female fronted"?
Když je dnes ten mezinárodní den děti, měla jedna moje známá celkem fajn nápad - proč ho nestrávit vzpomínkami na dětství u znělek ze seriálů? Jelikož přípravy na státnice a zítřejší pracovní pohovor jsou u mě v plném proudu, řekla jsem si, že je to celkem fajn způsob, jak si trochu oddychnout.:) Rozhodla jsem se udělat žebříček toho nej z mého dětství - a že někdy bylo hodně těžké si vzpomenout...:D
Nejoblíbenější pohádka
Tohle bylo zrovna jedno z těch těžkých vzpomínání. Na fleku si vzpomenu na seriál, na film, ale zrovna pohádka... Ale nakonec jsem došla k závěru, že to bylo O Malence (na záda jí dýchají Jak si pejsek s kočičkou dělali k svátku dort). Milovala jsem ty písničky a dlouhou, dlouho jsem si přála dostat tu samou kytičku, ze které se Thumbelina "narodila". Když mi mamka nakecala, že má kouzelný prstýnek, hádejte, o co jsem ten prstýnek požádala jako první...:D V těhle ohledech by se dětem moc lhát nemělo, to zklamání bylo větší, než když jsem zjistila, že Ježíšek neexistuje.
Dneska mě zpětně fascinuje, kolik lidí se při dabingu téhle pohádky sešlo - Martin Dejdar, Dara Rollins, Ladislav Křížek, Lucie Bílá, Jiří Korn... Možná je v tom trochu odpověď na to, proč dnešní dabingy nejsou úplně to pravé ořechové.
Od 10. minut pak hraje písnička, jejíž konec mě dostal až dnes, s odstupem několika let... "Baby, nikdo netají, že svět rád bejvá klamanej, klidně tě v tom nechají, ti, co tleskaj habaděj. Svět není zlej, jen spletenej."
Nejoblíbenější film
Cesta do pravěku. Nic jiného to být nemohlo. Dodnes ten film miluju a nevynechám jedinou příležitost ho vidět. Vzbudil ve mě neuvěřitelný zápal pro pravěk a naši se se mnou vždycky chlubili před známými, jak chytrou mají dceru, že umí tak zasvěceně vyprávět o pravěku a dinosaurech.:D Mimochodem, legendární scénu se smrtí stegosaura dodnes nemůžu vidět, stegosaurus je můj oblíbenec a děsně mi to láme srdce.
Nejoblíbenější seriál
Tom a Jerry, i tady byl vítěz jasný. Koukala jsem na ně vždycky od sedmi na Cartoon Network a nahrávala si všechny díly. Ano, měla jsem v nich takový přehled, že jsem přesně podle začátku poznala, který mám a který ještě ne. Nejradši jsem měla díl doktor Jeckyll a pan Myš.
Nejoblíbenější písnička
Tady to musím rozdělit na československou a zahraniční část, protože se prostě nedokážu rozhodnout. Moje láska k Sám s nohami na stole byla dlouhodobá, Round and round sice byla kratší, ale zato o to silnější.:D Tu první mi kdosi nahrál jako poslední na kazetu Písničky z Rosy, ale kde jsem narazila na tu druhou... Předpokládám, že to bylo Eso, Medúza nebo něco podobného.
Tak se mi to blíží. Tohle je poslední měsíc, kdy jsem oficiálně studentka, a za měsíc už touhle dobou snad budu paní magistra. (Jestli ne, holt půjdu zazářit v září...)
I když vím, jak pohodový byl studentský život, a že takhle volna za takhle levno už asi nikdy v životě mít nebudu, stejně se nemůžu dočkat, až ukážu škole záda. Spousta mých spolužáků automaticky počítá s tím, že půjde ještě udělat doktorát, mě se z takové představy dělá upřímně nevolno. Nejsem studijní typ, byť mozkovou kapacitu bych na to měla. Ale po téměř 20 letech (když to počítám hezky od první třídy), ve většině z nich pro mě navíc škola představovala nejhlubší kruh pekla, jsem fakt ráda, že to budu mít za sebou. Strašák hledání práce a finanční nejistoty není ani zdaleka tak velký, jako strašák setrvání na škole, ať už na jakémkoliv oboru.
Z toho důvodu, že se se školou budu loučit doufám natrvalo, a taky proto, že momentálně téměř všechen můj volný čas vyplňuje šprtání se ke státnicím, nemám poslední dobou nějak výraznou snahu ani chuť zabývat se novinkami, souvisejícími s mými obory, ať už tím současným, nebo tím minulým. Respektive suska, alias sdružená uměnovědná studia, alias sbírání kreditů cestou na pracák (googlete, moc pěkný článek na Priglu), mě neinteresuje už delší dobu. To, co jsem si ale přečetla koncem týdne, mě neuvěřitelně zvedlo ze židle. Čtěte a žasněte.
