pondělí 11. května 2015

Takovej ten obor s divným názvem

Tak se mi to blíží. Tohle je poslední měsíc, kdy jsem oficiálně studentka, a za měsíc už touhle dobou snad budu paní magistra. (Jestli ne, holt půjdu zazářit v září...)
I když vím, jak pohodový byl studentský život, a že takhle volna za takhle levno už asi nikdy v životě mít nebudu, stejně se nemůžu dočkat, až ukážu škole záda. Spousta mých spolužáků automaticky počítá s tím, že půjde ještě udělat doktorát, mě se z takové představy dělá upřímně nevolno. Nejsem studijní typ, byť mozkovou kapacitu bych na to měla. Ale po téměř 20 letech (když to počítám hezky od první třídy), ve většině z nich pro mě navíc škola představovala nejhlubší kruh pekla, jsem fakt ráda, že to budu mít za sebou. Strašák hledání práce a finanční nejistoty není ani zdaleka tak velký, jako strašák setrvání na škole, ať už na jakémkoliv oboru.
Z toho důvodu, že se se školou budu loučit doufám natrvalo, a taky proto, že momentálně téměř všechen můj volný čas vyplňuje šprtání se ke státnicím, nemám poslední dobou nějak výraznou snahu ani chuť zabývat se novinkami, souvisejícími s mými obory, ať už tím současným, nebo tím minulým. Respektive suska, alias sdružená uměnovědná studia, alias sbírání kreditů cestou na pracák (googlete, moc pěkný článek na Priglu), mě neinteresuje už delší dobu. To, co jsem si ale přečetla koncem týdne, mě neuvěřitelně zvedlo ze židle. Čtěte a žasněte.
O celém případu celkem nic moc, kromě toho, co jsem si přečetla, nevím, ale kromě toho, že se ve mě při čtení článku málem uvařila krev, jsem si taky zavzpomínala na svá léta strávená na tomto oboru. Je celkem jedno, kdo je dotyčná slečna (i když není nic těžkého to zjistit, mě to trvalo pět minut), já jí poznávala ve vzpomínkách na spoustu a spoustu svých spolužaček. Ač vzhledově, zájmově atd. byly rozdílné, jedno měly společné - rozumu příliš nepobraly (a to jsem v některých případech slušná), ale o to hlasitější byly při demonstrování tohoto faktu. Dodnes si například živě pamatuju slečnu, která se mnou chodila na Teorii a dějiny rockové hudby k mému oblíbenému panu Opekarovi, u kterého jsem později psala i bakuli. Ano, taky jsem od tohoto předmětu čekala něco trochu jiného, než co nám pak bylo prezentováno, ale postupem přednášek jsem pochopila, že to, co nám pan doktor říká, má své opodstatnění, a především hlavu a patu. Rozhodně bych těsně před zkouškou nehlásila na celou školu: "Jako, tenhle předmět mě strašně zklamal, co je mě do nějakýho podělanýho art rocku, o tom jsem v životě neslyšela, vždyť je to děsná sračka, a koho zajímaj ňáký Led Zeppelin, to je sto let za vopicema, to stejně dneska nikdo nezná..." (Podotýkám, že dotyčná se přitom prohlašovala za velkou fanynku rocku a metalu. Grrrrr.)
Nebo ten úžasný moment čistého vzteku u státnic, kde nejméně dvě holky, jejichž studijní výsledky byly bída s nouzí, a které otevřeně dávaly najevo, jak je drtivá většina předmětů šííííííleně nebaví (Proč na ten obor teda lezou? Každý si odpoví sám...), od státnic odešly s hrdě vztyčenými hlavami, protože měly neuvěřitelnou kliku na otázky.
Na všechny tyhle a ještě další momenty jsem si u čtení toho článku vzpomněla, a o to větší byl můj vztek. Celé tři roky jsem z pohledu studenta, ztraceného v příliš velkém davu jednoho ročníku, velmi dobře vnímala, co se na tom oboru děje, a věřte, že kdyby mi nehrozila pokuta za překročení doby studia, dlouho bych o změně oboru nepřemýšlela.
Na závěr bych se podělila o historku, kterou jsem odposlechla v šalině (jsme v Brně) od dvou úplně cizích slečen.
1: "Hele, co ta tvoje spolubydlící, jaká je?"
2: "Jo, docela fajn holka... Ale prosím tě studuje takovej obor s divným názvem... Uměno...Vědy? Já teď přesně nevím..."
1: "To je na fildě, ne?"
2: "Jo, je... A hele, to by mě fakt zajímalo, co je to za obor, protože předevčírem přijela, a hlásila na celej byt, že má za dva dny zkoušku a že vůbec nestíhá se učit, hrozně vyšilovala... Tak jsem jí říkala OK, však já tě rušit nebudu, klidně se uč... No a hele, jediný, co se změnilo oproti semestru, bylo to, že chodila z hospody už v jedenáct večer."

