Look at me. I'm burning!

Už dlouho jsem si nehrála se svou obrovskou zásobou šminek... Tak dlouho, že už to chtělo něco superextravagantního.:) Možná by to mohl být základ pro halloweenský převlek!

Infected Rain - Me Against You

Už si přesně nepamatuju, přes koho nebo co jsem zjistila, že tahle kapela momentálně jede turné po Evropě a že za pár dní se zjeví i v Čechách... Každopádně od té doby přemýšlím, vzhledem k tomu, že příští víkend strávím v Brně, jestli neudělat hurá akci v Olomouci, ale zatím jsem nenašla parťáka, takže k tomu asi nedojde. Ono mě to vlastně zase až tak extra nechytlo, ale některé písničky jsou docela chytlavé - tahle je z nich pak asi nejznámější. Společně s The Devil In I od Slipknot poslední dobou prakticky nic jiného neposlouchám, respektive na nic jiného se nedívám, protože ta vizuální stránka taky zkrátka dělá svoje.:D
Pro ty z vás, mých pár čtenářů, o kterých vím, že nemáte rádi hodně tvrdou hudbu, nenechte se odradit začátkem, celá písnička není v takovém duchu, a refrén je moc pěkný...:)) Škoda jen, že je na Leně na můj vkus příliš moc slyšet, že angličtina není její rodný jazyk.

Napadáš mě, protože jsem jiná
Obviňuješ mě, protože jsem zvláštní
Jo, fakt mě máš rád, to je vidět
Ale stojím tady na pódiu

Pojď sem za mnou
Řekni mi, co chceš slyšet
Co máš za problém
Co ti překáží
Nemáš mě rád
A co jako?
Já proti tobě
Řekni, co chceš dělat
Chceš si ze mě ukousnout
Chceš se rvát
Já se nebojím, tak zhasni světlo

Hej! Kdo jsi, že mě soudíš
A kdo jsi, že tě to zajímá?
Já budu šťastná
A k tomu tě nepotřebuju

Pojď sem za mnou
Řekni mi, co chceš slyšet
Co máš za problém
Co ti překáží
Nemáš mě rád
A co jako?
Já proti tobě
Řekni, co chceš dělat
Chceš si ze mě ukousnout
Chceš se rvát
Já se nebojím, tak zhasni světlo

Byla jsem
Beze slov
Neviditelná
V slzách
A nepříčetná

Potřebovala jsem
Znovuoživení
Studenou koupel
Dobré zrychlení

10 knížek, které mě nejvíce ovlivnily

Našla jsem tenhle "dotazníček", či jak to nazvat, na facebookovém profilu jedné bývalé spolužačky, a říkala jsem si, že by to mohl být dobrý námět na další článek. Úkol je jednoduchý - napsat 10 knížek, které na vás měli v průběhu vašeho života nějaký vliv. Není potřeba nad tím nijak přemýšlet, není ani potřeba, aby se jednalo o super kvalitní náročnou literaturu - někdy vám i cukrový dívčí románek dokáže říct spoustu věcí (můj případ :D).

1. Enid Blyton - Holky z internátu
Když už jsem se tenhle seznam rozhodla sepsat, musím prostě začít sérií šesti knížek, kterou jsem naprosto milovala jako dítě. Pokud se nepletu, jsou to knížky z Anglie z 50. let a jejich děj se odehrává na dívčí internátní škole St. Claire's. Hlavními hrdinkami jsou dvojčata Pat a Isabella, které v prvním díle do St. Claire's přicházejí jako prvačky s nosem pořádně nahoru, jelikož jim rodiče nedovolili jít do drahé školy, do které odešla většina jejich bývalých spolužaček. Samozřejmě po sérii poučných a dojemných příhod se do St. Claire's zamilují, a čtenář pak sleduje jejich cestu až prakticky do nejvyššího ročníku - nejen jejich, ale především jejich spolužaček. Příběhy jsou to jednoduchoučké a vždy s pořádným morálním poučením, myslím, že pro začínající čtenářky přesně to pravé ořechové.:)
Mimochodem, přesně ten díl, který je na fotce, jsem dostala jako první od své babičky.:)

