Modrá je dobrá

Vyrazila jsem po nákupech, abych oslavila úspěšně zakončené zkouškové (i když, ještě chybí odevzdat seminárku, ale věřím, že to bude OK) - nakonec jsem si největší dárek stejně koupila přes internet. Ale ve výprodeji v Terranově jsem objevila celkem pěkné minišaty za stovku, no neber to, že jo. Tak jsem si je rovnou dnes vzala na sebe do práce, v tom pařáku se to hodilo. (A ne že by na přiložených fotkách byly vidět.:D) Kdepak modrá a fialová. Ty mě nikdy nepřestanou bavit.

Co jsem poslouchala v uplynulém půlroce

Na začátku tohoto roku jsem dělala žebříček pěti nejposlouchanějších písniček roku 2011, to si možná ještě vybavujete. Docela mě to bavilo, protože jsem si zavzpomínala na všechny ty písničky, které mě zaujaly, tak jsem se rozhodla udělat z toho tradici.:) Doufám, že vás to baví aspoň z malé části tak, jak mě.:P Takže, zde je várka z prvního půlroku 2012:

1) Ashley Tisdale - How Do You Love Someone

Než se vyděsíte...:D Tuhle písničku napsala Porcelain Black, proto jsem taky její existenci zaregistrovala. Na první poslech mi nepřišla nijaká extra, ale na poslech druhý už to bylo o něčem jiném. I když nevím, jestli by se mi líbila tolik, kdybych nevěděla, že jí napsala Porcelain; Ashley Tisdale skutečně ráda nemám... Navíc písničky od Porcelain mám ráda proto, že ze všech je cítit, že je píše přesně tak, jak je cítí, že do nich dává kus své nálady a zážitků. Proto pro mě tahle písnička nakonec i zní uvěřitelně.
A navíc se mi hrozně hodila do povídky...:D

2) HIM - Heartache Every Moment

Návrat ke klasice. Takové to, když si po letech vzpomenete na písničku, kterou jste kdysi milovali. Obecně se mi ze singlů HIM víc líbí ty méně známé. A Heartache je prostě úžasná.

3) Taylor Dayne - Tell It To My Heart

Pozůstatek zimního zkouškového období. Krásně se mi u ní relaxovalo, i po sebedelším učícím maratonu jsem už při prvních tónech měla chuť skákat a tancovat po pokoji.:D Osmdesátková klasika.

4) Slot - Chumachechaya Vesna & Song 2 mash-up

Není nad to, když si interpret umí sám ze sebe udělat tak trochu prdel.:) Chumachechaya Vesna je co do textu skutečně extrémně blbá ("Přišlo a vzalo nám hlavu, bláznivé jaro, a nám se nechce spát, a od lásky blázním, bláznivé jaro, bláznivé jaro."), ale, sakra, znáte něco lepšího než jsou pěkně nadupané rockové úpravy právě takhle blbých písniček? :D

5) Eisenfunk - Eisenfunk Quattro GTI

Energická bomba. Úžasně nadupaná pecka, při které dobíjím baterky. A připomíná mi to, že jsem si 8-Bit stále neposlechla celé.

Things go bump in the night

Jelikož akorát končí zkouškové, tak se toho neděje moc, co by stálo za řeč. Přes týden v Brně, učení, sem tam odreagování nad skleničkou vína nebo půllitrem piva, přes víkend v práci. Tam se aspoň doteď něco dělo, ve smyslu že chodilo dost lidí a nebyla tudíž taková hrozná nuda jako obvykle, ale výstava, kvůli které celý ten frmol byl, minulý víkend skončila - a od super putovní výstavy Merkuru se vracíme zpět k obrazům, které sice můžou být pěkné, ale nikdo na ně nebude chodit; osobně si myslím, že i kdyby v tom našem zapadákově vystavili něco tak notoricky známého, jako je Mona Lisa, tak by na to nikdo nešel, protože je to přece jenom blbej obraz, a z toho nikdo nic nemá, neee.
Takže jsem si veškerý nedostatek jiných zážitků vyvažovala psaním povídek a sledováním jednoho staršího anime, které jsem kdysi jako malá zbožňovala. Jsem sice ráda, že jsem konečně schopná psát dýl v kuse a i přes den, hrozně mi to chybělo, ale zase poslední dobou už začínám mít tolik nápadů, že nestíhám. A zrovna, když jsem si řekla, že už žádnou další povídku rozepisovat nebudu, zdál se mi sen, který mi nějak nedává pokoj. Byl to totiž extra dlouhý sen a dával smysl od začátku do konce, bylo to vlastně, jako kdybych koukala na film. A strašně ráda bych ten film viděla znovu! Proto mám nutkání to aspoň sepsat, už teď jsem podstatnou část zapomněla, co když to zapomenu úplně?
...No, potěšující je, že podle toho snu by mě mělo čekat v následujících dnech něco šťastného.

