Předem upozorňuji, že teprve druhý příspěvek do kategorie recepty bude veganský.:) Název jsem dala do uvozovek, protože tahle směska prostě žádný název nemá, já jí pracovně říkám "eintopf", ale to hlavně proto, že je to opravdu prostě směska. Původní recept, který jsem si upravila podle svého, jsem našla kdesi na internetu, když jsem hledala, co mám udělat s tou hromadou chili tofu, které měli v Lidlu v akci a které jsem proto nakoupila do zásoby. Pokud jste fanoušek veganských jídel jako já (nebo jste dokonce vegani, já se zatím řadím pouze do "vegan friendly"), pak vám tu asi neservíruju nic světoborného, pokud ale máte chuť experimentovat, obohatit jídelníček, a třeba se, jako například moje mamka, snažíte zjistit, jak dostat tofu do poživatelné podoby :D, tak by tohle mohlo být něco pro vás.:)
Opět je to snadné jako facka, na 2 - 3 porce je potřeba:
1 kostka tofu (chilli nebo natural, to je celkem v konečném výsledku jedno)
1 velká červená paprika
cca 300 gramů rajčat
1 cibule
sůl, pepř, chilli
další koření dle chuti
Dělali jste někdy lečo? Nebo aspoň základ na lečo? Tady je postup prakticky stejný - nejprve dáme na pánev nadrobno nakrájenou cibuli, necháme lehce zezlátnout a pak přidáme tofu. Až je cibulka krásně zlatá, přidáme nakrájenou papriku, podlejeme vodou a necháme pod pokličkou dusit, dokud paprika trochu nezměkne - ale jde to i bez pokličky, několikrát jsem to vyzkoušela, protože na bytě bohužel nemáme tak velkou pokličku, aby přikryla celou pánev.:D Pak už jenom přidáme nakrájená rajčata, znovu podlijeme a necháme dusit, dokud rajčata úplně nezměknou. Pak už jenom dochutíme dle individuální chuti. Já osobně preferuji kombinaci sůl, pepř, chilli (je celkem jedno, jestli rozdrcené papričky nebo nějaká omáčka, záleží na náladě) a česnek (granulovaný, čerstvý nesmím). Jako příloha je nejlepší rýže.:)
When the truth walks away, everybody stays, 'cause the truth about the world is that crime does pay.
středa 2. března 2016
pondělí 25. ledna 2016
Snové vítězství
Trochu váhám, jestli můj dnešní příspěvek z osobního soudku bude někoho zajímat, ale na druhou stranu... Už jsem sem dala i horší blbosti.:D
Už od mala mám hodně živé sny a často si je pamatuju. Na základě několika z nich (vlastně jich bylo docela dost) jsem pak napsala i nějaké povídky. Proto mě překvapilo, když jsem zjistila, že ne každý to tak má, naopak docela dost lidí mi řeklo, že si buď sny vůbec nepamatují, anebo jsou to všechno takové nesouvislé blázniviny. No, ne že bych takovým lidem nezáviděla, když se mi zrovna zdá nějaký horor - což se stává na můj vkus častěji, než by mi bylo milé, ale od té doby, co jsem se trochu přestala stresovat, to značně umínilo - ale co když právě z nějakého snu může být fajn příběh? Nebo co když se jednou za čas zjeví takový sen, na jaký jsem měla štěstí dnes nad ránem, po kterém vstáváte s širokým úsměvem a vynikající náladou? To je přece taková škoda, že je někdo o tohle ochuzený! :)
Musím se přiznat, že dnešní sen půjde do mojí zlaté snové vitrínky. Takovou radost mi naposledy udělal snad ten sen, kdy mi bylo nějakých 12 let, mimo jiných oblíbenců jsem tehdy bezmezně zbožňovala Jona Bon Joviho, a právě o něm se mi zdálo, že mě ošetřoval, když jsem se připletla do autonehody. Dnešní sen ani už pořádně nevím, od čeho začal... Respektive vím, že nějaký začátek měl, ale právě ten mi zrovna neutkvěl.
Přesněji si ho vybavuju až od momentu, kdy jsem jela na kole v peletonu závodníků. Vím, že i když jsem jela sama za sebe, tak do závodu jsem nastoupila "pod jménem" jiného sportovce. Tím byl mimochodem celý sen ještě vyšperkovaný - onen sportovec skutečně existuje, akorát nejezdí na kole.:D A letos zažívá ve svém sportu dost mizernou sezónu, a jelikož já ho mám vlastně fakt ráda, tak bych mu jakýkoliv úspěch hrozně přála (tak, a teď jsem těm z vás, kteří mě trochu znají, asi i docela dost napověděla, o koho se jedná :D). Vím, že do závodu nemohl nastoupit, protože na něj kolegové udělali nějaký prank - vlastně v tom závodě o nic velkého nešlo, nebyla to olympiáda ani žádné mistrovství - prostě si jen velká banda lidí, kteří mezi sebou docela dobře vychází, uspořádala závody.
No, takže jsem se tedy držela někdy na konci první půlky, pak jsem se začala trochu přibližovat k těm nejlepším... A zaslechla jsem kohosi povídat si o tom, že moje kolo není tak dobré jako kola ostatních a že i když bych na to možná měla, získat nějaké dobré umístění, tak mi to moje kolo prostě nedovolí. Pamatuju si, že jsem cítila, že mi kola skutečně nějak moc dobře na silnici nesedí a že mi to bylo líto, ale říkala jsem si, tak na to šlápnu, dokud to půjde, tak prostě pojedu na plné pecky. A ono to šlo! Představte si tu první vlnu radosti! :D Sice se mi jelo místy vážně těžce, dvakrát jsem se málem pěkně vymajzla, ale nakonec jsem nechala soupeře daleko za sebou a do cíle jsem dojela s obrovským náskokem. Tak velkým, že ostatní se ještě ani do cíle neblížili - jenom jsem zkrátka spadla z toho kola a nadšeně vykřikla, že se to povedlo. V cíli jsem byla úplně sama, o to víc jsem si ale užívala následný odpočinek. A když dorazili i ostatní a začali mi gratulovat, nemělo to absolutně žádnou chybu.
