Knižní tip a nemocniční antitip

Po náročnějším týdnu si teď můžu těsně před stěhováním trochu vydechnout, tak jsem se rozhodla naklepat další článek. Doporučovací i nedoporučovací. Píšu ho zejména kvůli té druhé části, první část ještě jistě rozeberu v samostatné recenzi, jen co knížku dočtu.:)

Konečně jsem se dokopala k tomu, abych si přečetla Metro 2033 od Dmitryho Glukhovského (doteď trochu bojuju s tím, že autor trvá na tom, aby se jeho jméno za každých okolností psalo v anglickém přepisu... vypadá to prostě hrozně :D). Jsem lehce za polovinou, a první polovina byla rozhodně uchvacující.:) I když s postupujícím dějem už mi přijde, že to trochu začíná ztrácet dech, ale co, do Polis se konečně blížíme, a předpokládám, že tam se příběh znovu nadechne, aby opět vydechl do tmy černější než kamerunská koza. Abyste rozuměli, Metro 2033 se odehrává po jaderné katastrofě, která zničila svět, a poslední zbytky lidí přežívají v metru, jelikož autor je Rus, tak se jedná o metro moskevské. A schválně, kdo z vás má tak velkou fantazii, aby si dokázal představit, jaký může být život lidí v podzemí? A jaké strašné věci se v té hloubce můžou schovávat? Nechci se zatím pouštět do ničeho obsáhlejšího, jak jsem řekla, to přijde až v samostatné recenzi. Ale už teď si myslím, že můžu tuhle knížku vřele doporučit.:)

No a teď k tomu méně příjemnému. Pokud je někdo z vás, čtenářů, z Brna, nebo by se někdy ve svém životě v Brně ocitl, a měl zdravotní obtíže, obrovským obloukem se vyhněte chirurgii v Bohunicích. Nemám s ní moc příjemné zkušenosti ani já sama, respektive s její ambulancí, kde na mě byl ošetřující doktor příjemný jako, s prominutím, prdel, ale na to už jsem tak nějak zvyklá z pelhřimovské nemocnice, kde máme taky takového jednoho zjeva... Nedávno se ale na bohunické oddělení chirurgie dostala známá, kterou nechci kvůli anonymitě jmenovat, a ani nebudu psát, co jí bylo, omezme se jenom na to, že přišla za pět minut dvanáct s vážnými břišními problémy. Za těch pár dní, co v nemocnici strávila, si, mimo jiné, vyslechla od doktora i sestry osobní urážky motivované jejím vzhledem, a narážela na totální hluchotu ošetřujícího personálu, který si ani po třetím upozornění nebyl schopný zapamatovat, že má alergii na určité potraviny, díky té samé hluchotě nakonec musela z nemocnice na byt docestovat sama i s těžkou taškou, i když ji měla vézt sanitka, no a na závěr u ní musela zasahovat rychlá, protože myslíte si, že si někdo zapsal, že má alergii i na určitý druh léku proti bolesti? A co už byl absolutní vrchol, v nemocnici odmítli zasahujícímu lékaři sdělit, jaký lék jí dali, s odůvodněním, že "to nevědí". Takže já osobně jsem došla k závěru, že kdybych náhodou někdy musela být hospitalizovaná na chíře, dojedu si radši těch sto kilometrů domů, než abych na sebe nechala sáhnout těmihle aspiranty na vrácení diplomu.

Umělecká MHD jízda :)

