Je to téma, které jsem tu už párkrát naťukávala, a o kterém mluvíme možná častěji, než si uvědomujeme. Dalo by se shrnout pod titulek "...to za našich mladých let...". Už jsem tu zmiňovala moudro mojí babičky, které by se mělo podle mě tesat do kamene, o tom, že každý je přesvědčený, že měl to nejkrásnější a nejlepší dětství - včetně lidí, kteří vyrůstali za války. Chtěla bych být ale trochu konkrétnější, a mluvit zvláště o pohybu.
O tom, že se děcka nehýbou, nemají zájem o sporty atd. se dá na internetu najít spousta pěkných videí a článků. Je to fakt, který nemá smysl popírat, ale zároveň z něj přehnaně nevyvádět a nedělat z něj mor. Ruku na srdce, kdyby vy jako děti jste měli ty technické možnosti, jaké mají dnešní děcka, vážně byste i tak lítali po venku a neseděli u počítačů? Ale no tak. Když jsem byla malá já, měl počítač jenom někdo, a internet přišel až s mojí pubertou, ale i když jsem bydlela na vesnici, tak jsme se s železnou pravidelností scházeli celá parta u sousedů, abychom se dívali, jak jejich starší syn paří na počítači nejrůznější hry, a když jsme měli kliku, dokonce nám občas dovolil zahrát si taky. Já osobně jsem taky každý den letěla ze školy domů rychlostí světla, abych v televizi stihla své oblíbené seriály - a že jich rozhodně nebylo málo.
No a i když jsem měla kamarády (tehdy v raném dětství ještě ano), a i když jsme se spolu něco nalítali po venku, nejšťastnější jsem byla doma. Buď jsem si četla, nebo kreslila, nebo poslouchala hudbu... S přibývajícím věkem jsem chodila ven zkrátka čím dál míň. A měli jste slyšet to tóčo, co kvůli tomu doma bylo. Táta mi v jednom kuse nadával, co se pořád jenom válím doma, a vyhazoval mě ven, mamka, stejně jako já zapálený knihomol, mě naopak bránila, že ona v mém věku nebyla jiná. Já z toho měla akorát stresy, ale určitě mě to nedonutilo chodit ven.
Osobně si myslím, že do značné míry je otázka aktivity dětí dána výchovou. Samozřejmě, i sebesnaživější maminka nebo tatínek neovlivní to, že stejně jako je fakt to s tím nedostatkem pohybu, dělá lidem také čím dál větší problém komunikovat z očí do očí, protože na to nejsou zvyklí. Ale jsou to zkrátka podmínky, které tu jsou a nikam neodejdou jenom proto, že se nám to nelíbí. Můžeme se jim jenom přizpůsobit. Když budu citovat Remarqua, mládež nechce být chápána, mládež chce zůstat taková, jaká je.
Když se vrátím ke svému vlastnímu příkladu, tak můžu říct, že jsem byla naprosto typická brambora, co slovo sport považovala za sprosté slovo a tělocvik z duše nenáviděla. A to jsem přitom na prvním stupni pravidelně reprezentovala na školních olympiádách v krátkém běhu a skoku do dálky. Pořádně se hýbat jsem vlastně začala až na vysoké škole - nepočítám ty občasné záchvaty na střední škole, kde jsem se jednu chvíli snažila hrát florbal, ale trénink v sedm ráno, to byl vážně super nápad... Došla jsem k tomu jenom proto, že jsem chtěla zhubnout. Sice teď paradoxně vážím ještě víc, než když jsem začínala...:D Ale už to taky dávno nedělám jenom kvůli figuře. A co můžu tak zkonstatovat ze svého okolí, znám spoustu lidí, kteří jsou buď bývalí sportovci, nebo se taky sportu začali věnovat, stejně jako já, až ve vyšším věku.
Dětství, a puberta obzvlášť, jsou zkrátka věky jalové, a pokud k tomu dotyčné "smrádě" nemá extra vlohy (nebo extra otravné rodiče), je to jako s jídlem - jsou zkrátka jídla, která vám dítě jíst nebude, i když je může v dospělosti milovat (já vs. lečo), a stejně tak se nebude hýbat, pokud prostě nechce. Kdybychom měli křídla, stejně bychom nelítali, protože bychom to považovali za cvičení - chápete, jak to myslím?
Nemůžeme po nové generaci chtít, aby byla jako ta naše, protože to prostě nejde a není to možné. Tak se zkusme odpoutat od toho našeho ideálního (nebo zidealizovaného?) modelu dětství a nějak se našim dětem přizpůsobme. Jak? Na to až přijdu, tak budu strašně bohatá...:) Ale co vím ze své praxe s dětmi, tak bohatě stačí, když se jim aspoň občas člověk kreativně věnuje. Posadit dítě před monitor nebo obrazovku je totiž strašně jednoduché...
