Topfest aneb zkouška trpělivosti č. 1

Tak mám za sebou další Topfest a mám pocit, že tenhle článek bude muset být na dva díly, protože jeden by byl extrémně dlouhý... Nicméně pro začátek stručně řečeno, až na pasáže se Slot byl Topfest jedna kupící se řada průserů a jestli by mě tam mělo něco dostat příští rok, budu muset udělat velkou řadu změn.
První změna by byla, že si pronajmu hotelový pokoj. Asi vám teď budu znít trochu rozmazleně, ale na to, abych se válela dva dny někde ve stanu mezi mravencema, jsem už fakt stará. Věděla jsem to, už když jsem lístky na Topfest kupovala, a byla to věc, které jsem se nejvíce obávala. Nepohodlné spaní, málo prostoru, ožralí idioti všude okolo, nonstop hluk 24 hodin v kuse... Jo, nemám festivaly ráda a nikdy jsem neměla. Aspoň, že Topfest je relativně malý, představa, jak Slot hrají někde na Rock for People, se mi dělá lehce nevolno.:D
Povedlo se mi nicméně mě a kamarádce, která se mnou jela, zajistit na druhý den festivalu možnost osprchovat se, jelikož na Slot dorazilo několik fanoušků ze zahraničí (včetně jednoho z USA) a dva z nich byli tak hodní, že nás nechali použít sprchu v jejich hotelovém pokoji. Právě i proto, že jsem viděla, jak opravdu luxusně ten pokoj vypadal, si říkám, že přenocovat tam jednu noc by mě finančně nezabilo...
No abych se vrátila na začátek. Měli jsme štěstí, že kamarádce se zase pro změnu podařilo dohodnout nám tam i zpátky odvoz, takže odpadla část cestování veřejnou dopravou a strach, že to dopadne jako loni a já se kvůli zácpám na dálnici na dvě a půl hodiny někde zaseknu. Sice jsme se na hodinu a půl zasekli v Bratislavě i tak, ale to už je jiný příběh...:D Měly jsme aspoň dost prostoru se pořádně najíst (ve skvělé pizzerii Basilico). Těm zácpám jsme se nakonec také nevyhnuli, přece jen byl pátek a začátek prázdnin, ale jak jsem tak viděla kolony na dalších sjezdech a nájezdech, mohly jsme na tom být daleko hůř.
Po příjezdu do Piešťan nás čekalo první z těch větších nemilých překvapení, a to byla zavřená hlavní Black Stage a v důsledku toho upravený program. Aneb jak vyhodit 15 euro do záchoda, protože v pátek jsme na Topfest jely jenom z toho důvodu, že kamarádka chtěla vidět Gogol Bordello. Než jsme postavily stan (pravidlo číslo jedna - stan vždycky postavit jako první!) a zorientovaly se, co se to teda děje, měli Gogol Bordello prakticky celé vystoupení za sebou. A to jsem ještě netušila, co za bombu přijde v sobotu ráno, ale o tom až ve druhé části cestovního deníčku.
Zkusily jsme se tedy zvědavě jít podívat na Rag'n'Bone Mana a Bastille, druhé jmenované jsme už po dvou písničkách vzdaly s tím, že je to nuda a jdeme radši courat po areálu. Obhlížely jsme tedy, co je kde za stánky, kde je jaké pití, jídlo, co mají za suvenýry a merch... A Katka si pořídila party žirafu, která se pak stala naším poznávacím znamením.:D

Rozhodly jsme se pak dát koncertům druhou šanci a šly omrknout, jak to naživo jde kapele Skindred. No sakra dobře! Pro mě asi nejzábavnější koncert celého festivalu (nepočítám do toho Horkýže, ti mají vlastní kategorii). Paradoxně byla ale Blue Stage, tedy cirkusové šapitó, plná jen z poloviny. O to víc mě naprdlo zjištění z druhého dne, kdy se mi při pokecu po koncertu Cache pochlubil, že tam byl taky. Přehlédnout zrovna jeho v tak malém davu... To vlastně dost vypovídá o tom, jak dobrý ten koncert byl, že jsem nekoukala kolem sebe.:D

