Je to tady, dámy a pánové.:) Po opravdu dlouhém několikaměsíčním čekání vyšel nový klip od Igney a je to paráda. Miluju klipy a písně se společným konceptem, a podle toho, co skupina prozradila, čeká nás v brzké době navázání na příběh, který video představuje - otázka je, jestli v konceptu budou pokračovat klipy, album, obojí nebo něco úplně jiného.
Dávné proroctví se mi zjevilo
Že zemřít mám rukou po moci dychtícího dvojčete
Ještě tolik toho zbývá učinit, dokud jsem královna
Ať to stojí cokoliv, postavím se osudu, zvítězím
Svolejte všechna dvojčata v království a zabte je
Řežte hrdla, vyvrhávejte vnitřnosti a zastrašujte
Ať jsou varováním pro každého, kdo předstírá
Jejich duše a těla čekají na mé muže smrti
Promiň, má repliko, musíš zemřít
Pro dobro našich lidí a prosperitu naší země
Něžně tě podříznu bez náznaku ostychu
Tvou oběť já a můj národ budeme bránit
Královna umírá
Zobrazují se příspěvky se štítkemmusic. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemmusic. Zobrazit všechny příspěvky
pátek 14. září 2018
neděle 20. května 2018
Ignea, Brno, 19. 5. 2018
Kdybych se měla v tomhle článku zaměřit čistě na vystoupení Igney, tak by to bylo hodně stručné, protože to byl asi nejkratší koncert, na jakém jsem kdy byla. A to jsem dřív hodně často chodila na koncerty jenom kvůli předskokanům. Proto tenhle článek trochu nafouknu o historku o mém setkání s Igneou, které sice nemám zdokumentované na fotkách, ale bylo parádní.:)
Už když skupina oznamovala, že se chystá na turné po Evropě, věřila jsem, že se zastaví právě v Brně. Když už nic jiného, mají tu poměrně bohatou historii koncertování stylově podobné skupiny Jinjer a Infected Rain, a obecně je Brno metalovým koncertům nakloněné. Proto pro mě účast Igney na Waiting for the Summer byla příjemným překvapením, nikoliv však zase až tak velkým.:) A zhruba měsíc před koncertem mě napadla odvážná myšlenka - vzhledem k tomu, že koncert bude přesně v den, respektive večer, kdy se koná Muzejní noc, co kdybych je pozvala na prohlídku k sobě do práce? Je to super příležitost a ráda bych své oblíbence poznala osobně a zároveň jim udělala radost... Tak jsem jednoho pozdního večera napsala zprávu na oficiální profil kapely na FB a řekla si - děj se vůle Boží. Netrvalo dlouho a přišla mi odpověď - kladná a náležitě nadšená. Takže jsem v sobotu nejen že měla tu kliku vidět Igneu konečně naživo (a taky vidět ji naživo ještě než na ně budou chodit davy lidí, protože věřte tomu, že to přijde!), ale i je všechny naživo potkat. Byli hrozně milí, uměli skvěle anglicky a bylo vidět, že se jim návštěva opravdu líbila. Helle pak na své sociální sítě nahrála tenhle krásný pochvalný příspěvek:
Celý ten zážitek pak povýšil na druhou ve chvíli, kdy jsem dorazila na Melodku, postupně jednotlivé členy potkávala a oni na mě mávali a usmívali se na mě.:D S Helle jsem si i trochu pokecala u stolku s merchem - znovu mi poděkovala za prohlídku a povídala, že plánují následující dva dny strávit v Praze a jestli jim vyjde čas, rádi by se dojeli na moje doporučení podívat i do kostnice v Kutné Hoře. Jinak jsem si koupila tričko a CD a byl to hrozně oldschool pocit mít v ruce po tak dlouhé době nové, originální CD.:D
Podle slov Helle měli začít hrát v deset, ale nakonec na ně přišla řada až o celou hodinu později. Bylo super vidět, že společně se mnou stálo pod pódiem několik dalších lidí, kteří přišli opravdu cíleně na Igneu, a taky bylo super vidět, jak kladně na ně reagují i ti, kteří je předtím neznali. Krátký set zahájila silná dvojka písní Last Chosen By You a Alexandria, hlavně první jmenovanou jsem si fakt užila - hodím vám jí na závěr článku i s překladem, abyste si tohle super dílo taky náležitě užili.:D Součástí setlistu pak byly i dvě nové písně, na které jsem ve studiové verzi už teď zvědavá. Vrcholem koncertu ale byla jednoznačně Seytanu Akbar, kterou Helle pro umocnění zážitku uvedla slovy, že je to píseň proti jakémukoliv terorismu kdekoliv na světě. Naživo její poselství vyniklo ještě několikanásobně více než z desky a snad nikdy v životě jsem si s takovou chutí nezakřičela a nezahrozila.
Jako poslední zazněla tradiční zavírací píseň Leviathan a následně jsme se pokusili vyřvat si přídavek. Skupina chvíli nejistě přešlapovala na pódiu, nakonec nám bylo od Helle vysvětleno, že bohužel přídavek zahrát nemůžou, neboť je tlačí čas a je potřeba respektovat program. Zato se prý ale s námi rádi potkají na baru. Nevím, jestli se to zdálo jenom mě, ale setlist byl opravdu kraťoučký a mám menší podezření, jestli se Ignee nestalo totéž co Slot na Topfestu a nemuseli kvůli zdržení nějakou píseň vypustit - docela mě překvapilo, že takové hity jako Alga nebo How I Hate The Night zůstaly nevyužité. Kolem a kolem je to ale asi jedno, tohle vystoupení mělo být především ochutnávkou a návnadou pro fanoušky stálé i potencionální - a jako takové naplnilo svůj účel beze zbytku.
Už když skupina oznamovala, že se chystá na turné po Evropě, věřila jsem, že se zastaví právě v Brně. Když už nic jiného, mají tu poměrně bohatou historii koncertování stylově podobné skupiny Jinjer a Infected Rain, a obecně je Brno metalovým koncertům nakloněné. Proto pro mě účast Igney na Waiting for the Summer byla příjemným překvapením, nikoliv však zase až tak velkým.:) A zhruba měsíc před koncertem mě napadla odvážná myšlenka - vzhledem k tomu, že koncert bude přesně v den, respektive večer, kdy se koná Muzejní noc, co kdybych je pozvala na prohlídku k sobě do práce? Je to super příležitost a ráda bych své oblíbence poznala osobně a zároveň jim udělala radost... Tak jsem jednoho pozdního večera napsala zprávu na oficiální profil kapely na FB a řekla si - děj se vůle Boží. Netrvalo dlouho a přišla mi odpověď - kladná a náležitě nadšená. Takže jsem v sobotu nejen že měla tu kliku vidět Igneu konečně naživo (a taky vidět ji naživo ještě než na ně budou chodit davy lidí, protože věřte tomu, že to přijde!), ale i je všechny naživo potkat. Byli hrozně milí, uměli skvěle anglicky a bylo vidět, že se jim návštěva opravdu líbila. Helle pak na své sociální sítě nahrála tenhle krásný pochvalný příspěvek:
Celý ten zážitek pak povýšil na druhou ve chvíli, kdy jsem dorazila na Melodku, postupně jednotlivé členy potkávala a oni na mě mávali a usmívali se na mě.:D S Helle jsem si i trochu pokecala u stolku s merchem - znovu mi poděkovala za prohlídku a povídala, že plánují následující dva dny strávit v Praze a jestli jim vyjde čas, rádi by se dojeli na moje doporučení podívat i do kostnice v Kutné Hoře. Jinak jsem si koupila tričko a CD a byl to hrozně oldschool pocit mít v ruce po tak dlouhé době nové, originální CD.:D
Podle slov Helle měli začít hrát v deset, ale nakonec na ně přišla řada až o celou hodinu později. Bylo super vidět, že společně se mnou stálo pod pódiem několik dalších lidí, kteří přišli opravdu cíleně na Igneu, a taky bylo super vidět, jak kladně na ně reagují i ti, kteří je předtím neznali. Krátký set zahájila silná dvojka písní Last Chosen By You a Alexandria, hlavně první jmenovanou jsem si fakt užila - hodím vám jí na závěr článku i s překladem, abyste si tohle super dílo taky náležitě užili.:D Součástí setlistu pak byly i dvě nové písně, na které jsem ve studiové verzi už teď zvědavá. Vrcholem koncertu ale byla jednoznačně Seytanu Akbar, kterou Helle pro umocnění zážitku uvedla slovy, že je to píseň proti jakémukoliv terorismu kdekoliv na světě. Naživo její poselství vyniklo ještě několikanásobně více než z desky a snad nikdy v životě jsem si s takovou chutí nezakřičela a nezahrozila.
Jako poslední zazněla tradiční zavírací píseň Leviathan a následně jsme se pokusili vyřvat si přídavek. Skupina chvíli nejistě přešlapovala na pódiu, nakonec nám bylo od Helle vysvětleno, že bohužel přídavek zahrát nemůžou, neboť je tlačí čas a je potřeba respektovat program. Zato se prý ale s námi rádi potkají na baru. Nevím, jestli se to zdálo jenom mě, ale setlist byl opravdu kraťoučký a mám menší podezření, jestli se Ignee nestalo totéž co Slot na Topfestu a nemuseli kvůli zdržení nějakou píseň vypustit - docela mě překvapilo, že takové hity jako Alga nebo How I Hate The Night zůstaly nevyužité. Kolem a kolem je to ale asi jedno, tohle vystoupení mělo být především ochutnávkou a návnadou pro fanoušky stálé i potencionální - a jako takové naplnilo svůj účel beze zbytku.
Snažila jsem se žít pod kusem látky jako fanatik
A vdechovat nitky drahého hedvábí a drahokamy
Má bledá, sluncem nedotčená pleť
Má dost tvých dlaní a světel serailu
Trhám závoj na mém těle
Přetrhávám nadvládu
Nemohu být tvůj přítel
Když klečím jako otrok
Volám tě, můj Bahadire
Naposledy
Myslel jsi na svůj konec
Když sis mě vybral pro své potěšení?
Už nemáš čas zmáčknout tlačítko poplachu
Obě ruce máš uťaté a prýští z nich rudý déšť
Z tvých rozkazovačných úst zní němý výkřik
Jak ti chutná roubík vyrobený z mé burky?
Svatost není nic ve srovnání se svobodou
Raději bych umřela hlady, abych utekla
Radujme se z mého zrození, z mé vzrušující proměny
Zpívej se mnou a hraj mou hříšnou hru
pátek 21. července 2017
Morning After
Tak už i naše generace má svou velkou rockovou hvězdu, která spáchala sebevraždu. Včera se to rozhodl zabalit Chester z Linkin Park. Člověk, který hudebně ovlivnil bez nadsázky miliony lidí po celém světě (včetně spousty aktivně hrajících kapel) a nezanedbatelnému množství z nich pomohl překonávat nejrůznější těžká životní období. Do téhle kategorie se řadím i já a je mi neuvěřitelně smutno z toho, že člověk, který mi skrze svou hudbu dokázal dát tolik síly, neměl sám dost sil na to, aby se postavil vlastním démonům. Jelikož mám ale v blízké rodině člověka trpícího depresí, vím moc dobře, co všechno tahle nemoc dokáže. Dost lidí mu například vyčítá, jak mohl na světě nechat samotné své děti. Co když ale vůči dětem cítíte obrovské výčitky svědomí, že jste je vůbec zplodili do světa, který tolik nenávidíte? Někdo, kdo si tímhle neprošel, asi nedokáže plně pochopit, proč se říká, že deprese je rakovina duše.
Mě bylo 10, když jsem Linkin Park objevila. Žádná láska na první pohled to ale rozhodně nebyla - jako první jsem totiž v televizi viděla Crawling a žádný dobrý dojem to na mě neudělalo. Moc uřvané, moc depresivní... Pak ale vyšlo In The End a všechno se obrátila vzhůru nohama. Pamatuju si, že jeden můj spolužák (byla jsem tehdy v 6. třídě) měl Hybrid Theory přehrané na kazetě a chránil ji jako oko v hlavě, protože to bylo album, které v té době chtěl prostě každý. Vykšeftovala jsem s ním tehdy zápůjčku výměnou za plakát LP z Brava a videokazetu, na které jsem měla nahrané některé jejich klipy.
Tehdy jsem si ale přehrála jenom Papercut a In The End s tím, že zbytek mě zase až tak nezajímá. Celé Hybrid Theory jsem tak slyšela o něco později, když jsem byla na návštěvě u příbuzných a spala v pokoji mé starší sestřenice, která zrovna tehdy nebyla doma. Dodnes si pamatuju, jak jsem seděla v potemnělém pokoji na posteli, zírala do zdi a vznášela se v neuvěřitelných světech. Při A Place For My Head mi doslova naskakovala husí kůže. Jako kdyby ta hudba šla přímo ze mě, jako kdyby někdo věděl naprosto přesně, co chci a potřebuju slyšet... Dlouho jsem měla nepříjemné pocity z Pushing Me Away prostě jenom proto, že byla na albu poslední a já si přála, aby to ještě nekončilo.
Ke 14. narozeninám jsem dostala album Meteora a moje láska k LP tím byla nadobro zpečetěna. Právě z tohoto alba je moje asi vůbec nejoblíbenější písnička - Figure.09.
Linkin Park ovládli každý kousek mého života. Období na druhém stupni základky bylo v mém životě zatím to vůbec nejhorší - 4 roky prakticky nepřetržité šikany, žádní kamarádi... Což myslím doslova, první kamarádku jsem si našla až v osmé třídě, do té doby jsem opravdu s nikým nekamarádila. Respektive spíš se nikdo nekamarádil se mnou. Místo toho jsem denně musela snášet naschvály, nadávky ve stylu "Proč už se sakra nezabiješ, kdo se na ten tvůj ksicht má pořád koukat!"... Jediná moje záchrana byly vnitřní světy, které jsem si vytvořila, abych aspoň občas mohla utéct. Zejména jeden svět, ve kterém Linkin Park a jmenovitě Chester sehráli obrovskou roli a který je se mnou dodnes. Právě proto mám pocit, že Chester nezemřel. Ve světě "za televizí" žije pořád, stejně jako všichni ostatní.
