To nej aneb Den dětí

Když je dnes ten mezinárodní den děti, měla jedna moje známá celkem fajn nápad - proč ho nestrávit vzpomínkami na dětství u znělek ze seriálů? Jelikož přípravy na státnice a zítřejší pracovní pohovor jsou u mě v plném proudu, řekla jsem si, že je to celkem fajn způsob, jak si trochu oddychnout.:) Rozhodla jsem se udělat žebříček toho nej z mého dětství - a že někdy bylo hodně těžké si vzpomenout...:D

Nejoblíbenější pohádka
Tohle bylo zrovna jedno z těch těžkých vzpomínání. Na fleku si vzpomenu na seriál, na film, ale zrovna pohádka... Ale nakonec jsem došla k závěru, že to bylo O Malence (na záda jí dýchají Jak si pejsek s kočičkou dělali k svátku dort). Milovala jsem ty písničky a dlouhou, dlouho jsem si přála dostat tu samou kytičku, ze které se Thumbelina "narodila". Když mi mamka nakecala, že má kouzelný prstýnek, hádejte, o co jsem ten prstýnek požádala jako první...:D V těhle ohledech by se dětem moc lhát nemělo, to zklamání bylo větší, než když jsem zjistila, že Ježíšek neexistuje.
Dneska mě zpětně fascinuje, kolik lidí se při dabingu téhle pohádky sešlo - Martin Dejdar, Dara Rollins, Ladislav Křížek, Lucie Bílá, Jiří Korn... Možná je v tom trochu odpověď na to, proč dnešní dabingy nejsou úplně to pravé ořechové.
Od 10. minut pak hraje písnička, jejíž konec mě dostal až dnes, s odstupem několika let... "Baby, nikdo netají, že svět rád bejvá klamanej, klidně tě v tom nechají, ti, co tleskaj habaděj. Svět není zlej, jen spletenej."

Nejoblíbenější film
Cesta do pravěku. Nic jiného to být nemohlo. Dodnes ten film miluju a nevynechám jedinou příležitost ho vidět. Vzbudil ve mě neuvěřitelný zápal pro pravěk a naši se se mnou vždycky chlubili před známými, jak chytrou mají dceru, že umí tak zasvěceně vyprávět o pravěku a dinosaurech.:D Mimochodem, legendární scénu se smrtí stegosaura dodnes nemůžu vidět, stegosaurus je můj oblíbenec a děsně mi to láme srdce.

Nejoblíbenější seriál
Tom a Jerry, i tady byl vítěz jasný. Koukala jsem na ně vždycky od sedmi na Cartoon Network a nahrávala si všechny díly. Ano, měla jsem v nich takový přehled, že jsem přesně podle začátku poznala, který mám a který ještě ne. Nejradši jsem měla díl doktor Jeckyll a pan Myš.

Nejoblíbenější písnička
Tady to musím rozdělit na československou a zahraniční část, protože se prostě nedokážu rozhodnout. Moje láska k Sám s nohami na stole byla dlouhodobá, Round and round sice byla kratší, ale zato o to silnější.:D Tu první mi kdosi nahrál jako poslední na kazetu Písničky z Rosy, ale kde jsem narazila na tu druhou... Předpokládám, že to bylo Eso, Medúza nebo něco podobného.