Tak konečně se můžu i já pochlubit, že se mi v MHD stala nečekaná a milá událost. A rozhodla jsem se o ní podělit, protože milých příběhů není nikdy dost.:)
Měly jsme včera s kamarádkou referát do školy, ze kterého jsme byly značně nervózní, pochopitelně, protože ani jedna nemluvíme rády před velkou skupinou lidí - ostatně, kdo by to taky měl rád...:D Jely jsme se před hodinou do města najíst, a v šalině si vedle nás sedla starší paní. Původně jsem v duchu trochu prskala, proč si sedá vedle nás, když je okolo nás tolik volných míst, ale rychle jsem to pustila z hlavy a začaly jsme si s kamarádkou povídat. Vyprávěla jsem jí o tom, jak jsem byla v úterý na výstavě Dalího a jak jsem se cítila pyšně, když jsem na jedné z grafik rozkódovala náměstí sv. Marka. Načež jsme se začaly bavit o tom, jak jsme byly v Benátkách a ona začala barvitě líčit svůj výlet... Asi po deseti minutách se na nás vedle sedící paní otočila se slovy: "Slečny, nezlobte se, že vás poslouchám, ale vy studujete kunsthistorii nebo architekturu?" :) Překvapeně jsme jí odkývaly, že první možnost je správně, a paní nadšeně dodala: "Vážně? Taky jsem jí dřív studovala, ale už se tomu nevěnuju. Ale je to krásné slyšet v hromadné dopravě někoho bavit se o tak hezkých věcech." Dozvěděly jsme se, že paní je 81 let (ale rozhodně tedy nevypadala!), proto jsme se jí rozhodly i říct o našem referátu, jelikož se týkal jednoho z našich profesorů, který minulý rok oslavil 90 let, tudíž jsme předpokládaly, že by ho paní mohla znát. A nepletly jsme se, paní byla dokonce velmi překvapená, že je děda ještě tolik aktivní.:D Taky jsme pak konstatovaly, že lidi spolu dnes neumí mluvit, respektive neumí spolu promluvit mile a normálně slušně se oslovit - na toto téma zase došlo skrze to, že paní byla stále trochu překvapená, že potkala mladé holky, které jsou milé a vzdělané a v MHD místo chlapů řeší benátskou architekturu...:D Když se s námi pak loučila, popřála nám, ať referát dobře zvládneme. Takže jsme si řekly, že to jistě bylo nějaké znamení, a hned nám bylo lépe.:))

Ženy nemají mastné vlasy?

V dnešním kosmetickém okénku se budu věnovat něčemu, co je záležitostí posledního zhruba měsíce (i když mamka mi tvrdí, že je to dlouhodobá záležitost). Začalo to naprosto triviálně - došel mi šampon. Rozhodla jsem se, že obejdu několik drogerek, a to by v tom byl čert, abych se domů nevracela s nějakým úlovkem. Ale chyba lávky. Domu jsem se vracela bez šamponu a s pocitem, že jsem asi muž.
Musím svoje vlasy teď pochválit, že se od puberty trošku uklidnily. Dřív u mě byly problémy s výběrem šamponu naprosto běžné, protože jsem měla mastné vlasy s lupy. V překladu to znamenalo, že když jsem si umyla vlasy šamponem proti lupům, měla jsem je do 24 hodin beznadějně slepené mastnotou, když jsem si umyla vlasy šamponem na mastné vlasy, měla jsem následující den ukázkově zasněžená ramena. Kombinovat nepomáhalo. Pak se naštěstí na trhu objevil Garnier proti lupům na mastné vlasy a já mohla jásat. A jásala jsem dvojnásob, když jsem zjistila, že lupy už mě netrápí.
Tak se dostáváme do dnešního stádia, kdy jsem vám už v jednom z předešlých článků představovala moje oblíbené kombo pánský Syoss + Reghaar. To je ale finančně trochu náročnější kombinace, takže na druhém bytě používám jenom Head & Shoulders, který ale na to, jak je malý, je pěkně drahý, takže jsem si říkala, že dám šanci nějakému jinému šamponu. Ale ouha. Věřte nebo ne, prolezla jsem tři drogerky od těch velkých obchoďákovýc až po malé lokální krámky a kromě Head & Shoulders ŽÁDNÝ jiný výrobce nenabízel dámský šampon na mastné vlasy. Nemluvím teď o těch "normální až mastné vlasy", ty jsem zkoušela a jsou mi na dvě věci. Bylo to samé na barvené vlasy, na unavené vlasy, na lámavé vlasy, pro vlasy bez lesku, pro vlasy bez objemu... Zkrátka všechno možné, ale mastné vlasy mají zkrátka asi jenom muži - také jsem nakonec skončila tak, že jsem očichala, který z pánských šamponů nejlépe voní, a koupila si ten.
Druhá možnost je ta, že v Brně mají prostě mizerné zásobování.