Mimochodem, perfektní perlička na závěr bylo, když se mě jedna ze soupeřek zeptala: "A za koho jsi jela? Za XY? Tak to je super, ten si ten úspěch taky zaslouží." - Ano, byl to velmi divný závod, kdy se můj výsledek počítal do jeho statistiky, ale na tom nesejde.:D Byla jsem prostě šťastná jako blecha a vydrželo mi to po celý den, jako kdybych ten závod vyhrála doopravdy.:)
Už od mala mám hodně živé sny a často si je pamatuju. Na základě několika z nich (vlastně jich bylo docela dost) jsem pak napsala i nějaké povídky. Proto mě překvapilo, když jsem zjistila, že ne každý to tak má, naopak docela dost lidí mi řeklo, že si buď sny vůbec nepamatují, anebo jsou to všechno takové nesouvislé blázniviny. No, ne že bych takovým lidem nezáviděla, když se mi zrovna zdá nějaký horor - což se stává na můj vkus častěji, než by mi bylo milé, ale od té doby, co jsem se trochu přestala stresovat, to značně umínilo - ale co když právě z nějakého snu může být fajn příběh? Nebo co když se jednou za čas zjeví takový sen, na jaký jsem měla štěstí dnes nad ránem, po kterém vstáváte s širokým úsměvem a vynikající náladou? To je přece taková škoda, že je někdo o tohle ochuzený! :)
Musím se přiznat, že dnešní sen půjde do mojí zlaté snové vitrínky. Takovou radost mi naposledy udělal snad ten sen, kdy mi bylo nějakých 12 let, mimo jiných oblíbenců jsem tehdy bezmezně zbožňovala Jona Bon Joviho, a právě o něm se mi zdálo, že mě ošetřoval, když jsem se připletla do autonehody. Dnešní sen ani už pořádně nevím, od čeho začal... Respektive vím, že nějaký začátek měl, ale právě ten mi zrovna neutkvěl.
Přesněji si ho vybavuju až od momentu, kdy jsem jela na kole v peletonu závodníků. Vím, že i když jsem jela sama za sebe, tak do závodu jsem nastoupila "pod jménem" jiného sportovce. Tím byl mimochodem celý sen ještě vyšperkovaný - onen sportovec skutečně existuje, akorát nejezdí na kole.:D A letos zažívá ve svém sportu dost mizernou sezónu, a jelikož já ho mám vlastně fakt ráda, tak bych mu jakýkoliv úspěch hrozně přála (tak, a teď jsem těm z vás, kteří mě trochu znají, asi i docela dost napověděla, o koho se jedná :D). Vím, že do závodu nemohl nastoupit, protože na něj kolegové udělali nějaký prank - vlastně v tom závodě o nic velkého nešlo, nebyla to olympiáda ani žádné mistrovství - prostě si jen velká banda lidí, kteří mezi sebou docela dobře vychází, uspořádala závody.
No, takže jsem se tedy držela někdy na konci první půlky, pak jsem se začala trochu přibližovat k těm nejlepším... A zaslechla jsem kohosi povídat si o tom, že moje kolo není tak dobré jako kola ostatních a že i když bych na to možná měla, získat nějaké dobré umístění, tak mi to moje kolo prostě nedovolí. Pamatuju si, že jsem cítila, že mi kola skutečně nějak moc dobře na silnici nesedí a že mi to bylo líto, ale říkala jsem si, tak na to šlápnu, dokud to půjde, tak prostě pojedu na plné pecky. A ono to šlo! Představte si tu první vlnu radosti! :D Sice se mi jelo místy vážně těžce, dvakrát jsem se málem pěkně vymajzla, ale nakonec jsem nechala soupeře daleko za sebou a do cíle jsem dojela s obrovským náskokem. Tak velkým, že ostatní se ještě ani do cíle neblížili - jenom jsem zkrátka spadla z toho kola a nadšeně vykřikla, že se to povedlo. V cíli jsem byla úplně sama, o to víc jsem si ale užívala následný odpočinek. A když dorazili i ostatní a začali mi gratulovat, nemělo to absolutně žádnou chybu.
Mimochodem, perfektní perlička na závěr bylo, když se mě jedna ze soupeřek zeptala: "A za koho jsi jela? Za XY? Tak to je super, ten si ten úspěch taky zaslouží." - Ano, byl to velmi divný závod, kdy se můj výsledek počítal do jeho statistiky, ale na tom nesejde.:D Byla jsem prostě šťastná jako blecha a vydrželo mi to po celý den, jako kdybych ten závod vyhrála doopravdy.:)
sobota 23. ledna 2016
Crazy Town po...kolika že to vlastně letech?
Mám pro vás připravený sice článek o jednom mém oblíbeném filmu, ale ještě než se dokopu ho dokončit, dáme si další z hudebních tipů.:)
Na Crazy Town si z mé generace musí pamatovat každý, a kdo tvrdí, že ne, tak buď kecá, nebo si ještě nestihl vygooglit (respektive "vy-youtubit") Butterfly. Jeden čas jsem tu písničku taky měla ráda, jako asi 90% ostatních, dneska už bych jí ani slyšet nemusela. Ale měla jsem fakt ráda pilotní singl z druhého alba Crazy Town, Drowning:
Neznám příběh za touhletou písničkou, ale pro mě je to dodnes emocemi napěchovaná výpověď jedněch one-hit wonders. Am I drowning, am I fading away? Or am I living up to all your dreams that made me this way?
Bohužel v době, kdy tehle singl vyšel, už dávno frčeli Linkin Park a Crazy Town si původně v rámci nu-metalu jméno neudělali, takže na tomhle hřišti jim to nemohlo projít už jenom z principu. A Dark Horse samo o sobě není kdovíjak dobré album, takže populární jméno vzalo hodně rychle za své.
Nedávno jsem si na Crazy Town znovu vzpomněla a říkala jsem si, jakpak asi dopadli. Tušila jsem, že se rozpadli, ale poslední dobou je to jeden comeback za druhým, co když se i Crazy Town vykopali ven z hrobu? No a ono že jo - v naprosté tichosti, bez nějaké větší pozornosti (ale také bez většího proma) si Crazy Town (respektive to, co z nich zbylo, tedy oba frontmani) minulý rok vydali minialbum The Brimstone Sluggers. Takový zvuk, který na něm představili, by od nich nečekal skoro nikdo. Ale jaký je ostatně zvuk Crazy Town? Veřejnost je má zakódované pod Butterfly, ze kterého ale trčí Red Hot Chili Peppers na všechny strany. První album jsem, přiznávám se, neslyšela - a druhé album je zvukově dost nesourodý miš maš. Po téměř deseti letech tu teď máme cosi mezi elektronickou hudbou, rapem a kdo ví čím ještě. A víte co? Ono to báječně funguje!
Silně pochybuju, že Crazy Town vůbec ještě někdy udělají aspoň malou dírku do hitparád. Ale osobně teď aspoň vím, že někde po světě běhají lidé, kteří měli fakt potenciál - jen se našli hrozně pozdě.
Na Crazy Town si z mé generace musí pamatovat každý, a kdo tvrdí, že ne, tak buď kecá, nebo si ještě nestihl vygooglit (respektive "vy-youtubit") Butterfly. Jeden čas jsem tu písničku taky měla ráda, jako asi 90% ostatních, dneska už bych jí ani slyšet nemusela. Ale měla jsem fakt ráda pilotní singl z druhého alba Crazy Town, Drowning:
Neznám příběh za touhletou písničkou, ale pro mě je to dodnes emocemi napěchovaná výpověď jedněch one-hit wonders. Am I drowning, am I fading away? Or am I living up to all your dreams that made me this way?