Protože po Skindred už začínalo být podezřelé, že se příliš dlouho nic hrozného nestalo, musel samozřejmě přijít další z řady průserů, tentokrát jsem za něj ale mohla čistě já sama a přiznávám se k tomu. Posilněné pivem jsme se s Katkou rozhodly, že půjdeme vyzkoušet kolotoče, aspoň na jednu jízdu. Hádejte, jaký jsem asi tak vybrala? Samozřejmě jeden z těch nejhorších, takové to velké rameno, co se kývá ze strany na stranu a ještě se otáčí kolem vlastní osy. Začátek byl sranda, i když hodně adrenalinová, pořád sranda. Pak to ale sranda být přestala a přísahám, že takhle zle by mi snad nebylo ani po flašce rumu. Několik dlouhých minut jsme pak jen ležely na trávě a nebyly se schopné pohnout. Kdykoliv jsem se pokusila posadit, měla jsem pocit, že mi nejdřív vyplave mozek a za ním pak všechny ostatní vntiřnosti, včetně obsahu žaludku. Přešlo to až po zhruba půlhodině a palačince. Ano, nic nezklidní žaludek tak dobře jako supersladká palačinka se šlehačkou a hromadou marmelády.
Po téhle zkušenosti jsme se rozhodly, že nejmoudřejší rozhodnutí bude koupit si něco k pití, v klidu si dojít poslechnout Konflikt a pak se pomalu odebrat na kutě. Šly jsme spát ve dvě, ale jak jsem avizovala, moje spánkové nastavení není pro festivaly zrovna vhodné, takže jsem se tři hodiny jen tak převalovala sem a tam a usnula až za svítání. Protože sice jsme si postavily stan daleko od ostatních, ale tím pádem blízko White Stage, velkokapacitního stanu, kde se pařilo na afterparty až do pěti do rána.

Maniak (Freeway)

Není to tak dávno, co byla velká móda předělávat pohádky do moderního fantasy hábitu. Přiznám se, že to nebyl úplně můj šálek piva. Když už parafrázovat pohádky, tak jako Matthew Bright ve své režisérké prvotině Maniak z roku 1996! Předem upozorňuju, že to nemusí být pro slabší povahy. Dodnes je mi záhadou, jak se tenhle film dostal do programu TV Nova, odkud jsem si ho před dlouhými a dlouhými roky nahrála...
Co by se stalo, kdyby se Karkulka narodila v sociálně vyloučené oblasti kdesi v řiti USA? Jmenovala by se Vanessa Julia Lutz a v patnácti by toho měla za sebou tolik, že by mohla vydat pořádně obsáhlé memoáry - pokud by samozřejmě uměla číst a psát, což naše milá hlavní hrdinka neumí. Chtělo by se říct, že to do diváka Bright sype od prvních minut filmu, ale v tomto případě to není pravda, ona ta první nálož přijde už s titulky, které jsou nejen geniálně zpracované graficky, ale především je doprovází hudba mistra z nejpovolanějších - Dannyho Elfmana.

Podle téhle úvodní sekvence by asi jen malému dítěti nedošlo, že vlk bude pořádný úchylák a Karkulka nebude žádné nevinné poupě. A tak se příběh začíná ve chvíli, kdy jsou Vanessini rodiče zatčeni - matka za prostituci a otčím za přechovávání drog - a Vanessa se rozhodne, že než další měsíce v pěstounské rodině, to se radši pokusí vyhledat babičku, kterou nikdy v životě neviděla a která pravděpodobně ani netuší, že vůbec nějakou vnučku má. Na své cestě lesem, tedy, na dálnici, potkává vlka - charismatického psychologa Boba, který jí nabídne odvoz a po cestě postupně odhaluje démony Vanessiny minulosti i současnosti. Vzpomínáte, jak jsem řekla, že vlk je pořádný úchylák? Pod přívětivou maskou Bob ukrývá své pravé úmysly - znechucení stále stejnými příběhy "lidské spodiny", touhu mstít se a... Nekrofilii. V tomto momentě se pohádka přehoupne do zajímavé sociální sondy - má vůbec patnáctiletá ztracená existence, která byla více než desetkrát trestána za krádeže, žhářství a prostituci šanci dokázat, že ona není tím, koho by se měla společnost obávat?
V hlavních rolích tohoto původně televizního filmu doslova září Reese Whiterspoon (tehdy dvacetiletá) a Kiefer Sutherland. Ano, o obou jsem věděla, že jsou to skvělí herci, ale sakra, tohle je NĚCO! Nemám dost slov obdivu, abych vyjádřila, jak úžasně jim tyto role sedly - což je v obou případech stejně děsivé. Ve vedlejších rolích se zde mihnou ještě například Brooke Shields, Brittany Murphy nebo Allana Ubach. Poslední jmenovanou, o které jste pravděpodobně nikdy neslyšeli, zmiňuju především proto, že ten filmový svět je neuvěřitelně malý - zatímco v tomto filmu hrají Allana a Reese spoluvězeňkyně, obě navíc pořádné psychopatky, jen o pět let později se sešly jako nejlepší kamarádky ve filmu Pravá blondýna. Svět je zvláštní místo.
Jako každá správná pohádka, i tato musí mít dobrý konec, který je ale vykoupen spoustou krve a nechutnosti. Je mi opravdu líto, že nám film nenabídl výraz Ameriky poté, co zjistili, že Vanessina verze byla pravdivá - o to větší prostor ale na druhou stranu zůstává pro fantazii. A ostatně, on to ani dobrý konec po uvědomění si všech pro a proti není - film až příliš naturalisticky ukazuje život ve Vanessině sociální bublině, než aby divák snad uvěřil, že na tuhle Karkulku čeká nějaký dobrý život.