Ne, ještě není po mě :)

Ahoj všichni! Vím, poslední dobou to tu dost zelo prázdnotou, ani na komentáře jsem nereagovala a na další blogy nechodila... Měla jsem toho až nad hlavu, co vám budu povídat.:) Ve škole toho mám dost za sebou, ale snad ještě víc mě toho čeká, do toho jsem teď dva víkendy po sobě měla docela plné... Takže na nějaké blogování pak už skutečně nebyla nálada. Ale teď mám volnou chvilku a hlavně chuť, takže jsem se rozhodla dát o sobě aspoň takhle vědět.:)
V duchu "nejsme mrtví" se nesl i páteční večer, kdy jsem po dlouhé a dlouhé době zase spala u kamarádky, kterou znám už... No, deset let to bude určitě.:) Uspořádaly jsme dámskou jízdu za účelem zavzpomínání si na staré časy, pustily si stará CD a videa... A dopadlo to nad očekávání dobře. Každý by si měl takový večer jednou za čas udělat.:)

Tohle je takové symbolické foto - hrály jsme si na naše šestnáctiletá já, která šla společně hákovat.:) Což se sice nikdy ve skutečnosti nestalo, ale hodiny volna nám to vynahrazovaly.:D

Slavné ženy, které mě inspirují

Já bych ani neregistrovala, že je MDŽ, ale letos to moji známí a přátelé nějak prožívají, tak mě to inspirovalo a rozhodla jsem se napsat článek o ženách, které z různého důvodu obdivuju - ať už pro jejich nadání nebo jejich postoje.:)

Alissa White-Gluz
Alissa vám jistě, pokud čtete můj blog pravidelně, není neznámá - frontmanka kanadských The Agonist se tu už několikrát objevila. Kde v jejím případě začít? Když pominu její pěvecké kvality, je toho pořád tolik - velmi na mě třeba zapůsobila, když vyzvala své fanoušky, kteří zažívají šikanu, aby jí napsali, a s každým z těch, kteří se jí ozvali, si vyměnila několik mailů, ve kterých se jim snažila nejen dodat sílu a odvahu, ale i konstruktivně pomoci. Alissa je zároveň straight edge a velkou bojovnicí za práva zvířat - to je mezi umělci velmi rozšířená záležitost, ale ona je jedna z mála, které nejen že tu snahu věřím, ale je za ní i vidět, že opravdu dělá i něco jiného, než se Petě jednou za čas angažovaně usměje nebo zamračí do foťáku.

Ariel Bloomer
A máme tu další kanadskou zpěvačku, tentokrát z kapely Icon For Hire, kterou též z mého blogu dobře znáte. Ariel do tvorby své skupiny hodně promlouvá jak po hudební, tak textové stránce, a zejména texty jsou pak něco, co z její tvorby vážně obdivuju. Jsou v nich jednoduchá, ale zároveň úderná poselství, která jsou srozumitelná každému, kdo chce poslouchat. Mimo jiného pak také Ariel umí něco, co chce opravdu pořádné koule - dokáže přiznat vlastní slabost. Na jejím blogu tak můžete najít články, ve kterých se vypisuje ze svých mindráků a problémů, a lidem, kteří s něčím podobným třeba bojují, radí ze svých vlastních zkušeností, jak se posouvat v boji se sebou samým dále dopředu.

Amelia Arsenic
Té jsem tu dokonce věnovala vlastní článek, takže jenom velmi krátce - všestranně velmi nadaná umělkyně, která si momentálně dává dlouhou a pořádnou pauzu od všeho šrumce okolo, a já jí přeju, ať nové síly nabere co nejrychleji.:)

Katharine Isabelle
Po sérii zpěvaček tu máme herečku, ale shodou náhod opět z Kanady...:D Už osm let moje nejoblíbenější herečka, která nejvíce září zejména v rolích rozpolcených - ani dobré, ani zlé, zkrátka někde na půli cesty. Zatím poslední film, který jsem s ní viděla, byl American Mary, což byla v podstatě Plastická Chirurgie s.r.o. trochu jinak, a který ona sama v podstatě celý odtáhla, když všechno ostatní selhávalo. Nehledě na to, že vypadá stále sakra dobře.:)

Viktoria Belikova
Jednou jsem na tumblr našla příspěvek, který mě i mnohým mým kamarádkám mluvil z duše - "Nemůžu se rozhodnout, jestli chci být super přitažlivá ženská, před kterou chlapi budou padat na kolena a ženské jí budou závidět, nebo neohrožená bojovnice, která v gládách a vojenském ohozu hodí pušku přes rameno a půjde likvidovat zombies." Vika je zřejmě jediná, které se povedlo být obojím.:) Ve dne slušná holka z kanceláře, která se umí obléknout velmi žensky a přitažlivě, večer drsná metalová rebelka s dunivým chraplákem. Do toho ještě vášnivá sportovkyně (když jsem viděla její fotky z posilovny, jenom jsem zbledla závistí :D) a navíc ženská, která se nestydí za svojí sexualitu, aniž by u jejího demonstrování byla vulgární.

