I get wicked when you come against me

V mém životě jsou výročí, které si pamatuju naprosto přesně, i když moje paměť na čísla jakéhokoliv charakteru je příšerná (abych pravdu řekla, nejsem si jistá ani tím, jakou mám třeba velikost oblečení). A zvláštním způsobem selektivní, protože si třeba přesně vzpomenu v kolik hodin v který den jsem státnicovala, ale nejen datum, ale i rok první pusy bych už z hlavy nevydolovala. Asi proto, že zatímco státnice byly docela důležité a úspěšné, dotyčný byl naopak pěkné pako a kurevník.:)
To už ale trochu odbočuju. Těmi výročími mířím k tomu, že mě docela překvapilo, když mi přišla pozvánka na slučák. Původně jsem jí chtěla odignorovat jako všechny ostatní, ty spolužáky ze střední, které chci vídat, vídám, a u zbytku jsem vlastně celkem ráda, že se nevídáme. Pak jsem ale zjistila, že žádná střední škola, ono už je to 10 let, co jsem vylezla ze základky. V první chvíli jsem si řekla, no vida, že bych se přece jenom došla na spolužáky podívat? Pak jsem rozklikla seznam těch, kteří přijdou, a přešla mě chuť.
Mluvila jsem o tom s jednou hodně dobrou kamarádkou, která chodila na základce do jiné třídy než já, ale do stejného ročníku. Ta nade mnou jenom zakroutila hlavou a svěřila se mi, že ona sama si už před nějakou dobou říkala, že by uspořádala slučák jejich třídy. Vzdala to ve chvíli, kdy jí dvě kamarádky oznámily "Jestli chceš, tak se toho ujmi, ale já tam stejně nepůjdu". Obě ty holky znám a obě z konkrétních důvodů chápu, což jsem té kámošce i řekla. Ona mi na to odvětila, že přinejmenším já bych se měla jít ukázat, aby ze mě všem spadla čelist.
Zaprvé si nemyslím, že by komukoliv ze mě měla padat čelist, za druhé upřímně nestojím o to, aby ze mě padala čelist zrovna mým bývalým spolužákům. Kvůli nim jsem na sobě opravdu pracovat nezačala, oni mi jsou vlastně těch 10 let upřímně jedno. Chvála a čest výjimkám.
Základka pro mě byla peklo. Někdy větší, někdy menší, ale většinu času šílené. Od páté třídy jsem se potýkala s šikanou, a ve chvíli, kdy jsem si to vyřídila s jednou partou, dala se do mě druhá. Nevím, jestli byla příšernější šestá nebo osmá třída, možná byla obě tato období stejně hnusná. Tak hnusná, že jsem měla kvůli nemocem hromadu zameškaných hodin. Nemocná jsem samozřejmě nebyla, jenom jsem ve dny, kdy už to opravdu nešlo vydržet, dokázala tak perfektně nemoc předstírat. Nejezdila jsem na školní výlety, protože mě neuvěřitelně děsila představa, že se svými spolužáky budu muset strávit víc času, než je nezbytně nutné. Strašně trefně tuhle situaci vystihuje jedna hláška z Comebacku, kdy Saša odmítá bez Ivy jet na třídní kalbu se slovy, že co by tam sama dělala. Iva namítá: "Počkej, vždyť tam bude celá naše třída." Saša: "No právě, co bych tam s nima sama dělala?"
Vozila se po mě většina třídy a těch pár, co se mnou neměli až takový problém, se se mnou sice bavili, ale před ostatními mě za mými zády stejně uráželi, aby si náhodou nezadali, že se kamarádí s Ošklivkou (jedna z mých jemnějších přezdívek). Smutné na tom bylo, že naše parta na základce byla fakt dobrá, na žádné jiné škole jsem se s takhle dobrou partou nesetkala. Jenže když člověk do té party nepatřil, o to těžší to měl. A ještě smutnější bylo, když mi po skončení devítky najednou začali lidi houfně lichotit, že jsem byla jedna z nejlepších holek ve třídě, protože jsem si vždycky stála za svým názorem a nekývala s ostatními jenom proto, abych se jim zalíbila. Ale člověk se na ně nemůže zlobit, nevím, jestli bych na jejich místě sebrala odvahu zastat se šikanované spolužačky...
Trochu horší bylo, že dost lidí z mé bývalé třídy chodilo posléze i na stejnou střední školu, takže pomluvy se stihly rozjet rychleji než nový školní rok. V něčem ale byla střední škola trochu jiná - už se mě to tolik nedotýkalo. Ano, pořád jsem občas bývala uzlíček nervů, ale už nikdy to nedošlo do takového stádia jako na základce.
Pointa celého tohohle výlevu je v tom, že i když jsem odpustila, protože s nenávistí se žije špatně, tak nezapomínám. Cavaliers don't mistake kindness for weakness, když bych měla použít další citát. Don't test me, I can get wicked. Proto nechci na slučák jít, proto je mi upřímně jedno, co si o mě asi budou po těch deseti letech myslet. Jedna ze spolužaček, která na mě byla několik let opravdu extrémně hnusná, se mi na konci devítky sama omluvila, a kdybych se s ní dnes někde potkala, uvidím jí ráda, protože jsme si nakonec vlastně začaly docela rozumět. Ostatní mi můžou klidně vlézt na hrb.