Bohužel v době, kdy tehle singl vyšel, už dávno frčeli Linkin Park a Crazy Town si původně v rámci nu-metalu jméno neudělali, takže na tomhle hřišti jim to nemohlo projít už jenom z principu. A Dark Horse samo o sobě není kdovíjak dobré album, takže populární jméno vzalo hodně rychle za své.
Nedávno jsem si na Crazy Town znovu vzpomněla a říkala jsem si, jakpak asi dopadli. Tušila jsem, že se rozpadli, ale poslední dobou je to jeden comeback za druhým, co když se i Crazy Town vykopali ven z hrobu? No a ono že jo - v naprosté tichosti, bez nějaké větší pozornosti (ale také bez většího proma) si Crazy Town (respektive to, co z nich zbylo, tedy oba frontmani) minulý rok vydali minialbum The Brimstone Sluggers. Takový zvuk, který na něm představili, by od nich nečekal skoro nikdo. Ale jaký je ostatně zvuk Crazy Town? Veřejnost je má zakódované pod Butterfly, ze kterého ale trčí Red Hot Chili Peppers na všechny strany. První album jsem, přiznávám se, neslyšela - a druhé album je zvukově dost nesourodý miš maš. Po téměř deseti letech tu teď máme cosi mezi elektronickou hudbou, rapem a kdo ví čím ještě. A víte co? Ono to báječně funguje!
Silně pochybuju, že Crazy Town vůbec ještě někdy udělají aspoň malou dírku do hitparád. Ale osobně teď aspoň vím, že někde po světě běhají lidé, kteří měli fakt potenciál - jen se našli hrozně pozdě.
pondělí 9. listopadu 2015
Ghoul: Všechno dobře a všechno špatně
Seznam (a nejen on, ale tam jsem koukala já) si pro nás letos připravil jako Halloweenský dárek často propíraný Jáklův film. A protože jsem na něj byla zvědavá, ale zase ne tolik, abych ho nějak aktivně sama vyhledala, rozhodla jsem se chopit příležitosti. Po jeho skončení se cítím dost podvedeně. Z fachmanského hlediska bych tomu klidně dala plný počet bodů, z hlediska děje bych si rvala vlasy na hlavě, jaké tam byly blbosti. I proto jsem se rozhodla nakonec sepsat to do menšího komentáře (od jisté doby už svým hodnocením neříkám velkohubě recenze).
Od čeho začít? Asi od toho, že tím, co mě přimělo nevypnout film po prvních pár minutách byl překvapivě povedený dabing a skvělá práce režie i kamery. Tady by bylo na místě se zastavit a říct pár slov o found footage filmech jako takových. Ano, všichni víme a asi i musíme uznat, že po Blair Witch to ztratilo kouzlo - je to přesný případ opakovaného vtipu, který přestává být vtipem. Z nějakého mě neznámého důvodu se ještě podařilo uchytit se Paranormal Activity, ale jinak nám FF filmy nemají a už pravděpodobně ani nikdy nebudou mít co nabídnout (osobně za vrchol tohoto fenoménu, pokud pominu Blair Witch, považuju první a druhý díl španělského RECu). Proto, pokud se už rozhodnu na nějaký takový film dívat, chci po něm jediné - věrnost žánrovému zařazení. Ano, technologie jsou dnes sice daleko, ale nedokonalosti v práci s kamerou, ve zpracování zvuku atd. jsou to, co pro mě primárně utváří pocit, že se skutečně dívám na něčí amatérské video - a ne na video zručného kamerama, který se jenom snaží tvářit jako amatér. V tomhle ohledu tedy Ghoul naprosto splnil má očekávání a byla jsem dokonce ochotná i dlouhou dobu přecházet díry a nesmyslnosti v ději. Ale všechno má své hranice.
Častým nešvarem (nejen) FF hororů je nesympatickost postav. Toto se sice objevuje i u jiných hororových filmů, vlastně až příliš velká většina hororové tvorby se vyznačuje tím, že postavy nemáte ani pořádně čas poznat, ergo vám je nakonec vlastně úplně jedno, co s nimi bude, a atmosféra je buď v tahu, nebo se ani nedostaví. Já jsem člověk celkem trpělivý a nenáročný, takže na nesympatické postavy prakticky nikdy nenadávám, ale u tohoto filmu se u mě poprvé dostavil ten pocit, o kterém mluví mnozi moji bývalí "kolegové" z horror.cz - "Ježiš, zabij už toho vola/tu krávu... No hurá, konečně, na začátku bylo pozdě." Fandit hlavní záporné postavě asi v tomto případě není ten nejlepší start, který do filmu můžete mít.
Mluvila jsem o dírách a nesrovnalostech v ději, které bych tu teď mohla vyjmenovat a náležitě rozpitvat. To by ale bylo stejné jako pitvat se v témže v případě druhého Silent Hillu - bylo toho tolik, že už jenom z principu se mi do toho hrozně nechce a beztak to musel vidět každý. Kromě toho, že zde zjevně došlo k lehkému nepochopení toho, kdo nebo co to vlastně je ghúl, tak bych za všechny ostatní větší či menší drobnosti zmínila to, že mobily sice nefungují, ale internet šlape. Třeba to tak zamýšlely zlé síly, aby si naši milí hrdinové mohli přečíst ten pěkný článek a podívat se na ta pěkná videa? (Ironie.)
Kolem a kolem bych se na Ghoula klidně podívala znovu, tentokrát v originále, abych mohla posoudit, jestli tomu dabing neubral nebo naopak nepřidal. Kdyby šlo jen o tu vizuální stránku, ráda ho pochválím. Ale doprčic, takhle slaboučký scénář jsem naposledy viděla v Black Swan (a teď mě ukamenujte :D).
P.S.: Na Masarykově univerzitě je na téma ukrajinského hladomoru obhájená moc hezká bakalářská práce. Pokud někoho z vás tohle téma zajímá, doporučuju ji k přečtení všema deseti. (Nachází se v ní i moje nejoblíbenější zkažená parafráze: "Následkem diskuzí Komise uznala za správné, že Stalin chtěl zasadit smrtelnou ránu ukrajinskému národu jako takovému." Aneb tak hlavně že to Stalinovi na západě nakonec schválili...)
