příběhy z Nemyslíš, zaplatíš

Ještě když jsem byla na střední, absolvovali jsme se školou přednášku v rámci zvýšení bezpečnosti na silnicích. Zaznamenala jsem si tehdy všechny příběhy, které tam zazněly, protože to byla vážně síla. Zveřejnila jsem je už kdysi na svém starém blogu, ale myslím, že takové věci by neměli jen tak mizet v propadlišti dějin. Takže tady to je. Čtěte a něco si z toho vemte...

"Jsou chvíle, kdy člověk chtě nechtě musí brát život vážně. Dnešní přednáška o nutnosti bezpečnosti v dopravě byla jedna z nich.
Nejprve přišel pan policista. Vyprávěl nám o havárce, o které jsem myslím slyšela i v televizi. Že je zavolali k havárce v Praze 6. Když přijeli na místo, uviděli zastavenou tramvaj, přeražený sloup vysokého napětí (takový ten ocelový, pro tramvaje) a cosi, co bylo tak zapasované do zdi, že prý bylo jenom podle zadní SPZ poznat, že to kdysi bylo auto. Ze zdemolované kabiny silně páchl alkohol. Řidič měl evidentně zlomený vaz a byl příšerně znetvořený, spolujezdec ještě žil, tak ho přenechali hasičům a záchrance a šli dostat ven řidiče, aby zjistili totožnost. Pán, co nám tohle vyprávěl, o pár minut později zjistil, že právě vytáhl z auta svého dlouholetého nejlepšího kamaráda...
Jako druhý přišel pan hasič, který nám vyprávěl o to smutnější příběh, že mrtvý mladý řidič nebyl viníkem nehody - jejím vyníkem byl ožralý 20tiletý výrostek, který si to v chumelenici metl po dálnici nepřiměřenou rychlostí, vrazil bokem do jednoho z aut, to dostalo smyk a narazilo do svodidel - díky tomu vylítl airbag, který řidiči zlomil vaz. Vedle něj seděla ještě jeho mladá přítelkyně, která s velikým štěstím havárii přežila. Hasič pak dost pohnutým hlasem vyprávěl, jak mezi zadním a předním sedadlem našli zaklíněnou dětskou sedačku, spodem obrácenou vzhůru, a jak nekonečně dlouho musel sbírat odvahu, aby jí obrátil - dítě bylo naštěstí u své babičky.
Nejstrašnější příběh nám vyprávěl asi jako třetí příchozí záchranář, který zasahoval u srážky autobusu s osobním autem. Když přijeli na místo, stálo okolo asi 12 lidí, ani jeden z nich k autu nešel, i když z něj byl na dálku slyšet pláč a volání o pomoc, ale naopak ještě vynadali záchranářům kde se sakra tak dlouho váleli. Po pohledu do kabiny bylo jasné, že osmnáctiletému řidiči (1,9 promile alkoholu v krvi) ani 17tiletému spolujezdci už nepomůžou - motor vyletěl z kapoty až na zadní sedadlo a cestou si z každého z nich ukrojil půlku těla. Zastavil se až na klíně 15tileté dívky, která seděla vzadu. Vedle ní seděla ještě jedna 18tiletá dívka, která z nehody vyšla nejlépe - s těžkým otřesem mozku, zlomenou rukou a pohmožděným hrudníkem. Tu vyndali snadno, a když onen záchranář vyndaval tu druhou, mladší, chytila ho za ruku a dvakrát mu řekla: "Prosím, že se mi to jenom zdá, že je to jenom sen..." O pět minut později umřela.
Potom nám pustili video, ze kterého k nám mluvila paní, která přišla o syna. Rád jezdil na motorce a právě to se mu stalo osudným. Bohužel to nebyla jeho vina - smetl ho nepozorný řidič. Ona už si mohla pouze na policejní služebně vyzvednout jeho kombinézu a prádlo. A podle patologa to byl naprosto zdravý 25letý kluk...
Jako poslední pak se svou hrůzostrašnou historkou přišla, nebo spíš přijela, mladá žena na vozíku. Jela večer z práce za svými kamarády na chatu a jelikož se cítila velmi unavená, jela radši opatrně a vyloženě vycházkovou rychlostí. Přesto na posledních pár metrů zrychlila, myslela si, že už to má za sebou. Najednou však upadla do mikrospánku a skončila ve škarpě, kde jí ještě zasypaly větve, protože narazila do stromu. Myslela si, že bude schopná vylézt ven z auta a dojít si pro pomoc, ale zjistila, že se nemůže skoro vůbec hýbat - cítila nesnesitelnou bolest v zádech a brnění v nohou. Mohla si pouze podepřít rukou obličej, kterým ležela ve vlastní krvi a vytékajícím oleji. Strávila na tom místě celou noc, ač okolo ní dvakrát projelo auto - byl to její bratr, který ji hledal, bohužel ji ale ve tmě a pod hromadou větví neviděl. Našel jí až ráno nějaký traktorista, který jel orat pole. Měla štěstí, že se jí nehoda stala v létě a přes noc nebyla tak velká zima, jinak by její šance na přežití byli podstatně menší..."