2. Jana Frey - Mrazivý ráj
Na tuhle knížku už jsem kdysi dávno psala recenzi, kterou si můžete přečíst i na tomhle blogu. Janu Frey (a v podobném stylu píšící Mariese Arold) mám ráda obecně, respektive její (jejich) řadu knížek věnovanou klasickým tématům osvětových teenagerských příběhů - závilost, anorexie, AIDS, zranění, úmrtí v rodině... Nevím, proč zrovna Mrazivý ráj u mě vyhrává na plné čáře. Má podtitul "Dívka u Svědků Jehovových" a jedná se o skutečný příběh dívky, které velmi brzo zemřela maminka a nová žena jejího otce přivede rodinu právě do sekty Svědků. Hlavní příběh je pak o snaze šestnáctileté hlavní hrdinky dostat se z vlivu sekty - a některé věci jsou opravdu těžko k uvěření...

3. Ivona Březinová - Holky na vodítku: Jmenuji se...
Opět jsme u série, tentokrát třídílné, odehrávající se v prostředí jedné léčebny, a asi začínáte mít pocit, že mě v pubertě nějak moc interesovala tematika drog a rozvrácených rodin... No, je to naprostá pravda a tohle není poslední případ v tomto seznamu.:D Dojem z téhle trilogie mi bohužel trochu zkazil poslední díl, věnovaný anorektičce Martině, ale říkám si, že v těchto případech záleží na tom, s čím se člověk ztotožňuje, protože moje sestřenice, která kdysi s potravou bojovala, z něj byla nadšená. Na knížkách je nejzajímavější to, že část je psaná z prostředí léčebny, a část je psaná formou deníku, který si pacientky vedou. Nejvíc se mi líbil asi prostřední díl, věnovaný narkomance Alici - viděla jsem tam několik paralel s naší rodinou...:) 

4. Sergej Lukjaněnko - Noční hlídka
K Noční hlídce jsem se dostala dost velkou oklikou. Prvně jsem se dozvěděla o filmu, ale neměla jsem nějak potřebu se na něj dívat. Pak jsem začala poslouchat Slot a zjistila jsem, že na jednom jejich albu figuruje písnička s názvem Nočnoj Dozor (kterou mám dodnes ze všech nejradši). To mě motivovalo podívat se na film, k jehož soundtracku byla napsaná. No a protože jsem ho trochu nepochopila, přečetla jsem si knížku...:) Dnes mám kompletní sbírku všech Hlídek (zatím jich je pět) a snad s výjimkou posledního dílu mě nikdy nezklamaly - společně s Bludištěm odrazů a Lživými zrcadly je považuju za vrchol Lukjaněnkovy tvorby. A v čem mě tohle mohlo ovlivnit? No, kdybychom měli na oboru "pořádné" přednášející, mohla jsem o Hlídkách psát bakalářku...:D Neuvěřitelně mnohovrstevnatá záležitost, nad kterou se dá zas a znova zamýšlet v nejrůznějších úhlech pohledu.

5. Erich Maria Remarque - Na západní frontě klid
Moje první setkání s touhle knížkou proběhlo v deváté třídě v rámci čtení ukázek. Ten, kdo je vybíral, měl velmi šťastnou ruku, neboť vybral jednu z nejzábavnějších ukázek, která byla zároveň dostatečně vážná na to, aby člověk neměl pocit, že první světová válka byla vlastně strašná řachanda. Remarque se stal mým prvním skutečně oblíbeným spisovatelem a zároveň prvním krokem ze světa dívčích románků do světa pořádné literatury. V mojí knihovně má dodnes bezkonkurenčně nejsilnější zastoupení. Četli jste někdy jeho knihy? Jenom jednou se mi stalo, že jsem po dočtení knížky zůstala blbě civět do zdi a brečela jako želva - jednalo se o Miluj bližního svého. Západní frontu jsem ořvala taky, ale ne tolik...:D

Black stars and endless seas

Nevím, jestli jsem byla v minulém životě vědec, pilot nebo co vlastně (možná klidně i kosmonaut :D), ale už od velmi útlého dětství mě strašně fascinovaly a zajímaly dvě věci - pravěk a vesmír. V prvním případě to byla lví zásluha Cesty do pravěku, pro mě osobně stále jednoho z nejlepších filmů všech dob. V deseti letech jsem toho o dinosaurech a pravěkých dobách věděla víc, než celá moje rodina dohromady, a uměla jsem vyslovit i některé ty pěkně krkolomné názvy. A za domácí zvířátko jsem strašně moc chtěla nejprve stegosaura (to samozřejmě nešlo, takže jsem s ním měla aspoň klíčenku a dodnes mám někde jeho sošku)...

