Osobnosti roku 2012

Tak, a máme tu první "rekapitulační" žebříček, protože právě prožívám party hard moment v obýváku s rumem a televizí, takže ideální příležitost - o to větší, že kousek ode mě se válí učení. Takže, jdeme na to.

1. místo - Trevor McNevan
Nemohl to být nikdo jiný. A to jsem s ním letos, stejně jako každý rok, viděla naprosté minimum rozhovorů. Tohle místo dostal prostě jenom za poselství a inspiraci, kterou posílá skrze koncerty a své písně samotné. Protože se mnou byly pokaždé, když mi bylo letos nejhůř. Protože it's not a joke, I've felt as messed up as you do...

2. místo - Fernando Alonso
Tahle sezóna mě málem stála zdraví. A hlavně to bylo poprvé, co mě můj šestý smysl zklamal a zrovna jako na potvoru to bylo zklamání, které jsem po tak nádherné sezóně opravdu nepotřebovala. Už někdy v únoru jsem tvrdila, že letošním mistrem bude právě Fernando - a jak se mi všichni smáli, zvlášť po prvním závodě. A najednou hle, kdo nám to vedl o letní pauze o čtyřicet bodů? Bohužel, nebylo mi přáno se konečně dočkat, Fernando se nejmladším trojnásobným šampionem nestal - co hůř, nebylo to jeho vinou. Možná právě proto, jsem si doteď neuvědomila, že je šampionem někdo jiný. Druhé místo je hlavně za to, že jsem díky němu opět objevila ztracenou vášeň pro F1, kterou jsem od odchodu Jacquese Villeneuva nějak nemohla a nemohla najít...

3. místo - Amelia Arsenic
Už jenom proto, že moje bakalářka se bude týkat industriální hudby.:D Letos se mi splnil jeden z mých snů - vidět Angelspit, a tedy hlavně Amelii, naživo, a byl to nepopsatelný zážitek. Jestliže z fotek a videí mi přišla úžasná, tak naživo byla ještě tak stokrát úžasnější. Není nad to, když je zajímavý a inspirativní člověk navíc milý a vstřícný a zůstává stát nohama na zemi.
Vždycky mi přišlo hrozně uhozené, když někdo říkal o někom slavném, že ho pro život určitým způsobem inspiroval. Po letošku chápu.

hello my name is

Kdybych šla na Silvestra někam pařit, měla bych díky Ježíškovi i ten správný outfit.
Ale jelikož budu na Silvestra sedět doma, učit se a koukat s našima na televizi (a popíjet u toho tak leda rum s colou), mohla jsem si akorát dneska sama pro sebe zapózovat.

TO datum, které už jistě všem leze krkem, a které jsme všichni více či méně šťastně přežili

Na 21. 12. mě bavila zejména jedna věc. Pozorovat zklamané reakce těch, kteří věřili, že konec světa doopravdy bude (ano, skutečně tomu někdo věřil, dokonce víc lidí, než je mi milé). Já tento den strávila poflakováním se a koukám na Changing Channels, protože...

...a tenhle díl je vlastně okrajově tématický i s Vánocemi (už jsem zmiňovala, jak strašně postavu Trickstera/Gabriela zbožňuju a jak se teď kvůli tomu blbečkovi u všech variant vánočních legend usmívám jako debil, protože s ním to je představa k popukání?)

No, a mimo jiné jsem opět měla po ruce foťák, abych na ten konec světa měla nějakou památku. Nic výjimečného se nestalo, tak jsem si aspoň zdokumentovala svojí růžovo-fialovou záplavu, než se to zase vymeje. Do nového roku přemýšlím o změně na zrzavo-rudou.

Co jsem nejvíc poslouchala v druhé půlce roku 2012

A je tu další článek rekapitulující moje nejposlouchanější singly. Kolem Silvestra plánuju udělat trochu víc rekapitulujících článků, nejen co se týče hudby, ale i třeba filmů, seriálů, osobností atd. (tedy, pokud bude čas), takže tenhle, vzhledem k tomu, že se vztahuje k půlroku, píšu o něco s předstihem.

