Z brigádnického deníčku: Vánoční trhy

Držela jsem se s dalším vánočně laděným článkem dlouho, ale už je na něj nejvyšší čas, jsme dva týdny od první adventní neděle, ale všude se stejně tváří, jak kdyby Vánoce měly být zítra.:D Tentokrát to bude taková krátká historie o nejlepší brigádě, jaká mi kdy zkřížila cestu, a zároveň se třeba něco dozvíte o tom, jak někdy zajímavá, někdy nevděčná, někdy naopak boží je práce prodejce na vánočních trzích. Po téměř šesti letech zkušeností mám spoustu postřehů a zážitků.:D

1. kapitola: Hurá, mám brigádu!
Víte, jak se říká, že všechno zlé je pro něco dobré? Tak ono na tom opravdu něco bude. Kdybych na jaře 2010 neabsolvovala naprosto šílenou brigádu na Floře Olomouc, ze které mám beze srandy dodnes trvalé následky v podobě poškozených nervů v pravé noze, tak bych neměla do životopisu poznámku "zkušenosti s prodejem na stánku" a brigáda na vánočních trzích by mě téměř jistě minula. Byla zima 2011 a já byla nadšená, že jsem konečně našla při škole aspoň krátkou brigádu, která mi před Vánocemi trochu vylepší rozpočet. Co bylo ještě lepší - nebyly to klasické trhy venku na náměstí, ale trhy na výstavišti, takže žádné mrznutí! Zkrátka win-win.
Jelikož náš stánek nabízel sportovní outletové zboží, znamenalo to samozřejmě našprtat se aspoň základní informace a poučky - i tak to byla legrace na 10 stránek. Ale má to nesporné výhody v praktickém životě - když jdu například kupovat zimní bundu nebo výbavu na sport, vím přesně po čem jdu a na jaké hodnoty se zaměřit.:) Manuál, který jsme dostali, zahrnoval i pár pravidel ohledně chování k zákazníkovi. Některé poznámky byly vážně vtipné ("Zákazníkům zásadně VYKÁME! I třináctiletá rozmazlená holka je pro vás "slečna"...).:) No a taky prodejci i zákazníky nenáviděné pravidlo každého zákazníka pozdravit a zeptat se ho, jestli něco nepotřebuje - já vím, že drtivé většině lidí to vadí a za těch 5 let už umím i odhadnout, kteří to jsou, ale bohužel takhle to dnes prakticky všichni zaměstnavatelé vyžadují a je pravda, že to má svoje opodstatnění. Spousta lidí by si totiž radši ukousla jazyk, než aby se například zeptala prodavače, jestli by náhodou neměli třeba větší číslo. A jak máme správně zdůrazněno v manuálu, s takovým zákazníkem pak odchází nejenom tržba, ale i naše provize...

2. kapitola: Stavíme a připravujeme
Stánek se vždy připravuje den před zahájením trhů. Stavit ho naštěstí doslova nemusíme, od toho je samozřejmě najatá firma. My jenom ve čtvrtek ráno (trhy začínají vždy v pátek) brzy dáme sraz na obchodě, naházíme mnoho a mnoho krabic do dodávky, přihodíme k nim rozmontované štendry a další super neskladné věci a odvezeme na místo, kde je zase hezky naházíme kolem stánku a následujících bezmála 10 hodin se snažíme dát tomu nějakou fazónu. Je to jediný den, kdy opravdu mrzneme, protože dveře jsou kvůli stavění stánků neustále otevřené, takže se luftuje skutečně důkladně a v celé hale se proto ani netopí. Naštěstí automat na kávu je vždy připraven zahřát a prodejci s jídlem, kteří jako jediní musí chtě nechtě být venku, před dvěma lety konečně vytušili prodejní potenciál a někteří začínají vařit už právě ve čtvrtek, takže máme i kde se najíst nebo kde si dát svařák na zahřátí. Dokud to takhle nefungovalo, jistily to chleby se vším možným a jiné věci, které se dají jíst studené.
Zboží se vždy musí při vybalování zkontrolovat a přepočítat, jestli nic nechybí ani nepřebývá, pak od každého kusu vystavit na ramínko a zbytek dát do skladu pokud možno tak, aby to mělo nějakou logiku a řád. Zní to trochu složitě, ale je to ta jednodušší část. Ta horší nastává, když se to má všechno do stánku vejít a taky vystavit tak, aby bylo pokud možno všechno vidět, i co se týče označení. A stejně se to pak během trhů ještě několikrát změní...:D

