V mém životě jsou výročí, které si pamatuju naprosto přesně, i když moje paměť na čísla jakéhokoliv charakteru je příšerná (abych pravdu řekla, nejsem si jistá ani tím, jakou mám třeba velikost oblečení). A zvláštním způsobem selektivní, protože si třeba přesně vzpomenu v kolik hodin v který den jsem státnicovala, ale nejen datum, ale i rok první pusy bych už z hlavy nevydolovala. Asi proto, že zatímco státnice byly docela důležité a úspěšné, dotyčný byl naopak pěkné pako a kurevník.:)
To už ale trochu odbočuju. Těmi výročími mířím k tomu, že mě docela překvapilo, když mi přišla pozvánka na slučák. Původně jsem jí chtěla odignorovat jako všechny ostatní, ty spolužáky ze střední, které chci vídat, vídám, a u zbytku jsem vlastně celkem ráda, že se nevídáme. Pak jsem ale zjistila, že žádná střední škola, ono už je to 10 let, co jsem vylezla ze základky. V první chvíli jsem si řekla, no vida, že bych se přece jenom došla na spolužáky podívat? Pak jsem rozklikla seznam těch, kteří přijdou, a přešla mě chuť.
Mluvila jsem o tom s jednou hodně dobrou kamarádkou, která chodila na základce do jiné třídy než já, ale do stejného ročníku. Ta nade mnou jenom zakroutila hlavou a svěřila se mi, že ona sama si už před nějakou dobou říkala, že by uspořádala slučák jejich třídy. Vzdala to ve chvíli, kdy jí dvě kamarádky oznámily "Jestli chceš, tak se toho ujmi, ale já tam stejně nepůjdu". Obě ty holky znám a obě z konkrétních důvodů chápu, což jsem té kámošce i řekla. Ona mi na to odvětila, že přinejmenším já bych se měla jít ukázat, aby ze mě všem spadla čelist.
Zaprvé si nemyslím, že by komukoliv ze mě měla padat čelist, za druhé upřímně nestojím o to, aby ze mě padala čelist zrovna mým bývalým spolužákům. Kvůli nim jsem na sobě opravdu pracovat nezačala, oni mi jsou vlastně těch 10 let upřímně jedno. Chvála a čest výjimkám.
Základka pro mě byla peklo. Někdy větší, někdy menší, ale většinu času šílené. Od páté třídy jsem se potýkala s šikanou, a ve chvíli, kdy jsem si to vyřídila s jednou partou, dala se do mě druhá. Nevím, jestli byla příšernější šestá nebo osmá třída, možná byla obě tato období stejně hnusná. Tak hnusná, že jsem měla kvůli nemocem hromadu zameškaných hodin. Nemocná jsem samozřejmě nebyla, jenom jsem ve dny, kdy už to opravdu nešlo vydržet, dokázala tak perfektně nemoc předstírat. Nejezdila jsem na školní výlety, protože mě neuvěřitelně děsila představa, že se svými spolužáky budu muset strávit víc času, než je nezbytně nutné. Strašně trefně tuhle situaci vystihuje jedna hláška z Comebacku, kdy Saša odmítá bez Ivy jet na třídní kalbu se slovy, že co by tam sama dělala. Iva namítá: "Počkej, vždyť tam bude celá naše třída." Saša: "No právě, co bych tam s nima sama dělala?"
Vozila se po mě většina třídy a těch pár, co se mnou neměli až takový problém, se se mnou sice bavili, ale před ostatními mě za mými zády stejně uráželi, aby si náhodou nezadali, že se kamarádí s Ošklivkou (jedna z mých jemnějších přezdívek). Smutné na tom bylo, že naše parta na základce byla fakt dobrá, na žádné jiné škole jsem se s takhle dobrou partou nesetkala. Jenže když člověk do té party nepatřil, o to těžší to měl. A ještě smutnější bylo, když mi po skončení devítky najednou začali lidi houfně lichotit, že jsem byla jedna z nejlepších holek ve třídě, protože jsem si vždycky stála za svým názorem a nekývala s ostatními jenom proto, abych se jim zalíbila. Ale člověk se na ně nemůže zlobit, nevím, jestli bych na jejich místě sebrala odvahu zastat se šikanované spolužačky...
Trochu horší bylo, že dost lidí z mé bývalé třídy chodilo posléze i na stejnou střední školu, takže pomluvy se stihly rozjet rychleji než nový školní rok. V něčem ale byla střední škola trochu jiná - už se mě to tolik nedotýkalo. Ano, pořád jsem občas bývala uzlíček nervů, ale už nikdy to nedošlo do takového stádia jako na základce.
Pointa celého tohohle výlevu je v tom, že i když jsem odpustila, protože s nenávistí se žije špatně, tak nezapomínám. Cavaliers don't mistake kindness for weakness, když bych měla použít další citát. Don't test me, I can get wicked. Proto nechci na slučák jít, proto je mi upřímně jedno, co si o mě asi budou po těch deseti letech myslet. Jedna ze spolužaček, která na mě byla několik let opravdu extrémně hnusná, se mi na konci devítky sama omluvila, a kdybych se s ní dnes někde potkala, uvidím jí ráda, protože jsme si nakonec vlastně začaly docela rozumět. Ostatní mi můžou klidně vlézt na hrb.
