Ignea, Brno, 19. 5. 2018

Kdybych se měla v tomhle článku zaměřit čistě na vystoupení Igney, tak by to bylo hodně stručné, protože to byl asi nejkratší koncert, na jakém jsem kdy byla. A to jsem dřív hodně často chodila na koncerty jenom kvůli předskokanům. Proto tenhle článek trochu nafouknu o historku o mém setkání s Igneou, které sice nemám zdokumentované na fotkách, ale bylo parádní.:)
Už když skupina oznamovala, že se chystá na turné po Evropě, věřila jsem, že se zastaví právě v Brně. Když už nic jiného, mají tu poměrně bohatou historii koncertování stylově podobné skupiny Jinjer a Infected Rain, a obecně je Brno metalovým koncertům nakloněné. Proto pro mě účast Igney na Waiting for the Summer byla příjemným překvapením, nikoliv však zase až tak velkým.:) A zhruba měsíc před koncertem mě napadla odvážná myšlenka - vzhledem k tomu, že koncert bude přesně v den, respektive večer, kdy se koná Muzejní noc, co kdybych je pozvala na prohlídku k sobě do práce? Je to super příležitost a ráda bych své oblíbence poznala osobně a zároveň jim udělala radost... Tak jsem jednoho pozdního večera napsala zprávu na oficiální profil kapely na FB a řekla si - děj se vůle Boží. Netrvalo dlouho a přišla mi odpověď - kladná a náležitě nadšená. Takže jsem v sobotu nejen že měla tu kliku vidět Igneu konečně naživo (a taky vidět ji naživo ještě než na ně budou chodit davy lidí, protože věřte tomu, že to přijde!), ale i je všechny naživo potkat. Byli hrozně milí, uměli skvěle anglicky a bylo vidět, že se jim návštěva opravdu líbila. Helle pak na své sociální sítě nahrála tenhle krásný pochvalný příspěvek:

Celý ten zážitek pak povýšil na druhou ve chvíli, kdy jsem dorazila na Melodku, postupně jednotlivé členy potkávala a oni na mě mávali a usmívali se na mě.:D S Helle jsem si i trochu pokecala u stolku s merchem - znovu mi poděkovala za prohlídku a povídala, že plánují následující dva dny strávit v Praze a jestli jim vyjde čas, rádi by se dojeli na moje doporučení podívat i do kostnice v Kutné Hoře. Jinak jsem si koupila tričko a CD a byl to hrozně oldschool pocit mít v ruce po tak dlouhé době nové, originální CD.:D
Podle slov Helle měli začít hrát v deset, ale nakonec na ně přišla řada až o celou hodinu později. Bylo super vidět, že společně se mnou stálo pod pódiem několik dalších lidí, kteří přišli opravdu cíleně na Igneu, a taky bylo super vidět, jak kladně na ně reagují i ti, kteří je předtím neznali. Krátký set zahájila silná dvojka písní Last Chosen By You a Alexandria, hlavně první jmenovanou jsem si fakt užila - hodím vám jí na závěr článku i s překladem, abyste si tohle super dílo taky náležitě užili.:D Součástí setlistu pak byly i dvě nové písně, na které jsem ve studiové verzi už teď zvědavá. Vrcholem koncertu ale byla jednoznačně Seytanu Akbar, kterou Helle pro umocnění zážitku uvedla slovy, že je to píseň proti jakémukoliv terorismu kdekoliv na světě. Naživo její poselství vyniklo ještě několikanásobně více než z desky a snad nikdy v životě jsem si s takovou chutí nezakřičela a nezahrozila.
Jako poslední zazněla tradiční zavírací píseň Leviathan a následně jsme se pokusili vyřvat si přídavek. Skupina chvíli nejistě přešlapovala na pódiu, nakonec nám bylo od Helle vysvětleno, že bohužel přídavek zahrát nemůžou, neboť je tlačí čas a je potřeba respektovat program. Zato se prý ale s námi rádi potkají na baru. Nevím, jestli se to zdálo jenom mě, ale setlist byl opravdu kraťoučký a mám menší podezření, jestli se Ignee nestalo totéž co Slot na Topfestu a nemuseli kvůli zdržení nějakou píseň vypustit - docela mě překvapilo, že takové hity jako Alga nebo How I Hate The Night zůstaly nevyužité. Kolem a kolem je to ale asi jedno, tohle vystoupení mělo být především ochutnávkou a návnadou pro fanoušky stálé i potencionální - a jako takové naplnilo svůj účel beze zbytku.

Snažila jsem se žít pod kusem látky jako fanatik

A vdechovat nitky drahého hedvábí a drahokamy

Má bledá, sluncem nedotčená pleť

Má dost tvých dlaní a světel serailu

Trhám závoj na mém těle

Přetrhávám nadvládu

Nemohu být tvůj přítel

Když klečím jako otrok

Volám tě, můj Bahadire

Naposledy

Myslel jsi na svůj konec

Když sis mě vybral pro své potěšení?

Už nemáš čas zmáčknout tlačítko poplachu

Obě ruce máš uťaté a prýští z nich rudý déšť

Z tvých rozkazovačných úst zní němý výkřik

Jak ti chutná roubík vyrobený z mé burky?

