Je to tady, dámy a pánové.:) Po opravdu dlouhém několikaměsíčním čekání vyšel nový klip od Igney a je to paráda. Miluju klipy a písně se společným konceptem, a podle toho, co skupina prozradila, čeká nás v brzké době navázání na příběh, který video představuje - otázka je, jestli v konceptu budou pokračovat klipy, album, obojí nebo něco úplně jiného.
Dávné proroctví se mi zjevilo
Že zemřít mám rukou po moci dychtícího dvojčete
Ještě tolik toho zbývá učinit, dokud jsem královna
Ať to stojí cokoliv, postavím se osudu, zvítězím
Svolejte všechna dvojčata v království a zabte je
Řežte hrdla, vyvrhávejte vnitřnosti a zastrašujte
Ať jsou varováním pro každého, kdo předstírá
Jejich duše a těla čekají na mé muže smrti
Promiň, má repliko, musíš zemřít
Pro dobro našich lidí a prosperitu naší země
Něžně tě podříznu bez náznaku ostychu
Tvou oběť já a můj národ budeme bránit
Královna umírá
pátek 14. září 2018
sobota 8. září 2018
Nahoru dolů aneb psychické nemoci kolem nás
Po opravdu dlouhé době mě něco přimělo napsat nový článek. A nebude to ledajaký článek. Je to reakce na jiný článek, který spatřil světlo světa v létě a najdete ho TADY.
Abych vás ve zkratce uvedla do děje, odkaz vede na blog Bipolárny svet, který před rokem založila moje bývalá spolubydlící Romana poté, co jí byla diagnostikována bipolární afektivní porucha, a vřele ho doporučuji k přečtení. Ať už se s psychickou nemocí potýkáte osobně nebo ve svém okolí, nebo je to pro vás pole neprobádané a jste jenom zvědaví.
No a na tomto blogu se jednoho dne objevil článek, který byl celý věnovaný mě. Byl to šok a nemohla jsem tomu uvěřit. Kdo by proboha psal o mě, však já jsem nic zvláštního nikdy neudělala. Byla to velmi zajímavá zkušenost, že moje prostá existence může být pro někoho tak významná, že mě bude chtít pochválit před internetovým světem. Ihned mě napadlo, že by mohlo být zajímavé napsat pohled "z druhé strany" - aneb nejsem žádná dokonalá spolubydlící, jsem prostě jenom člověk, který se snaží žít tak, aby měl kolem sebe co nejvíce klidu. A zjevně se to nějakým způsobem přenáší i na ostatní.
Pokud má být ale tahle výpověď kompletní, nemůžu začít jinak než ve své vlastní rodině. Jsem totiž přesvědčená, že to můj přístup k lidem s psychickým onemocněním utvářelo měrou největší. Moje maminka, můj nejbližší člověk, kterého mám, si totiž už desítky let prochází někdy menším, někdy větším peklem deprese. Kam má paměť sahá, pamatuji si nejrůznější její epizody, kdy se zničehonic usedavě rozplakala tátovi na rameni, kdy stála v noci dlouhé minuty nad mou postelí jako duch a chytala mě za ruku, kdy se v záchvatu paniky plazila po čtyřech do koupelny... A vždy ke mě byla maximálně otevřená. Vysvětlovala mi, že je nemocná, že ta nemoc se jmenuje deprese, a že právě proto bere každý den ty léky, které má připravené na stole. Celý život tak ke mně připlouvaly různé informace o projevech psychického onemocnění a já jsem přirozeně toužila vědět víc. Moje nejoblíbenější knížky byly o drogách, PPP, depresích, schizofrenii a dalších tématech, a dlouhou dobu jsem toužila stát se psychiatričkou.
S "bipolárkou" jsem se poprvé setkala až první rok na vysoké. Tuhle diagnózu totiž měla jedna z mých spolubydlících na koleji. Jo, byla to holka svérázná, ale s její nemocí to nemělo co dělat. Prostě byla éro od přírody.:D Sice se vyskytla situace, kdy jsem jí o půlnoci držela kolem ramen a snažila se jí vysvětlit, že sebevražda není dobrý nápad, ale za to mohl především její psycho bývalý přítel.