Od čeho začít? Asi od toho, že tím, co mě přimělo nevypnout film po prvních pár minutách byl překvapivě povedený dabing a skvělá práce režie i kamery. Tady by bylo na místě se zastavit a říct pár slov o found footage filmech jako takových. Ano, všichni víme a asi i musíme uznat, že po Blair Witch to ztratilo kouzlo - je to přesný případ opakovaného vtipu, který přestává být vtipem. Z nějakého mě neznámého důvodu se ještě podařilo uchytit se Paranormal Activity, ale jinak nám FF filmy nemají a už pravděpodobně ani nikdy nebudou mít co nabídnout (osobně za vrchol tohoto fenoménu, pokud pominu Blair Witch, považuju první a druhý díl španělského RECu). Proto, pokud se už rozhodnu na nějaký takový film dívat, chci po něm jediné - věrnost žánrovému zařazení. Ano, technologie jsou dnes sice daleko, ale nedokonalosti v práci s kamerou, ve zpracování zvuku atd. jsou to, co pro mě primárně utváří pocit, že se skutečně dívám na něčí amatérské video - a ne na video zručného kamerama, který se jenom snaží tvářit jako amatér. V tomhle ohledu tedy Ghoul naprosto splnil má očekávání a byla jsem dokonce ochotná i dlouhou dobu přecházet díry a nesmyslnosti v ději. Ale všechno má své hranice.
Častým nešvarem (nejen) FF hororů je nesympatickost postav. Toto se sice objevuje i u jiných hororových filmů, vlastně až příliš velká většina hororové tvorby se vyznačuje tím, že postavy nemáte ani pořádně čas poznat, ergo vám je nakonec vlastně úplně jedno, co s nimi bude, a atmosféra je buď v tahu, nebo se ani nedostaví. Já jsem člověk celkem trpělivý a nenáročný, takže na nesympatické postavy prakticky nikdy nenadávám, ale u tohoto filmu se u mě poprvé dostavil ten pocit, o kterém mluví mnozi moji bývalí "kolegové" z horror.cz - "Ježiš, zabij už toho vola/tu krávu... No hurá, konečně, na začátku bylo pozdě." Fandit hlavní záporné postavě asi v tomto případě není ten nejlepší start, který do filmu můžete mít.
Mluvila jsem o dírách a nesrovnalostech v ději, které bych tu teď mohla vyjmenovat a náležitě rozpitvat. To by ale bylo stejné jako pitvat se v témže v případě druhého Silent Hillu - bylo toho tolik, že už jenom z principu se mi do toho hrozně nechce a beztak to musel vidět každý. Kromě toho, že zde zjevně došlo k lehkému nepochopení toho, kdo nebo co to vlastně je ghúl, tak bych za všechny ostatní větší či menší drobnosti zmínila to, že mobily sice nefungují, ale internet šlape. Třeba to tak zamýšlely zlé síly, aby si naši milí hrdinové mohli přečíst ten pěkný článek a podívat se na ta pěkná videa? (Ironie.)
Kolem a kolem bych se na Ghoula klidně podívala znovu, tentokrát v originále, abych mohla posoudit, jestli tomu dabing neubral nebo naopak nepřidal. Kdyby šlo jen o tu vizuální stránku, ráda ho pochválím. Ale doprčic, takhle slaboučký scénář jsem naposledy viděla v Black Swan (a teď mě ukamenujte :D).
P.S.: Na Masarykově univerzitě je na téma ukrajinského hladomoru obhájená moc hezká bakalářská práce. Pokud někoho z vás tohle téma zajímá, doporučuju ji k přečtení všema deseti. (Nachází se v ní i moje nejoblíbenější zkažená parafráze: "Následkem diskuzí Komise uznala za správné, že Stalin chtěl zasadit smrtelnou ránu ukrajinskému národu jako takovému." Aneb tak hlavně že to Stalinovi na západě nakonec schválili...)
čtvrtek 15. října 2015
Sita - Happy
V dnešním hudebním okénku vám představím důvod, proč jsem Srdcotepce Anetě Langerové dodnes neodpustila.:) Schválně, kdo z vás věděl, že Srdcotepec je cover, respektive písnička z banky?
Písničku Happy jsem milovala jako dítě, byl to přesně ten styl, který jsem na prahu puberty milovala - rychlá, optimistická, s na tu dobu poměrně zajímavým klipem.:D Zpětně oceňuju i ten text, je to asi jeden z nejoptimističtějších textů, který znám. V rádiu jí nehráli vůbec, v televizi málokdy, o to šťastnější jsem proto byla, když jsem jí chytila. Pár roků uplynulo, já koukala v televizi na Světlušku, Aneta Langerová představovala svojí novou písničku. Po pár tónech si moje brada dala rande s podlahou. Ne že bych chtěla Anetinu verzi nějak hanit - ale zkrátka to ani zdaleka není takový univerzální zlepšovač nálady.:)
Sita Vermeulen - Happy (Best Quality) by spidernig1988
U 405. sedí muž
A na své šílené kytaře vyhrává melodii
Zdá se být uvězněný v poušti miliónu snů
Jako kdyby život nebyl snad tak krásný, jak se zdá
Ahoj, jak se vede?
Proč se v takový den tváříš tak smutně?
Nechceš si o tom promluvit?
Když už jsme u toho
Chci na tvé bezradné tváři vidět úsměv
Mohl bys být tak šťastný
V tomto novém, krásném dni
Mohl bys být tak šťastný
Jako děti, když si jdou hrát
Tak se ukaž
Neděláš nic špatného
Přidej se a nenatahuj to
Můžeš být tak šťastný
Říkáš, že tvá přítelkyně je hezká
Že čeká doma, má dobrou práci
A ty máš dům i auto, které ti říkají pane
Zdá se to perfektní, ale nejsou perfektní věci zkrátka šíleně nudné
Toužil jsi po tomhle
A teď jsi uvězněný jako šnek ve své ulitě
Záleží jen na tom
Že můžeš žít svůj život tak, jak to upřímně cítíš
Protože život je moc krátký
A ty nechceš být vězněm vlastních iluzí
A já to vykřičím
Mohl bys být tak šťastný, že máš koho milovat
Mohl bys být tak šťastný, nestačí to snad?
Nemá smysl sedět a protahovat to
Přemýšlet o tom, co jsi způsobil
To je v pohodě, prostě se ukaž
Mohl bys být tak šťastný...
U 405. sedí muž
Na tváři má úsměv a myslí si: Jaký nádherný život...
Písničku Happy jsem milovala jako dítě, byl to přesně ten styl, který jsem na prahu puberty milovala - rychlá, optimistická, s na tu dobu poměrně zajímavým klipem.:D Zpětně oceňuju i ten text, je to asi jeden z nejoptimističtějších textů, který znám. V rádiu jí nehráli vůbec, v televizi málokdy, o to šťastnější jsem proto byla, když jsem jí chytila. Pár roků uplynulo, já koukala v televizi na Světlušku, Aneta Langerová představovala svojí novou písničku. Po pár tónech si moje brada dala rande s podlahou. Ne že bych chtěla Anetinu verzi nějak hanit - ale zkrátka to ani zdaleka není takový univerzální zlepšovač nálady.:)
Sita Vermeulen - Happy (Best Quality) by spidernig1988
U 405. sedí muž
A na své šílené kytaře vyhrává melodii
Zdá se být uvězněný v poušti miliónu snů
Jako kdyby život nebyl snad tak krásný, jak se zdá
Ahoj, jak se vede?