Vlastně si zpětně myslím, že hudba Linkin Park a Chesterův velice sugestivní hudební projev byly jedním z klíčových faktorů, proč jsem své emoce a strachy projevovala zdravými způsoby a nikdy jsem je nevztáhla na sebe ve formě sebepoškozování - ne že by na to nebyly myšlenky...
Linkin Park byli mojí nejoblíbenější skupinou až do roku 2008, kdy je na trůnu vystřídali Slot. Na ono vrcholné období mám několik památek - především obrovské množství povídek (kdybych se za ně zpětně tolik nestyděla, klidně bych se o ně podělila :D) a taky mojí fanouškovskou knihu, kde mám hromady nejrůznějších výstřižků a úlovek nejcennější - lístek z koncertu v Praze v rámci turné k Minutes To Midnight. Nejen, že jsem LP viděla naživo, ale viděla jsem je naživo v období, kdy jsem je nejvíce milovala. Co může fanoušek chtít víc?
Fanouškovsky jsem se s LP rozešla po vydání A Thousand Suns. Ani ne tak kvůli nové hudbě - naprosto respektuju právo hudebníků na vývoj - jako spíš kvůli jejich postojům, které začali zaujímat. Jednak jejich příklon k politicky a environmentálně angažované hudbě pro mě coby fanouška kapel, které se těmito tématy zabývají dlouhodobě a hluboko, zněl poněkud tragicky mělce, no a pak taky kvůli jejich skrytému-ne-moc-skrytému nadávání fanouškům. I'm not the same person telling you to forfeit the game... Try to catch up, motherfucker! S každým dalším albem už pak LP jenom dokola obhajovali sami sebe, a to také moc dobře nepůsobí. Nejsou jedinou kapelou, která musí žít s megaúspěšným albem za zády. A taky čím víc se do hovna rýpe, tím víc smrdí.
Přesto jsem je nikdy nepustila ze zřetele. Jejich hudba ve mě pořád rezonuje, a není to nostalgie, je to pořád to něco, co mě k nim před tolika lety přitáhlo. Například se mi velmi líbila jejich spolupráce s Daronem Malakianem - vyjít Rebellion v roce 2006, asi bych sebou na místě švihla blahem. Moc se mi líbila (a dodnes líbí) i Lost In The Echo - i když si vybavuju, že když jsem jí poprvé slyšela, tak jsem si říkala, že ti noví Fort Minor zní nějak hodně dobře...:D
Z toho, co jsem zatím napsala, si asi dovedete představit, jak jsem se tvářila na One More Light. Klip k Heavy se mi sice opravdu moc líbí (nádherně odkazuje k jednomu z mých světů, opět musím říct, že kdyby klip, ve kterém Chester sám na sebe řve, natočili o 10 let dříve, byla bych nadšená), ale hudba mě prostě absolutně neoslovila. A to přitom pop poslouchám poměrně ráda a často. Ano, stojím si za tím i po tom, co se stalo. Jen mě zpětně trochu mrzí, že jsem si všimla, že se Chester chová divně, ale protože jsem předpokládala, že to souvisí s celkově občas divným postojem LP vůči fanouškům, který jsem už zmiňovala, přešla jsem to jedním jízlivým komentářem. Možná to ale mělo daleko hlubší kořeny.
Chesterův odchod mě hodně zasáhl, ale překvapivě ne tolik, jako mě zasáhl odchod Nickyho Haydena. Na rozdíl od Nickyho, Chester si tenhle konec vybral. Proto jenom doufám, že nalezl to, co hledal, a že aspoň po smrti získal klid, který během života neměl.
Mě bylo 10, když jsem Linkin Park objevila. Žádná láska na první pohled to ale rozhodně nebyla - jako první jsem totiž v televizi viděla Crawling a žádný dobrý dojem to na mě neudělalo. Moc uřvané, moc depresivní... Pak ale vyšlo In The End a všechno se obrátila vzhůru nohama. Pamatuju si, že jeden můj spolužák (byla jsem tehdy v 6. třídě) měl Hybrid Theory přehrané na kazetě a chránil ji jako oko v hlavě, protože to bylo album, které v té době chtěl prostě každý. Vykšeftovala jsem s ním tehdy zápůjčku výměnou za plakát LP z Brava a videokazetu, na které jsem měla nahrané některé jejich klipy.
Tehdy jsem si ale přehrála jenom Papercut a In The End s tím, že zbytek mě zase až tak nezajímá. Celé Hybrid Theory jsem tak slyšela o něco později, když jsem byla na návštěvě u příbuzných a spala v pokoji mé starší sestřenice, která zrovna tehdy nebyla doma. Dodnes si pamatuju, jak jsem seděla v potemnělém pokoji na posteli, zírala do zdi a vznášela se v neuvěřitelných světech. Při A Place For My Head mi doslova naskakovala husí kůže. Jako kdyby ta hudba šla přímo ze mě, jako kdyby někdo věděl naprosto přesně, co chci a potřebuju slyšet... Dlouho jsem měla nepříjemné pocity z Pushing Me Away prostě jenom proto, že byla na albu poslední a já si přála, aby to ještě nekončilo.
Ke 14. narozeninám jsem dostala album Meteora a moje láska k LP tím byla nadobro zpečetěna. Právě z tohoto alba je moje asi vůbec nejoblíbenější písnička - Figure.09.
Linkin Park ovládli každý kousek mého života. Období na druhém stupni základky bylo v mém životě zatím to vůbec nejhorší - 4 roky prakticky nepřetržité šikany, žádní kamarádi... Což myslím doslova, první kamarádku jsem si našla až v osmé třídě, do té doby jsem opravdu s nikým nekamarádila. Respektive spíš se nikdo nekamarádil se mnou. Místo toho jsem denně musela snášet naschvály, nadávky ve stylu "Proč už se sakra nezabiješ, kdo se na ten tvůj ksicht má pořád koukat!"... Jediná moje záchrana byly vnitřní světy, které jsem si vytvořila, abych aspoň občas mohla utéct. Zejména jeden svět, ve kterém Linkin Park a jmenovitě Chester sehráli obrovskou roli a který je se mnou dodnes. Právě proto mám pocit, že Chester nezemřel. Ve světě "za televizí" žije pořád, stejně jako všichni ostatní.
Vlastně si zpětně myslím, že hudba Linkin Park a Chesterův velice sugestivní hudební projev byly jedním z klíčových faktorů, proč jsem své emoce a strachy projevovala zdravými způsoby a nikdy jsem je nevztáhla na sebe ve formě sebepoškozování - ne že by na to nebyly myšlenky...
Fanouškovsky jsem se s LP rozešla po vydání A Thousand Suns. Ani ne tak kvůli nové hudbě - naprosto respektuju právo hudebníků na vývoj - jako spíš kvůli jejich postojům, které začali zaujímat. Jednak jejich příklon k politicky a environmentálně angažované hudbě pro mě coby fanouška kapel, které se těmito tématy zabývají dlouhodobě a hluboko, zněl poněkud tragicky mělce, no a pak taky kvůli jejich skrytému-ne-moc-skrytému nadávání fanouškům. I'm not the same person telling you to forfeit the game... Try to catch up, motherfucker! S každým dalším albem už pak LP jenom dokola obhajovali sami sebe, a to také moc dobře nepůsobí. Nejsou jedinou kapelou, která musí žít s megaúspěšným albem za zády. A taky čím víc se do hovna rýpe, tím víc smrdí.
Přesto jsem je nikdy nepustila ze zřetele. Jejich hudba ve mě pořád rezonuje, a není to nostalgie, je to pořád to něco, co mě k nim před tolika lety přitáhlo. Například se mi velmi líbila jejich spolupráce s Daronem Malakianem - vyjít Rebellion v roce 2006, asi bych sebou na místě švihla blahem. Moc se mi líbila (a dodnes líbí) i Lost In The Echo - i když si vybavuju, že když jsem jí poprvé slyšela, tak jsem si říkala, že ti noví Fort Minor zní nějak hodně dobře...:D
Z toho, co jsem zatím napsala, si asi dovedete představit, jak jsem se tvářila na One More Light. Klip k Heavy se mi sice opravdu moc líbí (nádherně odkazuje k jednomu z mých světů, opět musím říct, že kdyby klip, ve kterém Chester sám na sebe řve, natočili o 10 let dříve, byla bych nadšená), ale hudba mě prostě absolutně neoslovila. A to přitom pop poslouchám poměrně ráda a často. Ano, stojím si za tím i po tom, co se stalo. Jen mě zpětně trochu mrzí, že jsem si všimla, že se Chester chová divně, ale protože jsem předpokládala, že to souvisí s celkově občas divným postojem LP vůči fanouškům, který jsem už zmiňovala, přešla jsem to jedním jízlivým komentářem. Možná to ale mělo daleko hlubší kořeny.
Chesterův odchod mě hodně zasáhl, ale překvapivě ne tolik, jako mě zasáhl odchod Nickyho Haydena. Na rozdíl od Nickyho, Chester si tenhle konec vybral. Proto jenom doufám, že nalezl to, co hledal, a že aspoň po smrti získal klid, který během života neměl.
neděle 4. června 2017
Ignea - The Sign of Faith
O ukrajinské kapele Ignea jsem se tu už jednou zmiňovala, když jsem doporučovala jejich singl a vůbec první videoklip k písni Alga. Po docela dlouhé době jsem se konečně dostala i k tomu, abych si pustila jejich debutové (respektive pod názvem Ignea debutové) album The Sign of Faith a dopředu musím konstatovat, že mě nezklamali. Možná právě proto, že jsem si udržovala určitý odstup a říkala si - jo, Alga je hodně fajn, ale přece jen je to začínající kapela, radši čekat méně než více.
Už ale druhá vlaštovka ukázala, že klidně můžu čekat "něco víc". Krátce po prvním singlu spatřilo světlo světa lyric video k písni, jejíž už samotný název vzbuzuje jistou kontroverzi - Şeytanu Akbar (Satan je velký). Po ruské okupaci Krymu, která je obsahem Algy, si tak Ignea vzala na paškál další velké téma současnosti - islámský terorismus. A bylo jasné, že tihle pánové a dáma se toho nebojí.
Ještě tu musím vyzdvihnout to naprosto úžasné surrealistické video. Tenhle případ mi pomohl uvědomit si extrémní ožehavost právě islámu a terorismu - strašně ráda bych se o tohle video podělila na sociálních sítích, ale za ten shitstorm mi to asi nestojí.
Jak tyhle dva singly a název alba napovídají, náboženství je téma, které prostupuje celou deskou a uzurpuje si pro sebe nejvíc prostoru. Islám nebo křesťanství, tahle skupina má zkrátka nevyřízené účty se všemi. Lehce se pak skrze ně dotýká ještě například otázek ženských a vůbec lidských práv, války a dalších přidružených témat.
Jako zjevení působí předposlední píseň How I Hate The Night, která se koncepcí hudby i textu naprosto vymyká zbytku alba a v klidu by mohla zaznít na soundtracku k Pánovi Prstenů nebo podobně laděném filmu. Je to rozhodně velmi příjemný výlet do odlišných vod, který ale určitým zvláštním způsobem do zvuku alba přesto zapadá. A zároveň je to takové romantické, klidné nadechnutí před závěrečným zničením - písní Leviathan.
Takže tímto krátkým hodnocením chci v podstatě jenom znovu říct to, co jsem se snažila říct už posledně - jestli máte jenom trochu rádi metal, dejte Ignee šanci. Tahle skupina má rozhodně ještě hodně co říct.
Už ale druhá vlaštovka ukázala, že klidně můžu čekat "něco víc". Krátce po prvním singlu spatřilo světlo světa lyric video k písni, jejíž už samotný název vzbuzuje jistou kontroverzi - Şeytanu Akbar (Satan je velký). Po ruské okupaci Krymu, která je obsahem Algy, si tak Ignea vzala na paškál další velké téma současnosti - islámský terorismus. A bylo jasné, že tihle pánové a dáma se toho nebojí.
Ještě tu musím vyzdvihnout to naprosto úžasné surrealistické video. Tenhle případ mi pomohl uvědomit si extrémní ožehavost právě islámu a terorismu - strašně ráda bych se o tohle video podělila na sociálních sítích, ale za ten shitstorm mi to asi nestojí.
Jak tyhle dva singly a název alba napovídají, náboženství je téma, které prostupuje celou deskou a uzurpuje si pro sebe nejvíc prostoru. Islám nebo křesťanství, tahle skupina má zkrátka nevyřízené účty se všemi. Lehce se pak skrze ně dotýká ještě například otázek ženských a vůbec lidských práv, války a dalších přidružených témat.
Jako zjevení působí předposlední píseň How I Hate The Night, která se koncepcí hudby i textu naprosto vymyká zbytku alba a v klidu by mohla zaznít na soundtracku k Pánovi Prstenů nebo podobně laděném filmu. Je to rozhodně velmi příjemný výlet do odlišných vod, který ale určitým zvláštním způsobem do zvuku alba přesto zapadá. A zároveň je to takové romantické, klidné nadechnutí před závěrečným zničením - písní Leviathan.