Koleje a priváty - plusy/mínusy

Můj vysokoškolský studentský život trval přesně 6 let, z toho 5 let v Brně. To roční mezidobí vzniklo v Ústí nad Labem především proto, že mě nikam jinam nepřijali - trochu jsem podcenila to, že i s percentilem přes 86 mě na některých oborech zkrátka s otevřenou náručí nepřivítají. Byly to ale první a zároveň poslední neúspěšně přijímačky.
Podobný článek jako ten, který jsem vám právě sepsala, jsem už viděla na jiném blogu a moc se mi líbil, rozhodla jsem se proto také s vámi podělit o mé osobní zkušenosti. Třeba se tu někdy ocitně někdo, komu se budou takové postřehy hodit - já sama je před nástupem na školu vyhledávala s vděčností. No a vy, kteří už máte tohle období za sebou, si třeba aspoň zavzpomínáte a pobavíte se.:)

Koleje vs. privát
Ještě než se pustím do dalšího psaní, měla bych asi poznamenat pár věcí. Především to, že jsem jedináček, introvert a z vesnice, takže zvyklá na klid. Proto je jasné, že kolej nemohla být nic pro mě. Ale na všechno se dá zvyknout.
V Ústí jsem bydlela na koleji K1, jelikož jsem byla přijatá ve druhém kole, kdy už byly koleje téměř beznadějně plné. Je to kolej sice nejstarší, ale neřekla bych, že nutně nejhnusnější - mě osobně nejvíc hororová přišla K5 (v současnosti už zavřená a nejsem si jistá, jestli ne prodaná - K1 ten primát nejhnusnější koleje už možná získala), hnusný starý panelák, stojící v podstatě hned vedle K1, ale v jejím případě to asi bylo jako v Brně s "Tvrdkama" - své fanoušky rozhodně měla.
Kdo jde bydlet na kolej, musí se smířit s tím, že tam klid prostě nikdy není, a rozhodnout se, jestli to považuje za výhodu nebo nevýhodu. Zvyknout se na to dá, ale pokud nemáte tvrdý spánek, stejně toho moc nenaspíte. Pokud nebudou pařit ti nad váma, budou to ti pod váma. Za vydatného přispění lidí z vašeho patra. Největší pařani z našeho patra bydleli naproti nám a shodou náhod mezi nimi byl můj spolužák, takže jsem naštěstí buď byla s nimi, nebo je stačilo dostatečně důrazně okřiknout a oni se přesunuli někam jinam. Horší to bylo s ožralými, kteří se nám producírovali pod netěsnícími okny - tam okřiknutí obvykle věci jenom zhoršilo. A že jich bylo každou noc dost a dost, když ne z VŠ baru, který jsem upřímně nenáviděla, tak z okolních pěti hospod se určitě někdo našel.
Co se týče spolubydlících, je to vabank všude a ti na koleji vám nebudou dělat nic, co by vám neudělali spolubydlící na privátě. Zejména pokud se jedná o prváky-mamánky, dva super exempláře mám na bytě celý rok, a i když jsme se fakt snažili, do naší kuchyně už se bojím vkročit a radši mám opravdu všechny věci u sebe v pokoji. Spolubydlící na privátě mají kolikrát pocit větší svobody, paradoxně. Zejména co se týče, ehm, milostného života. Spousta lidí si mi stěžovala, že na kolejích nemůžou spát kvůli náruživé holce odvedle, ale věřte mi, že já v životě nezažila tolik hlasitých a pro mě osobně notně nepřijemných nocí jako na privátech. Protože zavřené dveře a stěny vlastního pokoje jsou zjevně magické věci, přes které nepronikne ani na plné koule puštěné rádio, ani jiné zvuky.