1. Sick Puppies - You're Going Down
Že jsem se do téhle skupiny skrze tuhle písničku beznadějně zamilovala, jsem vám dala vědět už v minulém článku. Takže kdo si jí neposlechl v něm, může tu chybu napravit teď.:)

2. Thousand Foot Krutch - We Are
O Thousand Foot Krutch bude ještě hodně řeč, a to nejen v tomhle článku, jelikož TFK jsou pro mě skupinou roku 2012 a jejich nové album The End Is Where We Begin je prostě... Neuvěřitelná nahrávka. A proč jsem z něj poslouchala nejvíc zrovna We Are? Když pominu tu naprosto chytlavou melodii, tak její text mi hrozně evokuje Supernatural, což je další moje letošní obrovská láska.:D Ale jen posuďte (pokud tedy tento seriál znáte): "But I can't just sit here and watch it, if we don't stop it no one will - We are the ones, we are the guns and we will ride, we are the voice of the song unsung; We are the change, we are the chains that hold us, we are the choice, we are the strong, we are one." Já prostě úplně vidím Winchesterovi, jak spolu s Impalou jedou nakopat zadek pár démonům.:))

3. Incubite - Glowstix, Neon & Blood
Narazila jsem na ní náhodou při prohlížení videí moji girl crush Pong Dance Queen. Je to ohromně chytlavá taneční záležitost a například na nudnou cestu domů ze školy neznám do kroku nic lepšího.:)

4. Thousand Foot Krutch - The End Is Where We Begin
+ 5. Courtesy Call
Jak jsem slibovala, TFK skutečně tomuhle žebříčku vládnou. Obě písničky, které první pětku uzavírají, mám ráda paradoxně ze stejného důvodu, i když jsou každá jiná - TFK zde úžasně míchají změny tempa i melodie, obě písničky jsou úžasně mnohovrstevné a zejména TEIWWB má i nádherný text.

Sick Puppies

OK, myslím, že je načase seznámit vás se skupinou, na které si už víc jak měsíc ujíždím. Sick Puppies jsem objevila díky doporučením na youtube - písnička s divně klišoidním názvem "You're Going Down", ve výřezu videa celkem sexy basistka (která už tam teď bohužel není), i řekla jsem si, co by ne. A byla to láska na první poslech, už jenom proto, že mi Shimův hlas přišel "prostě sexy" (ano, zpěvák se skutečně jmenuje Shimon alias Shim - s kamarádkou jsme se nad tím královsky pobavily, ale mě se to aspoň hodilo do povídky :D).

Definuj mi, co je pro tebe válka
Podle mě je to to, co děláme, když se nudíme
Cítím, jak z asfaltu stoupá horko
A zvyšuje mojí touhu
Protože jsem nabuzený, mimo kontrolu
Takže jestli boj, tak jdeme na to
Být tebou, nevsadil bych prachy na toho druhého
Kdybys věděl to, co já vím, že vím

Už dlouho se to blížilo
A karta se otáčí
Protože jeden z nás padne
Neutíkám
Tentokrát je to trochu jiné
Protože jeden z nás padne

Definuj mi, co je pro tebe zábava
Je to sex, drogy nebo zbraně?
Cítím, jak z asfaltu stoupá horko
Tak se připrav na další kolo
Vydáme se na cestu po stezce paměti
Ta slova se mi stále opakují v hlavě
Můžeš se tvářit, že je to pořád dokola
Ale nekňuč jako děvka, až ucítíš bolest

Těžko tohle za ten boj stojí
Ale je to přesně ta malicherná blbost, kterou nedokážu ignorovat
Když moje pěst zasáhne tvůj obličej, a tvůj obličej zasáhne podlahu

Bude se to blížit dlouho
Vsadím se, že teď už chápeš, co chci říct
Protože já nikdy...
Budeš to ty, kdo padne

Takže jsem se rozhodla zkusmo si stáhnout jejich dvě alba a "uvidíme, co to udělá". Dressed up as life mě tedy dost zklamalo, zaujaly mě na něm všehovšudy tři písničky, ale Tri-polar už dopadlo podstatně lépe - i když pořád to není žádná extratřída, ale SP jsou natolik odlišní od čehokoliv ostatního, co poslouchám, že si prostě jenom užívám to objevování a to, že ta hudba mi často úplně nesedí, ani nevnímám.

Namátkou moje další oblíbené kousky:

So what, I lied
But the truth would've been suicide
Monogamy is all she wants from me
But I see my life
And it's way too short
Don't blame me for not being subservient to others' needs
I'm at the point where honesty just doesn't fucking work for me

Postavil jsem si rozhlednu z kamenů mých roků, je čas být vysoko nad věcí

Poslušně hlásím, že ač to tak možná nevypadá, ještě nejsem úplně kaput.
I když je fakt, že třeťák na výšce začíná nebezpečně připomínat čtvrťák na gymplu, což může být děsivé a smutné hned z několika důvodů.

