středa 14. června 2017

Maniak (Freeway)

Není to tak dávno, co byla velká móda předělávat pohádky do moderního fantasy hábitu. Přiznám se, že to nebyl úplně můj šálek piva. Když už parafrázovat pohádky, tak jako Matthew Bright ve své režisérké prvotině Maniak z roku 1996! Předem upozorňuju, že to nemusí být pro slabší povahy. Dodnes je mi záhadou, jak se tenhle film dostal do programu TV Nova, odkud jsem si ho před dlouhými a dlouhými roky nahrála...
Co by se stalo, kdyby se Karkulka narodila v sociálně vyloučené oblasti kdesi v řiti USA? Jmenovala by se Vanessa Julia Lutz a v patnácti by toho měla za sebou tolik, že by mohla vydat pořádně obsáhlé memoáry - pokud by samozřejmě uměla číst a psát, což naše milá hlavní hrdinka neumí. Chtělo by se říct, že to do diváka Bright sype od prvních minut filmu, ale v tomto případě to není pravda, ona ta první nálož přijde už s titulky, které jsou nejen geniálně zpracované graficky, ale především je doprovází hudba mistra z nejpovolanějších - Dannyho Elfmana.


Podle téhle úvodní sekvence by asi jen malému dítěti nedošlo, že vlk bude pořádný úchylák a Karkulka nebude žádné nevinné poupě. A tak se příběh začíná ve chvíli, kdy jsou Vanessini rodiče zatčeni - matka za prostituci a otčím za přechovávání drog - a Vanessa se rozhodne, že než další měsíce v pěstounské rodině, to se radši pokusí vyhledat babičku, kterou nikdy v životě neviděla a která pravděpodobně ani netuší, že vůbec nějakou vnučku má. Na své cestě lesem, tedy, na dálnici, potkává vlka - charismatického psychologa Boba, který jí nabídne odvoz a po cestě postupně odhaluje démony Vanessiny minulosti i současnosti. Vzpomínáte, jak jsem řekla, že vlk je pořádný úchylák? Pod přívětivou maskou Bob ukrývá své pravé úmysly - znechucení stále stejnými příběhy "lidské spodiny", touhu mstít se a... Nekrofilii. V tomto momentě se pohádka přehoupne do zajímavé sociální sondy - má vůbec patnáctiletá ztracená existence, která byla více než desetkrát trestána za krádeže, žhářství a prostituci šanci dokázat, že ona není tím, koho by se měla společnost obávat?
V hlavních rolích tohoto původně televizního filmu doslova září Reese Whiterspoon (tehdy dvacetiletá) a Kiefer Sutherland. Ano, o obou jsem věděla, že jsou to skvělí herci, ale sakra, tohle je NĚCO! Nemám dost slov obdivu, abych vyjádřila, jak úžasně jim tyto role sedly - což je v obou případech stejně děsivé. Ve vedlejších rolích se zde mihnou ještě například Brooke Shields, Brittany Murphy nebo Allana Ubach. Poslední jmenovanou, o které jste pravděpodobně nikdy neslyšeli, zmiňuju především proto, že ten filmový svět je neuvěřitelně malý - zatímco v tomto filmu hrají Allana a Reese spoluvězeňkyně, obě navíc pořádné psychopatky, jen o pět let později se sešly jako nejlepší kamarádky ve filmu Pravá blondýna. Svět je zvláštní místo.
Jako každá správná pohádka, i tato musí mít dobrý konec, který je ale vykoupen spoustou krve a nechutnosti. Je mi opravdu líto, že nám film nenabídl výraz Ameriky poté, co zjistili, že Vanessina verze byla pravdivá - o to větší prostor ale na druhou stranu zůstává pro fantazii. A ostatně, on to ani dobrý konec po uvědomění si všech pro a proti není - film až příliš naturalisticky ukazuje život ve Vanessině sociální bublině, než aby divák snad uvěřil, že na tuhle Karkulku čeká nějaký dobrý život.

neděle 4. června 2017

Ignea - The Sign of Faith

O ukrajinské kapele Ignea jsem se tu už jednou zmiňovala, když jsem doporučovala jejich singl a vůbec první videoklip k písni Alga. Po docela dlouhé době jsem se konečně dostala i k tomu, abych si pustila jejich debutové (respektive pod názvem Ignea debutové) album The Sign of Faith a dopředu musím konstatovat, že mě nezklamali. Možná právě proto, že jsem si udržovala určitý odstup a říkala si - jo, Alga je hodně fajn, ale přece jen je to začínající kapela, radši čekat méně než více.
Už ale druhá vlaštovka ukázala, že klidně můžu čekat "něco víc". Krátce po prvním singlu spatřilo světlo světa lyric video k písni, jejíž už samotný název vzbuzuje jistou kontroverzi - Şeytanu Akbar (Satan je velký). Po ruské okupaci Krymu, která je obsahem Algy, si tak Ignea vzala na paškál další velké téma současnosti - islámský terorismus. A bylo jasné, že tihle pánové a dáma se toho nebojí.


Ještě tu musím vyzdvihnout to naprosto úžasné surrealistické video. Tenhle případ mi pomohl uvědomit si extrémní ožehavost právě islámu a terorismu - strašně ráda bych se o tohle video podělila na sociálních sítích, ale za ten shitstorm mi to asi nestojí.
Jak tyhle dva singly a název alba napovídají, náboženství je téma, které prostupuje celou deskou a uzurpuje si pro sebe nejvíc prostoru. Islám nebo křesťanství, tahle skupina má zkrátka nevyřízené účty se všemi. Lehce se pak skrze ně dotýká ještě například otázek ženských a vůbec lidských práv, války a dalších přidružených témat.
Jako zjevení působí předposlední píseň How I Hate The Night, která se koncepcí hudby i textu naprosto vymyká zbytku alba a v klidu by mohla zaznít na soundtracku k Pánovi Prstenů nebo podobně laděném filmu. Je to rozhodně velmi příjemný výlet do odlišných vod, který ale určitým zvláštním způsobem do zvuku alba přesto zapadá. A zároveň je to takové romantické, klidné nadechnutí před závěrečným zničením - písní Leviathan.
Takže tímto krátkým hodnocením chci v podstatě jenom znovu říct to, co jsem se snažila říct už posledně - jestli máte jenom trochu rádi metal, dejte Ignee šanci. Tahle skupina má rozhodně ještě hodně co říct.