I když jsou koleje místem ustavičného potkávání nových známých a čilého společenského ruchu, stejně u mě na plné čáře vyhrává privát. Nebojte se a skočte do něj rovnýma nohama - já taky musela, protože v Brně jim zjevně přijde naprosto normální dojíždět denně 3 hodiny tam a 3 hodiny zpátky a kolej mi nedali (ne, nebylo to o fous, ale o rovných 80 bodů - moje první spolubydlící to měla o fous, a ta dojížděla více než 4 hodiny). Samozřejmě jsem se bála přijít do cizího prostředí úplně sama, proto jsem se spřáhla s jednou holčinou, kterou jsem znala přes internet, a vybrali jsme si pokoj společně. Kdybychom vybíraly později, už bychom si určitě vybraly jinak, protože platit 6200 za jeden pokoj v panelákovém bytě, kde bydlí 6 lidí a ještě je 15 minut od centra, to je na Brno docela hardcore. Ale holt byt byl čerstvě po rekonstrukci a majitelé potřebovali rychle vydělat investované peníze zpátky... Pro porovnání, v současnosti bydlím rovněž v paneláku, v bytě 4+1 20 minut od centra, je nás 5 a všichni platíme 2700 sám za sebe.
S čím jsem se tak měla možnost setkat, tak je velmi častým nešvarem, že domácí vás na konci akademického roku vyhodí s tím, že máte měsíc na odstěhování, protože se chce do bytu buď nastěhovat sám, nebo jej má pro někoho jiného. Takhle jsem se musela pakovat z prvního a ze třetího bytu - z prvního jsem to uvítala, bydlení to stejně nebylo nic moc, ze třetího už mě to ale hodně, hodně štvalo, protože jsem už měla vlastní pokoj s luxusní výměrou 20 metrů čtverečních a platila za něj pouhopouhých 2700.

Tím se dostávám k dalšímu dilematu - bydlení sám nebo bydlení po dvou? Podle mě je nejlepší na první rok bydlení po dvou - spolubydlící vám aspoň pomůže se rozkoukat, pokud je starší než vy, může vám dobře poradit, pokud je stejně zmatený, nejste v tom aspoň sami.:D Ale jinak za mě rozhodně samostatný pokoj. Najít nějaký, který by nestál majlant, je sice docela kumšt, ale hledat se určitě vyplatí. Není nad vlastní klid - můžete být vzhůru jak dlouho chcete, chodit domů kdy chcete, vodit si návštěvy... Všechno bez toho, aby vás hryzalo svědomí nebo na vás byl spolubydlící tiše naštvaný. Moje spolubydlící byla naštěstí úžasně splachovací a nebýt toho, že si našla přítele, o kterém i náš domácí prohlásil, že ho u nás na bytě potkává častěji než nás všechny dohromady, asi bych do samostatného pokoje tak nechvátala.

