A la Mode, a la Mort

Vždycky, když čtu různé články dne na úvodní stránce blog.cz (jelikož na této doméně udržuju při životě poslední blog, zavítám tam prakticky denně), říkám si skoro pokaždé "ano, takový článek bych mohla napsat taky!". Ale jak sami vidíte, vždycky zůstane jenom u toho říkání...:D
Je to především proto, že psaní mám plné zuby s diplomkou, kterou bych chtěla mít do konce tohoto týdne už konečně hotovou v první verzi, abych jí mohla poslat vedoucí, upravit podle požadavků, a snad odevzdat - protože ještě na konci února mi vedoucí tvrdila, že mě tu práci odevzdat nenechá, protože si nemyslí, že bych jí byla schopná stihnout napsat v nějaké slušné formě. Možná si říkáte, co s tím tak stresuju, že si spousta lidí prodlužuje o půl roku školu, aby měla čas práci napsat... Věřte, že bych to momentálně udělala s největší chutí, protože by mi to dalo i víc času ke šprtání na státnice. Ale to bych si musela bezpodmínečně sehnat práci, protože už mám rok studia pryč z jiné školy, a každý další semestr navíc už musím platit (ano, na většině škol jsou to dva roky, bohužel MU patří k té trošce, kde máte pro bakalářské i magisterské studium dohromady navíc jenom jeden rok). Takže buď bych musela platit dva a půl tácu za měsíc (dejte to krát šest a vyjde vám, jaká pálka by to byla do státnic), nebo přerušit studium a vzdát se studentských výhod. V obou případech by to nebyla levná sranda, protože rodiče nemají peníze na to, abych mohla prodlužovat. Respektive bylo by přesnější říct, že mamka nemá peníze, protože od táty jsem už šest let neviděla ani korunu, naopak ještě on tahá peníze ze mě. Nicméně pokud mi v současné situaci někdo nadává do vyžírků, je to paradoxně právě on. Ale o tom mluvit nechci, protože si pokaždé akorát hnu žlučí... Jen se bavím tou paradoxní situací, že kdyby naši byli rozvedení, tak bychom z něj nějakým způsobem alimenty snad vymlátili. Ale protože rozvedení nejsou, tak si s klidem může dovolit mě absolutně nepodporovat. Ani finančně, ani nijak jinak.
Momentálně mám sice brigádu, ale ta na konci dubna skončí. Vlastně už se na to i docela těším. Tenhle rok jsem totiž zjistila, že sice ano, práce s lidmi a mezi lidmi je přesně to, co chci dělat, protože nic mě neděsí víc než představa, jak jsem celý den zalezlá sama někde v kanclu, ale manuální práce "to je můj hrob". Ne že by se mi pracovat nechtělo nebo jsem byla úplně levá - jen jsem prostě pomalejší. Ráda dělám věci důkladně, a pokud je mám udělat opravdu pořádně, bohužel je nezvládám dělat zároveň rychle. Proto jsem v létě nedostala místo servírky v kavárně - ano, opravdu na světě existuje někdo, kdo není schopný udělat ani blbý kafe. Ale vzhledem k brutálnímu tempu, které po nás šéfová už od začátku vyžadovala, jsem to prostě vzdala. Udělám vám klidně perfektní kafe, ale musíte mi dát prostor se to naučit. Rychle se ani pes nevysere, jak říká moje mamka. Takže jsem nakonec skončila uklízet a obsluhovat v jedné sauně. "Moje" skupiny mám z většiny fakt ráda, a peníze taky nejsou vůbec špatné (reálně si vydělám něco přes 60 na hodinu, záleží jak kdy), ale to je asi tak jediná útěcha. No, teď přijde ten vtip - na léto jsem se upsala na brigádu, ze které je mi jasné, že se asi po...:D Určitě vám o tom dám časem nějaké echo, ať se můžete zasmát, protože škodolibost nejčistší radost.:) Ale za 90 korun na hodinu, no neberte to... Snad to přežiju ve zdraví.:D
Za měsíc budu mít narozeniny. I v kontextu toho všeho jsem se rozhodla, že na mém narozeninovém dortu prostě musí být tohle:

Omlouvám se všem, kterým jsem právě způsobila infarkt.:D Ale jak jsem včera řekla kamarádce, Bucky v narozeninovém kloboučku s ruským nápisem, to je, jako kdyby to někdo dělal pro mě na zakázku. A protože se kamarádka tvářila hrozně tajemně a ptala se, který den přesně ty narozeniny mám, tak čuju, že pokud tahle fotka opravdu neskončí na dortu, tak na nějaké klíčence nebo hrnečku určitě.:D