Přes tenhle dlouhý úvod se dostáváme k mému bydlení s Romanou. Bydlely jsme spolu dva roky a od začátku to bylo bydlení... No, různé, ale rozhodně nikdy ne nudné. V základu to bylo fajn, o spolubydlení jsme měly zhruba stejnou představu a počáteční neshody jsme si rychle vyjasnily. Samozřejmě jsem si postupem času začala všímat, že to někdy vypadá, jako kdyby se mnou žily dvě Romany - jedna apatičtější, línější a pohodlnější, druhá akčnější, společenštější a hádavější. Nikdy jsem v tom ale nehledala příznak jakékoliv nemoci. Brala jsem to zkrátka tak, jak to bylo - když jsem si všimla, že má Romana zrovna "hádavější" náladu, snažila jsem se být opatrná a nevyvolávat zbytečně konflikt. Když ležela celý víkend zalezlá v pokoji, nerušila jsem jí. Ale když přišla a ptala se mě, jestli si nechci objednat pizzu a podívat se na film, neřekla jsem ne. Protože kdo by řekl ne na pizzu a film, že jo.:D
Ano, byly okamžiky, kdy to nebylo zrovna růžové. Tahle část se mi nepíše lehce, protože budu nastavovat zrcadlo sama sobě, ale říct se to musí, aby to bylo kompletní. Byly okamžiky, kdy mi to všechno přerůstalo přes hlavu. Třeba když jsem při dělání večeře nechtíc udělala hluk a dostala vynadáno, že nejsem ohleduplná, a cítila se pak ukřivděně. Nebo když se období, kdy jsem měla pocit, že nedělám nic jiného, než že myju cizí nádobí, překlopilo do období, kdy jsem byla významně upozorněna, že v dřezu je jeden neumytý talíř. Abych si zachovala nějaký zdravý přístup a vyhnula se konfliktům, které jsem považovala za zbytečné, řekla jsem si prostě, že nebudu nic řešit. Že zkrátka Romana má nějaké způsoby, které jí vyhovují, a já nemám právo jí do toho mluvit. Však jsme obě dospělé, že.
V období, které následovalo po diagnóze, i teď, když o mě Romana napsala tak hezké věci, se mi pořád s těmi pocity naštvanosti trochu špatně smiřuje. Nekřivdím jí? Nejsem nakonec já ta špatná? Nejsem jenom pokrytec, který se tváří jako Matka Tereza, a přitom si rád plivne, když může? Zas a znovu ale docházím k závěru, že je to něco, co k tomu zkrátka patří. Však bych musela být svatá, abych ani jednou jedinkrát ty negativní pocity nezažila. Žít s nemocným člověkem, ať už má dotyčný rakovinu, cukrovku, deprese nebo bipolární poruchu, je vždy náročné a do určité míry, zejména v okamžicích záchvatů, vyčerpávající. Pomohlo mi najít si svou vnitřní rovnováhu. Vždyť Romana není žádný nebezpečný blázen. Je to komunikativní hodná holka, která navíc vyznává podobné hodnoty jako já, líbí se nám podobná hudba, máme podobné zájmy... Že občas stěhuje v jedenáct večer nábytek, nahlas si zpívá, týden nevyleze z pokoje? No co už no, když to přijde, tak se s tím nějak vyrovnáme. Hlavně se z toho neposrat.
A to je asi všechno. Nenapadá mě už nic víc, co bych k tomu mohla napsat. Obecné shrnutí by asi mohlo znít tak, že není třeba dělat ze soužití s psychicky nemocným člověkem vědu. Nesnažte se ho měnit ani se nesnažte jít proti němu nebo mu dávat kázání. On ví ze všech nejlíp, co se mu děje v hlavě, a na zbytek jsou tu odborníci (a léky). Zjistěte, co mu vyhovuje a pomáhá, a buďte tu pro něj. Empatie není tak složitá věc, jak se někdy jeví.
Abych vás ve zkratce uvedla do děje, odkaz vede na blog Bipolárny svet, který před rokem založila moje bývalá spolubydlící Romana poté, co jí byla diagnostikována bipolární afektivní porucha, a vřele ho doporučuji k přečtení. Ať už se s psychickou nemocí potýkáte osobně nebo ve svém okolí, nebo je to pro vás pole neprobádané a jste jenom zvědaví.
No a na tomto blogu se jednoho dne objevil článek, který byl celý věnovaný mě. Byl to šok a nemohla jsem tomu uvěřit. Kdo by proboha psal o mě, však já jsem nic zvláštního nikdy neudělala. Byla to velmi zajímavá zkušenost, že moje prostá existence může být pro někoho tak významná, že mě bude chtít pochválit před internetovým světem. Ihned mě napadlo, že by mohlo být zajímavé napsat pohled "z druhé strany" - aneb nejsem žádná dokonalá spolubydlící, jsem prostě jenom člověk, který se snaží žít tak, aby měl kolem sebe co nejvíce klidu. A zjevně se to nějakým způsobem přenáší i na ostatní.