O celém případu celkem nic moc, kromě toho, co jsem si přečetla, nevím, ale kromě toho, že se ve mě při čtení článku málem uvařila krev, jsem si taky zavzpomínala na svá léta strávená na tomto oboru. Je celkem jedno, kdo je dotyčná slečna (i když není nic těžkého to zjistit, mě to trvalo pět minut), já jí poznávala ve vzpomínkách na spoustu a spoustu svých spolužaček. Ač vzhledově, zájmově atd. byly rozdílné, jedno měly společné - rozumu příliš nepobraly (a to jsem v některých případech slušná), ale o to hlasitější byly při demonstrování tohoto faktu. Dodnes si například živě pamatuju slečnu, která se mnou chodila na Teorii a dějiny rockové hudby k mému oblíbenému panu Opekarovi, u kterého jsem později psala i bakuli. Ano, taky jsem od tohoto předmětu čekala něco trochu jiného, než co nám pak bylo prezentováno, ale postupem přednášek jsem pochopila, že to, co nám pan doktor říká, má své opodstatnění, a především hlavu a patu. Rozhodně bych těsně před zkouškou nehlásila na celou školu: "Jako, tenhle předmět mě strašně zklamal, co je mě do nějakýho podělanýho art rocku, o tom jsem v životě neslyšela, vždyť je to děsná sračka, a koho zajímaj ňáký Led Zeppelin, to je sto let za vopicema, to stejně dneska nikdo nezná..." (Podotýkám, že dotyčná se přitom prohlašovala za velkou fanynku rocku a metalu. Grrrrr.)
Nebo ten úžasný moment čistého vzteku u státnic, kde nejméně dvě holky, jejichž studijní výsledky byly bída s nouzí, a které otevřeně dávaly najevo, jak je drtivá většina předmětů šííííííleně nebaví (Proč na ten obor teda lezou? Každý si odpoví sám...), od státnic odešly s hrdě vztyčenými hlavami, protože měly neuvěřitelnou kliku na otázky.
Na všechny tyhle a ještě další momenty jsem si u čtení toho článku vzpomněla, a o to větší byl můj vztek. Celé tři roky jsem z pohledu studenta, ztraceného v příliš velkém davu jednoho ročníku, velmi dobře vnímala, co se na tom oboru děje, a věřte, že kdyby mi nehrozila pokuta za překročení doby studia, dlouho bych o změně oboru nepřemýšlela.
Na závěr bych se podělila o historku, kterou jsem odposlechla v šalině (jsme v Brně) od dvou úplně cizích slečen.
1: "Hele, co ta tvoje spolubydlící, jaká je?"
2: "Jo, docela fajn holka... Ale prosím tě studuje takovej obor s divným názvem... Uměno...Vědy? Já teď přesně nevím..."
1: "To je na fildě, ne?"
2: "Jo, je... A hele, to by mě fakt zajímalo, co je to za obor, protože předevčírem přijela, a hlásila na celej byt, že má za dva dny zkoušku a že vůbec nestíhá se učit, hrozně vyšilovala... Tak jsem jí říkala OK, však já tě rušit nebudu, klidně se uč... No a hele, jediný, co se změnilo oproti semestru, bylo to, že chodila z hospody už v jedenáct večer."
Parádní důkaz toho, že písnička nemusí mít super aranž, kvalitní zvuk ani obr kapelu za zády. Samozřejmě, všechny tyhle věci by pomohly :), ale ten text a Arielin zpěv jsou tak... Emocionální, silné, že nic z toho ostatního snad ani není potřeba. Doufám, že se tahle písnička objeví třeba na třetím albu nebo aspoň jako nějaký bonus třeba na singlu.
Ty a já jsme hluboko jako voda
Ty a já červenáme jako krev
Ty znáš má nejtemnější tajemství
Já vím, co jsi zač
Kap, kap, padá déšť
Slyším jej, všechno by mohl zatopit
Jsi jednu deštivou noc
Od ztráty všeho, co miluješ
Hraješ skvělou hru
Když se uzavíráš
Nutíš mě, abych za tebe bojovala
Ale já tě nad vodou neudržím
Nedokážu dotáhnout tvou duši ke břehu
Neumím opravit potápějící se loď
Nebo vyhrát prohranou válku
Je to těžké břímě
A já už víc nevydržím
Napovrchu to vypadá perfektně
Ale pod povrchem je jen perfektní bouře
Musím ti toho ještě tolik říct
Dochází nám čas
Je temné a nebezpečné
Proplouvat oceány vlastní mysli
Celou noc jsem byla vzhůru a držela tě za ruku
Zatímco ses toulal ve tmě
Nedokážu ti pomoct
Když chceš zůstat ztracený
Refrén
Nedokážu přežít za nás za oba
Nedokážu zadržet vlny
Tenhle oceán pro nás není dost velký
Tak nechám vodu, aby mě odnesla
Konec dubna byl šílený, zejména kvůli nervům s diplomkou. Asi víte, že mi hrozilo, že nebudu moct odevzdat, jelikož moje vedoucí nebyla s prací zrovna spokojená, takže jsem šlápla na plyn a práci měla hotovou už 11. dubna, tedy skoro tři týdny před termínem, abych měla čas na případné poslední opravy. Bohužel, vedoucí se neozývala, a neozývala, a neozývala... Naordinovala jsem si proto oddechový čas u kamarádky v Bratislavě. Na Slovensku jsem zatím byla jenom jednou, a v Bratislavě jsem byla vůbec poprvé, takže jsem pochopitelně byla zvědavá a těšila se.:)
První dojem na mě Bratislava udělala takový, že je to v podstatě takové rušnější Brno. Autobusové nádraží sice není nic moc a to vlakové je pak vyložená hrůza (kamarádka mě tam vzala, že bych jinak prý neměla z Bratislavy ten správný zážitek), ale když si to člověk porovná s tím Brnem, ono se to zase tak moc neliší. Dokonce bych Zvonařku prohlásila za ještě o stupeň hnusnější.
