Anděl Páně 2 aneb nenechat se strhnout

Jak jsem tu už několikrát zmiňovala, Anděl Páně je moje vůbec nejoblíbenější pohádka. Jejího pokračování jsem se ze začátku dost bála - jak všichni víme, málokterá dvojka, pokud není plánovaná souběžně s jedničkou, ale až po jejím úspěchu, dokáže být "taky tak dobrá". Pak jsem ale zjistila, že nápad na příběh je celkem dobrý, spousta lidí z řad herců i ze štábu začala prohlašovat, jak by do druhého dílu nešli, kdyby nebyl dobrý scénář - a já jsem se nechala zlomit. Hltala jsem ukázky i trailery, měla radost z naprosto nadšených reakcí na internetu a byla celkem přesvědčená, že mě čeká opravdu super zážitek. Byla jsem o tom přesvědčená ještě tak 20 minut po začátku filmu, protože nové rozšířené nebe bylo prostě "žrádlo" a pro mě osobně se ty nejlepší scény odehrály právě tam. Pak už moje nadšení jenom uvadalo a uvadalo...
Je zvláštní, že druhý díl má v podstatě stejné bolístky v logice děje, jaké měla už jednička, ale z nějakého důvodu mi tentokrát vadily natolik, že jsem nebyla ochotná - nebo lépe řečeno schopná - je přehlédnout. Když jsem si sesumírovala všechna pro a proti a párkrát si o tom, co jsem viděla, popovídala s ostatními, došla jsem k několika závěrům, proč to tak bylo:
1) Second hand embarassment. Čeština pro to bohužel nemá tak přesný výraz jako angličtina, znamená to, že je vám stydno z toho, co vidíte - nemusí to nutně být trapno-humor, zkrátka je vám to, co vidíte, hrozně nepříjemné, stydíte se i za protagonisty a přejete si, aby to co nejrychleji skončilo. Už si přesně nepamatuji, jaká místa to byla, ale vím, že jsem tenhle pocit zažila u Anděla Páně 2 nejméně dvakrát.
2) Nedodržení charakteru. Chápu, že stejně jako v případě jedničky, i tady mělo být hlavním východiskem napravení nebo zmoudření samotného Petronela, bohužel k němu došlo za cenu toho, že Uriáš byl do role "nepřítele" postaven dost na sílu a jeho počínání zejména ke konci nejeví žádné pořádné známky sebereflexe a tudíž nepůsobí ani logicky.
3) Neprolnutí nebe a země. Zatímco v jedničce se nebe i země na kratičký okamžik potkají skrze setkání s Maxmiliánem a výpravou za záchranu Dorotky, což jenom podpoří přirozené doplutí k hlavní pointě příběhu, Magdalena ze dvojky - byť sama na tom vinu téměř nemá - akorát hlavní dvojici rozhádá (což navíc nepůsobí zrovna dvakrát přirozeně, viz bod 2) a z Anežky se z postupujícím dějem stává akorát takový nechtěný přívazek.
I přes tyhle výhrady jsem ale moc ráda, že se novému Andělovi v kinech daří a velmi mu tento úspěch přeju. Nebýt pro mě nedostižné jedničky, kterou umím pomalu nazpaměť, určitě bych byla také nadšená, a objektivně musím uznat, že takhle dobrý film se u nás už dlouho neurodil, notabene v kategorii pohádka. Ale provázanost s jedničkou je tak zdůrazňovaná - některé scény jsou prakticky totožné slovo od slova - že nejde se od ní odtrhnout, i kdybych sebevíc chtěla, a tak na ní nemůžu zapomenout a užít si dvojky jako samostatného filmu. Nehledě na to, že dvojka v konci jedničku vlastně popírá - však Bůh sám v prvním filmu na Petronelovu otázku, co se stane s nenapravenými hříšníky, sám odpovídá: "Těch už se ujme světská spravedlnost. Možná je napraví. A možná projdou naší nebeskou bránou." No a ve dvojce si najednou Uriáš přijde pro Košťála a rovnou ho vrzne do pekla. Přitom stačilo, aby Košťála třeba ze samého rozčilování nad tím, že mu vytoužená mladá vdova utekla, jednoduše trefilo...:D
Kdybych měla na závěr vypíchnout ty dobré věci, kvůli kterým jsem nakonec dala Andělovi Páně 2 na čsfd 3 hvězdičky, tak by to bylo už zmiňované nebe - zejména výměna Matěje za Annu byla velmi povedená, stejně jako doplnění role Josefa, a v nebi se také udál podle mě nejlepší fór celého filmu (abych kdyžtak nezkazila překvapení těm, kdo ještě neviděli - scéna s identitou druhé duše z očistce). Naprosto kouzelná byla taktéž trojice pozemských zlodějů, Taclík byl jako zhýralý anděl strašně rozkošný, u Lišky je obdivuhodné, že se v rolích idiotů ještě nepřehrál, a z Majera šel místy skoro strach.:) Také postava už zmiňovaného Košťála byla ve všech směrech správný záporák, škoda jen, že v konečném výsledku byl tolik "bezzubý", klidně mohl "zlobit" trochu víc.

Z brigádnického deníčku: Vánoční trhy

Držela jsem se s dalším vánočně laděným článkem dlouho, ale už je na něj nejvyšší čas, jsme dva týdny od první adventní neděle, ale všude se stejně tváří, jak kdyby Vánoce měly být zítra.:D Tentokrát to bude taková krátká historie o nejlepší brigádě, jaká mi kdy zkřížila cestu, a zároveň se třeba něco dozvíte o tom, jak někdy zajímavá, někdy nevděčná, někdy naopak boží je práce prodejce na vánočních trzích. Po téměř šesti letech zkušeností mám spoustu postřehů a zážitků.:D

1. kapitola: Hurá, mám brigádu!
Víte, jak se říká, že všechno zlé je pro něco dobré? Tak ono na tom opravdu něco bude. Kdybych na jaře 2010 neabsolvovala naprosto šílenou brigádu na Floře Olomouc, ze které mám beze srandy dodnes trvalé následky v podobě poškozených nervů v pravé noze, tak bych neměla do životopisu poznámku "zkušenosti s prodejem na stánku" a brigáda na vánočních trzích by mě téměř jistě minula. Byla zima 2011 a já byla nadšená, že jsem konečně našla při škole aspoň krátkou brigádu, která mi před Vánocemi trochu vylepší rozpočet. Co bylo ještě lepší - nebyly to klasické trhy venku na náměstí, ale trhy na výstavišti, takže žádné mrznutí! Zkrátka win-win.
Jelikož náš stánek nabízel sportovní outletové zboží, znamenalo to samozřejmě našprtat se aspoň základní informace a poučky - i tak to byla legrace na 10 stránek. Ale má to nesporné výhody v praktickém životě - když jdu například kupovat zimní bundu nebo výbavu na sport, vím přesně po čem jdu a na jaké hodnoty se zaměřit.:) Manuál, který jsme dostali, zahrnoval i pár pravidel ohledně chování k zákazníkovi. Některé poznámky byly vážně vtipné ("Zákazníkům zásadně VYKÁME! I třináctiletá rozmazlená holka je pro vás "slečna"...).:) No a taky prodejci i zákazníky nenáviděné pravidlo každého zákazníka pozdravit a zeptat se ho, jestli něco nepotřebuje - já vím, že drtivé většině lidí to vadí a za těch 5 let už umím i odhadnout, kteří to jsou, ale bohužel takhle to dnes prakticky všichni zaměstnavatelé vyžadují a je pravda, že to má svoje opodstatnění. Spousta lidí by si totiž radši ukousla jazyk, než aby se například zeptala prodavače, jestli by náhodou neměli třeba větší číslo. A jak máme správně zdůrazněno v manuálu, s takovým zákazníkem pak odchází nejenom tržba, ale i naše provize...

2. kapitola: Stavíme a připravujeme
Stánek se vždy připravuje den před zahájením trhů. Stavit ho naštěstí doslova nemusíme, od toho je samozřejmě najatá firma. My jenom ve čtvrtek ráno (trhy začínají vždy v pátek) brzy dáme sraz na obchodě, naházíme mnoho a mnoho krabic do dodávky, přihodíme k nim rozmontované štendry a další super neskladné věci a odvezeme na místo, kde je zase hezky naházíme kolem stánku a následujících bezmála 10 hodin se snažíme dát tomu nějakou fazónu. Je to jediný den, kdy opravdu mrzneme, protože dveře jsou kvůli stavění stánků neustále otevřené, takže se luftuje skutečně důkladně a v celé hale se proto ani netopí. Naštěstí automat na kávu je vždy připraven zahřát a prodejci s jídlem, kteří jako jediní musí chtě nechtě být venku, před dvěma lety konečně vytušili prodejní potenciál a někteří začínají vařit už právě ve čtvrtek, takže máme i kde se najíst nebo kde si dát svařák na zahřátí. Dokud to takhle nefungovalo, jistily to chleby se vším možným a jiné věci, které se dají jíst studené.
Zboží se vždy musí při vybalování zkontrolovat a přepočítat, jestli nic nechybí ani nepřebývá, pak od každého kusu vystavit na ramínko a zbytek dát do skladu pokud možno tak, aby to mělo nějakou logiku a řád. Zní to trochu složitě, ale je to ta jednodušší část. Ta horší nastává, když se to má všechno do stánku vejít a taky vystavit tak, aby bylo pokud možno všechno vidět, i co se týče označení. A stejně se to pak během trhů ještě několikrát změní...:D

3. kapitola: Prodáváme
Jelikož jsem na stánku vždy odkroutila hlavně všední dny, tak jsem žádné velké tržby většinou nezažila - ty se odehrávají o víkendech, kdy si tam občas opravdu skáčeme po hlavách. V týdnu je ale na trzích lidí maloučko, někdy je to až trochu o nervy, protože člověk se pak cítí hrozně bezprizorní. O to větší radost pak je, když se nějaký obchod zadaří.:D
Jak si asi všichni umíme představit, tržby rok od roku klesají, i když se nám občas v televizi snaží tvrdit opak. Respektive my jsme klesali první roky, pak jsme spíš stagnovali, každopádně to žádná hitparáda nebyla. Já si všimla hlavně jedné věci - jak se čím dál víc rozevíraly jakési nůžky mezi nakupujícími. Jsou buď lidé, kterým nevadí nechat u nás útratu dva tisíce a více, nebo jsou lidé, kterým přijdou rukavice za 150 korun předražené. Ta zlatá střední cesta mezi tím zvládla za pět let prakticky umřít.