Takže tímto krátkým hodnocením chci v podstatě jenom znovu říct to, co jsem se snažila říct už posledně - jestli máte jenom trochu rádi metal, dejte Ignee šanci. Tahle skupina má rozhodně ještě hodně co říct.
pondělí 9. ledna 2017
To nejlepší z roku 2016 podle last.fm
Nevím, jestli to last.fm zavedlo už loni nebo teprve letos, já jejich rekapitulační žebříčky každopádně objevila teprve teď a rozhodla jsem se jejich prostřednictvím zpracovat tradiční rekaputilační hudební článek. Jdeme na to.:)
Asi těžko někoho překvapí, že mým nejposlouchanějším interpretem jsou Slot, nejposlouchanějším albem Septima a nejposlouchanější skladbou Tuda, Gde Nebo právě z tohoto alba. Příběh má tahle skladba celkem vtipný. Kirill Nemoljajev, producent Septimy, měl pocit, že je album příliš temné a dal Slot domácí úkol, aby napsali něco, čím ten pochmurný setlist trochu rozbijou. Vznikla z toho asi nejoptimističtější písnička, kterou jsem za poslední roky slyšela. Ale trochu mě "urazilo" Kirillovo konstatování, že na jeho vkus je moc veselá, ale že se určitě najde jistý typ lidí, kterým se bude líbit. Nevím, co tím jako myslel...:D
"Prostě se rozhodli - zítra vyrážíme na pochod na vrchol. Bez příprav, bez horolezců, rychle vyrazili a rychle odešli tam, kde je nebe..."
Podle počtu nových přehrání jsou mým objevem roku Kamelot. To má především spojitost s tím, že jejich písničky z alba Haven používám jako inspiraci při psaní jedné rozpracované povídky, ale po několikerém poslechu taky musím uznat, že to vůbec není špatná deska, i když mě na první poslech tolik nezaujala.
Trochu nečekaným zjevením v tomhle celoročním žebříku jsou The Offspring. A v čem že si získali primát? Pouštěla jsem si je nejčastěji "on repeat", tedy několik písniček v jednom tahu. Nejúspěšnější byla Come Out And Play - což je pro mě snad ještě překvapivější než ti Offs jako takoví.:D Je sice pravda, že kdykoliv mi je náhodné přehrávání nabídne, nemám to srdce je přeskočit, i kdybych měla tisíckrát chuť pustit si něco jiného, ale že je poslouchám až tak často...:D
Na závěr bych jenom krátce zmínila album, které se sem nemohlo stihnout dostat, protože vyšlo až těsně před koncem roku - You Can't Kill Us od Icon For Hire. Jestliže jsem o jejich debutu řekla, že je to nejlepší debut od dob Hybrid Theory, pak o You Can't Kill Us by se dalo říct, že takhle by Minutes To Midnight znělo, kdyby si Linkin Park nezačali procházet druhou pubertou a radši udělali album s fanoušky a pro fanoušky. YCKU jsem se bála hlavně proto, že jak IFH postupně vydávali jednotlivé songy, začali po chvíli znít neuvěřitelně repetitivně a ublíženecky. Finální seřazení písní na albu je ale tak skvěle promyšlené, že nejen, že se tento dojem ztrácí, ale album navíc působí krásně jednotně.
Asi těžko někoho překvapí, že mým nejposlouchanějším interpretem jsou Slot, nejposlouchanějším albem Septima a nejposlouchanější skladbou Tuda, Gde Nebo právě z tohoto alba. Příběh má tahle skladba celkem vtipný. Kirill Nemoljajev, producent Septimy, měl pocit, že je album příliš temné a dal Slot domácí úkol, aby napsali něco, čím ten pochmurný setlist trochu rozbijou. Vznikla z toho asi nejoptimističtější písnička, kterou jsem za poslední roky slyšela. Ale trochu mě "urazilo" Kirillovo konstatování, že na jeho vkus je moc veselá, ale že se určitě najde jistý typ lidí, kterým se bude líbit. Nevím, co tím jako myslel...:D
"Prostě se rozhodli - zítra vyrážíme na pochod na vrchol. Bez příprav, bez horolezců, rychle vyrazili a rychle odešli tam, kde je nebe..."
Podle počtu nových přehrání jsou mým objevem roku Kamelot. To má především spojitost s tím, že jejich písničky z alba Haven používám jako inspiraci při psaní jedné rozpracované povídky, ale po několikerém poslechu taky musím uznat, že to vůbec není špatná deska, i když mě na první poslech tolik nezaujala.
Trochu nečekaným zjevením v tomhle celoročním žebříku jsou The Offspring. A v čem že si získali primát? Pouštěla jsem si je nejčastěji "on repeat", tedy několik písniček v jednom tahu. Nejúspěšnější byla Come Out And Play - což je pro mě snad ještě překvapivější než ti Offs jako takoví.:D Je sice pravda, že kdykoliv mi je náhodné přehrávání nabídne, nemám to srdce je přeskočit, i kdybych měla tisíckrát chuť pustit si něco jiného, ale že je poslouchám až tak často...:D
Na závěr bych jenom krátce zmínila album, které se sem nemohlo stihnout dostat, protože vyšlo až těsně před koncem roku - You Can't Kill Us od Icon For Hire. Jestliže jsem o jejich debutu řekla, že je to nejlepší debut od dob Hybrid Theory, pak o You Can't Kill Us by se dalo říct, že takhle by Minutes To Midnight znělo, kdyby si Linkin Park nezačali procházet druhou pubertou a radši udělali album s fanoušky a pro fanoušky. YCKU jsem se bála hlavně proto, že jak IFH postupně vydávali jednotlivé songy, začali po chvíli znít neuvěřitelně repetitivně a ublíženecky. Finální seřazení písní na albu je ale tak skvěle promyšlené, že nejen, že se tento dojem ztrácí, ale album navíc působí krásně jednotně.
neděle 9. října 2016
Ignea - Alga
Už se mi stalo, že jsem slyšela něčí první CD a říkala jsem si, že takhle dobré první CD snad ani nemůže být. Konkrétně to byly kapely Linkin Park a Icon For Hire. Dnes mám další zážitek do sbírky - ne CD, ale vůbec první singl včetně videa je na tak vysoké úrovni, že se mi tomu až nechce věřit.
Vzhledem k tomu, že se jedná o začínající kapelu, kterou jsem dnes objevila, tak vám bohužel o Ignee víc neřeknu. Snad jen, abyste si lépe mohli dosadit, koho to nazývají "bastardy" - jedná se o ukrajinskou skupinu.
Před milióny dní a nocí
Když tomuto světu vládli pouze tarpani
To naši nomádští otcové vzali do svých rukou
Ve dne teplo laskavého slunce
V noci ochlazení od mořského vánku
Milujeme ji tolik, až se srdce rozzáří
Nikdo nám nevezme naši zemi
Je naším domovem
A nikdo za nás nebude rozhodovat
Nechte nás všechny na pokoji
Až k smrti se budeme držet za ruce
Dokud poslední z nás bude stát
Zničíme a rozdrtíme všechny nepřátele
Zvoláme "Alga!" a zabijeme
Fialové šeříky zaplňují lesy
Louky plné trávy a ovoce
Vápencové vršky hor propichují modravé nebe
Bouřlivé vlny se tříští o skály
Víno se proplétá antickými ruinami
Jak někdo může nemilovat tuto zemi slunce a moře?
Nikdo nám nevezme naši zemi
Je naším domovem
A nikdo za nás nebude rozhodovat
Nechte nás všechny na pokoji
Až k smrti se budeme držet za ruce
Dokud poslední z nás bude stát
Zničíme a rozdrtíme všechny nepřátele
Zvoláme "Alga!" a zabijeme
Jak jen si dovolujete, vy bezbožní bastardi, vkročit do mé země?
Jak jen si dovolujete sahat na mé dcery a syny?
Jestli se neotočíte, budou tohle vaše poslední kroky
Strčte si svého dvouhlavého orla do zadku a utíkejte!
Vzhledem k tomu, že se jedná o začínající kapelu, kterou jsem dnes objevila, tak vám bohužel o Ignee víc neřeknu. Snad jen, abyste si lépe mohli dosadit, koho to nazývají "bastardy" - jedná se o ukrajinskou skupinu.
Před milióny dní a nocí
Když tomuto světu vládli pouze tarpani
To naši nomádští otcové vzali do svých rukou
Ve dne teplo laskavého slunce
V noci ochlazení od mořského vánku
Milujeme ji tolik, až se srdce rozzáří
Nikdo nám nevezme naši zemi
Je naším domovem
A nikdo za nás nebude rozhodovat
Nechte nás všechny na pokoji
Až k smrti se budeme držet za ruce
Dokud poslední z nás bude stát
Zničíme a rozdrtíme všechny nepřátele
Zvoláme "Alga!" a zabijeme
Fialové šeříky zaplňují lesy
Louky plné trávy a ovoce
Vápencové vršky hor propichují modravé nebe
Bouřlivé vlny se tříští o skály
Víno se proplétá antickými ruinami
Jak někdo může nemilovat tuto zemi slunce a moře?
Nikdo nám nevezme naši zemi
Je naším domovem
A nikdo za nás nebude rozhodovat
Nechte nás všechny na pokoji
Až k smrti se budeme držet za ruce
Dokud poslední z nás bude stát
Zničíme a rozdrtíme všechny nepřátele
Zvoláme "Alga!" a zabijeme
Jak jen si dovolujete, vy bezbožní bastardi, vkročit do mé země?
Jak jen si dovolujete sahat na mé dcery a syny?
Jestli se neotočíte, budou tohle vaše poslední kroky
Strčte si svého dvouhlavého orla do zadku a utíkejte!
čtvrtek 29. září 2016
Zkrátka existujeme
Vždycky, když cca jednou za den nakouknu do statistik, tak se divím, že sem pořád ještě někdo chodí, a že sem zjevně chodí pravidelně.:D
Už asi týden se snažím přijít na článek, který by zaplácnul to už zase příliš dlouho trvající ticho, ale marně. Když už na nějaké téma přijdu, tak si stejně nakonec řeknu, že to není materiál na samostatný článek. Respektive, tenhle týden mi nedává pokoj jedno téma, které ale nevím, jak správně uchopit. A taky se nechci svést na vlně kolem jedné jisté diskuze, shitstormu kolem jedné poměrně známé osobnosti v českém rybníčku a všech těch ostatních super věcí, co se k tomu pojí. Takové to, když někoho poznáte před tím, než se proslaví, pak ztratíte kontakt a tak docela nevíte, co si o tom člověku následně myslet. Anebo vůbec jak to je s navazováním internetového přátelství. Na internetu je hrozně snadné potkat lidi, se kterými si budete rozumět, ale v reálném životě mi nepřijde, že by tato přátelství měla zrovna šanci přežít. Poznala jsem přes internet spousty a spousty lidí (bloguju od roku 2006, takže s těmi spoustami nijak nepřeháním :D ) a i když jsem si o některých myslela, jací z nás budou super přátelé "dokud nás smrt nerozdělí", tak pravda je taková, že jenom o jedné slečně můžu říct, že je to moje přítelkyně (protože přítel není totéž co kamarád) a že věřím, že naše přátelství má nějaké pevné základy. No, když to teď tak sepisuju, tak možná na ten článek jednou i dojde, jak se do toho dostanu, tak to jde samo...:D
No a na závěr bych ještě napsala něco málo o novém singlu Nookie. Protože tohle napsat na Slot blog, tak si ten shitstorm přivolám sama na sebe.:D Jestli máte zájem, můžete si ten počin pustit tady:
I když k písni jako takové jsem si na několikátý poslech našla cestu (protože i když se to na první poslech zdá jako masa hluku, ve skutečnosti je to dost náročná skladba), symbolizuje pro mě všechno, co se mi nejen nelíbí na Nookie sólové tvorbě, ale i na jakési fan bublině, co se kolem ní čím dál víc utváří. Nejen tahle píseň, ale i celé to video není vlastně z velké části nic jiného než jedno velké honění si ega a kochání se vlastní dokonalostí - a tenhle dojem jenom posilují fotky a záznamy z koncertů, kde jako hlavní část pódiové prezentace slouží video smyčka, složená ze záběrů na šklebící se Nookie. Prostě je to ONA! A nikdo a nic jiného. Jen a jen ona. Tak to na mě zkrátka působí. Ještě, že je Cache tak silná osobnost a zjevně dostatečně velká mrcha, protože myslím, že jenom díky tomu se Slot tak nějak ještě drží v kolejích hitovosti a srozumitelnosti, nikoliv alternativnosti za každou cenu.
Už asi týden se snažím přijít na článek, který by zaplácnul to už zase příliš dlouho trvající ticho, ale marně. Když už na nějaké téma přijdu, tak si stejně nakonec řeknu, že to není materiál na samostatný článek. Respektive, tenhle týden mi nedává pokoj jedno téma, které ale nevím, jak správně uchopit. A taky se nechci svést na vlně kolem jedné jisté diskuze, shitstormu kolem jedné poměrně známé osobnosti v českém rybníčku a všech těch ostatních super věcí, co se k tomu pojí. Takové to, když někoho poznáte před tím, než se proslaví, pak ztratíte kontakt a tak docela nevíte, co si o tom člověku následně myslet. Anebo vůbec jak to je s navazováním internetového přátelství. Na internetu je hrozně snadné potkat lidi, se kterými si budete rozumět, ale v reálném životě mi nepřijde, že by tato přátelství měla zrovna šanci přežít. Poznala jsem přes internet spousty a spousty lidí (bloguju od roku 2006, takže s těmi spoustami nijak nepřeháním :D ) a i když jsem si o některých myslela, jací z nás budou super přátelé "dokud nás smrt nerozdělí", tak pravda je taková, že jenom o jedné slečně můžu říct, že je to moje přítelkyně (protože přítel není totéž co kamarád) a že věřím, že naše přátelství má nějaké pevné základy. No, když to teď tak sepisuju, tak možná na ten článek jednou i dojde, jak se do toho dostanu, tak to jde samo...:D
No a na závěr bych ještě napsala něco málo o novém singlu Nookie. Protože tohle napsat na Slot blog, tak si ten shitstorm přivolám sama na sebe.:D Jestli máte zájem, můžete si ten počin pustit tady:
I když k písni jako takové jsem si na několikátý poslech našla cestu (protože i když se to na první poslech zdá jako masa hluku, ve skutečnosti je to dost náročná skladba), symbolizuje pro mě všechno, co se mi nejen nelíbí na Nookie sólové tvorbě, ale i na jakési fan bublině, co se kolem ní čím dál víc utváří. Nejen tahle píseň, ale i celé to video není vlastně z velké části nic jiného než jedno velké honění si ega a kochání se vlastní dokonalostí - a tenhle dojem jenom posilují fotky a záznamy z koncertů, kde jako hlavní část pódiové prezentace slouží video smyčka, složená ze záběrů na šklebící se Nookie. Prostě je to ONA! A nikdo a nic jiného. Jen a jen ona. Tak to na mě zkrátka působí. Ještě, že je Cache tak silná osobnost a zjevně dostatečně velká mrcha, protože myslím, že jenom díky tomu se Slot tak nějak ještě drží v kolejích hitovosti a srozumitelnosti, nikoliv alternativnosti za každou cenu.
středa 3. srpna 2016
Nové album Icon For Hire - těšit se, netěšit se?