Název je podle písničky od Allstars. Dodnes jsem je neznala, ale to asi proto, že mě Scooby Doo nijak neinteresuje. Tuhle písničku hráli v kině, když jsme šly s kamarádkou na Diktátora (byl vynikající, mimochodem). Jak pěst na oko!

Atakama - Neosporimaja Pravda

Atakama nepatří mezi mé absolutně top skupiny, ale Eka mě nikdy nepřestane fascinovat. Aneb "mamí, to chci být já".:D Jestli mají jiní zpěváci v hrdle zlato, Eka tam má démona.
Jejich nový singl jsem si musela nejdřív trochu naposlouchat, protože na první poslech to nebylo nic moc, ale na desátý už to bylo o něčem úplně jiném.:) (K textu podotknu jenom to, že výjimečně s ním moc nesouhlasím. Obecně nemám tyhle silně antináboženské texty ráda, ale jak se říká, názory jsou jako zadky, každý má nějaký.)

Budeš působit bolest
Jak moc, jak moc?
Co mi ještě řekneš?
Stejně to není důležité

Na kolena, tváří k zemi jsme padali
Dva tisíce let lhali
Sami pro sebe chtěli zázrak
Věřili v tu hloupost

Odejdi, nebudu čekat
Moje myšlenky se nestanou popelem
Otoč se - ohlédni se
Vidíš, že neklesám
Zvykla jsem si

Jsme ti podobní, slyšíš
Naše ego i zlost je vyšší
Naše víra v ty řádky
Které jsi nám dal, bože!

Nebudu prosit, abys zůstal
Sama si život zařídím dobře
Je mi to extrémně jasné
Moje síla je můj vztek

Krásná pohádka
Pustá slova
Absolutní pravda
Lež je mrtvá

V tvém jméně jsme zabíjeli
Milióny životů
Milióny sobě podobných
Dokud ses nenapil krve

Ale přemýšlím, jestlis neměl pravdu
A my skutečně nemuseli to všechno udělat
Byl to tvůj poslední dar
Na odchodu dal jsi nám odvahu

Zvykla jsem si na tu roli
Sladký jed
Už se mi celkem líbí ta bolest
Moje

Already Home

Včera to byl nejhnusnější večer za tenhle rok... Paradoxně "jenom" tím, že jsem se připravovala (tomu se snad ani nedá říct učila) na dnešní zkoušku, kterou stejně nemám šanci dát... Ale tak byla bych ráda aspoň za ten test (nejprve píšeme test, který nám hned opraví, a pak jdeme eventuelně k ústní zkoušce, když prolezeme). Na ústní se fakt necítím, pokud budu mít to štěstí a prolezu, tak to beztak asi položím... No hlavně mě to včera málem položilo samotnou, hodinu jsem to tady pak rozdýchávala u uklidňující hudby a surfováním po netu (po příjemných věcech, nutno dodat, jelikož ne všechno, na co jsem včera na netu narazila, bylo "fajn".)
...No, a z toho taky vidíte, že jsem přímo uprostřed rozjetého zkouškového, a že tím pádem fakt nemám náladu na blogování.:D

mistrovství za Jaroslavl

Musím k tomu předešlému článku prostě napsat dodatek, nedá mi to... Nebo spíš jenom takových pár poznámek.