Takovej ten obor s divným názvem

Tak se mi to blíží. Tohle je poslední měsíc, kdy jsem oficiálně studentka, a za měsíc už touhle dobou snad budu paní magistra. (Jestli ne, holt půjdu zazářit v září...)
I když vím, jak pohodový byl studentský život, a že takhle volna za takhle levno už asi nikdy v životě mít nebudu, stejně se nemůžu dočkat, až ukážu škole záda. Spousta mých spolužáků automaticky počítá s tím, že půjde ještě udělat doktorát, mě se z takové představy dělá upřímně nevolno. Nejsem studijní typ, byť mozkovou kapacitu bych na to měla. Ale po téměř 20 letech (když to počítám hezky od první třídy), ve většině z nich pro mě navíc škola představovala nejhlubší kruh pekla, jsem fakt ráda, že to budu mít za sebou. Strašák hledání práce a finanční nejistoty není ani zdaleka tak velký, jako strašák setrvání na škole, ať už na jakémkoliv oboru.
Z toho důvodu, že se se školou budu loučit doufám natrvalo, a taky proto, že momentálně téměř všechen můj volný čas vyplňuje šprtání se ke státnicím, nemám poslední dobou nějak výraznou snahu ani chuť zabývat se novinkami, souvisejícími s mými obory, ať už tím současným, nebo tím minulým. Respektive suska, alias sdružená uměnovědná studia, alias sbírání kreditů cestou na pracák (googlete, moc pěkný článek na Priglu), mě neinteresuje už delší dobu. To, co jsem si ale přečetla koncem týdne, mě neuvěřitelně zvedlo ze židle. Čtěte a žasněte.
O celém případu celkem nic moc, kromě toho, co jsem si přečetla, nevím, ale kromě toho, že se ve mě při čtení článku málem uvařila krev, jsem si taky zavzpomínala na svá léta strávená na tomto oboru. Je celkem jedno, kdo je dotyčná slečna (i když není nic těžkého to zjistit, mě to trvalo pět minut), já jí poznávala ve vzpomínkách na spoustu a spoustu svých spolužaček. Ač vzhledově, zájmově atd. byly rozdílné, jedno měly společné - rozumu příliš nepobraly (a to jsem v některých případech slušná), ale o to hlasitější byly při demonstrování tohoto faktu. Dodnes si například živě pamatuju slečnu, která se mnou chodila na Teorii a dějiny rockové hudby k mému oblíbenému panu Opekarovi, u kterého jsem později psala i bakuli. Ano, taky jsem od tohoto předmětu čekala něco trochu jiného, než co nám pak bylo prezentováno, ale postupem přednášek jsem pochopila, že to, co nám pan doktor říká, má své opodstatnění, a především hlavu a patu. Rozhodně bych těsně před zkouškou nehlásila na celou školu: "Jako, tenhle předmět mě strašně zklamal, co je mě do nějakýho podělanýho art rocku, o tom jsem v životě neslyšela, vždyť je to děsná sračka, a koho zajímaj ňáký Led Zeppelin, to je sto let za vopicema, to stejně dneska nikdo nezná..." (Podotýkám, že dotyčná se přitom prohlašovala za velkou fanynku rocku a metalu. Grrrrr.)
Nebo ten úžasný moment čistého vzteku u státnic, kde nejméně dvě holky, jejichž studijní výsledky byly bída s nouzí, a které otevřeně dávaly najevo, jak je drtivá většina předmětů šííííííleně nebaví (Proč na ten obor teda lezou? Každý si odpoví sám...), od státnic odešly s hrdě vztyčenými hlavami, protože měly neuvěřitelnou kliku na otázky.
Na všechny tyhle a ještě další momenty jsem si u čtení toho článku vzpomněla, a o to větší byl můj vztek. Celé tři roky jsem z pohledu studenta, ztraceného v příliš velkém davu jednoho ročníku, velmi dobře vnímala, co se na tom oboru děje, a věřte, že kdyby mi nehrozila pokuta za překročení doby studia, dlouho bych o změně oboru nepřemýšlela.
Na závěr bych se podělila o historku, kterou jsem odposlechla v šalině (jsme v Brně) od dvou úplně cizích slečen.
1: "Hele, co ta tvoje spolubydlící, jaká je?"
2: "Jo, docela fajn holka... Ale prosím tě studuje takovej obor s divným názvem... Uměno...Vědy? Já teď přesně nevím..."
1: "To je na fildě, ne?"
2: "Jo, je... A hele, to by mě fakt zajímalo, co je to za obor, protože předevčírem přijela, a hlásila na celej byt, že má za dva dny zkoušku a že vůbec nestíhá se učit, hrozně vyšilovala... Tak jsem jí říkala OK, však já tě rušit nebudu, klidně se uč... No a hele, jediný, co se změnilo oproti semestru, bylo to, že chodila z hospody už v jedenáct večer."