Jak už jsem psala dřív, Now You Know nebyl úplně singl, který by mě oslovil. Vlastně takhle ublíženeckou píseň jsem už dlouho neslyšela a následně vydaný klip je jedno obrovské klišé. Protože blbé holky nosí růžovou a hrají si s panenkami, zatímco ty správné holky jsou roztomilé intelektuálky.:) No ale co už. IFH postupně pustili do světa tolik nových písniček, že se s námi podělali prakticky o většinu nového alba You Can't Kill Us, včetně dalšího klipu Supposed To Be. Píseň sama o sobě tentokrát dobrá, takový tradiční song, který má dobrý, k zamyšlení vybízející text, ale zároveň mu možná něco malinko chybí v naléhavosti - tedy, pokud vezmeme v potaz to, že se jím IFH snaží vyjádřit určitý, pro ně důležitý, postoj. Každopádně kvituju s povděkem, že se nenechali odradit některými rozhořčenými komentáři a dál experimentují s elektronikou. Bohužel vždycky budou lidé, kteří, jakmile uslyší něco, co není kytara nebo bicí, budou okamžitě prskat cosi o popu, ale takoví ať si klidně trhnou pedálem a jdou si nastudovat, co to pop vlastně je.
Kolem a kolem můžu o nových písničkách říct, že jsou mezi nimi takové, které se mi líbí (Supposed To Be, Here We Go), takové, které se mi nelíbí (You Were Wrong, Happy Hurts) a takové, které se mi sakra hodně líbí.:D O ty se s vámi podělím a na závěr dodám, že nevidím důvod, proč nebýt na You Can't Kill Us přinejmenším pořádně zvědavá.
Pulse
Dělej, co máš, ale měl bys vědět
Že si to všechno vymýšlíme za pochodu
Nemá cenu dělat si s tím hlavu, už pro ně nejsme dost dobří
Všechno mají napsané předem, jsou tak předvídatelní
Dělej, co máš, ale měl bys vědět
Že si to všechno vymýšlíme za pochodu
Nemá cenu dělat si s tím hlavu, už pro ně nejsme dost dobří
My jedeme bez scénáře, teď si můžeme dělat, co chceme
Zavřete nás do škatulek, vždyť tam nás přece chcete
Karton je nudný, přinesli jsme si sirky
Zavřete nás do škatulek, vždyť tam nás přece chcete
Karton je nudný, dívej, jak hoří
Tak mi řekni, máš puls?
Řekni, víš to vůbec?
Dělej, co máš, udus to v sobě
Snaž se je donutit, aby tě teď milovali
Zadržuješ dech, jak kdybys rozmýšlel, co máš říct
Pokřižuj své srdce a doufej, že to uzemníš
Dělej, co máš, běž a žij ve lži
Hraj si na slušňáka a hraj si na schovávanou
Utlum to tepání, to tepání, které cítíš uvnitř
Dokud neexploduješ a nebudeš konečně dělat, co chceš
Tak mi řekni, máš puls?
Řekni, víš to vůbec?
Get Well II
Potřebuji svou bolest
Neber mi jí
Můj smutek mě činí vyjímečnou
Chcete, abych pro vás napsala další smutnou písničku
Líbilo by se vám to?
Chcete, abych vám řekla, že nikdy nezapadneme
Líbilo by se vám to?
Protože pravda je, že se nijak nelišíme od ostatních
Nosíme naše smutné příběhy jak barvy
Pravda je, že se nám tu líbí
Obávám se, že jsme mimo spokojenější, než jsme si ochotní přiznat
Není ti na nic z toho, jak žijeme?
Říkáme, že jsme se přes to přenesli, ale -
Nevezmeme zpátky jizvy
Přes celá naše srdce
Nezapomeneme na ten pocit, když se všechno rozpadlo
A máme plnou pusu keců, jak se chceme uzdravit
V našem vězení z bolesti
Jenom klameme sami sebe
Potřebuji mojí bolest
Neber mi jí
Můj smutek mě činí vyjímečnou
Chci se nahlas vykřičet ze své nemocné duše
Chci se ti naprosto vážně podívat do očí
Vážně sis myslel, že jsi jediný?
Všichni se držíme a snažíme se najít smysl
Toho šílenství, které jsme kdysi milovali
Rozřezali jsme vlastní životy, zkoušíme položit nůž
Snažíme se začít bojovat
Kolem a kolem můžu o nových písničkách říct, že jsou mezi nimi takové, které se mi líbí (Supposed To Be, Here We Go), takové, které se mi nelíbí (You Were Wrong, Happy Hurts) a takové, které se mi sakra hodně líbí.:D O ty se s vámi podělím a na závěr dodám, že nevidím důvod, proč nebýt na You Can't Kill Us přinejmenším pořádně zvědavá.
Pulse
Dělej, co máš, ale měl bys vědět
Že si to všechno vymýšlíme za pochodu
Nemá cenu dělat si s tím hlavu, už pro ně nejsme dost dobří
Všechno mají napsané předem, jsou tak předvídatelní
Dělej, co máš, ale měl bys vědět
Že si to všechno vymýšlíme za pochodu
Nemá cenu dělat si s tím hlavu, už pro ně nejsme dost dobří
My jedeme bez scénáře, teď si můžeme dělat, co chceme
Zavřete nás do škatulek, vždyť tam nás přece chcete
Karton je nudný, přinesli jsme si sirky
Zavřete nás do škatulek, vždyť tam nás přece chcete
Karton je nudný, dívej, jak hoří
Tak mi řekni, máš puls?
Řekni, víš to vůbec?
Dělej, co máš, udus to v sobě
Snaž se je donutit, aby tě teď milovali
Zadržuješ dech, jak kdybys rozmýšlel, co máš říct
Pokřižuj své srdce a doufej, že to uzemníš
Dělej, co máš, běž a žij ve lži
Hraj si na slušňáka a hraj si na schovávanou
Utlum to tepání, to tepání, které cítíš uvnitř
Dokud neexploduješ a nebudeš konečně dělat, co chceš
Tak mi řekni, máš puls?
Řekni, víš to vůbec?
Get Well II
Potřebuji svou bolest
Neber mi jí
Můj smutek mě činí vyjímečnou
Chcete, abych pro vás napsala další smutnou písničku
Líbilo by se vám to?
Chcete, abych vám řekla, že nikdy nezapadneme
Líbilo by se vám to?
Protože pravda je, že se nijak nelišíme od ostatních
Nosíme naše smutné příběhy jak barvy
Pravda je, že se nám tu líbí
Obávám se, že jsme mimo spokojenější, než jsme si ochotní přiznat
Není ti na nic z toho, jak žijeme?
Říkáme, že jsme se přes to přenesli, ale -
Nevezmeme zpátky jizvy
Přes celá naše srdce
Nezapomeneme na ten pocit, když se všechno rozpadlo
A máme plnou pusu keců, jak se chceme uzdravit
V našem vězení z bolesti
Jenom klameme sami sebe
Potřebuji mojí bolest
Neber mi jí
Můj smutek mě činí vyjímečnou
Chci se nahlas vykřičet ze své nemocné duše
Chci se ti naprosto vážně podívat do očí
Vážně sis myslel, že jsi jediný?
Všichni se držíme a snažíme se najít smysl
Toho šílenství, které jsme kdysi milovali
Rozřezali jsme vlastní životy, zkoušíme položit nůž
Snažíme se začít bojovat
neděle 8. května 2016
Amely Sky - Pervym Delom Samolety
Mám pro vás sice rozepsanou reakci na mnou dlouho očekávaný film Captain America: Civil War, ale to bude ještě chvíli trvat, než dopíšu, a tahle písnička mi navíc od včerejška krásně zvedá náladu.:)
Amely Sky je skupina vzniklá na troskách skupiny Atakama, kterou už dlouho poslouchám, i když ji nepovažuju za zrovna top "zboží". Amely Sky se nyní ale vydali trochu experimentovat a pro jeden projekt o válečných letcích nahráli písničku z filmu Nebeský Louda z roku 1945. Film je o třech kamarádech, válečných letcích, kteří se dohodli, že se nezamilují, dokud neskončí válka, a písnička Pervym Delom Samolety je přesně o této jejich dohodě.
My, přátelé, jsme přelátaví ptáci
Jen jedno nás trápí
Na zemi jsme se neoženili
A na nebi ženy nejsou
Protože, protože jsme piloti
Je naším rodným domem nebe
Na prvním místě jsou letadla
No a děvčata
A děvčata potom
Něžný obraz v duši si hlídáš
Chceš navěky dát své srdce
Teď potkáš, uvidíš, zamiluješ se
A zítra přijde rozkaz k odletu
Protože, protože jsme piloti
Je naším rodným domem nebe
Na prvním místě jsou letadla
No a děvčata
A děvčata potom
Abys na cestě své nepotkal smutek
Vzpomínajíc na laskavý pohled
Dohodli jsme se, kamarádi, že se nezamilujeme
Už víc do krásných děvčat
Protože, protože jsme piloti
Je naším rodným domem nebe
Na prvním místě jsou letadla
No a děvčata
A děvčata potom
Amely Sky je skupina vzniklá na troskách skupiny Atakama, kterou už dlouho poslouchám, i když ji nepovažuju za zrovna top "zboží". Amely Sky se nyní ale vydali trochu experimentovat a pro jeden projekt o válečných letcích nahráli písničku z filmu Nebeský Louda z roku 1945. Film je o třech kamarádech, válečných letcích, kteří se dohodli, že se nezamilují, dokud neskončí válka, a písnička Pervym Delom Samolety je přesně o této jejich dohodě.
My, přátelé, jsme přelátaví ptáci
Jen jedno nás trápí
Na zemi jsme se neoženili
A na nebi ženy nejsou
Protože, protože jsme piloti
Je naším rodným domem nebe
Na prvním místě jsou letadla
No a děvčata
A děvčata potom
Něžný obraz v duši si hlídáš
Chceš navěky dát své srdce
Teď potkáš, uvidíš, zamiluješ se
A zítra přijde rozkaz k odletu
Protože, protože jsme piloti
Je naším rodným domem nebe
Na prvním místě jsou letadla
No a děvčata
A děvčata potom
Abys na cestě své nepotkal smutek
Vzpomínajíc na laskavý pohled
Dohodli jsme se, kamarádi, že se nezamilujeme
Už víc do krásných děvčat
Protože, protože jsme piloti
Je naším rodným domem nebe
Na prvním místě jsou letadla
No a děvčata
A děvčata potom
pondělí 2. května 2016
Jinjer - Words of Wisdom
Už tu dlouho nebyl žádný pořádný nářez.:)
Abych se přiznala, tak jsem nikdy moc nechápala ten hype, co se kolem Jinjer za poslední roky utvořil. (Ale ono dost lidem stačí ke štěstí jenom to, že frontmanka je žena.:P) Ano, nemůžu rozhodně říct, že by mi jejich hudba přišla špatná, jenom pro mě osobně nezajímavá. I přesto jsem ale byla docela zvědavá na jejich avizované nové album, a po vydání prvního klipu se na něj vyloženě těším.:D Konečně jsem asi v Jinjer uslyšela to něco, co na nich ostatní slyší celou dobu. Zpětně mě proto i trochu mrzí, že jsem o pár dní zmeškala jejich brněnský koncert, ale úplně stejné to bylo před půlrokem s Infected Rain, takže už je to vlastně pomalu takové pravidlo...
Slovo je dar
Slovo je meč
Slovo je zbraň, která je vždy připravena na válku
Zmíleně vzaté
Uhlazeně zfalšované
Kopa hoven se prezentuje jako hromada zlata
Filtrované restrikcemi
Destilované pasivní vnímání
Má slova moudrosti
Jdou jedním uchem tam a druhým ven
Ještě nevyřčené, stále nevyslyšené
Štít postavený proti varování a upozornění
Kvůli vědomí, kterému to bylo jedno
Kvůli myslím, které nikdo nenaučil poslouchat
Jdou má slova moudrosti
Jedním uchem tam a druhým ven
Dobytčátka, žvýkejte svou trávu
Z obnovující reklamy
Uši jsou hluché, nenastavené na to
Co je smysluplné a moudré
Spící názor leží v bezvědomí
Pod absurdní ukolébavkou
Je čas, abych ho probudila kulkou
Ze slov moudrosti v mé mysli
Abych se přiznala, tak jsem nikdy moc nechápala ten hype, co se kolem Jinjer za poslední roky utvořil. (Ale ono dost lidem stačí ke štěstí jenom to, že frontmanka je žena.:P) Ano, nemůžu rozhodně říct, že by mi jejich hudba přišla špatná, jenom pro mě osobně nezajímavá. I přesto jsem ale byla docela zvědavá na jejich avizované nové album, a po vydání prvního klipu se na něj vyloženě těším.:D Konečně jsem asi v Jinjer uslyšela to něco, co na nich ostatní slyší celou dobu. Zpětně mě proto i trochu mrzí, že jsem o pár dní zmeškala jejich brněnský koncert, ale úplně stejné to bylo před půlrokem s Infected Rain, takže už je to vlastně pomalu takové pravidlo...