Pokud má být ale tahle výpověď kompletní, nemůžu začít jinak než ve své vlastní rodině. Jsem totiž přesvědčená, že to můj přístup k lidem s psychickým onemocněním utvářelo měrou největší. Moje maminka, můj nejbližší člověk, kterého mám, si totiž už desítky let prochází někdy menším, někdy větším peklem deprese. Kam má paměť sahá, pamatuji si nejrůznější její epizody, kdy se zničehonic usedavě rozplakala tátovi na rameni, kdy stála v noci dlouhé minuty nad mou postelí jako duch a chytala mě za ruku, kdy se v záchvatu paniky plazila po čtyřech do koupelny... A vždy ke mě byla maximálně otevřená. Vysvětlovala mi, že je nemocná, že ta nemoc se jmenuje deprese, a že právě proto bere každý den ty léky, které má připravené na stole. Celý život tak ke mně připlouvaly různé informace o projevech psychického onemocnění a já jsem přirozeně toužila vědět víc. Moje nejoblíbenější knížky byly o drogách, PPP, depresích, schizofrenii a dalších tématech, a dlouhou dobu jsem toužila stát se psychiatričkou.
S "bipolárkou" jsem se poprvé setkala až první rok na vysoké. Tuhle diagnózu totiž měla jedna z mých spolubydlících na koleji. Jo, byla to holka svérázná, ale s její nemocí to nemělo co dělat. Prostě byla éro od přírody.:D Sice se vyskytla situace, kdy jsem jí o půlnoci držela kolem ramen a snažila se jí vysvětlit, že sebevražda není dobrý nápad, ale za to mohl především její psycho bývalý přítel.
Přes tenhle dlouhý úvod se dostáváme k mému bydlení s Romanou. Bydlely jsme spolu dva roky a od začátku to bylo bydlení... No, různé, ale rozhodně nikdy ne nudné. V základu to bylo fajn, o spolubydlení jsme měly zhruba stejnou představu a počáteční neshody jsme si rychle vyjasnily. Samozřejmě jsem si postupem času začala všímat, že to někdy vypadá, jako kdyby se mnou žily dvě Romany - jedna apatičtější, línější a pohodlnější, druhá akčnější, společenštější a hádavější. Nikdy jsem v tom ale nehledala příznak jakékoliv nemoci. Brala jsem to zkrátka tak, jak to bylo - když jsem si všimla, že má Romana zrovna "hádavější" náladu, snažila jsem se být opatrná a nevyvolávat zbytečně konflikt. Když ležela celý víkend zalezlá v pokoji, nerušila jsem jí. Ale když přišla a ptala se mě, jestli si nechci objednat pizzu a podívat se na film, neřekla jsem ne. Protože kdo by řekl ne na pizzu a film, že jo.:D
Ano, byly okamžiky, kdy to nebylo zrovna růžové. Tahle část se mi nepíše lehce, protože budu nastavovat zrcadlo sama sobě, ale říct se to musí, aby to bylo kompletní. Byly okamžiky, kdy mi to všechno přerůstalo přes hlavu. Třeba když jsem při dělání večeře nechtíc udělala hluk a dostala vynadáno, že nejsem ohleduplná, a cítila se pak ukřivděně. Nebo když se období, kdy jsem měla pocit, že nedělám nic jiného, než že myju cizí nádobí, překlopilo do období, kdy jsem byla významně upozorněna, že v dřezu je jeden neumytý talíř. Abych si zachovala nějaký zdravý přístup a vyhnula se konfliktům, které jsem považovala za zbytečné, řekla jsem si prostě, že nebudu nic řešit. Že zkrátka Romana má nějaké způsoby, které jí vyhovují, a já nemám právo jí do toho mluvit. Však jsme obě dospělé, že.