Icon For Hire - Perfect Storm

Parádní důkaz toho, že písnička nemusí mít super aranž, kvalitní zvuk ani obr kapelu za zády. Samozřejmě, všechny tyhle věci by pomohly :), ale ten text a Arielin zpěv jsou tak... Emocionální, silné, že nic z toho ostatního snad ani není potřeba. Doufám, že se tahle písnička objeví třeba na třetím albu nebo aspoň jako nějaký bonus třeba na singlu.

Ty a já jsme hluboko jako voda
Ty a já červenáme jako krev
Ty znáš má nejtemnější tajemství
Já vím, co jsi zač
Kap, kap, padá déšť
Slyším jej, všechno by mohl zatopit
Jsi jednu deštivou noc
Od ztráty všeho, co miluješ

Hraješ skvělou hru
Když se uzavíráš
Nutíš mě, abych za tebe bojovala
Ale já tě nad vodou neudržím
Nedokážu dotáhnout tvou duši ke břehu
Neumím opravit potápějící se loď
Nebo vyhrát prohranou válku
Je to těžké břímě
A já už víc nevydržím
Napovrchu to vypadá perfektně
Ale pod povrchem je jen perfektní bouře

Musím ti toho ještě tolik říct
Dochází nám čas
Je temné a nebezpečné
Proplouvat oceány vlastní mysli
Celou noc jsem byla vzhůru a držela tě za ruku
Zatímco ses toulal ve tmě
Nedokážu ti pomoct
Když chceš zůstat ztracený

Refrén

Nedokážu přežít za nás za oba
Nedokážu zadržet vlny
Tenhle oceán pro nás není dost velký
Tak nechám vodu, aby mě odnesla

Bratislava!

Konec dubna byl šílený, zejména kvůli nervům s diplomkou. Asi víte, že mi hrozilo, že nebudu moct odevzdat, jelikož moje vedoucí nebyla s prací zrovna spokojená, takže jsem šlápla na plyn a práci měla hotovou už 11. dubna, tedy skoro tři týdny před termínem, abych měla čas na případné poslední opravy. Bohužel, vedoucí se neozývala, a neozývala, a neozývala... Naordinovala jsem si proto oddechový čas u kamarádky v Bratislavě. Na Slovensku jsem zatím byla jenom jednou, a v Bratislavě jsem byla vůbec poprvé, takže jsem pochopitelně byla zvědavá a těšila se.:)
První dojem na mě Bratislava udělala takový, že je to v podstatě takové rušnější Brno. Autobusové nádraží sice není nic moc a to vlakové je pak vyložená hrůza (kamarádka mě tam vzala, že bych jinak prý neměla z Bratislavy ten správný zážitek), ale když si to člověk porovná s tím Brnem, ono se to zase tak moc neliší. Dokonce bych Zvonařku prohlásila za ještě o stupeň hnusnější.
Po obědě v čínské restauraci (v okolí autobusáku nic moc použitelného nebylo) jsme jely odhodit bágly na byt a vyrazily rovnou na hrad Devín. Jelikož bylo nejen ten den, ale celý víkend opravdu totálně letní počasí (dokonce jsem si spálila výstřih), bylo docela dobrodružné se na hrad dostat, jelikož všude byly davy lidí. Ale stálo to za to, bylo tam nádherně.
Hned jsem se zabydlela v jednom opravdu starém domě...:)

Výhled na Dunaj byl nádherný... Jinak se omlouvám za ten tmavý flek, co se bude na většině fotek vyskytovat, ale mám poškrábanou čočku a čím víc zoomuju, tím víc je logicky to škábnutí vidět.