Z pozorování pokladní a průvodce

Díky stránce Přiznání průvodců jsem si utřídila docela dost postřehů a poznatků ohledně práce pokladní a průvodce a v neposlední řadě také charakteristických rysů návštěvníků. Tentokrát si dáme kolečko s návštěvníky z cizích krajů.:)

Mysleli jste, že nejhorší jsou Rusové? Já si to myslela taky, a rozhodně jsem si to nemyslela neprávem, ale kdepak. Co se týče arogantního chování a neochoty mluvit jiným než rodným jazykem, překonávají je Poláci. Než jsem si toho všimla, několikrát se mi podařilo zopakovat trapas, kdy na mě nově příchozí bez pozdravu vyštěkl "Dva bilet" a hodil po mě tisícovku... Já automaticky podala ruštinu a následoval uražený výraz a další vyštěknutí "Polski".

Jak na zmiňované stránce Přiznání někdo trefně poznamenal, Poláci aspoň jenom předstírají, že nerozumí, ale Maďaři doopravdy netuší. Za poslední rok jsem potkala jenom dva Maďary, kteří uměli anglicky natolik, aby se s nimi dalo domluvit. Ne že by neuměli žádný cizí jazyk, ale s němčinou tu bohužel moc nepochodí... Ale zase se snaží domluvit rukama nohama, takže se vždycky dobereme kýženého výsledku.:D

Kdo mě trochu nepříjemně v jednom ohledu překvapil, jsou Slováci. Už jsem se na to několika svých slovenských kamarádů ptala a všichni byli stejně překvapení jako já a nechápali, proč to dotyční turisté dělají. Totiž žádný jiný národ (a že si na to schválně dávám pozor, opravdu to tak je) nedělá to, že nejprve oznámí, jak je to hrozné, že nemáme euro, protože v těch našich mincích se vůbec nejde vyznat (a pro jistotu to většina řekne víckrát) a poté vysype před pokladnu s rachotem několik mincí, ať si to v tom najdeme sami, protože oni nepoznají, jaká mince je která.

Velmi milí, ale zároveň velmi nároční na komunikaci jsou jižani, kteří umí anglicky zhruba stejně jako ti zmiňovaní Maďaři - konkrétně mám na mysli Italy a Španěly. Jakmile někdo po mé otázce "Which language would you like for your tour guide text?" nechápavě vyvalí oči nebo odpoví "No", podávám automaticky španělštinu a kupodivu jsem se ještě nespletla.:) Ale speciální kruh pekla je vyhrazen pro španělské erasmáky, jejichž poznávacím znamením je výraz raněné laně s downovým syndromem. Chodí v houfech po deseti a více lidech, platí každý zvlášť kartou nebo velkou bankovkou a jsou schopní půl hodiny zkoumat ceník, aby se vzápětí zeptali "chau mač".

Někdy se budu muset někoho v cizině zeptat, co je typické pro výletující Čechy...:D

Mé nejoblíbenější české pohádky

Původně jsem si říkala "Néé, Dex, nech to být, budeš za magora, ještě není ani listopad"... Ale víte co, kašlat na to! :D Za dva měsíce a jeden týden přesně to vypukne, a na mě zkrátka vždy touto dobou sedá takové to první nadšení (dnes jsem si například řekla, že peníze budou a my nebudem a tímto považuji hon na letošní dárky za zahájený). Takže tady vám tímto představuji první letošní článek, který by se dal zařadit do kategorie Vánoční. Moje nejoblíbenější pohádky, na které se samozřejmě ráda podívám i jindy než o Vánocích, ale stejně se snažím si je moc neokoukat, abych z nich na konci roku měla ten správný požitek.:)

Anděl Páně
Nemohla jsem začít žádnou jinou. Žebříček nejoblíbenějších pohádek se u mě zkrátka dělí na dobu před Andělem a po Andělovi. I když je v ději spousta menších i větších nepřesností, přesto považuji Anděla Páně za jednu z vůbec nejlepších pohádek. A trochu se bojím letošního pokračování, ale řekli jsme si s kamarádkou, že budeme odvážné holky a riskneme předvánoční výpravu do kina.
Čím je vlastně Anděl Páně tak speciální? Asi tím nádherným vykreslením nebe a země, laskavým humorem a taky tím, že téměř žádná z postav není vyloženě kladná (říkám téměř, ne žádná :D), v čemž vidím trochu hlubší poselství o tom, že nikdo nejsme dokonalý, ale nikdy není pozdě v sobě to své dobré jádro objevit. No a že je ústřední melodie v podstatě o konec okleštěná Adeste Fideles, moje nejoblíbenější vánoční skladba vůbec, to je jenom třešnička na dortu.:)

Byl Jednou Jeden Král

Z novější tvorby skočíme rovnou do hluboké minulosti. Jedna z pohádek, na kterých jsem vyrůstala, a na rozdíl od těch ostatních jsem byla schopná dokoukat jí do konce.:D (U Zlatovlásky jsem měla problém s tím, že jsem se bála konce, jak zlý král zemře... Ale proč jsem nebyla schopná dokoukat S Čerty Nejsou Žerty, to je mi záhadou.) Velkým bonusem je zde pro mě Terezie Brzková, která mi svým vnitřním světlem hrozně připomíná mojí babičku. Nejkrásnější je pak pro mě moment, kdy pronáší jednu z mých vůbec nejoblíbenějších filmových vět: "V dobrém srdci je dost místa pro všechny lidi dobré vůle."



Malá Mořská Víla

Při sestavování tohohle žebříčku si uvědomuju, že mám nějakou zvláštní slabost pro smutné až temné pohádky. Kdybych sem měla psát doopravdy všechny oblíbené, byl by tenhle seznam neúměrně dlouhý a také bohatší o Třetího Prince a Sedmero Krkavců - ne těch nových s Issovou, ale těch starých z roku 1993. Jelikož se jej ale snažím co nejvíce zkrátit, zastupuje zde tuto kategorii pohádek právě Malá Mořská Víla. Poetická, vizuálně krásná a zajímavá... A obsazení sester Šafránkových bylo také trefou do černého.





Dvanáct Měsíčků

Zpět do kategorie nových pohádek. Když jsem Dvanáct Měsíčků viděla poprvé, byla jsem dost zděšená a měla co dělat, abych vydržela do konce. Nevím, jak se to později stalo, ale po pár letech jsem jim najednou přišla na chuť. Smířila jsem se s tím, že je celá pohádka až přebujele stylizovaná do Mrazíka, že téměř všichni herci přehrávají a triky jsou takové klasicky české ve špatném slova smyslu a i přes tohle všechno jsem si našla oblíbené momenty. Jako třeba Radka Brzobohatého coby nejstaršího měsíce, který to opravdu chudák nemá s ostatními lehké, šílenou dvojici Žilková - Korolová (hlavně druhá jmenovaná se do toho teda položila ve velkém :D) nebo tu nádhernou ústřední písničku.

Zkřížené Meče

Opravdu málo známá a nedoceněná pohádka. Asi proto, že nebyla filmová a v televizi neměla žádnou okázalou premiéru. Devadesátá léta a chudá výprava z ní sice s přibývajícími léty trčí čím dál víc, ale jestli máte rádi pohádky se sebevědomými, emancipovanými hrdinkami, tak je tohle pohádka přesně pro vás. Hlavní hrdinka je důvod, proč už spoustu let (a nepouští mě to) chci pojmenovat svojí dceru, pokud nějakou budu mít, Alexandra.:D Zkřížené Meče mají ještě další dvě pokračování, ale ta už kvalitou (především scénáře, protože ostatní věci se nikam extra neposunuly) prvnímu dílu zdaleka nestačí a tak ani není nutné je vidět.

Ignea - Alga

Už se mi stalo, že jsem slyšela něčí první CD a říkala jsem si, že takhle dobré první CD snad ani nemůže být. Konkrétně to byly kapely Linkin Park a Icon For Hire. Dnes mám další zážitek do sbírky - ne CD, ale vůbec první singl včetně videa je na tak vysoké úrovni, že se mi tomu až nechce věřit.
Vzhledem k tomu, že se jedná o začínající kapelu, kterou jsem dnes objevila, tak vám bohužel o Ignee víc neřeknu. Snad jen, abyste si lépe mohli dosadit, koho to nazývají "bastardy" - jedná se o ukrajinskou skupinu.


Před milióny dní a nocí
Když tomuto světu vládli pouze tarpani
To naši nomádští otcové vzali do svých rukou

Ve dne teplo laskavého slunce
V noci ochlazení od mořského vánku
Milujeme ji tolik, až se srdce rozzáří

Nikdo nám nevezme naši zemi
Je naším domovem
A nikdo za nás nebude rozhodovat
Nechte nás všechny na pokoji
Až k smrti se budeme držet za ruce
Dokud poslední z nás bude stát
Zničíme a rozdrtíme všechny nepřátele
Zvoláme "Alga!" a zabijeme

Fialové šeříky zaplňují lesy
Louky plné trávy a ovoce
Vápencové vršky hor propichují modravé nebe

Bouřlivé vlny se tříští o skály
Víno se proplétá antickými ruinami
Jak někdo může nemilovat tuto zemi slunce a moře?

Nikdo nám nevezme naši zemi
Je naším domovem
A nikdo za nás nebude rozhodovat
Nechte nás všechny na pokoji
Až k smrti se budeme držet za ruce
Dokud poslední z nás bude stát
Zničíme a rozdrtíme všechny nepřátele
Zvoláme "Alga!" a zabijeme

Jak jen si dovolujete, vy bezbožní bastardi, vkročit do mé země?
Jak jen si dovolujete sahat na mé dcery a syny?
Jestli se neotočíte, budou tohle vaše poslední kroky
Strčte si svého dvouhlavého orla do zadku a utíkejte!