Proč se v takový den tváříš tak smutně?
Nechceš si o tom promluvit?
Když už jsme u toho
Chci na tvé bezradné tváři vidět úsměv
Mohl bys být tak šťastný
V tomto novém, krásném dni
Mohl bys být tak šťastný
Jako děti, když si jdou hrát
Tak se ukaž
Neděláš nic špatného
Přidej se a nenatahuj to
Můžeš být tak šťastný
Říkáš, že tvá přítelkyně je hezká
Že čeká doma, má dobrou práci
A ty máš dům i auto, které ti říkají pane
Zdá se to perfektní, ale nejsou perfektní věci zkrátka šíleně nudné
Toužil jsi po tomhle
A teď jsi uvězněný jako šnek ve své ulitě
Záleží jen na tom
Že můžeš žít svůj život tak, jak to upřímně cítíš
Protože život je moc krátký
A ty nechceš být vězněm vlastních iluzí
A já to vykřičím
Mohl bys být tak šťastný, že máš koho milovat
Mohl bys být tak šťastný, nestačí to snad?
Nemá smysl sedět a protahovat to
Přemýšlet o tom, co jsi způsobil
To je v pohodě, prostě se ukaž
Mohl bys být tak šťastný...
U 405. sedí muž
Na tváři má úsměv a myslí si: Jaký nádherný život...
pátek 2. října 2015
Malej diktátor náš
Slibovala jsem, že se časem ozvu, abych vám dala vědět, co se děje, že vůbec nepřispívám, a když už, tak jenom nějakými ne příliš náročnými, povětšinou hudebními, články. No, tak je to tady. Velmi mě začíná unavovat o tom mluvit, protože při každém setkání s kamarády se opakuje otázka "Co se stalo?/Co se dělo?", tak honem do toho, než se nakrknu definitivně.:) (Těch kamarádů jsem za poslední měsíc totiž moc neviděla. Vlastně vůbec žádného.)
Co odstartovalo ten měsíc hrůzy? Taková dobře znějící zpráva, že jsem si našla práci. Byla to práce v jednom nejmenovaném řetězci (žádné Tesco ani Albert, předesílám dopředu) a vzala jsem jí především proto, že jsem prostě potřebovala peníze jako sůl a nechtěla jsem být na pracáku. A taky abych dokázala, že vysokoškoláci nejsou žádné fajnovky, kterým manuální práce za almužnu, které se vznešeně říká výplata, smrdí. Nechtělo se mi tam vůbec, ale brala jsem to, jako už tradičně, z té pozitivní stránky - budu mít aspoň co dělat, budu mít stálý příjem, když se mi do něčeho strašně nechce a nemám žádná očekávání, můžu být jenom příjemně překvapená... No, to tedy bylo překvapení. Na konci září jsem začala trousit vtipy o tom, jak se okamžitě jdu zapsat do komunistické strany. Věděla jsem, že řetězcové mašinérie jsou nechutné, v tomhle jsem si žádnou iluzi nedělala. Nicméně stanutí té nechutnosti tváří v tvář na mě bylo trochu moc silné kafe.
V tomhle bodě musím zmínit písničku Napoleon od Arakainu (bohužel na youtube není, ale kdo bude chtít hledat, ten jistě najde). Vždycky mi přišla taková velmi klišoidní, když si ale zpětně vybavím určité lidi, tak mi naopak přijde, že sedí jako zadek na hrnec, a zajímalo by mě, jestli ten, kdo jí napsal, měl taky někdy v práci svého Napoleona. Fádní loutky jdou jedna za druhou, správně srovnaný jen tvou zásluhou...
Úplně si toho našeho Napoleona představuju, jak pod sebe hrne ty hory peněz a upadá do depresí z představy, že kvůli pár pablbům, kteří pořádně nemakají, i když už jim tolikrát vynadal, nebude mít tak vysoké prémie jako loni a místo na Kanáry bude muset jen na blbou Krétu.
Padali jsme na konci měsíce na hubu všichni, protože mezi vedením a námi zela taková obrovská díra, že ještě tak dva týdny předtím, než jsem si dělala legraci, že ze mě bude svazák jako řemen, jsem začala s trochu mírnějším vtipkováním, že založím odbory. To bylo poté, co jsem zjistila, že během prvních deseti dnů (práce byla na krátký a dlouhý týden) budu mít skoro 30 hodin přesčas. Protože spánek a osobní život potřebují jenom zbabělci.
Nejhorší na tom je, že tahle práce se držela na spodní hranici toho, co je podle zákona důstojné. Kolegové měli z předchozích zaměstnání v některých případech vyloženě hororové historky, takže navrch mi jich bylo ještě líto. Každý z nás si uvědomoval, že to, co se u nás na pobočce děje, je neudržitelné a vysilující pro nás pro všechny, ale "ono bylo i hůř, počkám několik měsíců a pak se tohle a tohle změní a já budu moct odejít". Doprčic, ani nedokážu popsat, jak strašně na nic mi z toho bylo. Jenom pevně doufám, že se na mě někdo nevytasí s hláškou "jo, princezno, nežiješ v pohádce, takhle to prostě v životě chodí, tak se z toho hlavně nepodělej". Protože pak by se mohli dít velmi ošklivé věci. Velmi trefně to vystihla moje babička, ať jsou bohatí klidně bohatí, ve dvou autech najednou se stejně vozit nemůžou, ale ať mají ti chudší aspoň nějaký život. A ne že z nich uděláme novodobé nevolníky, kteří by ještě měli juchat a skákat, že jim někdo blahosklonně to nevolnictví nabídl.
Co odstartovalo ten měsíc hrůzy? Taková dobře znějící zpráva, že jsem si našla práci. Byla to práce v jednom nejmenovaném řetězci (žádné Tesco ani Albert, předesílám dopředu) a vzala jsem jí především proto, že jsem prostě potřebovala peníze jako sůl a nechtěla jsem být na pracáku. A taky abych dokázala, že vysokoškoláci nejsou žádné fajnovky, kterým manuální práce za almužnu, které se vznešeně říká výplata, smrdí. Nechtělo se mi tam vůbec, ale brala jsem to, jako už tradičně, z té pozitivní stránky - budu mít aspoň co dělat, budu mít stálý příjem, když se mi do něčeho strašně nechce a nemám žádná očekávání, můžu být jenom příjemně překvapená... No, to tedy bylo překvapení. Na konci září jsem začala trousit vtipy o tom, jak se okamžitě jdu zapsat do komunistické strany. Věděla jsem, že řetězcové mašinérie jsou nechutné, v tomhle jsem si žádnou iluzi nedělala. Nicméně stanutí té nechutnosti tváří v tvář na mě bylo trochu moc silné kafe.
