V mnoha věcech sice jsem spíše typický muž než typická žena, ale v jedné věci jsem naprosto stoprocentní ženská - nákupy. A úplně ze všeho nejvíc miluju nákupy oblečení, jídla a kosmetiky. Obojího jsem si v posledních dnech užila do sytosti díky o něco lepší finanční situaci. Poslední dva měsíce pro mě byly finančně dost napjaté, v současnosti se ale snad všechno začíná otáčet k lepšímu - hlavně to vypadá, že bych konečně mohla dostat stálou brigádu. Nechci nic zakřiknout, ale jestli tohle neklapne, tak nevím, co jiného by mělo klapnout. Navíc jsem měla narozeniny, takže jsem dostala něco málo na přilepšenou k nim - a moje první kroky vedly rovnou do mého oblíbeného sekáče.:)
Bohužel se vám zde se všemi svými úlovky z oblasti oblečení nemůžu pochlubit, protože nemám fotky, ale po dnešku mám na kontě flanelovou černo-fialovou košili, černou nabíranou sukni Dorothy Perkins, ze které sice beznadějně vypadávám, protože je mi nejméně o pět čísel větší, ale naštěstí půjde dobře založit, už si brousím jehlu, černé kraťasy Zara a tričko týmu Williams F1.Poslední dvě položky ze seznamu jsem si včera zkoušela ještě doma, protože v brněnském Charley, odkud je mám, mají tak hrozně nasvícené kabinky, že jsem vypadala jako vyžraná stokilová slonice s brutální celulitidou navrch, tak jsem se doma musela uklidnit, že to bylo jenom tím světlem.:D Díky tomu vám je ale teď můžu taky jako jediné ukázat na fotce.:)
V Charley měli navíc akci 50% slevy na vše, takže místo necelých čtyř stovek, které by mě to oblečení stálo normálně, jsem za něj dala jenom 150 korun. S tím, že to tričko je nenošené, dokonce na něm byla ještě původní cedulka.
...ach, škoda, že má člověk narozeniny jenom jednou v roce.:)
Dávám sem dnes tuhle písničku zcela záměrně. Ve 21:21 uplynulo 32 let od chvíle, kdy ve 32 letech zemřel Gilles Villeneuve, jeden z mých nejoblíbenějších závodníků. Tuhle písničku mám spojenou zrovna s ním proto, že byla jako hudební podklad k jednomu fanvideu. Ten konec, ta poslední slova "...is officially dead" v kombinaci se záběry z nehody, které k tomu byly, mi visí před očima dodnes (i když je ten text o něčem jiném). A mám jí spojenou i s jiným úmrtím - hráli jí ve Snídani s Novou jen chvilku před zprávami, v nichž informovali, že zemřel Heath Ledger. Nejen proto mi dneska tahle písnička přijde jako jedna z vůbec nejsmutnějších, co znám (na prvním místě je neochvějně Dry County od Bon Jovi, ale No Regrets jí hodně šlape na paty).
Vyprávěj mi příběh
V němž se všichni změníme
Budeme žít spolu
A ne odcizení
Neztratil jsem rozum
Vzdal jsem se ho
Nesnesla jsi vidět mě plakat
Neměla jsi čas
A tak jsem pomalu zmizel...