Zkrátka existujeme

Vždycky, když cca jednou za den nakouknu do statistik, tak se divím, že sem pořád ještě někdo chodí, a že sem zjevně chodí pravidelně.:D
Už asi týden se snažím přijít na článek, který by zaplácnul to už zase příliš dlouho trvající ticho, ale marně. Když už na nějaké téma přijdu, tak si stejně nakonec řeknu, že to není materiál na samostatný článek. Respektive, tenhle týden mi nedává pokoj jedno téma, které ale nevím, jak správně uchopit. A taky se nechci svést na vlně kolem jedné jisté diskuze, shitstormu kolem jedné poměrně známé osobnosti v českém rybníčku a všech těch ostatních super věcí, co se k tomu pojí. Takové to, když někoho poznáte před tím, než se proslaví, pak ztratíte kontakt a tak docela nevíte, co si o tom člověku následně myslet. Anebo vůbec jak to je s navazováním internetového přátelství. Na internetu je hrozně snadné potkat lidi, se kterými si budete rozumět, ale v reálném životě mi nepřijde, že by tato přátelství měla zrovna šanci přežít. Poznala jsem přes internet spousty a spousty lidí (bloguju od roku 2006, takže s těmi spoustami nijak nepřeháním :D ) a i když jsem si o některých myslela, jací z nás budou super přátelé "dokud nás smrt nerozdělí", tak pravda je taková, že jenom o jedné slečně můžu říct, že je to moje přítelkyně (protože přítel není totéž co kamarád) a že věřím, že naše přátelství má nějaké pevné základy. No, když to teď tak sepisuju, tak možná na ten článek jednou i dojde, jak se do toho dostanu, tak to jde samo...:D
No a na závěr bych ještě napsala něco málo o novém singlu Nookie. Protože tohle napsat na Slot blog, tak si ten shitstorm přivolám sama na sebe.:D Jestli máte zájem, můžete si ten počin pustit tady:


I když k písni jako takové jsem si na několikátý poslech našla cestu (protože i když se to na první poslech zdá jako masa hluku, ve skutečnosti je to dost náročná skladba), symbolizuje pro mě všechno, co se mi nejen nelíbí na Nookie sólové tvorbě, ale i na jakési fan bublině, co se kolem ní čím dál víc utváří. Nejen tahle píseň, ale i celé to video není vlastně z velké části nic jiného než jedno velké honění si ega a kochání se vlastní dokonalostí - a tenhle dojem jenom posilují fotky a záznamy z koncertů, kde jako hlavní část pódiové prezentace slouží video smyčka, složená ze záběrů na šklebící se Nookie. Prostě je to ONA! A nikdo a nic jiného. Jen a jen ona. Tak to na mě zkrátka působí. Ještě, že je Cache tak silná osobnost a zjevně dostatečně velká mrcha, protože myslím, že jenom díky tomu se Slot tak nějak ještě drží v kolejích hitovosti a srozumitelnosti, nikoliv alternativnosti za každou cenu.

Postřehy z brigády v sauně

Dlouho jsem to tu nechávala ležet ladem, tak jsem si řekla, že vám všechno vynahradím nějakým opravdu dlouhým článkem. A protože jsem rok a půl pracovala brigádně na místě, nad kterým pár lidí kroutilo hlavou, řekla jsem si, že moje zkušenosti z brigády v sauně by vás mohly aspoň trochu zaujmout.:) A proč zrovna takový obrázek, jaký jsem vybrala? Protože chleba s tvarglem je pro mě naprostým symbolem téhle brigády.:D Nejen, že se v sauně žral opravdu v obrovském množství, ale hlavně jsem se ho tam sama naučila jíst - a to jsem myslela, že bych tak odpornou věc, jako je tvarůžek, nikdy nevzala do úst.:D
Sauna, ve které jsem dělala, je malá, funguje něco přes deset let a není tak moderní (což je vyváženo sympatickými cenami), jako jiné sauny ve městě, zato je ale opravdu domácky a do určité míry roztomile koncipovaná. Má jednu prohřívárnu a dvě sprchy, venkovní bazén (proto funguje pouze v sezónním provozu, v létě byste se moc neochladili) a sprchy se studenou vodou, samozřejmě šatny a menší bar, který se občas mění na hospodu - taková páteční noc, to byla vždycky ta nejhorší šichta, na kterou se nikomu nechtělo. Ale zato byly bezkonkurenčně nejvyšší dýška.:D
Když se řekne práce v sauně, asi každému se hned vybaví ta samá otázka v menších obměnách - jaké to je pracovat na místě, kde se běžně pohybují nazí lidé? No, jaké by to bylo... Normální.:D Aspoň teda já s nahotou nemám nejmenší problém, těžko může některý z návštěvníků nebo návštěvnic mít něco, co bych už někdy předtím v životě neviděla, a pokud se přede mnou vyloženě nevystavovali (což se mi naštěstí stalo jenom jednou), tak mi to ani nepřišlo. Nicméně se nám taky už ale stalo, že jedna z brigádnic to po první směně vzdala, protože jí právě to, že se pohybuje mezi naháči, vadilo. (Pro rýpaly - až do té první směny si myslela, že jí to vadit nebude.:D)
V čem taková brigáda vlastně spočívala? Byla vlastně naprosto pohodová, pokud tedy zrovna nebyl velký nával - při příchodu všechno pořádně vydrhnout a načančat, zkrátka připravit tak, aby se návštěvníci cítili co nejvíc pohodlně a příjemně. Při provozu pak kromě zmiňované obsluhy baru, tedy roznášení pití a přípravy jídla (musím nekriticky říct, že náš domácí chleba s tvarůžky nebo nejrůznějšími domácimi paštikami a pomazánkami byl bezkonkurenční), bylo také potřeba pravidelně několikrát za hodinu dojít vytřít chodbu mezi sprchami a prohřívárnou, to aby si zákazníci neodnesli domů nepříjemného nového kámoše v podobě plísně. No a po skončení zase všechno pořádně uklidit - ono se to na první pohled nezdá, ale opravdu je ten velký úklid na začátku i na konci nutný. A taky se při prvním úklidu krásně poznalo, kdy kolegyně přede mnou chvátala na noční rozjezd a kdy měla naopak času dost.:D
Klienti jsou pak kapitola sama pro sebe a každý, kdo někdy pracoval s lidmi, ví, že taková práce přináší každý den nějaké nečekané nebo vtipné situace, a to jak příjemné, tak nepříjemné. Mezi ty příjemné bych zařadila třeba to, když si "moje skupiny" (tak označuji skupiny, které chodily na mojí pravidelnou směnu) sebou nosili nejrůznější domácí pochutiny a výrobky - mezi nimi dokonce třeba i víno - a ochotně se se mnou dělili. Nebo když jsem se nějakému tomu "mládenci" (z toho dva byli dokonce opravdu hezcí!:D) líbila a bylo to poznat nejen na jeho příjemném chování (což není vždycky samozřejmost), ale především na útratě a dýškách... Mezi ty méně příjemné bych pak rozhodně zařadila vyhazování opilé návštěvnice a některé "štamgasty" (označení pro chlápky, kteří chodili do tzv. společné sauny), kteří měli nejen na mě, ale i na mé kolegyně oplzlé poznámky. V mém případě si jeden z nich dokonce vodil do sauny kamarády, aby jim ukázal, že "to je ta hezká servírka, o které jsem vám říkal" (ano, ukazoval při tom přímo na mě a stál asi tak tři metry od baru). Bezkonkurenčně nejhorší zážitek ale měla kolegyně, na kterou jeden takový čekal více než hodinu v autě před vchodem a nemínil to vzdát, ani když si kolegyni přijel vyzvednout přítel. Ten pro ní původně jet neměl, ale kolegyně byla samozřejmě dostatečně vyděšená na to, aby mu zavolala a poprosila ho o odvoz. Od tohohle zážitku se ale, musím říct, chování všech pánů značně zlepšilo, protože ta samá kolegyně jim při další příležitosti nakvašeně oznámila, že naše milé chování a úslužnost není jejich právo, ale naše rozhodnutí.:))
Rozhodně můžu říct, že i když jsem místy byla z téhle brigády neuvěřitelně otrávená a vystresovaná (hlavně v začátcích, než jsem si zvykla na šéfovou i to místo jako takové), tak zpětně jsem fakt ráda, že jsem tam mohla být a byla to asi jedna z nejpohodovějších brigád, kterou jsem kdy měla. I po tom všem, co jsem vyjmenovala, a dokonce i poté, co mi vlastně blbostí zůstal jednou prst v kráječi na chleba...:D

Nové album Icon For Hire - těšit se, netěšit se?

Jak už jsem psala dřív, Now You Know nebyl úplně singl, který by mě oslovil. Vlastně takhle ublíženeckou píseň jsem už dlouho neslyšela a následně vydaný klip je jedno obrovské klišé. Protože blbé holky nosí růžovou a hrají si s panenkami, zatímco ty správné holky jsou roztomilé intelektuálky.:) No ale co už. IFH postupně pustili do světa tolik nových písniček, že se s námi podělali prakticky o většinu nového alba You Can't Kill Us, včetně dalšího klipu Supposed To Be. Píseň sama o sobě tentokrát dobrá, takový tradiční song, který má dobrý, k zamyšlení vybízející text, ale zároveň mu možná něco malinko chybí v naléhavosti - tedy, pokud vezmeme v potaz to, že se jím IFH snaží vyjádřit určitý, pro ně důležitý, postoj. Každopádně kvituju s povděkem, že se nenechali odradit některými rozhořčenými komentáři a dál experimentují s elektronikou. Bohužel vždycky budou lidé, kteří, jakmile uslyší něco, co není kytara nebo bicí, budou okamžitě prskat cosi o popu, ale takoví ať si klidně trhnou pedálem a jdou si nastudovat, co to pop vlastně je.
Kolem a kolem můžu o nových písničkách říct, že jsou mezi nimi takové, které se mi líbí (Supposed To Be, Here We Go), takové, které se mi nelíbí (You Were Wrong, Happy Hurts) a takové, které se mi sakra hodně líbí.:D O ty se s vámi podělím a na závěr dodám, že nevidím důvod, proč nebýt na You Can't Kill Us přinejmenším pořádně zvědavá.

