Návrat do minulosti: Županovice 2008

Vím, člověk se nemá moc těšit. Vždycky si tím přivolává nějaký průser nebo komplikace. Ale jakmile jde o mojí milovanou chatu v Županovicích, tak se nikdy nezvládnu netěšit. Do dětství obecně bych se sice vracet už nechtěla, ale v případě chaty to neplatí. Měsíc strávený tam byly ty vůbec nejlepší prázdniny. Třeba jednou z těch zážitků sepíšu samostatný článek.:D
Abych se ale dostala k jádru pudla. Za týden a něco se tam chystám strávit první týden dovolené, a v rámci ukrácení si toho čekání jsem se rozhodla, že budu postupně zveřejňovat vzpomínkové články, věnované jednotlivým létům, které jsem v Župkách strávila už jako "dospělá". Kdybyste se chtěli dostat trochu do obrazu, tak už jsem tu o chatě psala dvakrát, takže pokud by se vám nechtělo klikat a hledat, můžu vám pak dát do komentářů odkaz.:)

Nevybavuju si, jestli jsem v roce 2007 na chatě byla nebo ne. Vím, že jsem tam určitě byla 2006 a že už to nebylo moc dobré. Byla jsem v pubertě, měla jsem vlastní životní rytmus a ne úplně se dlouhodobě snesla se sestřenkou, která na chatu jezdila taky a měla trochu jinou pubertu než já. Dodnes si pamatuju, jak jsem ležela na gauči, poslouchala Placebo a přála si být co nejdál odtud.

Chtělo to změnu. Takže jsem se v roce 2008 rozhodla pozvat si na chatu kamarádky a poprvé uspořádat dámskou jízdu. Parádní rozhodnutí.
Všechno se to tak sešlo, že se mi to léto opravdu hodilo vypadnout mimo barák. Opravovali jsme totiž střechu a přišlo období tak šílených bouřek, že jsme měli kromě jedné místnosti kompletně celý barák vytopený. Psychicky to ničilo kompletně celou rodinu, takže možnost odjet na chatu byla požehnáním nejen pro mě, ale i pro rodiče. Potřebovali jsme si jeden od druhého odpočinout.
Vyrazila jsem s kamarádkami Domčou a Ivčou. Bohužel bylo jasné, že nás nijak extra dobré počasí nečeká, takže na koupání a opalování jsme mohly zapomenout. Když jsme vyrážely od nás, bylo skutečně hnusně, zima a neustále mrholilo. Čím víc jsme se ale blížily na Slapy, tím hezčí počasí bylo a - světe div se! - první den, tedy pondělí, se nám nakonec opravdu povedlo se opalovat.

Co se týče našich podivných póz a širokých úsměvů na následující fotce... Tak vysvětlení je jednoduché. Ivča nastavila na foťáku časovač, nestihla doběhnout a ve snaze vejít se na poslední chvíli do záběru mě i Domču zalehla.:D

Teplé počasí nás inspirovalo k tomu, že bychom přece jen mohly dojít vyzkoušet vodu, třeba si budeme moct namočit aspoň nohy. Bohužel voda byla opravdu hodně ledová, takže Domča byla nakonec jediný odvážlivec, který se odvážil aspoň smočit palce. I tak nás ale pobavila sms od mojí mamky, která se strachovala, jestli jsme ještě úplně nezmrzly...:D

Proč jsem nešla na doktorské studium

Státnice jsou buď v plném proudu nebo se kvapem blíží. Dnes jsou to přesně tři roky od mých bakalářských státnic a rok od obhajoby magisterské diplomové práce (samotné státnice přišly o dva dny později). Můžu zcela upřímně říct, že už nikdy v životě nic takového zažít nechci, protože zejména poslední státnice mě stály zdraví fyzické a málem i psychické. Samozřejmě to není ten hlavní důvod, proč jsem se už s předstihem rozhodla, že na PhD. kašlu, ale je to taková třešinka na dortu.
Hned několik mých kamarádek se za pár dní ke státnicím chystá nebo je mají v plánu na září. Ten rok, který uplynul od těch mých, docela otupil ostny a nechal mě zapomenout na to špatné, takže jsem si začala myslet, že jsem vlastně docela přeháněla. Skrz tyhle holky ale vidím, že jsem nic nepřeháněla. Na doktorské studium by mě nedostali ani párem volů. Teda, ne že by to nikdo nezkoušel - vlastně mě k tomu nemálo lidí přemlouvalo a někteří stále přemlouvají. Nejčastěji skloňovaný důvod je "vždyť ty na to máš, jsi kritická a chytrá, umíš přemýšlet, hrozně by ses na to hodila" a - falešnou skromnost stranou - možná na tom i něco bude. V mém oboru je sice milion lidí, kteří to umí mnohem lépe než já, ale zase nepodceňuju sama sebe. Myslím si, že tu kapacitu na to mám, a kdybych se kousla, dokážu doktorské studium absolvovat. Když to shrnu - mám na to intelekt, ale nemám na to nervy.
Především nemám nervy na dohadování se s lidmi, k nimž nemám tak docela úctu - a že by se jich mezi našimi doktorandy pár našlo. Řekla bych, že jich je pár i mezi přednášejícími, ale tam by to byla přece jen trochu silná slova. V jejich případě mě spíš neuvěřitelně vytáčí naprosto suverénní zneužívání pozice, jakou vůči nám mají. Jenom v našem ročníku jsou nejméně dva lidé, kteří jsou s ukončením studia biti za chyby, které si sami nezpůsobili. Prostě se měnila struktura studia a když se kácí les, létají třísky... Dále že si přednášející s ledovým klidem nedodržují termíny, a co považuji za úplný vrchol - chování některých vedoucích prací k vlastním studentům. Sama bych mohla vyprávět hořce vtipné historky o tom, jak mě moje vedoucí vystresovala úplně pro nic, jak jednoznačný průběh měla moje obhajoba, nejnověji bych mohla navrch přihodit historku o kamarádce, jejíž vedoucí její práci četl poprvé až při psaní posudku (!!!) - a ten posudek jí mimochodem doteď ani nedal (!!!!!).
Zkrátka si nechci zkazit svoje nadšení z předmětu studia tím, že budu řešit termíny, nedodržování termínů, lidskou hloupost a nevraživost. Jsem pryč, je to za mnou a já nemůžu být šťastnější.