Po obědě v čínské restauraci (v okolí autobusáku nic moc použitelného nebylo) jsme jely odhodit bágly na byt a vyrazily rovnou na hrad Devín. Jelikož bylo nejen ten den, ale celý víkend opravdu totálně letní počasí (dokonce jsem si spálila výstřih), bylo docela dobrodružné se na hrad dostat, jelikož všude byly davy lidí. Ale stálo to za to, bylo tam nádherně.
Hned jsem se zabydlela v jednom opravdu starém domě...:)
Výhled na Dunaj byl nádherný... Jinak se omlouvám za ten tmavý flek, co se bude na většině fotek vyskytovat, ale mám poškrábanou čočku a čím víc zoomuju, tím víc je logicky to škábnutí vidět.
Občas si projíždím z nostalgie nejrůznější památky z puberty - nejčastěji se to týká mého starého blogu dexter.2.sblog.cz (nesnažte se najít, služba sblog je už hoooodně dlouho zrušená), který mám uložený v počítači a střežím ho jako oko v hlavě. Tento blog je vlastně jeho pokračováním, jak indikuje název "Living in a chaos vol. II".
Tentokrát jsem se ale nostalgicky zanořila do hudby, kterou jsem poslouchala, když mi bylo 16, 17 let. To je vůbec období, na které děsně ráda vzpomínám, i když to nebyl žádný med. Ale když zpětně vidím, jak silně jsem všechno prožívala, jak činorodá jsem byla - kreslila jsem, hrála divadlo, skládala písničky... Tak si říkám, kam se to podělo, a že bych ještě aspoň jednou, aspoň na pár dní, chtěla být zase taková.
Nejvíc jsem tehdy milovala kapely System of a Down a Placebo, přes to nejel vlak. Ty si občas poslechnu ještě dnes. Pak se ale objevila třetí kapela, kterou jsem narozdíl od SOAD a Placek neslyšela už opravdu dlouho. A to jsou, jak napovídá název článku, Billy Talent. Ježiš, jak já je milovala. Zjistila jsem, že i když už se o ně opravdu dlouho nezajímám, tak si dodnes pamatuju jména členů. Co mě ale šokovalo, bylo, že jsem si vůbec nevybavovala písničky. Pouštím si teď posledních několik dní jejich stará alba a úplně mi běhá mráz po zádech, jak jsem po osmi letech slyšela něco, co jsem dřív mohla poslouchat denně. Dokonce si pamatuju klipy, které jsem si k jednotlivým písničkám vymýšlela...
Nedá se svítit, i když je Fallen Leaves po těch letech hrozně provařená, pořád jí mám bezkonkurenčně nejradši. Dodnes si pamatuju, jak se mi z celého alba líbila nejvíc, jak jsem byla nadšená, když se kapela rozhodla natočit nový klip právě k ní... A když jsem se o své nadšení podělila s kolegy s dramaťáku (klip vyšel na přelomu listopadu a prosince, takže to bylo zrovna v období, kdy jsme pendlovali coby mikuláš a čerti po školkách), dostali záchvat smíchu "Šmarjááá, vždyť ten borec zpívá jak slepice!" a vzápětí předvedli perfektní slepičí karaoke. No jo, co si budeme říkat, asi je pravda, že v tom období bylo mezi fanoušky Billy Talent minimum kluků. Ať žije emo vlna, i když je dávno za námi.:)
Jednou z perel mých VHS byl dokument Diary of Billy Talent, na který jsme si museli počkat dlouhých 7 let, než se objevil na netu - a to ještě s posunutou zvukovou stopou. Ale stojí za to i tak!
Co mě ale včera vytočilo asi nejvíc - našla jsem jednu stránku své kdysi chystané lehce hororovější povídky, ke které mě právě hudba Billy Talent, respektive konkrétně Devil on my Shoulder a Devil in a Midnight Mass, inspirovala. Strašně se mi ten úvod líbí a strašně ráda bych psala dál, ale já si už prostě ani za boha nevybavím, o čem to mělo být!!! :D
Kdo si chce počíst, račte pokračovat pod perex.:)
Jelikož už spoustu let trávím na nejrůznějších brigádách, kde pracuju s lidmi (žádná prodavačka za pásem, upozorňuju předem), rozhodla jsem se pro pobavení sepsat několik věcí, které se s železnou pravidelností opakují, a které dokáží občas pěkně nadzvednout. Doufám, že mezi vámi čtenáři není nikdo, kdo by něco takového potřeboval otloukat o hlavu, tak se třeba aspoň zasmějete.:)
S lidmi chci pracovat i nadále, ale vocamcaď pocamcaď.
Na fotce, která je mimochodem opravdu hoooodně stará, jsem na jedné ze svých nejoblíbenějších pozic - slečna za kasou v muzeu.:)
1) Zdravení
Základ všeho. Naštěstí se na mých brigádách tenhle nešvar až tak často neobjevuje, ale čas od času se zkrátka vyloupne někdo, koho zjevně maminka zapomněla řádně vychovat. I kdyby měl člověk stokrát hrozný den, ona by mu ta pusa kvůli jednomu "Dobrý den" neupadla. Já se taky zářivě usmívám, i když bych nejradši někam zalezla.
2) Vylévání si vzteku
Ano, to je velmi zajímavé, pane, že vám naše služby přijdou předražené. Jestli chcete, dám vám číslo na šéfa, klidně si to s ním můžete vyříkat. Já s tím jako pouhá prodávající nebo obsluha fakt nic neudělám.