Pulse

Dělej, co máš, ale měl bys vědět
Že si to všechno vymýšlíme za pochodu
Nemá cenu dělat si s tím hlavu, už pro ně nejsme dost dobří
Všechno mají napsané předem, jsou tak předvídatelní

Dělej, co máš, ale měl bys vědět
Že si to všechno vymýšlíme za pochodu
Nemá cenu dělat si s tím hlavu, už pro ně nejsme dost dobří
My jedeme bez scénáře, teď si můžeme dělat, co chceme

Zavřete nás do škatulek, vždyť tam nás přece chcete
Karton je nudný, přinesli jsme si sirky
Zavřete nás do škatulek, vždyť tam nás přece chcete
Karton je nudný, dívej, jak hoří

Tak mi řekni, máš puls?
Řekni, víš to vůbec?

Dělej, co máš, udus to v sobě
Snaž se je donutit, aby tě teď milovali
Zadržuješ dech, jak kdybys rozmýšlel, co máš říct
Pokřižuj své srdce a doufej, že to uzemníš

Dělej, co máš, běž a žij ve lži
Hraj si na slušňáka a hraj si na schovávanou
Utlum to tepání, to tepání, které cítíš uvnitř
Dokud neexploduješ a nebudeš konečně dělat, co chceš

Tak mi řekni, máš puls?
Řekni, víš to vůbec?

Get Well II

Potřebuji svou bolest
Neber mi jí
Můj smutek mě činí vyjímečnou

Chcete, abych pro vás napsala další smutnou písničku
Líbilo by se vám to?
Chcete, abych vám řekla, že nikdy nezapadneme
Líbilo by se vám to?
Protože pravda je, že se nijak nelišíme od ostatních
Nosíme naše smutné příběhy jak barvy
Pravda je, že se nám tu líbí
Obávám se, že jsme mimo spokojenější, než jsme si ochotní přiznat

Není ti na nic z toho, jak žijeme?
Říkáme, že jsme se přes to přenesli, ale -

Nevezmeme zpátky jizvy
Přes celá naše srdce
Nezapomeneme na ten pocit, když se všechno rozpadlo
A máme plnou pusu keců, jak se chceme uzdravit
V našem vězení z bolesti
Jenom klameme sami sebe

Potřebuji mojí bolest
Neber mi jí
Můj smutek mě činí vyjímečnou

Chci se nahlas vykřičet ze své nemocné duše
Chci se ti naprosto vážně podívat do očí
Vážně sis myslel, že jsi jediný?
Všichni se držíme a snažíme se najít smysl
Toho šílenství, které jsme kdysi milovali
Rozřezali jsme vlastní životy, zkoušíme položit nůž
Snažíme se začít bojovat

Jak jsem byla tam, kde je nebe

Znáte to, když se vám něco (nebo v tomto případě někam) hrozně nechce a pak je z toho zážitek na celý život? Tak to byl přesně koncert Slot na Topfestu v Piešťanech. Stalo se to 1. 7. 2016 a kromě koncertu bylo všechno celou dobu totálně proti mě.
Ne že by se mi nechtělo vidět Slot. Tohle říct by bylo rouhání.:D Ale nechtělo se mi kvůli tomu cestovat kamsi na Slovensko, když se mi to křížilo s tradičním týdnem na chatě. V pátek téměř šestihodinová cesta ze Slap do Brna, domů jsem dorazila v deset, a ráno zase hezky vstávačka a šup na bus do Bratislavy. No a tehdy začala úžasná série průserů a skoro snad i naschválů. Autobus přijel už do Brna z patnáctiminutovým zpožděním a během cesty jsme dalších patnáct minut nabrali. Takže z mého pohodového času na přestup na vlak se stal hodně krutý závod s časem. Který bych bývala vyhrála i tak - sice bych měla jenom tři minuty na to, abych se dostala ze zastávky MHD na správné nástupiště a znamenalo by to koupit si lístek až ve vlaku, tedy s přirážkou, ale věděla jsem, kam poběžím, takže bych to bývala stihla. To by se ale milý řidič trolejbusu nesměl cestou mimo zastávku stavovat pro kamaráda a kafrat s ním celý zbytek cesty, takže jsme na místo přijeli s tříminutovým zpožděním. Zkusila jsem to hecnout i tak, co kdyby - a vyběhla jsem na nástupiště přesně ve chvíli, abych viděla, jak můj vlak odjíždí.
Nešlo jen o ten vlak a blbý řetěz zpoždění. Šlo o to, že jsem spolu s dalšími fanoušky měla mezi půl pátou a pátou naplánovaný sraz. Chtěla jsem do Piešťan dorazit už ve tři, abych měla čas v klidu dojít do areálu, postavit stan a dojít se kouknout po merchi Slot, o kterém mi ostatní dali echo, že ho nakonec přivezli - a třeba se pokusit narazit i na samotné Slot. Jenže místo toho mi tu hodinu a půl bylo souzeno tvrdnout v Bratislavě... Autobus naštěstí už zpoždění neměl a do Piešťan jsme dorazili na čas. Bylo čtvrt na pět a měla jsem pořád šanci dorazit do areálu na čas - jen kdybych stihla kyvadlovou dopravu. Nikde jsem ale neviděla žádné označené stání, šla jsem se proto podívat do nádražní haly a poté na zastávku MHD. Nic. Vydala jsem se proto odevzdaně na cestu a napsala známé, se kterou jsem měla sdílet stan, že musím pěšky a ať pro mě dojde, protože netuším, kudy jít. Udělala jsem pět kroků a napsala tři písmena a okolo mě projel autobus s obrovským nápisem "Topfest"... Údajně měl vyjíždět z té zastávky MHD, ale přísahám, že odtud opravdu nejel. Abych to zkrátila... Zvládla jsem se cestou dvakrát ztratit a do areálu jsem tak dorazila v půl šesté. O dvě a půl hodiny později. Naštěstí na festivalu bylo málo lidí a díky strašlivému vedru jich byla většina zalezlých. Slot navíc nikdo neznal, takže první řada v ohrožení nebyla - dokonce i ten stan jsme stihli postavit, i tričko jsem si stihla dojít koupit (a rovnou se do něj převléct, protože kvůli těm celodenním honičkám jsem byla totálně propocená).
V první řadě jsme se postupně sešli se všemi, kteří měli přijít na ten sraz, takže jsem aspoň rovnou všem vysvětlila, co se dělo.:) A protože jsme měli spoustu času, došlo nejen na focení, ale i na přidělání nápisu, který slečna, sdílející se mnou stan, aktivně vyrobila a přinesla.

Návrat do minulosti: Županovice 2008

Vím, člověk se nemá moc těšit. Vždycky si tím přivolává nějaký průser nebo komplikace. Ale jakmile jde o mojí milovanou chatu v Županovicích, tak se nikdy nezvládnu netěšit. Do dětství obecně bych se sice vracet už nechtěla, ale v případě chaty to neplatí. Měsíc strávený tam byly ty vůbec nejlepší prázdniny. Třeba jednou z těch zážitků sepíšu samostatný článek.:D
Abych se ale dostala k jádru pudla. Za týden a něco se tam chystám strávit první týden dovolené, a v rámci ukrácení si toho čekání jsem se rozhodla, že budu postupně zveřejňovat vzpomínkové články, věnované jednotlivým létům, které jsem v Župkách strávila už jako "dospělá". Kdybyste se chtěli dostat trochu do obrazu, tak už jsem tu o chatě psala dvakrát, takže pokud by se vám nechtělo klikat a hledat, můžu vám pak dát do komentářů odkaz.:)

Nevybavuju si, jestli jsem v roce 2007 na chatě byla nebo ne. Vím, že jsem tam určitě byla 2006 a že už to nebylo moc dobré. Byla jsem v pubertě, měla jsem vlastní životní rytmus a ne úplně se dlouhodobě snesla se sestřenkou, která na chatu jezdila taky a měla trochu jinou pubertu než já. Dodnes si pamatuju, jak jsem ležela na gauči, poslouchala Placebo a přála si být co nejdál odtud.

Chtělo to změnu. Takže jsem se v roce 2008 rozhodla pozvat si na chatu kamarádky a poprvé uspořádat dámskou jízdu. Parádní rozhodnutí.
Všechno se to tak sešlo, že se mi to léto opravdu hodilo vypadnout mimo barák. Opravovali jsme totiž střechu a přišlo období tak šílených bouřek, že jsme měli kromě jedné místnosti kompletně celý barák vytopený. Psychicky to ničilo kompletně celou rodinu, takže možnost odjet na chatu byla požehnáním nejen pro mě, ale i pro rodiče. Potřebovali jsme si jeden od druhého odpočinout.
Vyrazila jsem s kamarádkami Domčou a Ivčou. Bohužel bylo jasné, že nás nijak extra dobré počasí nečeká, takže na koupání a opalování jsme mohly zapomenout. Když jsme vyrážely od nás, bylo skutečně hnusně, zima a neustále mrholilo. Čím víc jsme se ale blížily na Slapy, tím hezčí počasí bylo a - světe div se! - první den, tedy pondělí, se nám nakonec opravdu povedlo se opalovat.