V období, které následovalo po diagnóze, i teď, když o mě Romana napsala tak hezké věci, se mi pořád s těmi pocity naštvanosti trochu špatně smiřuje. Nekřivdím jí? Nejsem nakonec já ta špatná? Nejsem jenom pokrytec, který se tváří jako Matka Tereza, a přitom si rád plivne, když může? Zas a znovu ale docházím k závěru, že je to něco, co k tomu zkrátka patří. Však bych musela být svatá, abych ani jednou jedinkrát ty negativní pocity nezažila. Žít s nemocným člověkem, ať už má dotyčný rakovinu, cukrovku, deprese nebo bipolární poruchu, je vždy náročné a do určité míry, zejména v okamžicích záchvatů, vyčerpávající. Pomohlo mi najít si svou vnitřní rovnováhu. Vždyť Romana není žádný nebezpečný blázen. Je to komunikativní hodná holka, která navíc vyznává podobné hodnoty jako já, líbí se nám podobná hudba, máme podobné zájmy... Že občas stěhuje v jedenáct večer nábytek, nahlas si zpívá, týden nevyleze z pokoje? No co už no, když to přijde, tak se s tím nějak vyrovnáme. Hlavně se z toho neposrat.
A to je asi všechno. Nenapadá mě už nic víc, co bych k tomu mohla napsat. Obecné shrnutí by asi mohlo znít tak, že není třeba dělat ze soužití s psychicky nemocným člověkem vědu. Nesnažte se ho měnit ani se nesnažte jít proti němu nebo mu dávat kázání. On ví ze všech nejlíp, co se mu děje v hlavě, a na zbytek jsou tu odborníci (a léky). Zjistěte, co mu vyhovuje a pomáhá, a buďte tu pro něj. Empatie není tak složitá věc, jak se někdy jeví.
neděle 20. května 2018
Ignea, Brno, 19. 5. 2018
Kdybych se měla v tomhle článku zaměřit čistě na vystoupení Igney, tak by to bylo hodně stručné, protože to byl asi nejkratší koncert, na jakém jsem kdy byla. A to jsem dřív hodně často chodila na koncerty jenom kvůli předskokanům. Proto tenhle článek trochu nafouknu o historku o mém setkání s Igneou, které sice nemám zdokumentované na fotkách, ale bylo parádní.:)
Už když skupina oznamovala, že se chystá na turné po Evropě, věřila jsem, že se zastaví právě v Brně. Když už nic jiného, mají tu poměrně bohatou historii koncertování stylově podobné skupiny Jinjer a Infected Rain, a obecně je Brno metalovým koncertům nakloněné. Proto pro mě účast Igney na Waiting for the Summer byla příjemným překvapením, nikoliv však zase až tak velkým.:) A zhruba měsíc před koncertem mě napadla odvážná myšlenka - vzhledem k tomu, že koncert bude přesně v den, respektive večer, kdy se koná Muzejní noc, co kdybych je pozvala na prohlídku k sobě do práce? Je to super příležitost a ráda bych své oblíbence poznala osobně a zároveň jim udělala radost... Tak jsem jednoho pozdního večera napsala zprávu na oficiální profil kapely na FB a řekla si - děj se vůle Boží. Netrvalo dlouho a přišla mi odpověď - kladná a náležitě nadšená. Takže jsem v sobotu nejen že měla tu kliku vidět Igneu konečně naživo (a taky vidět ji naživo ještě než na ně budou chodit davy lidí, protože věřte tomu, že to přijde!), ale i je všechny naživo potkat. Byli hrozně milí, uměli skvěle anglicky a bylo vidět, že se jim návštěva opravdu líbila. Helle pak na své sociální sítě nahrála tenhle krásný pochvalný příspěvek:
Celý ten zážitek pak povýšil na druhou ve chvíli, kdy jsem dorazila na Melodku, postupně jednotlivé členy potkávala a oni na mě mávali a usmívali se na mě.:D S Helle jsem si i trochu pokecala u stolku s merchem - znovu mi poděkovala za prohlídku a povídala, že plánují následující dva dny strávit v Praze a jestli jim vyjde čas, rádi by se dojeli na moje doporučení podívat i do kostnice v Kutné Hoře. Jinak jsem si koupila tričko a CD a byl to hrozně oldschool pocit mít v ruce po tak dlouhé době nové, originální CD.:D
Podle slov Helle měli začít hrát v deset, ale nakonec na ně přišla řada až o celou hodinu později. Bylo super vidět, že společně se mnou stálo pod pódiem několik dalších lidí, kteří přišli opravdu cíleně na Igneu, a taky bylo super vidět, jak kladně na ně reagují i ti, kteří je předtím neznali. Krátký set zahájila silná dvojka písní Last Chosen By You a Alexandria, hlavně první jmenovanou jsem si fakt užila - hodím vám jí na závěr článku i s překladem, abyste si tohle super dílo taky náležitě užili.:D Součástí setlistu pak byly i dvě nové písně, na které jsem ve studiové verzi už teď zvědavá. Vrcholem koncertu ale byla jednoznačně Seytanu Akbar, kterou Helle pro umocnění zážitku uvedla slovy, že je to píseň proti jakémukoliv terorismu kdekoliv na světě. Naživo její poselství vyniklo ještě několikanásobně více než z desky a snad nikdy v životě jsem si s takovou chutí nezakřičela a nezahrozila.