Zkrátka času je málo a bude ho ještě míň. Jen tak tak stíhám  nejen psát eseje, ale i navštěvovat příbuzné a kamarády. Prahu jsem si proto letos musela odbýt nezvykle brzo hned na první adventní neděli a netradičně bez maminky. Domů se na otočku tento víkend sice podívám, ale jinak se dá říct, že s mojí milou rodinou se teď nějaké tři týdny neuvidím.

Ale na druhou stranu za jeden žrout času jsem velmi ráda. Ne, zklamu vás, nenašla jsem si po té spoustě let přítele (i když i v tomto směru by bylo poslední dobou možná něco málo k napsání), ale "do roka a do dne" se vracím na místo činu - na vánoční trhy na brněnském výstavišti. A nemusím zdůrazňovat, jak hrozně moc se těším. Což mě přivádí na myšlenku - nikdy nechoďte den před nástupem do práce za kamarádkou s tím, že po hodině se zvednete. Momentálně tady sedím s turbanem na hlavě (jako na potvoru se dnes všichni spolubydlící rozhodli blokovat koupelnu pozdě večer) a pozoruju, jak se mi čas vyhrazený pro spánek nemilosrdně krátí. Ale když člověku to někdy zkrátka nedá.

Tak si užívejte advent aspoň zhruba tak dobře jako já a snad se zvládnu ozvat ještě před Vánoci.:)

The Letter Black - Sick Charade

Už tu dlouho nebyl žádný článek s písničkou, tak proč ho nevěnovat zrovna novému singlu od TLB. Pořád jsem se ještě nerozhodla, jestli tuhle skupinu zavrhnout nebo ne. Jejich písničky jsou totiž buď super nebo totální průměrná šeď. Uvidíme asi až po dalším albu...:D

Už konečně mám dost vašich řečí
Vysáváte vzduch z mých plic
Nedáváte mi možnost cokoliv říct
Převrátíte každou pravdu, dokud z ní neteče krev
Šíříte špínu, sázíte semínka
Nemyslet, nemrkat, jenom poslouchat, poslouchat

Jen další špatná šaráda

Jestliže nevíte, za co bojujeme
Tak už vás nechci víc následovat
Zmizte za tou maskou, co jste vytvořili
Moje oči jsou teď doširoka otevřené
Vidím, co se skrývá za tou špatnou šarádou

Vaše pohádky - samé lži
Obětovat moudrost za ignoranci
Šíříte to jako nemoc
Zahoď své názory
A jen opakuj, co oni říkají
Zatímco pořád klečíš

Jen další špatná šaráda

Jestliže nevíte, za co bojujeme
Tak už vás nechci víc následovat
Zmizte za tou maskou, co jste vytvořili
Moje oči jsou teď doširoka otevřené
Vidím, co se skrývá za tou špatnou šarádou

Nejsme tak slabí
Abychom nedokázali zvednout pěst
Pro takovou ignoraci
Nenecháme se umlčet
Nebudeme potichu
Pro takovou ignoraci

almost halloween edition

Poprvé v životě mě tento rok vytáhli na halloweenskou párty, ale i když jsem si doma nějaké aspoň jednodušší líčení zkoušela, nakonec jsem mohla tvrdit, že jdu vlastně za své mladší já.:D (To proto, že celá v černém už nějaký ten pátek nechodím - čestná výjimka je zima, protože černá hřeje, takže všechny věci na zimu mám v téhle barvě, až na pár výjimek.:D)

Takže takhle nejdřív...

...a nakonec...

Čerti 2007 a 2008

Druhý článek ze série.:)

2007 (psáno zpětně v roce 2008)