3) Leash your dog aneb děti...
Rozjívené děti jsou asi nejčastějším problémem, se kterým se setkávám. Ano, jistá rozjívenost je u dětí normální, a rodiče už asi občas i rezignují, ale já tu nejsem od toho, abych usměrňovala a vychovávala cizí děti. Dodnes s hrůzou vzpomínám na zážitek, kdy rodiče naprosto bohorovně dovolili dítěti, aby si vzalo maketu popravčí sekyry a máchalo s ní nad hlavou, ona je to obrovská bžunda, při které se nikomu nemůže nic stát, že...
4) Nejsem banka
Pokud přijdete půl hodiny poté, co jsme otevřeli, já mám v kase rezervu tisíc a vy mi zaplatíte devadesát korun dvoulitrem, vážně se nemůžete divit, že vás nejdřív pošlu rozměnit. Já se taky snažím pokaždé z bankomatu vybrat tak, aby mi dal nějaké menší bankovky.
5) Nejsem ani hajzlbába
Tohle se mi stává nejčastěji na brigádě, kde prodávám lístky. Samozřejmě, když vidím, že je to opravdu akutní, nenechám ubohého zákazníka se počůrat. Ale veřejné záchody jsou většinou jen o pár kroků vedle... A v případě našeho města, když pěkně poprosíte slečny z informačního centra, jsou dokonce i zadarmo, takoví jsme kádři.
Popěvkem z mého oblíbeného filmu Transamerica jsem se rozhodla uvést případ, kdy mě konečně nějaké na jiných blozích často rozebírané téma nakoplo k napsání něčeho vlastního.:D
I mě osobně poslední dobou vstávají vlasy hrůzou z toho, co napáchala pohodlnost (a nebudeme si lhát, i lobby) ohledně antikoncepce. Dávat patnáctileté holce s pořádně nevyvinutým a neustáleným cyklem HA jenom proto, aby měla hezčí pleť, to být rodičem, tak dojdu v tu chvíli milého doktora nebo milou doktorku majznout něčím tvrdým po hlavě. Mohla bych na to rovnou nalepit i nějaké to rozšiřování pohlavních chorob, na které se poslední dobou vytrvale upozorňuje, protože zjevně málokoho napadne, že vedle nechtěného míma by si ze styku mohl odnýst ještě něco podstatně méně příjemného, ale to bych článek stáčela jiným směrem. (Nemluvě o dopadu na životní prostředí.) Prostě, chápu a naprosto podporuju, že se brojí proti nadužívání hormální antikoncepce. To jenom pro začátek, abychom si rozuměli.
Na druhou stranu, co mám asi tak já dělat - mě nabízeli dokonce HA už ve čtrnácti.:D Ale to jenom proto, že jsem tehdy vypadala na víc, než kolik mi skutečně bylo, jinak se samozřejmě může předepisovat až od patnácti. Chtěli mi jí tehdy napsat proto, že jsem už několikátý rok po sobě trávila každý měsíc na pohotovosti kvůli příšerným bolestem. Nejdřív mi akorát doktoři předepisovali různé léky proti bolesti, že tyhle problémy jsou v rámci vývoje normální a časem se srovnají. Uplynulo několik let a místo nějakého rovnání se to spíš zhoršovalo. Nakonec jsem se i na chození po doktorech vykašlala, léky, které mi předepisovali, mi stejně nepomáhaly, takže už mě vyšlo nastejno koupit si v lékárně za pár kaček ibalgin a prostě to pokaždé přetrpět. Takže jsem až do svých devatenácti pravidelně skoro každý měsíc vynechávala jeden až dva dny školy, protože jsem zkrátka nebyla schopná bolestí ani chodit, natož abych vydržela ve škole. Dodnes si pamatuju, jak jsem jeden krásný zimní den lezla asi hodinu pomalým tempem po čtyřech po celém baráku, protože to byla jediná činnost, při které mi bylo aspoň o trošku lépe. Nebo když jsem visela v křeči na kamnech, protože to na mě padlo přesně ve chvíli, když jsem šla okolo (naštěstí se zrovna netopilo), a neschopná pohybu tam několik minut brečela a vzpomínala na našeho králíka, který, když měl rakovinu v posledním stádiu, se v bolesti zauzloval do krmítka - mít doma krmítko, měla jsem chuť udělat to samé...
Pohár přetekl ve chvíli, kdy mě museli odvézt ze školy znovu na pohotovost, protože i když jsem za ta léta byla na ledaccos zvyklá, už to prostě bylo ten den příliš. Dostala jsem klasickou pořádnou dávku algifenu a doktor mi povídal, že do půl hodiny zabere a budu moct jít domů. Ať prý do té doby počkám v čekárně. Když mě tam našel sedět ještě za čtyřicet minut s tím, že mě to pořád bolí tak, že nemůžu chodit, zíral jak spadlý z višně... Jelikož tehdy mi právě táhlo na devatenáct, už mi tu antikoncepci napsali a já po ní bez jediného zaváhání skočila.
Samozřejmě jsem absolvovala různá vyšetření, proč mám takové bolesti. První diagnóza zněla, že mám hodně naklopenou dělohu, což se stává a několik mých kamarádek to tak má také. Moje současná doktorka mi ale po důkladné prohlídce oznámila, že moje děloha je naprosto v pořádku, a že nechápe, jak na to můj bývalý doktor přišel. Udělala mi ještě nějaká další vyšetření, ale nepřišla na jediný důvod, proč bych měla každý měsíc tak trpět. Podle ní jsem byla naprosto zdravá. Spadla jsem tak do toho malého procenta žen, kterým se holt pomstila příroda.