Jako poslední zazněla tradiční zavírací píseň Leviathan a následně jsme se pokusili vyřvat si přídavek. Skupina chvíli nejistě přešlapovala na pódiu, nakonec nám bylo od Helle vysvětleno, že bohužel přídavek zahrát nemůžou, neboť je tlačí čas a je potřeba respektovat program. Zato se prý ale s námi rádi potkají na baru. Nevím, jestli se to zdálo jenom mě, ale setlist byl opravdu kraťoučký a mám menší podezření, jestli se Ignee nestalo totéž co Slot na Topfestu a nemuseli kvůli zdržení nějakou píseň vypustit - docela mě překvapilo, že takové hity jako Alga nebo How I Hate The Night zůstaly nevyužité. Kolem a kolem je to ale asi jedno, tohle vystoupení mělo být především ochutnávkou a návnadou pro fanoušky stálé i potencionální - a jako takové naplnilo svůj účel beze zbytku.
Už když skupina oznamovala, že se chystá na turné po Evropě, věřila jsem, že se zastaví právě v Brně. Když už nic jiného, mají tu poměrně bohatou historii koncertování stylově podobné skupiny Jinjer a Infected Rain, a obecně je Brno metalovým koncertům nakloněné. Proto pro mě účast Igney na Waiting for the Summer byla příjemným překvapením, nikoliv však zase až tak velkým.:) A zhruba měsíc před koncertem mě napadla odvážná myšlenka - vzhledem k tomu, že koncert bude přesně v den, respektive večer, kdy se koná Muzejní noc, co kdybych je pozvala na prohlídku k sobě do práce? Je to super příležitost a ráda bych své oblíbence poznala osobně a zároveň jim udělala radost... Tak jsem jednoho pozdního večera napsala zprávu na oficiální profil kapely na FB a řekla si - děj se vůle Boží. Netrvalo dlouho a přišla mi odpověď - kladná a náležitě nadšená. Takže jsem v sobotu nejen že měla tu kliku vidět Igneu konečně naživo (a taky vidět ji naživo ještě než na ně budou chodit davy lidí, protože věřte tomu, že to přijde!), ale i je všechny naživo potkat. Byli hrozně milí, uměli skvěle anglicky a bylo vidět, že se jim návštěva opravdu líbila. Helle pak na své sociální sítě nahrála tenhle krásný pochvalný příspěvek:
Celý ten zážitek pak povýšil na druhou ve chvíli, kdy jsem dorazila na Melodku, postupně jednotlivé členy potkávala a oni na mě mávali a usmívali se na mě.:D S Helle jsem si i trochu pokecala u stolku s merchem - znovu mi poděkovala za prohlídku a povídala, že plánují následující dva dny strávit v Praze a jestli jim vyjde čas, rádi by se dojeli na moje doporučení podívat i do kostnice v Kutné Hoře. Jinak jsem si koupila tričko a CD a byl to hrozně oldschool pocit mít v ruce po tak dlouhé době nové, originální CD.:D
Podle slov Helle měli začít hrát v deset, ale nakonec na ně přišla řada až o celou hodinu později. Bylo super vidět, že společně se mnou stálo pod pódiem několik dalších lidí, kteří přišli opravdu cíleně na Igneu, a taky bylo super vidět, jak kladně na ně reagují i ti, kteří je předtím neznali. Krátký set zahájila silná dvojka písní Last Chosen By You a Alexandria, hlavně první jmenovanou jsem si fakt užila - hodím vám jí na závěr článku i s překladem, abyste si tohle super dílo taky náležitě užili.:D Součástí setlistu pak byly i dvě nové písně, na které jsem ve studiové verzi už teď zvědavá. Vrcholem koncertu ale byla jednoznačně Seytanu Akbar, kterou Helle pro umocnění zážitku uvedla slovy, že je to píseň proti jakémukoliv terorismu kdekoliv na světě. Naživo její poselství vyniklo ještě několikanásobně více než z desky a snad nikdy v životě jsem si s takovou chutí nezakřičela a nezahrozila.