Ignea - The Sign of Faith

O ukrajinské kapele Ignea jsem se tu už jednou zmiňovala, když jsem doporučovala jejich singl a vůbec první videoklip k písni Alga. Po docela dlouhé době jsem se konečně dostala i k tomu, abych si pustila jejich debutové (respektive pod názvem Ignea debutové) album The Sign of Faith a dopředu musím konstatovat, že mě nezklamali. Možná právě proto, že jsem si udržovala určitý odstup a říkala si - jo, Alga je hodně fajn, ale přece jen je to začínající kapela, radši čekat méně než více.
Už ale druhá vlaštovka ukázala, že klidně můžu čekat "něco víc". Krátce po prvním singlu spatřilo světlo světa lyric video k písni, jejíž už samotný název vzbuzuje jistou kontroverzi - Şeytanu Akbar (Satan je velký). Po ruské okupaci Krymu, která je obsahem Algy, si tak Ignea vzala na paškál další velké téma současnosti - islámský terorismus. A bylo jasné, že tihle pánové a dáma se toho nebojí.


Ještě tu musím vyzdvihnout to naprosto úžasné surrealistické video. Tenhle případ mi pomohl uvědomit si extrémní ožehavost právě islámu a terorismu - strašně ráda bych se o tohle video podělila na sociálních sítích, ale za ten shitstorm mi to asi nestojí.
Jak tyhle dva singly a název alba napovídají, náboženství je téma, které prostupuje celou deskou a uzurpuje si pro sebe nejvíc prostoru. Islám nebo křesťanství, tahle skupina má zkrátka nevyřízené účty se všemi. Lehce se pak skrze ně dotýká ještě například otázek ženských a vůbec lidských práv, války a dalších přidružených témat.
Jako zjevení působí předposlední píseň How I Hate The Night, která se koncepcí hudby i textu naprosto vymyká zbytku alba a v klidu by mohla zaznít na soundtracku k Pánovi Prstenů nebo podobně laděném filmu. Je to rozhodně velmi příjemný výlet do odlišných vod, který ale určitým zvláštním způsobem do zvuku alba přesto zapadá. A zároveň je to takové romantické, klidné nadechnutí před závěrečným zničením - písní Leviathan.
Takže tímto krátkým hodnocením chci v podstatě jenom znovu říct to, co jsem se snažila říct už posledně - jestli máte jenom trochu rádi metal, dejte Ignee šanci. Tahle skupina má rozhodně ještě hodně co říct.

Ach má misofonie...