3. kapitola: Prodáváme
Jelikož jsem na stánku vždy odkroutila hlavně všední dny, tak jsem žádné velké tržby většinou nezažila - ty se odehrávají o víkendech, kdy si tam občas opravdu skáčeme po hlavách. V týdnu je ale na trzích lidí maloučko, někdy je to až trochu o nervy, protože člověk se pak cítí hrozně bezprizorní. O to větší radost pak je, když se nějaký obchod zadaří.:D
Jak si asi všichni umíme představit, tržby rok od roku klesají, i když se nám občas v televizi snaží tvrdit opak. Respektive my jsme klesali první roky, pak jsme spíš stagnovali, každopádně to žádná hitparáda nebyla. Já si všimla hlavně jedné věci - jak se čím dál víc rozevíraly jakési nůžky mezi nakupujícími. Jsou buď lidé, kterým nevadí nechat u nás útratu dva tisíce a více, nebo jsou lidé, kterým přijdou rukavice za 150 korun předražené. Ta zlatá střední cesta mezi tím zvládla za pět let prakticky umřít.

Z pozorování pokladní a průvodce

Díky stránce Přiznání průvodců jsem si utřídila docela dost postřehů a poznatků ohledně práce pokladní a průvodce a v neposlední řadě také charakteristických rysů návštěvníků. Tentokrát si dáme kolečko s návštěvníky z cizích krajů.:)

Mysleli jste, že nejhorší jsou Rusové? Já si to myslela taky, a rozhodně jsem si to nemyslela neprávem, ale kdepak. Co se týče arogantního chování a neochoty mluvit jiným než rodným jazykem, překonávají je Poláci. Než jsem si toho všimla, několikrát se mi podařilo zopakovat trapas, kdy na mě nově příchozí bez pozdravu vyštěkl "Dva bilet" a hodil po mě tisícovku... Já automaticky podala ruštinu a následoval uražený výraz a další vyštěknutí "Polski".

Jak na zmiňované stránce Přiznání někdo trefně poznamenal, Poláci aspoň jenom předstírají, že nerozumí, ale Maďaři doopravdy netuší. Za poslední rok jsem potkala jenom dva Maďary, kteří uměli anglicky natolik, aby se s nimi dalo domluvit. Ne že by neuměli žádný cizí jazyk, ale s němčinou tu bohužel moc nepochodí... Ale zase se snaží domluvit rukama nohama, takže se vždycky dobereme kýženého výsledku.:D

Kdo mě trochu nepříjemně v jednom ohledu překvapil, jsou Slováci. Už jsem se na to několika svých slovenských kamarádů ptala a všichni byli stejně překvapení jako já a nechápali, proč to dotyční turisté dělají. Totiž žádný jiný národ (a že si na to schválně dávám pozor, opravdu to tak je) nedělá to, že nejprve oznámí, jak je to hrozné, že nemáme euro, protože v těch našich mincích se vůbec nejde vyznat (a pro jistotu to většina řekne víckrát) a poté vysype před pokladnu s rachotem několik mincí, ať si to v tom najdeme sami, protože oni nepoznají, jaká mince je která.

Velmi milí, ale zároveň velmi nároční na komunikaci jsou jižani, kteří umí anglicky zhruba stejně jako ti zmiňovaní Maďaři - konkrétně mám na mysli Italy a Španěly. Jakmile někdo po mé otázce "Which language would you like for your tour guide text?" nechápavě vyvalí oči nebo odpoví "No", podávám automaticky španělštinu a kupodivu jsem se ještě nespletla.:) Ale speciální kruh pekla je vyhrazen pro španělské erasmáky, jejichž poznávacím znamením je výraz raněné laně s downovým syndromem. Chodí v houfech po deseti a více lidech, platí každý zvlášť kartou nebo velkou bankovkou a jsou schopní půl hodiny zkoumat ceník, aby se vzápětí zeptali "chau mač".

