Ignea, Brno, 19. 5. 2018

Kdybych se měla v tomhle článku zaměřit čistě na vystoupení Igney, tak by to bylo hodně stručné, protože to byl asi nejkratší koncert, na jakém jsem kdy byla. A to jsem dřív hodně často chodila na koncerty jenom kvůli předskokanům. Proto tenhle článek trochu nafouknu o historku o mém setkání s Igneou, které sice nemám zdokumentované na fotkách, ale bylo parádní.:)
Už když skupina oznamovala, že se chystá na turné po Evropě, věřila jsem, že se zastaví právě v Brně. Když už nic jiného, mají tu poměrně bohatou historii koncertování stylově podobné skupiny Jinjer a Infected Rain, a obecně je Brno metalovým koncertům nakloněné. Proto pro mě účast Igney na Waiting for the Summer byla příjemným překvapením, nikoliv však zase až tak velkým.:) A zhruba měsíc před koncertem mě napadla odvážná myšlenka - vzhledem k tomu, že koncert bude přesně v den, respektive večer, kdy se koná Muzejní noc, co kdybych je pozvala na prohlídku k sobě do práce? Je to super příležitost a ráda bych své oblíbence poznala osobně a zároveň jim udělala radost... Tak jsem jednoho pozdního večera napsala zprávu na oficiální profil kapely na FB a řekla si - děj se vůle Boží. Netrvalo dlouho a přišla mi odpověď - kladná a náležitě nadšená. Takže jsem v sobotu nejen že měla tu kliku vidět Igneu konečně naživo (a taky vidět ji naživo ještě než na ně budou chodit davy lidí, protože věřte tomu, že to přijde!), ale i je všechny naživo potkat. Byli hrozně milí, uměli skvěle anglicky a bylo vidět, že se jim návštěva opravdu líbila. Helle pak na své sociální sítě nahrála tenhle krásný pochvalný příspěvek:

Celý ten zážitek pak povýšil na druhou ve chvíli, kdy jsem dorazila na Melodku, postupně jednotlivé členy potkávala a oni na mě mávali a usmívali se na mě.:D S Helle jsem si i trochu pokecala u stolku s merchem - znovu mi poděkovala za prohlídku a povídala, že plánují následující dva dny strávit v Praze a jestli jim vyjde čas, rádi by se dojeli na moje doporučení podívat i do kostnice v Kutné Hoře. Jinak jsem si koupila tričko a CD a byl to hrozně oldschool pocit mít v ruce po tak dlouhé době nové, originální CD.:D
Podle slov Helle měli začít hrát v deset, ale nakonec na ně přišla řada až o celou hodinu později. Bylo super vidět, že společně se mnou stálo pod pódiem několik dalších lidí, kteří přišli opravdu cíleně na Igneu, a taky bylo super vidět, jak kladně na ně reagují i ti, kteří je předtím neznali. Krátký set zahájila silná dvojka písní Last Chosen By You a Alexandria, hlavně první jmenovanou jsem si fakt užila - hodím vám jí na závěr článku i s překladem, abyste si tohle super dílo taky náležitě užili.:D Součástí setlistu pak byly i dvě nové písně, na které jsem ve studiové verzi už teď zvědavá. Vrcholem koncertu ale byla jednoznačně Seytanu Akbar, kterou Helle pro umocnění zážitku uvedla slovy, že je to píseň proti jakémukoliv terorismu kdekoliv na světě. Naživo její poselství vyniklo ještě několikanásobně více než z desky a snad nikdy v životě jsem si s takovou chutí nezakřičela a nezahrozila.
Jako poslední zazněla tradiční zavírací píseň Leviathan a následně jsme se pokusili vyřvat si přídavek. Skupina chvíli nejistě přešlapovala na pódiu, nakonec nám bylo od Helle vysvětleno, že bohužel přídavek zahrát nemůžou, neboť je tlačí čas a je potřeba respektovat program. Zato se prý ale s námi rádi potkají na baru. Nevím, jestli se to zdálo jenom mě, ale setlist byl opravdu kraťoučký a mám menší podezření, jestli se Ignee nestalo totéž co Slot na Topfestu a nemuseli kvůli zdržení nějakou píseň vypustit - docela mě překvapilo, že takové hity jako Alga nebo How I Hate The Night zůstaly nevyužité. Kolem a kolem je to ale asi jedno, tohle vystoupení mělo být především ochutnávkou a návnadou pro fanoušky stálé i potencionální - a jako takové naplnilo svůj účel beze zbytku.

Snažila jsem se žít pod kusem látky jako fanatik

A vdechovat nitky drahého hedvábí a drahokamy

Má bledá, sluncem nedotčená pleť

Má dost tvých dlaní a světel serailu

Trhám závoj na mém těle

Přetrhávám nadvládu

Nemohu být tvůj přítel

Když klečím jako otrok

Volám tě, můj Bahadire

Naposledy

Myslel jsi na svůj konec

Když sis mě vybral pro své potěšení?

