(ne tak docela) Vánoční hity

Po divokém období v práci a rodinné předvánoční rallye se opět hlasím.:) Dáme si, jako tradičně, jeden článek pro zahřátí, a na další dny mám pro vás přichystané nějaké lepší, obsáhlejší články - samozřejmě i pár s vánoční tematikou. Otázka je, kolik z nich nakonec doopravdy spatří světlo světa...:D
Dnešní článek jsem se rozhodla věnovat písničkám, bez kterých si neumím už Vánoce představit, i když původně některé z nich nemají s Vánoci vůbec nic společného. Píšu ho i proto, že se potřebuju trochu odreagovat, neboť po týdnu prodávání na vánočních trzích už nemůžu koledy a takové ty klasické vánoční písně ani slyšet. Těšíme se na Ježíška mi způsobuje regulérní tiky...

Falco - Mutter, Der Mann Mit Dem Koks Ist Da

Jeden jistý kolega ze školy se jednou touhle písničkou pokusil 23. prosince rozbít vánoční atmosféru, načež jsme pak společnou úvahou došli k závěru, že se vlastně k Vánocům krásně hodí - vždyť v klipu vystupují děti a je to o tom, jak hodný pán přinesl mamince pytel koksu...

Thousand Foot Krutch - Heat Miser

Narozdíl od předchozí písničky tahle aspoň byla jako vánoční písnička natočená, ale stejně se nedá předpokládat, že by na rádiích, ať už u nás nebo v domovské Kanadě, zdomácněla.:)

Thousand Foot Krutch - Faith, Love And Happiness

TFK podruhé. To jsem takhle jednou byla příliš líná posílat tři pytle přáníček po netu nebo mobilu najednou, když mě napadlo, že v názvu téhle písničky je vlastně vše, co bych svým blízkým k Vánocům a do nového roku popřála nejvíce. Takže jsem poslala přes FB jedno malé přání všem a od té doby je tahle písnička pro mě s koncem roku neodmyslitelně spojená.:)

Rolníci, rolníci

Jeden borec na konec. Už čtyři roky jí mám jako vyzvánění na SMS a zatím neomrzela. Svého okolí se radši neptám.:D

R.I.P. Juha-Pekka

Huuda ja koko maailma sun kanssa huutaa
Laula sillä sinulla on valta muuttaa

Křič, a celý svět bude křičet s tebou
Zpívej, máš sílu žít 

Nijak mě netěší psát další rozlučkový článek, ale co se dá dělat...
Zatímco včera všichni internetově oplakávali Paula Walkera (i já jsem se přidala aspoň na twitteru, přeci jen jsem dítě devadesátých let a nového milénia, takže šílenství kolem Fast & Furious mám dodnes v paměti), já s téměř tříměsíčním zpožděním zjistila, že ve velmi nízkém věku 25 let zemřel bývalý zpěvák mé oblíbené kapely TAP. Možná si tuto kapelu ještě vybavíte, jejich album Selvillä Vesillä jsem zařadila na třetí místo v žebříčku nejlepších alb pro rok 2011. Psala jsem tehdy, že v nich vidím slušný potenciál, a byla jsem zvědavá, s čím přijdou dál - bohužel kapela se v roce 2012 rozpadla, takže nových skladeb jsem se nedočkala. Přesto jsem si říkala, že jedním okem je budu dál sledovat a třeba se dočkám aspoň nových skladeb z nových působišť - a co si budeme říkat, většinou tím, kdo zaujme nejvíce, je právě frontman, zvlášť, když je autorem mé asi nejoblíbenější písničky z celého alba. Bohužel, od něj už se nových písniček nedočkám. Nemůžu nikde zjistit, co se stalo, ale myslím, že vzhledem k jeho věku je jasné, že to muselo být něco náhlého.
...a tragikomické je, že ani nikde nemůžu do rozloučení napsat jeho celé jméno, protože 90% Čechů by se u jeho příjmení přinejmenším uchechtlo.