Žádné lítosti, stejně nezabírají
Žádné lítosti, umí jenom bolet
Zazpívej mi lovesong
Napiš mi řádku
Asi je to jenom o úhlu pohledu
Ale říkají mi, že si vedu dobře
Vím, že zvenčí
Jsme se zdáli být pro sebe vhodní
Cítil jsem, že něco je špatně
Když jsi se nesnesla s mou matkou
Nechci cítit nenávist
Ale to je vše, co jsi mi zanechala
Hořká pachuť a fantazie o tom
Jak jsme si mohli žít
Žádné lítosti, stejně nezabírají
Žádné lítosti, umí jenom bolet
(Prý zůstáváš dlouho vzhůru)
Vím, že pořád mluví
(Tohle je na tebe příliš velké sousto)
Démoni v tvé hlavě
(Vrať videa, zpožďují se)
Kéž bych tě mohl přestat nenávidět
(Sbohem)
A radši nás litovat
Vzpomeň si na fotografie - šílenost
Na ty, na nichž se všichni smějeme - ubohost
Byly to nejlepší okamžiky našich životů
Takže díky ti, byla to bomba
Žádné lítosti, stejně nezabírají
Žádné lítosti, umí jenom bolet
Zazpívej mi lovesong
Napiš mi řádku
Asi je to jenom o úhlu pohledu
Ale říkají mi, že si vedu dobře
Všechno, čím jsem chtěl být
Pokaždé, když jsem odešel
Vždy, když jsi mě posílala pryč
Chtěl jsem zůstat
Vždy, když ses na mě podívala
A vždy, když ses usmála
Cítil jsem se tak prázdný
Jednala jsi se mnou jako s dítětem
Miloval jsem, jak jsme se smáli
Miloval jsem, jak jsme se usmívali
Často si jen tak sednu
A chvíli o tobě přemýšlím
Pak mě to přejde
A přemýšlím o někom jiném
Myslím, že láska, která mezi námi byla
Je oficiálně mrtvá
Probírala jsem se starými fotkami (které mám ještě vypálené na CD, protože nějaké flashe tehdy nikdo nevedl, a pokud jo, to CD mělo stejně asi tak šestkrát větší paměť), a našla jsem i fotky z největšího divadelního úspěchu, který jsem v našem mini souboru zažila.:)) A to byl postup na náchodskou Prima Sezónu. Jenom ten postup, v samotném Náchodě jsme pak dostali nářez za to, že to, co jsme předvedli, bylo prvoplánové, ploché a trapné... Ale tak člověk si tohle přeci jen radši poslechne na celorepublikovém kole, než někde na okrese, co si budeme povídat.:D A proč jsem se rozhodla o tenhle zážitek a střípky z něj podělit zrovna teď? No protože se to odehrálo přesně před 6 lety.:)
Tehdy jsem měla za dveřmi osmnáctiny, byla beznadějně zamilovaná do jednoho kolegy (dnes nechápu, kam jsem dala oči a rozum, ale to už tak bývá :D), a když se na sebe tak dívám, tak se celkově nějak nepoznávám... Teda, až na tu první fotku, kde stojím u obrovského plakátu Petra Bendeho a v ruce držím F1Racing, který jsem tehdy pravidelně odebírala. Některé věci se prostě nemění.:D
Tu terasu, co je na následující fotce, si pamatuju hned po kempu, kde jsme byli ubytovaní, asi nejlíp ze všeho. To proto, že jsme na ní zkejsli skutečně hodně dlouho.:D Na procházku po městě jsem se připojila ke dvěma kámošům, a i když tu někde pár fotek mám, nijak extra dlouhá ani záživná procházka to nebyla... Možná bychom toho stihli víc, kdyby obsluha v téhle restauraci trochu za něco stála a my nemuseli na jídlo čekat víc jak hodinu.:)
Jak jsem už naznačila, přespávali jsme v Náchodě do rána v jednom kempu. Podotýkám, že byl začátek května, a i když byla přes den hezky, v noci byla kurevská zima... Ostatní se nevyspali z nejrozličnějších důvodů (takových, které byste u bandy čerstvě dospělých lidí čekali), já se nevyspala kvůli příšerné zimě. Naštěstí můj spolubydlící na chatce byl gentleman a půjčil mi svojí deku navíc, nenechal mě zmrznou.:)
Další fotky už jsou přímo z vystoupení a příprav na něj. Byla to hra, kterou jsme hráli asi nejčastěji, a myslím, že při troše snahy bych její scénář dala dohromady ještě teď (a pokud mě pamět neklame, mám ho dodnes dokonce někde uložený). Jmenovalo se to Sněhurka nové generace a hrála jsem Šmudlu. "Skautka nejsem, vařit už vůbec neumím, ale bordel udržuju zodpovědně."
Už dlouho tu nebyl žádný čistě písničkový článek, a jelikož na mém starém blogu, na který se tady snažím navazovat, byly písničkové články velmi časté, nerada bych tuhle tradici porušila.:) Tentokrát jsem si připravila žebříček mých nejoblíbenějších písní od Thousand Foot Krutch - i s překladama, protože jejich texty jsou půlka, často i většina síly těch písniček, a je jedno, jestli jste nebo nejste věřící. Prostě si pod tím přestavte to, co je milé vám.:) Zvýraznila jsem části textů, které mám já osobně nejradši a které ke mě nějakým způsobem promlouvají.