Už nemáš čas zmáčknout tlačítko poplachu

Obě ruce máš uťaté a prýští z nich rudý déšť

Z tvých rozkazovačných úst zní němý výkřik

Jak ti chutná roubík vyrobený z mé burky?

Svatost není nic ve srovnání se svobodou

Raději bych umřela hlady, abych utekla

Radujme se z mého zrození, z mé vzrušující proměny

Zpívej se mnou a hraj mou hříšnou hru

Icon For Hire, 10. 5. 2018

Letos to budou opravdu epické narozeniny, které budu, zdá se, slavit měsíc v kuse. Ještě mě čeká koncert Igney a závod SGP (plochá dráha) na Markétě, naopak za sebou už mám koncert Icon For Hire. Pokud jste už někdy ke mě na blog zavítali, tak jste se s touhle skupinou už mnohokrát setkali, takže jejich představení zkrátka odbudu tím, že pokud vás jejich tvorba zajímá blíže, použijte youtube a google.:)
IFH tu koncertovali už před čtyřmi roky jako předskokani Hollywood Undead. Tehdy jsem nejdřív měla v plánu jet, ale pak jsem si to rozmyslela. Jednak proto, že jsem tehdy shodou okolností neustále dávala nechutné peníze za koncerty jenom proto, abych se po předskokanovi otočila na patě a odešla, druhak proto, že jsem očekávala, že nebude trvat moc dlouho a IFH určitě přijedou na samostatný koncert. Dlouho to pak vypadalo, že jsem se šeredně přepočítala a nepřijedou už vůbec, takže jsem si akorát tak mohla nadávat, jak jsem blbá. A proto jakmile jsem na začátku letošního roku zaregistrovala, že mají v plánu koncert v Praze - a považte, jenom den po mých narozeninách! - nebylo o čem přemýšlet.
Koncert se odehrál v miniklubu Café V Lese a byla to těžce undergroundová záležitost.:D Uvědomila jsem si, že po všech těch snahách proboxovat se co nejblíže na Linkin Park a Green Day, přeprat fanoušky Kabátu, abych si užila Slot, snažit se přežít v první řadě na Offspring a tak dále, je pro mě prostor malého klubu obrovský nezvyk. Kam mám jít a kdy tam mám vůbec jít? Uvidím vůbec něco, když přijdu pozdě? Nakonec se stejně všechno opět vyvrbilo tak, že jsem skončila napůl v první, napůl ve druhé řadě. A když jsem viděla, co Shawn prováděl borcům, kteří stáli přede mnou, asi jsem docela ráda, že jsem v té první řadě nebyla...:D
Předskokanky si říkaly Riot Child a jak mě jejich tvorba na youtube až tolik nezaujala, naživo to byla docela slušná zábava. Hudba byla nápaditá, obě holky super sympatické a hlavně i publikum skvěle reagovalo. Zkrátka kdyby se někde vyučovalo, jak má vypadat vystoupení předskokanů, tak prosím pěkně přesně takhle.:)
Konečně se dostávám k vystoupení samotných IFH, a když si to tak zpětně sumíruju, je překvapivé, že i přes dvě celkem zásadní vady na kráse to kolem a kolem považuju za jeden z nejlepších koncertů, na kterém jsem kdy byla - hlavně díky atmosféře, která se v klubu okamžitě vytvořila. Ale jaké že jsou ty chybky? Předně byl tenhle prostor pro IFH opravdu katastrofálně malý. Dávno to není žádná garážová kapela, mají za sebou tři úspěšná alba, nepočítaně koncertů (včetně velkých pódií) a řady jejich oddaných fanoušků jsou opravdu početné. I když je Café V Lese velmi sympatický koncertní prostor, takovéhle kapele zkrátka stačit nemohl. A možná i z toho vychází druhá věc (anebo je to tím, že jsem blbě stála, těžko říct) - téměř polovinu koncertu jsem slyšela velké h... kulové. Což mi nikterak nevadilo, písničky znám nazpaměť, ale když ze změti nástrojů a hlasů nebylo slyšet opravdu lautr nic, tak jsem si místy spíš připadala jak na pravém industriálním undergroundu.
Jak už jsem ale naznačila, to, co celý večer určovalo, byla atmosféra. Díky komunikaci ze strany Ariel (možná že Shawn se taky projevoval, ale mě zkrátka utkvělo hlavně jeho laškování s kluky v první řadě :D ) si člověk připadal, jako že je vlastně na jednom velkém shromáždění internetových kamarádů a zámých, se kterými si přišel popovídat o životě a vydovádět se o volném večeru. Koncert byl i dobře rozvržený tak, aby se publikum hned od začátku dostalo do varu, pak se trochu zklidnilo a vydechlo si v prostřední části a na závěr se pokusilo celý prostor zbourat. Čím víc se blížil konec, tím větší to byl punk.:D
Uzavřela bych to jednou historkou, kterou jsem pojmenovala jako "nejdojemnější trapas", který se mi kdy povedl. Ještě nikdy se mi nestalo, abych se na koncertě rozbrečela, ale tady se to stalo - ve chvíli, kdy Ariel začala oznamovat, že zazní píseň od interpreta, kterého jistě všichni známe a který nás všechny velmi ovlivnil, nemusela ani dodávat, že jsme jej minulé léto ztratili, a že píseň se jmenuje Numb. Už ve chvíli, kdy jsem lovila, stejně jako všichni okolo, telefon, abych rozsvítila (a vzpomněla jsem si u toho na koncert LP v Praze, kdy nás taktéž o rozsvícení telefonů poprosil Mike u písně Leave Out All The Rest), jsem si uvědomovala, jak mě Chesterův odchod pořád hrozně bolí. U prvních slov už jsem začala brečet jak nevyrovnaná puberťačka a zbytek písně jsem strávila utíráním slz. Zaregistrovala jsem, že se na mě občas někdo podíval, včetně IFH z pódia, a zaregistrovala jsem i pár úsměvů, tak jsem si říkala - no jo, jen se na ní podívejte, jak jí to dostalo... Až když jsem telefon uklízela, uvědomila jsem si, že jsem celému sálu dávala na odiv fotku polonahého Jensena Acklese na tapetě mého telefonu.:D
Jako vždy, ani na tomhle koncertě jsem nefotila, takže místo toho posílám jedno video z youtube.:)