Nenapadá mě, jak kloudně tenhle článek začít, aniž bych zněla jako hypochondr, kterému nic vážného není, a tak si něco musí vymyslet. Ale já uznávám, že mi opravdu nic není, ve skutečnosti je to tak strašná prkotina, že jsem dlouho zvažovala, jestli tenhle článek vůbec psát.:D Ale nakonec jsem si říkala, proč ne. Už jsem psala i o větších blbostech. Třeba se v tom někdo pozná, třeba se někdo zasměje nebo poučí... A pro mě je to takový drobný příběh o tom, jak je skvělé, když zjistíte, že nejste psychopat.
Co to vlastně misofonie je? Ve zkratce přecitlivělost na určité zvuky, nezávisle na tom, jak hlasitě jsou dané zvuky vyluzovány. Ona přecitlivělost se pak může projevovat například výbuchy vzteku nebo naopak úzkostmi, zkrátka napětím, které se poměrně často manifestuje i navenek (ono se blbě udržuje pod pokličkou, když jste vytočení na maximum). Ve vyhrocených případech může dokonce vést k slovnímu nebo fyzickému napadení toho, kdo daný zvuk vyluzuje.
Někomu, kdo podobný stav nikdy nezažil, se asi teď bude z mé strany špatně vysvětlovat, jak velká úleva byla si před lety tenhle popis přečíst. Protože už skutečně od malička jsem měla jeden problém - nenáviděla jsem, když si někdo prozpěvoval nebo hvízdal. Nenáviděla je slabé slovo. Vytáčelo mě to tak strašlivým způsobem, že jsem byla schopná hystericky řvát na mojí jinak milovanou maminku, ať toho okamžitě nechá. Přitom když mi zpívala ukolébavky, tak mi to nevadilo, naopak jsem to měla ráda. Ale jakmile si třeba pobrukovala u vaření nebo uklízení, chytal mě amok. Hvízdání bylo ještě o stupeň horší.
Samozřejmě, jak jsem rostla, došlo mi, že není úplně normální ječet na lidi jenom proto, že si dovolují mít dobrou náladu a dávají to najevo zpěvem nebo hvízdáním. Začala jsem tedy zuby nehty bojovat s těmi agresivními slovními projevy, což bohužel neznamenalo, že bych se vnitřně nějak uklidnila - takže jsem prostě začala ze společnosti lidí odcházet, protože ten vztek se zkrátka velmi špatně ovládal. A to jsem jinak velmi mírumilovný člověk. Ale ani tohle nebylo ideální řešení. Nezbylo zkrátka než si postupně vsugerovávat, že je chyba ve mě, nikoliv v okolí, a zkrátka držet své emoce na uzdě. Což se snadno řekne, ale sakra, těžké to tedy bylo...:D
Naštěstí se mi to nakonec podařilo zvládnout svépomocí, a velmi mi pomohl právě objev toho, že něco jako misofonie existuje a že to bylo popsané. Najednou tahle moje slabost měla jméno a to bylo, jako kdyby se jí značná část vytratila. Dodnes mě zpívání a hvízdání vytáčí, ale už to umím podstatně lépe snášet, i když pořád ne dlouhodobě. Mám například jednu kamarádku, která si pobrukuje snad neustále, a pro moje nervy je to peklo zejména, když si pobrukuje ve chvíli, kdy jí něco říkám. Obvykle to řeším tak, že se jí okamžitě začnu vyptávat třeba i na úplné blbosti, zkrátka jenom abych jí donutila mluvit a přestat zpívat. A opět určitě zním, jak když jsem objevila Ameriku, co se slušného vychování týče, ale vidím tam zkrátka veliký posun od té hysterčící malé holky, a tak trochu jsem za to na sebe i pyšná, že se mi povedlo stáhnout svojí citlivost na úroveň, která je pro mě i okolí prakticky bez problémů snesitelná.