Svatost není nic ve srovnání se svobodou

Raději bych umřela hlady, abych utekla

Radujme se z mého zrození, z mé vzrušující proměny

Zpívej se mnou a hraj mou hříšnou hru

Icon For Hire, 10. 5. 2018

Letos to budou opravdu epické narozeniny, které budu, zdá se, slavit měsíc v kuse. Ještě mě čeká koncert Igney a závod SGP (plochá dráha) na Markétě, naopak za sebou už mám koncert Icon For Hire. Pokud jste už někdy ke mě na blog zavítali, tak jste se s touhle skupinou už mnohokrát setkali, takže jejich představení zkrátka odbudu tím, že pokud vás jejich tvorba zajímá blíže, použijte youtube a google.:)
IFH tu koncertovali už před čtyřmi roky jako předskokani Hollywood Undead. Tehdy jsem nejdřív měla v plánu jet, ale pak jsem si to rozmyslela. Jednak proto, že jsem tehdy shodou okolností neustále dávala nechutné peníze za koncerty jenom proto, abych se po předskokanovi otočila na patě a odešla, druhak proto, že jsem očekávala, že nebude trvat moc dlouho a IFH určitě přijedou na samostatný koncert. Dlouho to pak vypadalo, že jsem se šeredně přepočítala a nepřijedou už vůbec, takže jsem si akorát tak mohla nadávat, jak jsem blbá. A proto jakmile jsem na začátku letošního roku zaregistrovala, že mají v plánu koncert v Praze - a považte, jenom den po mých narozeninách! - nebylo o čem přemýšlet.
Koncert se odehrál v miniklubu Café V Lese a byla to těžce undergroundová záležitost.:D Uvědomila jsem si, že po všech těch snahách proboxovat se co nejblíže na Linkin Park a Green Day, přeprat fanoušky Kabátu, abych si užila Slot, snažit se přežít v první řadě na Offspring a tak dále, je pro mě prostor malého klubu obrovský nezvyk. Kam mám jít a kdy tam mám vůbec jít? Uvidím vůbec něco, když přijdu pozdě? Nakonec se stejně všechno opět vyvrbilo tak, že jsem skončila napůl v první, napůl ve druhé řadě. A když jsem viděla, co Shawn prováděl borcům, kteří stáli přede mnou, asi jsem docela ráda, že jsem v té první řadě nebyla...:D
Předskokanky si říkaly Riot Child a jak mě jejich tvorba na youtube až tolik nezaujala, naživo to byla docela slušná zábava. Hudba byla nápaditá, obě holky super sympatické a hlavně i publikum skvěle reagovalo. Zkrátka kdyby se někde vyučovalo, jak má vypadat vystoupení předskokanů, tak prosím pěkně přesně takhle.:)
Konečně se dostávám k vystoupení samotných IFH, a když si to tak zpětně sumíruju, je překvapivé, že i přes dvě celkem zásadní vady na kráse to kolem a kolem považuju za jeden z nejlepších koncertů, na kterém jsem kdy byla - hlavně díky atmosféře, která se v klubu okamžitě vytvořila. Ale jaké že jsou ty chybky? Předně byl tenhle prostor pro IFH opravdu katastrofálně malý. Dávno to není žádná garážová kapela, mají za sebou tři úspěšná alba, nepočítaně koncertů (včetně velkých pódií) a řady jejich oddaných fanoušků jsou opravdu početné. I když je Café V Lese velmi sympatický koncertní prostor, takovéhle kapele zkrátka stačit nemohl. A možná i z toho vychází druhá věc (anebo je to tím, že jsem blbě stála, těžko říct) - téměř polovinu koncertu jsem slyšela velké h... kulové. Což mi nikterak nevadilo, písničky znám nazpaměť, ale když ze změti nástrojů a hlasů nebylo slyšet opravdu lautr nic, tak jsem si místy spíš připadala jak na pravém industriálním undergroundu.
Jak už jsem ale naznačila, to, co celý večer určovalo, byla atmosféra. Díky komunikaci ze strany Ariel (možná že Shawn se taky projevoval, ale mě zkrátka utkvělo hlavně jeho laškování s kluky v první řadě :D ) si člověk připadal, jako že je vlastně na jednom velkém shromáždění internetových kamarádů a zámých, se kterými si přišel popovídat o životě a vydovádět se o volném večeru. Koncert byl i dobře rozvržený tak, aby se publikum hned od začátku dostalo do varu, pak se trochu zklidnilo a vydechlo si v prostřední části a na závěr se pokusilo celý prostor zbourat. Čím víc se blížil konec, tím větší to byl punk.:D
Uzavřela bych to jednou historkou, kterou jsem pojmenovala jako "nejdojemnější trapas", který se mi kdy povedl. Ještě nikdy se mi nestalo, abych se na koncertě rozbrečela, ale tady se to stalo - ve chvíli, kdy Ariel začala oznamovat, že zazní píseň od interpreta, kterého jistě všichni známe a který nás všechny velmi ovlivnil, nemusela ani dodávat, že jsme jej minulé léto ztratili, a že píseň se jmenuje Numb. Už ve chvíli, kdy jsem lovila, stejně jako všichni okolo, telefon, abych rozsvítila (a vzpomněla jsem si u toho na koncert LP v Praze, kdy nás taktéž o rozsvícení telefonů poprosil Mike u písně Leave Out All The Rest), jsem si uvědomovala, jak mě Chesterův odchod pořád hrozně bolí. U prvních slov už jsem začala brečet jak nevyrovnaná puberťačka a zbytek písně jsem strávila utíráním slz. Zaregistrovala jsem, že se na mě občas někdo podíval, včetně IFH z pódia, a zaregistrovala jsem i pár úsměvů, tak jsem si říkala - no jo, jen se na ní podívejte, jak jí to dostalo... Až když jsem telefon uklízela, uvědomila jsem si, že jsem celému sálu dávala na odiv fotku polonahého Jensena Acklese na tapetě mého telefonu.:D
Jako vždy, ani na tomhle koncertě jsem nefotila, takže místo toho posílám jedno video z youtube.:)

TO... Aneb wow, konečně slušně natočený horor!

Velmi mě překvapilo, jaký problém bylo sehnat někoho, kdo se mnou půjde na To do kina. Ne že bych měla problém chodit do kina sama, vlastně tam chodím sama poměrně často, ale přišlo mi zvláštní, že jít do kina na To se lidi bránili stejně urputně, jako když jsem je přemlouvala na Captain America. Že by jim Steve a Pennywise přišli stejně hrozní? :D No každopádně se nakonec zadařilo, když mě do kina pozvala kamarádka s přítelem. Asi zkusím příště zvát rovnou kluky, když se holky bez mužné ochrany bojí... A je pravda, že jsem si už někdy v půlce filmu připadala jako hrdinná superžena, která seděla v sedadle a tetelila se blahem, jak je to krásně natočené, zatímco okolo mě slečny pištěly a snažily se zmizet svým partnerům pod mikinou. Ale abych si tu nehonila tričko neprávem, dvě scény mě přece jenom dostaly natolik, že jsem si jenom přála vsáknout se do sedačky a zmizet. První byla naháněčka po archivu - už před deseti lety mě děsil bezhlavý jezdec z Ospalé Díry, druhá byla scéna, kdy Pennywise dostane Beverly - ano, přitom je to ta scéna, která byla v traileru, takže jsem jí sakra mohla čekat!
Abych mohla pořádně vystihnout, proč jsem ale jinak byla nadšená, je potřeba vylíčit problém, který mám se současnou hororovou produkcí. Drtivá většina filmů z poslední doby je totiž vystavěná na tom, že na vás někdo nebo něco udělá BAF!!!, vy zjistíte, že to byl jenom letící holub, tak to rozdýcháte, vzápětí BAF!!!, děsivý průvan. Pět minut oddych, následuje BAF!!! ve formě zvonícího souseda a než se takhle dobafáte ke konci, jste už tak otupělí, že je vám nějaký ten emzák nebo zombie vlastně úplně egál. Filmy totiž nestaví děsivost na ději, ale na tupých lekačkách. V novém Tu jsou sice lekačky taky a je jich víc, než jsem podle reakcí čekala, ale rozhodně mají daleko do toho, aby byly tupé. Už jenom proto, že mají v ději logiku a vychází z nějakého celkového konceptu a myšlenky díla. Je to vlastně podobné jako se sexem - také se cpe všude, ale je opravdu všude pro děj nezbytné, aby tam byl? A pokud tam není pro děj, ale jenom na okrasu, nebylo by prostě jednodušší pustit si porno?
Když už byla řeč o lekačkách, musím vyzdvihnout další věc, která se mi na tomhle filmu líbila - že se z toho tvůrci tzv. nepodělali a všechny nechutnosti, necudnosti, nepatřičnosti atd. do diváků naprali se vší parádou. Bylo to patrné už u první scény - říkala jsem si "Hmmm, poměrně brutální smrt sedmiletého dítěte hned v první scéně, to není věc, které by filmový mainstream zrovna holdoval, jakpak si s tím asi tvůrci poradí?". No jak by. Tak, jak to leží a běží, s hromadou krve a dětského pláče. Někteří scénu Georgieho smrti označují za zbytečný overkill, já to beru jako jasný signál na úvod, co se na nás asi tak chystá.
Závěrem už jenom zmíním věc, na které se shodne spousta lidí, a proto jí nebudu sáhodlouze rozebírat, jenom konstatuji, že sebrat tolik uvěřitelných dětských herců, za to tvůrcům opravdu tleskám a klaním se. A co se mé nové crush, Billa Skarsgårda týče, rozhodně doporučuji následující klipy, kde vypráví, jak se dostával do role a jak krásně zužitkoval to, s čím kdysi pro zábavu týral mladšího sourozence.