Děcko z vesnice

Jelikož musíme mít v práci povinně puštěnou televizi, váhala jsem, co minulý pátek nechat běžet. Původně to měl být film Sněženky a machři, ale jelikož pubertální hlody na mou osobu mi nejsou úplně příjemné a slýchám je v práci občas i bez podobného podkladu, rozhodla jsem se nakonec pro Slunce seno a pár facek. Překvapilo mě, že na to, jak každý oficiálně Troškovy filmy nenávidí a nejradši by všechny jejich kopie i originály nechal pro výstrahu veřejně spálit, se mi během chvilky sešla půlka zákazníků jak v kině a koukali a smáli se, jako kdyby ten film viděli poprvé.:)
Mě osobně ty filmy baví zejména proto, že jsem většinu života strávila na vesnici, a značnou spoustu scén poznávám. Jižní Čechy, Vysočina nebo Ostravsko, ono to asi nikde nebude o moc jiné.:) Jaké to ale bylo v našem prdelákově uprostřed nehostinné Vysočiny, kde lišky dávají dobrou noc?
No... Pro mě osobně vošklivé, protože prostě na vesnici doma nejsem. Uznávám, že je tam život tak nějak levnější, jednodušší a míň stresující, než ve městě, ale nemyslím si, že bych byla na vesnici doma. Stěhovali jsme se, když mi bylo 7 let, do té doby jsme bydleli v okresním městě, které ale paradoxně je bezkonkurenčně největší díra široko daleko. Pardon, rodný Pelhřimove, ale je to tak, starat se v takovém městě o něco jako je kultura a volný čas, to by člověk nejradši mlátil hlavou do zdi... Na druhou stranu jsem pak aspoň v novém bydlišti neměla co postrádat.:D Co mě teda ale vadilo vždycky a vadí mi to dodnes, i když už mám řidičák, je autobusové spojení třikrát denně a konec. Sice k nám jezdí ještě vlak, a dokonce častěji než ten autobus, ale dva kilometry pěšky, ještě když navíc zrovna prší, fouká silný vítr, padají hovna s háčkama atd. (čili takové to typické celoroční počasí v našem koutu Vysočiny), nejsou úplně to pravé ořechové, co by musel člověk absolvovat pravidelně. Zase na druhou stranu, kde jinde máte kadiboudy natřené zevnitř na černo, a k utření pornočasopisy! (Škoda, že už jsou dlouhou dobu zavřené, a tak tato místní rarita zůstává skryta...)
Jelikož je naše vesnice jedna z mála vesnic, kde ještě přežívá základní škola (a tuším, že i školka), nechali mě naši v půlce druhé třídy přestoupit. O rok a půl později mě hodně rychle přihlašovali zpátky do Pejru, protože ve třetí třídě jsem byla jedna ze dvou (z celkem cca 15) dětí, které uměly plynule číst, nepletly si předpony se slabikama ("Jasně, ve slově Výtoň se píše tvrdé, páč si můžeš říct výtoň, nátoň, přetoň...") a další podobné výživnosti. Do páté třídy tam tehdy například chodil kluk, který nechápal a nebyl schopný pochopit rozdíl mezi psaným "a" a psaným "u". I kdyby to byl nakrásně dislektik, jako že, pokud mě paměť neklame, nebyl, tak to proboha není důvod, aby v páté třídě měl s tímhle problémy... Do naší třídy jsme také onen druhý rok dostali takový školní dáreček - spolužáka, který byl o nějaké čtyři roky starší než my, protože třikrát opakoval druhou třídu a o ročník výš ho ředitel pustil víceméně jenom proto, že už to začínalo být na pováženou. Naši proto po roce, zvlášť když jsem se z nudy naučila s více než ročním předstihem počítat čísla s desetinou čárkou, dostali strach, že v tak nenáročné škole, kde pro mě prakticky nebyla žádná konkurence ani motivace (já, ve staré škole naprosto průměrný žák, jsem najednou byla nejlepší nejen ve většině předmětů, ale i v tělocviku, ve kterém jsem na staré škole už tuplem neměla šanci), "zakrním", a poslali mě zpátky do staré školy. Pár měsíců uplynulo a jednoho dne přišla mamka z nákupu červená vzteky. Nějaká mladá maminka se jí totiž zeptala, jaká je ta speciální třída pro dislektiky a disgrafiky, co jí otevřeli v Pelhřimově, jestli je dobrá, že by tam chtěla nechat zapsat svého syna. Mamka na ní sice koukala, proč se jí na to ptá, když to nemůže vědět, nicméně snažila se jí nějak poradit... Načež vyšlo najevo, že mladá paní byla celou dobu přesvědčená, že do té třídy chodím - podle vesnických drbů jsem totiž zpátky do Pejru šla proto, že jsem byla zabržděná a nestíhala jsem výuku...:)
Naše rodina byla zjevení také v tom, že jsem neměla žádné sourozence. U nás v třídě jsem byla jediná, a