Slovo je dar
Slovo je meč
Slovo je zbraň, která je vždy připravena na válku
Zmíleně vzaté
Uhlazeně zfalšované
Kopa hoven se prezentuje jako hromada zlata
Filtrované restrikcemi
Destilované pasivní vnímání
Má slova moudrosti
Jdou jedním uchem tam a druhým ven
Ještě nevyřčené, stále nevyslyšené
Štít postavený proti varování a upozornění
Kvůli vědomí, kterému to bylo jedno
Kvůli myslím, které nikdo nenaučil poslouchat
Jdou má slova moudrosti
Jedním uchem tam a druhým ven
Dobytčátka, žvýkejte svou trávu
Z obnovující reklamy
Uši jsou hluché, nenastavené na to
Co je smysluplné a moudré
Spící názor leží v bezvědomí
Pod absurdní ukolébavkou
Je čas, abych ho probudila kulkou
Ze slov moudrosti v mé mysli
pondělí 18. dubna 2016
Linkin Park - skryté poklady a láska, která nerezaví
Je pravda, že když jsem se naplno vřítila do puberty, byly pro mě naprosto stěžejní kapely System of a Down a Placebo a pravděpodobně by to byly i první kapely, jejichž název bych na vás vychrlila, kdybyste se mě zeptali, koho jsem jako dospívající nejvíc zbožňovala. Ale to jenom proto, že moje láska k Linkin Park se táhne až do roku 2001, takže éra SOAD a Placek ji spíš překryla, ale rozhodně nepřebila. O LP mám například dodnes fanouškovský deníček s fotkami, lístky z koncertů a dalšími relikviemi, napsala jsem o nich neuvěřitelnou spoustu mých prvních spisovatelských pokusů (na horror.cz dodnes visí moje povídka One Step Closer). Obě jejich alba jsem vydržela hodiny a hodiny poslouchat pořád dokola s pohledem upřeným do zdi - schválně, kdy jste si naposledy jen tak sedli a poslouchali hudbu, aniž byste u toho dělali cokoliv jiného? :P
Tohle dlouhé intro má za účel především vysvětlení toho, proč jsem se rozhodla vytasit s tímhle článkem. S Linkin Park jsme se sice postupem času "rozešli", ale dětské lásky prostě nerezaví.:) Ano, zním teď jak "fanoušek-konzerva", ale i u toho rozchodu se musím na okamžik zastavit. Je naprosto v pořádku, že se lidi vyvíjí, je to přirozené a bylo by nanejvýš divné, kdyby se to vyhýbalo hvězdám. LP mnoho lidí obviňovalo z kalkulu, ale natočit další Meteoru nebo Hybrid Theory, to by byl kalkul. Takhle se prostě rozhodli udělat něco jiného, ať se nám to líbí nebo ne, a já se stejně svobodně rozhodla, že se mi to nelíbí. Stejně jako se mi nelíbil jejich útočný postoj vůči fanouškům ("Try to catch up, motherfucker" - Try ketchup, vole.), ale opět chápu, že v jejich situaci bych asi nereagovala o moc jinak.
Na památku mého dětství a rané puberty, které díky LP byly nejen snesitelné, ale místy vyloženě boží, bych tedy teď ráda vyjmenovala pár raritnějších písniček, které podle mě stojí za pozornost a i po letech mají svojí kvalitu.
And One
Začneme něčím temnějším.:) And One má zvuk, který LP používali jen zřídkakdy a zřejmě věděli, proč to dělají. Stejně jako je Hit The Floor šperkem Meteory, je i And One šperkem mezi raritkami. Ale víc než v čemkoliv jiném by v tomto případě platilo, že všeho moc škodí.
Part Of Me
Moje nejoblíbenější z raritek (asi by se tady slušelo poznamenat, že za raritky považuju všechny skladby nevydané na řadových albech). Kdybych měla mluvit o řadových albech z raného období LP, byly moje největší favoritky Place For My Head a Figure.09. Part Of Me k nim podle mě perfektně pasuje - je trochu (trochu víc) patetická, zdravě nas*aná a pro LP tak nějak notoricky typická. A mezi fanoušky často opomíjená...:D
Crawling Demo
Crawling je tak notoricky známá písnička, že slyšet její demo nebylo na první poslech úplně příjemné. Zpětně musím uznat, že bylo správné udělat v ní ty úpravy, které v ní LP udělali, v kontextu celého alba. Sama o sobě je ale demoverze mnohem syrovější, je v ní víc emocí... A moc se mi líbí ten nakonec vypuštěný rapový part.
Tohle dlouhé intro má za účel především vysvětlení toho, proč jsem se rozhodla vytasit s tímhle článkem. S Linkin Park jsme se sice postupem času "rozešli", ale dětské lásky prostě nerezaví.:) Ano, zním teď jak "fanoušek-konzerva", ale i u toho rozchodu se musím na okamžik zastavit. Je naprosto v pořádku, že se lidi vyvíjí, je to přirozené a bylo by nanejvýš divné, kdyby se to vyhýbalo hvězdám. LP mnoho lidí obviňovalo z kalkulu, ale natočit další Meteoru nebo Hybrid Theory, to by byl kalkul. Takhle se prostě rozhodli udělat něco jiného, ať se nám to líbí nebo ne, a já se stejně svobodně rozhodla, že se mi to nelíbí. Stejně jako se mi nelíbil jejich útočný postoj vůči fanouškům ("Try to catch up, motherfucker" - Try ketchup, vole.), ale opět chápu, že v jejich situaci bych asi nereagovala o moc jinak.
Na památku mého dětství a rané puberty, které díky LP byly nejen snesitelné, ale místy vyloženě boží, bych tedy teď ráda vyjmenovala pár raritnějších písniček, které podle mě stojí za pozornost a i po letech mají svojí kvalitu.
And One
Začneme něčím temnějším.:) And One má zvuk, který LP používali jen zřídkakdy a zřejmě věděli, proč to dělají. Stejně jako je Hit The Floor šperkem Meteory, je i And One šperkem mezi raritkami. Ale víc než v čemkoliv jiném by v tomto případě platilo, že všeho moc škodí.
Part Of Me
Moje nejoblíbenější z raritek (asi by se tady slušelo poznamenat, že za raritky považuju všechny skladby nevydané na řadových albech). Kdybych měla mluvit o řadových albech z raného období LP, byly moje největší favoritky Place For My Head a Figure.09. Part Of Me k nim podle mě perfektně pasuje - je trochu (trochu víc) patetická, zdravě nas*aná a pro LP tak nějak notoricky typická. A mezi fanoušky často opomíjená...:D
Crawling Demo
Crawling je tak notoricky známá písnička, že slyšet její demo nebylo na první poslech úplně příjemné. Zpětně musím uznat, že bylo správné udělat v ní ty úpravy, které v ní LP udělali, v kontextu celého alba. Sama o sobě je ale demoverze mnohem syrovější, je v ní víc emocí... A moc se mi líbí ten nakonec vypuštěný rapový part.
sobota 23. ledna 2016
Crazy Town po...kolika že to vlastně letech?
Mám pro vás připravený sice článek o jednom mém oblíbeném filmu, ale ještě než se dokopu ho dokončit, dáme si další z hudebních tipů.:)
Na Crazy Town si z mé generace musí pamatovat každý, a kdo tvrdí, že ne, tak buď kecá, nebo si ještě nestihl vygooglit (respektive "vy-youtubit") Butterfly. Jeden čas jsem tu písničku taky měla ráda, jako asi 90% ostatních, dneska už bych jí ani slyšet nemusela. Ale měla jsem fakt ráda pilotní singl z druhého alba Crazy Town, Drowning:
Neznám příběh za touhletou písničkou, ale pro mě je to dodnes emocemi napěchovaná výpověď jedněch one-hit wonders. Am I drowning, am I fading away? Or am I living up to all your dreams that made me this way?
Bohužel v době, kdy tehle singl vyšel, už dávno frčeli Linkin Park a Crazy Town si původně v rámci nu-metalu jméno neudělali, takže na tomhle hřišti jim to nemohlo projít už jenom z principu. A Dark Horse samo o sobě není kdovíjak dobré album, takže populární jméno vzalo hodně rychle za své.
Nedávno jsem si na Crazy Town znovu vzpomněla a říkala jsem si, jakpak asi dopadli. Tušila jsem, že se rozpadli, ale poslední dobou je to jeden comeback za druhým, co když se i Crazy Town vykopali ven z hrobu? No a ono že jo - v naprosté tichosti, bez nějaké větší pozornosti (ale také bez většího proma) si Crazy Town (respektive to, co z nich zbylo, tedy oba frontmani) minulý rok vydali minialbum The Brimstone Sluggers. Takový zvuk, který na něm představili, by od nich nečekal skoro nikdo. Ale jaký je ostatně zvuk Crazy Town? Veřejnost je má zakódované pod Butterfly, ze kterého ale trčí Red Hot Chili Peppers na všechny strany. První album jsem, přiznávám se, neslyšela - a druhé album je zvukově dost nesourodý miš maš. Po téměř deseti letech tu teď máme cosi mezi elektronickou hudbou, rapem a kdo ví čím ještě. A víte co? Ono to báječně funguje!
Silně pochybuju, že Crazy Town vůbec ještě někdy udělají aspoň malou dírku do hitparád. Ale osobně teď aspoň vím, že někde po světě běhají lidé, kteří měli fakt potenciál - jen se našli hrozně pozdě.
Na Crazy Town si z mé generace musí pamatovat každý, a kdo tvrdí, že ne, tak buď kecá, nebo si ještě nestihl vygooglit (respektive "vy-youtubit") Butterfly. Jeden čas jsem tu písničku taky měla ráda, jako asi 90% ostatních, dneska už bych jí ani slyšet nemusela. Ale měla jsem fakt ráda pilotní singl z druhého alba Crazy Town, Drowning:
Neznám příběh za touhletou písničkou, ale pro mě je to dodnes emocemi napěchovaná výpověď jedněch one-hit wonders. Am I drowning, am I fading away? Or am I living up to all your dreams that made me this way?
Bohužel v době, kdy tehle singl vyšel, už dávno frčeli Linkin Park a Crazy Town si původně v rámci nu-metalu jméno neudělali, takže na tomhle hřišti jim to nemohlo projít už jenom z principu. A Dark Horse samo o sobě není kdovíjak dobré album, takže populární jméno vzalo hodně rychle za své.
Nedávno jsem si na Crazy Town znovu vzpomněla a říkala jsem si, jakpak asi dopadli. Tušila jsem, že se rozpadli, ale poslední dobou je to jeden comeback za druhým, co když se i Crazy Town vykopali ven z hrobu? No a ono že jo - v naprosté tichosti, bez nějaké větší pozornosti (ale také bez většího proma) si Crazy Town (respektive to, co z nich zbylo, tedy oba frontmani) minulý rok vydali minialbum The Brimstone Sluggers. Takový zvuk, který na něm představili, by od nich nečekal skoro nikdo. Ale jaký je ostatně zvuk Crazy Town? Veřejnost je má zakódované pod Butterfly, ze kterého ale trčí Red Hot Chili Peppers na všechny strany. První album jsem, přiznávám se, neslyšela - a druhé album je zvukově dost nesourodý miš maš. Po téměř deseti letech tu teď máme cosi mezi elektronickou hudbou, rapem a kdo ví čím ještě. A víte co? Ono to báječně funguje!
Silně pochybuju, že Crazy Town vůbec ještě někdy udělají aspoň malou dírku do hitparád. Ale osobně teď aspoň vím, že někde po světě běhají lidé, kteří měli fakt potenciál - jen se našli hrozně pozdě.
sobota 19. září 2015
TAG: Top 15 albums
Abych konečně už taky napsala nějaký článek (snad vám v některém z dalších článků osvětlím, co se dělo a děje, že nemám na nic kloudně čas), rozhodla jsem se oživit jeden hodně starý tag, který ke mě kdysi doputoval na Facebooku. Jak název napovídá, týká se mých oblíbených alb. Pravidla jsou jednoduchá - napsat 15 alb, která vás budou vždy určitým způsobem v životě doprovázet, která ve vás zkrátka zanechala nějakou stopu. Hlavní je moc nad tím nepřemýšlet, napsat zkrátka to první, co vás napadne - na sepsání všech 15 alb je časový limit 15 minut.
Z vlastní iniciativy jsem ještě u každého vypíchla nejoblíbenější píseň z daného alba.:)
1) Linkin Park - Hybrid Theory
První bylo, první je a vypadá to, že i navěky první zůstane. Kdyby moje puberta měla soundtrack, bylo by to Hybrid Theory s Meteorou dohromady. Asi zpětně neposoudím jeho kvalitu, protože tady prostě od začátku šlo o přesné zahrání na rozhárané pubertální city.:) Celé album jsem si poprvé poslechla, když jsem byla na návštěvě u příbuzných a dostala jsem k obývání pokoj po starší sestřenici. Dodnes si pamatuju, jak jsem jenom ohromeně seděla na posteli, bylo už kolem půlnoci, pouštěla jsem si na věži Hybrid Theory a po zádech mi běhal mráz z toho, jak strašně moc se mi to album líbilo.
2) Icon For Hire - Scripted
Jednou jsem řekla, že Scripted je podle mě nejlepším debutem od dob Hybrid Theory, takže návaznost je tu jasná.:) Dodnes si mimochodem za tím názorem stojím. Album je krásně ucelené, i když zároveň se spoustou drobných hudebních experimentů, skvěle se poslouchá a texty jsou sympaticky upřímné.
