Sita - Happy

V dnešním hudebním okénku vám představím důvod, proč jsem Srdcotepce Anetě Langerové dodnes neodpustila.:) Schválně, kdo z vás věděl, že Srdcotepec je cover, respektive písnička z banky?
Písničku Happy jsem milovala jako dítě, byl to přesně ten styl, který jsem na prahu puberty milovala - rychlá, optimistická, s na tu dobu poměrně zajímavým klipem.:D Zpětně oceňuju i ten text, je to asi jeden z nejoptimističtějších textů, který znám. V rádiu jí nehráli vůbec, v televizi málokdy, o to šťastnější jsem proto byla, když jsem jí chytila. Pár roků uplynulo, já koukala v televizi na Světlušku, Aneta Langerová představovala svojí novou písničku. Po pár tónech si moje brada dala rande s podlahou. Ne že bych chtěla Anetinu verzi nějak hanit - ale zkrátka to ani zdaleka není takový univerzální zlepšovač nálady.:)


 Sita Vermeulen - Happy (Best Quality) by spidernig1988

U 405. sedí muž
A na své šílené kytaře vyhrává melodii
Zdá se být uvězněný v poušti miliónu snů
Jako kdyby život nebyl snad tak krásný, jak se zdá

Ahoj, jak se vede?
Proč se v takový den tváříš tak smutně?
Nechceš si o tom promluvit?
Když už jsme u toho
Chci na tvé bezradné tváři vidět úsměv

Mohl bys být tak šťastný
V tomto novém, krásném dni
Mohl bys být tak šťastný
Jako děti, když si jdou hrát

Tak se ukaž
Neděláš nic špatného
Přidej se a nenatahuj to

Můžeš být tak šťastný

Říkáš, že tvá přítelkyně je hezká
Že čeká doma, má dobrou práci
A ty máš dům i auto, které ti říkají pane
Zdá se to perfektní, ale nejsou perfektní věci zkrátka šíleně nudné
Toužil jsi po tomhle
A teď jsi uvězněný jako šnek ve své ulitě

Záleží jen na tom
Že můžeš žít svůj život tak, jak to upřímně cítíš
Protože život je moc krátký
A ty nechceš být vězněm vlastních iluzí
A já to vykřičím

Mohl bys být tak šťastný, že máš koho milovat
Mohl bys být tak šťastný, nestačí to snad?
Nemá smysl sedět a protahovat to
Přemýšlet o tom, co jsi způsobil
To je v pohodě, prostě se ukaž
Mohl bys být tak šťastný...

U 405. sedí muž
Na tváři má úsměv a myslí si: Jaký nádherný život...

Malej diktátor náš

Slibovala jsem, že se časem ozvu, abych vám dala vědět, co se děje, že vůbec nepřispívám, a když už, tak jenom nějakými ne příliš náročnými, povětšinou hudebními, články. No, tak je to tady. Velmi mě začíná unavovat o tom mluvit, protože při každém setkání s kamarády se opakuje otázka "Co se stalo?/Co se dělo?", tak honem do toho, než se nakrknu definitivně.:) (Těch kamarádů jsem za poslední měsíc totiž moc neviděla. Vlastně vůbec žádného.)
Co odstartovalo ten měsíc hrůzy? Taková dobře znějící zpráva, že jsem si našla práci. Byla to práce v jednom nejmenovaném řetězci (žádné Tesco ani Albert, předesílám dopředu) a vzala jsem jí především proto, že jsem prostě potřebovala peníze jako sůl a nechtěla jsem být na pracáku. A taky abych dokázala, že vysokoškoláci nejsou žádné fajnovky, kterým manuální práce za almužnu, které se vznešeně říká výplata, smrdí. Nechtělo se mi tam vůbec, ale brala jsem to, jako už tradičně, z té pozitivní stránky - budu mít aspoň co dělat, budu mít stálý příjem, když se mi do něčeho strašně nechce a nemám žádná očekávání, můžu být jenom příjemně překvapená... No, to tedy bylo překvapení. Na konci září jsem začala trousit vtipy o tom, jak se okamžitě jdu zapsat do komunistické strany. Věděla jsem, že řetězcové mašinérie jsou nechutné, v tomhle jsem si žádnou iluzi nedělala. Nicméně stanutí té nechutnosti tváří v tvář na mě bylo trochu moc silné kafe.
V tomhle bodě musím zmínit písničku Napoleon od Arakainu (bohužel na youtube není, ale kdo bude chtít hledat, ten jistě najde). Vždycky mi přišla taková velmi klišoidní, když si ale zpětně vybavím určité lidi, tak mi naopak přijde, že sedí jako zadek na hrnec, a zajímalo by mě, jestli ten, kdo jí napsal, měl taky někdy v práci svého Napoleona. Fádní loutky jdou jedna za druhou, správně srovnaný jen tvou zásluhou...
Úplně si toho našeho Napoleona představuju, jak pod sebe hrne ty hory peněz a upadá do depresí z představy, že kvůli pár pablbům, kteří pořádně nemakají, i když už jim tolikrát vynadal, nebude mít tak vysoké prémie jako loni a místo na Kanáry bude muset jen na blbou Krétu.
Padali jsme na konci měsíce na hubu všichni, protože mezi vedením a námi zela taková obrovská díra, že ještě tak dva týdny předtím, než jsem si dělala legraci, že ze mě bude svazák jako řemen, jsem začala s trochu mírnějším vtipkováním, že založím odbory. To bylo poté, co jsem zjistila, že během prvních deseti dnů (práce byla na krátký a dlouhý týden) budu mít skoro 30 hodin přesčas. Protože spánek a osobní život potřebují jenom zbabělci.
Nejhorší na tom je, že tahle práce se držela na spodní hranici toho, co je podle zákona důstojné. Kolegové měli z předchozích zaměstnání v některých případech vyloženě hororové historky, takže navrch mi jich bylo ještě líto. Každý z nás si uvědomoval, že to, co se u nás na pobočce děje, je neudržitelné a vysilující pro nás pro všechny, ale "ono bylo i hůř, počkám několik měsíců a pak se tohle a tohle změní a já budu moct odejít". Doprčic, ani nedokážu popsat, jak strašně na nic mi z toho bylo. Jenom pevně doufám, že se na mě někdo nevytasí s hláškou "jo, princezno, nežiješ v pohádce, takhle to prostě v životě chodí, tak se z toho hlavně nepodělej". Protože pak by se mohli dít velmi ošklivé věci. Velmi trefně to vystihla moje babička, ať jsou bohatí klidně bohatí, ve dvou autech najednou se stejně vozit nemůžou, ale ať mají ti chudší aspoň nějaký život. A ne že z nich uděláme novodobé nevolníky, kteří by ještě měli juchat a skákat, že jim někdo blahosklonně to nevolnictví nabídl.