Seznam (a nejen on, ale tam jsem koukala já) si pro nás letos připravil jako Halloweenský dárek často propíraný Jáklův film. A protože jsem na něj byla zvědavá, ale zase ne tolik, abych ho nějak aktivně sama vyhledala, rozhodla jsem se chopit příležitosti. Po jeho skončení se cítím dost podvedeně. Z fachmanského hlediska bych tomu klidně dala plný počet bodů, z hlediska děje bych si rvala vlasy na hlavě, jaké tam byly blbosti. I proto jsem se rozhodla nakonec sepsat to do menšího komentáře (od jisté doby už svým hodnocením neříkám velkohubě recenze).
Od čeho začít? Asi od toho, že tím, co mě přimělo nevypnout film po prvních pár minutách byl překvapivě povedený dabing a skvělá práce režie i kamery. Tady by bylo na místě se zastavit a říct pár slov o found footage filmech jako takových. Ano, všichni víme a asi i musíme uznat, že po Blair Witch to ztratilo kouzlo - je to přesný případ opakovaného vtipu, který přestává být vtipem. Z nějakého mě neznámého důvodu se ještě podařilo uchytit se Paranormal Activity, ale jinak nám FF filmy nemají a už pravděpodobně ani nikdy nebudou mít co nabídnout (osobně za vrchol tohoto fenoménu, pokud pominu Blair Witch, považuju první a druhý díl španělského RECu). Proto, pokud se už rozhodnu na nějaký takový film dívat, chci po něm jediné - věrnost žánrovému zařazení. Ano, technologie jsou dnes sice daleko, ale nedokonalosti v práci s kamerou, ve zpracování zvuku atd. jsou to, co pro mě primárně utváří pocit, že se skutečně dívám na něčí amatérské video - a ne na video zručného kamerama, který se jenom snaží tvářit jako amatér. V tomhle ohledu tedy Ghoul naprosto splnil má očekávání a byla jsem dokonce ochotná i dlouhou dobu přecházet díry a nesmyslnosti v ději. Ale všechno má své hranice.
Častým nešvarem (nejen) FF hororů je nesympatickost postav. Toto se sice objevuje i u jiných hororových filmů, vlastně až příliš velká většina hororové tvorby se vyznačuje tím, že postavy nemáte ani pořádně čas poznat, ergo vám je nakonec vlastně úplně jedno, co s nimi bude, a atmosféra je buď v tahu, nebo se ani nedostaví. Já jsem člověk celkem trpělivý a nenáročný, takže na nesympatické postavy prakticky nikdy nenadávám, ale u tohoto filmu se u mě poprvé dostavil ten pocit, o kterém mluví mnozi moji bývalí "kolegové" z horror.cz - "Ježiš, zabij už toho vola/tu krávu... No hurá, konečně, na začátku bylo pozdě." Fandit hlavní záporné postavě asi v tomto případě není ten nejlepší start, který do filmu můžete mít.
Mluvila jsem o dírách a nesrovnalostech v ději, které bych tu teď mohla vyjmenovat a náležitě rozpitvat. To by ale bylo stejné jako pitvat se v témže v případě druhého Silent Hillu - bylo toho tolik, že už jenom z principu se mi do toho hrozně nechce a beztak to musel vidět každý. Kromě toho, že zde zjevně došlo k lehkému nepochopení toho, kdo nebo co to vlastně je ghúl, tak bych za všechny ostatní větší či menší drobnosti zmínila to, že mobily sice nefungují, ale internet šlape. Třeba to tak zamýšlely zlé síly, aby si naši milí hrdinové mohli přečíst ten pěkný článek a podívat se na ta pěkná videa? (Ironie.)
Kolem a kolem bych se na Ghoula klidně podívala znovu, tentokrát v originále, abych mohla posoudit, jestli tomu dabing neubral nebo naopak nepřidal. Kdyby šlo jen o tu vizuální stránku, ráda ho pochválím. Ale doprčic, takhle slaboučký scénář jsem naposledy viděla v Black Swan (a teď mě ukamenujte :D).