Někdy se budu muset někoho v cizině zeptat, co je typické pro výletující Čechy...:D

Mé nejoblíbenější české pohádky

Původně jsem si říkala "Néé, Dex, nech to být, budeš za magora, ještě není ani listopad"... Ale víte co, kašlat na to! :D Za dva měsíce a jeden týden přesně to vypukne, a na mě zkrátka vždy touto dobou sedá takové to první nadšení (dnes jsem si například řekla, že peníze budou a my nebudem a tímto považuji hon na letošní dárky za zahájený). Takže tady vám tímto představuji první letošní článek, který by se dal zařadit do kategorie Vánoční. Moje nejoblíbenější pohádky, na které se samozřejmě ráda podívám i jindy než o Vánocích, ale stejně se snažím si je moc neokoukat, abych z nich na konci roku měla ten správný požitek.:)

Anděl Páně
Nemohla jsem začít žádnou jinou. Žebříček nejoblíbenějších pohádek se u mě zkrátka dělí na dobu před Andělem a po Andělovi. I když je v ději spousta menších i větších nepřesností, přesto považuji Anděla Páně za jednu z vůbec nejlepších pohádek. A trochu se bojím letošního pokračování, ale řekli jsme si s kamarádkou, že budeme odvážné holky a riskneme předvánoční výpravu do kina.
Čím je vlastně Anděl Páně tak speciální? Asi tím nádherným vykreslením nebe a země, laskavým humorem a taky tím, že téměř žádná z postav není vyloženě kladná (říkám téměř, ne žádná :D), v čemž vidím trochu hlubší poselství o tom, že nikdo nejsme dokonalý, ale nikdy není pozdě v sobě to své dobré jádro objevit. No a že je ústřední melodie v podstatě o konec okleštěná Adeste Fideles, moje nejoblíbenější vánoční skladba vůbec, to je jenom třešnička na dortu.:)

Byl Jednou Jeden Král

Z novější tvorby skočíme rovnou do hluboké minulosti. Jedna z pohádek, na kterých jsem vyrůstala, a na rozdíl od těch ostatních jsem byla schopná dokoukat jí do konce.:D (U Zlatovlásky jsem měla problém s tím, že jsem se bála konce, jak zlý král zemře... Ale proč jsem nebyla schopná dokoukat S Čerty Nejsou Žerty, to je mi záhadou.) Velkým bonusem je zde pro mě Terezie Brzková, která mi svým vnitřním světlem hrozně připomíná mojí babičku. Nejkrásnější je pak pro mě moment, kdy pronáší jednu z mých vůbec nejoblíbenějších filmových vět: "V dobrém srdci je dost místa pro všechny lidi dobré vůle."



Malá Mořská Víla

Při sestavování tohohle žebříčku si uvědomuju, že mám nějakou zvláštní slabost pro smutné až temné pohádky. Kdybych sem měla psát doopravdy všechny oblíbené, byl by tenhle seznam neúměrně dlouhý a také bohatší o Třetího Prince a Sedmero Krkavců - ne těch nových s Issovou, ale těch starých z roku 1993. Jelikož se jej ale snažím co nejvíce zkrátit, zastupuje zde tuto kategorii pohádek právě Malá Mořská Víla. Poetická, vizuálně krásná a zajímavá... A obsazení sester Šafránkových bylo také trefou do černého.





Dvanáct Měsíčků

Zpět do kategorie nových pohádek. Když jsem Dvanáct Měsíčků viděla poprvé, byla jsem dost zděšená a měla co dělat, abych vydržela do konce. Nevím, jak se to později stalo, ale po pár letech jsem jim najednou přišla na chuť. Smířila jsem se s tím, že je celá pohádka až přebujele stylizovaná do Mrazíka, že téměř všichni herci přehrávají a triky jsou takové klasicky české ve špatném slova smyslu a i přes tohle všechno jsem si našla oblíbené momenty. Jako třeba Radka Brzobohatého coby nejstaršího měsíce, který to opravdu chudák nemá s ostatními lehké, šílenou dvojici Žilková - Korolová (hlavně druhá jmenovaná se do toho teda položila ve velkém :D) nebo tu nádhernou ústřední písničku.