V tomhle bodě musím zmínit písničku Napoleon od Arakainu (bohužel na youtube není, ale kdo bude chtít hledat, ten jistě najde). Vždycky mi přišla taková velmi klišoidní, když si ale zpětně vybavím určité lidi, tak mi naopak přijde, že sedí jako zadek na hrnec, a zajímalo by mě, jestli ten, kdo jí napsal, měl taky někdy v práci svého Napoleona. Fádní loutky jdou jedna za druhou, správně srovnaný jen tvou zásluhou...
Úplně si toho našeho Napoleona představuju, jak pod sebe hrne ty hory peněz a upadá do depresí z představy, že kvůli pár pablbům, kteří pořádně nemakají, i když už jim tolikrát vynadal, nebude mít tak vysoké prémie jako loni a místo na Kanáry bude muset jen na blbou Krétu.
Padali jsme na konci měsíce na hubu všichni, protože mezi vedením a námi zela taková obrovská díra, že ještě tak dva týdny předtím, než jsem si dělala legraci, že ze mě bude svazák jako řemen, jsem začala s trochu mírnějším vtipkováním, že založím odbory. To bylo poté, co jsem zjistila, že během prvních deseti dnů (práce byla na krátký a dlouhý týden) budu mít skoro 30 hodin přesčas. Protože spánek a osobní život potřebují jenom zbabělci.
Nejhorší na tom je, že tahle práce se držela na spodní hranici toho, co je podle zákona důstojné. Kolegové měli z předchozích zaměstnání v některých případech vyloženě hororové historky, takže navrch mi jich bylo ještě líto. Každý z nás si uvědomoval, že to, co se u nás na pobočce děje, je neudržitelné a vysilující pro nás pro všechny, ale "ono bylo i hůř, počkám několik měsíců a pak se tohle a tohle změní a já budu moct odejít". Doprčic, ani nedokážu popsat, jak strašně na nic mi z toho bylo. Jenom pevně doufám, že se na mě někdo nevytasí s hláškou "jo, princezno, nežiješ v pohádce, takhle to prostě v životě chodí, tak se z toho hlavně nepodělej". Protože pak by se mohli dít velmi ošklivé věci. Velmi trefně to vystihla moje babička, ať jsou bohatí klidně bohatí, ve dvou autech najednou se stejně vozit nemůžou, ale ať mají ti chudší aspoň nějaký život. A ne že z nich uděláme novodobé nevolníky, kteří by ještě měli juchat a skákat, že jim někdo blahosklonně to nevolnictví nabídl.
sobota 19. září 2015
TAG: Top 15 albums
Abych konečně už taky napsala nějaký článek (snad vám v některém z dalších článků osvětlím, co se dělo a děje, že nemám na nic kloudně čas), rozhodla jsem se oživit jeden hodně starý tag, který ke mě kdysi doputoval na Facebooku. Jak název napovídá, týká se mých oblíbených alb. Pravidla jsou jednoduchá - napsat 15 alb, která vás budou vždy určitým způsobem v životě doprovázet, která ve vás zkrátka zanechala nějakou stopu. Hlavní je moc nad tím nepřemýšlet, napsat zkrátka to první, co vás napadne - na sepsání všech 15 alb je časový limit 15 minut.
Z vlastní iniciativy jsem ještě u každého vypíchla nejoblíbenější píseň z daného alba.:)
1) Linkin Park - Hybrid Theory
První bylo, první je a vypadá to, že i navěky první zůstane. Kdyby moje puberta měla soundtrack, bylo by to Hybrid Theory s Meteorou dohromady. Asi zpětně neposoudím jeho kvalitu, protože tady prostě od začátku šlo o přesné zahrání na rozhárané pubertální city.:) Celé album jsem si poprvé poslechla, když jsem byla na návštěvě u příbuzných a dostala jsem k obývání pokoj po starší sestřenici. Dodnes si pamatuju, jak jsem jenom ohromeně seděla na posteli, bylo už kolem půlnoci, pouštěla jsem si na věži Hybrid Theory a po zádech mi běhal mráz z toho, jak strašně moc se mi to album líbilo.
2) Icon For Hire - Scripted
Jednou jsem řekla, že Scripted je podle mě nejlepším debutem od dob Hybrid Theory, takže návaznost je tu jasná.:) Dodnes si mimochodem za tím názorem stojím. Album je krásně ucelené, i když zároveň se spoustou drobných hudebních experimentů, skvěle se poslouchá a texty jsou sympaticky upřímné.
3) Placebo - Black Market Music
Další z objevů ze zmiňovaného pokoje starší sestřenice.:D Kája měla prostě super hudební vkus... Respektive Placebo jsem znala už nějakou dobu předtím, ale Kája mi poskytla tehdejší kompletní diskografii. Víte, jakou jsem měla šílenou radost, když jsem zjistila, že klip k Special K, songu právě z tohohle alba, jsem milovala jako malé dítě? Když on byl tak roztomile dobrodružný...:D
Dělat tenhle žebříček tak před osmi lety, vypíchla bych z něj písničku Haemoglobin, kterou jsem jeden čas považovala za svojí nejoblíbenější písničku vůbec. Ale čím jsem starší, tím víc oceňuji právě Spite and Malice.
4) Backstreet Boys - Black & Blue
Jó Good Boys. Zrovna nedávno jsem vzpomínala, jak stačí napsat jednu povídku, a rázem celkem pěkná skupina holek začne poslouchat jeden příšerný německý boyband (teď teda mluvím o Overground, nikoliv o BSB :D). V rámci psaní Good Boys Together, což byl můj imaginární boyband, jsem naposlouchala tolik alb od nejrůznějších boybandů, že to až hezké není. Ale ona to zase tak velká oběť nebyla, Backstreet Boys a Five se mi vlastně i dost líbili.:) Zrovna na Black & Blue bylo těch podle mě potenciálních hitovek celkem dost. Jen škoda, že zrovna The Call, podle mě nejlepší písnička, kterou kdy BSB nahráli, se s nijak kladnými ohlasy nesetkala.
5) Nirvana - Nevermind
Kdo neměl období Nirvany, ten snad ani neprošel pubertou. U mě to přišlo ve 14 letech, když mi mamka nechala od známého vypálit Nevermind (vidíte, jak jsme měli před 10 lety těžký život? žádný youtube, žádné torrenty, žádné uložto...:D). Bylo to zhruba stejně intenzivní období jako v případě LP, ale mnohem, mnohem kratší. Přesto má dodnes ta pirátská kopie mezi mými alby čestné místo. A jestli má Nirvana skutečně nedoceněné písničky, pak jsou to If You Must a právě Lounge Act.