Ráda bych to uzavřela nějakým moudrem na závěr, napadá mě jediné - ať už si budete při výběru dávat pozor na cokoliv, vždycky se najde něco, co vás nepříjemně zaskočí.:D Já jsem sice trochu extrémní příklad, ale měnila jsem byt čtyřikrát - dvakrát, jak už jsem zmiňovala, kvůli tomu, že domácí potřeboval prostor pro sebe a své známé, potřetí kvůli pátému přebytečnému podnájemníkovi ve formě přítele a počtvrté proto, že kdybych vzala matraci a šla se vyspat na hlavák, vyšlo by to skoro nastejno. Zima, bordel jako v tanku, nefungující voda a jako bonus plíseň. Ale když je velká nouze o bydlení a je hezky uklizeno, člověk si na první pohled nevšimne.

Icon For Hire a jak si na sebe (ne)vydělat...

Icon For Hire nedávno vydali prohlášení, že rozvazují kontrakt se svým vydavatelem a hodlají podepsat novou smlouvu "s vámi, s fanoušky". Každý, kdo tuhle kapelu sleduje, byl tak přirozeně zvědavý, s jakou novou písničkou přijdou, protože bylo jasné, že to bude, vlastně tak trochu i musí být, něco, co zvedne lidi ze židle. Nemusí to nutně znamenat, že to prostě bude vypalovačka "once in a lifetime" ála It's My Life od Bon Jovi. Já osobně čekala kontroverzi, i s přihlédnutím k tomu, jak rádi IFH experimentují, a že Ariel svou příslušnost k little monsters nezapře (a to je mimochodem právě to, co mě na nich tolik baví - to aby mě někdo neobvinil, že jsem typický fanoušek-konzerva). To, co na nás IFH vypustili... To už bylo trochu silné kafe i na mě. Ale nezvedlo mě to ze židle, jenom jsem si odevzdaně přečetla text a pomyslela si, že už vím, jakou písničku budu na novém albu přeskakovat (na těch předešlých jsou to například Hope of Morning nebo Only a Memory).

IFH ústy své frontmanky prohlásili, že od labelu odcházejí, protože je nutili "být někým, kým nejsou", cenzurovat texty, dávat si pozor na to, "koho mohou naštvat"... Ten název zněl tak slibně - Now You Know. Aha, takže teď nám asi Icon v nějaké své typické divočině řeknou to všechno, co je teda manažeři nechtěli nechat říct. A zjistíme tak nanejvýš to, že Ariel zřejmě někomu odmítla vykouřit (a že slovo "dick" radši vynechá, ale se slovem "fuck" nemá nejmenší problém).
Už jsem se tady na blogu vyjadřovala k nejrůznějším tématům spojeným s feminismem, takže pokud to tu sledujete pravidelně, asi víte, že rozhodně nepatřím mezi lidi, kteří by na feministky a feministy (ano, i takové znám :) ) koukali skrz prsty. Potíž je v tom, že tahle písnička mi ze všeho nejvíc evokuje mojí oblíbenou hlášku Bobbyho ze Supernatural: "Boohoo. I'm sorry your feelings are hurt, princess." Je rozdíl o něčem mluvit a o něčem kňourat. Tohle je bohužel ten případ, kdy jistě dobrý úmysl padl na tu špatnou stranu barikády. Věřím tomu, že pokud chce Ariel mluvit k holčičkám, snícím o kariéře zpěvačky, dalo by se to formulovat mnohem, mnohem lépe, a především méně afektovaně.
A co kdyby kluci napsali třeba něco o tom, jaké to být "invisible guy" ve "female fronted"?