Snažila jsem se ten žebříček zbytečně nepřecpat, abych vás moc neodradila, ale byla to tedy fuška, to vám řeknu...:D
Můj první příspěvek do položky recepty.:) Dostala jsem se k němu přes kamarádku, respektive přes její účast v Prostřenu (jen tak mimochodem, od téhle zkušenosti jsem se zařekla, že už nebudu nikdy lidi posuzovat podle toho, jak se jeví v televizi, protože moje kamarádka se, pokud si správně pamatuji, v anketách stala nejnenáviděnějším soutěžícím daného týdne :D). Miluju jablka, miluju puding a nejvíc ze všeho miluju zakysanou smetanu, takže jsem při pohledu na tohohle fešáka jenom polkla slinu a řekla si, že to prostě musím zkusit. Zvlášť, když ten recept je opravdu jednoduchoučký a zvládne ho i úplný začátečník.:) Jediné, co se na něm dá zkazit, je snad jenom to, že koláč připálíte... (Ano, přiznávám se, už se mi to povedlo.:)) Zkontrolovala jsem koláč, zjistila, že ještě není hotový, na dvě minuty jsem si odskočila, a když jsem se vrátila, byl na uhel.)
No, dost bylo řečí, jdeme péct.:)
Ingredience na těsto:
200 g hladké mouky
100 g cukru
80 g másla
1 vejce
1 kypřící prášek
Ingredience na náplň:
2 jablka
100 g cukru
1 zakysaná smetana
1 vanilkový puding
1 vejce
Postup:
Jednoduchý jako facka - všechny ingredience na těsto splácáme dohromady a vypracované těsto pak natlačíme do klasické dortové formy (kterou samozřejmě vymažeme!). Navrch nakrájíme jablka (není to nutné, ale já je kromě vyndání jádřinců i loupu, nenávidím šlupky od jablek v jakémkoliv jídle), smícháme zbylé suroviny a vzniklou směsí koláč přelijeme. Pečeme zhruba půl hodiny na 180 stupňů. Že je koláč hotový poznáme podle toho, že okraje koláče vyběhnou nahoru a jsou do zlatova.
Na to, jak byl tento týden krátký (poctivě dodržuji prodloužený víkend :)), se toho odehrálo docela dost, jak ve škole, tak mimo ni. V pondělí jsem se byla s kamarádkou podívat na jednom tematickém večeru, který se měl odehrávat na zahradě pivovaru Starobrno, ale nakonec se z toho vyklubala víceméně soukromá akce několika známých, kterou někdo asi omylem na FB označil za veřejnou... Takže jsme se zvedly a přesunuly se na pivní slámu do Pivní Stáje (až teď jsem si uvědomila, jak to k sobě krásně pasuje :D) a odtud do Paterlordu, putiky mých prvních brněnských let, jejíž brněnská historie se už brzy uzavře, což mě upřímně mrzí, protože v tomhle lokále jsem vždycky zažila jenom ty nejlepší večery. Jelikož jsem s touto zastávkou trochu počítala, rozhodla jsem se pro tuhle příležitost trochu "vyšvihnout".:)) Bohužel se mi, jako tradičně, nepodařilo pořádně vyfotit nalíčení, tak se aspoň takhle pochválím, že modro-růžová kombinace bude asi moje nová oblíbená - a vy to nemůžete posoudit, protože nic nevidíte, a musíte mi tak věřit...:D
To jsem si takhle pozvala na návštěvu kamarádky - jednu kvůli referátu, který jsme společně dělaly do školy, druhou kvůli tomu, že jsem měla doma nadbytek halušek a už byla fakt zoufalá, komu je nacpat...:D Jelikož to bylo ještě na starém bytě, kde jsem měla hodně velký pokoj, ve kterém se dalo blbnout, došlo na kramaření mých věcí - začalo to tak, že kamarádky chtěly vidět moje stará pseuda... První si je začala zkoušet, aby si zavzpomínala na svojí pubertu, druhá se prostě jen tak ze srandy přidala. Načež postupně z mého tajuplného černého kufříku vylovily snad všechny příčesky, čelenky, řetízky, náhrdelníky a další havět, kterou jsem nastřádala, ani nevím jak. Během chvíle se můj pokoj změnil ve zkušebnu těsně před zahájením módní přehlídky - i s tou hromadou make-upu.:D
Co vy a příčesky? Nosíte/nenosíte, chtěli byste, nesnášíte...? :D Já jich vlastně až tolik nemám, ale myslím, že to je jenom dočasný stav - jakmile zkrátka někde vidím něco, co je křiklavě barevné a je to do vlasů, nedokážu odolat. Nemám totiž to srdce zničit si vlastní vlasy poté, co se konečně probraly ze spálení červenou a začaly růst a sílit. Takže si svoje "choutky" kompenzuju tímhle.:) A jak je vidět i z reakcí mých kamarádek, každá ženská je, jakmile dojde na barvičky a převlékání se, zase ta malá princezna, co kramaří šatník mámě...:D