Maniak (Freeway)

Není to tak dávno, co byla velká móda předělávat pohádky do moderního fantasy hábitu. Přiznám se, že to nebyl úplně můj šálek piva. Když už parafrázovat pohádky, tak jako Matthew Bright ve své režisérké prvotině Maniak z roku 1996! Předem upozorňuju, že to nemusí být pro slabší povahy. Dodnes je mi záhadou, jak se tenhle film dostal do programu TV Nova, odkud jsem si ho před dlouhými a dlouhými roky nahrála...
Co by se stalo, kdyby se Karkulka narodila v sociálně vyloučené oblasti kdesi v řiti USA? Jmenovala by se Vanessa Julia Lutz a v patnácti by toho měla za sebou tolik, že by mohla vydat pořádně obsáhlé memoáry - pokud by samozřejmě uměla číst a psát, což naše milá hlavní hrdinka neumí. Chtělo by se říct, že to do diváka Bright sype od prvních minut filmu, ale v tomto případě to není pravda, ona ta první nálož přijde už s titulky, které jsou nejen geniálně zpracované graficky, ale především je doprovází hudba mistra z nejpovolanějších - Dannyho Elfmana.

Podle téhle úvodní sekvence by asi jen malému dítěti nedošlo, že vlk bude pořádný úchylák a Karkulka nebude žádné nevinné poupě. A tak se příběh začíná ve chvíli, kdy jsou Vanessini rodiče zatčeni - matka za prostituci a otčím za přechovávání drog - a Vanessa se rozhodne, že než další měsíce v pěstounské rodině, to se radši pokusí vyhledat babičku, kterou nikdy v životě neviděla a která pravděpodobně ani netuší, že vůbec nějakou vnučku má. Na své cestě lesem, tedy, na dálnici, potkává vlka - charismatického psychologa Boba, který jí nabídne odvoz a po cestě postupně odhaluje démony Vanessiny minulosti i současnosti. Vzpomínáte, jak jsem řekla, že vlk je pořádný úchylák? Pod přívětivou maskou Bob ukrývá své pravé úmysly - znechucení stále stejnými příběhy "lidské spodiny", touhu mstít se a... Nekrofilii. V tomto momentě se pohádka přehoupne do zajímavé sociální sondy - má vůbec patnáctiletá ztracená existence, která byla více než desetkrát trestána za krádeže, žhářství a prostituci šanci dokázat, že ona není tím, koho by se měla společnost obávat?
V hlavních rolích tohoto původně televizního filmu doslova září Reese Whiterspoon (tehdy dvacetiletá) a Kiefer Sutherland. Ano, o obou jsem věděla, že jsou to skvělí herci, ale sakra, tohle je NĚCO! Nemám dost slov obdivu, abych vyjádřila, jak úžasně jim tyto role sedly - což je v obou případech stejně děsivé. Ve vedlejších rolích se zde mihnou ještě například Brooke Shields, Brittany Murphy nebo Allana Ubach. Poslední jmenovanou, o které jste pravděpodobně nikdy neslyšeli, zmiňuju především proto, že ten filmový svět je neuvěřitelně malý - zatímco v tomto filmu hrají Allana a Reese spoluvězeňkyně, obě navíc pořádné psychopatky, jen o pět let později se sešly jako nejlepší kamarádky ve filmu Pravá blondýna. Svět je zvláštní místo.
Jako každá správná pohádka, i tato musí mít dobrý konec, který je ale vykoupen spoustou krve a nechutnosti. Je mi opravdu líto, že nám film nenabídl výraz Ameriky poté, co zjistili, že Vanessina verze byla pravdivá - o to větší prostor ale na druhou stranu zůstává pro fantazii. A ostatně, on to ani dobrý konec po uvědomění si všech pro a proti není - film až příliš naturalisticky ukazuje život ve Vanessině sociální bublině, než aby divák snad uvěřil, že na tuhle Karkulku čeká nějaký dobrý život.

Ignea - The Sign of Faith

O ukrajinské kapele Ignea jsem se tu už jednou zmiňovala, když jsem doporučovala jejich singl a vůbec první videoklip k písni Alga. Po docela dlouhé době jsem se konečně dostala i k tomu, abych si pustila jejich debutové (respektive pod názvem Ignea debutové) album The Sign of Faith a dopředu musím konstatovat, že mě nezklamali. Možná právě proto, že jsem si udržovala určitý odstup a říkala si - jo, Alga je hodně fajn, ale přece jen je to začínající kapela, radši čekat méně než více.
Už ale druhá vlaštovka ukázala, že klidně můžu čekat "něco víc". Krátce po prvním singlu spatřilo světlo světa lyric video k písni, jejíž už samotný název vzbuzuje jistou kontroverzi - Şeytanu Akbar (Satan je velký). Po ruské okupaci Krymu, která je obsahem Algy, si tak Ignea vzala na paškál další velké téma současnosti - islámský terorismus. A bylo jasné, že tihle pánové a dáma se toho nebojí.


Ještě tu musím vyzdvihnout to naprosto úžasné surrealistické video. Tenhle případ mi pomohl uvědomit si extrémní ožehavost právě islámu a terorismu - strašně ráda bych se o tohle video podělila na sociálních sítích, ale za ten shitstorm mi to asi nestojí.
Jak tyhle dva singly a název alba napovídají, náboženství je téma, které prostupuje celou deskou a uzurpuje si pro sebe nejvíc prostoru. Islám nebo křesťanství, tahle skupina má zkrátka nevyřízené účty se všemi. Lehce se pak skrze ně dotýká ještě například otázek ženských a vůbec lidských práv, války a dalších přidružených témat.
Jako zjevení působí předposlední píseň How I Hate The Night, která se koncepcí hudby i textu naprosto vymyká zbytku alba a v klidu by mohla zaznít na soundtracku k Pánovi Prstenů nebo podobně laděném filmu. Je to rozhodně velmi příjemný výlet do odlišných vod, který ale určitým zvláštním způsobem do zvuku alba přesto zapadá. A zároveň je to takové romantické, klidné nadechnutí před závěrečným zničením - písní Leviathan.
Takže tímto krátkým hodnocením chci v podstatě jenom znovu říct to, co jsem se snažila říct už posledně - jestli máte jenom trochu rádi metal, dejte Ignee šanci. Tahle skupina má rozhodně ještě hodně co říct.