Dolly session

Další ze série "měla jsem náladu se vyblbnout a opět jsem měla po ruce pouze samu sebe".:D
Něco k poslechu:

Riot now! aneb Angelspit v Praze

Asi bych měla napsat report z Angelspit, ale strašně se mi nechce...:) Byla to děsně povedená akce, i když jsem z ní přišla němá a hlavně hluchá, protože jsem jako vždy stála u repráku (ale v první řadě, chacha!), pískání se nekonalo, ale ještě dva dny poté jsem špatně slyšela na levé ucho.
Uf, co bych tak k tomu všemu řekla? Amelia vypadá skutečně jako panenka a celkově je prostě na pódiu úžasná. Svoje texty úžasně prociťuje a prostě má ten správný postoj.:D Bohužel, jako na potvoru nejen že s ní nemám fotku, ale nemám ani žádnou její fotku obecně - tedy, žádnou, která by nebyla rozmazaná. Strkající se lidi a neustálé pobíhání po pódiu sem a tam udělali své. Takže můj plán jít hlavně po Amelii bohužel nevyšel. Zato jsem se tam potkala s jedním Španělem, který hrozně chtěl fotku se ZooGem, po které já jsem nijak moc netoužila. Ale jelikož milý Španělák neměl foťák, souhlasila jsem, že mu ZooGa seženu a vyfotím je spolu. Kdo mohl tušit, že si bude chtít ZooG tak hrozně moc povídat.:D Tak jsem patnáct minut víceméně jenom poslouchala, jak ti dva kecají, a jenom sem tam jsem přispěla jedním slovem - zaprvé jsem kvůli hluku měla dost problémy rozumět, zadruhé jsem kvůli tomu samému měla problém mluvit. Jo a fotky s ním mám nakonec tři a na všech vypadáme jako idioti.:D
Koncert jako takový měl jedinou nevýhodu - začalo se s dost velkým zpožděním (upřímně, téměř 45 minutové zpoždění jsem snad zažila poprvé a byla jsem z toho ze začátku dost otrávená) a hlavní show tak musela být notně zkrácena, protože se muselo končit v deset. No, nakonec se tam po desáté ještě jedna písnička vešla.:D Ale stejně to byla škoda, protože jsme byli bez přídavku.
No, konec klábosení, tady máte těch pár fotek, co se mi povedlo pořídit - včetně těch třech nepovedených, jen se zasmějte.:D

To nejlepší z prázdnin

Původně jsem chtěla počkat až na poslední týden, ale nevím, jestli vůbec v Praze a v Bílině udělám nějaké fotky, a fotky z Angelspit, pokud budou, dám stejně do samostatného článku, takže na to jdu teď. Beztak jsem prakticky vůbec neinformovala, co o těch prázdninách dělám, tak je nejvyšší čas.:) Jako vždy jsem zůstala v Čechách, žádná dovolená po Evropě se nekonala, ale na to už jsem si tak nějak zvykla a vlastně v Čechách trávím prázdniny nejradši. I když jedna premiéra letos byla - poprvé v životě jsem byla na Slovensku.:D
Takže tady jsou podle mě ty nejlepší střípky z letošních letních cest...

Tradiční Županovice a Dobříš...

Jihlava

Taky už skoro tradiční Olomouc a Šternberk

A konečně Slovensko - Strečno...