kdo ví, jestli jsem nebyla jediná na celé škole. Dodnes si pamatuju scénu, kdy spolužák, který měl dvě mladší sestry, vyprávěl, jak ta nejmladší je hrozně vytáčí, protože jim pořád dělá naschvály, a jak se s ní pak pošťuchují a perou, a já na něj zděšeně koukala a říkala si, jaké mám štěstí, že takovou sestru doma nemám, protože bych jí asi na místě něčím zabila, a naše třídní učitelka tak lítostivě prohlásila: "No a vidím, že Anička kouká, že by tohle brala hned a všema deseti, co?" Byla jsem z toho tak konsternovaná, že jsem jí to nakonec ještě odkývala.:D
A puberta? To bylo teprve období. Nejdřív jsem byla ze všeho nejradši sama zalezlá doma v koutě, poslouchala hudbu nebo si četla (nebo psala, už tehdy to začalo), ale ven by mě nikdo nedostal ani heverem - toliko k tomu, jak mají děcka z vesnice vztah k přírodě, a to ani tehdy ještě nebyly počítače.:) Pak jsem nastoupila na střední, konečně jsem si našla nějaké kamarády, a jak hrozně ráda bych s nimi bývala chodila ven... Jenže jak jsem s nimi asi měla nějak kloudně chodit ven, když poslední autobus domů mi jel v půl šesté a škola končila v půl čtvrté? O víkendech pro jistotu autobusy nejezdí žádné, takže jsem vždycky jen v pondělí závistivě poslouchala, co všichni společně o víkendu podnikali. Na vesnici jsem žádné kamarády neměla, ze základky mi zůstala akorát jedna dobrá známá, a ta se za střední školou odstěhovala do města úplně. A i kdyby, bohatě mi stačilo párkrát strčit sosák do jedné z těch dvou hospod, co tu máme - místní omladina beztak chodila pít někam na hřiště nebo bůhvíkam, když bylo hezky, nebo k někomu domů nebo do stodoly, když bylo hnusně. Takže v hospodě jste narazili akorát na místní štamgasty, kteří udělali svých sedm kousků a začali být tak dotěrní, že každá příčetná holka koukala hledat, kde nechal tesař díru.
Ještě jsem taky nezmínila naše bydlení. I když máme vlastní barák s poměrně velkým pozemkem, paradoxně jsem vždycky patřila do kategorie "socek". On to vlastně takový paradox není, protože pokud není vaše rodina součástí místní šlechty, rozumějte vaši rodiče nejsou právníci, doktoři nebo úspěšní podnikatelé, tak vysolit jeden půl milion za pozemek a rozpadlý dům a další dva miliony vrazit do jeho renovace, je pro rodinný rozpočet slušná zátěž - zvlášť pokud vezmeme v potaz, že 11 000 je u nás normální plat, 14 000 plat slušný a 20 000 (což má moje mamka jako státní zaměstnanec) už je sakra něco. Proto i dnes, po více než 15 letech, kdybyste přišli k nám domů, najdete část domu krásně upravenou, a větší část ve stádiu jako vidíte na druhé fotce - prostě prioritní bylo opravit střechu, udělat základ pro druhé patro, udělat komplet novou izolaci a podlahy, a postavit můj pokoj, na to další už nebyly a stále ani nejsou peníze. Ale hlavně že náš pes, našich třicet slepic a našich padesát králíků se mají jako prasata v žitě.:)