Jak jsme slavili Vánoce o týden dřív

Dlouho jsem nemohla přijít na to, o čem by měl letos být vánoční článek a už jsem se tak nějak smiřovala s tím, že žádný nebude... Až včera konečně přišel ten okamžik, o kterém stojí za to napsat.:)
Ten nápad se vlastně rodil postupně a nakonec skončil někde úplně jinde, než kde byl původně plánován. Moje spolubydlící pochází ze Slovenska a navíc se bude za měsíc po dvou letech stěhovat, rozhodly jsme se proto, že bychom mohly letos na Vánoce na okamžik obnovit federaci a udělat si česko-slovenský vánoční večer s kapustnicou, salátem, kaprem a zkrátka vším, co k tomu patří. Pak jsem se na 3. adventní neděli dohodla s kamarádkou, že přijede na návštěvu a zůstane přes noc. Když jsem to spolubydlící oznamovala, napadlo mě - pojďme tu večeři přichystat pro ni jako překvapení. Kamarádka totiž nikdy Vánoce pořádně neslavila, nemá s kým. Spolubydlící mi tenhle nápad nadšeně odkývala s tím, že by pozvala ještě některé další lidi, ať se nás u stolu sejde hodně. Nakonec jsme se sešli ve čtyřech a později dorazil pátý, ale to jen tak na okraj...
Nejprve bylo v plánu udělat tradiční vánoční menu, ale pak spolubydlící správně podotkla, že my, které Vánoce budeme slavit s rodinou, bychom si tím mohly zkazit štědrovečerní večeři, když bychom se salátem a rybou napráskly o týden dřív. Takže jsme vymyslely náhradní menu, které ale bylo dobré jako blázen a přitom jednoduché jako facka.

Na talířku vidíte lososa pečeného na bylinkovém másle, jako příloha bramborová kaše s kokosovým mlékem a "řecký" bramborový salát - brambory, kopr, červená cibule, olivy, nic víc, nic míň. Jako zákusek jsme měli créme brulée, ale ten už se nevešel do záběru.:D
Jak jsme tak společně vařily a připravovaly, uvědomily jsme si, že ve čtyřech se do naší malé kuchyně asi nevejdeme. Přenesly jsme proto stůl ke mě do pokoje a rozložily ho. A když už jsme byly v těch přesunech - proč rovnou nepřesunout i stromeček a svátečně neprostřít? (Tedy, svátečně... Ubrusy jaksi nevedeme, takže místo něj musela posloužit stará arafatka...)

Došlo i na pouštění koled a rozdělování dárků... Zkrátka se nám ta sváteční večeře zvrhla v naprosto regulérní oslavu Vánoc s týdenním předstihem. Všichni jsme si moc pochutnali, dárky také měly úspěch... Můžu s klidným svědomím říct, že se mi letos opravdu povedlo mít druhé Vánoce.:D A zároveň to byl i dobrý skutek - uspořádat příjemný vánoční večer pro někoho, kdo neměl v životě takové štěstí a nikdy opravdu pěkné a klidné Vánoce nezažil. Tak až budete příště přemýšlet nad drahými nebo originálními dárky, mějte na paměti, že ty nejlepší nápady jsou často na dosah ruky.;)

TO... Aneb wow, konečně slušně natočený horor!