Minulý rok mi bylo na poslední chvíli nabídnuto, jestli nechci jít na Mikuláše strašit děti do školek - jeden kolega z dramaťáku si totiž opět něco udělal s nohou, a tudíž se druhý čert najednou ocitl bez parťáka. No tak dostal ďábelskou parťačku.>:) A natolik mě to bavilo, že jsem se tenhle rok přihlásila znovu. Budeme chodit ve čtvrtek a v pátek a už se nemůžu dočkat.
Minulý rok jsme také chodili dva dny, ale trochu mi to splývá, přeci jenom, rok je dlouhá doba. Ale některé zážitky si budu pamatovat tak dlouho, dokud je nezačne nahlodávat stařecká skleróza.:D Začalo to třeba už jenom tím, že mi bylo řečeno, že jako správná sexy čertice musím mít kozačky. Jenže já jimi v té době jaksi ještě nedisponovala (tenhle rok už jsem vybavenější, ale nebojte, nejsem tak hráblá, abych si je pořizovala jenom kvůli čertům:D). Půjčila jsem si je tudíž od jedné kámošky, dostalo se mi ale důkladného varování, že stály 2 000 a jsou fungl nové, takže jsem se celé ty dva dny klepala, abych s nimi něco neprovedla, protože jsem v nich jaksi neuměla ani pořádně chodit. Ale hlavní bylo, že jsem je měla, hurá, sláva.
Hned jako první školku jsme navštívili zrovna tu, do které jsem jako malá chodila, a je to jediná školka, kde nemám zážitek s dětmi (protože byly všechny skutečně nějak podezřele hodné:D), ale s paní vychovatelkou, jelikož jsem zjistila, že paní vychovatelka Kočí, která byla vždycky nejoblíbenější a nejhodnější, tam pořád nějakým zázrakem učí, tak jsem za ní šla a řekla jsem jí, že nevím, jestli si mě vůbec ještě pamatuje, ale že jí prostě musím říct dobrý den, protože jsem tam kdysi chodila, a když jsem jí řekla svoje jméno (namaskovaná jsem moc k poznání nebyla), tak mě hrozně potěšila, když se usmála a řekla: "No jo, Aničko, tebe si pamatuju, to seš hodná, že sis vzpomněla.":)
Další zážitek byl něco jako můj malý úspěch, hned pochopíte proč. Přišli jsme do třídy, kde už byly trochu větší děti, tak pět let. A protože mě kolega čert napomínal, že jsem moc měkká, schválně jsem si vybrala jednu holčičku, která se tvářila děsně sebevědomě a rozhodla jsem se, že jí rozeřvu, až bude takhle malinká (není nad machrující dětičky, to mi věřte). Tak si to k ní přihasím a začnu to klasické "Tak ty jsi určitě zlobila, tobě je to vidět na očích, tebe si vezmeme do pekla!" a ta holka mi naprosto vytřela zrak, když naprosto suverénně začala: "Já ne, ale támhle Pepa nedojídá svačiny a Eliška se pere!" Normálně začala bonzovat! A i když jsem jí napomínala, že žalování je velkej hřích, že to se nemá, tak klidně mlela dál a postupně mi napráskala půlku třídy. Přála bych vám vidět její výraz, když Mikuláš přečetl z knihy hříchu jako první její jméno... Ta pomsta byla tak sladká!:D A rozbulela se, bonzačka!
Další šok nás pak čekal ve zvláštní třídě, kde jsme byli na ty děti schválně mírnější, ale přesto se jeden klouček poté, co ho začal druhý čert trochu škádlit, zvedl, začal na něj pořvávat něco, čemu jsme ani v nejmenším nerozuměli, a utekl za paní učitelkou, která nám schovívavým hlasem oznámila, že je autista a ještě ke všemu neumí dobře česky, protože je z Řecka. Trapas, trochu...
Pak bych mohla ještě zmínit toho malýho chudáka z první školkový třídy, kterej se nám strachy počůral jen co nás uviděl ve dveřích, úplně vyprázdněnou třídu, kde z šestnácti dětí přišly čtyři, protože zbytek se bál čertů... Dotěrného fotografa, kterému se u nás důvěrně přezdívá Zoubeček ("A ukažte zoubečky, taaaak!"), štáb regionálního vysílání televize Prima, který s námi natočil krátkou reportáž a kterou mám někde zahrabošenou na videu... Tak jsem zvědavá, co si na nás děcka (a i dospělí) přichystají tenhle rok.:)