Další z exkurzí do dětství

Už asi čtyři dny marně lovím nápad na článek, a dnes jsem konečně ulovila.:)
Je to téma, které jsem tu už párkrát naťukávala, a o kterém mluvíme možná častěji, než si uvědomujeme. Dalo by se shrnout pod titulek "...to za našich mladých let...". Už jsem tu zmiňovala moudro mojí babičky, které by se mělo podle mě tesat do kamene, o tom, že každý je přesvědčený, že měl to nejkrásnější a nejlepší dětství - včetně lidí, kteří vyrůstali za války. Chtěla bych být ale trochu konkrétnější, a mluvit zvláště o pohybu.
O tom, že se děcka nehýbou, nemají zájem o sporty atd. se dá na internetu najít spousta pěkných videí a článků. Je to fakt, který nemá smysl popírat, ale zároveň z něj přehnaně nevyvádět a nedělat z něj mor. Ruku na srdce, kdyby vy jako děti jste měli ty technické možnosti, jaké mají dnešní děcka, vážně byste i tak lítali po venku a neseděli u počítačů? Ale no tak. Když jsem byla malá já, měl počítač jenom někdo, a internet přišel až s mojí pubertou, ale i když jsem bydlela na vesnici, tak jsme se s železnou pravidelností scházeli celá parta u sousedů, abychom se dívali, jak jejich starší syn paří na počítači nejrůznější hry, a když jsme měli kliku, dokonce nám občas dovolil zahrát si taky. Já osobně jsem taky každý den letěla ze školy domů rychlostí světla, abych v televizi stihla své oblíbené seriály - a že jich rozhodně nebylo málo.
No a i když jsem měla kamarády (tehdy v raném dětství ještě ano), a i když jsme se spolu něco nalítali po venku, nejšťastnější jsem byla doma. Buď jsem si četla, nebo kreslila, nebo poslouchala hudbu... S přibývajícím věkem jsem chodila ven zkrátka čím dál míň. A měli jste slyšet to tóčo, co kvůli tomu doma bylo. Táta mi v jednom kuse nadával, co se pořád jenom válím doma, a vyhazoval mě ven, mamka, stejně jako já zapálený knihomol, mě naopak bránila, že ona v mém věku nebyla jiná. Já z toho měla akorát stresy, ale určitě mě to nedonutilo chodit ven.
Osobně si myslím, že do značné míry je otázka aktivity dětí dána výchovou. Samozřejmě, i sebesnaživější maminka nebo tatínek neovlivní to, že stejně jako je fakt to s tím nedostatkem pohybu, dělá lidem také čím dál větší problém komunikovat z očí do očí, protože na to nejsou zvyklí. Ale jsou to zkrátka podmínky, které tu jsou a nikam neodejdou jenom proto, že se nám to nelíbí. Můžeme se jim jenom přizpůsobit. Když budu citovat Remarqua, mládež nechce být chápána, mládež chce zůstat taková, jaká je.
Když se vrátím ke svému vlastnímu příkladu, tak můžu říct, že jsem byla naprosto typická brambora, co slovo sport považovala za sprosté slovo a tělocvik z duše nenáviděla. A to jsem přitom na prvním stupni pravidelně reprezentovala na školních olympiádách v krátkém běhu a skoku do dálky. Pořádně se hýbat jsem vlastně začala až na vysoké škole - nepočítám ty občasné záchvaty na střední škole, kde jsem se jednu chvíli snažila hrát florbal, ale trénink v sedm ráno, to byl vážně super nápad... Došla jsem k tomu jenom proto, že jsem chtěla zhubnout. Sice teď paradoxně vážím ještě víc, než když jsem začínala...:D Ale už to taky dávno nedělám jenom kvůli figuře. A co můžu tak zkonstatovat ze svého okolí, znám spoustu lidí, kteří jsou buď bývalí sportovci, nebo se taky sportu začali věnovat, stejně jako já, až ve vyšším věku.
Dětství, a puberta obzvlášť, jsou zkrátka věky jalové, a pokud k tomu dotyčné "smrádě" nemá extra vlohy (nebo extra otravné rodiče), je to jako s jídlem - jsou zkrátka jídla, která vám dítě jíst nebude, i když je může v dospělosti milovat (já vs. lečo), a stejně tak se nebude hýbat, pokud prostě nechce. Kdybychom měli křídla, stejně bychom nelítali, protože bychom to považovali za cvičení - chápete, jak to myslím?
Nemůžeme po nové generaci chtít, aby byla jako ta naše, protože to prostě nejde a není to možné. Tak se zkusme odpoutat od toho našeho ideálního (nebo zidealizovaného?) modelu dětství a nějak se našim dětem přizpůsobme. Jak? Na to až přijdu, tak budu strašně bohatá...:) Ale co vím ze své praxe s dětmi, tak bohatě stačí, když se jim aspoň občas člověk kreativně věnuje. Posadit dítě před monitor nebo obrazovku je totiž strašně jednoduché...