Jako poslední zazněla tradiční zavírací píseň Leviathan a následně jsme se pokusili vyřvat si přídavek. Skupina chvíli nejistě přešlapovala na pódiu, nakonec nám bylo od Helle vysvětleno, že bohužel přídavek zahrát nemůžou, neboť je tlačí čas a je potřeba respektovat program. Zato se prý ale s námi rádi potkají na baru. Nevím, jestli se to zdálo jenom mě, ale setlist byl opravdu kraťoučký a mám menší podezření, jestli se Ignee nestalo totéž co Slot na Topfestu a nemuseli kvůli zdržení nějakou píseň vypustit - docela mě překvapilo, že takové hity jako Alga nebo How I Hate The Night zůstaly nevyužité. Kolem a kolem je to ale asi jedno, tohle vystoupení mělo být především ochutnávkou a návnadou pro fanoušky stálé i potencionální - a jako takové naplnilo svůj účel beze zbytku.
Snažila jsem se žít pod kusem látky jako fanatik
A vdechovat nitky drahého hedvábí a drahokamy
Má bledá, sluncem nedotčená pleť
Má dost tvých dlaní a světel serailu
Trhám závoj na mém těle
Přetrhávám nadvládu
Nemohu být tvůj přítel
Když klečím jako otrok
Volám tě, můj Bahadire
Naposledy
Myslel jsi na svůj konec
Když sis mě vybral pro své potěšení?
Už nemáš čas zmáčknout tlačítko poplachu
Obě ruce máš uťaté a prýští z nich rudý déšť
Z tvých rozkazovačných úst zní němý výkřik
Jak ti chutná roubík vyrobený z mé burky?
Svatost není nic ve srovnání se svobodou
Raději bych umřela hlady, abych utekla
Radujme se z mého zrození, z mé vzrušující proměny
Zpívej se mnou a hraj mou hříšnou hru
pondělí 14. května 2018
Icon For Hire, 10. 5. 2018
Letos to budou opravdu epické narozeniny, které budu, zdá se, slavit měsíc v kuse. Ještě mě čeká koncert Igney a závod SGP (plochá dráha) na Markétě, naopak za sebou už mám koncert Icon For Hire. Pokud jste už někdy ke mě na blog zavítali, tak jste se s touhle skupinou už mnohokrát setkali, takže jejich představení zkrátka odbudu tím, že pokud vás jejich tvorba zajímá blíže, použijte youtube a google.:)
IFH tu koncertovali už před čtyřmi roky jako předskokani Hollywood Undead. Tehdy jsem nejdřív měla v plánu jet, ale pak jsem si to rozmyslela. Jednak proto, že jsem tehdy shodou okolností neustále dávala nechutné peníze za koncerty jenom proto, abych se po předskokanovi otočila na patě a odešla, druhak proto, že jsem očekávala, že nebude trvat moc dlouho a IFH určitě přijedou na samostatný koncert. Dlouho to pak vypadalo, že jsem se šeredně přepočítala a nepřijedou už vůbec, takže jsem si akorát tak mohla nadávat, jak jsem blbá. A proto jakmile jsem na začátku letošního roku zaregistrovala, že mají v plánu koncert v Praze - a považte, jenom den po mých narozeninách! - nebylo o čem přemýšlet.