Dlouho odkládaný report ze státnic :)

V červnu jsem psala, že jsem na zmapování toho, jak probíhaly státnice, neměla energii ani náladu, takže se připravovaný článek na blog nakonec nedostal. Teď už ale mám energii, čas i náladu, a protože vím, že některé z vás, mých drahých čtenářů :), státnice teprve čekají - možná je to dokonce přímo aktuální otázka - rozhodla jsem se věnovat tenhle článek vlastně i vám. Abyste viděli, že všichni panikaříme, všichni děláme ostudu před porotou, ale nakonec to přežijeme.:D
Státnicovala jsem desátého června a měla jsem dobré předsevzetí, že se začnu postupně učit (rozumějte vypracovávat si otázky a načítat literaturu) tak od listopadu/prosince - v tomhle období jsem se začínala připravovat na maturitu, která pro mě nakonec byla brnkačka, tak jsem si říkala, že pro přípravu na státnice to bude rovněž ideální čas. Jenomže zatímco v případě maturity mě k oné přípravě velkou měrou motivovaly nejrůznější písemky a zkoušení ve škole, v případě státnic mě motivovaly tak nanejvýš zkoušky, které jsem měla do února všechny hotové. Takže z krásného předsevzetí nebylo nic a já se pořádně začala učit až na konci dubna. Což mělo, pochopitelně, za následek stres a zoufalé nadávání, že jsem blbá a líná a nemám nejmenší šanci s takovým přístupem státnice udělat. Dva týdny před oním osudným datem jsem pak byla jeden velký uzlíček nervů, který už jenom šprtal, spal nebo jedl. Nic víc, nic míň. Ostatně, můj stůl, který jsem si pár dní před státnicemi zdokumentovala, hovoří za vše:

Hromada knížek, hromada papírů, hromada balíčků od čokolád a otevřený facebook na nezbytné zoufalé kvílení s ostatními spolužáky "Já jsem úplně dutá! Nic neumím!".

Drsný jako šmirglpapír

Určitě si vy všichni, co máte profil na FB, pamatujete to období cca před rokem, kdy se jako lavina začaly po českém fejsu šířit nejrůznější "přiznání". První dva tři dny to byla sranda, pak už to taková sranda nebyla, a pak už to bylo sakra otravné. Já dodnes sleduju jenom přiznání Hitlera (ať už to píše kdokoliv, nadpoloviční většina těch hlášek je přesně na vlně mého humoru) a sem tam zavítám na přiznání naší školy, ale většinou to končí jenom tím, že si zvednu žluč - i když posledně to vlastně nebylo tak špatné.:D U čeho jsem si ale zvedla tlak pokaždé bylo přiznání metalistů. Nedívala jsem se na tuhle stránku dobrovolně, lajklo jí několik mých kamarádů, takže se ty krávoviny jemnějšího či hrubšího zrna ke mě dostávaly skrze ně. Nepovažuju se za metalistku, do nějaké jedné škatulky se můj styl vážně zařadit nedá, každopádně rozlišovací pojmenování "metalistka" (sešly jsme se v ročníku tři stejného jména) jsem na vysoké dostala už po necelém měsíci, takže mě místy skoro až hluboce uráží, že by mě někdo mohl hodit do jednoho pytle s těmi samými lidmi, kteří jsou schopní tohle vyplodit. Ty nejlepší kousky se nedochovaly, nebo já jsem aspoň líná je hledat, takže tady jenom pár namátkou vybraných, vypečených hlodů:

"O Vánocích jsem hrál svým křesťansky založeným rodičům na kytaru písničku Gorgoroth - Incipit Satan. Když jsem do toho přidal i vokál, zpívali se mnou refrén Incipit Santa. Mysleli, že je to koleda." - To mi připomíná můj oblíbený kreslený vtip, končící slovy "Hej, Gorrggaromorrthe, volala máma, že nám tu krupičnou kaši furt ohřívat nebude."

"Náramek MoR 2012 používám jako záložku do Bible." Tys okolo Bible někdy prošel? A nestalo se ti nic?

"Jsem metalista kterej nekouří ani nepije...:D" No jestliže je tahle skutečnost něco skandálního k anonymnímu přiznávání a ještě k smíchu, tak já bych si dovolila spíš brečet.

"Užívám si udivené pohledy kolemjdoucích když jdu po městě celý v černém, v těžkých botech a kabátu.." So hardcore.