Zkřížené Meče

Opravdu málo známá a nedoceněná pohádka. Asi proto, že nebyla filmová a v televizi neměla žádnou okázalou premiéru. Devadesátá léta a chudá výprava z ní sice s přibývajícími léty trčí čím dál víc, ale jestli máte rádi pohádky se sebevědomými, emancipovanými hrdinkami, tak je tohle pohádka přesně pro vás. Hlavní hrdinka je důvod, proč už spoustu let (a nepouští mě to) chci pojmenovat svojí dceru, pokud nějakou budu mít, Alexandra.:D Zkřížené Meče mají ještě další dvě pokračování, ale ta už kvalitou (především scénáře, protože ostatní věci se nikam extra neposunuly) prvnímu dílu zdaleka nestačí a tak ani není nutné je vidět.

Ignea - Alga

Už se mi stalo, že jsem slyšela něčí první CD a říkala jsem si, že takhle dobré první CD snad ani nemůže být. Konkrétně to byly kapely Linkin Park a Icon For Hire. Dnes mám další zážitek do sbírky - ne CD, ale vůbec první singl včetně videa je na tak vysoké úrovni, že se mi tomu až nechce věřit.
Vzhledem k tomu, že se jedná o začínající kapelu, kterou jsem dnes objevila, tak vám bohužel o Ignee víc neřeknu. Snad jen, abyste si lépe mohli dosadit, koho to nazývají "bastardy" - jedná se o ukrajinskou skupinu.


Před milióny dní a nocí
Když tomuto světu vládli pouze tarpani
To naši nomádští otcové vzali do svých rukou

Ve dne teplo laskavého slunce
V noci ochlazení od mořského vánku
Milujeme ji tolik, až se srdce rozzáří

Nikdo nám nevezme naši zemi
Je naším domovem
A nikdo za nás nebude rozhodovat
Nechte nás všechny na pokoji
Až k smrti se budeme držet za ruce
Dokud poslední z nás bude stát
Zničíme a rozdrtíme všechny nepřátele
Zvoláme "Alga!" a zabijeme

Fialové šeříky zaplňují lesy
Louky plné trávy a ovoce
Vápencové vršky hor propichují modravé nebe

Bouřlivé vlny se tříští o skály
Víno se proplétá antickými ruinami
Jak někdo může nemilovat tuto zemi slunce a moře?

Nikdo nám nevezme naši zemi
Je naším domovem
A nikdo za nás nebude rozhodovat
Nechte nás všechny na pokoji
Až k smrti se budeme držet za ruce
Dokud poslední z nás bude stát
Zničíme a rozdrtíme všechny nepřátele
Zvoláme "Alga!" a zabijeme

Jak jen si dovolujete, vy bezbožní bastardi, vkročit do mé země?
Jak jen si dovolujete sahat na mé dcery a syny?
Jestli se neotočíte, budou tohle vaše poslední kroky
Strčte si svého dvouhlavého orla do zadku a utíkejte!

