Je zvláštní, že druhý díl má v podstatě stejné bolístky v logice děje, jaké měla už jednička, ale z nějakého důvodu mi tentokrát vadily natolik, že jsem nebyla ochotná - nebo lépe řečeno schopná - je přehlédnout. Když jsem si sesumírovala všechna pro a proti a párkrát si o tom, co jsem viděla, popovídala s ostatními, došla jsem k několika závěrům, proč to tak bylo:
1) Second hand embarassment. Čeština pro to bohužel nemá tak přesný výraz jako angličtina, znamená to, že je vám stydno z toho, co vidíte - nemusí to nutně být trapno-humor, zkrátka je vám to, co vidíte, hrozně nepříjemné, stydíte se i za protagonisty a přejete si, aby to co nejrychleji skončilo. Už si přesně nepamatuji, jaká místa to byla, ale vím, že jsem tenhle pocit zažila u Anděla Páně 2 nejméně dvakrát.
2) Nedodržení charakteru. Chápu, že stejně jako v případě jedničky, i tady mělo být hlavním východiskem napravení nebo zmoudření samotného Petronela, bohužel k němu došlo za cenu toho, že Uriáš byl do role "nepřítele" postaven dost na sílu a jeho počínání zejména ke konci nejeví žádné pořádné známky sebereflexe a tudíž nepůsobí ani logicky.
3) Neprolnutí nebe a země. Zatímco v jedničce se nebe i země na kratičký okamžik potkají skrze setkání s Maxmiliánem a výpravou za záchranu Dorotky, což jenom podpoří přirozené doplutí k hlavní pointě příběhu, Magdalena ze dvojky - byť sama na tom vinu téměř nemá - akorát hlavní dvojici rozhádá (což navíc nepůsobí zrovna dvakrát přirozeně, viz bod 2) a z Anežky se z postupujícím dějem stává akorát takový nechtěný přívazek.
I přes tyhle výhrady jsem ale moc ráda, že se novému Andělovi v kinech daří a velmi mu tento úspěch přeju. Nebýt pro mě nedostižné jedničky, kterou umím pomalu nazpaměť, určitě bych byla také nadšená, a objektivně musím uznat, že takhle dobrý film se u nás už dlouho neurodil, notabene v kategorii pohádka. Ale provázanost s jedničkou je tak zdůrazňovaná - některé scény jsou prakticky totožné slovo od slova - že nejde se od ní odtrhnout, i kdybych sebevíc chtěla, a tak na ní nemůžu zapomenout a užít si dvojky jako samostatného filmu. Nehledě na to, že dvojka v konci jedničku vlastně popírá - však Bůh sám v prvním filmu na Petronelovu otázku, co se stane s nenapravenými hříšníky, sám odpovídá: "Těch už se ujme světská spravedlnost. Možná je napraví. A možná projdou naší nebeskou bránou." No a ve dvojce si najednou Uriáš přijde pro Košťála a rovnou ho vrzne do pekla. Přitom stačilo, aby Košťála třeba ze samého rozčilování nad tím, že mu vytoužená mladá vdova utekla, jednoduše trefilo...:D
Kdybych měla na závěr vypíchnout ty dobré věci, kvůli kterým jsem nakonec dala Andělovi Páně 2 na čsfd 3 hvězdičky, tak by to bylo už zmiňované nebe - zejména výměna Matěje za Annu byla velmi povedená, stejně jako doplnění role Josefa, a v nebi se také udál podle mě nejlepší fór celého filmu (abych kdyžtak nezkazila překvapení těm, kdo ještě neviděli - scéna s identitou druhé duše z očistce). Naprosto kouzelná byla taktéž trojice pozemských zlodějů, Taclík byl jako zhýralý anděl strašně rozkošný, u Lišky je obdivuhodné, že se v rolích idiotů ještě nepřehrál, a z Majera šel místy skoro strach.:) Také postava už zmiňovaného Košťála byla ve všech směrech správný záporák, škoda jen, že v konečném výsledku byl tolik "bezzubý", klidně mohl "zlobit" trochu víc.