3) Placebo - Black Market Music
Další z objevů ze zmiňovaného pokoje starší sestřenice.:D Kája měla prostě super hudební vkus... Respektive Placebo jsem znala už nějakou dobu předtím, ale Kája mi poskytla tehdejší kompletní diskografii. Víte, jakou jsem měla šílenou radost, když jsem zjistila, že klip k Special K, songu právě z tohohle alba, jsem milovala jako malé dítě? Když on byl tak roztomile dobrodružný...:D
Dělat tenhle žebříček tak před osmi lety, vypíchla bych z něj písničku Haemoglobin, kterou jsem jeden čas považovala za svojí nejoblíbenější písničku vůbec. Ale čím jsem starší, tím víc oceňuji právě Spite and Malice.
4) Backstreet Boys - Black & Blue
Jó Good Boys. Zrovna nedávno jsem vzpomínala, jak stačí napsat jednu povídku, a rázem celkem pěkná skupina holek začne poslouchat jeden příšerný německý boyband (teď teda mluvím o Overground, nikoliv o BSB :D). V rámci psaní Good Boys Together, což byl můj imaginární boyband, jsem naposlouchala tolik alb od nejrůznějších boybandů, že to až hezké není. Ale ona to zase tak velká oběť nebyla, Backstreet Boys a Five se mi vlastně i dost líbili.:) Zrovna na Black & Blue bylo těch podle mě potenciálních hitovek celkem dost. Jen škoda, že zrovna The Call, podle mě nejlepší písnička, kterou kdy BSB nahráli, se s nijak kladnými ohlasy nesetkala.
5) Nirvana - Nevermind
Kdo neměl období Nirvany, ten snad ani neprošel pubertou. U mě to přišlo ve 14 letech, když mi mamka nechala od známého vypálit Nevermind (vidíte, jak jsme měli před 10 lety těžký život? žádný youtube, žádné torrenty, žádné uložto...:D). Bylo to zhruba stejně intenzivní období jako v případě LP, ale mnohem, mnohem kratší. Přesto má dodnes ta pirátská kopie mezi mými alby čestné místo. A jestli má Nirvana skutečně nedoceněné písničky, pak jsou to If You Must a právě Lounge Act.
6) Slot - F5
Albem F5 nechali Slot za zády skutečně slabé album 4ever a hokusy pokusy s umírajícím nu-metalem a vrátili se ke starým dobrým kořenům - chytlavým melodiím s občas velmi temným pozadím. Zároveň se jednalo o jejich první silněji politicky angažované album a rozhodně to nebylo na škodu. Jako komentátoři dění nejen v Rusku ale i ve světě se Slot osvědčili a dodnes v tomto trendu úspěšně pokračují. Právě Manifest, který tu vypichuju, je krásnou ukázkou toho, o čem mluvím. Nehledě na to, že ta melodie je tak sametová, že kolikrát tuhle písničku nemám to srdce vypnout, i když jsem jí třeba zrovna poslouchat nechtěla.
7) Angelspit - Krankhaus
K Angelspit jsem si hledala cestu nějaký čas, ale nakonec mi otevřeli dveře do světa, který mě zaujal natolik, až jsem mu věnovala svojí bakalářskou práci. I když Krankhaus není jejich nejpovedenější album, je takovým balancem na hraně toho, v čem ještě můžeme slyšet pozůstatky staršího industrialu, a v čem už přebírá nadvládu cyber punk a novější vlivy.
8) The Offspring - Conspiracy Of One
K tomuhle řeknu jenom jediné - není vám náhodou název téhle skladby nějaký povědomý? :D
9) Red Hot Chili Peppers - By The Way
Do prčic, vybrat z tohohle alba tu "nej" bylo pěkně těžké. To jenom ukazuje, že ty pochvalné řeči o unikátní komplexnosti By The Way jsou čistá pravda. Nemůžu říct, že by se mi všechny písničky bez výhrad líbily, vlastně je tu dost skladeb, které by mi samy o sobě asi ani moc neřekly, ale kolem a kolem po poslechu celého alba proti nim nemůžu říct ani půl křivého slova.
10) Thousand Foot Krutch - The End Is Where We Begin
Stejně jako v případě F5, i tohle album vnímám především jako nalezení "té správné" cesty po tápání na předchozích albech. I když TFK miluju, bohužel třeba takové The Flame In All Of Us bylo podle mého názoru slaboučké jako čajík. S The End... ale TFK dozráli do perfektní, vyvážené podoby.
11) INXS - X
První album, které jsem od INXS slyšela, ale pozor - nalezla jsem ho doma v tátově sbírce! :D Krásné staré originální CD... Asi bych ho bývala nechala dál ležet v polici bez povšimnutí, kdyby v Bravu (v dobách, kdy ještě za něco stálo) nevyšel článek o mrtvých hudebních legendách. Společně s Kurtem Cobainem a Freddiem Mercurym, které jsem v té době zbožňovala, tam byli zmínění i Falco a Michael Hutchence, které jsem ještě neznala. Dnes Falca i INXS zbožňuju, a v případě INXS tomu hodně pomohlo právě album X.:)
12) Karel Kryl - Rakovina
Také máte oblíbené písničky, které se vám hrozně líbí, ale posloucháte je jenom jednou za uherský rok? Tak to je přesně případ Kryl. Ale když už to období přijde, tak tohle album je jistota.
13) Savage Garden - Savage Garden
Tak schválně - pusťte si třeba na youtube od SG skladbu I Want You a přiznejte se, kdo jste si doteď myslel, že to jsou Roxette.:D Myslela si to spousta mých známých a myslela jsem si to poměrně dlouho i já. Savage Garden jsou podle mě jedna z nejnedocenějších kapel - a to i přesto, jak daleko to dotáhli. Ne že by se mi Darrenova sólová tvorba nelíbila, ten sametový hlásek je pořád stejný, ale... Danny byl prostě Danny. I když kdo ví, kam by to po ne zrovna vyváženém druhém albu Affirmation začalo směřovat.
14) Dolores Clan - Prwotni Strach
Dolores Clan jsem znala dávno předtím, než se provařili díky Noidově vztahu s Lucií Bílou, dokonce jsem byla i na jejich koncertě - byl to můj vůbec první koncert. Hodně lidí jim vyčítalo až přílišnou podobu s tehdy populárními Linkin Park a Limp Bizkit, mě je tohle celkem šumák - to, že si je hudba podobná, se už tak v rámci jednoho stylu jaksi stává. Jediná malá výtka by tak jedině byla vůči délce alba, ale to je skutečně jenom drobnost.:)
15) X-Left To Die - Potešma
Kdybych tenhle článek psala před měsícem, ani náhodou by se tu tahle deska nevyskytla. Ale takhle je to jeden velký vykřičník na závěr, že pokud vás někdo zaujme, tak sakra nemáte s poslechem otálet tak dlouho, až už je pozdě. Jako asi hodně lidí jsem dřív než kapelu jako takovou zaregistrovala samotného Davida, a je to už toooooolik let, že sama nevěřím tomu, jak jsem X-Left To Die mohla tak lehkovážně míjet. Nadávám si o to víc, že jejich hudba byla prostě přesně moje krevní skupina. Sakra na druhou.
Z vlastní iniciativy jsem ještě u každého vypíchla nejoblíbenější píseň z daného alba.:)
1) Linkin Park - Hybrid Theory
První bylo, první je a vypadá to, že i navěky první zůstane. Kdyby moje puberta měla soundtrack, bylo by to Hybrid Theory s Meteorou dohromady. Asi zpětně neposoudím jeho kvalitu, protože tady prostě od začátku šlo o přesné zahrání na rozhárané pubertální city.:) Celé album jsem si poprvé poslechla, když jsem byla na návštěvě u příbuzných a dostala jsem k obývání pokoj po starší sestřenici. Dodnes si pamatuju, jak jsem jenom ohromeně seděla na posteli, bylo už kolem půlnoci, pouštěla jsem si na věži Hybrid Theory a po zádech mi běhal mráz z toho, jak strašně moc se mi to album líbilo.
2) Icon For Hire - Scripted
Jednou jsem řekla, že Scripted je podle mě nejlepším debutem od dob Hybrid Theory, takže návaznost je tu jasná.:) Dodnes si mimochodem za tím názorem stojím. Album je krásně ucelené, i když zároveň se spoustou drobných hudebních experimentů, skvěle se poslouchá a texty jsou sympaticky upřímné.
3) Placebo - Black Market Music
Další z objevů ze zmiňovaného pokoje starší sestřenice.:D Kája měla prostě super hudební vkus... Respektive Placebo jsem znala už nějakou dobu předtím, ale Kája mi poskytla tehdejší kompletní diskografii. Víte, jakou jsem měla šílenou radost, když jsem zjistila, že klip k Special K, songu právě z tohohle alba, jsem milovala jako malé dítě? Když on byl tak roztomile dobrodružný...:D
Dělat tenhle žebříček tak před osmi lety, vypíchla bych z něj písničku Haemoglobin, kterou jsem jeden čas považovala za svojí nejoblíbenější písničku vůbec. Ale čím jsem starší, tím víc oceňuji právě Spite and Malice.
4) Backstreet Boys - Black & Blue
Jó Good Boys. Zrovna nedávno jsem vzpomínala, jak stačí napsat jednu povídku, a rázem celkem pěkná skupina holek začne poslouchat jeden příšerný německý boyband (teď teda mluvím o Overground, nikoliv o BSB :D). V rámci psaní Good Boys Together, což byl můj imaginární boyband, jsem naposlouchala tolik alb od nejrůznějších boybandů, že to až hezké není. Ale ona to zase tak velká oběť nebyla, Backstreet Boys a Five se mi vlastně i dost líbili.:) Zrovna na Black & Blue bylo těch podle mě potenciálních hitovek celkem dost. Jen škoda, že zrovna The Call, podle mě nejlepší písnička, kterou kdy BSB nahráli, se s nijak kladnými ohlasy nesetkala.
5) Nirvana - Nevermind
Kdo neměl období Nirvany, ten snad ani neprošel pubertou. U mě to přišlo ve 14 letech, když mi mamka nechala od známého vypálit Nevermind (vidíte, jak jsme měli před 10 lety těžký život? žádný youtube, žádné torrenty, žádné uložto...:D). Bylo to zhruba stejně intenzivní období jako v případě LP, ale mnohem, mnohem kratší. Přesto má dodnes ta pirátská kopie mezi mými alby čestné místo. A jestli má Nirvana skutečně nedoceněné písničky, pak jsou to If You Must a právě Lounge Act.
6) Slot - F5
Albem F5 nechali Slot za zády skutečně slabé album 4ever a hokusy pokusy s umírajícím nu-metalem a vrátili se ke starým dobrým kořenům - chytlavým melodiím s občas velmi temným pozadím. Zároveň se jednalo o jejich první silněji politicky angažované album a rozhodně to nebylo na škodu. Jako komentátoři dění nejen v Rusku ale i ve světě se Slot osvědčili a dodnes v tomto trendu úspěšně pokračují. Právě Manifest, který tu vypichuju, je krásnou ukázkou toho, o čem mluvím. Nehledě na to, že ta melodie je tak sametová, že kolikrát tuhle písničku nemám to srdce vypnout, i když jsem jí třeba zrovna poslouchat nechtěla.
7) Angelspit - Krankhaus
K Angelspit jsem si hledala cestu nějaký čas, ale nakonec mi otevřeli dveře do světa, který mě zaujal natolik, až jsem mu věnovala svojí bakalářskou práci. I když Krankhaus není jejich nejpovedenější album, je takovým balancem na hraně toho, v čem ještě můžeme slyšet pozůstatky staršího industrialu, a v čem už přebírá nadvládu cyber punk a novější vlivy.
8) The Offspring - Conspiracy Of One
K tomuhle řeknu jenom jediné - není vám náhodou název téhle skladby nějaký povědomý? :D
9) Red Hot Chili Peppers - By The Way
Do prčic, vybrat z tohohle alba tu "nej" bylo pěkně těžké. To jenom ukazuje, že ty pochvalné řeči o unikátní komplexnosti By The Way jsou čistá pravda. Nemůžu říct, že by se mi všechny písničky bez výhrad líbily, vlastně je tu dost skladeb, které by mi samy o sobě asi ani moc neřekly, ale kolem a kolem po poslechu celého alba proti nim nemůžu říct ani půl křivého slova.
10) Thousand Foot Krutch - The End Is Where We Begin
Stejně jako v případě F5, i tohle album vnímám především jako nalezení "té správné" cesty po tápání na předchozích albech. I když TFK miluju, bohužel třeba takové The Flame In All Of Us bylo podle mého názoru slaboučké jako čajík. S The End... ale TFK dozráli do perfektní, vyvážené podoby.
11) INXS - X
První album, které jsem od INXS slyšela, ale pozor - nalezla jsem ho doma v tátově sbírce! :D Krásné staré originální CD... Asi bych ho bývala nechala dál ležet v polici bez povšimnutí, kdyby v Bravu (v dobách, kdy ještě za něco stálo) nevyšel článek o mrtvých hudebních legendách. Společně s Kurtem Cobainem a Freddiem Mercurym, které jsem v té době zbožňovala, tam byli zmínění i Falco a Michael Hutchence, které jsem ještě neznala. Dnes Falca i INXS zbožňuju, a v případě INXS tomu hodně pomohlo právě album X.:)
12) Karel Kryl - Rakovina
Také máte oblíbené písničky, které se vám hrozně líbí, ale posloucháte je jenom jednou za uherský rok? Tak to je přesně případ Kryl. Ale když už to období přijde, tak tohle album je jistota.
13) Savage Garden - Savage Garden
Tak schválně - pusťte si třeba na youtube od SG skladbu I Want You a přiznejte se, kdo jste si doteď myslel, že to jsou Roxette.:D Myslela si to spousta mých známých a myslela jsem si to poměrně dlouho i já. Savage Garden jsou podle mě jedna z nejnedocenějších kapel - a to i přesto, jak daleko to dotáhli. Ne že by se mi Darrenova sólová tvorba nelíbila, ten sametový hlásek je pořád stejný, ale... Danny byl prostě Danny. I když kdo ví, kam by to po ne zrovna vyváženém druhém albu Affirmation začalo směřovat.