2008

Tenhle rok jsme dokonce měli ještě jednu školku navíc, byla to docela makačka...
Oproti loňskému roku se udála jedna velká změna. Zjistili jsme totiž, že někdo vyměnil děti za maskované StBáky. Protože ty spratci na sebe tak žalovali, až nikdo z nás neměl slov. Kupodivu ale nikdo tenhle rok za žalování na lístečku napsanej nebyl. Asi to učitelkám takhle vyhovuje. Mě když někdo z těch smradů začal žalovat, jenom aby ospravedlnil to, že zlobil, měla jsem co dělat, abych ho nepopadla a neseřezala, co by se do něj vešlo.
Naštěstí se ale našly i normální třídy a normální děti. Taková možná až moc idylická třída byla hned v první školce - šest holek a mezi nima jeden jedinej kluk.:D V té samé školce jsem si mimochodem zničila vidle, ale nebojte, nebylo to na žádném dítěti, ani paní učitelce, ale na schodech, protože řekli, ať děláme rámus, jenže jakmile jsem s vidlemi třískla o zem, prostě se rozpadly...
Velké překvapení mě pak čekalo ve školce č.2, kde mi byl jeden klouček nápadně povědomý. Vzhledem k tomu, že byl napsaný v knize hříchů, dovolila jsem si kouknout Mikulášovi přes rameno - a on to byl syn našeho fyzikáře!:D Lítal nám jednou po třídě, zrovna když jsme psali písemku... Tak dostal i za tátu, zmetek jeden.
Za nejustrašenější a nejzlobivější třídu bych vyhlásila právě tu školku, kde jsme minulý rok nebyli - vzhledem k tomu, že je to vesnická školka, vešly se milé dětičky do jedné třídy. Řvaly tak, že Mikuláše ani nebylo slyšet (a to jsme s Dvořim spořádaně dřepěli v rohu a ani se nepohnuli!), a když jsem potom slyšela ty hříchy... U poloviny dětí napsáno, že se rvou a nadávají kamarádům... No opět mi tančilo koště v ruce.
Hodně se nám tenhle rok měnila sestava, zatímco ve čtvrtek s námi šli za čerta a anděla nějací dva dorostenci, které jsem ani neznala (a kteří byli jak leklé ryby), v pátek s námi už šla lepší banda.:) Anděla nám dělala jedna slečna, se kterou jsem se už dlouho neviděla, tak jsem byla ráda... A chudinka si pak odnesla zážitek na celý život, protože v jedné třídě měla jedna holčička narozeniny, tak jí Ráďa šla jako andílek popřát, a ta malá jí s tím dětským nevinným výrazem řekla: "Děkuju, a pozdravuj ode mě v nebi Mirečku, ona měla nemocný srdíčko a byla moje kamarádka." Chudák Ráďa brečela ještě dlouho potom, a nebyla sama, dojalo nás to všechny.
A taky byli tenhle rok ve školkách nějak štědří, dostali jsme za výslužku obrovskej pytel kafe a čtyři flašky tvrdýho. Plus úplně to nejlepší na tom je, že za to dostaneme peníze, odhaduju tak 300, o čemž jsem nevěděla a před Vánocemi mi to skutečně bodne. Jo, když se daří, tak se daří.:D

Zlatá Neděle z roku 2008

Aneb další převzatý článek z mého starého blogu. Za chvíli sem hodím další, o čertech; kdybyste se divili, co blbnu, vždyť ještě ani nezačal listopad, tak za to obviňujte tři věci, které se sešly včera téměř v jeden moment - když jsem se ráno vzbudila, venku byl sníh a mrzlo, mamka uklízela jako o život, a z kuchyně voněla pečená ryba. Na to je sice ještě dva měsíce čas, ale nevěříte, jak to dokáže člověku zmást hlavu. Ještě že nejspolehlivější indikátor, že je skutečně ráno Štědrého Dne - tedy nezaměnitelná "vůně" františku - mamka zapaluje výhradně na Štědrý Den, jinak bych z toho asi byla skutečně pipi, jak říká moje nejlepší kamarádka. Takhle jsem to nakonec rozdýchávala u čtení starých Vánočních blahopřání, knížek a článků. A cítím, že o dva zmiňované články bych se ráda podělila.:)