HA pro mě byla neuvěřitelnou úlevou. Ano, bolesti mám pořád, ale naprosto minimální, když už mě jednou za čas chytne silnější křeč, obvykle do pár minut přejde. Ne do pár hodin, jak tomu bylo dřív. Brala jsem dva druhy - první mi nevyhovoval. Rozhodně si nemyslím, že je normální mít na antikoncepci jakékoliv nežádoucí účinky ve stylu výkyvu nálad, zavodňování, ztráty chuti na sex atd., pokud takové příznaky máte, tak to proboha nežerte. Jasně, doktoři asi budou tvrdit, že to sebou HA nese, ale podle mě je to blbost. Já žádné nežádoucí účinky momentálně nemám a tak by to podle mě mělo být. Nezbavím se přece křečí jenom proto, abych si do života pustila jiné nepříjemnosti.
Samozřejmě, vím moc dobře o tom, co HA dělá se srážlivostí krve, plodností a tak. Jenže... Nechci snad ani vidět, jak strašně jsem si těmi mixy léků proti bolesti, co jsem do sebe celé dlouhé roky cpala nebo do mě byly cpány, musela napáchat s játry, žaludkem, ledvinami a jinými orgány. Dodnes to v tomhle ohledu občas není úplně OK. Jako jediná možnost se tak v tomhle případě asi jeví kastrace... Vážně nevím, jak bych měla obejít to, že ani po téměř deseti letech se moje tělo nehodlalo zklidnit a týralo mě každý měsíc tak, že jsem nebyla schopná fungovat. A věřte mi, že to byla dostatečně dlouhá doba na to, abych vyzkoušela snad úplně všechno.
Zkrátka jak jsem řekla na začátku - odsuzuju nadužívání, stejně jako naprosto chápu holky a ženy, které se rozhodnou v zájmu vlastního zdraví HA nebrat. Pro všechno jsou důvody. Ale i já mám důvody, proč jsem se rozhodla tak, jak jsem se rozhodla, tedy brát. Je to moje volba. A stejně se zas a znova najdou lidi, kteří to nejsou schopní pochopit...
Vždycky, když čtu různé články dne na úvodní stránce blog.cz (jelikož na této doméně udržuju při životě poslední blog, zavítám tam prakticky denně), říkám si skoro pokaždé "ano, takový článek bych mohla napsat taky!". Ale jak sami vidíte, vždycky zůstane jenom u toho říkání...:D
Je to především proto, že psaní mám plné zuby s diplomkou, kterou bych chtěla mít do konce tohoto týdne už konečně hotovou v první verzi, abych jí mohla poslat vedoucí, upravit podle požadavků, a snad odevzdat - protože ještě na konci února mi vedoucí tvrdila, že mě tu práci odevzdat nenechá, protože si nemyslí, že bych jí byla schopná stihnout napsat v nějaké slušné formě. Možná si říkáte, co s tím tak stresuju, že si spousta lidí prodlužuje o půl roku školu, aby měla čas práci napsat... Věřte, že bych to momentálně udělala s největší chutí, protože by mi to dalo i víc času ke šprtání na státnice. Ale to bych si musela bezpodmínečně sehnat práci, protože už mám rok studia pryč z jiné školy, a každý další semestr navíc už musím platit (ano, na většině škol jsou to dva roky, bohužel MU patří k té trošce, kde máte pro bakalářské i magisterské studium dohromady navíc jenom jeden rok). Takže buď bych musela platit dva a půl tácu za měsíc (dejte to krát šest a vyjde vám, jaká pálka by to byla do státnic), nebo přerušit studium a vzdát se studentských výhod. V obou případech by to nebyla levná sranda, protože rodiče nemají peníze na to, abych mohla prodlužovat. Respektive bylo by přesnější říct, že mamka nemá peníze, protože od táty jsem už šest let neviděla ani korunu, naopak ještě on tahá peníze ze mě. Nicméně pokud mi v současné situaci někdo nadává do vyžírků, je to paradoxně právě on. Ale o tom mluvit nechci, protože si pokaždé akorát hnu žlučí... Jen se bavím tou paradoxní situací, že kdyby naši byli rozvedení, tak bychom z něj nějakým způsobem alimenty snad vymlátili. Ale protože rozvedení nejsou, tak si s klidem může dovolit mě absolutně nepodporovat. Ani finančně, ani nijak jinak.