P.S.: Na Masarykově univerzitě je na téma ukrajinského hladomoru obhájená moc hezká bakalářská práce. Pokud někoho z vás tohle téma zajímá, doporučuju ji k přečtení všema deseti. (Nachází se v ní i moje nejoblíbenější zkažená parafráze: "Následkem diskuzí Komise uznala za
správné, že Stalin chtěl zasadit smrtelnou ránu ukrajinskému národu jako
takovému." Aneb tak hlavně že to Stalinovi na západě nakonec schválili...)
V dnešním hudebním okénku vám představím důvod, proč jsem Srdcotepce Anetě Langerové dodnes neodpustila.:) Schválně, kdo z vás věděl, že Srdcotepec je cover, respektive písnička z banky?
Písničku Happy jsem milovala jako dítě, byl to přesně ten styl, který jsem na prahu puberty milovala - rychlá, optimistická, s na tu dobu poměrně zajímavým klipem.:D Zpětně oceňuju i ten text, je to asi jeden z nejoptimističtějších textů, který znám. V rádiu jí nehráli vůbec, v televizi málokdy, o to šťastnější jsem proto byla, když jsem jí chytila. Pár roků uplynulo, já koukala v televizi na Světlušku, Aneta Langerová představovala svojí novou písničku. Po pár tónech si moje brada dala rande s podlahou. Ne že bych chtěla Anetinu verzi nějak hanit - ale zkrátka to ani zdaleka není takový univerzální zlepšovač nálady.:)
U 405. sedí muž
A na své šílené kytaře vyhrává melodii
Zdá se být uvězněný v poušti miliónu snů
Jako kdyby život nebyl snad tak krásný, jak se zdá
Ahoj, jak se vede?
Proč se v takový den tváříš tak smutně?
Nechceš si o tom promluvit?
Když už jsme u toho
Chci na tvé bezradné tváři vidět úsměv
Mohl bys být tak šťastný
V tomto novém, krásném dni
Mohl bys být tak šťastný
Jako děti, když si jdou hrát
Tak se ukaž
Neděláš nic špatného
Přidej se a nenatahuj to
Můžeš být tak šťastný
Říkáš, že tvá přítelkyně je hezká
Že čeká doma, má dobrou práci
A ty máš dům i auto, které ti říkají pane
Zdá se to perfektní, ale nejsou perfektní věci zkrátka šíleně nudné
Toužil jsi po tomhle
A teď jsi uvězněný jako šnek ve své ulitě
Záleží jen na tom
Že můžeš žít svůj život tak, jak to upřímně cítíš
Protože život je moc krátký
A ty nechceš být vězněm vlastních iluzí
A já to vykřičím
Mohl bys být tak šťastný, že máš koho milovat
Mohl bys být tak šťastný, nestačí to snad?
Nemá smysl sedět a protahovat to
Přemýšlet o tom, co jsi způsobil
To je v pohodě, prostě se ukaž
Mohl bys být tak šťastný...
U 405. sedí muž
Na tváři má úsměv a myslí si: Jaký nádherný život...
Slibovala jsem, že se časem ozvu, abych vám dala vědět, co se děje, že vůbec nepřispívám, a když už, tak jenom nějakými ne příliš náročnými, povětšinou hudebními, články. No, tak je to tady. Velmi mě začíná unavovat o tom mluvit, protože při každém setkání s kamarády se opakuje otázka "Co se stalo?/Co se dělo?", tak honem do toho, než se nakrknu definitivně.:) (Těch kamarádů jsem za poslední měsíc totiž moc neviděla. Vlastně vůbec žádného.)
Co odstartovalo ten měsíc hrůzy? Taková dobře znějící zpráva, že jsem si našla práci. Byla to práce v jednom nejmenovaném řetězci (žádné Tesco ani Albert, předesílám dopředu) a vzala jsem jí především proto, že jsem prostě potřebovala peníze jako sůl a nechtěla jsem být na pracáku. A taky abych dokázala, že vysokoškoláci nejsou žádné fajnovky, kterým manuální práce za almužnu, které se vznešeně říká výplata, smrdí. Nechtělo se mi tam vůbec, ale brala jsem to, jako už tradičně, z té pozitivní stránky - budu mít aspoň co dělat, budu mít stálý příjem, když se mi do něčeho strašně nechce a nemám žádná očekávání, můžu být jenom příjemně překvapená... No, to tedy bylo překvapení. Na konci září jsem začala trousit vtipy o tom, jak se okamžitě jdu zapsat do komunistické strany. Věděla jsem, že řetězcové mašinérie jsou nechutné, v tomhle jsem si žádnou iluzi nedělala. Nicméně stanutí té nechutnosti tváří v tvář na mě bylo trochu moc silné kafe.