Původně publikováno 21. 12. 2008

Honzíčku, vaše milá, ta pěkný botičky má

Vstávat v neděli v osm, když jsem koukala do jedné ráno na Latter Days, to po mě přece nikdo nemůže chtít... Bohužel, chtěl. Protože v devět už jsme museli být v muzeu a v deset začínalo první vystoupení. Hrůza a děs.
Nechala jsem se od mamky uvrtat do jednoho představení o starých českých koledách, protože já se prostě ráda účastním čehokoliv, co jenom smrdí divadlem.:D Holt mi to asi doopravdy chybí... Dostala jsem za úkol naučit se takovou krátkou holčičí koledu, kterou mi stačilo si jednou přečíst a odložila jsem jí s tím, že se spolehnu na dav... Jenže mě pak čekalo zjištění, že jí budu říkat sama, a aby se to nepletlo, tak do mikrofonu. Plus na mě navlékli hadry, které mi byly o číslo větší (kdyby o číslo, zpětně si vybavuju, že ty musely být větší o nejmíň tři čísla) a sukni jsem si musela zavázat pod prsama, a i tak mi byla dlouhá. Ale co se divím, jako bych to neznala.:D
Spolu se mnou se do toho nechali uvrtat ještě dva kluci a holka z tanečního kroužku a dva zaměstnanci muzea. Teta Hela coby perchta (neplést s bílou paní) vážně neměla chybu, dala jsem jí přezdívku "rozzuřený vysavač". A kluky jsem zase přirovnala k výčepním v gay baru, jelikož ty miniaturní košilky sotva k pupíku, ty vážně neměly chybu.:D
Vystoupení pak jako takové bylo klasické, kluci hned na úvod měli naprosto dokonalé okno, které se jim ale naštěstí podařilo úspěšně zamaskovat, bukač se také povedlo zprovoznit (takový velmi zajímavý nástroj, džbán potažený kůži, na kterém jsou přidělané koňské žíně, pokud znáte koledy, tak se mu také říkalo "famfrnoch")... Já si pak vyrazila s mamkou na oběd, po kterém se mi udělalo tak náramně špatně, že jsem myslela, že vystoupení ve čtyři nebudu schopná zopakovat, naštěstí spánek a heřmánkový čaj pomohl. Kluci mě pak ještě prolili slivkou - obvykle mám k tomuhle přímo odpor, ale když vám krásný kluk vzdáleně připomínající Aarona Stanforda řekne "Aničko, dáme na tykání?", tak přece nemůžete říct ne.:D To jsem radši pak chladila hubu pod kohoutkem a zajídala to sušenkama, ostatně jsem nebyla sama, další velmi hezky vypadající kolega, který chtěl "jenom slzu, protože bude řídit", dostal za trest výstavního decáka...
A vůbec. V Pejru se vyskytují hezcí kluci. Ovšem jen velmi sporadicky, a proto jsou všichni už dávno zadaní. Víceméně některým to zjevně nezabraňuje s nezadanými Pelhřimačkami flirtovat.:D Ostatně, jak řekla Ivča, nemusí být přece zadanej napořád...

Tolik k původnímu článku, povedlo se mi ještě najít tenhle odkaz http://pelhrimovsky.denik.cz/mesto-rekordu-a-kuriozit/zlata-nedele-na-radnici-v-pelhrimove20081219.html kde je článek o té samé Zlaté neděli z pelhřimovského deníku. Můžete se podívat do programu, že tam opravdu jsme. Bohužel už si prd pamatuju, v které že koledě jsem to měla svých pět vteřin slávy, ale dodnes si pamatuju, co jsem říkala.:D Jednalo se o koledu, kterou říkala děvčata: "Honzíčku, vaše milá pěkný botičky má. Mezi sebou ji máme, pěkní jí zpíváme, koledy žádáme." Říkalo se to ještě kostrbatěji, než se to čte.

příběhy z Nemyslíš, zaplatíš

Ještě když jsem byla na střední, absolvovali jsme se školou přednášku v rámci zvýšení bezpečnosti na silnicích. Zaznamenala jsem si tehdy všechny příběhy, které tam zazněly, protože to byla vážně síla. Zveřejnila jsem je už kdysi na svém starém blogu, ale myslím, že takové věci by neměli jen tak mizet v propadlišti dějin. Takže tady to je. Čtěte a něco si z toho vemte...