Rob Thomas - Little Wonders

Heuréka, tak máme tu hroznou 2014 za sebou. Já jen doufám, že 2015 nebude horší, protože to už by na mě skutečně bylo trochu moc. Ale začal pozitivní zprávou, že mám na léto práci, tak snad bude v podobném duchu i pokračovat.:) A dobrou zprávou už je vlastně i samotný fakt, že to pořád ještě může být horší.
Tak hlavně vykročme správnou nohou, ne jako například autor dnešní písničky dne, který si předevčírem při přípravě snídaně ukrojil kus prstu. Na twitteru pak povídal, že se "cítí jako debil".:D

Nech to být
Setřes to ze svých ramen
Copak nevíš
Že to nejhorší už je za tebou
Přijmi to
Nech tvou vnitřní čistotu, aby tě definovala
Nakonec
Si budeme pamatovat hlavně ten pocit

Naše životy jsou tvořené
V těhle časně ranních hodinách
V těhle malých zázracích
Ve zvratech a zlomech osudu
Čas mizí
Ale tyhle časné ranní hodiny
Tyhle časné ranní hodiny tu zůstanou

Nestarej se
Hoď trable za záda
Nech světlo svítit
Dokud cítíš, jak tě obklopuje
A nezáleží mi na tom
Jestli se potřebuješ obrátit zrovna na mě
Zvládneme to
Nakonec doopravdy záleží hlavně na srdci

Všechna moje lítost
Ze mě jednou nějak opadne
Ale nikdy nezapomenu na to
Jak se teď cítím

Výlet do Kamenice nad Lipou

O prodlouženém víkendu se u mě stavila kamarádka, a protože jsem jí už při její poslední návštěvě slibovala výlet do Kamenice, rozhodly jsme se vyrazit. Co na tom, že byla neděle a nebylo zrovna hezky.:D Na internetu slibovali, že zámek má aspoň na pár hodin v neděli otevřeno... No, měli by si aktualizovat informace.

Prošly jsme se ale alespoň po okolí.:) Kousek od zámku je mapa turisticky zajímavých míst, takže jsme si naplánovaly trasu a vyrazily jsme.

Měly jsme v plánu dojít nejdřív na židovský hřbitov, pak se kolem zámku vrátit zpátky do města, podívat na kostel, a pak na druhou stranu města na úzkokolejku a křížovou cestu s lesním hřbitovem. Bohužel už první položka na seznamu nám nevyšla, protože se nám nechtělo jít podél silnice (jezdilo docela dost aut na to, že byl víkend...), ale při cestě lesem jsme se jaksi ztratily...:D

Do lesa jsme vlastně, když si to teď tak uvědomuju, také původně zalízat nechtěly...:D Ale zamčená byla i zámecká zahrada, a kámoška byla zklamaná, že chtěla vidět aspoň lípu. Tak jsme zámek obcházely, málem se rozmázly na stráni, přelezly přes plot, a lípu jsme nakonec našly.:) I když pouze z dálky, blíž se k ní dostat nešlo.

Jak (ne)zabít rande

Nedělejte si iluze, že jsem se rozhodla poodkrýt vám až takhle soukromý koutek svého života, spíš si jdu jen trochu uplivnout, opět.:P Už jsem několikrát psala, že nechápu, proč mě má moje okolí zafixované jako metalistku. Jedna známá před chvílí sdílela na FB "10 otázek, kterými spolehlivě zabijete rande s metalistkou", samozřejmě s náležitě nadšeným komentářem, a já se opět přesvědčila, že jsem všechno možné, jenom ne metalistka. Tak proč mě sakra z ní všichni považují?!? :D Nečekám, že bych se odpověď na tuhle otázku někdy dozvěděla.

1. A to vážně posloucháš jenom metal?
NE! Vlastně všechny moje nejoblíbenější kapely jsou všechno možné, jenom ne metal.

2. Nevadí ti, že je na koncertech všechno tak strašně nahlas?
Vadí! Ano, cítím se jako šílená stařena a suchar, ale vadí. Stejně jako mi vadí davy, kdy na jeden metr čtvereční vychází 20 a více na sebe nažehlených osob. Výjimkou jsou koncerty interpretů, které mám fakt ráda, ale ti u nás bohužel nekoncertují (a když už, je na nich pět a půl člověka, jako na Angelspit :D).