Free to stay, free to go away

Poslední týden byl dost na houpačce. Neřekla bych, že byl bohatý na špatné zážitky, řekla bych, že byl bohatý na intenzivní zážitky. A jeden z nich mě už několikrát přinutil k zamyšlení a asi mi bude v hlavě strašit ještě nějaký ten pátek.
Mám kolem sebe docela dost lidí, kteří se, ať už dlouhodobě, nebo teprve chvilku, zabývají nejrůznějšími - jak je jen nazvat, aby to nevyznělo pejorativně - alternativními filozofickými přístupy k životu. Respektive, je to pořád ještě alternativní, když je to tolik rozšířené? Ale na tom nakonec nezáleží. Už kdysi dávno mi kamarádka nadšeně a zapáleně vysvětlovala například, jak si správně přát. Jak funguje komunikace s vesmírem a světem kolem nás. Proč je špatně, když používám slova "zkusím to, pokusím se o to". Na jednu stranu mi to místy přišlo přehnané, na druhou stranu jsem si říkala, že je parádní, jak je těmhle myšlenkám oddaná a že je přinejmenším určitě skvělé, že z toho má ona sama dobrý pocit a pomáhá jí to. Osobně si totiž myslím, že rozmach přijímání těchto životních přístupů způsobuje to, že nám v životě chybí víra - opět další slovo, které získalo velmi pejorativní nádech, i když neprávem. Člověk potřebuje něčemu věřit, potřebuje ve svém životě najít řád a zákonitosti, které fungují a které mu dávají jistotu a smysl. Já ten svůj třeba mám, i když dnes a denně si pokládám nové a nové otázky, jestli to tak skutečně je, protože není dobrý přístup něčemu bezmezně věřit "prostě proto". A i když si ostatní vyberou jiný, než je ten můj, tak se s nimi nijak nepřu ani nehádám, protože mě celkem těší, že jsou ochotní vůbec něčemu věřit v době, kdy je ohromně populární věřit tak akorát ve výkon a prosperitu.
Na téhle vlně jsem si jela až do onoho osudného dne, kdy se stala věc, u které jsem nečekala, že ještě někdy nastane, protože pubertu už máme přece úspěšně za sebou a jsme dospělí lidé. A to byla zrada od někoho blízkého. Respektive, bylo mi vysvětleno, že dotyčný člověk chce pouze následovat svůj vnitřní hlas, chce si svůj život řídit podle toho, co sám chce, a ne podle toho, co má pocit, že by měl dělat, a proto ani nepřipouští jakýkoliv kompromis. Bohužel mě tím nejenom nechal na holičkách, ale ještě ze mě udělal idiota před poměrně velkou skupinou lidí. Poprvé po opravdu dlouhé době jsem si vzteky pobrečela, mimo jiného i proto, že jsem měla výčitky svědomí, že přece nemůžu chtít někoho vymazat ze svého života jenom proto, že si dovolil jít si svojí vlastní cestou a poslouchat "hlas", na který se napojil a kterým se už nějakou dobu nechává vést.
Pak jsem si ale uvědomila... Pokud v rámci obrnění se nasloucháním jakémukoliv hlasu - vnitřnímu, vesmírnému, každý tomu říká jinak - vědomě ublížíme někomu dalšímu, je to skutečně v pořádku? Nejsme pak jenom sobci, kteří pro vlastní prospěch nehledí napravo nalevo, protože jim jde v první řadě jen a pouze o sebe? Já se zhruba od svých dvaceti let snažím žít tak, abych vždy byla ochotná podat pomocnou ruku, aby na mě byl spoleh, ale zároveň jsem si zachovala vlastní integritu. Chce to trochu cviku, ale myslím, že se taková cesta najít dá a pokud je jenom trochu snahy na obou stranách, vždy lze nalézt kompromis, i když to ze začátku může být nepříjemné. Nezaráží mne, že takový přístup nemají všichni, ale nikdy bych neřekla, že takové lidi budu mít ve svém nejbližším okolí.
Posledních několik dní se tohle moje přemítání ustaluje v jednom bodě - stejně jako měla dotyčná osoba naprosto svobodnou vůli rozhodnout se zcela a jen podle sebe, mám i já svobodnou vůli rozhodnout se, že se jejím jednáním cítím dotčená. Odpustila jsem, ale nezapomenu. A beru to jako poměrně velkou životní lekci.

Jak se žije s kočkou, když jste "pes" :)

Dnes bych vám chtěla představit člena domácnosti, kterého jsem náhodou získala jako společnost.:)
Celý život jsme měli doma jednoho nebo dva psy. Měli jsme sice i kočky, ale všechny od nás postupně odešly, byla to vlastně taková polodivoká stvoření, kterým bylo nejlíp někde na poli. Ne že bych kočky neměla ráda - mám ráda v podstatě všechno živé. Jen jsem zkrátka vždycky byla spíš psí člověk.
No a najednou už přes rok bydlím s kočkou, o kterou se navíc budu muset víc jak měsíc sama postarat.