In a crooked little town they were lost and never found

Občas si projíždím z nostalgie nejrůznější památky z puberty - nejčastěji se to týká mého starého blogu dexter.2.sblog.cz (nesnažte se najít, služba sblog je už hoooodně dlouho zrušená), který mám uložený v počítači a střežím ho jako oko v hlavě. Tento blog je vlastně jeho pokračováním, jak indikuje název "Living in a chaos vol. II".
Tentokrát jsem se ale nostalgicky zanořila do hudby, kterou jsem poslouchala, když mi bylo 16, 17 let. To je vůbec období, na které děsně ráda vzpomínám, i když to nebyl žádný med. Ale když zpětně vidím, jak silně jsem všechno prožívala, jak činorodá jsem byla - kreslila jsem, hrála divadlo, skládala písničky... Tak si říkám, kam se to podělo, a že bych ještě aspoň jednou, aspoň na pár dní, chtěla být zase taková.
Nejvíc jsem tehdy milovala kapely System of a Down a Placebo, přes to nejel vlak. Ty si občas poslechnu ještě dnes. Pak se ale objevila třetí kapela, kterou jsem narozdíl od SOAD a Placek neslyšela už opravdu dlouho. A to jsou, jak napovídá název článku, Billy Talent. Ježiš, jak já je milovala. Zjistila jsem, že i když už se o ně opravdu dlouho nezajímám, tak si dodnes pamatuju jména členů. Co mě ale šokovalo, bylo, že jsem si vůbec nevybavovala písničky. Pouštím si teď posledních několik dní jejich stará alba a úplně mi běhá mráz po zádech, jak jsem po osmi letech slyšela něco, co jsem dřív mohla poslouchat denně. Dokonce si pamatuju klipy, které jsem si k jednotlivým písničkám vymýšlela...

Nedá se svítit, i když je Fallen Leaves po těch letech hrozně provařená, pořád jí mám bezkonkurenčně nejradši. Dodnes si pamatuju, jak se mi z celého alba líbila nejvíc, jak jsem byla nadšená, když se kapela rozhodla natočit nový klip právě k ní... A když jsem se o své nadšení podělila s kolegy s dramaťáku (klip vyšel na přelomu listopadu a prosince, takže to bylo zrovna v období, kdy jsme pendlovali coby mikuláš a čerti po školkách), dostali záchvat smíchu "Šmarjááá, vždyť ten borec zpívá jak slepice!" a vzápětí předvedli perfektní slepičí karaoke. No jo, co si budeme říkat, asi je pravda, že v tom období bylo mezi fanoušky Billy Talent minimum kluků. Ať žije emo vlna, i když je dávno za námi.:)
Jednou z perel mých VHS byl dokument Diary of Billy Talent, na který jsme si museli počkat dlouhých 7 let, než se objevil na netu - a to ještě s posunutou zvukovou stopou. Ale stojí za to i tak!

Co mě ale včera vytočilo asi nejvíc - našla jsem jednu stránku své kdysi chystané lehce hororovější povídky, ke které mě právě hudba Billy Talent, respektive konkrétně Devil on my Shoulder a Devil in a Midnight Mass, inspirovala. Strašně se mi ten úvod líbí a strašně ráda bych psala dál, ale já si už prostě ani za boha nevybavím, o čem to mělo být!!! :D
Kdo si chce počíst, račte pokračovat pod perex.:)

Patero správného zákazníka či návštěvníka :)

Jelikož už spoustu let trávím na nejrůznějších brigádách, kde pracuju s lidmi (žádná prodavačka za pásem, upozorňuju předem), rozhodla jsem se pro pobavení sepsat několik věcí, které se s železnou pravidelností opakují, a které dokáží občas pěkně nadzvednout. Doufám, že mezi vámi čtenáři není nikdo, kdo by něco takového potřeboval otloukat o hlavu, tak se třeba aspoň zasmějete.:)
S lidmi chci pracovat i nadále, ale vocamcaď pocamcaď.

Na fotce, která je mimochodem opravdu hoooodně stará, jsem na jedné ze svých nejoblíbenějších pozic - slečna za kasou v muzeu.:)

1) Zdravení
Základ všeho. Naštěstí se na mých brigádách tenhle nešvar až tak často neobjevuje, ale čas od času se zkrátka vyloupne někdo, koho zjevně maminka zapomněla řádně vychovat. I kdyby měl člověk stokrát hrozný den, ona by mu ta pusa kvůli jednomu "Dobrý den" neupadla. Já se taky zářivě usmívám, i když bych nejradši někam zalezla.

