sobota 28. ledna 2017

Jak se žije s kočkou, když jste "pes" :)

Dnes bych vám chtěla představit člena domácnosti, kterého jsem náhodou získala jako společnost.:)
Celý život jsme měli doma jednoho nebo dva psy. Měli jsme sice i kočky, ale všechny od nás postupně odešly, byla to vlastně taková polodivoká stvoření, kterým bylo nejlíp někde na poli. Ne že bych kočky neměla ráda - mám ráda v podstatě všechno živé. Jen jsem zkrátka vždycky byla spíš psí člověk.
No a najednou už přes rok bydlím s kočkou, o kterou se navíc budu muset víc jak měsíc sama postarat.
Nemám lepší fotku, ale tahle pro představu bohatě stačí.:D Na mém gauči, respektive na mých věcech, se zkrátka válí nejčastěji a zřejmě ráda. Jmenuje se Lisa, ale já jí nejsem schopná říct jinak než Líza nebo Lízinka, čímž její skutečnou paničku trochu vytáčím...:D
Asi si říkáte, jak mě tenhle krásný uzlíček může způsobovat jakékoliv nepříjemnosti? Problém je, že kočička je vlastně pes. Akorát v těle kočky a s některými manýrami kočky. A to je pak teprve veselé soužití. (Strašně lituju toho, že se nám nepodařilo natočit, jak krásně umí aportovat. Kdykoliv jsme vytáhli foťák, okamžitě jí začal zajímat mnohem víc než to, co měla aportovat. A ano, skutečně tím myslím to, že chytne do tlamy věc, kterou jí hodíme, přinese nám jí, složí k nohám a začne nadšeně vrnět nad tím, jaká je šikovná.)
Toho nadcházejícího šestitýdenního soužití se obávám ani ne tak kvůli sobě, ale právě kvůli kočičce. Protože vím, že má svoje zvyklosti a vyžaduje určité věci, a já zkrátka nevím, jestli jí budu schopná vyhovět. Například je extrémně kontaktní a vyžaduje skutečně dlouhé, dlooooouhé mazlení. Nebo si prostě jen tak na člověka lehnout a nejlépe celou noc na něm prospat. Zatímco já mám na tohle náladu vždycky jen po určitý omezený čas. Pak už se zkrátka k další hře nebo muchlání nepřinutím, i když se sebevíc snažím. A mohla bych takto pokračovat donekonečna... Nejhorší je, že já mám ráda jí a troufám si říct, že kočička má ráda mě. Jen se trochu bojím, aby do jara nezměnila názor.:D Určitě se pak "pochlubím", jak nám to spolu šlo.

pondělí 9. ledna 2017

To nejlepší z roku 2016 podle last.fm

Nevím, jestli to last.fm zavedlo už loni nebo teprve letos, já jejich rekapitulační žebříčky každopádně objevila teprve teď a rozhodla jsem se jejich prostřednictvím zpracovat tradiční rekaputilační hudební článek. Jdeme na to.:)

Asi těžko někoho překvapí, že mým nejposlouchanějším interpretem jsou Slot, nejposlouchanějším albem Septima a nejposlouchanější skladbou Tuda, Gde Nebo právě z tohoto alba. Příběh má tahle skladba celkem vtipný. Kirill Nemoljajev, producent Septimy, měl pocit, že je album příliš temné a dal Slot domácí úkol, aby napsali něco, čím ten pochmurný setlist trochu rozbijou. Vznikla z toho asi nejoptimističtější písnička, kterou jsem za poslední roky slyšela. Ale trochu mě "urazilo" Kirillovo konstatování, že na jeho vkus je moc veselá, ale že se určitě najde jistý typ lidí, kterým se bude líbit. Nevím, co tím jako myslel...:D


"Prostě se rozhodli - zítra vyrážíme na pochod na vrchol. Bez příprav, bez horolezců, rychle vyrazili a rychle odešli tam, kde je nebe..."

Podle počtu nových přehrání jsou mým objevem roku Kamelot. To má především spojitost s tím, že jejich písničky z alba Haven používám jako inspiraci při psaní jedné rozpracované povídky, ale po několikerém poslechu taky musím uznat, že to vůbec není špatná deska, i když mě na první poslech tolik nezaujala.

 

Trochu nečekaným zjevením v tomhle celoročním žebříku jsou The Offspring. A v čem že si získali primát? Pouštěla jsem si je nejčastěji "on repeat", tedy několik písniček v jednom tahu. Nejúspěšnější byla Come Out And Play - což je pro mě snad ještě překvapivější než ti Offs jako takoví.:D Je sice pravda, že kdykoliv mi je náhodné přehrávání nabídne, nemám to srdce je přeskočit, i kdybych měla tisíckrát chuť pustit si něco jiného, ale že je poslouchám až tak často...:D


Na závěr bych jenom krátce zmínila album, které se sem nemohlo stihnout dostat, protože vyšlo až těsně před koncem roku - You Can't Kill Us od Icon For Hire. Jestliže jsem o jejich debutu řekla, že je to nejlepší debut od dob Hybrid Theory, pak o You Can't Kill Us by se dalo říct, že takhle by Minutes To Midnight znělo, kdyby si Linkin Park nezačali procházet druhou pubertou a radši udělali album s fanoušky a pro fanoušky. YCKU jsem se bála hlavně proto, že jak IFH postupně vydávali jednotlivé songy, začali po chvíli znít neuvěřitelně repetitivně a ublíženecky. Finální seřazení písní na albu je ale tak skvěle promyšlené, že nejen, že se tento dojem ztrácí, ale album navíc působí krásně jednotně.