Zkrátka existujeme

Vždycky, když cca jednou za den nakouknu do statistik, tak se divím, že sem pořád ještě někdo chodí, a že sem zjevně chodí pravidelně.:D
Už asi týden se snažím přijít na článek, který by zaplácnul to už zase příliš dlouho trvající ticho, ale marně. Když už na nějaké téma přijdu, tak si stejně nakonec řeknu, že to není materiál na samostatný článek. Respektive, tenhle týden mi nedává pokoj jedno téma, které ale nevím, jak správně uchopit. A taky se nechci svést na vlně kolem jedné jisté diskuze, shitstormu kolem jedné poměrně známé osobnosti v českém rybníčku a všech těch ostatních super věcí, co se k tomu pojí. Takové to, když někoho poznáte před tím, než se proslaví, pak ztratíte kontakt a tak docela nevíte, co si o tom člověku následně myslet. Anebo vůbec jak to je s navazováním internetového přátelství. Na internetu je hrozně snadné potkat lidi, se kterými si budete rozumět, ale v reálném životě mi nepřijde, že by tato přátelství měla zrovna šanci přežít. Poznala jsem přes internet spousty a spousty lidí (bloguju od roku 2006, takže s těmi spoustami nijak nepřeháním :D ) a i když jsem si o některých myslela, jací z nás budou super přátelé "dokud nás smrt nerozdělí", tak pravda je taková, že jenom o jedné slečně můžu říct, že je to moje přítelkyně (protože přítel není totéž co kamarád) a že věřím, že naše přátelství má nějaké pevné základy. No, když to teď tak sepisuju, tak možná na ten článek jednou i dojde, jak se do toho dostanu, tak to jde samo...:D
No a na závěr bych ještě napsala něco málo o novém singlu Nookie. Protože tohle napsat na Slot blog, tak si ten shitstorm přivolám sama na sebe.:D Jestli máte zájem, můžete si ten počin pustit tady:


I když k písni jako takové jsem si na několikátý poslech našla cestu (protože i když se to na první poslech zdá jako masa hluku, ve skutečnosti je to dost náročná skladba), symbolizuje pro mě všechno, co se mi nejen nelíbí na Nookie sólové tvorbě, ale i na jakési fan bublině, co se kolem ní čím dál víc utváří. Nejen tahle píseň, ale i celé to video není vlastně z velké části nic jiného než jedno velké honění si ega a kochání se vlastní dokonalostí - a tenhle dojem jenom posilují fotky a záznamy z koncertů, kde jako hlavní část pódiové prezentace slouží video smyčka, složená ze záběrů na šklebící se Nookie. Prostě je to ONA! A nikdo a nic jiného. Jen a jen ona. Tak to na mě zkrátka působí. Ještě, že je Cache tak silná osobnost a zjevně dostatečně velká mrcha, protože myslím, že jenom díky tomu se Slot tak nějak ještě drží v kolejích hitovosti a srozumitelnosti, nikoliv alternativnosti za každou cenu.