Nemám lepší fotku, ale tahle pro představu bohatě stačí.:D Na mém gauči, respektive na mých věcech, se zkrátka válí nejčastěji a zřejmě ráda. Jmenuje se Lisa, ale já jí nejsem schopná říct jinak než Líza nebo Lízinka, čímž její skutečnou paničku trochu vytáčím...:D
Asi si říkáte, jak mě tenhle krásný uzlíček může způsobovat jakékoliv nepříjemnosti? Problém je, že kočička je vlastně pes. Akorát v těle kočky a s některými manýrami kočky. A to je pak teprve veselé soužití. (Strašně lituju toho, že se nám nepodařilo natočit, jak krásně umí aportovat. Kdykoliv jsme vytáhli foťák, okamžitě jí začal zajímat mnohem víc než to, co měla aportovat. A ano, skutečně tím myslím to, že chytne do tlamy věc, kterou jí hodíme, přinese nám jí, složí k nohám a začne nadšeně vrnět nad tím, jaká je šikovná.)
Toho nadcházejícího šestitýdenního soužití se obávám ani ne tak kvůli sobě, ale právě kvůli kočičce. Protože vím, že má svoje zvyklosti a vyžaduje určité věci, a já zkrátka nevím, jestli jí budu schopná vyhovět. Například je extrémně kontaktní a vyžaduje skutečně dlouhé, dlooooouhé mazlení. Nebo si prostě jen tak na člověka lehnout a nejlépe celou noc na něm prospat. Zatímco já mám na tohle náladu vždycky jen po určitý omezený čas. Pak už se zkrátka k další hře nebo muchlání nepřinutím, i když se sebevíc snažím. A mohla bych takto pokračovat donekonečna... Nejhorší je, že já mám ráda jí a troufám si říct, že kočička má ráda mě. Jen se trochu bojím, aby do jara nezměnila názor.:D Určitě se pak "pochlubím", jak nám to spolu šlo.

To nejlepší z roku 2016 podle last.fm

Nevím, jestli to last.fm zavedlo už loni nebo teprve letos, já jejich rekapitulační žebříčky každopádně objevila teprve teď a rozhodla jsem se jejich prostřednictvím zpracovat tradiční rekaputilační hudební článek. Jdeme na to.:)

Asi těžko někoho překvapí, že mým nejposlouchanějším interpretem jsou Slot, nejposlouchanějším albem Septima a nejposlouchanější skladbou Tuda, Gde Nebo právě z tohoto alba. Příběh má tahle skladba celkem vtipný. Kirill Nemoljajev, producent Septimy, měl pocit, že je album příliš temné a dal Slot domácí úkol, aby napsali něco, čím ten pochmurný setlist trochu rozbijou. Vznikla z toho asi nejoptimističtější písnička, kterou jsem za poslední roky slyšela. Ale trochu mě "urazilo" Kirillovo konstatování, že na jeho vkus je moc veselá, ale že se určitě najde jistý typ lidí, kterým se bude líbit. Nevím, co tím jako myslel...:D


"Prostě se rozhodli - zítra vyrážíme na pochod na vrchol. Bez příprav, bez horolezců, rychle vyrazili a rychle odešli tam, kde je nebe..."

Podle počtu nových přehrání jsou mým objevem roku Kamelot. To má především spojitost s tím, že jejich písničky z alba Haven používám jako inspiraci při psaní jedné rozpracované povídky, ale po několikerém poslechu taky musím uznat, že to vůbec není špatná deska, i když mě na první poslech tolik nezaujala.

 

Trochu nečekaným zjevením v tomhle celoročním žebříku jsou The Offspring. A v čem že si získali primát? Pouštěla jsem si je nejčastěji "on repeat", tedy několik písniček v jednom tahu. Nejúspěšnější byla Come Out And Play - což je pro mě snad ještě překvapivější než ti Offs jako takoví.:D Je sice pravda, že kdykoliv mi je náhodné přehrávání nabídne, nemám to srdce je přeskočit, i kdybych měla tisíckrát chuť pustit si něco jiného, ale že je poslouchám až tak často...:D

Na závěr bych jenom krátce zmínila album, které se sem nemohlo stihnout dostat, protože vyšlo až těsně před koncem roku - You Can't Kill Us od Icon For Hire. Jestliže jsem o jejich debutu řekla, že je to nejlepší debut od dob Hybrid Theory, pak o You Can't Kill Us by se dalo říct, že takhle by Minutes To Midnight znělo, kdyby si Linkin Park nezačali procházet druhou pubertou a radši udělali album s fanoušky a pro fanoušky. YCKU jsem se bála hlavně proto, že jak IFH postupně vydávali jednotlivé songy, začali po chvíli znít neuvěřitelně repetitivně a ublíženecky. Finální seřazení písní na albu je ale tak skvěle promyšlené, že nejen, že se tento dojem ztrácí, ale album navíc působí krásně jednotně.