Z brigádnického deníčku: Vánoční trhy

Držela jsem se s dalším vánočně laděným článkem dlouho, ale už je na něj nejvyšší čas, jsme dva týdny od první adventní neděle, ale všude se stejně tváří, jak kdyby Vánoce měly být zítra.:D Tentokrát to bude taková krátká historie o nejlepší brigádě, jaká mi kdy zkřížila cestu, a zároveň se třeba něco dozvíte o tom, jak někdy zajímavá, někdy nevděčná, někdy naopak boží je práce prodejce na vánočních trzích. Po téměř šesti letech zkušeností mám spoustu postřehů a zážitků.:D

1. kapitola: Hurá, mám brigádu!
Víte, jak se říká, že všechno zlé je pro něco dobré? Tak ono na tom opravdu něco bude. Kdybych na jaře 2010 neabsolvovala naprosto šílenou brigádu na Floře Olomouc, ze které mám beze srandy dodnes trvalé následky v podobě poškozených nervů v pravé noze, tak bych neměla do životopisu poznámku "zkušenosti s prodejem na stánku" a brigáda na vánočních trzích by mě téměř jistě minula. Byla zima 2011 a já byla nadšená, že jsem konečně našla při škole aspoň krátkou brigádu, která mi před Vánocemi trochu vylepší rozpočet. Co bylo ještě lepší - nebyly to klasické trhy venku na náměstí, ale trhy na výstavišti, takže žádné mrznutí! Zkrátka win-win.
Jelikož náš stánek nabízel sportovní outletové zboží, znamenalo to samozřejmě našprtat se aspoň základní informace a poučky - i tak to byla legrace na 10 stránek. Ale má to nesporné výhody v praktickém životě - když jdu například kupovat zimní bundu nebo výbavu na sport, vím přesně po čem jdu a na jaké hodnoty se zaměřit.:) Manuál, který jsme dostali, zahrnoval i pár pravidel ohledně chování k zákazníkovi. Některé poznámky byly vážně vtipné ("Zákazníkům zásadně VYKÁME! I třináctiletá rozmazlená holka je pro vás "slečna"...).:) No a taky prodejci i zákazníky nenáviděné pravidlo každého zákazníka pozdravit a zeptat se ho, jestli něco nepotřebuje - já vím, že drtivé většině lidí to vadí a za těch 5 let už umím i odhadnout, kteří to jsou, ale bohužel takhle to dnes prakticky všichni zaměstnavatelé vyžadují a je pravda, že to má svoje opodstatnění. Spousta lidí by si totiž radši ukousla jazyk, než aby se například zeptala prodavače, jestli by náhodou neměli třeba větší číslo. A jak máme správně zdůrazněno v manuálu, s takovým zákazníkem pak odchází nejenom tržba, ale i naše provize...

2. kapitola: Stavíme a připravujeme
Stánek se vždy připravuje den před zahájením trhů. Stavit ho naštěstí doslova nemusíme, od toho je samozřejmě najatá firma. My jenom ve čtvrtek ráno (trhy začínají vždy v pátek) brzy dáme sraz na obchodě, naházíme mnoho a mnoho krabic do dodávky, přihodíme k nim rozmontované štendry a další super neskladné věci a odvezeme na místo, kde je zase hezky naházíme kolem stánku a následujících bezmála 10 hodin se snažíme dát tomu nějakou fazónu. Je to jediný den, kdy opravdu mrzneme, protože dveře jsou kvůli stavění stánků neustále otevřené, takže se luftuje skutečně důkladně a v celé hale se proto ani netopí. Naštěstí automat na kávu je vždy připraven zahřát a prodejci s jídlem, kteří jako jediní musí chtě nechtě být venku, před dvěma lety konečně vytušili prodejní potenciál a někteří začínají vařit už právě ve čtvrtek, takže máme i kde se najíst nebo kde si dát svařák na zahřátí. Dokud to takhle nefungovalo, jistily to chleby se vším možným a jiné věci, které se dají jíst studené.
Zboží se vždy musí při vybalování zkontrolovat a přepočítat, jestli nic nechybí ani nepřebývá, pak od každého kusu vystavit na ramínko a zbytek dát do skladu pokud možno tak, aby to mělo nějakou logiku a řád. Zní to trochu složitě, ale je to ta jednodušší část. Ta horší nastává, když se to má všechno do stánku vejít a taky vystavit tak, aby bylo pokud možno všechno vidět, i co se týče označení. A stejně se to pak během trhů ještě několikrát změní...:D