Koncert se odehrál v miniklubu Café V Lese a byla to těžce undergroundová záležitost.:D Uvědomila jsem si, že po všech těch snahách proboxovat se co nejblíže na Linkin Park a Green Day, přeprat fanoušky Kabátu, abych si užila Slot, snažit se přežít v první řadě na Offspring a tak dále, je pro mě prostor malého klubu obrovský nezvyk. Kam mám jít a kdy tam mám vůbec jít? Uvidím vůbec něco, když přijdu pozdě? Nakonec se stejně všechno opět vyvrbilo tak, že jsem skončila napůl v první, napůl ve druhé řadě. A když jsem viděla, co Shawn prováděl borcům, kteří stáli přede mnou, asi jsem docela ráda, že jsem v té první řadě nebyla...:D
Předskokanky si říkaly Riot Child a jak mě jejich tvorba na youtube až tolik nezaujala, naživo to byla docela slušná zábava. Hudba byla nápaditá, obě holky super sympatické a hlavně i publikum skvěle reagovalo. Zkrátka kdyby se někde vyučovalo, jak má vypadat vystoupení předskokanů, tak prosím pěkně přesně takhle.:)
Konečně se dostávám k vystoupení samotných IFH, a když si to tak zpětně sumíruju, je překvapivé, že i přes dvě celkem zásadní vady na kráse to kolem a kolem považuju za jeden z nejlepších koncertů, na kterém jsem kdy byla - hlavně díky atmosféře, která se v klubu okamžitě vytvořila. Ale jaké že jsou ty chybky? Předně byl tenhle prostor pro IFH opravdu katastrofálně malý. Dávno to není žádná garážová kapela, mají za sebou tři úspěšná alba, nepočítaně koncertů (včetně velkých pódií) a řady jejich oddaných fanoušků jsou opravdu početné. I když je Café V Lese velmi sympatický koncertní prostor, takovéhle kapele zkrátka stačit nemohl. A možná i z toho vychází druhá věc (anebo je to tím, že jsem blbě stála, těžko říct) - téměř polovinu koncertu jsem slyšela velké h... kulové. Což mi nikterak nevadilo, písničky znám nazpaměť, ale když ze změti nástrojů a hlasů nebylo slyšet opravdu lautr nic, tak jsem si místy spíš připadala jak na pravém industriálním undergroundu.
Jak už jsem ale naznačila, to, co celý večer určovalo, byla atmosféra. Díky komunikaci ze strany Ariel (možná že Shawn se taky projevoval, ale mě zkrátka utkvělo hlavně jeho laškování s kluky v první řadě :D ) si člověk připadal, jako že je vlastně na jednom velkém shromáždění internetových kamarádů a zámých, se kterými si přišel popovídat o životě a vydovádět se o volném večeru. Koncert byl i dobře rozvržený tak, aby se publikum hned od začátku dostalo do varu, pak se trochu zklidnilo a vydechlo si v prostřední části a na závěr se pokusilo celý prostor zbourat. Čím víc se blížil konec, tím větší to byl punk.:D
Uzavřela bych to jednou historkou, kterou jsem pojmenovala jako "nejdojemnější trapas", který se mi kdy povedl. Ještě nikdy se mi nestalo, abych se na koncertě rozbrečela, ale tady se to stalo - ve chvíli, kdy Ariel začala oznamovat, že zazní píseň od interpreta, kterého jistě všichni známe a který nás všechny velmi ovlivnil, nemusela ani dodávat, že jsme jej minulé léto ztratili, a že píseň se jmenuje Numb. Už ve chvíli, kdy jsem lovila, stejně jako všichni okolo, telefon, abych rozsvítila (a vzpomněla jsem si u toho na koncert LP v Praze, kdy nás taktéž o rozsvícení telefonů poprosil Mike u písně Leave Out All The Rest), jsem si uvědomovala, jak mě Chesterův odchod pořád hrozně bolí. U prvních slov už jsem začala brečet jak nevyrovnaná puberťačka a zbytek písně jsem strávila utíráním slz. Zaregistrovala jsem, že se na mě občas někdo podíval, včetně IFH z pódia, a zaregistrovala jsem i pár úsměvů, tak jsem si říkala - no jo, jen se na ní podívejte, jak jí to dostalo... Až když jsem telefon uklízela, uvědomila jsem si, že jsem celému sálu dávala na odiv fotku polonahého Jensena Acklese na tapetě mého telefonu.:D
Jako vždy, ani na tomhle koncertě jsem nefotila, takže místo toho posílám jedno video z youtube.:)
IFH tu koncertovali už před čtyřmi roky jako předskokani Hollywood Undead. Tehdy jsem nejdřív měla v plánu jet, ale pak jsem si to rozmyslela. Jednak proto, že jsem tehdy shodou okolností neustále dávala nechutné peníze za koncerty jenom proto, abych se po předskokanovi otočila na patě a odešla, druhak proto, že jsem očekávala, že nebude trvat moc dlouho a IFH určitě přijedou na samostatný koncert. Dlouho to pak vypadalo, že jsem se šeredně přepočítala a nepřijedou už vůbec, takže jsem si akorát tak mohla nadávat, jak jsem blbá. A proto jakmile jsem na začátku letošního roku zaregistrovala, že mají v plánu koncert v Praze - a považte, jenom den po mých narozeninách! - nebylo o čem přemýšlet.