Velmi mě překvapilo, jaký problém bylo sehnat někoho, kdo se mnou půjde na To do kina. Ne že bych měla problém chodit do kina sama, vlastně tam chodím sama poměrně často, ale přišlo mi zvláštní, že jít do kina na To se lidi bránili stejně urputně, jako když jsem je přemlouvala na Captain America. Že by jim Steve a Pennywise přišli stejně hrozní? :D No každopádně se nakonec zadařilo, když mě do kina pozvala kamarádka s přítelem. Asi zkusím příště zvát rovnou kluky, když se holky bez mužné ochrany bojí... A je pravda, že jsem si už někdy v půlce filmu připadala jako hrdinná superžena, která seděla v sedadle a tetelila se blahem, jak je to krásně natočené, zatímco okolo mě slečny pištěly a snažily se zmizet svým partnerům pod mikinou. Ale abych si tu nehonila tričko neprávem, dvě scény mě přece jenom dostaly natolik, že jsem si jenom přála vsáknout se do sedačky a zmizet. První byla naháněčka po archivu - už před deseti lety mě děsil bezhlavý jezdec z Ospalé Díry, druhá byla scéna, kdy Pennywise dostane Beverly - ano, přitom je to ta scéna, která byla v traileru, takže jsem jí sakra mohla čekat!
Abych mohla pořádně vystihnout, proč jsem ale jinak byla nadšená, je potřeba vylíčit problém, který mám se současnou hororovou produkcí. Drtivá většina filmů z poslední doby je totiž vystavěná na tom, že na vás někdo nebo něco udělá BAF!!!, vy zjistíte, že to byl jenom letící holub, tak to rozdýcháte, vzápětí BAF!!!, děsivý průvan. Pět minut oddych, následuje BAF!!! ve formě zvonícího souseda a než se takhle dobafáte ke konci, jste už tak otupělí, že je vám nějaký ten emzák nebo zombie vlastně úplně egál. Filmy totiž nestaví děsivost na ději, ale na tupých lekačkách. V novém Tu jsou sice lekačky taky a je jich víc, než jsem podle reakcí čekala, ale rozhodně mají daleko do toho, aby byly tupé. Už jenom proto, že mají v ději logiku a vychází z nějakého celkového konceptu a myšlenky díla. Je to vlastně podobné jako se sexem - také se cpe všude, ale je opravdu všude pro děj nezbytné, aby tam byl? A pokud tam není pro děj, ale jenom na okrasu, nebylo by prostě jednodušší pustit si porno?
Když už byla řeč o lekačkách, musím vyzdvihnout další věc, která se mi na tomhle filmu líbila - že se z toho tvůrci tzv. nepodělali a všechny nechutnosti, necudnosti, nepatřičnosti atd. do diváků naprali se vší parádou. Bylo to patrné už u první scény - říkala jsem si "Hmmm, poměrně brutální smrt sedmiletého dítěte hned v první scéně, to není věc, které by filmový mainstream zrovna holdoval, jakpak si s tím asi tvůrci poradí?". No jak by. Tak, jak to leží a běží, s hromadou krve a dětského pláče. Někteří scénu Georgieho smrti označují za zbytečný overkill, já to beru jako jasný signál na úvod, co se na nás asi tak chystá.
Závěrem už jenom zmíním věc, na které se shodne spousta lidí, a proto jí nebudu sáhodlouze rozebírat, jenom konstatuji, že sebrat tolik uvěřitelných dětských herců, za to tvůrcům opravdu tleskám a klaním se. A co se mé nové crush, Billa Skarsgårda týče, rozhodně doporučuji následující klipy, kde vypráví, jak se dostával do role a jak krásně zužitkoval to, s čím kdysi pro zábavu týral mladšího sourozence.

Morning After

Tak už i naše generace má svou velkou rockovou hvězdu, která spáchala sebevraždu. Včera se to rozhodl zabalit Chester z Linkin Park. Člověk, který hudebně ovlivnil bez nadsázky miliony lidí po celém světě (včetně spousty aktivně hrajících kapel) a nezanedbatelnému množství z nich pomohl překonávat nejrůznější těžká životní období. Do téhle kategorie se řadím i já a je mi neuvěřitelně smutno z toho, že člověk, který mi skrze svou hudbu dokázal dát tolik síly, neměl sám dost sil na to, aby se postavil vlastním démonům. Jelikož mám ale v blízké rodině člověka trpícího depresí, vím moc dobře, co všechno tahle nemoc dokáže. Dost lidí mu například vyčítá, jak mohl na světě nechat samotné své děti. Co když ale vůči dětem cítíte obrovské výčitky svědomí, že jste je vůbec zplodili do světa, který tolik nenávidíte? Někdo, kdo si tímhle neprošel, asi nedokáže plně pochopit, proč se říká, že deprese je rakovina duše.
Mě bylo 10, když jsem Linkin Park objevila. Žádná láska na první pohled to ale rozhodně nebyla - jako první jsem totiž v televizi viděla Crawling a žádný dobrý dojem to na mě neudělalo. Moc uřvané, moc depresivní... Pak ale vyšlo In The End a všechno se obrátila vzhůru nohama. Pamatuju si, že jeden můj spolužák (byla jsem tehdy v 6. třídě) měl Hybrid Theory přehrané na kazetě a chránil ji jako oko v hlavě, protože to bylo album, které v té době chtěl prostě každý. Vykšeftovala jsem s ním tehdy zápůjčku výměnou za plakát LP z Brava a videokazetu, na které jsem měla nahrané některé jejich klipy.