To nej aneb Den dětí

Když je dnes ten mezinárodní den děti, měla jedna moje známá celkem fajn nápad - proč ho nestrávit vzpomínkami na dětství u znělek ze seriálů? Jelikož přípravy na státnice a zítřejší pracovní pohovor jsou u mě v plném proudu, řekla jsem si, že je to celkem fajn způsob, jak si trochu oddychnout.:) Rozhodla jsem se udělat žebříček toho nej z mého dětství - a že někdy bylo hodně těžké si vzpomenout...:D

Nejoblíbenější pohádka
Tohle bylo zrovna jedno z těch těžkých vzpomínání. Na fleku si vzpomenu na seriál, na film, ale zrovna pohádka... Ale nakonec jsem došla k závěru, že to bylo O Malence (na záda jí dýchají Jak si pejsek s kočičkou dělali k svátku dort). Milovala jsem ty písničky a dlouhou, dlouho jsem si přála dostat tu samou kytičku, ze které se Thumbelina "narodila". Když mi mamka nakecala, že má kouzelný prstýnek, hádejte, o co jsem ten prstýnek požádala jako první...:D V těhle ohledech by se dětem moc lhát nemělo, to zklamání bylo větší, než když jsem zjistila, že Ježíšek neexistuje.
Dneska mě zpětně fascinuje, kolik lidí se při dabingu téhle pohádky sešlo - Martin Dejdar, Dara Rollins, Ladislav Křížek, Lucie Bílá, Jiří Korn... Možná je v tom trochu odpověď na to, proč dnešní dabingy nejsou úplně to pravé ořechové.
Od 10. minut pak hraje písnička, jejíž konec mě dostal až dnes, s odstupem několika let... "Baby, nikdo netají, že svět rád bejvá klamanej, klidně tě v tom nechají, ti, co tleskaj habaděj. Svět není zlej, jen spletenej."

Nejoblíbenější film
Cesta do pravěku. Nic jiného to být nemohlo. Dodnes ten film miluju a nevynechám jedinou příležitost ho vidět. Vzbudil ve mě neuvěřitelný zápal pro pravěk a naši se se mnou vždycky chlubili před známými, jak chytrou mají dceru, že umí tak zasvěceně vyprávět o pravěku a dinosaurech.:D Mimochodem, legendární scénu se smrtí stegosaura dodnes nemůžu vidět, stegosaurus je můj oblíbenec a děsně mi to láme srdce.

Nejoblíbenější seriál
Tom a Jerry, i tady byl vítěz jasný. Koukala jsem na ně vždycky od sedmi na Cartoon Network a nahrávala si všechny díly. Ano, měla jsem v nich takový přehled, že jsem přesně podle začátku poznala, který mám a který ještě ne. Nejradši jsem měla díl doktor Jeckyll a pan Myš.

Nejoblíbenější písnička
Tady to musím rozdělit na československou a zahraniční část, protože se prostě nedokážu rozhodnout. Moje láska k Sám s nohami na stole byla dlouhodobá, Round and round sice byla kratší, ale zato o to silnější.:D Tu první mi kdosi nahrál jako poslední na kazetu Písničky z Rosy, ale kde jsem narazila na tu druhou... Předpokládám, že to bylo Eso, Medúza nebo něco podobného.