...a později liopleurodona. A ještě mi řekněte, že to není ten nejroztomilejší netvor (samozřejmě hned po stegosaurovi), jakého jste kdy viděli...

Tenhle článek ale píšu hlavně kvůli své druhé zálibě, a to vesmíru. Narozdíl od pravěku, tahle záliba nebyla podmíněná žádným filmem nebo seriálem, prostě to přišlo samo od sebe - nevím přesně kdy, ale v deseti letech už jsem měla hromadu encyklopedií o vesmíru a o planetách jsem dovedla vyprávět ještě zasvěceněji, než v případě našich pravěkých přítelíčků.
Dnes už si na tohle období jen stěží vzpomenu, protože mě tahle fascinace opustila společně s poznáním, že astrofyzik ze mě opravdu nikdy nebude. Přesto jsou ale okamžiky, kdy se cítím být znova tím fascinovaným dítětem, a jeden z těch okamžiků nastal včera při sledování Apolla 13. Díky svému deníku vím přesně, kdy jsem tenhle film poprvé viděla - 17. července 2002. Díky němu také vím, že jsem z něj po stránce zpracování byla naprosto unešená (naopak jsem měla silné výhrady k patriotickému ději, zejména co se týče postavy Jima Lovella) - no a když se trochu oslím můstkem přeneseme do současnosti, tak to byl také prazáklad mojí nehynoucí lásky ke Kevinu Baconovi. "Už vím, kde byla chyba. Počítal jsem to pro dva lidi." "Tak já zadržím dech."
Kromě knižních encyklopedií jsem měla od rodinného známého také vypálený CD-rom, kde nejen že byla spousta zajímavých informací a animací a vědomostních her, ale také jste si mohli vyzkoušet zjednodušenou simulaci přistání lunárního modulu a po zadání souřadnic zjistit, jaké hvězdy, planety a souhvězdí budou v určitou dobu viditelné nad místem, na kterém se zrovna nacházíme. Nemusím jistě zdůrazňovat, že k tomuhle CD mě stačilo posadit a našli jste mě u něj i o týden později...:D
Dneska už mě obě tato nadšení opustila. Nevím, jak se to stalo, ale zpětně mě to i docela mrzí, protože mám trochu v sobě skrytý pocit, že kdybych vytrvala, mohla jsem být dneska někde docela jinde, než jsem... Samozřejmě nikde není napsáno, jestli by to bylo lepší nebo ne. Ale rozhodně to byly zájmy na malé dítě velmi neobvyklé. Naši se s tím rádi chlubili a učitelky ve škole ze mě byly nešťastné, protože jsem je často opravovala a vedla s nimi debaty, které neměly šanci vyhrát.:D