Tehdy jsem si ale přehrála jenom Papercut a In The End s tím, že zbytek mě zase až tak nezajímá. Celé Hybrid Theory jsem tak slyšela o něco později, když jsem byla na návštěvě u příbuzných a spala v pokoji mé starší sestřenice, která zrovna tehdy nebyla doma. Dodnes si pamatuju, jak jsem seděla v potemnělém pokoji na posteli, zírala do zdi a vznášela se v neuvěřitelných světech. Při A Place For My Head mi doslova naskakovala husí kůže. Jako kdyby ta hudba šla přímo ze mě, jako kdyby někdo věděl naprosto přesně, co chci a potřebuju slyšet... Dlouho jsem měla nepříjemné pocity z Pushing Me Away prostě jenom proto, že byla na albu poslední a já si přála, aby to ještě nekončilo.

Ke 14. narozeninám jsem dostala album Meteora a moje láska k LP tím byla nadobro zpečetěna. Právě z tohoto alba je moje asi vůbec nejoblíbenější písnička - Figure.09.

Linkin Park ovládli každý kousek mého života. Období na druhém stupni základky bylo v mém životě zatím to vůbec nejhorší - 4 roky prakticky nepřetržité šikany, žádní kamarádi... Což myslím doslova, první kamarádku jsem si našla až v osmé třídě, do té doby jsem opravdu s nikým nekamarádila. Respektive spíš se nikdo nekamarádil se mnou. Místo toho jsem denně musela snášet naschvály, nadávky ve stylu "Proč už se sakra nezabiješ, kdo se na ten tvůj ksicht má pořád koukat!"... Jediná moje záchrana byly vnitřní světy, které jsem si vytvořila, abych aspoň občas mohla utéct. Zejména jeden svět, ve kterém Linkin Park a jmenovitě Chester sehráli obrovskou roli a který je se mnou dodnes. Právě proto mám pocit, že Chester nezemřel. Ve světě "za televizí" žije pořád, stejně jako všichni ostatní.
Vlastně si zpětně myslím, že hudba Linkin Park a Chesterův velice sugestivní hudební projev byly jedním z klíčových faktorů, proč jsem své emoce a strachy projevovala zdravými způsoby a nikdy jsem je nevztáhla na sebe ve formě sebepoškozování - ne že by na to nebyly myšlenky...

Linkin Park byli mojí nejoblíbenější skupinou až do roku 2008, kdy je na trůnu vystřídali Slot. Na ono vrcholné období mám několik památek - především obrovské množství povídek (kdybych se za ně zpětně tolik nestyděla, klidně bych se o ně podělila :D) a taky mojí fanouškovskou knihu, kde mám hromady nejrůznějších výstřižků a úlovek nejcennější - lístek z koncertu v Praze v rámci turné k Minutes To Midnight. Nejen, že jsem LP viděla naživo, ale viděla jsem je naživo v období, kdy jsem je nejvíce milovala. Co může fanoušek chtít víc?

Fanouškovsky jsem se s LP rozešla po vydání A Thousand Suns. Ani ne tak kvůli nové hudbě - naprosto respektuju právo hudebníků na vývoj - jako spíš kvůli jejich postojům, které začali zaujímat. Jednak jejich příklon k politicky a environmentálně angažované hudbě pro mě coby fanouška kapel, které se těmito tématy zabývají dlouhodobě a hluboko, zněl poněkud tragicky mělce, no a pak taky kvůli jejich skrytému-ne-moc-skrytému nadávání fanouškům. I'm not the same person telling you to forfeit the game... Try to catch up, motherfucker! S každým dalším albem už pak LP jenom dokola obhajovali sami sebe, a to také moc dobře nepůsobí. Nejsou jedinou kapelou, která musí žít s megaúspěšným albem za zády. A taky čím víc se do hovna rýpe, tím víc smrdí.

Přesto jsem je nikdy nepustila ze zřetele. Jejich hudba ve mě pořád rezonuje, a není to nostalgie, je to pořád to něco, co mě k nim před tolika lety přitáhlo. Například se mi velmi líbila jejich spolupráce s Daronem Malakianem - vyjít Rebellion v roce 2006, asi bych sebou na místě švihla blahem. Moc se mi líbila (a dodnes líbí) i Lost In The Echo - i když si vybavuju, že když jsem jí poprvé slyšela, tak jsem si říkala, že ti noví Fort Minor zní nějak hodně dobře...:D

Z toho, co jsem zatím napsala, si asi dovedete představit, jak jsem se tvářila na One More Light. Klip k Heavy se mi sice opravdu moc líbí (nádherně odkazuje k jednomu z mých světů, opět musím říct, že kdyby klip, ve kterém Chester sám na sebe řve, natočili o 10 let dříve, byla bych nadšená), ale hudba mě prostě absolutně neoslovila. A to přitom pop poslouchám poměrně ráda a často. Ano, stojím si za tím i po tom, co se stalo. Jen mě zpětně trochu mrzí, že jsem si všimla, že se Chester chová divně, ale protože jsem předpokládala, že to souvisí s celkově občas divným postojem LP vůči fanouškům, který jsem už zmiňovala, přešla jsem to jedním jízlivým komentářem. Možná to ale mělo daleko hlubší kořeny.