Tak nějak jsem si u toho nemohla nevzpomenout například na straight edge Alissu White-Gluz, která chudák asi kvůli svému přesvědčení nemá nárok na to se o tvrdou hudbu byť jenom opřít. A taky jsem si vzpomněla sama na sebe, na své kissácké platformy, trojbarevná pseuda a na to, jak je mi upřímně jedno, jestli na mě lidi koukají nebo ne, kvůli nim ty věci fakt nenosím.

Those days are not forgotten

Po několika článcích, kterými jsem se především snažila po dlouhé pauze vrátit do nějaké aktivity v rámci blogu, zpět do retro vlny.:) Tohle je vlastně asi především článek pro mě, abych si zavzpomínala, protože jsem si uvědomila, že některé ty fotky už jsem skutečně hodně dlouho neviděla, dokonce jsem u některých úplně zapomněla, že je mám. Inspirovalo mě vzpomínkové album kamarádky na facebooku.
Asi každý si od určitého věku uvědomuje, že svým způsobem "stárne" - trefně to vystihl jeden status: "Dřív jsme řešily hlavně kluky a pařily do šesti do rána, teď si radíme, jak nejlíp uvařit knedlíky. Party zdar." Taky jsme na tohle téma s mými kamarády a známými několikrát narazili - jak člověk už nemůže prokalit celou noc a během pár hodin spánku se zmátořit, náměty našich hovorů se až moc často stávají témata o hledání práce, domácí a kutilské tipy, zdraví a další dříve naprosto neznámé a nepodstatné věci.:D Takže tímhle fotkovzpomínkovým článkem vzdávám hold těm létům, která se už naštěstí nevrátí. Bylo to super, ale bylo toho dost.:)

Tématické kalby u kamarádky na chatě... Vůbec veškeré kalby u téhle kamarádky.:) Asi nejdivočejší záležitosti mých pubertálních let. Fotka je z oslavy kamarádčiných jednadvacetin.

And the beat goes on, drone, drone, like a metronome

Po dlouhé a dlouhé době jsem si konečně udělala čas na nějaké ty experimenty s líčením. Tentokrát to bylo hodně volně na motivy obalu nového alba Icon For Hire - tekuté oční stíny už dávno nevlastním, protože mi nevyhovují, a tekuté linky mám samozřejmě momentálně na druhém bytě, takže to byla velká improvizace, ale nakonec jsem byla spokojená.:) Jen je to opět na foťáku velmi nevýrazné, ale na to už si asi začínám zvykat.

Kdopak by se vlka bál

O hudbě už jsem toho v posledních příspěvcích nakecala víc než dost, je na čase zabloudit zase někam jinam. Už dlouho si chci napsat článek o jednom ze svých vůbec nejoblíbenějších filmů, a myslím, že je vhodná příležitost.:)
Dost mě překvapuje, že jsem si takhle hrozně moc oblíbila český film, jelikož obecně fanynkou českých filmů moc nejsem. Kdopak by se vlka bál mě původně svým příběhem taky nezaujal; respektive v tomto případě, pokud se člověk spolehne na recenze a krátká resumé, ani nebyla moc šance se něco bližšího o ději dozvědět. Ale poté, co jsem film viděla, už chápu. V tomhle případě to zkrátka lépe popsat nejde. Ale zpět na začátek. Co nezmohl děj, zachránilo v tomto případě obsazení. Hlavní dvojice Jitka Čvančarová a Pavel Řezníček? Můj splněný sen. Bez nadsázky. Pavel Řezníček je dlouhodobě můj bezkonkurenčně nejoblíbenější český herec a společně s Kevinem Zegersem, Aaronem Stanfordem a Sethem Gabelem je taky jediný, na kterého reaguji lehce pubertálními výkřiky, když ho náhodou uvidím v televizi. Jitku Čvančarovou zase až takhle moc ráda nemám :)), ale pořád jí mám ráda dostatečně na to, aby mě její přítomnost v nějakém projektu donutila dát tomu aspoň jednu šanci. Takže když před několika roky dávali tento film o vánočních prázdninách na ČT1, nemohla jsem u obrazovky chybět. Čekala jsem dobrý výsledek, ale že jsem byla až tak moc nadšená mě překvapilo.