Takovej ten obor s divným názvem

Tak se mi to blíží. Tohle je poslední měsíc, kdy jsem oficiálně studentka, a za měsíc už touhle dobou snad budu paní magistra. (Jestli ne, holt půjdu zazářit v září...)
I když vím, jak pohodový byl studentský život, a že takhle volna za takhle levno už asi nikdy v životě mít nebudu, stejně se nemůžu dočkat, až ukážu škole záda. Spousta mých spolužáků automaticky počítá s tím, že půjde ještě udělat doktorát, mě se z takové představy dělá upřímně nevolno. Nejsem studijní typ, byť mozkovou kapacitu bych na to měla. Ale po téměř 20 letech (když to počítám hezky od první třídy), ve většině z nich pro mě navíc škola představovala nejhlubší kruh pekla, jsem fakt ráda, že to budu mít za sebou. Strašák hledání práce a finanční nejistoty není ani zdaleka tak velký, jako strašák setrvání na škole, ať už na jakémkoliv oboru.
Z toho důvodu, že se se školou budu loučit doufám natrvalo, a taky proto, že momentálně téměř všechen můj volný čas vyplňuje šprtání se ke státnicím, nemám poslední dobou nějak výraznou snahu ani chuť zabývat se novinkami, souvisejícími s mými obory, ať už tím současným, nebo tím minulým. Respektive suska, alias sdružená uměnovědná studia, alias sbírání kreditů cestou na pracák (googlete, moc pěkný článek na Priglu), mě neinteresuje už delší dobu. To, co jsem si ale přečetla koncem týdne, mě neuvěřitelně zvedlo ze židle. Čtěte a žasněte.
O celém případu celkem nic moc, kromě toho, co jsem si přečetla, nevím, ale kromě toho, že se ve mě při čtení článku málem uvařila krev, jsem si taky zavzpomínala na svá léta strávená na tomto oboru. Je celkem jedno, kdo je dotyčná slečna (i když není nic těžkého to zjistit, mě to trvalo pět minut), já jí poznávala ve vzpomínkách na spoustu a spoustu svých spolužaček. Ač vzhledově, zájmově atd. byly rozdílné, jedno měly společné - rozumu příliš nepobraly (a to jsem v některých případech slušná), ale o to hlasitější byly při demonstrování tohoto faktu. Dodnes si například živě pamatuju slečnu, která se mnou chodila na Teorii a dějiny rockové hudby k mému oblíbenému panu Opekarovi, u kterého jsem později psala i bakuli. Ano, taky jsem od tohoto předmětu čekala něco trochu jiného, než co nám pak bylo prezentováno, ale postupem přednášek jsem pochopila, že to, co nám pan doktor říká, má své opodstatnění, a především hlavu a patu. Rozhodně bych těsně před zkouškou nehlásila na celou školu: "Jako, tenhle předmět mě strašně zklamal, co je mě do nějakýho podělanýho art rocku, o tom jsem v životě neslyšela, vždyť je to děsná sračka, a koho zajímaj ňáký Led Zeppelin, to je sto let za vopicema, to stejně dneska nikdo nezná..." (Podotýkám, že dotyčná se přitom prohlašovala za velkou fanynku rocku a metalu. Grrrrr.)
Nebo ten úžasný moment čistého vzteku u státnic, kde nejméně dvě holky, jejichž studijní výsledky byly bída s nouzí, a které otevřeně dávaly najevo, jak je drtivá většina předmětů šííííííleně nebaví (Proč na ten obor teda lezou? Každý si odpoví sám...), od státnic odešly s hrdě vztyčenými hlavami, protože měly neuvěřitelnou kliku na otázky.
Na všechny tyhle a ještě další momenty jsem si u čtení toho článku vzpomněla, a o to větší byl můj vztek. Celé tři roky jsem z pohledu studenta, ztraceného v příliš velkém davu jednoho ročníku, velmi dobře vnímala, co se na tom oboru děje, a věřte, že kdyby mi nehrozila pokuta za překročení doby studia, dlouho bych o změně oboru nepřemýšlela.
Na závěr bych se podělila o historku, kterou jsem odposlechla v šalině (jsme v Brně) od dvou úplně cizích slečen.
1: "Hele, co ta tvoje spolubydlící, jaká je?"
2: "Jo, docela fajn holka... Ale prosím tě studuje takovej obor s divným názvem... Uměno...Vědy? Já teď přesně nevím..."
1: "To je na fildě, ne?"
2: "Jo, je... A hele, to by mě fakt zajímalo, co je to za obor, protože předevčírem přijela, a hlásila na celej byt, že má za dva dny zkoušku a že vůbec nestíhá se učit, hrozně vyšilovala... Tak jsem jí říkala OK, však já tě rušit nebudu, klidně se uč... No a hele, jediný, co se změnilo oproti semestru, bylo to, že chodila z hospody už v jedenáct večer."