V prvním zápase, který Slovensko vyhrálo, padl poslední gól 38 vteřin před koncem. Přesně s tímto číslem nehrál nikdo jiný než Demo.
Když jsme se Slovenskem prohrávali o gól, vzpomněla jsem si na zápas se Švédskem a poprosila naše kluky s tím, že proti Demovi po nich nic nechci, pouze pokud se rozhodnou nám pomoci, budu ráda, když to udělají. Hned vzápětí na to dali Slováci třetí gól a v časomíře opět zářila 38 (15:38 padl gól, 15:37 byla zastavena časomíra). Tím bylo vše jasné a vyříkané.:)
A dá se říci, že na prvních třech místech se seřadily týmy, které neštěstí v Jaroslavli pocítili nejvíc. Zkrátka bylo naprosto jasné, pro koho se tento rok hrálo.

A jak říkala moje teta vždycky na Vánoce, když byla malá: aaaach jo, zase rok čekat. (A já slibuju, že odteď budu už zase normální.:D)

O úsměvech a gólech na poslední chvíli

Dnes ráno jsem o tom mluvila poprvé, protože včera jsem se bála, že by mě všichni měli za magora.

Moje stanovisko před včerejším zápasem vypadalo zhruba tak, že jsem v skrytu duše doufala, že Švédy porazíme, ale moje realističtější já mi říkalo, ať na to moc nespoléhám. Ale když jsem viděla, s jak úžasným nasazením naši kluci od první minuty hráli, nezbylo mi nic jiného než kopnout mé drahé realističtější já do zadku. Nepoznávala jsem jak naše, tak Švédy - naše v dobrém slova smyslu, naše soupeře v tom špatném. Naši kluci že dohrávají souboje a chodí do brány? Dávají dlouhé a přesné přihrávky? Nevymíchávají parádičky, ale rovnou střílí? Nevěřila jsem vlastním očím. A stejně tak jsem ve stejnou chvíli dumala, jestli jsem kdy Švédy viděla hrát tak hroznou plácanou. Přesto, když padl první gól, myslela jsem, že je konec. Že dostaneme ještě rychle druhý gól a Švédové už zápas nepustí. Ale jak jsem řekla, naši hráli skvěle, a vydrželo jim to téměř celé první dvě třetiny. Jakmile jsme na konci druhé trochu polevili a dostali gól do šatny, věděla jsem, že je zle a že nám teče do bot. Začátek třetí třetiny to jenom potvrdil.

V tomhle okamžiku jsem si vzpomněla na dvě věci. Tou první byl krátký článek, který jsem nedávno četla na tumblr a ve kterém jeho autorka psala, že když potřebuje pomoc, prosí o ní Gillese Villeneuva. Ať už se jedná o sportovní události nebo zkoušky; a že jí Gilles ještě nikdy nezklamal. A pak jsem si vzpomněla na mamku, která, když jsme hráli semifinále v roce 2005, seděla u okna a prosila Ivana Hlinku, ať našim klukům pomůže.

Zkrátka jsem udělala to samé. Celou třetí třetinu jsem strávila se zavřenýma očima (takže jsem sice mnoho z konce zápasu neviděla, ale on bohatě stačil Zárubův komentář - mimochodem, to jenom potvrzuje, jak skvělý je to komentátor, když i jenom z jeho slov člověk naprosto přesně vidí, co se na hřišti odehrává) a prosila všechny tři naše kluky, kteří s námi bohužel nemohli letos být, i kdyby chtěli, aby v tomhle okamžiku své kamarády neopouštěli a pomohli jim. Děkovala jsem jim za každý povedený zákrok nebo pěknou akci před Švédskou bránou. Představovala jsem si je, jak stojí u mantinelu a jsou na tom zápase taky. A zhruba od půlky třetí třetiny jsem tušila, že ať bude průběh třetiny jakýkoliv, rozhodující gól padne v poslední minutě. Proč? Protože přesně tehdy se v mých představách začal Rachna usmívat...

V tomto případě byl snad mohla pointa mít název Víra. Což je slovo, které by sport měl vždycky obsahovat. Takže stejně jako někteří našim věřili na vítězství, jiní nevěřili, stejně jako náš tým jistě věřil, že zvolili správný přístup k zápasu a další a další věci, já věřím, že Rachůnek, Marek i Vašíček na tom zápase byli. Pomáhali a usmívali se.