malé kosmetické okénko

V pravidelně nepravidelném kosmetickém okénku - říkala jsem si, že přeci jen většina čtenářů tady jsou ženy, a nějaké ty řeči o kosmetice občas musí být:) - mám pro vás dvě hodnocení.
Ti z vás, kteří můj blog čtou pravidelně, si určitě pamatují, že jsem se byla na začátku léta nechat ostřihat a nabarvit. Jelikož mi barva tentokrát chytla nějak pofidérně, bála jsem se, aby se rychle nevymyla, rozhodla jsem se proto koupit si kondicionér na barvené vlasy. Zjistila jsem, že v naší vesnické sámošce mají za celkem sympatickou cenu kondicionér od Syossu, a jelikož od této značky používám i šampón (pánský, ehm, ale fakt mi vyhovuje nejvíc), říkala jsem si, co by ne.
Co se týče ochrany barvy, tak nemůžu říct ani popel, i když Goldwell, tedy značka barvy, kterou moje kadeřnice používá, má velkou výdrž sám o sobě, ale kondicionér k zachování barvy určitě přispěl. Ale v jakém stavu jsou po každé aplikaci moje vlasy, to mě tedy těžce zklamalo a je to důvod, proč už si tenhle kondicionér příště nekoupím, i když v ostatních ohledech jsem s ním byla spokojená. Ne že by mi vlasy vyloženě mastil, ale místo nadýchané, zdravé hřívy, na kterou jsem po umytí zvykla, jsem už ráno po umytí vstávala s těžkými pačesy bez objemu. Rozčesávání bylo bez problémů, ale fakt jsem měla pokaždé pocit, jako kdybych si vlasy špatně opláchla - tuhle variantu jsem ale vyloučila poté, co jsem si na to začala dávat pozor a fakt kondicionér pořádně vymývala. Bez výsledku. Takže ochrana barvy a rozčesávání sice za jedna, ale pokud máte mastné vlasy nebo vlasy bez objemu, tak se tomuhle přípravku vyhněte obloukem.

Druhým hodnoceným produktem je čistící voda Aknelot. Byla to vlastně taková náhodná koupě. Celý svůj život se potýkám s rozšířenými póry především na nose, a navíc patřím k těm "chudákům", které akné s pubertou neopustilo, takže mi celkem pravidelně na obličeji vyraší nepěkné pohoří. Zkoušela jsem v minulosti nějaké přípravky, ale bylo to po nich nakonec vždycky horší než lepší, nebo jsem si je nemohla dovolit kvůli vysoké ceně - například moc jsem byla spokojená s kosmetikou Mary Kay, ale bohužel si jí ze své studentské almužny absolutně nemůžu dovolit. Byla jsem se předminulý týden při pauze v práci projít po městě a stavila se v drogerii - kde jsem si na poslední chvíli všimla právě Aknelotu. Řekla jsem si, že tuhle značku jsem ještě nevyzkoušela a že vzhledem k ceně bych jí mohla dát šanci - moje pleť na obličeji tohle léto vypadala skutečně děsivě. Nečekala jsem žádný zázrak, vlastně i to, že se ještě více neosypu nebo si naopak nevysuším pleť, by pro mě byl dostatečný úspěch... Nechci to zakřiknout, ale po dvou týdnech používání začínám vidět první výsledky a jsem s nimi vážně spokojená. Póry jsou sice stále rozšířené, ale už se mi v nich nehromadí maz, a akné taky pomalu ustupuje. I na internetu jsem narazila na celkem kladné ohlasy, takže přemýšlím, že investuju i do obličejového krému.:)

Fotku jsem si vypůjčila z blogu hotforpink.blogspot.com.

Slot - Stekla Revolucii

Dnes budeme v pravidelném hudebním okénku trochu političtí. Touhle písničkou reagovali Slot na přelomu března a dubna na situaci na Ukrajině, a poslední dobou si na ní vzpomínám čím dál častěji. Slot jí vlastně složili v době, kdy museli zrušit plánované turné na Ukrajině, protože nová ukrajinská vláda zakázala na území Ukrajiny vystupování všem ruským umělcům. Co na tom, že drtivá většina alternativních ruských interpretů je silně antiputinovská.
Nehodlám rozebírat svoje názory na celou situaci, protože to by byl hodně dlouhý článek, nad kterým bych se zbytečně rozčílila. Bohatě stačí uvědomit si, kam to za tak krátkou dobu vyeskalovalo.

Krvavou červení podlité oči

Jeden je divoce proti, druhý je silně pro

A bratr je bratru přeludem

Na barikádách, při útoku na druhou loď

Aby jeden národ rozervali napůl

Na kousky, vymyli politici všem mozky!

Není vaše pravda, a není naše pravda

Všechno je to naprosté šílenství!

Bojují střepy revoluce

A nám se smějí do očí

Ti, kterým bude patřit celý národ

Jiskry vylétnou z volání tlučhuby

Nádech - revoluce, výdech - válka

Znovu oklamou prosté smrtelníky

Vymění jedny tyrany za druhé

Dnes se pravda ukáže v plném světle

Jeden pustý klam, pustý sebeklam!