14) Dolores Clan - Prwotni Strach
Dolores Clan jsem znala dávno předtím, než se provařili díky Noidově vztahu s Lucií Bílou, dokonce jsem byla i na jejich koncertě - byl to můj vůbec první koncert. Hodně lidí jim vyčítalo až přílišnou podobu s tehdy populárními Linkin Park a Limp Bizkit, mě je tohle celkem šumák - to, že si je hudba podobná, se už tak v rámci jednoho stylu jaksi stává. Jediná malá výtka by tak jedině byla vůči délce alba, ale to je skutečně jenom drobnost.:)
15) X-Left To Die - Potešma
Kdybych tenhle článek psala před měsícem, ani náhodou by se tu tahle deska nevyskytla. Ale takhle je to jeden velký vykřičník na závěr, že pokud vás někdo zaujme, tak sakra nemáte s poslechem otálet tak dlouho, až už je pozdě. Jako asi hodně lidí jsem dřív než kapelu jako takovou zaregistrovala samotného Davida, a je to už toooooolik let, že sama nevěřím tomu, jak jsem X-Left To Die mohla tak lehkovážně míjet. Nadávám si o to víc, že jejich hudba byla prostě přesně moje krevní skupina. Sakra na druhou.
úterý 14. července 2015
Tracktor Bowling - Natron
I když času mám minimum a ten včerejší článek byl takovou tou vlaštovkou, co jaro nedělá, musím se podělit o nový singl mojí oblíbené skupiny Tracktor Bowling a hlavně o své nadšení z toho, jak úžasná pecka to je.:D Ještě nedávno jsem TB považovala za mrtvé, Lou a Vit, hlavní osobnosti kapely, se soustředili na Lounu a nevypadalo to, že by se do své staré kapely chtěli v blízké době vracet. Pak se ale něco zlomilo a TB ohlásili velký comeback. Jestli bude celé album podobně hymnické jako tahle ochutnávka, máme se skutečně na co těšit.
Vstaň, kousej, rozervi tu usazeninu
Vstaň, nedovol, abys usnul
Vstaň, leť, utíkej kupředu
Vstaň, nečekej, až tě zabijou
Za peklem - peklo
Za bratrem - bratr
Od smrti neexistuje
Cesta zpět
Vstaň! Dokud jsi naživu
Vstaň! Dokud máš odvahu
Vstaň! Bojuj o život
Vstaň! Dokud jsi vcelku
Vstaň, kousej, rozervi tu usazeninu
Vstaň, nedovol, abys usnul
Vstaň, leť, utíkej kupředu
Vstaň, nečekej, až tě zabijou
Vdechujíc smrad
Polykajíc jed
Od smrti neexistuje
Cesta zpět
Vstaň! Dokud jsi naživu
Vstaň! Dokud máš odvahu
Vstaň! Bojuj o život
Vstaň! Dokud jsi vcelku
Červená voda
Mrtvé prostředí
Smrt je jako věčný spánek
Jezera Natron
Vstaň, kousej, rozervi tu usazeninu
Vstaň, nedovol, abys usnul
Vstaň, leť, utíkej kupředu
Vstaň, nečekej, až tě zabijou
Červená voda
Mrtvé prostředí
Temný panteon
Jezera Natron
Jednou provždy
Zapomeň cestu sem
Shoď ze zad věčný spánek
Jezera Natron
Vstaň, kousej, rozervi tu usazeninu
Vstaň, nedovol, abys usnul
Vstaň, leť, utíkej kupředu
Vstaň, nečekej, až tě zabijou
Za peklem - peklo
Za bratrem - bratr
Od smrti neexistuje
Cesta zpět
Vstaň! Dokud jsi naživu
Vstaň! Dokud máš odvahu
Vstaň! Bojuj o život
Vstaň! Dokud jsi vcelku
Vstaň, kousej, rozervi tu usazeninu
Vstaň, nedovol, abys usnul
Vstaň, leť, utíkej kupředu
Vstaň, nečekej, až tě zabijou
Vdechujíc smrad
Polykajíc jed
Od smrti neexistuje
Cesta zpět
Vstaň! Dokud jsi naživu
Vstaň! Dokud máš odvahu
Vstaň! Bojuj o život
Vstaň! Dokud jsi vcelku
Červená voda
Mrtvé prostředí
Smrt je jako věčný spánek
Jezera Natron
Vstaň, kousej, rozervi tu usazeninu
Vstaň, nedovol, abys usnul
Vstaň, leť, utíkej kupředu
Vstaň, nečekej, až tě zabijou
Červená voda
Mrtvé prostředí
Temný panteon
Jezera Natron
Jednou provždy
Zapomeň cestu sem
Shoď ze zad věčný spánek
Jezera Natron
neděle 14. června 2015
Icon For Hire a jak si na sebe (ne)vydělat...
Icon For Hire nedávno vydali prohlášení, že rozvazují kontrakt se svým vydavatelem a hodlají podepsat novou smlouvu "s vámi, s fanoušky". Každý, kdo tuhle kapelu sleduje, byl tak přirozeně zvědavý, s jakou novou písničkou přijdou, protože bylo jasné, že to bude, vlastně tak trochu i musí být, něco, co zvedne lidi ze židle. Nemusí to nutně znamenat, že to prostě bude vypalovačka "once in a lifetime" ála It's My Life od Bon Jovi. Já osobně čekala kontroverzi, i s přihlédnutím k tomu, jak rádi IFH experimentují, a že Ariel svou příslušnost k little monsters nezapře (a to je mimochodem právě to, co mě na nich tolik baví - to aby mě někdo neobvinil, že jsem typický fanoušek-konzerva). To, co na nás IFH vypustili... To už bylo trochu silné kafe i na mě. Ale nezvedlo mě to ze židle, jenom jsem si odevzdaně přečetla text a pomyslela si, že už vím, jakou písničku budu na novém albu přeskakovat (na těch předešlých jsou to například Hope of Morning nebo Only a Memory).
IFH ústy své frontmanky prohlásili, že od labelu odcházejí, protože je nutili "být někým, kým nejsou", cenzurovat texty, dávat si pozor na to, "koho mohou naštvat"... Ten název zněl tak slibně - Now You Know. Aha, takže teď nám asi Icon v nějaké své typické divočině řeknou to všechno, co je teda manažeři nechtěli nechat říct. A zjistíme tak nanejvýš to, že Ariel zřejmě někomu odmítla vykouřit (a že slovo "dick" radši vynechá, ale se slovem "fuck" nemá nejmenší problém).
Už jsem se tady na blogu vyjadřovala k nejrůznějším tématům spojeným s feminismem, takže pokud to tu sledujete pravidelně, asi víte, že rozhodně nepatřím mezi lidi, kteří by na feministky a feministy (ano, i takové znám :) ) koukali skrz prsty. Potíž je v tom, že tahle písnička mi ze všeho nejvíc evokuje mojí oblíbenou hlášku Bobbyho ze Supernatural: "Boohoo. I'm sorry your feelings are hurt, princess." Je rozdíl o něčem mluvit a o něčem kňourat. Tohle je bohužel ten případ, kdy jistě dobrý úmysl padl na tu špatnou stranu barikády. Věřím tomu, že pokud chce Ariel mluvit k holčičkám, snícím o kariéře zpěvačky, dalo by se to formulovat mnohem, mnohem lépe, a především méně afektovaně.
A co kdyby kluci napsali třeba něco o tom, jaké to být "invisible guy" ve "female fronted"?
IFH ústy své frontmanky prohlásili, že od labelu odcházejí, protože je nutili "být někým, kým nejsou", cenzurovat texty, dávat si pozor na to, "koho mohou naštvat"... Ten název zněl tak slibně - Now You Know. Aha, takže teď nám asi Icon v nějaké své typické divočině řeknou to všechno, co je teda manažeři nechtěli nechat říct. A zjistíme tak nanejvýš to, že Ariel zřejmě někomu odmítla vykouřit (a že slovo "dick" radši vynechá, ale se slovem "fuck" nemá nejmenší problém).
Už jsem se tady na blogu vyjadřovala k nejrůznějším tématům spojeným s feminismem, takže pokud to tu sledujete pravidelně, asi víte, že rozhodně nepatřím mezi lidi, kteří by na feministky a feministy (ano, i takové znám :) ) koukali skrz prsty. Potíž je v tom, že tahle písnička mi ze všeho nejvíc evokuje mojí oblíbenou hlášku Bobbyho ze Supernatural: "Boohoo. I'm sorry your feelings are hurt, princess." Je rozdíl o něčem mluvit a o něčem kňourat. Tohle je bohužel ten případ, kdy jistě dobrý úmysl padl na tu špatnou stranu barikády. Věřím tomu, že pokud chce Ariel mluvit k holčičkám, snícím o kariéře zpěvačky, dalo by se to formulovat mnohem, mnohem lépe, a především méně afektovaně.
A co kdyby kluci napsali třeba něco o tom, jaké to být "invisible guy" ve "female fronted"?
pátek 8. května 2015
Icon For Hire - Perfect Storm
Parádní důkaz toho, že písnička nemusí mít super aranž, kvalitní zvuk ani obr kapelu za zády. Samozřejmě, všechny tyhle věci by pomohly :), ale ten text a Arielin zpěv jsou tak... Emocionální, silné, že nic z toho ostatního snad ani není potřeba. Doufám, že se tahle písnička objeví třeba na třetím albu nebo aspoň jako nějaký bonus třeba na singlu.
Ty a já jsme hluboko jako voda
Ty a já červenáme jako krev
Ty znáš má nejtemnější tajemství
Já vím, co jsi zač
Kap, kap, padá déšť
Slyším jej, všechno by mohl zatopit
Jsi jednu deštivou noc
Od ztráty všeho, co miluješ
Hraješ skvělou hru
Když se uzavíráš
Nutíš mě, abych za tebe bojovala
Ale já tě nad vodou neudržím
Nedokážu dotáhnout tvou duši ke břehu
Neumím opravit potápějící se loď
Nebo vyhrát prohranou válku
Je to těžké břímě
A já už víc nevydržím
Napovrchu to vypadá perfektně
Ale pod povrchem je jen perfektní bouře
Musím ti toho ještě tolik říct
Dochází nám čas
Je temné a nebezpečné
Proplouvat oceány vlastní mysli
Celou noc jsem byla vzhůru a držela tě za ruku
Zatímco ses toulal ve tmě
Nedokážu ti pomoct
Když chceš zůstat ztracený
Refrén
Nedokážu přežít za nás za oba
Nedokážu zadržet vlny
Tenhle oceán pro nás není dost velký
Tak nechám vodu, aby mě odnesla
Ty a já jsme hluboko jako voda
Ty a já červenáme jako krev
Ty znáš má nejtemnější tajemství
Já vím, co jsi zač
Kap, kap, padá déšť
Slyším jej, všechno by mohl zatopit
Jsi jednu deštivou noc
Od ztráty všeho, co miluješ
Hraješ skvělou hru
Když se uzavíráš
Nutíš mě, abych za tebe bojovala
Ale já tě nad vodou neudržím
Nedokážu dotáhnout tvou duši ke břehu
Neumím opravit potápějící se loď
Nebo vyhrát prohranou válku
Je to těžké břímě
A já už víc nevydržím
Napovrchu to vypadá perfektně
Ale pod povrchem je jen perfektní bouře
Musím ti toho ještě tolik říct
Dochází nám čas
Je temné a nebezpečné
Proplouvat oceány vlastní mysli
Celou noc jsem byla vzhůru a držela tě za ruku
Zatímco ses toulal ve tmě
Nedokážu ti pomoct
Když chceš zůstat ztracený
Refrén
Nedokážu přežít za nás za oba
Nedokážu zadržet vlny
Tenhle oceán pro nás není dost velký
Tak nechám vodu, aby mě odnesla
čtvrtek 23. dubna 2015
In a crooked little town they were lost and never found
Občas si projíždím z nostalgie nejrůznější památky z puberty - nejčastěji se to týká mého starého blogu dexter.2.sblog.cz (nesnažte se najít, služba sblog je už hoooodně dlouho zrušená), který mám uložený v počítači a střežím ho jako oko v hlavě. Tento blog je vlastně jeho pokračováním, jak indikuje název "Living in a chaos vol. II".
Tentokrát jsem se ale nostalgicky zanořila do hudby, kterou jsem poslouchala, když mi bylo 16, 17 let. To je vůbec období, na které děsně ráda vzpomínám, i když to nebyl žádný med. Ale když zpětně vidím, jak silně jsem všechno prožívala, jak činorodá jsem byla - kreslila jsem, hrála divadlo, skládala písničky... Tak si říkám, kam se to podělo, a že bych ještě aspoň jednou, aspoň na pár dní, chtěla být zase taková.
Nejvíc jsem tehdy milovala kapely System of a Down a Placebo, přes to nejel vlak. Ty si občas poslechnu ještě dnes. Pak se ale objevila třetí kapela, kterou jsem narozdíl od SOAD a Placek neslyšela už opravdu dlouho. A to jsou, jak napovídá název článku, Billy Talent. Ježiš, jak já je milovala. Zjistila jsem, že i když už se o ně opravdu dlouho nezajímám, tak si dodnes pamatuju jména členů. Co mě ale šokovalo, bylo, že jsem si vůbec nevybavovala písničky. Pouštím si teď posledních několik dní jejich stará alba a úplně mi běhá mráz po zádech, jak jsem po osmi letech slyšela něco, co jsem dřív mohla poslouchat denně. Dokonce si pamatuju klipy, které jsem si k jednotlivým písničkám vymýšlela...