Anděl Páně 2 aneb nenechat se strhnout

Jak jsem tu už několikrát zmiňovala, Anděl Páně je moje vůbec nejoblíbenější pohádka. Jejího pokračování jsem se ze začátku dost bála - jak všichni víme, málokterá dvojka, pokud není plánovaná souběžně s jedničkou, ale až po jejím úspěchu, dokáže být "taky tak dobrá". Pak jsem ale zjistila, že nápad na příběh je celkem dobrý, spousta lidí z řad herců i ze štábu začala prohlašovat, jak by do druhého dílu nešli, kdyby nebyl dobrý scénář - a já jsem se nechala zlomit. Hltala jsem ukázky i trailery, měla radost z naprosto nadšených reakcí na internetu a byla celkem přesvědčená, že mě čeká opravdu super zážitek. Byla jsem o tom přesvědčená ještě tak 20 minut po začátku filmu, protože nové rozšířené nebe bylo prostě "žrádlo" a pro mě osobně se ty nejlepší scény odehrály právě tam. Pak už moje nadšení jenom uvadalo a uvadalo...
Je zvláštní, že druhý díl má v podstatě stejné bolístky v logice děje, jaké měla už jednička, ale z nějakého důvodu mi tentokrát vadily natolik, že jsem nebyla ochotná - nebo lépe řečeno schopná - je přehlédnout. Když jsem si sesumírovala všechna pro a proti a párkrát si o tom, co jsem viděla, popovídala s ostatními, došla jsem k několika závěrům, proč to tak bylo:
1) Second hand embarassment. Čeština pro to bohužel nemá tak přesný výraz jako angličtina, znamená to, že je vám stydno z toho, co vidíte - nemusí to nutně být trapno-humor, zkrátka je vám to, co vidíte, hrozně nepříjemné, stydíte se i za protagonisty a přejete si, aby to co nejrychleji skončilo. Už si přesně nepamatuji, jaká místa to byla, ale vím, že jsem tenhle pocit zažila u Anděla Páně 2 nejméně dvakrát.
2) Nedodržení charakteru. Chápu, že stejně jako v případě jedničky, i tady mělo být hlavním východiskem napravení nebo zmoudření samotného Petronela, bohužel k němu došlo za cenu toho, že Uriáš byl do role "nepřítele" postaven dost na sílu a jeho počínání zejména ke konci nejeví žádné pořádné známky sebereflexe a tudíž nepůsobí ani logicky.
3) Neprolnutí nebe a země. Zatímco v jedničce se nebe i země na kratičký okamžik potkají skrze setkání s Maxmiliánem a výpravou za záchranu Dorotky, což jenom podpoří přirozené doplutí k hlavní pointě příběhu, Magdalena ze dvojky - byť sama na tom vinu téměř nemá - akorát hlavní dvojici rozhádá (což navíc nepůsobí zrovna dvakrát přirozeně, viz bod 2) a z Anežky se z postupujícím dějem stává akorát takový nechtěný přívazek.
I přes tyhle výhrady jsem ale moc ráda, že se novému Andělovi v kinech daří a velmi mu tento úspěch přeju. Nebýt pro mě nedostižné jedničky, kterou umím pomalu nazpaměť, určitě bych byla také nadšená, a objektivně musím uznat, že takhle dobrý film se u nás už dlouho neurodil, notabene v kategorii pohádka. Ale provázanost s jedničkou je tak zdůrazňovaná - některé scény jsou prakticky totožné slovo od slova - že nejde se od ní odtrhnout, i kdybych sebevíc chtěla, a tak na ní nemůžu zapomenout a užít si dvojky jako samostatného filmu. Nehledě na to, že dvojka v konci jedničku vlastně popírá - však Bůh sám v prvním filmu na Petronelovu otázku, co se stane s nenapravenými hříšníky, sám odpovídá: "Těch už se ujme světská spravedlnost. Možná je napraví. A možná projdou naší nebeskou bránou." No a ve dvojce si najednou Uriáš přijde pro Košťála a rovnou ho vrzne do pekla. Přitom stačilo, aby Košťála třeba ze samého rozčilování nad tím, že mu vytoužená mladá vdova utekla, jednoduše trefilo...:D
Kdybych měla na závěr vypíchnout ty dobré věci, kvůli kterým jsem nakonec dala Andělovi Páně 2 na čsfd 3 hvězdičky, tak by to bylo už zmiňované nebe - zejména výměna Matěje za Annu byla velmi povedená, stejně jako doplnění role Josefa, a v nebi se také udál podle mě nejlepší fór celého filmu (abych kdyžtak nezkazila překvapení těm, kdo ještě neviděli - scéna s identitou druhé duše z očistce). Naprosto kouzelná byla taktéž trojice pozemských zlodějů, Taclík byl jako zhýralý anděl strašně rozkošný, u Lišky je obdivuhodné, že se v rolích idiotů ještě nepřehrál, a z Majera šel místy skoro strach.:) Také postava už zmiňovaného Košťála byla ve všech směrech správný záporák, škoda jen, že v konečném výsledku byl tolik "bezzubý", klidně mohl "zlobit" trochu víc.

Captain America: Civil War

Sice to řadím do recenzí, ale tohle fakt recenze nebude...:D To budou jen takové dojmy.

Původně jsem vám chtěla zprostředkovat první dojmy hned po premiéře, ale den na to jsem zjistila, že kamarádka má v plánu vzít mě na tenhle film znova (trochu komunikačního šumu ohledně mých narozenin...). I když kamarádka se tvářila zklamaně, že jsem už Civil War viděla, byla jsem ve skutečnosti hrozně ráda, že ho uvidím znova. Ne proto, že by se mi ten film tak strašně líbil, ale proto, že jsem věděla, že ucelený názor si budu schopná udělat právě až po druhém shlédnutí. Přece jenom, postav je tam jak na orloji, a každá musí mít aspoň svůj pětiminutový příběh, abychom chápali její postavení v ději. První pochvala za to, že tohle se tvůrcům povedlo. Jasně a stručně nám vysvětlují jednotlivé motivace, které jsou navíc uvěřitelné. I tak v tom ale byl na první zkouknutí pro mě trochu guláš, protože nejsem nijak velkou fanynkou marvelovek obecně a v případě tohohle filmu je prostě lepší znát předchozí filmy.
Na Civil War jsem se těšila hlavně kvůli skvělému předchozímu dílu Captain America: Winter Soldier, který je podle mě jedním z vůbec nejlepších superhrdinských filmů, který jsem viděla. Obvykle není dobře přijímáno, když se filmy/alba/cokoliv z jedné série mezi sebou příliš porovnává, v tomto případě se ale porovnávání nijak bránit nebudu, jelikož vzhledem k provázání filmů by mi to přišlo kontraproduktivní. Takže, je Civil War stejně dobrý jako Winter Soldier? No... Není. Je horší, ale jenom o fous.:) Jede pořád v té "osobnější", či jak to nazvat, rovině, ale už nemůže působit tak "uzavřeně", i když paradoxně ohledně vztahů jde až na dřeň a závěrečná bitka se odbyde jen mezi třemi postavami v uzavřeném prostředí. Právě ono obrovské množství postav a jejich příběhů ale nakonec zabraňuje uzavření příběhu do jednotného kruhu jako v případě staršího sourozence. Není to nutně mínus - díky kvalitnímu zpracování je to vlastně nakonec i úplně jedno, ale zkrátka kdo čekal přenesení atmosféry z Winter Soldier, asi se ne úplně dočkal.
Často se Civil War vyčítá až příliš silná oscilace mezi vypjatými, vážnými scénami a neustálým hláškováním. Toho, pravda, notně přibylo, ale takhle superhrdinské filmy fungují co svět světem stojí a pokud vím, na jaký film jdu, tak bych tohle nepovažovala za mínus - je to jako vyčítat romantické komedii, že je moc o lásce. A když už mluvím o hláškách, tak nový Spiderman je luxusní! Spiderman je jediný komiks, který se ke mě aspoň po kouskách dostal, a tahle nová filmová verze mi přijde zatím ze všech těch pokusů bezkonkurenčně nejvěrnější a nejpovedenější. Tohle byl prostě Peter Parker par excellence.:)
To byly asi všechny hlavní dojmy, o které jsem se chtěla podělit. Mohla bych ještě dodat, že jediné dvě postavy, které vždy vidím ráda, ať se vyskytnou kdekoliv, jsou Clint a Bucky, kterých jsem si tu užila měrou vrchovatou. A upřímně, na první zkouknutí pro mě Clint byl nejlepší postavou na plátně, i když tam byl opět jenom na čtyři minuty a do počtu. A to není spoiler, to je dávno známý fakt...:D Co se druhého jmenovaného týče, tak mi celkem citelně chyběla nějaká hlubší psychologická sonda (Ty dva winchesterovské rozhovory to fakt nevytrhnou. Mimochodem, ještě někdo si všiml, že Steve a Bucky jsou naprosto přesná kopie Deana a Sama?), ale je pochopitelné, že v takhle rozvětveném filmu na to nebyl prostor. A bohužel už na to prostor asi ani nikdy nebude, ale co se dá dělat... Nebo se nechám příjemně překvapit.:D

Dmitry Glukhovsky: Metro 2033

Jak jsem slíbila, knížka je přečtená a já se hlásím s hodnocením.:) Už minule jsem psala, že jsem velmi zvědavá na konec, ale... No, nebudeme předbíhat.