"Jsou chvíle, kdy člověk chtě nechtě musí brát život vážně. Dnešní přednáška o nutnosti bezpečnosti v dopravě byla jedna z nich.
Nejprve přišel pan policista. Vyprávěl nám o havárce, o které jsem myslím slyšela i v televizi. Že je zavolali k havárce v Praze 6. Když přijeli na místo, uviděli zastavenou tramvaj, přeražený sloup vysokého napětí (takový ten ocelový, pro tramvaje) a cosi, co bylo tak zapasované do zdi, že prý bylo jenom podle zadní SPZ poznat, že to kdysi bylo auto. Ze zdemolované kabiny silně páchl alkohol. Řidič měl evidentně zlomený vaz a byl příšerně znetvořený, spolujezdec ještě žil, tak ho přenechali hasičům a záchrance a šli dostat ven řidiče, aby zjistili totožnost. Pán, co nám tohle vyprávěl, o pár minut později zjistil, že právě vytáhl z auta svého dlouholetého nejlepšího kamaráda...
Jako druhý přišel pan hasič, který nám vyprávěl o to smutnější příběh, že mrtvý mladý řidič nebyl viníkem nehody - jejím vyníkem byl ožralý 20tiletý výrostek, který si to v chumelenici metl po dálnici nepřiměřenou rychlostí, vrazil bokem do jednoho z aut, to dostalo smyk a narazilo do svodidel - díky tomu vylítl airbag, který řidiči zlomil vaz. Vedle něj seděla ještě jeho mladá přítelkyně, která s velikým štěstím havárii přežila. Hasič pak dost pohnutým hlasem vyprávěl, jak mezi zadním a předním sedadlem našli zaklíněnou dětskou sedačku, spodem obrácenou vzhůru, a jak nekonečně dlouho musel sbírat odvahu, aby jí obrátil - dítě bylo naštěstí u své babičky.
Nejstrašnější příběh nám vyprávěl asi jako třetí příchozí záchranář, který zasahoval u srážky autobusu s osobním autem. Když přijeli na místo, stálo okolo asi 12 lidí, ani jeden z nich k autu nešel, i když z něj byl na dálku slyšet pláč a volání o pomoc, ale naopak ještě vynadali záchranářům kde se sakra tak dlouho váleli. Po pohledu do kabiny bylo jasné, že osmnáctiletému řidiči (1,9 promile alkoholu v krvi) ani 17tiletému spolujezdci už nepomůžou - motor vyletěl z kapoty až na zadní sedadlo a cestou si z každého z nich ukrojil půlku těla. Zastavil se až na klíně 15tileté dívky, která seděla vzadu. Vedle ní seděla ještě jedna 18tiletá dívka, která z nehody vyšla nejlépe - s těžkým otřesem mozku, zlomenou rukou a pohmožděným hrudníkem. Tu vyndali snadno, a když onen záchranář vyndaval tu druhou, mladší, chytila ho za ruku a dvakrát mu řekla: "Prosím, že se mi to jenom zdá, že je to jenom sen..." O pět minut později umřela.
Potom nám pustili video, ze kterého k nám mluvila paní, která přišla o syna. Rád jezdil na motorce a právě to se mu stalo osudným. Bohužel to nebyla jeho vina - smetl ho nepozorný řidič. Ona už si mohla pouze na policejní služebně vyzvednout jeho kombinézu a prádlo. A podle patologa to byl naprosto zdravý 25letý kluk...
Jako poslední pak se svou hrůzostrašnou historkou přišla, nebo spíš přijela, mladá žena na vozíku. Jela večer z práce za svými kamarády na chatu a jelikož se cítila velmi unavená, jela radši opatrně a vyloženě vycházkovou rychlostí. Přesto na posledních pár metrů zrychlila, myslela si, že už to má za sebou. Najednou však upadla do mikrospánku a skončila ve škarpě, kde jí ještě zasypaly větve, protože narazila do stromu. Myslela si, že bude schopná vylézt ven z auta a dojít si pro pomoc, ale zjistila, že se nemůže skoro vůbec hýbat - cítila nesnesitelnou bolest v zádech a brnění v nohou. Mohla si pouze podepřít rukou obličej, kterým ležela ve vlastní krvi a vytékajícím oleji. Strávila na tom místě celou noc, ač okolo ní dvakrát projelo auto - byl to její bratr, který ji hledal, bohužel ji ale ve tmě a pod hromadou větví neviděl. Našel jí až ráno nějaký traktorista, který jel orat pole. Měla štěstí, že se jí nehoda stala v létě a přes noc nebyla tak velká zima, jinak by její šance na přežití byli podstatně menší..."

Dolly session

Další ze série "měla jsem náladu se vyblbnout a opět jsem měla po ruce pouze samu sebe".:D
Něco k poslechu:

Riot now! aneb Angelspit v Praze

Asi bych měla napsat report z Angelspit, ale strašně se mi nechce...:) Byla to děsně povedená akce, i když jsem z ní přišla němá a hlavně hluchá, protože jsem jako vždy stála u repráku (ale v první řadě, chacha!), pískání se nekonalo, ale ještě dva dny poté jsem špatně slyšela na levé ucho.
Uf, co bych tak k tomu všemu řekla? Amelia vypadá skutečně jako panenka a celkově je prostě na pódiu úžasná. Svoje texty úžasně prociťuje a prostě má ten správný postoj.:D Bohužel, jako na potvoru nejen že s ní nemám fotku, ale nemám ani žádnou její fotku obecně - tedy, žádnou, která by nebyla rozmazaná. Strkající se lidi a neustálé pobíhání po pódiu sem a tam udělali své. Takže můj plán jít hlavně po Amelii bohužel nevyšel. Zato jsem se tam potkala s jedním Španělem, který hrozně chtěl fotku se ZooGem, po které já jsem nijak moc netoužila. Ale jelikož milý Španělák neměl foťák, souhlasila jsem, že mu ZooGa seženu a vyfotím je spolu. Kdo mohl tušit, že si bude chtít ZooG tak hrozně moc povídat.:D Tak jsem patnáct minut víceméně jenom poslouchala, jak ti dva kecají, a jenom sem tam jsem přispěla jedním slovem - zaprvé jsem kvůli hluku měla dost problémy rozumět, zadruhé jsem kvůli tomu samému měla problém mluvit. Jo a fotky s ním mám nakonec tři a na všech vypadáme jako idioti.:D
Koncert jako takový měl jedinou nevýhodu - začalo se s dost velkým zpožděním (upřímně, téměř 45 minutové zpoždění jsem snad zažila poprvé a byla jsem z toho ze začátku dost otrávená) a hlavní show tak musela být notně zkrácena, protože se muselo končit v deset. No, nakonec se tam po desáté ještě jedna písnička vešla.:D Ale stejně to byla škoda, protože jsme byli bez přídavku.
No, konec klábosení, tady máte těch pár fotek, co se mi povedlo pořídit - včetně těch třech nepovedených, jen se zasmějte.:D

To nejlepší z prázdnin

Původně jsem chtěla počkat až na poslední týden, ale nevím, jestli vůbec v Praze a v Bílině udělám nějaké fotky, a fotky z Angelspit, pokud budou, dám stejně do samostatného článku, takže na to jdu teď. Beztak jsem prakticky vůbec neinformovala, co o těch prázdninách dělám, tak je nejvyšší čas.:) Jako vždy jsem zůstala v Čechách, žádná dovolená po Evropě se nekonala, ale na to už jsem si tak nějak zvykla a vlastně v Čechách trávím prázdniny nejradši. I když jedna premiéra letos byla - poprvé v životě jsem byla na Slovensku.:D
Takže tady jsou podle mě ty nejlepší střípky z letošních letních cest...

Tradiční Županovice a Dobříš...

Jihlava

Taky už skoro tradiční Olomouc a Šternberk

A konečně Slovensko - Strečno...

...a Lietava

Thousand Foot Krutch - Down

Bylo skutečně těžké vybrat z alba tu jednu písničku, které se dostane pocty mít samostatný článek. Nakonec to padlo na písničku Down, ani vlastně pořádně nevím proč - možná proto, abych něčím podepřela to tvrzení, že TFK mají i průměrnější písničky na úrovni hitů jiných skupin.:) Tentokráte bez překladu.

Thousand Foot Krutch - The End Is Where We Begin

Horký kandidát na album roku. I když z toho, jak dlouho mi trvalo, než jsem si ho poslechla, by se mohl zdát opak.:) Asi jsem prostě jenom potřebovala dostat se do té správné nálady.

Reakce po prvním poslechu: sakra, tohle album je prostě sexy. TFK zrajou jako víno a po kratší fázi hledání se mezi alby The Art Of Breaking a Flame In All Of Us zase našli ten správný směr (Welcome To The Masquerade) a na letošní novince ho ještě více vypilovali. Ne k úplné dokonalosti, ale k velmi dobře poslouchatelné formě ano.
TFK jsou také zároveň jedna z mála kapel, která s věkem neztrácí na dravosti a jisté mladické naštvanosti. Dokonce bych řekla, že ta naštvanost se na TEIWWB ještě zvýšila, pouze se přesunula od té všeobecné naštvanosti k zdravému naštvání a naléhavosti. Že je z jejich živáčů silně cítit, s jakým nadšením a poselstvím pojímají svou tvorbu, je tak nějak očekávatelné, ale postupně to začíná být "tak nějak správně" poznatelné i na jejich studiové tvorbě. Jejich písně mají zkrátka co říct - a i jejich slabší kousky jsou schopné vypovědět víc než vypalovačky jiných, podstatně slavnějších kapel (ano, Linkin Park, mluvím například o vás, když už jsme u těch nových alb).
Jediný moment, kvůli kterému se stále zdráhám dát plný počet bez debat, je bohužel klasický nešvar většiny alb TFK - a to je, že ke konci tomu prostě dochází šťáva. TFK do nás ze začátku naperou energie, že to posluchače může roztrhat, a pak se ke konci začnou tvářit jako kdyby to tak vlastně ani vůbec nemysleli. Je to ale šibalské pomrkávání, o kterém každý dobře ví, že se tak skutečně jenom tváří.