Postřehy z brigády v sauně

Dlouho jsem to tu nechávala ležet ladem, tak jsem si řekla, že vám všechno vynahradím nějakým opravdu dlouhým článkem. A protože jsem rok a půl pracovala brigádně na místě, nad kterým pár lidí kroutilo hlavou, řekla jsem si, že moje zkušenosti z brigády v sauně by vás mohly aspoň trochu zaujmout.:) A proč zrovna takový obrázek, jaký jsem vybrala? Protože chleba s tvarglem je pro mě naprostým symbolem téhle brigády.:D Nejen, že se v sauně žral opravdu v obrovském množství, ale hlavně jsem se ho tam sama naučila jíst - a to jsem myslela, že bych tak odpornou věc, jako je tvarůžek, nikdy nevzala do úst.:D
Sauna, ve které jsem dělala, je malá, funguje něco přes deset let a není tak moderní (což je vyváženo sympatickými cenami), jako jiné sauny ve městě, zato je ale opravdu domácky a do určité míry roztomile koncipovaná. Má jednu prohřívárnu a dvě sprchy, venkovní bazén (proto funguje pouze v sezónním provozu, v létě byste se moc neochladili) a sprchy se studenou vodou, samozřejmě šatny a menší bar, který se občas mění na hospodu - taková páteční noc, to byla vždycky ta nejhorší šichta, na kterou se nikomu nechtělo. Ale zato byly bezkonkurenčně nejvyšší dýška.:D
Když se řekne práce v sauně, asi každému se hned vybaví ta samá otázka v menších obměnách - jaké to je pracovat na místě, kde se běžně pohybují nazí lidé? No, jaké by to bylo... Normální.:D Aspoň teda já s nahotou nemám nejmenší problém, těžko může některý z návštěvníků nebo návštěvnic mít něco, co bych už někdy předtím v životě neviděla, a pokud se přede mnou vyloženě nevystavovali (což se mi naštěstí stalo jenom jednou), tak mi to ani nepřišlo. Nicméně se nám taky už ale stalo, že jedna z brigádnic to po první směně vzdala, protože jí právě to, že se pohybuje mezi naháči, vadilo. (Pro rýpaly - až do té první směny si myslela, že jí to vadit nebude.:D)
V čem taková brigáda vlastně spočívala? Byla vlastně naprosto pohodová, pokud tedy zrovna nebyl velký nával - při příchodu všechno pořádně vydrhnout a načančat, zkrátka připravit tak, aby se návštěvníci cítili co nejvíc pohodlně a příjemně. Při provozu pak kromě zmiňované obsluhy baru, tedy roznášení pití a přípravy jídla (musím nekriticky říct, že náš domácí chleba s tvarůžky nebo nejrůznějšími domácimi paštikami a pomazánkami byl bezkonkurenční), bylo také potřeba pravidelně několikrát za hodinu dojít vytřít chodbu mezi sprchami a prohřívárnou, to aby si zákazníci neodnesli domů nepříjemného nového kámoše v podobě plísně. No a po skončení zase všechno pořádně uklidit - ono se to na první pohled nezdá, ale opravdu je ten velký úklid na začátku i na konci nutný. A taky se při prvním úklidu krásně poznalo, kdy kolegyně přede mnou chvátala na noční rozjezd a kdy měla naopak času dost.:D
Klienti jsou pak kapitola sama pro sebe a každý, kdo někdy pracoval s lidmi, ví, že taková práce přináší každý den nějaké nečekané nebo vtipné situace, a to jak příjemné, tak nepříjemné. Mezi ty příjemné bych zařadila třeba to, když si "moje skupiny" (tak označuji skupiny, které chodily na mojí pravidelnou směnu) sebou nosili nejrůznější domácí pochutiny a výrobky - mezi nimi dokonce třeba i víno - a ochotně se se mnou dělili. Nebo když jsem se nějakému tomu "mládenci" (z toho dva byli dokonce opravdu hezcí!:D) líbila a bylo to poznat nejen na jeho příjemném chování (což není vždycky samozřejmost), ale především na útratě a dýškách... Mezi ty méně příjemné bych pak rozhodně zařadila vyhazování opilé návštěvnice a některé "štamgasty" (označení pro chlápky, kteří chodili do tzv. společné sauny), kteří měli nejen na mě, ale i na mé kolegyně oplzlé poznámky. V mém případě si jeden z nich dokonce vodil do sauny kamarády, aby jim ukázal, že "to je ta hezká servírka, o které jsem vám říkal" (ano, ukazoval při tom přímo na mě a stál asi tak tři metry od baru). Bezkonkurenčně nejhorší zážitek ale měla kolegyně, na kterou jeden takový čekal více než hodinu v autě před vchodem a nemínil to vzdát, ani když si kolegyni přijel vyzvednout přítel. Ten pro ní původně jet neměl, ale kolegyně byla samozřejmě dostatečně vyděšená na to, aby mu zavolala a poprosila ho o odvoz. Od tohohle zážitku se ale, musím říct, chování všech pánů značně zlepšilo, protože ta samá kolegyně jim při další příležitosti nakvašeně oznámila, že naše milé chování a úslužnost není jejich právo, ale naše rozhodnutí.:))
Rozhodně můžu říct, že i když jsem místy byla z téhle brigády neuvěřitelně otrávená a vystresovaná (hlavně v začátcích, než jsem si zvykla na šéfovou i to místo jako takové), tak zpětně jsem fakt ráda, že jsem tam mohla být a byla to asi jedna z nejpohodovějších brigád, kterou jsem kdy měla. I po tom všem, co jsem vyjmenovala, a dokonce i poté, co mi vlastně blbostí zůstal jednou prst v kráječi na chleba...:D

Nové album Icon For Hire - těšit se, netěšit se?