Co mě na téhle knížce hrozně bavilo už od začátku, bylo, že si se čtenářem hrála jako kočka s myší. Něco vám řekla, aby to vzápětí vyvrátila, pak se k tomu vrátila, jako kdyby na tom snad přeci jen něco bylo, a pak, surprise surprise, ono to bylo vlastně všechno úplně jinak. Anebo se k tomu pro jistotu nevyjádřila vůbec - a čtenáři, přeber si to dle vlastního rozumu a uvážení. I proto jsem byla šíleně zvědavá, jaký bude konec, protože neznám mnoho autorů, kteří by takhle rozjetý příběh dokázali v závěrečné pointě ukočírovat. Většinou to končí pěkným kopancem do zadku (za všechny případy můžu jmenovat konkrétně Spektrum od Lukjaněnka, kde jsem po přečtení konce měla chuť mlátit hlavou do zdi). I když mi konec Metra přišel do jisté míry laciný, tak měl několik výhod - měl krátký a rychlý průběh, takže ač jsem si říkala "mno, mohlo to teda být lepší", byl napsaný tak, že jsem zároveň ve své hlavě křičela společně s hlavním hrdinou "neeeee...". Ale víc vám neprozradím, přečtěte si to sami.:)
Co se týče mínusů, měla bych celkem dva. Jeden malý, jeden velký. Co se týče toho malého - nevím, nakolik to byl čistě jenom můj dojem, ale přišlo mi, jako kdyby úvodní sekvence s krysami byla do značné míry okopírovaná z Kingovy Noční směny. Jo, byla velmi působivá a čtivá, ale tak nějak jsem celou dobu čekala, kdy se objeví alma mater. Ale v tomhle případě nehodlám Glukhovského nijak plísnit, předpokládám, že podobnost byla čistě náhodná.
Co se týče toho většího mínusu, je jím obrovský propad v tempu děje zhruba někde uprostřed knížky (tak tři stanice před příchodem do Polis). Jak mě jinak knížka celou dobu moc bavila, tak v téhle pasáži jsem se vyloženě nemohla dočkat, až jí budu mít za sebou, a přiznávám se, že už jsem pak ani nemohla dávat pořádně pozor, jak mě to nudilo. Možná v tom byl nějaký autorský záměr - aby čtenář prožil s hlavním hrdinou odevzdanost, ponížení, vypnutí mozku atd., ale na mě bohužel nezapůsobil kýženým efektem.
No a pak je tu jedna věc, za kterou patří jedno obrovské fuj vydavateli a za kterou Glukhovsky nemůže - sáhl na tuhle knížku v českém vydání vůbec korektor? Tolik chyb a překlepů, to jsem v životě neviděla...
Celkově ale můžu Metro 2033 rozhodně doporučit ke čtení s hodnocením 8/10. Glukhovsky v něm buduje velmi svérázný a promyšlený svět (pro čtenářovu orientaci je super i dvojitá mapa na začátku a konci knihy), na jednotlivé problémy a názory pohlíží velmi nezaujatě, takže čtenář sám se může rozhodnout, s čím se nakonec ztotožní, a místy zde probleskává i vynikající humor - zejména scéna se zpíváním v Kremlu mě naprosto dostala a dokonce rozesmála nahlas.:)

Comeback aneb byla to skutečně "konečně komedie" (?) :)

Dneska bych tu chtěla povykládat o seriálu, který, ač už se dávno nenatáčí a ke konci měl sestupnou tendenci, mám dodnes stejně ráda, jako když jsem ho začínala sledovat, což mě o to víc překvapuje vzhledem k tomu, že se jedná o českou produkci - co víc, produkci televize Nova.
Sledovali jste Comeback? Pamatujete si na něj?
Pro ty z vás, kteří neznají, krátký úvod, o co se jedná. Seriál se točí kolem rodiny Pacovských - bratrů Tomáše a Ozzáka a Tomášovy dcery Ivy. Tomáš Pacovský neboli Tomi Paci je vyhaslá popová hvězda, která je vlasně docela ráda, že už nikoho nezajímá. Je majitelem malého obchůdku s hudbou, ve kterém zaměstnává svého bratra Ozzáka. Ozzák je ale zarytý metalista a tak má nejen na svého bratra, ale i na jeho obchod svůj svérázný názor. Ústřední trojici doplňuje Iva, která se stará o domácnost a jako správná puberťačka považuje otce za nudného a trapného suchara. Rodinu Pacovských v ději doplňuje - taktéž nekompletní - rodina Bučkových, se kterou je pojí dlouholeté přátelství (a také fakt, že hlava rodiny Simona pracuje jako barmanka v hospodě, do které chodí Ozzák chlastat). A seriál by nebyl kompletní bez Marcelky, Tomášovy bývalé fanynky, která se svému někdejšímu idolu rozhodne pomoci rozjet skomírající byznys, a "chameleona" Jakuba Žáčka, který v druhé řadě seriálu dostane stálejší roli jako "strejda Horváth".
Nejdřív jsem na Comeback rozhodně neměla v plánu koukat, o české seriálové produkci si dlouhodobě (až na pár výjimek) myslím svoje, natož pak když se mělo jednat o sitcom... Pak jsem ale náhodou viděla asi deset posledních minut z jednoho dílu a byla příjemně překvapená - nejen, že jsem se skutečně zasmála, ale ještě se nejednalo o humor ve stylu 'někdo někam spadne', 'někdo má poznámky o sexu', zkrátka takové ty okamžiky, kdy se člověk zasměje tak nanejvýš proto, že je mu trapně. Řekla jsem si proto, že dám Comebacku šanci, už jenom proto, že v něm hrál Matouš Ruml, kterého jsem znala z jiného seriálu a který mi přišel jako velmi talentovaný herec. A jeho Lexa se také záhy stal mojí nejoblíbenější postavou.:)

The Perfect Age Of Rock'n'Roll

Už se mi párkrát stalo, že jsem strašně chtěla nějaký film vidět, ale nemohla jsem ho ani za nic najít, a mohla tak maximálně brečet v koutě, že ho nikdy neuvidím. Dřív to ani nebylo nic divného - jestlipak si tady někdo z vás ještě pamatuje, jaké to bylo připojovat se přes telefon na pár minut denně a filmy stahovat tak maximálně z torrentů? Když mi bylo šestnáct, byla jsem až po uši zblázněná do herce Erica Mabiuse (Nenapadá mě moc filmů, odkud by ho čeští diváci mohli znát... První Resident Evil? Velmi nebezpečné známosti? Víc mě fakt nenapadá, ale to není podstatné.) Zkrátka jsem se rozhodla, že chci vidět každý film, ve kterém má Eric větší roli. Našla jsem dokonce jeden, který pro mě byl přímo ideální - horor Black Circle Boys (horory jsem v té době milovala), kde hraje hlavní roli a ještě je obarvený na černo (zbožňuju černovlasé chlapy). Ale najít ho? Kdeže. Dva roky mi to trvalo, a to už jsem se opravdu smiřovala s tím, že ho nikdy v životě neuvidím a párkrát jsem se kvůli tomu i pěkně navztekala.
Tak ten samý případ byl The Perfect Age Of Rock'n'Roll.
Opět se to začalo kvůli herci - tentokrát kvůli Kevinu Zegersovi, kterého řadím na velmi vysoké místo v žebříčku oblíbenosti od té doby, co jsem viděla Transamericu. Podle traileru jsem nabyla dojmu, že film bude něco vzdáleně na způsob Sametové Extáze, a to mě navnadilo ještě víc. Po dvou letech marného hledání jsem se před měsícem konečně dočkala. A čekání stálo rozhodně za to!