...a Lietava

Thousand Foot Krutch - Down

Bylo skutečně těžké vybrat z alba tu jednu písničku, které se dostane pocty mít samostatný článek. Nakonec to padlo na písničku Down, ani vlastně pořádně nevím proč - možná proto, abych něčím podepřela to tvrzení, že TFK mají i průměrnější písničky na úrovni hitů jiných skupin.:) Tentokráte bez překladu.

Thousand Foot Krutch - The End Is Where We Begin

Horký kandidát na album roku. I když z toho, jak dlouho mi trvalo, než jsem si ho poslechla, by se mohl zdát opak.:) Asi jsem prostě jenom potřebovala dostat se do té správné nálady.

Reakce po prvním poslechu: sakra, tohle album je prostě sexy. TFK zrajou jako víno a po kratší fázi hledání se mezi alby The Art Of Breaking a Flame In All Of Us zase našli ten správný směr (Welcome To The Masquerade) a na letošní novince ho ještě více vypilovali. Ne k úplné dokonalosti, ale k velmi dobře poslouchatelné formě ano.
TFK jsou také zároveň jedna z mála kapel, která s věkem neztrácí na dravosti a jisté mladické naštvanosti. Dokonce bych řekla, že ta naštvanost se na TEIWWB ještě zvýšila, pouze se přesunula od té všeobecné naštvanosti k zdravému naštvání a naléhavosti. Že je z jejich živáčů silně cítit, s jakým nadšením a poselstvím pojímají svou tvorbu, je tak nějak očekávatelné, ale postupně to začíná být "tak nějak správně" poznatelné i na jejich studiové tvorbě. Jejich písně mají zkrátka co říct - a i jejich slabší kousky jsou schopné vypovědět víc než vypalovačky jiných, podstatně slavnějších kapel (ano, Linkin Park, mluvím například o vás, když už jsme u těch nových alb).
Jediný moment, kvůli kterému se stále zdráhám dát plný počet bez debat, je bohužel klasický nešvar většiny alb TFK - a to je, že ke konci tomu prostě dochází šťáva. TFK do nás ze začátku naperou energie, že to posluchače může roztrhat, a pak se ke konci začnou tvářit jako kdyby to tak vlastně ani vůbec nemysleli. Je to ale šibalské pomrkávání, o kterém každý dobře ví, že se tak skutečně jenom tváří.

OK, takže Silent Hill...

Díky Cosey za popostrčení, pohodlně se uvelebte, pusťte si moje oblíbené fan video k tomuto filmu (s hudbou od mojí oblíbené skupiny Louna), jde se na věc.

Silent Hill je jedním z velké řady hororů, na které jsem se chtěla podívat už dávno (kvůli mému oblíbenci Seanu Beanovi), ale dostala jsem se k němu až nedávno - nevím, jestli jsem už zmiňovala, jaký jsem posera, pokud ne, zmiňuji to tedy teď. Zkrátka jsem na horory nějaké 4 roky nekoukala, protože se pak prostě bojím až moc. Zhruba před rokem jsem měla nějaké horší období, a zjistila jsem, že na depky jsou horory jako dělané. Došlo tedy i na Silent Hill, i když jsem se k tomu dokopávala dlouho, protože jsem na spoustě stránek četla reakce diváků, jak je to jeden z nejděsivějších hororů, co kdy viděli a kdesi cosi. Ale touha vidět ten film, kór po tolika letech, prostě byla silnější.
Na první zhlédnutí jsem měla pocit totálně promrhaných dvou hodin života. Ne tak moc jako v případě Sucker Punch, ale daleko to k tomu nemělo. Přišlo mi, že to nemá hlavu a patu, postavy se chovají naprosto nelogicky, některé jsou pak vyloženě navíc (o tom za chvíli)... A navíc nejsem příznivec nechutných hororů. Pohledu na krev nebo utrhané kusy lidského těla se fakt nebojím, po tom mi bude maximálně šoufl - a i v tomhle ohledu si troufám říct, že dost vydržím, po shlédnutí téměř celé série Nip/Tuck. (I když musím přiznat, že autora silenthillských monster buď v dětství brutálně sexuálně zneužívali, nebo frčí na nějakých hodně divných drogách. Je to fakt síla.)