Comeback aneb byla to skutečně "konečně komedie" (?) :)

Dneska bych tu chtěla povykládat o seriálu, který, ač už se dávno nenatáčí a ke konci měl sestupnou tendenci, mám dodnes stejně ráda, jako když jsem ho začínala sledovat, což mě o to víc překvapuje vzhledem k tomu, že se jedná o českou produkci - co víc, produkci televize Nova.
Sledovali jste Comeback? Pamatujete si na něj?
Pro ty z vás, kteří neznají, krátký úvod, o co se jedná. Seriál se točí kolem rodiny Pacovských - bratrů Tomáše a Ozzáka a Tomášovy dcery Ivy. Tomáš Pacovský neboli Tomi Paci je vyhaslá popová hvězda, která je vlasně docela ráda, že už nikoho nezajímá. Je majitelem malého obchůdku s hudbou, ve kterém zaměstnává svého bratra Ozzáka. Ozzák je ale zarytý metalista a tak má nejen na svého bratra, ale i na jeho obchod svůj svérázný názor. Ústřední trojici doplňuje Iva, která se stará o domácnost a jako správná puberťačka považuje otce za nudného a trapného suchara. Rodinu Pacovských v ději doplňuje - taktéž nekompletní - rodina Bučkových, se kterou je pojí dlouholeté přátelství (a také fakt, že hlava rodiny Simona pracuje jako barmanka v hospodě, do které chodí Ozzák chlastat). A seriál by nebyl kompletní bez Marcelky, Tomášovy bývalé fanynky, která se svému někdejšímu idolu rozhodne pomoci rozjet skomírající byznys, a "chameleona" Jakuba Žáčka, který v druhé řadě seriálu dostane stálejší roli jako "strejda Horváth".
Nejdřív jsem na Comeback rozhodně neměla v plánu koukat, o české seriálové produkci si dlouhodobě (až na pár výjimek) myslím svoje, natož pak když se mělo jednat o sitcom... Pak jsem ale náhodou viděla asi deset posledních minut z jednoho dílu a byla příjemně překvapená - nejen, že jsem se skutečně zasmála, ale ještě se nejednalo o humor ve stylu 'někdo někam spadne', 'někdo má poznámky o sexu', zkrátka takové ty okamžiky, kdy se člověk zasměje tak nanejvýš proto, že je mu trapně. Řekla jsem si proto, že dám Comebacku šanci, už jenom proto, že v něm hrál Matouš Ruml, kterého jsem znala z jiného seriálu a který mi přišel jako velmi talentovaný herec. A jeho Lexa se také záhy stal mojí nejoblíbenější postavou.:)

TAG: Práskni na sebe nějakou tu špínu

Wow! Moje první nominace! Úplně se tu červenám.:) A ne proto, že bych na sebe plánovala prásknout nějaké prasečinky.:D Díky Janě.:)

Tákže, jdeme na to...

Umím skvěle lhát a ještě lépe se vymlouvat. Už několikrát se mi podařilo od sebe odvrátit průšvih tím, že jsem naprosto mistrně zamaskovala svojí vinu a jednou se mi nakonec ještě omlouvali, že ne já, ale oni to zvrzali. Nedělám to ráda, ale jsem od přírody trochu posera, a když jde už vážně do tuhého...

Vůbec, ale vůbec to neumím s dětmi. I když mi všichni tvrdili, jak se to s věkem změní, mateřský cit mi stále naprosto chybí. Z těch nálad "fůůůůj, děti!" jsem sice už opravdu vyrostla :), ale stále jsem v přítomnosti malých dětí silně nesvá. A děti to asi cítí, protože se na mě většinou moc přátelsky netváří.:D S několika čestnými výjimkami, jako byla třeba jedna holčička, která přišla i s rodinou k nám do muzea na výstavu, a která vypadala, že by tam se mnou nejradši zůstala.:))

Moje hudební guilty pleasures. Jak už jsem zmiňovala v jiném článku, moje hudební úlety jsou extra úlety. Zrovna nedávno jsem koukala na staré klipy US5 a nostalgicky vzpomínala na pubertu.:))

Jsem introvert, co se tváří jako extrovert. Dokonce mi to nedávno vyšlo i v jednom psychotestu. A pak se divím, proč se ke mě lidi chovají tak, jak se chovají, a proč mě vidí mnohem silnější a jistější, než ve skutečnosti jsem.