Skinny Puppy - Weapon aneb štěně našlo ztracené zuby

Skinny Puppy jsem sice podle názvu znala už dříve, ale "objevila" jsem je až díky svojí bakalářce (téma Současná industriální hudba a její historické kořeny) - ale to myslím už víte. Shodou náhod SP na letošek naplánovali vydání nového alba, a vydali ho jen krátce poté, co jsem práci odevzdala, což je škoda, protože bych ho do ní určitě vecpala - neboť "takhle to má znít".

Jelikož z novější tvorby Skinny Puppy jsem byla lehce rozčarovaná, poslechla jsem si nové album nejdřív na youtube. Už po první písničce jsem věděla, že tohle je ono a jde se schánět. Abych to nějak krátce a srozumitelně vysvětlila, to "lehké rozčarování" nebylo proto, že by to byla nějaká hrůza, co se nedá poslouchat. Skinny Puppy jsou pro mě osobně poslouchatelní téměř vždy a všude, a jedná z mých nejoblíbenějších písniček vůbec je právě jedna z těch "novějších" věcí, Pro-Test. Ale u hudby Skinny Puppy jsem zkrátka byla zvyklá, že líbivý poslech je jenom něco příjemného navíc, že především je to zážitek a že písničky si nejvíc užijete a vychutnáte, pustíte-li si je přesně tak, jak jsou na albu. Že album je ucelený umělecký kousek, který nabízí zajímavou exkurzi do elektronicko-syrového světa. A to je právě to, co jsem u nové tvorby SP postrádala a v čem mě jejich nejnovější nahrávka naopak tzv. "posadila na zadek".
Album naprosto přirozeně plyne, písničky na sebe skvěle navazují a celá nahrávka je nádherně ucelená. Doteď si nepamatuju názvy písní kromě první a poslední, jelikož ho ani na písničky neposlouchám. Když jsem to zkusila, už to nebylo ono. Přesto, kdybych měla jmenovat nějakou, která mě opravdu chytla i samostatně, byla by to například skladba saLvo:

Nevím, nakolik jsou pro vás, drazí čtenáři :) , Skinny Puppy poslouchatelní, ale jestli jste jen trochu naklonění hudebním experimentům, doporučuju vám tuhle desku všemi deseti. Pro mě osobně je to adept na první pozice v žebříčku nejlepších alb z roku 2013.

Alexandr Solženicyn - Rusko v troskách

Dnes bude náš tradiční malý výlet do knih vlastně trochu netradiční. Ale ať už máte k Solženicynovi, nebo Rusku jako takovému, jakýkoliv postoj, myslím, že tohle je knížka (skutečně knížka, já jí zvládla přečíst za jeden den), která by neměla uniknout vaší pozornosti.
Narazila jsem na ni minulý rok, když jsem dávala dohromady literaturu pro svojí seminární práci, kterou jsem vám sem už posílala - http://www.little-miss-catastrophe.blogspot.cz/2013/01/obraz-postsocialisticke-ruske.html. Na jednu stranu při jejím čtení člověk musí brát v potaz, že je to dílo hodně subjektivní, na druhou stranu je to dílo někoho, kdo to zažil a zjevně se i dost angažoval, aby tuhle zprávu mohl napsat. Rusko v troskách hovoří o tom, co se dělo v Rusku po pádu komunismu. A sama za sebe můžu říct, že u některých pasáží mi div nestály vlasy na hlavě, jak strašně, strašně moc jsou některé popisované situace podobné tomu, čím si teď procházíme u nás. Už před přečtením téhle knihy jsem měla pocit, že Rusko v některých nepříjemných věcech dost předběhlo dobu. A tady jsem se v tomto pocitu jenom utvrdila.
Je těžké zde tuto knihu obšírněji popisovat, protože podle mě je to věc, na kterou by si každý měl udělat svůj vlastní názor. Takže zde je několik mých poznámek, které jsem si udělala, a pokud se rozhodnete Rusko v troskách přečíst (nebo jste ho dokonce četli), dejte mi vědět vaše pocity a názory, budu za ně moc ráda.:)

REC 3: Genesis

Článek obsahuje spoilery.

Je o mě asi hodně známé, že první díl RECu mě naprosto dostal a je to jeden z mých absolutně nejoblíbenějších filmů. Druhý díl už nebylo tak docela ono, ale za to mohl především fakt, že člověk z dílu předešlého zhruba věděl, co se děje a co ho čeká, takže už nebylo moc čím novým děsit. A upřímně, moc se mi nelíbilo ani odhalení ohledně původu zombies, ale když to tak autorům přišlo ok, já se s nimi přít nebudu...
Už je to nějaký ten pátek, co nám byly slíbeny dva díly, které celou sérii uzavřou, z nichž jeden - právě ten třetí - měl být podle všeho prequel. Jakmile se ale na scéně objevil strýček s rukou pokousanou od psa, jsem se zarazila a uvědomila si, že prequel se nekoná, což zhruba v polovině filmu potvrdily záběry z televizních novin, které informovaly o uzavření domu. Takže se z filmu rázem stala pouze jakási fan fiction, chtělo by se říci rozšiřující universum, ale vzhledem k tomu, že nikdo řežbu nepřežije (tedy, toho kněze nezabijí, ale myslím, že každému je jasné, že dřív nebo později na něj dojde taky), se o žádné rozšíření nejedná, spíše o takový výkřik do tmy.

recenze: Návrat do Silent Hill

Tenhle film mě tak nakrknul, že jsem se po sto letech dokopala napsat recenzi na horror.cz, tak jí hned za tepla servíruju i vám.

Už první díl Silent Hillu byl tak trochu oříšek, který je lépe vidět víckrát, než ho člověk úplně zatratí. Nakonec z něj ale to dobré, co v něm bylo, přeci jen vylezlo. Obávám se ale, že v případě Návratu už nevyleze nic jiného než další škvár.

I když i tento snímek je velmi těžké posuzovat. Vizuální stránka, kterou má společnou se svým starším sourozencem, je přímo skvělá, i ta sem tam vykukující zdrženlivost jí sluší, byla by škoda nechat Silent Hill sklouznout do kalných vod co nejnechutnějšího krváku.

Nová Hlídka - vážně takový propadák?