3. Jak víš, o čem zpívají, když jim není nic rozumět?
Ok, uznávám, tohle trochu blbá otázka je - když můžu rozumět i Vice nebo Alisse, tak ty bys taky rozuměl, kdyby ses trochu snažil.

4. (redakčně kráceno :D)

5. To, co děláte s hlavou, a jak do sebe na koncertech vrážíte, je podle tebe jako v pořádku?
No, viz bod 2.:) Podle mě není, proto na takové koncerty nechodím.:D

6. Vy metalisti se někdy i usmíváte, nebo ten zamračený výraz musíte mít stále?
Já se vždycky snažím na lidi usmívat! Někdy dokonce i nevhod a nechtíc, to když na něco vtipného myslím a nevnímám okolí...

7. (redakčně kráceno :P)

8. Nosíš i nějakou jinou barvu než černou?
Mě se kámoši spíš ptají na to samé ve verzi s fialovou barvou...:D

9. (opět redakčně kráceno)

10. Ty se mnou nechceš jet do Chorvatska, protože je tehdy nějaký Brutal Assault?
Neúčast na BA by mi žíly opravdu netrhala. Ale zkus si, ty hajzle, naplánovat dovolenou na závod v Kanadě nebo v Belgii...

Toť vše. Moje otázka zůstává nejen stejná, ale je ještě hlasitější, než byla na začátku! :D

Jedna aktuální fotka děsivé metly - nenalíčené (když už jsme u toho, nesnáším na sobě černé oční linky), v bílém tílku, a s plakátem Offspring na dveřích...:D

Kšá!

Je to poslední dobou všechno nějak na levačku.
Chtěla jsem se ozvat už dřív, protože jsem se nutně potřebovala vykecat, ale já mám stejně asi nejradši, když se vyvztekám sama pro sebe. Tentokrát mi s tím vyvztekáním hodně pomohli noví Slipknot. Jak tuhle kapelu zase až tak nemusím, tak na takové ty extra vražedné nálady je to hudba jako dělaná. Dlouhá léta jsem za tímhle účelem poslouchala Psychosocial, po letošku přidám ještě Custer.

Co se vlastně dělo? Spousta věcí. Nervy v práci (zjevně jsem si moc nesedla s šéfovou) a nervy v osobním životě. Nebo spíš nervy z toho, že osobní život poslední dobou moc nemám. Trochu si začínám uvědomovat, jak jsem v Brně najednou sama. Loni to na mě ještě tak nepůsobilo, protože ty kamarády, kteří po státnicích odešli jinam, jsem vynahradila novými kamarády a známými z nového oboru, ale letos mi v Brně chybí hned tři hodně dobré kamarádky, a to už je sakra poznat. Dost lidí by v tomhle bodě mohlo namítnout, že mi hlavně chybí chlap... No asi taky.:) Ale narozdíl od těch kamarádek mi nechybí žádný konkrétní člověk, takže mi to žíly zas až tak nerve. Jsem zvyklá být v tomhle ohledu sama. A i když vím, že hromada holek těmahle řečma jenom maskuje to, že je jejich samota ve skutečnosti mrzí, tak mě samotnou občas až děsí, jak upřímně to myslím. Samo, někdy to na mě padne, že už bych se ráda konečně začala pomalu usazovat... Ale jak jsem tenhle víkend říkala mojí nejlepší kamarádce - já už jsem jednou lásku poznala. A od té doby prostě nejsem schopná to "zkoušet". Buď to tam je, nebo to tam není. Neumím si "časem zvyknout".
Další věc se má tak, že tenhle podzim je nějaký extra agresivní, co se týče zdravotních problémů. Sama jsem měla hned několik zdravotních problémů najednou, z toho dva řeším ještě doteď, no ale pořád jsem ve srovnání se svým okolím žabař. A nejhorší je, že jedné mojí dobré známé diagnostikovali nemoc, na kterou už jeden můj kamarád umřel. To pak sedím a říkám si, že si nemám na co stěžovat - s kamarády se to urovná, chlap se jistě taky jednou najde, ale kdybych já nebo někdo z mojí rodiny byl nevyléčitelně nemocný, tak to zdraví nám už nikdo nevrátí.