Koncert se odehrál v miniklubu Café V Lese a byla to těžce undergroundová záležitost.:D Uvědomila jsem si, že po všech těch snahách proboxovat se co nejblíže na Linkin Park a Green Day, přeprat fanoušky Kabátu, abych si užila Slot, snažit se přežít v první řadě na Offspring a tak dále, je pro mě prostor malého klubu obrovský nezvyk. Kam mám jít a kdy tam mám vůbec jít? Uvidím vůbec něco, když přijdu pozdě? Nakonec se stejně všechno opět vyvrbilo tak, že jsem skončila napůl v první, napůl ve druhé řadě. A když jsem viděla, co Shawn prováděl borcům, kteří stáli přede mnou, asi jsem docela ráda, že jsem v té první řadě nebyla...:D
Předskokanky si říkaly Riot Child a jak mě jejich tvorba na youtube až tolik nezaujala, naživo to byla docela slušná zábava. Hudba byla nápaditá, obě holky super sympatické a hlavně i publikum skvěle reagovalo. Zkrátka kdyby se někde vyučovalo, jak má vypadat vystoupení předskokanů, tak prosím pěkně přesně takhle.:)
Konečně se dostávám k vystoupení samotných IFH, a když si to tak zpětně sumíruju, je překvapivé, že i přes dvě celkem zásadní vady na kráse to kolem a kolem považuju za jeden z nejlepších koncertů, na kterém jsem kdy byla - hlavně díky atmosféře, která se v klubu okamžitě vytvořila. Ale jaké že jsou ty chybky? Předně byl tenhle prostor pro IFH opravdu katastrofálně malý. Dávno to není žádná garážová kapela, mají za sebou tři úspěšná alba, nepočítaně koncertů (včetně velkých pódií) a řady jejich oddaných fanoušků jsou opravdu početné. I když je Café V Lese velmi sympatický koncertní prostor, takovéhle kapele zkrátka stačit nemohl. A možná i z toho vychází druhá věc (anebo je to tím, že jsem blbě stála, těžko říct) - téměř polovinu koncertu jsem slyšela velké h... kulové. Což mi nikterak nevadilo, písničky znám nazpaměť, ale když ze změti nástrojů a hlasů nebylo slyšet opravdu lautr nic, tak jsem si místy spíš připadala jak na pravém industriálním undergroundu.
Jak už jsem ale naznačila, to, co celý večer určovalo, byla atmosféra. Díky komunikaci ze strany Ariel (možná že Shawn se taky projevoval, ale mě zkrátka utkvělo hlavně jeho laškování s kluky v první řadě :D ) si člověk připadal, jako že je vlastně na jednom velkém shromáždění internetových kamarádů a zámých, se kterými si přišel popovídat o životě a vydovádět se o volném večeru. Koncert byl i dobře rozvržený tak, aby se publikum hned od začátku dostalo do varu, pak se trochu zklidnilo a vydechlo si v prostřední části a na závěr se pokusilo celý prostor zbourat. Čím víc se blížil konec, tím větší to byl punk.:D
Uzavřela bych to jednou historkou, kterou jsem pojmenovala jako "nejdojemnější trapas", který se mi kdy povedl. Ještě nikdy se mi nestalo, abych se na koncertě rozbrečela, ale tady se to stalo - ve chvíli, kdy Ariel začala oznamovat, že zazní píseň od interpreta, kterého jistě všichni známe a který nás všechny velmi ovlivnil, nemusela ani dodávat, že jsme jej minulé léto ztratili, a že píseň se jmenuje Numb. Už ve chvíli, kdy jsem lovila, stejně jako všichni okolo, telefon, abych rozsvítila (a vzpomněla jsem si u toho na koncert LP v Praze, kdy nás taktéž o rozsvícení telefonů poprosil Mike u písně Leave Out All The Rest), jsem si uvědomovala, jak mě Chesterův odchod pořád hrozně bolí. U prvních slov už jsem začala brečet jak nevyrovnaná puberťačka a zbytek písně jsem strávila utíráním slz. Zaregistrovala jsem, že se na mě občas někdo podíval, včetně IFH z pódia, a zaregistrovala jsem i pár úsměvů, tak jsem si říkala - no jo, jen se na ní podívejte, jak jí to dostalo... Až když jsem telefon uklízela, uvědomila jsem si, že jsem celému sálu dávala na odiv fotku polonahého Jensena Acklese na tapetě mého telefonu.:D
Jako vždy, ani na tomhle koncertě jsem nefotila, takže místo toho posílám jedno video z youtube.:)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)