Ještě než jsem začala Novou Hlídku číst, slyšela jsem na ní z různých stran ne příliš nadšené recenze, vycházející většinou z porovnání se starými díly. Prý je to nuda, je to ploché a zůstalo to kdesi na půli cesty. Takže, jaký je můj osobní pohled na věc?
Předem je potřeba říct, že Nová Hlídka je čtivá. Je stejně dobře čtivá jako kterákoliv jiná knížka z řady Hlídek, i když už se do ní, pravda, nedá tak moc zažrat jako třeba do Šeré Hlídky, kterou jsem prakticky odmítala pustit z ruky a proseděla nad ní mnoho hodin v kuse. Lukjaněnkův styl vyprávění ale zůstává stejný, takže v tomhle ohledu rozhodně není škoda času po Nové Hlídce sáhnout.
Že děj je trochu plošší, to je bohužel pravda. Tentokrát se celý děj prakticky pořád dokola točí jenom kolem Antona, ostatní postavy v podstatě vystupují jako statisti nebo mu sekundují. Trochu mi chybí těch více vrstev, větší pouť do historie a osobnosti jiné postavy; samozřejmě, po pěti dílech už ji u většiny hlavních postav známe a u těch nových ji v tomto případě vlastně ani zjišťovat moc nepotřebujeme, ale při vzpomínce na Denní nebo Šerou Hlídku to trochu zamrzí. Nehledě na to, že staré postavy dostávají naprosto minimální prostor, a ty, které dostávali minimální prostor už dříve, ho mají ještě menší (například moje oblíbenkyně Olga). Tohle vše ale ještě není tak hrozné, děj je zajímavý i tak. Co ale doopravdy považuji za průšvih, je v podstatě totální vyšachování Temných. Autor několikrát zdůrazňuje, jak je svět na existenci Světla a Tmy závislý a jak musí být udržována rovnováha, a v zápětí tento postoj v knize sám rozdupe tím, že Světlí mají nulovou kouzelnici, tím pádem jsou ti nejdůležitější a co je nám po nějakých Temných a basta pudli.
Ani vstup nového hráče Tygra na scénu není tak impozantní, jak by mohl být. Nějak po skončení příběhu nemůžu překousnout onu pachuť, která ve mě trvá už od Poslední Hlídky, a kterou nedokážu přesně popsat; nejlépe jí asi vystihnu tím, když konstatuju, že z Antona se čím dál víc stává "všeobecný kámoš". Nechci tohle víc rozebírat, abych nespoilerovala.
Jak to shrnout závěrem? Nečekejte skvělou promyšlenost a osudovost přechodzích děl a nebudete zklamaní. Pokud tu někdo z vás sleduje Supernatural, přirovnala bych Novou Hlídku k řadám, které přišli po páté sérii. Už to není a ani to nemůže být ono, ale pořád to ještě dokáže bavit.

Thousand Foot Krutch - The End Is Where We Begin

Horký kandidát na album roku. I když z toho, jak dlouho mi trvalo, než jsem si ho poslechla, by se mohl zdát opak.:) Asi jsem prostě jenom potřebovala dostat se do té správné nálady.

Reakce po prvním poslechu: sakra, tohle album je prostě sexy. TFK zrajou jako víno a po kratší fázi hledání se mezi alby The Art Of Breaking a Flame In All Of Us zase našli ten správný směr (Welcome To The Masquerade) a na letošní novince ho ještě více vypilovali. Ne k úplné dokonalosti, ale k velmi dobře poslouchatelné formě ano.
TFK jsou také zároveň jedna z mála kapel, která s věkem neztrácí na dravosti a jisté mladické naštvanosti. Dokonce bych řekla, že ta naštvanost se na TEIWWB ještě zvýšila, pouze se přesunula od té všeobecné naštvanosti k zdravému naštvání a naléhavosti. Že je z jejich živáčů silně cítit, s jakým nadšením a poselstvím pojímají svou tvorbu, je tak nějak očekávatelné, ale postupně to začíná být "tak nějak správně" poznatelné i na jejich studiové tvorbě. Jejich písně mají zkrátka co říct - a i jejich slabší kousky jsou schopné vypovědět víc než vypalovačky jiných, podstatně slavnějších kapel (ano, Linkin Park, mluvím například o vás, když už jsme u těch nových alb).
Jediný moment, kvůli kterému se stále zdráhám dát plný počet bez debat, je bohužel klasický nešvar většiny alb TFK - a to je, že ke konci tomu prostě dochází šťáva. TFK do nás ze začátku naperou energie, že to posluchače může roztrhat, a pak se ke konci začnou tvářit jako kdyby to tak vlastně ani vůbec nemysleli. Je to ale šibalské pomrkávání, o kterém každý dobře ví, že se tak skutečně jenom tváří.

OK, takže Silent Hill...

Díky Cosey za popostrčení, pohodlně se uvelebte, pusťte si moje oblíbené fan video k tomuto filmu (s hudbou od mojí oblíbené skupiny Louna), jde se na věc.

Silent Hill je jedním z velké řady hororů, na které jsem se chtěla podívat už dávno (kvůli mému oblíbenci Seanu Beanovi), ale dostala jsem se k němu až nedávno - nevím, jestli jsem už zmiňovala, jaký jsem posera, pokud ne, zmiňuji to tedy teď. Zkrátka jsem na horory nějaké 4 roky nekoukala, protože se pak prostě bojím až moc. Zhruba před rokem jsem měla nějaké horší období, a zjistila jsem, že na depky jsou horory jako dělané. Došlo tedy i na Silent Hill, i když jsem se k tomu dokopávala dlouho, protože jsem na spoustě stránek četla reakce diváků, jak je to jeden z nejděsivějších hororů, co kdy viděli a kdesi cosi. Ale touha vidět ten film, kór po tolika letech, prostě byla silnější.
Na první zhlédnutí jsem měla pocit totálně promrhaných dvou hodin života. Ne tak moc jako v případě Sucker Punch, ale daleko to k tomu nemělo. Přišlo mi, že to nemá hlavu a patu, postavy se chovají naprosto nelogicky, některé jsou pak vyloženě navíc (o tom za chvíli)... A navíc nejsem příznivec nechutných hororů. Pohledu na krev nebo utrhané kusy lidského těla se fakt nebojím, po tom mi bude maximálně šoufl - a i v tomhle ohledu si troufám říct, že dost vydržím, po shlédnutí téměř celé série Nip/Tuck. (I když musím přiznat, že autora silenthillských monster buď v dětství brutálně sexuálně zneužívali, nebo frčí na nějakých hodně divných drogách. Je to fakt síla.)

Jana Frey: Mrazivý Ráj - Dívka u svědků Jehovových

Rozhodla jsem se přehrát sem několik věcí z mého starého blogu, podle kterého je tento pojmenovaný, a ráda bych, aby na něj trochu navazoval. A zrovna mých článků z kategorie Knížky, které mě zaujaly, by mi bylo i docela líto, kdyby zmizely v propadlišti dějin, takže jsou první, které se zde objevují.:)

Jedna ze série knížek od německé autorky Jany Frey podle skutečného příběhu (knížka nese podtitul "Hanin Příběh"). Autorka se se skutečnou Hanou scházela po dobu půl roku a povídala si s ní o její minulosti. Všem rozhovorům byl přítomný Hanin přítel Paul. "Bez Paula si už svůj život neumím představit. Bez něj by se mi nikdy nepodařilo se z vlivu sekty vymanit. Bez něj bych už vlastně ani nebyla naživu..." řekla o něm Hana.
Její příběh začíná šťastně - její rodiče byli velmi mladí, když se narodila. Její máma byla rozevlátá, veselá, pracovala ve studentské hospůdce a hrála na saxofon ve školním orchestru, což bylo asi jediné místo, kde se mohla seznámit s Michaelem, Haniným otcem, protože jinak byli rozdílní jako den a noc. Hanin otec byl vážný, zádumčivý, rozveselit se dokázal pouze ve společnosti své ženy a dcery. Po šesti letech šťastného společného života se ale stala hrozná věc. Hanina máma zemřela na následky dopravní nehody. Otec pro ni dlouhé roky truchlil, ale nakonec si našel druhou ženu, Roswithu, která rodinu přivedla mezi Svědky Jehovovy. Haně se sice zpočátku nová pravidla nezdála (nesmí slavit Vánoce, narozeniny, ani Velikonoce, nesmí se bavit se svými spolužáky, může se kamarádit pouze s dětmi ostatních Svědků atd.), ale časem si na svůj život zvykla a ve společenství Svědků se cítila velmi šťastná. S dospíváním se však její názory začaly měnit - nelíbilo se jí, jak jí doma pořád předepisují, jak se má oblékat, jak si má česat vlasy, jak má naložit se svým volným časem... Navíc se zamilovala do svého spolužáka Paula, což bylo pro její rodinu naprosto nepřípustné. Čím víc dávala Hana najevo svůj nesouhlas, tím víc se stupňoval nátlak. Bili ji, zamykali, kontrolovali, před Shromažděním otevřeně ponižovali... Hana se psychicky dostala na úplné dno a jenom díky podpoře hodných lidí se nakonec dokázala zachránit.
Nejde jenom o Svědky, na tomto příběhu je perfektně ukázané, jak sekta funguje a jak zhoubný může mít vliv. Navíc je celá knížka napsaná velmi čtivě, takže se k ní často ráda vracím.

