Jelikož musíme mít v práci povinně puštěnou televizi, váhala jsem, co minulý pátek nechat běžet. Původně to měl být film Sněženky a machři, ale jelikož pubertální hlody na mou osobu mi nejsou úplně příjemné a slýchám je v práci občas i bez podobného podkladu, rozhodla jsem se nakonec pro Slunce seno a pár facek. Překvapilo mě, že na to, jak každý oficiálně Troškovy filmy nenávidí a nejradši by všechny jejich kopie i originály nechal pro výstrahu veřejně spálit, se mi během chvilky sešla půlka zákazníků jak v kině a koukali a smáli se, jako kdyby ten film viděli poprvé.:)
Mě osobně ty filmy baví zejména proto, že jsem většinu života strávila na vesnici, a značnou spoustu scén poznávám. Jižní Čechy, Vysočina nebo Ostravsko, ono to asi nikde nebude o moc jiné.:) Jaké to ale bylo v našem prdelákově uprostřed nehostinné Vysočiny, kde lišky dávají dobrou noc?
No... Pro mě osobně vošklivé, protože prostě na vesnici doma nejsem. Uznávám, že je tam život tak nějak levnější, jednodušší a míň stresující, než ve městě, ale nemyslím si, že bych byla na vesnici doma. Stěhovali jsme se, když mi bylo 7 let, do té doby jsme bydleli v okresním městě, které ale paradoxně je bezkonkurenčně největší díra široko daleko. Pardon, rodný Pelhřimove, ale je to tak, starat se v takovém městě o něco jako je kultura a volný čas, to by člověk nejradši mlátil hlavou do zdi... Na druhou stranu jsem pak aspoň v novém bydlišti neměla co postrádat.:D Co mě teda ale vadilo vždycky a vadí mi to dodnes, i když už mám řidičák, je autobusové spojení třikrát denně a konec. Sice k nám jezdí ještě vlak, a dokonce častěji než ten autobus, ale dva kilometry pěšky, ještě když navíc zrovna prší, fouká silný vítr, padají hovna s háčkama atd. (čili takové to typické celoroční počasí v našem koutu Vysočiny), nejsou úplně to pravé ořechové, co by musel člověk absolvovat pravidelně. Zase na druhou stranu, kde jinde máte kadiboudy natřené zevnitř na černo, a k utření pornočasopisy! (Škoda, že už jsou dlouhou dobu zavřené, a tak tato místní rarita zůstává skryta...)
Jelikož je naše vesnice jedna z mála vesnic, kde ještě přežívá základní škola (a tuším, že i školka), nechali mě naši v půlce druhé třídy přestoupit. O rok a půl později mě hodně rychle přihlašovali zpátky do Pejru, protože ve třetí třídě jsem byla jedna ze dvou (z celkem cca 15) dětí, které uměly plynule číst, nepletly si předpony se slabikama ("Jasně, ve slově Výtoň se píše tvrdé, páč si můžeš říct výtoň, nátoň, přetoň...") a další podobné výživnosti. Do páté třídy tam tehdy například chodil kluk, který nechápal a nebyl schopný pochopit rozdíl mezi psaným "a" a psaným "u". I kdyby to byl nakrásně dislektik, jako že, pokud mě paměť neklame, nebyl, tak to proboha není důvod, aby v páté třídě měl s tímhle problémy... Do naší třídy jsme také onen druhý rok dostali takový školní dáreček - spolužáka, který byl o nějaké čtyři roky starší než my, protože třikrát opakoval druhou třídu a o ročník výš ho ředitel pustil víceméně jenom proto, že už to začínalo být na pováženou. Naši proto po roce, zvlášť když jsem se z nudy naučila s více než ročním předstihem počítat čísla s desetinou čárkou, dostali strach, že v tak nenáročné škole, kde pro mě prakticky nebyla žádná konkurence ani motivace (já, ve staré škole naprosto průměrný žák, jsem najednou byla nejlepší nejen ve většině předmětů, ale i v tělocviku, ve kterém jsem na staré škole už tuplem neměla šanci), "zakrním", a poslali mě zpátky do staré školy. Pár měsíců uplynulo a jednoho