Podobný článek jako ten, který jsem vám právě sepsala, jsem už viděla na jiném blogu a moc se mi líbil, rozhodla jsem se proto také s vámi podělit o mé osobní zkušenosti. Třeba se tu někdy ocitně někdo, komu se budou takové postřehy hodit - já sama je před nástupem na školu vyhledávala s vděčností. No a vy, kteří už máte tohle období za sebou, si třeba aspoň zavzpomínáte a pobavíte se.:)
Koleje vs. privát
Ještě než se pustím do dalšího psaní, měla bych asi poznamenat pár věcí. Především to, že jsem jedináček, introvert a z vesnice, takže zvyklá na klid. Proto je jasné, že kolej nemohla být nic pro mě. Ale na všechno se dá zvyknout.
V Ústí jsem bydlela na koleji K1, jelikož jsem byla přijatá ve druhém kole, kdy už byly koleje téměř beznadějně plné. Je to kolej sice nejstarší, ale neřekla bych, že nutně nejhnusnější - mě osobně nejvíc hororová přišla K5 (v současnosti už zavřená a nejsem si jistá, jestli ne prodaná - K1 ten primát nejhnusnější koleje už možná získala), hnusný starý panelák, stojící v podstatě hned vedle K1, ale v jejím případě to asi bylo jako v Brně s "Tvrdkama" - své fanoušky rozhodně měla.
Kdo jde bydlet na kolej, musí se smířit s tím, že tam klid prostě nikdy není, a rozhodnout se, jestli to považuje za výhodu nebo nevýhodu. Zvyknout se na to dá, ale pokud nemáte tvrdý spánek, stejně toho moc nenaspíte. Pokud nebudou pařit ti nad váma, budou to ti pod váma. Za vydatného přispění lidí z vašeho patra. Největší pařani z našeho patra bydleli naproti nám a shodou náhod mezi nimi byl můj spolužák, takže jsem naštěstí buď byla s nimi, nebo je stačilo dostatečně důrazně okřiknout a oni se přesunuli někam jinam. Horší to bylo s ožralými, kteří se nám producírovali pod netěsnícími okny - tam okřiknutí obvykle věci jenom zhoršilo. A že jich bylo každou noc dost a dost, když ne z VŠ baru, který jsem upřímně nenáviděla, tak z okolních pěti hospod se určitě někdo našel.
Co se týče spolubydlících, je to vabank všude a ti na koleji vám nebudou dělat nic, co by vám neudělali spolubydlící na privátě. Zejména pokud se jedná o prváky-mamánky, dva super exempláře mám na bytě celý rok, a i když jsme se fakt snažili, do naší kuchyně už se bojím vkročit a radši mám opravdu všechny věci u sebe v pokoji. Spolubydlící na privátě mají kolikrát pocit větší svobody, paradoxně. Zejména co se týče, ehm, milostného života. Spousta lidí si mi stěžovala, že na kolejích nemůžou spát kvůli náruživé holce odvedle, ale věřte mi, že já v životě nezažila tolik hlasitých a pro mě osobně notně nepřijemných nocí jako na privátech. Protože zavřené dveře a stěny vlastního pokoje jsou zjevně magické věci, přes které nepronikne ani na plné koule puštěné rádio, ani jiné zvuky.
I když jsou koleje místem ustavičného potkávání nových známých a čilého společenského ruchu, stejně u mě na plné čáře vyhrává privát. Nebojte se a skočte do něj rovnýma nohama - já taky musela, protože v Brně jim zjevně přijde naprosto normální dojíždět denně 3 hodiny tam a 3 hodiny zpátky a kolej mi nedali (ne, nebylo to o fous, ale o rovných 80 bodů - moje první spolubydlící to měla o fous, a ta dojížděla více než 4 hodiny). Samozřejmě jsem se bála přijít do cizího prostředí úplně sama, proto jsem se spřáhla s jednou holčinou, kterou jsem znala přes internet, a vybrali jsme si pokoj společně. Kdybychom vybíraly později, už bychom si určitě vybraly jinak, protože platit 6200 za jeden pokoj v panelákovém bytě, kde bydlí 6 lidí a ještě je 15 minut od centra, to je na Brno docela hardcore. Ale holt byt byl čerstvě po rekonstrukci a majitelé potřebovali rychle vydělat investované peníze zpátky... Pro porovnání, v současnosti bydlím rovněž v paneláku, v bytě 4+1 20 minut od centra, je nás 5 a všichni platíme 2700 sám za sebe.
S čím jsem se tak měla možnost setkat, tak je velmi častým nešvarem, že domácí vás na konci akademického roku vyhodí s tím, že máte měsíc na odstěhování, protože se chce do bytu buď nastěhovat sám, nebo jej má pro někoho jiného. Takhle jsem se musela pakovat z prvního a ze třetího bytu - z prvního jsem to uvítala, bydlení to stejně nebylo nic moc, ze třetího už mě to ale hodně, hodně štvalo, protože jsem už měla vlastní pokoj s luxusní výměrou 20 metrů čtverečních a platila za něj pouhopouhých 2700.
Tím se dostávám k dalšímu dilematu - bydlení sám nebo bydlení po dvou? Podle mě je nejlepší na první rok bydlení po dvou - spolubydlící vám aspoň pomůže se rozkoukat, pokud je starší než vy, může vám dobře poradit, pokud je stejně zmatený, nejste v tom aspoň sami.:D Ale jinak za mě rozhodně samostatný pokoj. Najít nějaký, který by nestál majlant, je sice docela kumšt, ale hledat se určitě vyplatí. Není nad vlastní klid - můžete být vzhůru jak dlouho chcete, chodit domů kdy chcete, vodit si návštěvy... Všechno bez toho, aby vás hryzalo svědomí nebo na vás byl spolubydlící tiše naštvaný. Moje spolubydlící byla naštěstí úžasně splachovací a nebýt toho, že si našla přítele, o kterém i náš domácí prohlásil, že ho u nás na bytě potkává častěji než nás všechny dohromady, asi bych do samostatného pokoje tak nechvátala.
Ráda bych to uzavřela nějakým moudrem na závěr, napadá mě jediné - ať už si budete při výběru dávat pozor na cokoliv, vždycky se najde něco, co vás nepříjemně zaskočí.:D Já jsem sice trochu extrémní příklad, ale měnila jsem byt čtyřikrát - dvakrát, jak už jsem zmiňovala, kvůli tomu, že domácí potřeboval prostor pro sebe a své známé, potřetí kvůli pátému přebytečnému podnájemníkovi ve formě přítele a počtvrté proto, že kdybych vzala matraci a šla se vyspat na hlavák, vyšlo by to skoro nastejno. Zima, bordel jako v tanku, nefungující voda a jako bonus plíseň. Ale když je velká nouze o bydlení a je hezky uklizeno, člověk si na první pohled nevšimne.