6) Slot - F5
Albem F5 nechali Slot za zády skutečně slabé album 4ever a hokusy pokusy s umírajícím nu-metalem a vrátili se ke starým dobrým kořenům - chytlavým melodiím s občas velmi temným pozadím. Zároveň se jednalo o jejich první silněji politicky angažované album a rozhodně to nebylo na škodu. Jako komentátoři dění nejen v Rusku ale i ve světě se Slot osvědčili a dodnes v tomto trendu úspěšně pokračují. Právě Manifest, který tu vypichuju, je krásnou ukázkou toho, o čem mluvím. Nehledě na to, že ta melodie je tak sametová, že kolikrát tuhle písničku nemám to srdce vypnout, i když jsem jí třeba zrovna poslouchat nechtěla.
7) Angelspit - Krankhaus
K Angelspit jsem si hledala cestu nějaký čas, ale nakonec mi otevřeli dveře do světa, který mě zaujal natolik, až jsem mu věnovala svojí bakalářskou práci. I když Krankhaus není jejich nejpovedenější album, je takovým balancem na hraně toho, v čem ještě můžeme slyšet pozůstatky staršího industrialu, a v čem už přebírá nadvládu cyber punk a novější vlivy.
8) The Offspring - Conspiracy Of One
K tomuhle řeknu jenom jediné - není vám náhodou název téhle skladby nějaký povědomý? :D
9) Red Hot Chili Peppers - By The Way
Do prčic, vybrat z tohohle alba tu "nej" bylo pěkně těžké. To jenom ukazuje, že ty pochvalné řeči o unikátní komplexnosti By The Way jsou čistá pravda. Nemůžu říct, že by se mi všechny písničky bez výhrad líbily, vlastně je tu dost skladeb, které by mi samy o sobě asi ani moc neřekly, ale kolem a kolem po poslechu celého alba proti nim nemůžu říct ani půl křivého slova.
10) Thousand Foot Krutch - The End Is Where We Begin
Stejně jako v případě F5, i tohle album vnímám především jako nalezení "té správné" cesty po tápání na předchozích albech. I když TFK miluju, bohužel třeba takové The Flame In All Of Us bylo podle mého názoru slaboučké jako čajík. S The End... ale TFK dozráli do perfektní, vyvážené podoby.
11) INXS - X
První album, které jsem od INXS slyšela, ale pozor - nalezla jsem ho doma v tátově sbírce! :D Krásné staré originální CD... Asi bych ho bývala nechala dál ležet v polici bez povšimnutí, kdyby v Bravu (v dobách, kdy ještě za něco stálo) nevyšel článek o mrtvých hudebních legendách. Společně s Kurtem Cobainem a Freddiem Mercurym, které jsem v té době zbožňovala, tam byli zmínění i Falco a Michael Hutchence, které jsem ještě neznala. Dnes Falca i INXS zbožňuju, a v případě INXS tomu hodně pomohlo právě album X.:)
12) Karel Kryl - Rakovina
Také máte oblíbené písničky, které se vám hrozně líbí, ale posloucháte je jenom jednou za uherský rok? Tak to je přesně případ Kryl. Ale když už to období přijde, tak tohle album je jistota.
13) Savage Garden - Savage Garden
Tak schválně - pusťte si třeba na youtube od SG skladbu I Want You a přiznejte se, kdo jste si doteď myslel, že to jsou Roxette.:D Myslela si to spousta mých známých a myslela jsem si to poměrně dlouho i já. Savage Garden jsou podle mě jedna z nejnedocenějších kapel - a to i přesto, jak daleko to dotáhli. Ne že by se mi Darrenova sólová tvorba nelíbila, ten sametový hlásek je pořád stejný, ale... Danny byl prostě Danny. I když kdo ví, kam by to po ne zrovna vyváženém druhém albu Affirmation začalo směřovat.
14) Dolores Clan - Prwotni Strach
Dolores Clan jsem znala dávno předtím, než se provařili díky Noidově vztahu s Lucií Bílou, dokonce jsem byla i na jejich koncertě - byl to můj vůbec první koncert. Hodně lidí jim vyčítalo až přílišnou podobu s tehdy populárními Linkin Park a Limp Bizkit, mě je tohle celkem šumák - to, že si je hudba podobná, se už tak v rámci jednoho stylu jaksi stává. Jediná malá výtka by tak jedině byla vůči délce alba, ale to je skutečně jenom drobnost.:)
15) X-Left To Die - Potešma
Kdybych tenhle článek psala před měsícem, ani náhodou by se tu tahle deska nevyskytla. Ale takhle je to jeden velký vykřičník na závěr, že pokud vás někdo zaujme, tak sakra nemáte s poslechem otálet tak dlouho, až už je pozdě. Jako asi hodně lidí jsem dřív než kapelu jako takovou zaregistrovala samotného Davida, a je to už toooooolik let, že sama nevěřím tomu, jak jsem X-Left To Die mohla tak lehkovážně míjet. Nadávám si o to víc, že jejich hudba byla prostě přesně moje krevní skupina. Sakra na druhou.
Z vlastní iniciativy jsem ještě u každého vypíchla nejoblíbenější píseň z daného alba.:)
1) Linkin Park - Hybrid Theory
První bylo, první je a vypadá to, že i navěky první zůstane. Kdyby moje puberta měla soundtrack, bylo by to Hybrid Theory s Meteorou dohromady. Asi zpětně neposoudím jeho kvalitu, protože tady prostě od začátku šlo o přesné zahrání na rozhárané pubertální city.:) Celé album jsem si poprvé poslechla, když jsem byla na návštěvě u příbuzných a dostala jsem k obývání pokoj po starší sestřenici. Dodnes si pamatuju, jak jsem jenom ohromeně seděla na posteli, bylo už kolem půlnoci, pouštěla jsem si na věži Hybrid Theory a po zádech mi běhal mráz z toho, jak strašně moc se mi to album líbilo.
2) Icon For Hire - Scripted
Jednou jsem řekla, že Scripted je podle mě nejlepším debutem od dob Hybrid Theory, takže návaznost je tu jasná.:) Dodnes si mimochodem za tím názorem stojím. Album je krásně ucelené, i když zároveň se spoustou drobných hudebních experimentů, skvěle se poslouchá a texty jsou sympaticky upřímné.
3) Placebo - Black Market Music
Další z objevů ze zmiňovaného pokoje starší sestřenice.:D Kája měla prostě super hudební vkus... Respektive Placebo jsem znala už nějakou dobu předtím, ale Kája mi poskytla tehdejší kompletní diskografii. Víte, jakou jsem měla šílenou radost, když jsem zjistila, že klip k Special K, songu právě z tohohle alba, jsem milovala jako malé dítě? Když on byl tak roztomile dobrodružný...:D
Dělat tenhle žebříček tak před osmi lety, vypíchla bych z něj písničku Haemoglobin, kterou jsem jeden čas považovala za svojí nejoblíbenější písničku vůbec. Ale čím jsem starší, tím víc oceňuji právě Spite and Malice.