3. kapitola: Prodáváme
Jelikož jsem na stánku vždy odkroutila hlavně všední dny, tak jsem žádné velké tržby většinou nezažila - ty se odehrávají o víkendech, kdy si tam občas opravdu skáčeme po hlavách. V týdnu je ale na trzích lidí maloučko, někdy je to až trochu o nervy, protože člověk se pak cítí hrozně bezprizorní. O to větší radost pak je, když se nějaký obchod zadaří.:D
Jak si asi všichni umíme představit, tržby rok od roku klesají, i když se nám občas v televizi snaží tvrdit opak. Respektive my jsme klesali první roky, pak jsme spíš stagnovali, každopádně to žádná hitparáda nebyla. Já si všimla hlavně jedné věci - jak se čím dál víc rozevíraly jakési nůžky mezi nakupujícími. Jsou buď lidé, kterým nevadí nechat u nás útratu dva tisíce a více, nebo jsou lidé, kterým přijdou rukavice za 150 korun předražené. Ta zlatá střední cesta mezi tím zvládla za pět let prakticky umřít.

Z pozorování pokladní a průvodce

Díky stránce Přiznání průvodců jsem si utřídila docela dost postřehů a poznatků ohledně práce pokladní a průvodce a v neposlední řadě také charakteristických rysů návštěvníků. Tentokrát si dáme kolečko s návštěvníky z cizích krajů.:)

Mysleli jste, že nejhorší jsou Rusové? Já si to myslela taky, a rozhodně jsem si to nemyslela neprávem, ale kdepak. Co se týče arogantního chování a neochoty mluvit jiným než rodným jazykem, překonávají je Poláci. Než jsem si toho všimla, několikrát se mi podařilo zopakovat trapas, kdy na mě nově příchozí bez pozdravu vyštěkl "Dva bilet" a hodil po mě tisícovku... Já automaticky podala ruštinu a následoval uražený výraz a další vyštěknutí "Polski".

Jak na zmiňované stránce Přiznání někdo trefně poznamenal, Poláci aspoň jenom předstírají, že nerozumí, ale Maďaři doopravdy netuší. Za poslední rok jsem potkala jenom dva Maďary, kteří uměli anglicky natolik, aby se s nimi dalo domluvit. Ne že by neuměli žádný cizí jazyk, ale s němčinou tu bohužel moc nepochodí... Ale zase se snaží domluvit rukama nohama, takže se vždycky dobereme kýženého výsledku.:D

Kdo mě trochu nepříjemně v jednom ohledu překvapil, jsou Slováci. Už jsem se na to několika svých slovenských kamarádů ptala a všichni byli stejně překvapení jako já a nechápali, proč to dotyční turisté dělají. Totiž žádný jiný národ (a že si na to schválně dávám pozor, opravdu to tak je) nedělá to, že nejprve oznámí, jak je to hrozné, že nemáme euro, protože v těch našich mincích se vůbec nejde vyznat (a pro jistotu to většina řekne víckrát) a poté vysype před pokladnu s rachotem několik mincí, ať si to v tom najdeme sami, protože oni nepoznají, jaká mince je která.

Velmi milí, ale zároveň velmi nároční na komunikaci jsou jižani, kteří umí anglicky zhruba stejně jako ti zmiňovaní Maďaři - konkrétně mám na mysli Italy a Španěly. Jakmile někdo po mé otázce "Which language would you like for your tour guide text?" nechápavě vyvalí oči nebo odpoví "No", podávám automaticky španělštinu a kupodivu jsem se ještě nespletla.:) Ale speciální kruh pekla je vyhrazen pro španělské erasmáky, jejichž poznávacím znamením je výraz raněné laně s downovým syndromem. Chodí v houfech po deseti a více lidech, platí každý zvlášť kartou nebo velkou bankovkou a jsou schopní půl hodiny zkoumat ceník, aby se vzápětí zeptali "chau mač".

Někdy se budu muset někoho v cizině zeptat, co je typické pro výletující Čechy...:D