pátek 8. května 2015

Icon For Hire - Perfect Storm

Parádní důkaz toho, že písnička nemusí mít super aranž, kvalitní zvuk ani obr kapelu za zády. Samozřejmě, všechny tyhle věci by pomohly :), ale ten text a Arielin zpěv jsou tak... Emocionální, silné, že nic z toho ostatního snad ani není potřeba. Doufám, že se tahle písnička objeví třeba na třetím albu nebo aspoň jako nějaký bonus třeba na singlu.


Ty a já jsme hluboko jako voda
Ty a já červenáme jako krev
Ty znáš má nejtemnější tajemství
Já vím, co jsi zač
Kap, kap, padá déšť
Slyším jej, všechno by mohl zatopit
Jsi jednu deštivou noc
Od ztráty všeho, co miluješ

Hraješ skvělou hru
Když se uzavíráš
Nutíš mě, abych za tebe bojovala
Ale já tě nad vodou neudržím
Nedokážu dotáhnout tvou duši ke břehu
Neumím opravit potápějící se loď
Nebo vyhrát prohranou válku
Je to těžké břímě
A já už víc nevydržím
Napovrchu to vypadá perfektně
Ale pod povrchem je jen perfektní bouře

Musím ti toho ještě tolik říct
Dochází nám čas
Je temné a nebezpečné
Proplouvat oceány vlastní mysli
Celou noc jsem byla vzhůru a držela tě za ruku
Zatímco ses toulal ve tmě
Nedokážu ti pomoct
Když chceš zůstat ztracený

Refrén

Nedokážu přežít za nás za oba
Nedokážu zadržet vlny
Tenhle oceán pro nás není dost velký
Tak nechám vodu, aby mě odnesla

úterý 5. května 2015

Bratislava!

Konec dubna byl šílený, zejména kvůli nervům s diplomkou. Asi víte, že mi hrozilo, že nebudu moct odevzdat, jelikož moje vedoucí nebyla s prací zrovna spokojená, takže jsem šlápla na plyn a práci měla hotovou už 11. dubna, tedy skoro tři týdny před termínem, abych měla čas na případné poslední opravy. Bohužel, vedoucí se neozývala, a neozývala, a neozývala... Naordinovala jsem si proto oddechový čas u kamarádky v Bratislavě. Na Slovensku jsem zatím byla jenom jednou, a v Bratislavě jsem byla vůbec poprvé, takže jsem pochopitelně byla zvědavá a těšila se.:)
První dojem na mě Bratislava udělala takový, že je to v podstatě takové rušnější Brno. Autobusové nádraží sice není nic moc a to vlakové je pak vyložená hrůza (kamarádka mě tam vzala, že bych jinak prý neměla z Bratislavy ten správný zážitek), ale když si to člověk porovná s tím Brnem, ono se to zase tak moc neliší. Dokonce bych Zvonařku prohlásila za ještě o stupeň hnusnější.
Po obědě v čínské restauraci (v okolí autobusáku nic moc použitelného nebylo) jsme jely odhodit bágly na byt a vyrazily rovnou na hrad Devín. Jelikož bylo nejen ten den, ale celý víkend opravdu totálně letní počasí (dokonce jsem si spálila výstřih), bylo docela dobrodružné se na hrad dostat, jelikož všude byly davy lidí. Ale stálo to za to, bylo tam nádherně.
Hned jsem se zabydlela v jednom opravdu starém domě...:)


Výhled na Dunaj byl nádherný... Jinak se omlouvám za ten tmavý flek, co se bude na většině fotek vyskytovat, ale mám poškrábanou čočku a čím víc zoomuju, tím víc je logicky to škábnutí vidět.