2) Vylévání si vzteku
Ano, to je velmi zajímavé, pane, že vám naše služby přijdou předražené. Jestli chcete, dám vám číslo na šéfa, klidně si to s ním můžete vyříkat. Já s tím jako pouhá prodávající nebo obsluha fakt nic neudělám.

3) Leash your dog aneb děti...
Rozjívené děti jsou asi nejčastějším problémem, se kterým se setkávám. Ano, jistá rozjívenost je u dětí normální, a rodiče už asi občas i rezignují, ale já tu nejsem od toho, abych usměrňovala a vychovávala cizí děti. Dodnes s hrůzou vzpomínám na zážitek, kdy rodiče naprosto bohorovně dovolili dítěti, aby si vzalo maketu popravčí sekyry a máchalo s ní nad hlavou, ona je to obrovská bžunda, při které se nikomu nemůže nic stát, že...

4) Nejsem banka
Pokud přijdete půl hodiny poté, co jsme otevřeli, já mám v kase rezervu tisíc a vy mi zaplatíte devadesát korun dvoulitrem, vážně se nemůžete divit, že vás nejdřív pošlu rozměnit. Já se taky snažím pokaždé z bankomatu vybrat tak, aby mi dal nějaké menší bankovky.

5) Nejsem ani hajzlbába
Tohle se mi stává nejčastěji na brigádě, kde prodávám lístky. Samozřejmě, když vidím, že je to opravdu akutní, nenechám ubohého zákazníka se počůrat. Ale veřejné záchody jsou většinou jen o pár kroků vedle... A v případě našeho města, když pěkně poprosíte slečny z informačního centra, jsou dokonce i zadarmo, takoví jsme kádři.

I take hormons and you take hormons...:)