Momentálně mám sice brigádu, ale ta na konci dubna skončí. Vlastně už se na to i docela těším. Tenhle rok jsem totiž zjistila, že sice ano, práce s lidmi a mezi lidmi je přesně to, co chci dělat, protože nic mě neděsí víc než představa, jak jsem celý den zalezlá sama někde v kanclu, ale manuální práce "to je můj hrob". Ne že by se mi pracovat nechtělo nebo jsem byla úplně levá - jen jsem prostě pomalejší. Ráda dělám věci důkladně, a pokud je mám udělat opravdu pořádně, bohužel je nezvládám dělat zároveň rychle. Proto jsem v létě nedostala místo servírky v kavárně - ano, opravdu na světě existuje někdo, kdo není schopný udělat ani blbý kafe. Ale vzhledem k brutálnímu tempu, které po nás šéfová už od začátku vyžadovala, jsem to prostě vzdala. Udělám vám klidně perfektní kafe, ale musíte mi dát prostor se to naučit. Rychle se ani pes nevysere, jak říká moje mamka. Takže jsem nakonec skončila uklízet a obsluhovat v jedné sauně. "Moje" skupiny mám z většiny fakt ráda, a peníze taky nejsou vůbec špatné (reálně si vydělám něco přes 60 na hodinu, záleží jak kdy), ale to je asi tak jediná útěcha. No, teď přijde ten vtip - na léto jsem se upsala na brigádu, ze které je mi jasné, že se asi po...:D Určitě vám o tom dám časem nějaké echo, ať se můžete zasmát, protože škodolibost nejčistší radost.:) Ale za 90 korun na hodinu, no neberte to... Snad to přežiju ve zdraví.:D
Za měsíc budu mít narozeniny. I v kontextu toho všeho jsem se rozhodla, že na mém narozeninovém dortu prostě musí být tohle:
Omlouvám se všem, kterým jsem právě způsobila infarkt.:D Ale jak jsem včera řekla kamarádce, Bucky v narozeninovém kloboučku s ruským nápisem, to je, jako kdyby to někdo dělal pro mě na zakázku. A protože se kamarádka tvářila hrozně tajemně a ptala se, který den přesně ty narozeniny mám, tak čuju, že pokud tahle fotka opravdu neskončí na dortu, tak na nějaké klíčence nebo hrnečku určitě.:D
Jelikož musíme mít v práci povinně puštěnou televizi, váhala jsem, co minulý pátek nechat běžet. Původně to měl být film Sněženky a machři, ale jelikož pubertální hlody na mou osobu mi nejsou úplně příjemné a slýchám je v práci občas i bez podobného podkladu, rozhodla jsem se nakonec pro Slunce seno a pár facek. Překvapilo mě, že na to, jak každý oficiálně Troškovy filmy nenávidí a nejradši by všechny jejich kopie i originály nechal pro výstrahu veřejně spálit, se mi během chvilky sešla půlka zákazníků jak v kině a koukali a smáli se, jako kdyby ten film viděli poprvé.:)
Mě osobně ty filmy baví zejména proto, že jsem většinu života strávila na vesnici, a značnou spoustu scén poznávám. Jižní Čechy, Vysočina nebo Ostravsko, ono to asi nikde nebude o moc jiné.:) Jaké to ale bylo v našem prdelákově uprostřed nehostinné Vysočiny, kde lišky dávají dobrou noc? No... Pro mě osobně vošklivé, protože prostě na vesnici doma nejsem. Uznávám, že je tam život tak nějak levnější, jednodušší a míň stresující, než ve městě, ale nemyslím si, že bych byla na vesnici doma. Stěhovali jsme se, když mi bylo 7 let, do té doby jsme bydleli v okresním městě, které ale paradoxně je bezkonkurenčně největší díra široko daleko. Pardon, rodný Pelhřimove, ale je to tak, starat se v takovém městě o něco jako je kultura a volný čas, to by člověk nejradši mlátil hlavou do zdi... Na druhou stranu jsem pak aspoň v novém bydlišti neměla co postrádat.:D Co mě teda ale vadilo vždycky a vadí mi to dodnes, i když už mám řidičák, je autobusové spojení třikrát denně a konec. Sice k nám jezdí ještě vlak, a dokonce častěji než ten autobus, ale dva kilometry pěšky, ještě když navíc zrovna prší, fouká silný vítr, padají hovna s háčkama atd. (čili takové to typické celoroční počasí v našem koutu Vysočiny), nejsou úplně to pravé ořechové, co by musel člověk absolvovat pravidelně. Zase na druhou stranu, kde jinde máte kadiboudy natřené zevnitř na černo, a k utření pornočasopisy! (Škoda, že už jsou dlouhou dobu zavřené, a tak tato místní rarita zůstává skryta...)