dne přišla mamka z nákupu červená vzteky. Nějaká mladá maminka se jí totiž zeptala, jaká je ta speciální třída pro dislektiky a disgrafiky, co jí otevřeli v Pelhřimově, jestli je dobrá, že by tam chtěla nechat zapsat svého syna. Mamka na ní sice koukala, proč se jí na to ptá, když to nemůže vědět, nicméně snažila se jí nějak poradit... Načež vyšlo najevo, že mladá paní byla celou dobu přesvědčená, že do té třídy chodím - podle vesnických drbů jsem totiž zpátky do Pejru šla proto, že jsem byla zabržděná a nestíhala jsem výuku...:)
Naše rodina byla zjevení také v tom, že jsem neměla žádné sourozence. U nás v třídě jsem byla jediná, a
kdo ví, jestli jsem nebyla jediná na celé škole. Dodnes si pamatuju scénu, kdy spolužák, který měl dvě mladší sestry, vyprávěl, jak ta nejmladší je hrozně vytáčí, protože jim pořád dělá naschvály, a jak se s ní pak pošťuchují a perou, a já na něj zděšeně koukala a říkala si, jaké mám štěstí, že takovou sestru doma nemám, protože bych jí asi na místě něčím zabila, a naše třídní učitelka tak lítostivě prohlásila: "No a vidím, že Anička kouká, že by tohle brala hned a všema deseti, co?" Byla jsem z toho tak konsternovaná, že jsem jí to nakonec ještě odkývala.:D
A puberta? To bylo teprve období. Nejdřív jsem byla ze všeho nejradši sama zalezlá doma v koutě, poslouchala hudbu nebo si četla (nebo psala, už tehdy to začalo), ale ven by mě nikdo nedostal ani heverem - toliko k tomu, jak mají děcka z vesnice vztah k přírodě, a to ani tehdy ještě nebyly počítače.:) Pak jsem nastoupila na střední, konečně jsem si našla nějaké kamarády, a jak hrozně ráda bych s nimi bývala chodila ven... Jenže jak jsem s nimi asi měla nějak kloudně chodit ven, když poslední autobus domů mi jel v půl šesté a škola končila v půl čtvrté? O víkendech pro jistotu autobusy nejezdí žádné, takže jsem vždycky jen v pondělí závistivě poslouchala, co všichni společně o víkendu podnikali. Na vesnici jsem žádné kamarády neměla, ze základky mi zůstala akorát jedna dobrá známá, a ta se za střední školou odstěhovala do města úplně. A i kdyby, bohatě mi stačilo párkrát strčit sosák do jedné z těch dvou hospod, co tu máme - místní omladina beztak chodila pít někam na hřiště nebo bůhvíkam, když bylo hezky, nebo k někomu domů nebo do stodoly, když bylo hnusně. Takže v hospodě jste narazili akorát na místní štamgasty, kteří udělali svých sedm kousků a začali být tak dotěrní, že každá příčetná holka koukala hledat, kde nechal tesař díru.
Ještě jsem taky nezmínila naše bydlení. I když máme vlastní barák s poměrně velkým pozemkem, paradoxně jsem vždycky patřila do kategorie "socek". On to vlastně takový paradox není, protože pokud není vaše rodina součástí místní šlechty, rozumějte vaši rodiče nejsou právníci, doktoři nebo úspěšní podnikatelé, tak vysolit jeden půl milion za pozemek a rozpadlý dům a další dva miliony vrazit do jeho renovace, je pro rodinný rozpočet slušná zátěž - zvlášť pokud vezmeme v potaz, že 11 000 je u nás normální plat, 14 000 plat slušný a 20 000 (což má moje mamka jako státní zaměstnanec) už je sakra něco. Proto i dnes, po více než 15 letech, kdybyste přišli k nám domů, najdete část domu krásně upravenou, a větší část ve stádiu jako vidíte na druhé fotce - prostě prioritní bylo opravit střechu, udělat základ pro druhé patro, udělat komplet novou izolaci a podlahy, a postavit můj pokoj, na to další už nebyly a stále ani nejsou peníze. Ale hlavně že náš pes, našich třicet slepic a našich padesát králíků se mají jako prasata v žitě.:)