Nedá se svítit, i když je Fallen Leaves po těch letech hrozně provařená, pořád jí mám bezkonkurenčně nejradši. Dodnes si pamatuju, jak se mi z celého alba líbila nejvíc, jak jsem byla nadšená, když se kapela rozhodla natočit nový klip právě k ní... A když jsem se o své nadšení podělila s kolegy s dramaťáku (klip vyšel na přelomu listopadu a prosince, takže to bylo zrovna v období, kdy jsme pendlovali coby mikuláš a čerti po školkách), dostali záchvat smíchu "Šmarjááá, vždyť ten borec zpívá jak slepice!" a vzápětí předvedli perfektní slepičí karaoke. No jo, co si budeme říkat, asi je pravda, že v tom období bylo mezi fanoušky Billy Talent minimum kluků. Ať žije emo vlna, i když je dávno za námi.:)
Jednou z perel mých VHS byl dokument Diary of Billy Talent, na který jsme si museli počkat dlouhých 7 let, než se objevil na netu - a to ještě s posunutou zvukovou stopou. Ale stojí za to i tak!
Co mě ale včera vytočilo asi nejvíc - našla jsem jednu stránku své kdysi chystané lehce hororovější povídky, ke které mě právě hudba Billy Talent, respektive konkrétně Devil on my Shoulder a Devil in a Midnight Mass, inspirovala. Strašně se mi ten úvod líbí a strašně ráda bych psala dál, ale já si už prostě ani za boha nevybavím, o čem to mělo být!!! :D
Kdo si chce počíst, račte pokračovat pod perex.:)
Tentokrát jsem se ale nostalgicky zanořila do hudby, kterou jsem poslouchala, když mi bylo 16, 17 let. To je vůbec období, na které děsně ráda vzpomínám, i když to nebyl žádný med. Ale když zpětně vidím, jak silně jsem všechno prožívala, jak činorodá jsem byla - kreslila jsem, hrála divadlo, skládala písničky... Tak si říkám, kam se to podělo, a že bych ještě aspoň jednou, aspoň na pár dní, chtěla být zase taková.
Nejvíc jsem tehdy milovala kapely System of a Down a Placebo, přes to nejel vlak. Ty si občas poslechnu ještě dnes. Pak se ale objevila třetí kapela, kterou jsem narozdíl od SOAD a Placek neslyšela už opravdu dlouho. A to jsou, jak napovídá název článku, Billy Talent. Ježiš, jak já je milovala. Zjistila jsem, že i když už se o ně opravdu dlouho nezajímám, tak si dodnes pamatuju jména členů. Co mě ale šokovalo, bylo, že jsem si vůbec nevybavovala písničky. Pouštím si teď posledních několik dní jejich stará alba a úplně mi běhá mráz po zádech, jak jsem po osmi letech slyšela něco, co jsem dřív mohla poslouchat denně. Dokonce si pamatuju klipy, které jsem si k jednotlivým písničkám vymýšlela...
Nedá se svítit, i když je Fallen Leaves po těch letech hrozně provařená, pořád jí mám bezkonkurenčně nejradši. Dodnes si pamatuju, jak se mi z celého alba líbila nejvíc, jak jsem byla nadšená, když se kapela rozhodla natočit nový klip právě k ní... A když jsem se o své nadšení podělila s kolegy s dramaťáku (klip vyšel na přelomu listopadu a prosince, takže to bylo zrovna v období, kdy jsme pendlovali coby mikuláš a čerti po školkách), dostali záchvat smíchu "Šmarjááá, vždyť ten borec zpívá jak slepice!" a vzápětí předvedli perfektní slepičí karaoke. No jo, co si budeme říkat, asi je pravda, že v tom období bylo mezi fanoušky Billy Talent minimum kluků. Ať žije emo vlna, i když je dávno za námi.:)
Jednou z perel mých VHS byl dokument Diary of Billy Talent, na který jsme si museli počkat dlouhých 7 let, než se objevil na netu - a to ještě s posunutou zvukovou stopou. Ale stojí za to i tak!
Co mě ale včera vytočilo asi nejvíc - našla jsem jednu stránku své kdysi chystané lehce hororovější povídky, ke které mě právě hudba Billy Talent, respektive konkrétně Devil on my Shoulder a Devil in a Midnight Mass, inspirovala. Strašně se mi ten úvod líbí a strašně ráda bych psala dál, ale já si už prostě ani za boha nevybavím, o čem to mělo být!!! :D
Kdo si chce počíst, račte pokračovat pod perex.:)
čtvrtek 1. ledna 2015
Rob Thomas - Little Wonders
Heuréka, tak máme tu hroznou 2014 za sebou. Já jen doufám, že 2015 nebude horší, protože to už by na mě skutečně bylo trochu moc. Ale začal pozitivní zprávou, že mám na léto práci, tak snad bude v podobném duchu i pokračovat.:) A dobrou zprávou už je vlastně i samotný fakt, že to pořád ještě může být horší.
Tak hlavně vykročme správnou nohou, ne jako například autor dnešní písničky dne, který si předevčírem při přípravě snídaně ukrojil kus prstu. Na twitteru pak povídal, že se "cítí jako debil".:D
Nech to být
Setřes to ze svých ramen
Copak nevíš
Že to nejhorší už je za tebou
Přijmi to
Nech tvou vnitřní čistotu, aby tě definovala
Nakonec
Si budeme pamatovat hlavně ten pocit
Naše životy jsou tvořené
V těhle časně ranních hodinách
V těhle malých zázracích
Ve zvratech a zlomech osudu
Čas mizí
Ale tyhle časné ranní hodiny
Tyhle časné ranní hodiny tu zůstanou
Nestarej se
Hoď trable za záda
Nech světlo svítit
Dokud cítíš, jak tě obklopuje
A nezáleží mi na tom
Jestli se potřebuješ obrátit zrovna na mě
Zvládneme to
Nakonec doopravdy záleží hlavně na srdci
Všechna moje lítost
Ze mě jednou nějak opadne
Ale nikdy nezapomenu na to
Jak se teď cítím
Tak hlavně vykročme správnou nohou, ne jako například autor dnešní písničky dne, který si předevčírem při přípravě snídaně ukrojil kus prstu. Na twitteru pak povídal, že se "cítí jako debil".:D
Nech to být
Setřes to ze svých ramen
Copak nevíš
Že to nejhorší už je za tebou
Přijmi to
Nech tvou vnitřní čistotu, aby tě definovala
Nakonec
Si budeme pamatovat hlavně ten pocit
Naše životy jsou tvořené
V těhle časně ranních hodinách
V těhle malých zázracích
Ve zvratech a zlomech osudu
Čas mizí
Ale tyhle časné ranní hodiny
Tyhle časné ranní hodiny tu zůstanou
Nestarej se
Hoď trable za záda
Nech světlo svítit
Dokud cítíš, jak tě obklopuje
A nezáleží mi na tom
Jestli se potřebuješ obrátit zrovna na mě
Zvládneme to
Nakonec doopravdy záleží hlavně na srdci
Všechna moje lítost
Ze mě jednou nějak opadne
Ale nikdy nezapomenu na to
Jak se teď cítím
pátek 17. října 2014
Jak to dopadlo s fanatickým fanouškem Nookie
Jak se občas některé věci seběhnou tak, že se vám chce brečet a smát se zároveň nad tou ironií...
V dubnu se fanatický fanoušek pokusil zabít zpěvačku jedné z mých nejoblíbenějších kapel, Nookie ze Slot (psala jsem o tom tady http://little-miss-catastrophe.blogspot.cz/2014/04/jako-ze-spatneho-filmu.html). Včera přišla zpráva, že v Petrohradě byl s Dmitrijem (jak se dotyčný jmenuje) ukončen soud a odsouzený se po poradě s právníkem rozhodl neodvolávat. Soud došel k závěru, že Dmitrij, který ve vazbě začal projevovat sebevražedné sklony, je nepříčetný, a proto nepůjde do vězení. Místo toho mu byla nařízena ústavní léčba, ze které bude moci odejít pouze, pokud si uvědomí svůj čin a projde nápravnou léčbou. Pak přejde na ambulantní léčbu a do konce života zůstane pod dohledem psychiatra, s možností opětovné hospitalizace, pokud tak psychiatr uzná za vhodné.
Těm z vás, co sledují zprávy, už možná dochází, proč se mi nad tímhle rozsudkem chtělo smát a brečet zároveň. Asi všichni, vzhledem k okázalé mediální masáži, už víme, co se stalo ve Žďáru, a jak se to stalo... (Mimochodem, říkala jsem si, jestli se toho u nás na Vysočině neděje v poslední době trochu moc - útok ve škole, mrtvá holka na skládce...) Samozřejmě neříkám, že Dmitrije pustí za rok domů a on okamžitě půjde a někomu (nedejbože znovu Nookie) něco udělá, ale to načasování v kontextu žďárského útoku skutečně nemohlo být ironičtější, a co vám budu říkat, trochu mě vyděsilo. Snad už je tahle kapitola definitivně uzavřená, a jestli Nookie někdy umře, tak to bude přirozenou cestou někdy za 70 let, s hromadou dětí a vnoučat okolo.
Jen tak na závěr, hymnou za uzdravení Nookie se stala píseň Boj, kterou se Slot rozhodli vydat jako nový singl. Fotky i těch pár záběrů vypadají super a už se na ten klip nepříčetně těším.:)
V dubnu se fanatický fanoušek pokusil zabít zpěvačku jedné z mých nejoblíbenějších kapel, Nookie ze Slot (psala jsem o tom tady http://little-miss-catastrophe.blogspot.cz/2014/04/jako-ze-spatneho-filmu.html). Včera přišla zpráva, že v Petrohradě byl s Dmitrijem (jak se dotyčný jmenuje) ukončen soud a odsouzený se po poradě s právníkem rozhodl neodvolávat. Soud došel k závěru, že Dmitrij, který ve vazbě začal projevovat sebevražedné sklony, je nepříčetný, a proto nepůjde do vězení. Místo toho mu byla nařízena ústavní léčba, ze které bude moci odejít pouze, pokud si uvědomí svůj čin a projde nápravnou léčbou. Pak přejde na ambulantní léčbu a do konce života zůstane pod dohledem psychiatra, s možností opětovné hospitalizace, pokud tak psychiatr uzná za vhodné.
Těm z vás, co sledují zprávy, už možná dochází, proč se mi nad tímhle rozsudkem chtělo smát a brečet zároveň. Asi všichni, vzhledem k okázalé mediální masáži, už víme, co se stalo ve Žďáru, a jak se to stalo... (Mimochodem, říkala jsem si, jestli se toho u nás na Vysočině neděje v poslední době trochu moc - útok ve škole, mrtvá holka na skládce...) Samozřejmě neříkám, že Dmitrije pustí za rok domů a on okamžitě půjde a někomu (nedejbože znovu Nookie) něco udělá, ale to načasování v kontextu žďárského útoku skutečně nemohlo být ironičtější, a co vám budu říkat, trochu mě vyděsilo. Snad už je tahle kapitola definitivně uzavřená, a jestli Nookie někdy umře, tak to bude přirozenou cestou někdy za 70 let, s hromadou dětí a vnoučat okolo.
Jen tak na závěr, hymnou za uzdravení Nookie se stala píseň Boj, kterou se Slot rozhodli vydat jako nový singl. Fotky i těch pár záběrů vypadají super a už se na ten klip nepříčetně těším.:)
sobota 11. října 2014
Infected Rain - Lullaby
Jestli se vám zdá, že poslední dobou jsem zase přestala přispívat, tak to se vám nezdá, to máte pravdu.:) Buď mě drtí škola, nebo když už můžu psát, tak nechci - případ minulého víkendu, kdy jsem si říkala, že něco konečně napíšu, a pak jsem sice byla na internetu až do půlnoci, ale to jenom proto, že jsem sledovala, jak je na tom Jules Bianchi, a pokud bych měla něco napsat, tak by to dopadlo hodně špatně, protože jsem byla akorát hrozně vyděšená a bez nálady... Od minulé neděle u mě taky stoupla v oblibě tahle písnička, tak vám posílám aspoň tu, enjoy.:)
Chci ti zazpívat tuhle ukolébavku
Jsi doma, v pořádku a bezpečí
Chci ti zazpívat tuhle ukolébavku
Jsi doma, v pořádku a bezpečí
Nikdo už ti neublíží
Teď jsi v daleké a bezpečné zemi
Nikdo už ti neublíží
Teď jsi v daleké a bezpečné zemi
Zavři oči
Zapomeň na všechnu bolest a lži
Zavři oči
Obejmi ticho a hvězdy
Spi dál
Už nepřemýšlej
Roztáhni křídla
Jestli chceš lítat
Jsi v bezpečí, dokud sníš
Zavři oči
Zavři oči
Zapomeň na všechni bolest a lži
Zavři oči
Obejmi ticho a hvězdy
Vím, že není dost kamení
Které by se dalo hodit do nicoty
Skrze prach
Vím, že není dostatečná tma
Která by zakryla hořkou pravdu
Našich prázdných životů
Ale nemusíš přeplavat všechna moře
Aby sis zasloužil oceán
A nemusíš skákat z útesu
Aby ses naučil létat
Chci ti zazpívat tuhle ukolébavku
Jsi doma, v pořádku a bezpečí
Chci ti zazpívat tuhle ukolébavku
Jsi doma, v pořádku a bezpečí
Nikdo už ti neublíží
Teď jsi v daleké a bezpečné zemi
Nikdo už ti neublíží
Teď jsi v daleké a bezpečné zemi
Zavři oči
Zapomeň na všechnu bolest a lži
Zavři oči
Obejmi ticho a hvězdy
Spi dál
Už nepřemýšlej
Roztáhni křídla
Jestli chceš lítat
Jsi v bezpečí, dokud sníš
Zavři oči
Zavři oči
Zapomeň na všechni bolest a lži
Zavři oči
Obejmi ticho a hvězdy
Vím, že není dost kamení
Které by se dalo hodit do nicoty
Skrze prach
Vím, že není dostatečná tma
Která by zakryla hořkou pravdu
Našich prázdných životů
Ale nemusíš přeplavat všechna moře
Aby sis zasloužil oceán
A nemusíš skákat z útesu
Aby ses naučil létat
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)