Chesterův odchod mě hodně zasáhl, ale překvapivě ne tolik, jako mě zasáhl odchod Nickyho Haydena. Na rozdíl od Nickyho, Chester si tenhle konec vybral. Proto jenom doufám, že nalezl to, co hledal, a že aspoň po smrti získal klid, který během života neměl.

Topfest aneb zkouška trpělivosti č. 2

V sobotu jsem po víceméně probdělé noci vstávala značně rozlámaná, ale rozhodla jsem si žádné nepříjemnosti nepřipouštět. Měla jsem spoustu věcí, na které jsem se mohla těšit, a jednou z nich byly palačinky k snídani. Vůbec palačinky byly po celou dobu festivalu naši nejlepší kamarádi.:D Ráno ale také přišla studená sprcha v podobě oznamu, že Black Stage se zprovozňovat nebude a opět se proto mění celý program. Já chápu, že to asi lépe zařídit nešlo, ale dát neznámou ruskou kapelu mezi Karla Gotta a Kabát, to byl opravdu geniální nápad... Navíc Slot tím pádem měli začít hrát o 3 hodiny později, než bylo původně plánováno, a tím pádem se dalo předpokládat, že se bude hýbat i s časem srazu, který jsme měli domluvený. Blahořečila jsem svému rozhodnutí vzít si sebou tablet, bez něj bych byla asi opravdu nahraná, jelikož jsme s IDm ohledně srazu komunikovali přes zprávy na FB. (Ano, kdo to ještě nevíte, mám telefon, který pamatuje dinosaury a nemá použitelný internet.)
Ještě před polednem jsme vyrazily s Katkou do města, abychom se dočkaly té slibované sprchy - a opět díky mé blbosti jsme se zvládly poměrně úspěšně ztratit. Spolehla jsem se totiž na to, že podle mapy stačí najít první ulici za letištěm, která povede kolem baráků, tou jít stále rovně, dojít k řece a pak už najdeme kýžený hotel bez problému. Ulici jsme sice našly, ale zjevně to nebyla ta správná. Naštěstí jsme měly dostatečný předstih, takže na místo jsme došly téměř přesně na čas. Kira a Ruben na nás dokonce byli natolik hodní, že nás pak zpátky odvezli autem, takže ta anabáze přes celé Piešťany za to stála.:D
Zpátky v areálu jsem si došla koupit nové Slotí triko (letos to byla tedy dost bída, co se týče jejich merche, nelíbilo se mi skoro nic, ale chtěla jsem podpořit kapelu), převlékla se a utíkala na první fanouškovský sraz, který se konal ve dvě hodiny. Účast byla sice skromná, ale pořád větší, než jsem čekala.:D Domluvili jsme se, že se potkáme pod pódiem v průběhu vystoupení Amy Macdonald, naivně jsem si myslela, že by nám to mohlo stačit na to, aby se aspoň někteří z nás dostali do první řady...

...kdeže. Já vím, že Kabát je u nás a na Slovensku hodně velký pojem, ale fakt jsem měla místama pocit, že přijeli Rolling Stones. Anebo že Beatles vytáhli z hrobu své mrtvé členy a rozjeli se na nové turné. Zkrátka, v 16:30, tedy nějakých skoro 6 hodin před začátkem vystoupení Kabátu, byla kompletně celá první řada plná jejich fanoušků a neprocpala by se už ani myš. Rozhodli jsme se ale držet druhou řadu s tím, že ono to nějak třeba půjde - paní, které stály přede mnou, dokonce mě a kamarádce slíbily, že se s námi na Slot prohodí. Jenže to by se proti našemu plánu nesměl postavit Karel Gott...
Jakmile dohrála Amy Macdonald (mimochodem to bylo velmi sympatické vystoupení), přišli sekuriťáci a k šoku všech nás začali vyhazovat ze stanu ven. Maestro totiž potřeboval pokropit plochu stanu, aby se neprášilo a dobře se mu zpívalo. Mohli jsme na to zírat sebevíc, ale to bylo tak vše, co jsme s tím mohli dělat - takže jsme naše místa museli opustit a následně si o jejich znovuzískání dát sprint s ostatními. Kdyby šlo jen o ten sprint, ale lidé, kteří přišli později, tuhle situaci vzali jako šanci procpat se blíž, takže z celkem pohodově rozestavěného davu se stala jedna obrovská tlačenice, kde chvílemi nikdo nevěděl, kde je sever. No ale - co by člověk pro milovaného interpreta nevytrpěl. Taková pěkná třešínka na dortu pak bylo to, že prvních 40 minut vystoupení Karla Gotta proběhlo jaksi bez Karla Gotta. Místo něj na pódiu zpívali Petr Kolář a Ilona Csáková, druhá jmenovaná musím podotknout, že byla o trochu stravitelnější. Gott sám pak snad třikrát nebo čtyřikrát přidával, takže z pódia slezl ve chvíli, kdy měli začínat hrát Slot. Nic proti ničemu, atmosféra byla skvělá a lidi si to užívali, ale mě už začínalo být lehce těsno.:D