Několik ukázek:

Zpočátku jsem se strašně styděla, ale Roswitha mě pokaždé, když jsme byly pozvány k rozhovoru v cizím bytě, hrdě pošoupla vpřed a vždycky řekl tu nádhernou větu, kterou jsem tak zbožňovala: "Tohle je moje dcera Hana, největší poklad, který mi dosud Bůh svěřil..."
Už jen proto, abych mohla tuhle větu slyšet znovu a znovu, jsem kazatelskou službu milovala. Kromě toho mě koncem každého měsíce vodila k bratrovi Jochenovi, kterému podávala podrobnou zprávu o tom, s kolika lidmi v uplynulých dnech mluvila o naší církvi a našem Pánovi Jehovovi.
-.-.-
Kupříkladu jsem nikdy nenosila kalhoty. Roswitha neměla ráda, když si dívka oblékla kalhoty.
"Jsi přece děvče." řekla, když jsem ji prosila, aby mi jedny koupila, "Dívky nosí sukně."
"Ale já bych ráda měla jedny džíny." naléhala jsem.
Roswitha se zasmála a zavrtěla hlavou.
"Jehova si přeje, aby dívky vypadaly jako dívky." vysvětlila mi jemně a podala Jakobovi, který byl tenkrát ještě malý, lahvičku s mlékem.
Já přikývla a přestala si kalhoty přát. Jehovu jsem milovala a nechtěla ho rozhněvat.
Ale ostatní děti ze školy Jehovu nemilovali a dali mi to pořádně pocítit. Přitom samozřejmě o mém milovaném Bohovi nevěděli nic, vůbec nic.
"Ty a ta tvá blbá sekta. Mí rodiče si myslí, že jste potrhlí cvoci." řekla Sabina a zlomyslně se na mě podívala.
To se mnou cuklo, ale neřekla jsem nic. Co bych také měla povídat? Že ji Jehova jednoho dne za ta zlá slova trpce potrestá? Že já jsem naproti tomu vyvolená a že mě a moji rodinu Jehova ušetří, až bude svět v divokém posledním úderu definitivně zničen a vymazán? Nevěřili mi ani slovo. Říkali mi šedá myš a teta Jehovova. Za to jsem jimi pohrdala.
-.-.-
"Hano, zapomněla jsi, co říkal bratr Jochen na posledním shromáždění?" zeptala se mě Roswitha ustaraně.
Ustrašeně jsem si vzpomněla na varování bratra Jochena, abychom se nestýkali s nevěřícími.
"Víš přece, co by se mohlo stát, kdyby ses přátelila se světskými dětmi?"
Přikývla jsem: "Jehova by mě mohl zatratit."
"Správně, moje malá. A Jehova vidí všechno, co děláš. Zná dokonce i tvé myšlenky. Není to nádherné? Tak může být stále s tebou a dávat na tebe pozor. A ochrání tě, aby ses nespustila se Satanem a jeho démony. Děti z tvé třídy, které teď tak bezstarostně oslavují, budou již brzy Bohem zničeny. A ty přece nechceš zemřít s nimi, pravda?"
-.-.-
Svého těla jsem se už nedotýkala, alespoň ne něžně a starostlivě. Naštěstí jsem našla cestu, jak mé zkažené a něžnosti vyžadující tělo potrestat. Pomohly mi přitom napínáčky z tátovy bedýnky s nářadím. Starostlivě jsem je schovala do malé krabičky na nočním stolku, a když mě Satan zase nutil, abych se dotýkala sama sebe, píchala jsem se jimi do nohou a do teplého místečka mezi nimi tak dlouho, až už jsem bolestí nemohla vydržet a Satana jsem znovu porazila. Přitom jsem se modlila.
Miluji tyhle bolesti, zapsala jsem si do deníčku, protože mi dělají dobře.
-.-.-
"Bratr Jochen s tebou dnes vůbec nebyl spokojený, Hano." spustil táta.
Schoulila jsem se a zmateně se podívala vzhůru na něj.
"Ano, říkal, že už musíš nutně začít nosit podprsenku a také si splétat cop, když jdeš ven, rozpuštěné vlasy působí vyzývavě, povídal."
Zrudla jsem.
Roswitha okamžitě přikývla: "Koupíme podprsenku. A vlasy jí také můžeme nechat zkrátit, je to mnohem praktičtější."
"Já si ale nechci nechat ustřihnout vlasy." mumlala jsem potichu.
"Tak si je budeš stahovat." rozmýšlela Roswitha a sáhla po mých dlouhých vlasech.
"Nech mě." prosila jsem zoufale, "To bolí, vytrháváš mi vlasy."
"Nesmysl." odvětila Roswitha a vytvořila na mých vlasech malý drdůlek, "Vypadá to hezky."
"Nejsem přece babička." mumlala jsem zděšeně.
"Na něco přijdeme. Teď půjdeme spát." postrčila mě Roswitha do mého pokoje, "A zítra ti koupíme pár praktických podprsenek. Tvá prsa jsou skutečně opravdu velká. Přitom jsi tak útlá, kvůli nim vypadáš starší a vyzývavá, bratr Jochen má pravdu, měla jsem si toho všimnout už dávno..."
Nejradši bych si zakryla uši, abych ji nemusela poslouchat, ale neudělala jsem to, abych ji zbytečně nedráždila.
-.-.-
"Našel jsem ji." zavolal bratr Roland, když jakmile za námi zapadly dveře.
A pak se svět zhroutil. Nadávali a naléhali, plakali a modlili se, volali Jehovu a bili mě. Dodnes si vzpomínám na rány Roswithina otce. Bil a bil a bil mě, až se mi před očima roztančily jasné hvězdičky.
Najednou začal někdo křičet, nahlas, zoufale a pronikavě. Kdo to jen je? Trvalo chvilku, než jsem si uvědomila, že to křičím já.
Křičela jsem a křičela a mou jedinou myšlenkou bylo co nejrychleji umřít. Zavřela jsem oči a cítila, jak jsem strašlivě zbitá. Ležela jsem nehnutě, jako by ze mě vyprchal všechen život. Jasné světlo, známé světlo se mi rozlévalo před zavřenýma očima. Až když ke mě pronikl tátův pláč, namáhavě jsem otevřela oči.
"Neplač, tati, brzy budu u mámy..." šeptala jsem.
"Ty nesmíš umřít!!!" zařval táta najednou, "Co jste to s ní udělali?!" hulákal, "Je to přece moje dítě a já ji miluji. Musím ji chránit..."
"Michaeli, mysli na Satana!" zvolala Roswitha varovně.
"Buď zticha!" křičel táta, "Odvezu ji teď k Zuzaniným rodičům..."
A kdyby vás to zajímalo, tak Hana skutečně ze sekty odešla - a její táta pár let na to zemřel. On sám i Roswitha odmítli dát souhlas k lékařsky nezbytné transfuzi krve...