úterý 5. července 2016

Jak jsem byla tam, kde je nebe

Znáte to, když se vám něco (nebo v tomto případě někam) hrozně nechce a pak je z toho zážitek na celý život? Tak to byl přesně koncert Slot na Topfestu v Piešťanech. Stalo se to 1. 7. 2016 a kromě koncertu bylo všechno celou dobu totálně proti mě.
Ne že by se mi nechtělo vidět Slot. Tohle říct by bylo rouhání.:D Ale nechtělo se mi kvůli tomu cestovat kamsi na Slovensko, když se mi to křížilo s tradičním týdnem na chatě. V pátek téměř šestihodinová cesta ze Slap do Brna, domů jsem dorazila v deset, a ráno zase hezky vstávačka a šup na bus do Bratislavy. No a tehdy začala úžasná série průserů a skoro snad i naschválů. Autobus přijel už do Brna z patnáctiminutovým zpožděním a během cesty jsme dalších patnáct minut nabrali. Takže z mého pohodového času na přestup na vlak se stal hodně krutý závod s časem. Který bych bývala vyhrála i tak - sice bych měla jenom tři minuty na to, abych se dostala ze zastávky MHD na správné nástupiště a znamenalo by to koupit si lístek až ve vlaku, tedy s přirážkou, ale věděla jsem, kam poběžím, takže bych to bývala stihla. To by se ale milý řidič trolejbusu nesměl cestou mimo zastávku stavovat pro kamaráda a kafrat s ním celý zbytek cesty, takže jsme na místo přijeli s tříminutovým zpožděním. Zkusila jsem to hecnout i tak, co kdyby - a vyběhla jsem na nástupiště přesně ve chvíli, abych viděla, jak můj vlak odjíždí.
Nešlo jen o ten vlak a blbý řetěz zpoždění. Šlo o to, že jsem spolu s dalšími fanoušky měla mezi půl pátou a pátou naplánovaný sraz. Chtěla jsem do Piešťan dorazit už ve tři, abych měla čas v klidu dojít do areálu, postavit stan a dojít se kouknout po merchi Slot, o kterém mi ostatní dali echo, že ho nakonec přivezli - a třeba se pokusit narazit i na samotné Slot. Jenže místo toho mi tu hodinu a půl bylo souzeno tvrdnout v Bratislavě... Autobus naštěstí už zpoždění neměl a do Piešťan jsme dorazili na čas. Bylo čtvrt na pět a měla jsem pořád šanci dorazit do areálu na čas - jen kdybych stihla kyvadlovou dopravu. Nikde jsem ale neviděla žádné označené stání, šla jsem se proto podívat do nádražní haly a poté na zastávku MHD. Nic. Vydala jsem se proto odevzdaně na cestu a napsala známé, se kterou jsem měla sdílet stan, že musím pěšky a ať pro mě dojde, protože netuším, kudy jít. Udělala jsem pět kroků a napsala tři písmena a okolo mě projel autobus s obrovským nápisem "Topfest"... Údajně měl vyjíždět z té zastávky MHD, ale přísahám, že odtud opravdu nejel. Abych to zkrátila... Zvládla jsem se cestou dvakrát ztratit a do areálu jsem tak dorazila v půl šesté. O dvě a půl hodiny později. Naštěstí na festivalu bylo málo lidí a díky strašlivému vedru jich byla většina zalezlých. Slot navíc nikdo neznal, takže první řada v ohrožení nebyla - dokonce i ten stan jsme stihli postavit, i tričko jsem si stihla dojít koupit (a rovnou se do něj převléct, protože kvůli těm celodenním honičkám jsem byla totálně propocená).
V první řadě jsme se postupně sešli se všemi, kteří měli přijít na ten sraz, takže jsem aspoň rovnou všem vysvětlila, co se dělo.:) A protože jsme měli spoustu času, došlo nejen na focení, ale i na přidělání nápisu, který slečna, sdílející se mnou stan, aktivně vyrobila a přinesla.