(Na fotce mě hledejte vedle luxusně se tvářící Marty uprostřed. Fotka vznikla tuším při části Ilony Csákové a ten výraz je velmi výstižný.:D)
Zdálo se to nekonečné, ale nakonec jsme se Slot přece jen dočkali. Bohužel tedy ze druhé řady, protože v nastalé tlačenici nám si s námi slíbená místa odmítli prohodit a já se vlastně nakonec ani nedivím... Ale těsně před začátkem koncertu se mi přece jen podařilo dostat se do první řady díky tomu, že hoši přede mnou to nakonec úplně vzdali. Juch! :D

Slot byli stejně boží jako před rokem a možná ještě o kus lepší - hlavně proto, že zahráli nejenom Tuda, Gde Nebo, kterou zahráli tak rychle, že jsem ani nestihla vytáhnout Martou připravený nápis, na kterém jsme je žádali, aby právě tuhle songu zahráli, ale dokonce zazněli i Tri Sestry, které jsem vůbec nečekala, a při kterých, přiznám se, jsem měla malilinko na krajíčku. "Ozval se křik a pláč, někdo umírá - byl mu naznačen poslední den. Ale osud znovu hraje marš Němce Mendelsona na bubny revolveru, v něm má přesně tři náboje - Lásku, Naději a Víru..."
...a taky se na mě celou dobu Tydýt tak krásně usmíval...:D
Když Slot dohráli, měli jsme tak akorát čas dojít se občerstvit a přesunout se k VIP vstupu, kde byl domluvený sraz. Nechybělo ale mnoho, a sraz, kvůli kterému jsme se všichni na Topfest tolik těšili, se neodehrál - bohužel jsme se s IDm špatně pochopili, a zatímco on myslel vstup zvenčí, u parkoviště, já myslela vstup vedoucí do areálu. Slot vylezli z VIP zóny navíc chviličku předtím, než jsme dorazili, a potkali malou skupinku fanoušků, kterým jsem o srazu říkala už v rámci festivalu, a celkem logicky se domnívali, že to je všechno. ID i Cache to později okomentovali slovy, že si říkali, že to je teda sraz na dvě věci...:D Čekali jsme dlouho, předlouho, nechali se totálně přehlédnout Nookie a jejím přítelem :D, ale naštěstí pak se z VIP zóny vynořil Cache a jeden z techniků Slot, jehož jméno bohužel neznám, a těm už jsme se vecpali do zorného pole natolik, že nás přehlédnout nemohli.:D Nastal kolotoč podepisování, focení, kecání... A bylo to strašně super. Na chudince Nookie bylo vidět, že byla hodně unavená, takže toho moc nenamluvila, ale ochotně pózovala a fotila se, Nikita se zase hrozně roztomile snažil domluvit hodně lámanou angličtinou... Zjistila jsem, že zatímco Cache, Nikita a Ghost jsou naprosto objímací, Nookie a ID jsou zase opak. Ale i tak máme velmi veselé fotky.:))
Pro mě osobně byl absolutním vrcholem srazu rozhovor s Cachem. Byl hrozně ukecaný, zábavný, povídali jsme si o kapelách, které na Topfestu hrály (pochválili jsme Skindred a lehce pomluvili Kabát :D), ukazoval mi nějaké fotky, které pořídil... A pak přišla Katya a násilím ho odtáhla, že už musejí jít.:D
Zbytek už asi ani rozepisovat nemusím. To hlavní bylo splněno i řečeno. Zkouškou trpělivosti jsem prošla a byla jsem za ní královsky odměněna.:)