Jelikož je naše vesnice jedna z mála vesnic, kde ještě přežívá základní škola (a tuším, že i školka), nechali mě naši v půlce druhé třídy přestoupit. O rok a půl později mě hodně rychle přihlašovali zpátky do Pejru, protože ve třetí třídě jsem byla jedna ze dvou (z celkem cca 15) dětí, které uměly plynule číst, nepletly si předpony se slabikama ("Jasně, ve slově Výtoň se píše tvrdé, páč si můžeš říct výtoň, nátoň, přetoň...") a další podobné výživnosti. Do páté třídy tam tehdy například chodil kluk, který nechápal a nebyl schopný pochopit rozdíl mezi psaným "a" a psaným "u". I kdyby to byl nakrásně dislektik, jako že, pokud mě paměť neklame, nebyl, tak to proboha není důvod, aby v páté třídě měl s tímhle problémy... Do naší třídy jsme také onen druhý rok dostali takový školní dáreček - spolužáka, který byl o nějaké čtyři roky starší než my, protože třikrát opakoval druhou třídu a o ročník výš ho ředitel pustil víceméně jenom proto, že už to začínalo být na pováženou. Naši proto po roce, zvlášť když jsem se z nudy naučila s více než ročním předstihem počítat čísla s desetinou čárkou, dostali strach, že v tak nenáročné škole, kde pro mě prakticky nebyla žádná konkurence ani motivace (já, ve staré škole naprosto průměrný žák, jsem najednou byla nejlepší nejen ve většině předmětů, ale i v tělocviku, ve kterém jsem na staré škole už tuplem neměla šanci), "zakrním", a poslali mě zpátky do staré školy. Pár měsíců uplynulo a jednoho dne přišla mamka z nákupu červená vzteky. Nějaká mladá maminka se jí totiž zeptala, jaká je ta speciální třída pro dislektiky a disgrafiky, co jí otevřeli v Pelhřimově, jestli je dobrá, že by tam chtěla nechat zapsat svého syna. Mamka na ní sice koukala, proč se jí na to ptá, když to nemůže vědět, nicméně snažila se jí nějak poradit... Načež vyšlo najevo, že mladá paní byla celou dobu přesvědčená, že do té třídy chodím - podle vesnických drbů jsem totiž zpátky do Pejru šla proto, že jsem byla zabržděná a nestíhala jsem výuku...:)
Naše rodina byla zjevení také v tom, že jsem neměla žádné sourozence. U nás v třídě jsem byla jediná, a
kdo ví, jestli jsem nebyla jediná na celé škole. Dodnes si pamatuju scénu, kdy spolužák, který měl dvě mladší sestry, vyprávěl, jak ta nejmladší je hrozně vytáčí, protože jim pořád dělá naschvály, a jak se s ní pak pošťuchují a perou, a já na něj zděšeně koukala a říkala si, jaké mám štěstí, že takovou sestru doma nemám, protože bych jí asi na místě něčím zabila, a naše třídní učitelka tak lítostivě prohlásila: "No a vidím, že Anička kouká, že by tohle brala hned a všema deseti, co?" Byla jsem z toho tak konsternovaná, že jsem jí to nakonec ještě odkývala.:D
A puberta? To bylo teprve období. Nejdřív jsem byla ze všeho nejradši sama zalezlá doma v koutě, poslouchala hudbu nebo si četla (nebo psala, už tehdy to začalo), ale ven by mě nikdo nedostal ani heverem - toliko k tomu, jak mají děcka z vesnice vztah k přírodě, a to ani tehdy ještě nebyly počítače.:) Pak jsem nastoupila na střední, konečně jsem si našla nějaké kamarády, a jak hrozně ráda bych s nimi bývala chodila ven... Jenže jak jsem s nimi asi měla nějak kloudně chodit ven, když poslední autobus domů mi jel v půl šesté a škola končila v půl čtvrté? O víkendech pro jistotu autobusy nejezdí žádné, takže jsem vždycky jen v pondělí závistivě poslouchala, co všichni společně o víkendu podnikali. Na vesnici jsem žádné kamarády neměla, ze základky mi zůstala akorát jedna dobrá známá, a ta se za střední školou odstěhovala do města úplně. A i kdyby, bohatě mi stačilo párkrát strčit sosák do jedné z těch dvou hospod, co tu máme - místní omladina beztak chodila pít někam na hřiště nebo bůhvíkam, když bylo hezky, nebo k někomu domů nebo do stodoly, když bylo hnusně. Takže v hospodě jste narazili akorát na místní štamgasty, kteří udělali svých sedm kousků a začali být tak dotěrní, že každá příčetná holka koukala hledat, kde nechal tesař díru.
Ještě jsem taky nezmínila naše bydlení. I když máme vlastní barák s poměrně velkým pozemkem, paradoxně jsem vždycky patřila do kategorie "socek". On to vlastně takový paradox není, protože pokud není vaše rodina součástí místní šlechty, rozumějte vaši rodiče nejsou právníci, doktoři nebo úspěšní podnikatelé, tak vysolit jeden půl milion za pozemek a rozpadlý dům a další dva miliony vrazit do jeho renovace, je pro rodinný rozpočet slušná zátěž - zvlášť pokud vezmeme v potaz, že 11 000 je u nás normální plat, 14 000 plat slušný a 20 000 (což má moje mamka jako státní zaměstnanec) už je sakra něco. Proto i dnes, po více než 15 letech, kdybyste přišli k nám domů, najdete část domu krásně upravenou, a větší část ve stádiu jako vidíte na druhé fotce - prostě prioritní bylo opravit střechu, udělat základ pro druhé patro, udělat komplet novou izolaci a podlahy, a postavit můj pokoj, na to další už nebyly a stále ani nejsou peníze. Ale hlavně že náš pes, našich třicet slepic a našich padesát králíků se mají jako prasata v žitě.:)
Už asi čtyři dny marně lovím nápad na článek, a dnes jsem konečně ulovila.:)
Je to téma, které jsem tu už párkrát naťukávala, a o kterém mluvíme možná častěji, než si uvědomujeme. Dalo by se shrnout pod titulek "...to za našich mladých let...". Už jsem tu zmiňovala moudro mojí babičky, které by se mělo podle mě tesat do kamene, o tom, že každý je přesvědčený, že měl to nejkrásnější a nejlepší dětství - včetně lidí, kteří vyrůstali za války. Chtěla bych být ale trochu konkrétnější, a mluvit zvláště o pohybu.