Icon For Hire - Perfect Storm

Parádní důkaz toho, že písnička nemusí mít super aranž, kvalitní zvuk ani obr kapelu za zády. Samozřejmě, všechny tyhle věci by pomohly :), ale ten text a Arielin zpěv jsou tak... Emocionální, silné, že nic z toho ostatního snad ani není potřeba. Doufám, že se tahle písnička objeví třeba na třetím albu nebo aspoň jako nějaký bonus třeba na singlu.

Ty a já jsme hluboko jako voda
Ty a já červenáme jako krev
Ty znáš má nejtemnější tajemství
Já vím, co jsi zač
Kap, kap, padá déšť
Slyším jej, všechno by mohl zatopit
Jsi jednu deštivou noc
Od ztráty všeho, co miluješ

Hraješ skvělou hru
Když se uzavíráš
Nutíš mě, abych za tebe bojovala
Ale já tě nad vodou neudržím
Nedokážu dotáhnout tvou duši ke břehu
Neumím opravit potápějící se loď
Nebo vyhrát prohranou válku
Je to těžké břímě
A já už víc nevydržím
Napovrchu to vypadá perfektně
Ale pod povrchem je jen perfektní bouře

Musím ti toho ještě tolik říct
Dochází nám čas
Je temné a nebezpečné
Proplouvat oceány vlastní mysli
Celou noc jsem byla vzhůru a držela tě za ruku
Zatímco ses toulal ve tmě
Nedokážu ti pomoct
Když chceš zůstat ztracený

Refrén

Nedokážu přežít za nás za oba
Nedokážu zadržet vlny
Tenhle oceán pro nás není dost velký
Tak nechám vodu, aby mě odnesla

Bratislava!

Konec dubna byl šílený, zejména kvůli nervům s diplomkou. Asi víte, že mi hrozilo, že nebudu moct odevzdat, jelikož moje vedoucí nebyla s prací zrovna spokojená, takže jsem šlápla na plyn a práci měla hotovou už 11. dubna, tedy skoro tři týdny před termínem, abych měla čas na případné poslední opravy. Bohužel, vedoucí se neozývala, a neozývala, a neozývala... Naordinovala jsem si proto oddechový čas u kamarádky v Bratislavě. Na Slovensku jsem zatím byla jenom jednou, a v Bratislavě jsem byla vůbec poprvé, takže jsem pochopitelně byla zvědavá a těšila se.:)
První dojem na mě Bratislava udělala takový, že je to v podstatě takové rušnější Brno. Autobusové nádraží sice není nic moc a to vlakové je pak vyložená hrůza (kamarádka mě tam vzala, že bych jinak prý neměla z Bratislavy ten správný zážitek), ale když si to člověk porovná s tím Brnem, ono se to zase tak moc neliší. Dokonce bych Zvonařku prohlásila za ještě o stupeň hnusnější.
Po obědě v čínské restauraci (v okolí autobusáku nic moc použitelného nebylo) jsme jely odhodit bágly na byt a vyrazily rovnou na hrad Devín. Jelikož bylo nejen ten den, ale celý víkend opravdu totálně letní počasí (dokonce jsem si spálila výstřih), bylo docela dobrodružné se na hrad dostat, jelikož všude byly davy lidí. Ale stálo to za to, bylo tam nádherně.
Hned jsem se zabydlela v jednom opravdu starém domě...:)

Výhled na Dunaj byl nádherný... Jinak se omlouvám za ten tmavý flek, co se bude na většině fotek vyskytovat, ale mám poškrábanou čočku a čím víc zoomuju, tím víc je logicky to škábnutí vidět.