4) Backstreet Boys - Black & Blue
Jó Good Boys. Zrovna nedávno jsem vzpomínala, jak stačí napsat jednu povídku, a rázem celkem pěkná skupina holek začne poslouchat jeden příšerný německý boyband (teď teda mluvím o Overground, nikoliv o BSB :D). V rámci psaní Good Boys Together, což byl můj imaginární boyband, jsem naposlouchala tolik alb od nejrůznějších boybandů, že to až hezké není. Ale ona to zase tak velká oběť nebyla, Backstreet Boys a Five se mi vlastně i dost líbili.:) Zrovna na Black & Blue bylo těch podle mě potenciálních hitovek celkem dost. Jen škoda, že zrovna The Call, podle mě nejlepší písnička, kterou kdy BSB nahráli, se s nijak kladnými ohlasy nesetkala.
5) Nirvana - Nevermind
Kdo neměl období Nirvany, ten snad ani neprošel pubertou. U mě to přišlo ve 14 letech, když mi mamka nechala od známého vypálit Nevermind (vidíte, jak jsme měli před 10 lety těžký život? žádný youtube, žádné torrenty, žádné uložto...:D). Bylo to zhruba stejně intenzivní období jako v případě LP, ale mnohem, mnohem kratší. Přesto má dodnes ta pirátská kopie mezi mými alby čestné místo. A jestli má Nirvana skutečně nedoceněné písničky, pak jsou to If You Must a právě Lounge Act.
6) Slot - F5
Albem F5 nechali Slot za zády skutečně slabé album 4ever a hokusy pokusy s umírajícím nu-metalem a vrátili se ke starým dobrým kořenům - chytlavým melodiím s občas velmi temným pozadím. Zároveň se jednalo o jejich první silněji politicky angažované album a rozhodně to nebylo na škodu. Jako komentátoři dění nejen v Rusku ale i ve světě se Slot osvědčili a dodnes v tomto trendu úspěšně pokračují. Právě Manifest, který tu vypichuju, je krásnou ukázkou toho, o čem mluvím. Nehledě na to, že ta melodie je tak sametová, že kolikrát tuhle písničku nemám to srdce vypnout, i když jsem jí třeba zrovna poslouchat nechtěla.
7) Angelspit - Krankhaus
K Angelspit jsem si hledala cestu nějaký čas, ale nakonec mi otevřeli dveře do světa, který mě zaujal natolik, až jsem mu věnovala svojí bakalářskou práci. I když Krankhaus není jejich nejpovedenější album, je takovým balancem na hraně toho, v čem ještě můžeme slyšet pozůstatky staršího industrialu, a v čem už přebírá nadvládu cyber punk a novější vlivy.
8) The Offspring - Conspiracy Of One
K tomuhle řeknu jenom jediné - není vám náhodou název téhle skladby nějaký povědomý? :D
9) Red Hot Chili Peppers - By The Way
Do prčic, vybrat z tohohle alba tu "nej" bylo pěkně těžké. To jenom ukazuje, že ty pochvalné řeči o unikátní komplexnosti By The Way jsou čistá pravda. Nemůžu říct, že by se mi všechny písničky bez výhrad líbily, vlastně je tu dost skladeb, které by mi samy o sobě asi ani moc neřekly, ale kolem a kolem po poslechu celého alba proti nim nemůžu říct ani půl křivého slova.
10) Thousand Foot Krutch - The End Is Where We Begin
Stejně jako v případě F5, i tohle album vnímám především jako nalezení "té správné" cesty po tápání na předchozích albech. I když TFK miluju, bohužel třeba takové The Flame In All Of Us bylo podle mého názoru slaboučké jako čajík. S The End... ale TFK dozráli do perfektní, vyvážené podoby.
11) INXS - X
První album, které jsem od INXS slyšela, ale pozor - nalezla jsem ho doma v tátově sbírce! :D Krásné staré originální CD... Asi bych ho bývala nechala dál ležet v polici bez povšimnutí, kdyby v Bravu (v dobách, kdy ještě za něco stálo) nevyšel článek o mrtvých hudebních legendách. Společně s Kurtem Cobainem a Freddiem Mercurym, které jsem v té době zbožňovala, tam byli zmínění i Falco a Michael Hutchence, které jsem ještě neznala. Dnes Falca i INXS zbožňuju, a v případě INXS tomu hodně pomohlo právě album X.:)
12) Karel Kryl - Rakovina
Také máte oblíbené písničky, které se vám hrozně líbí, ale posloucháte je jenom jednou za uherský rok? Tak to je přesně případ Kryl. Ale když už to období přijde, tak tohle album je jistota.
13) Savage Garden - Savage Garden
Tak schválně - pusťte si třeba na youtube od SG skladbu I Want You a přiznejte se, kdo jste si doteď myslel, že to jsou Roxette.:D Myslela si to spousta mých známých a myslela jsem si to poměrně dlouho i já. Savage Garden jsou podle mě jedna z nejnedocenějších kapel - a to i přesto, jak daleko to dotáhli. Ne že by se mi Darrenova sólová tvorba nelíbila, ten sametový hlásek je pořád stejný, ale... Danny byl prostě Danny. I když kdo ví, kam by to po ne zrovna vyváženém druhém albu Affirmation začalo směřovat.
14) Dolores Clan - Prwotni Strach
Dolores Clan jsem znala dávno předtím, než se provařili díky Noidově vztahu s Lucií Bílou, dokonce jsem byla i na jejich koncertě - byl to můj vůbec první koncert. Hodně lidí jim vyčítalo až přílišnou podobu s tehdy populárními Linkin Park a Limp Bizkit, mě je tohle celkem šumák - to, že si je hudba podobná, se už tak v rámci jednoho stylu jaksi stává. Jediná malá výtka by tak jedině byla vůči délce alba, ale to je skutečně jenom drobnost.:)
15) X-Left To Die - Potešma
Kdybych tenhle článek psala před měsícem, ani náhodou by se tu tahle deska nevyskytla. Ale takhle je to jeden velký vykřičník na závěr, že pokud vás někdo zaujme, tak sakra nemáte s poslechem otálet tak dlouho, až už je pozdě. Jako asi hodně lidí jsem dřív než kapelu jako takovou zaregistrovala samotného Davida, a je to už toooooolik let, že sama nevěřím tomu, jak jsem X-Left To Die mohla tak lehkovážně míjet. Nadávám si o to víc, že jejich hudba byla prostě přesně moje krevní skupina. Sakra na druhou.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