Co se týče našich podivných póz a širokých úsměvů na následující fotce... Tak vysvětlení je jednoduché. Ivča nastavila na foťáku časovač, nestihla doběhnout a ve snaze vejít se na poslední chvíli do záběru mě i Domču zalehla.:D

Teplé počasí nás inspirovalo k tomu, že bychom přece jen mohly dojít vyzkoušet vodu, třeba si budeme moct namočit aspoň nohy. Bohužel voda byla opravdu hodně ledová, takže Domča byla nakonec jediný odvážlivec, který se odvážil aspoň smočit palce. I tak nás ale pobavila sms od mojí mamky, která se strachovala, jestli jsme ještě úplně nezmrzly...:D

Proč jsem nešla na doktorské studium

Státnice jsou buď v plném proudu nebo se kvapem blíží. Dnes jsou to přesně tři roky od mých bakalářských státnic a rok od obhajoby magisterské diplomové práce (samotné státnice přišly o dva dny později). Můžu zcela upřímně říct, že už nikdy v životě nic takového zažít nechci, protože zejména poslední státnice mě stály zdraví fyzické a málem i psychické. Samozřejmě to není ten hlavní důvod, proč jsem se už s předstihem rozhodla, že na PhD. kašlu, ale je to taková třešinka na dortu.
Hned několik mých kamarádek se za pár dní ke státnicím chystá nebo je mají v plánu na září. Ten rok, který uplynul od těch mých, docela otupil ostny a nechal mě zapomenout na to špatné, takže jsem si začala myslet, že jsem vlastně docela přeháněla. Skrz tyhle holky ale vidím, že jsem nic nepřeháněla. Na doktorské studium by mě nedostali ani párem volů. Teda, ne že by to nikdo nezkoušel - vlastně mě k tomu nemálo lidí přemlouvalo a někteří stále přemlouvají. Nejčastěji skloňovaný důvod je "vždyť ty na to máš, jsi kritická a chytrá, umíš přemýšlet, hrozně by ses na to hodila" a - falešnou skromnost stranou - možná na tom i něco bude. V mém oboru je sice milion lidí, kteří to umí mnohem lépe než já, ale zase nepodceňuju sama sebe. Myslím si, že tu kapacitu na to mám, a kdybych se kousla, dokážu doktorské studium absolvovat. Když to shrnu - mám na to intelekt, ale nemám na to nervy.
Především nemám nervy na dohadování se s lidmi, k nimž nemám tak docela úctu - a že by se jich mezi našimi doktorandy pár našlo. Řekla bych, že jich je pár i mezi přednášejícími, ale tam by to byla přece jen trochu silná slova. V jejich případě mě spíš neuvěřitelně vytáčí naprosto suverénní zneužívání pozice, jakou vůči nám mají. Jenom v našem ročníku jsou nejméně dva lidé, kteří jsou s ukončením studia biti za chyby, které si sami nezpůsobili. Prostě se měnila struktura studia a když se kácí les, létají třísky... Dále že si přednášející s ledovým klidem nedodržují termíny, a co považuji za úplný vrchol - chování některých vedoucích prací k vlastním studentům. Sama bych mohla vyprávět hořce vtipné historky o tom, jak mě moje vedoucí vystresovala úplně pro nic, jak jednoznačný průběh měla moje obhajoba, nejnověji bych mohla navrch přihodit historku o kamarádce, jejíž vedoucí její práci četl poprvé až při psaní posudku (!!!) - a ten posudek jí mimochodem doteď ani nedal (!!!!!).
Zkrátka si nechci zkazit svoje nadšení z předmětu studia tím, že budu řešit termíny, nedodržování termínů, lidskou hloupost a nevraživost. Jsem pryč, je to za mnou a já nemůžu být šťastnější.

"Smutná sonda do obecných dějin 20. století"

Narazila jsem dnes se štěstím na jeden... Jak to nazvat... Příspěvek? :D No zkrátka sepsané největší blbosti, které se na mém bývalém ústavu (a v mém bývalém kruhu) sešly v testech z dějin 20. století. Vím, asi to bude vyžadovat trochu hlubší znalosti historie, abyste ty fórky náležitě ocenili, ale třeba i pro laiky se tam něco najde.:) No a kdo se v historii vyznáte nebo jí přímo studujete, tak vám přeju příjemné pobavení, radši si možná připravte kapesníčky na osoušení očí.:D

Na základě odpovědí některých z Vás jsem zpracoval tuto sondu (kurzíva označuje citace)

  V roce 1917 přišlo v Rusku o moc několik dynastií; jmenujme Petrovce, Habsburky a zejména bolestivé to bylo pro dynastii Čchin. Po krátké epizodě s Rozou Luxemburgovou, která stála v čele sociálních demokratů Ruska a pokusila se spáchat atentát na Lenina, se vlády definitivně ujali bolševici. Mohli však být klidní. Mohutná Rudá armáda měla mnoho vysokých důstojníků, např. generály Kirova a Ejzenštejna s důstojníkem Pavlíkem Morozovem, který vynalezl nepřáteli obávaný Morozovův granát. Stalo se tak poté, co se jako ruský kontrarevolucionář účastnil sovětských občanských válek. Jiné zprávy však udávají, že Pavlík Morozov měl blízký vztah s Leninem a vstoupil do říšského sněmu. Asi proto, že byl též německým generálem a přátelil se s Friedrichem Ebertem, dalším německým generálem, který byl zajat v Rusku, kde řekl, že Hitler je blázen. Význačným sovětským nepřítelem byl též Abd el Krim, který, věren svému jménu, vedl útok na Krim. Míru bylo nakonec dosaženo v Brest-litevsku, kde ho logicky uzavřela Litva a Německo. Pro zmatení světové veřejnosti ho však v Brest-litevském uzavřelo i Rusko a Sovětský svaz, čímž Rusko získalo Finsko. Poté zavládl v Sovětském svazu teror – obávaný byl pro nepřátele režimu kulak, což byla vesnice nebo vězeňský tábor většinou na Sibiři. Sovětský svaz též expandoval, v roce 1939 napadl Japonsko a Mongolsko. Jakoby na Dálném Východě neměli svých starostí dost, připomeňme prvního čínského prezidenta Kuomingtanga, který se, vystrašený z Čeky, japonské obdoby gestapa, vydal do Sinn Fein, místa bojů mezi Japonskem a Čínou. Toto místo bylo pojmenováno podle německého režiséra Sinn Feina, který emigroval do USA a točil u společnosti Universal Pictures. Zrádní Japonci též napadli čínské hlavní město Mandžusko.
Ani v Evropě však nebyl klid. Již na jaře 1919 Maďarská republika rad (podle zlých jazyků RAT) v čele s vůdcem zajímavého jména Kuna Bél (..) zaútočila nejen na sousední Rumunsko, ale bez problémů i na Polsko a Bulharsko a Bělorusko.  Je s podivem, že si tyto akce též nevysloužily přezdívku Dlouhý pochod, což byl nejdelší pochod v dějinách..který vedl na Řím, do Rijeky, ale taky mohl vést do Nueva estada, nového státu založeného v Jižní Americe. To vše vedlo ke zmatení Němců, kteří v září 1935 přijali tzv. Norimberské zákony, a to na komunistickém sjezdu (ovšem podle jiných zpráv se k tomu dostali až v roce 1945 kvůli potrestání aktérů likvidace Židů).  Pár let na to byl při Křišťálové noci vypálen Říšský sněm, čímž se Hitler definitivně dostal k moci. Učiněné židobolševické spiknutí.  Ale co je to proti symbolu hrůz občanské války ve Španělsku, jímž byla španělská chřipka, kterou namaloval Pablo Picasso. Mimochodem, víte, že ho měl v oblibě Alcalá Zamora, Attaturk a sjednotitel Turků odsouzený v Opičím procesu, který se konal ve spojitosti s Afrikou? Napsal o tom totiž Hemingway, významná osobnost kulturního života Výmarské republiky.

Aby toho nebylo málo, následoval později tento dodatek:

Vážené studentky, vážení studenti,

po předchozím, ne zrovna hvězdném výsledku, jsem předpokládal, že se na další test připravíte lépe. Části z Vás se to podařilo, u některých bylo znát alespoň dílčí zlepšení, jiní naopak zabředli ještě hlouběji (což je svým způsobem též výkon). Za alarmující považuji základní neznalost v podobě neschopnosti označit na slepé mapě sousedící spolkové země Sasko a Bavorsko!!! To už nemá co dělat s vysokou školou, ale s prostou orientací a rozhledem, který v tomto případě nepřevýšil ani hraniční Krušné hory...
Některé odpovědi pak mají šanci stát se noční můrou, takovým Freddy Krugerem historie. A tak doufám, že se mi jedné noci nezjeví Spartakovci coby řečtí fašisté nebo také Rusáci, možná vojenský oddíl a ruští příslušníci procarovští (zajímavé formulace) a nepřijde mi do snů Amelie Erhartová jakožto Němka a manželka prezidenta Erharta. A dost mě děsí Isoroku Jamamoto coby japonská herečka (strašlivá představa). Nevím ani, jak by se tvářil Jindřich VI v roli politika představujícího britskou zahraniční politiku 30. let minulého století, ale mám pocit, že zhruba po pěti stoletích posmrtného života je člověku dost věcí jedno. Zato Riebbentrop by se vítězně smál, protože do smlouvy o neútočení propašoval dodatky proti Stalinovi, konkrétně o zaútočení na SSSR a pro jistotu i dodatek o neútočení Polska na Německo. A smál by se i Hitler, protože ho díky konferenci v Locarnu uznal Vatikán a Polsko bylo rozděleno na 3 části (německou, ruskou a centrum kolem Varšavy). Zato na Jaltské konferenci by byli dost zaražení, až by jim tam jmenovaný vlezl do dveří spolu s Mussolinim – už takhle jich tam bylo jak psů – mimo Velké Trojky až Čtyřky tam byli zástupci Francie, Turecka, Nizozemí, Číny, Portugalska a Japonska.  Chyběl ovšem Kuomingtang, japonský prezident, který nechtěl uznat kapitulaci japonského vojína a uznat, že USA nad nimi vyhrála. To se stalo poté, co z New Deal, americké letadlové lodi v oblasti Tichomoří, vzlétly letouny s jadernou bombou.
   Tohle všechno se dá zvládnout, ale děsí mne reakce Waltera Gropia, až zjistí, že se mu z Bauhausu stal německý obchodní dům (jistě, ale ne v testu z historie), zajatecký tábor, koncentrační tábor, filmové ateliéry, nejmodernější v Evropě, ministerstvo zahraničí v Německu, program na obnovu hospodářství a též levné domky stavěné pro oběti první války...
   Ale to už je zřejmě úděl vyučujícího historie (neplést s Novým údělem, časopisem, který bral vážně socialistickou revoluci – nemáte někdo zájem o předplatné?).

No a pak už minulému vyučujícímu asi trochu došel humor, protože další várku perliček už minimalisticky smrskl na hlášení ála rádio Jerevan:

1. Tazatel: Co je pravdy na tom, že Daniel Cohn-Bendit byl prvním izraelským prezidentem?
R. J.: Není to pravda, je to egyptský král.
2. Tazatel: Můžete mi říct, kdo byl zpěvákem skupiny The Doors?
R.J..: Podle zasvěcených zdrojů to byl Pol Pot.
3. Tazatel: Byl prvním mužem na Měsíci Neil Armstrong?
R.J.: Ne, Neil Armstrong  byl francouzský cyklistický závodník, který měl rakovinu.
4. Tazatel: O Margaret Thatcherové se říká, že byla železná lady. Potvrdíte to?
R. J. Je to rozšířený omyl, ve skutečnosti to byla plavkyně!
5. Tazatel: Co je to Solidarnosc?
R. J.: Solidarnosc je součástí sovětské politiky jako glasnosť a samoděržaví.
6. Tazatel: Po jaké události se Francie vzdala Indočíny?
R. J.: V letech 1991-1995 po válce o Falklandy.
7. Tazatel: Co je Bizonie?
R.J.: Oblast v Americe.
8. Tazatel: Čemu se říká gulášový socialismus?
R.J.: Socialismu, ve kterém byl totální zmatek.