Refrén 2x

Bojují střepy revoluce

A znovu se ničí pasti

Těch, kterým bude patřit celý národ

Když jste extrovertní introvert

V jednom z předešlých článků, respektive v komentářích k němu, jsme s Janou CM řešily, jestli může být člověk extrovertní introvert a že většinová společnost se k introvertům neumí chovat. Mluvila jsem tehdy o testu osobnosti, který jsem našla na internetu, a samozřejmě nevím, nakolik důvěryhodné vědecké ukotvení má, ale místy mi fakt mluvil z duše. Zejména v pasáži o starání se o druhé a očekávání toho, že se vám toto jednání vrátí. Dnes a denně narážím na to, že vkládám do většiny svých kamarádů mnohem více, než od nich dostávám nazpět - a můžu si stokrát říct, že už nebudu taková "dobrá duše", ale stejně mi to pokaždé zas a znova nedá. A pak jsem akorát zklamaná, že lidi ani nenapadne přemýšlet o věcech, které já považuji za samozřejmé.
Tak třeba se v tom najde i někdo z vás.:) Nebo se aspoň dozvíte něco víc o někom ve vašem okolí, do koho byste některé věci možná neřekli.

INFJ Personality

Tento typ osobnosti je velmi vzácný - v populaci tvoří pouhé jedno procento, ale ve světě přesto zanechává viditelnou stopu. Jako diplomaté (NF) mají tito lidé vrozený smysl pro idealismus a morálku, ale jsou odlišní svou schopností posuzování (J). INFJ nejsou jen nečinní snílci, ale lidé, schopní podstoupit určité kroky, aby dlouhodobě a pozitivně realizovali své cíle. Mají sklony spatřovat smysl svého života v pomoci druhým, ale zatímco se angažují v záchranářských a dobročinných pracích, jejich skutečnou touhou je dostat se k jádru problému, aby v první řadě nebylo potřeba nikomu pomáhat.
INFJ mají velmi unikátní kombinaci vlastností: i když mají jemný a tichý hlas, svým názorům pevně věří a za své přesvědčení tvrdě bojují. Jsou rozhodní a mají pevnou vůli, ale zřídkakdy tuto sílu používají pro své osobní obohacení - INFJ se chovají kreativně, s fantazií, přesvědčením a citlivě, nechtějí pro sebe vytvořit výhodu, ale dosáhnout harmonie. Rovnostářství a karma jsou pro ně velmi přitažlivé modely a mají sklony věřit tomu, že světu by nejvíce pomohlo obměkčit srdce tyranů láskou a něhou.
Tyto osobnosti se snadno seznamují s ostatními, a mají talent pro vřelé, citlivé jednání, spíš než pro logiku a přesnost. Dává smysl, že jejich kolegové a přátelé o nich získávají dojem, že se jedná o celkem extrovertní osoby, ale všichni by měli mít na paměti, že INFJ osobnosti potřebují být samy, aby si odpočinuli a nabrali novou energii. Zároveň si okolí nemusí dělat starosti, pokud na nějakou dobu ztratí kontakt. INFJ se velmi zajímají o pocity druhých, a očekávají, že se jim tato pozornost vrátí - což občas znamená dát jim prostor, který potřebují, i na několik dní.
Pro INFJ osobnosti je nejdůležitější, aby pamatovaly sami na sebe. Síla jejich přesvědčení je dostatečně silná na to, aby je zavedla až za jejich bod zlomu, a pokud se jejich zápal vymkne kontrole, můžou se snadno ocitnout vyčerpaní, nemocní a ve stresu. Toto vyplývá na povrch především, když INFJ stojí tváří v tvář konfliktu nebo kritice - jejich citlivost je nutí udělat cokoliv, aby se vyhnuli těmto zdánlivě osobním útokům, ale pokud se jim vyhnout nemůžou, reagují velmi iracionálně a celou situaci jenom zhoršují.
Pro INFJ osobnosti je svět plný nerovnosti - ale nemusí být. Žádný jiný typ osobnosti nemá větší předpoklady založit hnutí pro nápravu špatností, nezáleží jestli velkých nebo malých. INFJ si jen musí zapsat za uši, že zatímco se starají o svět, musí se starat i sami o sebe.