Jak už jsem psala dřív, Now You Know nebyl úplně singl, který by mě oslovil. Vlastně takhle ublíženeckou píseň jsem už dlouho neslyšela a následně vydaný klip je jedno obrovské klišé. Protože blbé holky nosí růžovou a hrají si s panenkami, zatímco ty správné holky jsou roztomilé intelektuálky.:) No ale co už. IFH postupně pustili do světa tolik nových písniček, že se s námi podělali prakticky o většinu nového alba You Can't Kill Us, včetně dalšího klipu Supposed To Be. Píseň sama o sobě tentokrát dobrá, takový tradiční song, který má dobrý, k zamyšlení vybízející text, ale zároveň mu možná něco malinko chybí v naléhavosti - tedy, pokud vezmeme v potaz to, že se jím IFH snaží vyjádřit určitý, pro ně důležitý, postoj. Každopádně kvituju s povděkem, že se nenechali odradit některými rozhořčenými komentáři a dál experimentují s elektronikou. Bohužel vždycky budou lidé, kteří, jakmile uslyší něco, co není kytara nebo bicí, budou okamžitě prskat cosi o popu, ale takoví ať si klidně trhnou pedálem a jdou si nastudovat, co to pop vlastně je.
Kolem a kolem můžu o nových písničkách říct, že jsou mezi nimi takové, které se mi líbí (Supposed To Be, Here We Go), takové, které se mi nelíbí (You Were Wrong, Happy Hurts) a takové, které se mi sakra hodně líbí.:D O ty se s vámi podělím a na závěr dodám, že nevidím důvod, proč nebýt na You Can't Kill Us přinejmenším pořádně zvědavá.

Pulse

Dělej, co máš, ale měl bys vědět
Že si to všechno vymýšlíme za pochodu
Nemá cenu dělat si s tím hlavu, už pro ně nejsme dost dobří
Všechno mají napsané předem, jsou tak předvídatelní

Dělej, co máš, ale měl bys vědět
Že si to všechno vymýšlíme za pochodu
Nemá cenu dělat si s tím hlavu, už pro ně nejsme dost dobří
My jedeme bez scénáře, teď si můžeme dělat, co chceme

Zavřete nás do škatulek, vždyť tam nás přece chcete
Karton je nudný, přinesli jsme si sirky
Zavřete nás do škatulek, vždyť tam nás přece chcete
Karton je nudný, dívej, jak hoří

Tak mi řekni, máš puls?
Řekni, víš to vůbec?

Dělej, co máš, udus to v sobě
Snaž se je donutit, aby tě teď milovali
Zadržuješ dech, jak kdybys rozmýšlel, co máš říct
Pokřižuj své srdce a doufej, že to uzemníš

Dělej, co máš, běž a žij ve lži
Hraj si na slušňáka a hraj si na schovávanou
Utlum to tepání, to tepání, které cítíš uvnitř
Dokud neexploduješ a nebudeš konečně dělat, co chceš

Tak mi řekni, máš puls?
Řekni, víš to vůbec?

Get Well II

Potřebuji svou bolest
Neber mi jí
Můj smutek mě činí vyjímečnou

Chcete, abych pro vás napsala další smutnou písničku
Líbilo by se vám to?
Chcete, abych vám řekla, že nikdy nezapadneme
Líbilo by se vám to?
Protože pravda je, že se nijak nelišíme od ostatních
Nosíme naše smutné příběhy jak barvy
Pravda je, že se nám tu líbí
Obávám se, že jsme mimo spokojenější, než jsme si ochotní přiznat

Není ti na nic z toho, jak žijeme?
Říkáme, že jsme se přes to přenesli, ale -

Nevezmeme zpátky jizvy
Přes celá naše srdce
Nezapomeneme na ten pocit, když se všechno rozpadlo
A máme plnou pusu keců, jak se chceme uzdravit
V našem vězení z bolesti
Jenom klameme sami sebe

Potřebuji mojí bolest
Neber mi jí
Můj smutek mě činí vyjímečnou

Chci se nahlas vykřičet ze své nemocné duše
Chci se ti naprosto vážně podívat do očí
Vážně sis myslel, že jsi jediný?
Všichni se držíme a snažíme se najít smysl
Toho šílenství, které jsme kdysi milovali
Rozřezali jsme vlastní životy, zkoušíme položit nůž
Snažíme se začít bojovat