5 nejdebilnějších dotazů z praxe

Vítám vás u druhého dílu "Dex ze sebe musí dostat frustraci z práce". Abych to hned na úvod osvětlila, mám svojí práci ráda. Tam, kde dělám, dělám dobrovolně (odpovídal by tomu i naprosto směšný plat) a proto, že jsem takovou práci dělat chtěla. Jen se zkrátka na můj vkus až příliš často objevují lidé, kteří mají schopnost mi práci otravovat - ne na dlouho, ale na chvilkové zvýšení tlaku to i tak bohatě stačí. Kdo z vás dělá s lidmi, možná se v některých z těch otázek (a mých reakcích na ně) pozná. Máte nějaké takové zkušenosti?

Takže po zásadách správného zákazníka přicházím s nejdebilnějšími dotazy, příjemnou zábavu.:)

"Je to pro moje dítě vhodný?"

Ehm, vypadám snad jako matka vašeho dítěte? Jak mám vědět, jestli to pro něj je vhodné? Každé dítě zajímá něco jiného.

"Co tam uvidíme?"

Nooo... Co byste podle názvu asi tak čekali?? (FYI, momentálně pracuji na místě, kde nemůže dojít k jakékoliv mýlce. Je to prostě to, co to je. Jestli lidi čekají duhové žraloky a jednorožce, tak musí jinam.)

"Je to zajímavé?"

Omlouvám se, ale pokud máte IQ vyšší než můj podpatek, tak byste, lidi, měli schopní být posoudit, jestli vás to zajímá nebo ne. Opět, pokud čekáte jednorožce, obraťte se jinam.

"A studentskou slevu mi nedáte?"

Na tenhle dotaz jsem extrémně přecitlivělá zejména ve chvíli, kdy už je zaplacená vstupenka. Pokud nenosíte svůj ISIC přilepený na čele, tak prosím, drazí studenti, hlaste sakra to, že máte slevu, hned. Věšteckou kouli bohužel nemám.

...no a speciální místo v pekle je pro lidi, kteří na nás aplikují okurkový syndrom. Tedy stokrát použité vtipy, které už asi přijdou vtipné jenom jim (podle vzoru "Nezapomeňte na okurku!"). Za všechny bych mohla jmenovat "Čtyřikrát dětské, slečno! Hahaha." nebo "Je nás šest, to se skoro už vejdeme do té skupinové slevy, né? Vždyť nás chybí jen deset!".

Captain America: Civil War

Sice to řadím do recenzí, ale tohle fakt recenze nebude...:D To budou jen takové dojmy.

Původně jsem vám chtěla zprostředkovat první dojmy hned po premiéře, ale den na to jsem zjistila, že kamarádka má v plánu vzít mě na tenhle film znova (trochu komunikačního šumu ohledně mých narozenin...). I když kamarádka se tvářila zklamaně, že jsem už Civil War viděla, byla jsem ve skutečnosti hrozně ráda, že ho uvidím znova. Ne proto, že by se mi ten film tak strašně líbil, ale proto, že jsem věděla, že ucelený názor si budu schopná udělat právě až po druhém shlédnutí. Přece jenom, postav je tam jak na orloji, a každá musí mít aspoň svůj pětiminutový příběh, abychom chápali její postavení v ději. První pochvala za to, že tohle se tvůrcům povedlo. Jasně a stručně nám vysvětlují jednotlivé motivace, které jsou navíc uvěřitelné. I tak v tom ale byl na první zkouknutí pro mě trochu guláš, protože nejsem nijak velkou fanynkou marvelovek obecně a v případě tohohle filmu je prostě lepší znát předchozí filmy.
Na Civil War jsem se těšila hlavně kvůli skvělému předchozímu dílu Captain America: Winter Soldier, který je podle mě jedním z vůbec nejlepších superhrdinských filmů, který jsem viděla. Obvykle není dobře přijímáno, když se filmy/alba/cokoliv z jedné série mezi sebou příliš porovnává, v tomto případě se ale porovnávání nijak bránit nebudu, jelikož vzhledem k provázání filmů by mi to přišlo kontraproduktivní. Takže, je Civil War stejně dobrý jako Winter Soldier? No... Není. Je horší, ale jenom o fous.:) Jede pořád v té "osobnější", či jak to nazvat, rovině, ale už nemůže působit tak "uzavřeně", i když paradoxně ohledně vztahů jde až na dřeň a závěrečná bitka se odbyde jen mezi třemi postavami v uzavřeném prostředí. Právě ono obrovské množství postav a jejich příběhů ale nakonec zabraňuje uzavření příběhu do jednotného kruhu jako v případě staršího sourozence. Není to nutně mínus - díky kvalitnímu zpracování je to vlastně nakonec i úplně jedno, ale zkrátka kdo čekal přenesení atmosféry z Winter Soldier, asi se ne úplně dočkal.
Často se Civil War vyčítá až příliš silná oscilace mezi vypjatými, vážnými scénami a neustálým hláškováním. Toho, pravda, notně přibylo, ale takhle superhrdinské filmy fungují co svět světem stojí a pokud vím, na jaký film jdu, tak bych tohle nepovažovala za mínus - je to jako vyčítat romantické komedii, že je moc o lásce. A když už mluvím o hláškách, tak nový Spiderman je luxusní! Spiderman je jediný komiks, který se ke mě aspoň po kouskách dostal, a tahle nová filmová verze mi přijde zatím ze všech těch pokusů bezkonkurenčně nejvěrnější a nejpovedenější. Tohle byl prostě Peter Parker par excellence.:)
To byly asi všechny hlavní dojmy, o které jsem se chtěla podělit. Mohla bych ještě dodat, že jediné dvě postavy, které vždy vidím ráda, ať se vyskytnou kdekoliv, jsou Clint a Bucky, kterých jsem si tu užila měrou vrchovatou. A upřímně, na první zkouknutí pro mě Clint byl nejlepší postavou na plátně, i když tam byl opět jenom na čtyři minuty a do počtu. A to není spoiler, to je dávno známý fakt...:D Co se druhého jmenovaného týče, tak mi celkem citelně chyběla nějaká hlubší psychologická sonda (Ty dva winchesterovské rozhovory to fakt nevytrhnou. Mimochodem, ještě někdo si všiml, že Steve a Bucky jsou naprosto přesná kopie Deana a Sama?), ale je pochopitelné, že v takhle rozvětveném filmu na to nebyl prostor. A bohužel už na to prostor asi ani nikdy nebude, ale co se dá dělat... Nebo se nechám příjemně překvapit.:D

Amely Sky - Pervym Delom Samolety

Mám pro vás sice rozepsanou reakci na mnou dlouho očekávaný film Captain America: Civil War, ale to bude ještě chvíli trvat, než dopíšu, a tahle písnička mi navíc od včerejška krásně zvedá náladu.:)

Amely Sky je skupina vzniklá na troskách skupiny Atakama, kterou už dlouho poslouchám, i když ji nepovažuju za zrovna top "zboží". Amely Sky se nyní ale vydali trochu experimentovat a pro jeden projekt o válečných letcích nahráli písničku z filmu Nebeský Louda z roku 1945. Film je o třech kamarádech, válečných letcích, kteří se dohodli, že se nezamilují, dokud neskončí válka, a písnička Pervym Delom Samolety je přesně o této jejich dohodě.



My, přátelé, jsme přelátaví ptáci
Jen jedno nás trápí
Na zemi jsme se neoženili
A na nebi ženy nejsou

Protože, protože jsme piloti
Je naším rodným domem nebe
Na prvním místě jsou letadla
No a děvčata
A děvčata potom

Něžný obraz v duši si hlídáš
Chceš navěky dát své srdce
Teď potkáš, uvidíš, zamiluješ se
A zítra přijde rozkaz k odletu

Protože, protože jsme piloti
Je naším rodným domem nebe
Na prvním místě jsou letadla
No a děvčata
A děvčata potom

Abys na cestě své nepotkal smutek
Vzpomínajíc na laskavý pohled
Dohodli jsme se, kamarádi, že se nezamilujeme
Už víc do krásných děvčat

Protože, protože jsme piloti
Je naším rodným domem nebe
Na prvním místě jsou letadla
No a děvčata
A děvčata potom

Jinjer - Words of Wisdom

Už tu dlouho nebyl žádný pořádný nářez.:)
Abych se přiznala, tak jsem nikdy moc nechápala ten hype, co se kolem Jinjer za poslední roky utvořil. (Ale ono dost lidem stačí ke štěstí jenom to, že frontmanka je žena.:P) Ano, nemůžu rozhodně říct, že by mi jejich hudba přišla špatná, jenom pro mě osobně nezajímavá. I přesto jsem ale byla docela zvědavá na jejich avizované nové album, a po vydání prvního klipu se na něj vyloženě těším.:D Konečně jsem asi v Jinjer uslyšela to něco, co na nich ostatní slyší celou dobu. Zpětně mě proto i trochu mrzí, že jsem o pár dní zmeškala jejich brněnský koncert, ale úplně stejné to bylo před půlrokem s Infected Rain, takže už je to vlastně pomalu takové pravidlo...