Topfest aneb zkouška trpělivosti č. 1

Tak mám za sebou další Topfest a mám pocit, že tenhle článek bude muset být na dva díly, protože jeden by byl extrémně dlouhý... Nicméně pro začátek stručně řečeno, až na pasáže se Slot byl Topfest jedna kupící se řada průserů a jestli by mě tam mělo něco dostat příští rok, budu muset udělat velkou řadu změn.
První změna by byla, že si pronajmu hotelový pokoj. Asi vám teď budu znít trochu rozmazleně, ale na to, abych se válela dva dny někde ve stanu mezi mravencema, jsem už fakt stará. Věděla jsem to, už když jsem lístky na Topfest kupovala, a byla to věc, které jsem se nejvíce obávala. Nepohodlné spaní, málo prostoru, ožralí idioti všude okolo, nonstop hluk 24 hodin v kuse... Jo, nemám festivaly ráda a nikdy jsem neměla. Aspoň, že Topfest je relativně malý, představa, jak Slot hrají někde na Rock for People, se mi dělá lehce nevolno.:D
Povedlo se mi nicméně mě a kamarádce, která se mnou jela, zajistit na druhý den festivalu možnost osprchovat se, jelikož na Slot dorazilo několik fanoušků ze zahraničí (včetně jednoho z USA) a dva z nich byli tak hodní, že nás nechali použít sprchu v jejich hotelovém pokoji. Právě i proto, že jsem viděla, jak opravdu luxusně ten pokoj vypadal, si říkám, že přenocovat tam jednu noc by mě finančně nezabilo...
No abych se vrátila na začátek. Měli jsme štěstí, že kamarádce se zase pro změnu podařilo dohodnout nám tam i zpátky odvoz, takže odpadla část cestování veřejnou dopravou a strach, že to dopadne jako loni a já se kvůli zácpám na dálnici na dvě a půl hodiny někde zaseknu. Sice jsme se na hodinu a půl zasekli v Bratislavě i tak, ale to už je jiný příběh...:D Měly jsme aspoň dost prostoru se pořádně najíst (ve skvělé pizzerii Basilico). Těm zácpám jsme se nakonec také nevyhnuli, přece jen byl pátek a začátek prázdnin, ale jak jsem tak viděla kolony na dalších sjezdech a nájezdech, mohly jsme na tom být daleko hůř.
Po příjezdu do Piešťan nás čekalo první z těch větších nemilých překvapení, a to byla zavřená hlavní Black Stage a v důsledku toho upravený program. Aneb jak vyhodit 15 euro do záchoda, protože v pátek jsme na Topfest jely jenom z toho důvodu, že kamarádka chtěla vidět Gogol Bordello. Než jsme postavily stan (pravidlo číslo jedna - stan vždycky postavit jako první!) a zorientovaly se, co se to teda děje, měli Gogol Bordello prakticky celé vystoupení za sebou. A to jsem ještě netušila, co za bombu přijde v sobotu ráno, ale o tom až ve druhé části cestovního deníčku.
Zkusily jsme se tedy zvědavě jít podívat na Rag'n'Bone Mana a Bastille, druhé jmenované jsme už po dvou písničkách vzdaly s tím, že je to nuda a jdeme radši courat po areálu. Obhlížely jsme tedy, co je kde za stánky, kde je jaké pití, jídlo, co mají za suvenýry a merch... A Katka si pořídila party žirafu, která se pak stala naším poznávacím znamením.:D

Rozhodly jsme se pak dát koncertům druhou šanci a šly omrknout, jak to naživo jde kapele Skindred. No sakra dobře! Pro mě asi nejzábavnější koncert celého festivalu (nepočítám do toho Horkýže, ti mají vlastní kategorii). Paradoxně byla ale Blue Stage, tedy cirkusové šapitó, plná jen z poloviny. O to víc mě naprdlo zjištění z druhého dne, kdy se mi při pokecu po koncertu Cache pochlubil, že tam byl taky. Přehlédnout zrovna jeho v tak malém davu... To vlastně dost vypovídá o tom, jak dobrý ten koncert byl, že jsem nekoukala kolem sebe.:D

Protože po Skindred už začínalo být podezřelé, že se příliš dlouho nic hrozného nestalo, musel samozřejmě přijít další z řady průserů, tentokrát jsem za něj ale mohla čistě já sama a přiznávám se k tomu. Posilněné pivem jsme se s Katkou rozhodly, že půjdeme vyzkoušet kolotoče, aspoň na jednu jízdu. Hádejte, jaký jsem asi tak vybrala? Samozřejmě jeden z těch nejhorších, takové to velké rameno, co se kývá ze strany na stranu a ještě se otáčí kolem vlastní osy. Začátek byl sranda, i když hodně adrenalinová, pořád sranda. Pak to ale sranda být přestala a přísahám, že takhle zle by mi snad nebylo ani po flašce rumu. Několik dlouhých minut jsme pak jen ležely na trávě a nebyly se schopné pohnout. Kdykoliv jsem se pokusila posadit, měla jsem pocit, že mi nejdřív vyplave mozek a za ním pak všechny ostatní vntiřnosti, včetně obsahu žaludku. Přešlo to až po zhruba půlhodině a palačince. Ano, nic nezklidní žaludek tak dobře jako supersladká palačinka se šlehačkou a hromadou marmelády.
Po téhle zkušenosti jsme se rozhodly, že nejmoudřejší rozhodnutí bude koupit si něco k pití, v klidu si dojít poslechnout Konflikt a pak se pomalu odebrat na kutě. Šly jsme spát ve dvě, ale jak jsem avizovala, moje spánkové nastavení není pro festivaly zrovna vhodné, takže jsem se tři hodiny jen tak převalovala sem a tam a usnula až za svítání. Protože sice jsme si postavily stan daleko od ostatních, ale tím pádem blízko White Stage, velkokapacitního stanu, kde se pařilo na afterparty až do pěti do rána.