Popěvkem z mého oblíbeného filmu Transamerica jsem se rozhodla uvést případ, kdy mě konečně nějaké na jiných blozích často rozebírané téma nakoplo k napsání něčeho vlastního.:D
I mě osobně poslední dobou vstávají vlasy hrůzou z toho, co napáchala pohodlnost (a nebudeme si lhát, i lobby) ohledně antikoncepce. Dávat patnáctileté holce s pořádně nevyvinutým a neustáleným cyklem HA jenom proto, aby měla hezčí pleť, to být rodičem, tak dojdu v tu chvíli milého doktora nebo milou doktorku majznout něčím tvrdým po hlavě. Mohla bych na to rovnou nalepit i nějaké to rozšiřování pohlavních chorob, na které se poslední dobou vytrvale upozorňuje, protože zjevně málokoho napadne, že vedle nechtěného míma by si ze styku mohl odnýst ještě něco podstatně méně příjemného, ale to bych článek stáčela jiným směrem. (Nemluvě o dopadu na životní prostředí.) Prostě, chápu a naprosto podporuju, že se brojí proti nadužívání hormální antikoncepce. To jenom pro začátek, abychom si rozuměli.
Na druhou stranu, co mám asi tak já dělat - mě nabízeli dokonce HA už ve čtrnácti.:D Ale to jenom proto, že jsem tehdy vypadala na víc, než kolik mi skutečně bylo, jinak se samozřejmě může předepisovat až od patnácti. Chtěli mi jí tehdy napsat proto, že jsem už několikátý rok po sobě trávila každý měsíc na pohotovosti kvůli příšerným bolestem. Nejdřív mi akorát doktoři předepisovali různé léky proti bolesti, že tyhle problémy jsou v rámci vývoje normální a časem se srovnají. Uplynulo několik let a místo nějakého rovnání se to spíš zhoršovalo. Nakonec jsem se i na chození po doktorech vykašlala, léky, které mi předepisovali, mi stejně nepomáhaly, takže už mě vyšlo nastejno koupit si v lékárně za pár kaček ibalgin a prostě to pokaždé přetrpět. Takže jsem až do svých devatenácti pravidelně skoro každý měsíc vynechávala jeden až dva dny školy, protože jsem zkrátka nebyla schopná bolestí ani chodit, natož abych vydržela ve škole. Dodnes si pamatuju, jak jsem jeden krásný zimní den lezla asi hodinu pomalým tempem po čtyřech po celém baráku, protože to byla jediná činnost, při které mi bylo aspoň o trošku lépe. Nebo když jsem visela v křeči na kamnech, protože to na mě padlo přesně ve chvíli, když jsem šla okolo (naštěstí se zrovna netopilo), a neschopná pohybu tam několik minut brečela a vzpomínala na našeho králíka, který, když měl rakovinu v posledním stádiu, se v bolesti zauzloval do krmítka - mít doma krmítko, měla jsem chuť udělat to samé...
Pohár přetekl ve chvíli, kdy mě museli odvézt ze školy znovu na pohotovost, protože i když jsem za ta léta byla na ledaccos zvyklá, už to prostě bylo ten den příliš. Dostala jsem klasickou pořádnou dávku algifenu a doktor mi povídal, že do půl hodiny zabere a budu moct jít domů. Ať prý do té doby počkám v čekárně. Když mě tam našel sedět ještě za čtyřicet minut s tím, že mě to pořád bolí tak, že nemůžu chodit, zíral jak spadlý z višně... Jelikož tehdy mi právě táhlo na devatenáct, už mi tu antikoncepci napsali a já po ní bez jediného zaváhání skočila.
Samozřejmě jsem absolvovala různá vyšetření, proč mám takové bolesti. První diagnóza zněla, že mám hodně naklopenou dělohu, což se stává a několik mých kamarádek to tak má také. Moje současná doktorka mi ale po důkladné prohlídce oznámila, že moje děloha je naprosto v pořádku, a že nechápe, jak na to můj bývalý doktor přišel. Udělala mi ještě nějaká další vyšetření, ale nepřišla na jediný důvod, proč bych měla každý měsíc tak trpět. Podle ní jsem byla naprosto zdravá. Spadla jsem tak do toho malého procenta žen, kterým se holt pomstila příroda.
HA pro mě byla neuvěřitelnou úlevou. Ano, bolesti mám pořád, ale naprosto minimální, když už mě jednou za čas chytne silnější křeč, obvykle do pár minut přejde. Ne do pár hodin, jak tomu bylo dřív. Brala jsem dva druhy - první mi nevyhovoval. Rozhodně si nemyslím, že je normální mít na antikoncepci jakékoliv nežádoucí účinky ve stylu výkyvu nálad, zavodňování, ztráty chuti na sex atd., pokud takové příznaky máte, tak to proboha nežerte. Jasně, doktoři asi budou tvrdit, že to sebou HA nese, ale podle mě je to blbost. Já žádné nežádoucí účinky momentálně nemám a tak by to podle mě mělo být. Nezbavím se přece křečí jenom proto, abych si do života pustila jiné nepříjemnosti.
Samozřejmě, vím moc dobře o tom, co HA dělá se srážlivostí krve, plodností a tak. Jenže... Nechci snad ani vidět, jak strašně jsem si těmi mixy léků proti bolesti, co jsem do sebe celé dlouhé roky cpala nebo do mě byly cpány, musela napáchat s játry, žaludkem, ledvinami a jinými orgány. Dodnes to v tomhle ohledu občas není úplně OK. Jako jediná možnost se tak v tomhle případě asi jeví kastrace... Vážně nevím, jak bych měla obejít to, že ani po téměř deseti letech se moje tělo nehodlalo zklidnit a týralo mě každý měsíc tak, že jsem nebyla schopná fungovat. A věřte mi, že to byla dostatečně dlouhá doba na to, abych vyzkoušela snad úplně všechno.
Zkrátka jak jsem řekla na začátku - odsuzuju nadužívání, stejně jako naprosto chápu holky a ženy, které se rozhodnou v zájmu vlastního zdraví HA nebrat. Pro všechno jsou důvody. Ale i já mám důvody, proč jsem se rozhodla tak, jak jsem se rozhodla, tedy brát. Je to moje volba. A stejně se zas a znova najdou lidi, kteří to nejsou schopní pochopit...