Slovo je dar
Slovo je meč
Slovo je zbraň, která je vždy připravena na válku
Zmíleně vzaté
Uhlazeně zfalšované
Kopa hoven se prezentuje jako hromada zlata
Filtrované restrikcemi
Destilované pasivní vnímání
Má slova moudrosti
Jdou jedním uchem tam a druhým ven

Ještě nevyřčené, stále nevyslyšené
Štít postavený proti varování a upozornění
Kvůli vědomí, kterému to bylo jedno
Kvůli myslím, které nikdo nenaučil poslouchat
Jdou má slova moudrosti
Jedním uchem tam a druhým ven

Dobytčátka, žvýkejte svou trávu
Z obnovující reklamy
Uši jsou hluché, nenastavené na to
Co je smysluplné a moudré
Spící názor leží v bezvědomí
Pod absurdní ukolébavkou
Je čas, abych ho probudila kulkou
Ze slov moudrosti v mé mysli

Linkin Park - skryté poklady a láska, která nerezaví

Je pravda, že když jsem se naplno vřítila do puberty, byly pro mě naprosto stěžejní kapely System of a Down a Placebo a pravděpodobně by to byly i první kapely, jejichž název bych na vás vychrlila, kdybyste se mě zeptali, koho jsem jako dospívající nejvíc zbožňovala. Ale to jenom proto, že moje láska k Linkin Park se táhne až do roku 2001, takže éra SOAD a Placek ji spíš překryla, ale rozhodně nepřebila. O LP mám například dodnes fanouškovský deníček s fotkami, lístky z koncertů a dalšími relikviemi, napsala jsem o nich neuvěřitelnou spoustu mých prvních spisovatelských pokusů (na horror.cz dodnes visí moje povídka One Step Closer). Obě jejich alba jsem vydržela hodiny a hodiny poslouchat pořád dokola s pohledem upřeným do zdi - schválně, kdy jste si naposledy jen tak sedli a poslouchali hudbu, aniž byste u toho dělali cokoliv jiného? :P
Tohle dlouhé intro má za účel především vysvětlení toho, proč jsem se rozhodla vytasit s tímhle článkem. S Linkin Park jsme se sice postupem času "rozešli", ale dětské lásky prostě nerezaví.:) Ano, zním teď jak "fanoušek-konzerva", ale i u toho rozchodu se musím na okamžik zastavit. Je naprosto v pořádku, že se lidi vyvíjí, je to přirozené a bylo by nanejvýš divné, kdyby se to vyhýbalo hvězdám. LP mnoho lidí obviňovalo z kalkulu, ale natočit další Meteoru nebo Hybrid Theory, to by byl kalkul. Takhle se prostě rozhodli udělat něco jiného, ať se nám to líbí nebo ne, a já se stejně svobodně rozhodla, že se mi to nelíbí. Stejně jako se mi nelíbil jejich útočný postoj vůči fanouškům ("Try to catch up, motherfucker" - Try ketchup, vole.), ale opět chápu, že v jejich situaci bych asi nereagovala o moc jinak.
Na památku mého dětství a rané puberty, které díky LP byly nejen snesitelné, ale místy vyloženě boží, bych tedy teď ráda vyjmenovala pár raritnějších písniček, které podle mě stojí za pozornost a i po letech mají svojí kvalitu.

And One
Začneme něčím temnějším.:) And One má zvuk, který LP používali jen zřídkakdy a zřejmě věděli, proč to dělají. Stejně jako je Hit The Floor šperkem Meteory, je i And One šperkem mezi raritkami. Ale víc než v čemkoliv jiném by v tomto případě platilo, že všeho moc škodí.




Part Of Me
Moje nejoblíbenější z raritek (asi by se tady slušelo poznamenat, že za raritky považuju všechny skladby nevydané na řadových albech). Kdybych měla mluvit o řadových albech z raného období LP, byly moje největší favoritky Place For My Head a Figure.09. Part Of Me k nim podle mě perfektně pasuje - je trochu (trochu víc) patetická, zdravě nas*aná a pro LP tak nějak notoricky typická. A mezi fanoušky často opomíjená...:D


Crawling Demo
Crawling je tak notoricky známá písnička, že slyšet její demo nebylo na první poslech úplně příjemné. Zpětně musím uznat, že bylo správné udělat v ní ty úpravy, které v ní LP udělali, v kontextu celého alba. Sama o sobě je ale demoverze mnohem syrovější, je v ní víc emocí... A moc se mi líbí ten nakonec vypuštěný rapový part.

Super pařba z Brava aneb jak to bylo doopravdy

Při dnešní generální debordelizaci pokoje jsem narazila na stará čísla našeho gympláckého časopisu Řef. A hned jsem věděla, že mám námět na další článek! Aneb dnes zboříme jeden internetový mýtus.:D
Pamatujete na tenhle příspěvek do rubriky Trapasy z Brava?

Určitě ho přinejmenším někteří z vás už zahlédli, po internetu koluje už více jak deset let a já na něj narazila snad milionkrát. A pokaždé házím ostatním hračky do kanálu vyjevením kruté pravdy - celé je to výmysl nudících se puberťaček. Tady vám přímo ze stránek Řefu kopíruju jejich přiznání:

"Zdá se vám to trapné? :) Časopis Bravo to přijal úplně klidně... Jednou v létě jsme neměli co dělat, a tak jsme s ještě dalšími lidmi vymysleli tuhle slátaninu. Bavili jsme se u toho opravdu výborně, o nějakou smysluplnost textu jsme se moc nestarali, protože jsme byli přesvědčeni, že tohle přece neotisknou... I přes naše přesvědčení nám to ale nedalo, protože 'co kdyby přece jenom'...:) A tak jsme občas zašli do obchodu 'Bravíčko' zkontrolovat. To chtělo taky dávku odvahy.:) Ale pak jednoho zářijového dne přišel šok - poznali jsme, že nemožné se stalo možným a náš trapas byl pěkně 'černý na žlutém' v Bravu... Nevíme jak vás, ale nás to teda dostalo a bavíme se tím ještě teď. Příště se budeme asi snažit víc a třeba vyhrajeme i 'hezký dárek'." :) Simi & Ivi"

Prostá slovanská duše

Dnes budeme v trochu vážnějším tónu, ale poté, co vidím zděšení (většinou) z výsledků voleb v řadách mých slovenských kamarádů, už mi to nedá. Je to něco, co si uvědomuju dlouhodobě, a teď je, myslím, ta správná příležitost se o to podělit.
I když si můžeme myslet, že internet nám nabízí možnost nahlédnout do všeho a ujišťuje nás v našich přesvědčeních, nemusí to být vždycky tak. Vlastně v drtivé většině si, i když se snažíme být sebeotevřenější, selektujeme jenom to, co nás zajímá, a zajímáme se především o fakta, která hovoří naším jazykem. Získáváme pak z toho pocit, že hlas "naší strany" je silný, že má pevnou základnu a tudíž i šanci na úspěch. Dodnes si pamatuju to obrovské překvapení a znechucení prakticky všech mých známých i kamarádů, když v prezidentské volbě vyhrál Zeman, zatímco oni byli skálopevně přesvědčení, že "Karel" má vítězství v kapse. Moje rada pro ně tehdy byla jediná - stačilo sledovat novinky. Novinky.cz jsou pro mě zhruba od roku 2008 nejspolehlivějším ukazatelem veřejného mínění, za těch 8 let nezklamaly ani jednou. Jenže to je právě to - novinky.cz jsou téměř pro všechny synonymem žumpy a málokdo by vám řekl něco jiného než "Takový odpad já nečtu; novinky.cz čtou jenom lidi, co mají v hlavě nasráno." Jenže myslet si můžeme v konečném výsledku co chceme, nezmění to fakt, že díky seznamu jsou novinky jedním z (pokud ne rovnou tím nej) nejnavštěvovanějších zpravodajských serverů. Proto to, co se zde objevuje na diskuzích, je něco, co se nezdráhám označit za průkazný vzorek. V práci mi dnes a denně také proudí davy lidí, z nichž většinu bych označila nejradši nějakým hanlivým výrazem ohledně jejich inteligence - ale to je právě to. Průměrný člověk je průměrný. Má průměrné IQ, průměrnou ženu, průměrné děti, průměrné rodiče, průměrné kamarády, průměrnou práci. Jenom plat má podprůměrný.
Jak jsem dnes napsala jedné své slovenské kamarádce, jsem ráda, že u nás teď nějakou dobu volby nebudou. Ta radikalizace společnosti je OBROVSKÁ. Nevím, nakolik si to třeba právě vy, milí čtenáři, uvědomujete, ale je to holý fakt. Nemá smysl teď přemítat nad tím, jestli uprchlíci, EU, NATO, Rusko, kdo vlastně, co vlastně a co si o tom všem myslíme, primárně se musíme smířit s tím, že se změnila situace, a že se změnila dost k horšímu - k horšímu v tom smyslu, že bude čím dál horší domluvit se jedna strana s druhou. Protože obě strany se navzájem ani domlouvat nechtějí. Někde mezi tím vším stojí ta míň početná skupina, do které bohužel patřím i já, která je odpůrcem krátkozrakých řešení a nejradši by, kdyby si všichni dali pár facek, trochu se uklidnili a šli se domluvit jako normální, dospělí lidé. Bohužel doba přestává být dialogu jakkoliv nakloněná.
Slot v jedné ze svých nových písní zpívají: "Sama sebe trhá na kousky, všechno a všechny kolem sebe ničí, neumí jinak žít ta prostá ruská duše." Já bych tu prostou ruskou duši rozšířila tak dál za hranice, protože to podle mě není jenom výsada Ruska. Vůbec celá ta písnička je takovým krásným vystižením části toho, co se teď děje...

Neříká se nám to lehko, jak kdyby větu cosi tížilo

Jste slabý skočit z mostu?

Já a slabý? Vždyť jsem Rus!

Rozumem nás nepochopíte, nejsme východ ani západ

Tady je ruský duch, to je silný, specifický pach

Američan - podstatné jméno, Rus - přídavné jméno

K němu se zadarmo pojí silné sprosté slovo

Vy vedete boj do první kapky krve, my do poslední

To, co vybudujeme natrvalo, beze stopy zmizí

Nejprve konáme a přemýšlet budeme potom

Žijeme jen jednou, po nás ať přijde potopa

Otázka být či nebýt není otázka - let's do it!

Všechny smrtky nepřijdou a jedna nemine

Neumíme žít, ale umíme přežít

Kde červení raci tráví zimu a kdo je pro nás "Kuzmova matka"*

Dokážeme cokoliv... Po bezpráví

A žijeme, abyste pochopili, co nemáte dělat

Co máte a nemáte dělat

Sama sebe trhá na kousky

Všechno a všechny kolem sebe ničí

Neumí jinak žít

Prostá ruská duše

Citlivě, jak vidno, nás podvedl drahý blok NATO

Do země nezemě nás to zaneslo, máte to zapotřebí?