O tom, že se děcka nehýbou, nemají zájem o sporty atd. se dá na internetu najít spousta pěkných videí a článků. Je to fakt, který nemá smysl popírat, ale zároveň z něj přehnaně nevyvádět a nedělat z něj mor. Ruku na srdce, kdyby vy jako děti jste měli ty technické možnosti, jaké mají dnešní děcka, vážně byste i tak lítali po venku a neseděli u počítačů? Ale no tak. Když jsem byla malá já, měl počítač jenom někdo, a internet přišel až s mojí pubertou, ale i když jsem bydlela na vesnici, tak jsme se s železnou pravidelností scházeli celá parta u sousedů, abychom se dívali, jak jejich starší syn paří na počítači nejrůznější hry, a když jsme měli kliku, dokonce nám občas dovolil zahrát si taky. Já osobně jsem taky každý den letěla ze školy domů rychlostí světla, abych v televizi stihla své oblíbené seriály - a že jich rozhodně nebylo málo.
No a i když jsem měla kamarády (tehdy v raném dětství ještě ano), a i když jsme se spolu něco nalítali po venku, nejšťastnější jsem byla doma. Buď jsem si četla, nebo kreslila, nebo poslouchala hudbu... S přibývajícím věkem jsem chodila ven zkrátka čím dál míň. A měli jste slyšet to tóčo, co kvůli tomu doma bylo. Táta mi v jednom kuse nadával, co se pořád jenom válím doma, a vyhazoval mě ven, mamka, stejně jako já zapálený knihomol, mě naopak bránila, že ona v mém věku nebyla jiná. Já z toho měla akorát stresy, ale určitě mě to nedonutilo chodit ven.
Osobně si myslím, že do značné míry je otázka aktivity dětí dána výchovou. Samozřejmě, i sebesnaživější maminka nebo tatínek neovlivní to, že stejně jako je fakt to s tím nedostatkem pohybu, dělá lidem také čím dál větší problém komunikovat z očí do očí, protože na to nejsou zvyklí. Ale jsou to zkrátka podmínky, které tu jsou a nikam neodejdou jenom proto, že se nám to nelíbí. Můžeme se jim jenom přizpůsobit. Když budu citovat Remarqua, mládež nechce být chápána, mládež chce zůstat taková, jaká je.
Když se vrátím ke svému vlastnímu příkladu, tak můžu říct, že jsem byla naprosto typická brambora, co slovo sport považovala za sprosté slovo a tělocvik z duše nenáviděla. A to jsem přitom na prvním stupni pravidelně reprezentovala na školních olympiádách v krátkém běhu a skoku do dálky. Pořádně se hýbat jsem vlastně začala až na vysoké škole - nepočítám ty občasné záchvaty na střední škole, kde jsem se jednu chvíli snažila hrát florbal, ale trénink v sedm ráno, to byl vážně super nápad... Došla jsem k tomu jenom proto, že jsem chtěla zhubnout. Sice teď paradoxně vážím ještě víc, než když jsem začínala...:D Ale už to taky dávno nedělám jenom kvůli figuře. A co můžu tak zkonstatovat ze svého okolí, znám spoustu lidí, kteří jsou buď bývalí sportovci, nebo se taky sportu začali věnovat, stejně jako já, až ve vyšším věku.
Dětství, a puberta obzvlášť, jsou zkrátka věky jalové, a pokud k tomu dotyčné "smrádě" nemá extra vlohy (nebo extra otravné rodiče), je to jako s jídlem - jsou zkrátka jídla, která vám dítě jíst nebude, i když je může v dospělosti milovat (já vs. lečo), a stejně tak se nebude hýbat, pokud prostě nechce. Kdybychom měli křídla, stejně bychom nelítali, protože bychom to považovali za cvičení - chápete, jak to myslím?
Nemůžeme po nové generaci chtít, aby byla jako ta naše, protože to prostě nejde a není to možné. Tak se zkusme odpoutat od toho našeho ideálního (nebo zidealizovaného?) modelu dětství a nějak se našim dětem přizpůsobme. Jak? Na to až přijdu, tak budu strašně bohatá...:) Ale co vím ze své praxe s dětmi, tak bohatě stačí, když se jim aspoň občas člověk kreativně věnuje. Posadit dítě před monitor nebo obrazovku je totiž strašně jednoduché...
Heuréka, tak máme tu hroznou 2014 za sebou. Já jen doufám, že 2015 nebude horší, protože to už by na mě skutečně bylo trochu moc. Ale začal pozitivní zprávou, že mám na léto práci, tak snad bude v podobném duchu i pokračovat.:) A dobrou zprávou už je vlastně i samotný fakt, že to pořád ještě může být horší.
Tak hlavně vykročme správnou nohou, ne jako například autor dnešní písničky dne, který si předevčírem při přípravě snídaně ukrojil kus prstu. Na twitteru pak povídal, že se "cítí jako debil".:D
Nech to být
Setřes to ze svých ramen
Copak nevíš
Že to nejhorší už je za tebou
Přijmi to
Nech tvou vnitřní čistotu, aby tě definovala
Nakonec
Si budeme pamatovat hlavně ten pocit
Naše životy jsou tvořené
V těhle časně ranních hodinách
V těhle malých zázracích
Ve zvratech a zlomech osudu
Čas mizí
Ale tyhle časné ranní hodiny
Tyhle časné ranní hodiny tu zůstanou
Nestarej se
Hoď trable za záda
Nech světlo svítit
Dokud cítíš, jak tě obklopuje
A nezáleží mi na tom
Jestli se potřebuješ obrátit zrovna na mě
Zvládneme to
Nakonec doopravdy záleží hlavně na srdci
Všechna moje lítost
Ze mě jednou nějak opadne
Ale nikdy nezapomenu na to
Jak se teď cítím