Vaše fuck you je dětské žvatlání na pozadí ruského matu

Jsme v námořnických tričkách a každý jak opice s granátem

Rusové se nedají a neustoupí

Chápeme jenom tehdy, když nás k smrti ubíjejí

Rádi se učíme, ale stejně nenávidíme, když nás učí

Kdo k nám přijde s mečem, ten dostane přes ústa

Jsme nebezpeční, dokud nemusíme moc

A na kamnech, v očekávání zázraku, za hrudníkem božím

Nech nás dělat, jak je libo "a my zůstaneme doma"

Nechat se pokřtít, dokud nezahřmí hrom

Refrén

Raněné zvíře je dvakrát tolik vznětlivé

Teď uvěřilo, že ve válce je jako ve válce

Teď jsme všichni pěchota, devátá rota

Strýčku Same, ty sám jsi ze mě udělal patriota

Kusy idiota, už pochopte

Rusko nelze ohnout, stane se ještě víc červeno-bílo-modrým

A více silným, a jestli bude potřeba, tak raz dva

Vyroste dvouhlavému orlovi třetí hlava

* "ukázat Kuzmovu matku" je v ruštině výraz pro nespecifikovanou výhrůžku; legendárním se stal výrok Nikity Chruščova, ve kterém tato slova byla použita proti Američanům, a Američané si prý následně domysleli, že "Kuzmova matka" označuje nějakou novou sovětskou zbraň (zpětně lze za "Kuzmovu matku" v tomto případě považovat bombu Car, doposud největší vyrobenou jadernou bombu v historii)

"Chilli tofu" aneb můj univerzální rychlý oběd

Předem upozorňuji, že teprve druhý příspěvek do kategorie recepty bude veganský.:) Název jsem dala do uvozovek, protože tahle směska prostě žádný název nemá, já jí pracovně říkám "eintopf", ale to hlavně proto, že je to opravdu prostě směska. Původní recept, který jsem si upravila podle svého, jsem našla kdesi na internetu, když jsem hledala, co mám udělat s tou hromadou chili tofu, které měli v Lidlu v akci a které jsem proto nakoupila do zásoby. Pokud jste fanoušek veganských jídel jako já (nebo jste dokonce vegani, já se zatím řadím pouze do "vegan friendly"), pak vám tu asi neservíruju nic světoborného, pokud ale máte chuť experimentovat, obohatit jídelníček, a třeba se, jako například moje mamka, snažíte zjistit, jak dostat tofu do poživatelné podoby :D, tak by tohle mohlo být něco pro vás.:)

Opět je to snadné jako facka, na 2 - 3 porce je potřeba:

1 kostka tofu (chilli nebo natural, to je celkem v konečném výsledku jedno)
1 velká červená paprika
cca 300 gramů rajčat
1 cibule
sůl, pepř, chilli
další koření dle chuti

Dělali jste někdy lečo? Nebo aspoň základ na lečo? Tady je postup prakticky stejný - nejprve dáme na pánev nadrobno nakrájenou cibuli, necháme lehce zezlátnout a pak přidáme tofu. Až je cibulka krásně zlatá, přidáme nakrájenou papriku, podlejeme vodou a necháme pod pokličkou dusit, dokud paprika trochu nezměkne - ale jde to i bez pokličky, několikrát jsem to vyzkoušela, protože na bytě bohužel nemáme tak velkou pokličku, aby přikryla celou pánev.:D Pak už jenom přidáme nakrájená rajčata, znovu podlijeme a necháme dusit, dokud rajčata úplně nezměknou. Pak už jenom dochutíme dle individuální chuti. Já osobně preferuji kombinaci sůl, pepř, chilli (je celkem jedno, jestli rozdrcené papričky nebo nějaká omáčka, záleží na náladě) a česnek (granulovaný, čerstvý nesmím). Jako příloha je nejlepší rýže.:)

Snové vítězství

Trochu váhám, jestli můj dnešní příspěvek z osobního soudku bude někoho zajímat, ale na druhou stranu... Už jsem sem dala i horší blbosti.:D
Už od mala mám hodně živé sny a často si je pamatuju. Na základě několika z nich (vlastně jich bylo docela dost) jsem pak napsala i nějaké povídky. Proto mě překvapilo, když jsem zjistila, že ne každý to tak má, naopak docela dost lidí mi řeklo, že si buď sny vůbec nepamatují, anebo jsou to všechno takové nesouvislé blázniviny. No, ne že bych takovým lidem nezáviděla, když se mi zrovna zdá nějaký horor - což se stává na můj vkus častěji, než by mi bylo milé, ale od té doby, co jsem se trochu přestala stresovat, to značně umínilo - ale co když právě z nějakého snu může být fajn příběh? Nebo co když se jednou za čas zjeví takový sen, na jaký jsem měla štěstí dnes nad ránem, po kterém vstáváte s širokým úsměvem a vynikající náladou? To je přece taková škoda, že je někdo o tohle ochuzený! :)
Musím se přiznat, že dnešní sen půjde do mojí zlaté snové vitrínky. Takovou radost mi naposledy udělal snad ten sen, kdy mi bylo nějakých 12 let, mimo jiných oblíbenců jsem tehdy bezmezně zbožňovala Jona Bon Joviho, a právě o něm se mi zdálo, že mě ošetřoval, když jsem se připletla do autonehody. Dnešní sen ani už pořádně nevím, od čeho začal... Respektive vím, že nějaký začátek měl, ale právě ten mi zrovna neutkvěl.
Přesněji si ho vybavuju až od momentu, kdy jsem jela na kole v peletonu závodníků. Vím, že i když jsem jela sama za sebe, tak do závodu jsem nastoupila "pod jménem" jiného sportovce. Tím byl mimochodem celý sen ještě vyšperkovaný - onen sportovec skutečně existuje, akorát nejezdí na kole.:D A letos zažívá ve svém sportu dost mizernou sezónu, a jelikož já ho mám vlastně fakt ráda, tak bych mu jakýkoliv úspěch hrozně přála (tak, a teď jsem těm z vás, kteří mě trochu znají, asi i docela dost napověděla, o koho se jedná :D). Vím, že do závodu nemohl nastoupit, protože na něj kolegové udělali nějaký prank - vlastně v tom závodě o nic velkého nešlo, nebyla to olympiáda ani žádné mistrovství - prostě si jen velká banda lidí, kteří mezi sebou docela dobře vychází, uspořádala závody.
No, takže jsem se tedy držela někdy na konci první půlky, pak jsem se začala trochu přibližovat k těm nejlepším... A zaslechla jsem kohosi povídat si o tom, že moje kolo není tak dobré jako kola ostatních a že i když bych na to možná měla, získat nějaké dobré umístění, tak mi to moje kolo prostě nedovolí. Pamatuju si, že jsem cítila, že mi kola skutečně nějak moc dobře na silnici nesedí a že mi to bylo líto, ale říkala jsem si, tak na to šlápnu, dokud to půjde, tak prostě pojedu na plné pecky. A ono to šlo! Představte si tu první vlnu radosti! :D Sice se mi jelo místy vážně těžce, dvakrát jsem se málem pěkně vymajzla, ale nakonec jsem nechala soupeře daleko za sebou a do cíle jsem dojela s obrovským náskokem. Tak velkým, že ostatní se ještě ani do cíle neblížili - jenom jsem zkrátka spadla z toho kola a nadšeně vykřikla, že se to povedlo. V cíli jsem byla úplně sama, o to víc jsem si ale užívala následný odpočinek. A když dorazili i ostatní a začali mi gratulovat, nemělo to absolutně žádnou chybu.
Mimochodem, perfektní perlička na závěr bylo, když se mě jedna ze soupeřek zeptala: "A za koho jsi jela? Za XY? Tak to je super, ten si ten úspěch taky zaslouží." - Ano, byl to velmi divný závod, kdy se můj výsledek počítal do jeho statistiky, ale na tom nesejde.:D Byla jsem prostě šťastná jako blecha a vydrželo mi to po celý den, jako kdybych ten závod vyhrála doopravdy.:)

Crazy Town po...kolika že to vlastně letech?

Mám pro vás připravený sice článek o jednom mém oblíbeném filmu, ale ještě než se dokopu ho dokončit, dáme si další z hudebních tipů.:)
Na Crazy Town si z mé generace musí pamatovat každý, a kdo tvrdí, že ne, tak buď kecá, nebo si ještě nestihl vygooglit (respektive "vy-youtubit") Butterfly. Jeden čas jsem tu písničku taky měla ráda, jako asi 90% ostatních, dneska už bych jí ani slyšet nemusela. Ale měla jsem fakt ráda pilotní singl z druhého alba Crazy Town, Drowning:



Neznám příběh za touhletou písničkou, ale pro mě je to dodnes emocemi napěchovaná výpověď jedněch one-hit wonders. Am I drowning, am I fading away? Or am I living up to all your dreams that made me this way?
Bohužel v době, kdy tehle singl vyšel, už dávno frčeli Linkin Park a Crazy Town si původně v rámci nu-metalu jméno neudělali, takže na tomhle hřišti jim to nemohlo projít už jenom z principu. A Dark Horse samo o sobě není kdovíjak dobré album, takže populární jméno vzalo hodně rychle za své.
Nedávno jsem si na Crazy Town znovu vzpomněla a říkala jsem si, jakpak asi dopadli. Tušila jsem, že se rozpadli, ale poslední dobou je to jeden comeback za druhým, co když se i Crazy Town vykopali ven z hrobu? No a ono že jo - v naprosté tichosti, bez nějaké větší pozornosti (ale také bez většího proma) si Crazy Town (respektive to, co z nich zbylo, tedy oba frontmani) minulý rok vydali minialbum The Brimstone Sluggers. Takový zvuk, který na něm představili, by od nich nečekal skoro nikdo. Ale jaký je ostatně zvuk Crazy Town? Veřejnost je má zakódované pod Butterfly, ze kterého ale trčí Red Hot Chili Peppers na všechny strany. První album jsem, přiznávám se, neslyšela - a druhé album je zvukově dost nesourodý miš maš. Po téměř deseti letech tu teď máme cosi mezi elektronickou hudbou, rapem a kdo ví čím ještě. A víte co? Ono to báječně funguje!
Silně pochybuju, že Crazy Town vůbec ještě někdy udělají aspoň malou dírku do hitparád. Ale osobně teď aspoň vím, že někde po světě běhají lidé, kteří měli fakt potenciál - jen se našli hrozně pozdě.