V tomhle bodě musím zmínit písničku Napoleon od Arakainu (bohužel na youtube není, ale kdo bude chtít hledat, ten jistě najde). Vždycky mi přišla taková velmi klišoidní, když si ale zpětně vybavím určité lidi, tak mi naopak přijde, že sedí jako zadek na hrnec, a zajímalo by mě, jestli ten, kdo jí napsal, měl taky někdy v práci svého Napoleona. Fádní loutky jdou jedna za druhou, správně srovnaný jen tvou zásluhou...
Úplně si toho našeho Napoleona představuju, jak pod sebe hrne ty hory peněz a upadá do depresí z představy, že kvůli pár pablbům, kteří pořádně nemakají, i když už jim tolikrát vynadal, nebude mít tak vysoké prémie jako loni a místo na Kanáry bude muset jen na blbou Krétu.
Padali jsme na konci měsíce na hubu všichni, protože mezi vedením a námi zela taková obrovská díra, že ještě tak dva týdny předtím, než jsem si dělala legraci, že ze mě bude svazák jako řemen, jsem začala s trochu mírnějším vtipkováním, že založím odbory. To bylo poté, co jsem zjistila, že během prvních deseti dnů (práce byla na krátký a dlouhý týden) budu mít skoro 30 hodin přesčas. Protože spánek a osobní život potřebují jenom zbabělci.
Nejhorší na tom je, že tahle práce se držela na spodní hranici toho, co je podle zákona důstojné. Kolegové měli z předchozích zaměstnání v některých případech vyloženě hororové historky, takže navrch mi jich bylo ještě líto. Každý z nás si uvědomoval, že to, co se u nás na pobočce děje, je neudržitelné a vysilující pro nás pro všechny, ale "ono bylo i hůř, počkám několik měsíců a pak se tohle a tohle změní a já budu moct odejít". Doprčic, ani nedokážu popsat, jak strašně na nic mi z toho bylo. Jenom pevně doufám, že se na mě někdo nevytasí s hláškou "jo, princezno, nežiješ v pohádce, takhle to prostě v životě chodí, tak se z toho hlavně nepodělej". Protože pak by se mohli dít velmi ošklivé věci. Velmi trefně to vystihla moje babička, ať jsou bohatí klidně bohatí, ve dvou autech najednou se stejně vozit nemůžou, ale ať mají ti chudší aspoň nějaký život. A ne že z nich uděláme novodobé nevolníky, kteří by ještě měli juchat a skákat, že jim někdo blahosklonně to nevolnictví nabídl.
Abych konečně už taky napsala nějaký článek (snad vám v některém z dalších článků osvětlím, co se dělo a děje, že nemám na nic kloudně čas), rozhodla jsem se oživit jeden hodně starý tag, který ke mě kdysi doputoval na Facebooku. Jak název napovídá, týká se mých oblíbených alb. Pravidla jsou jednoduchá - napsat 15 alb, která vás budou vždy určitým způsobem v životě doprovázet, která ve vás zkrátka zanechala nějakou stopu. Hlavní je moc nad tím nepřemýšlet, napsat zkrátka to první, co vás napadne - na sepsání všech 15 alb je časový limit 15 minut.
Z vlastní iniciativy jsem ještě u každého vypíchla nejoblíbenější píseň z daného alba.:)
1) Linkin Park - Hybrid Theory
První bylo, první je a vypadá to, že i navěky první zůstane. Kdyby moje puberta měla soundtrack, bylo by to Hybrid Theory s Meteorou dohromady. Asi zpětně neposoudím jeho kvalitu, protože tady prostě od začátku šlo o přesné zahrání na rozhárané pubertální city.:) Celé album jsem si poprvé poslechla, když jsem byla na návštěvě u příbuzných a dostala jsem k obývání pokoj po starší sestřenici. Dodnes si pamatuju, jak jsem jenom ohromeně seděla na posteli, bylo už kolem půlnoci, pouštěla jsem si na věži Hybrid Theory a po zádech mi běhal mráz z toho, jak strašně moc se mi to album líbilo.
2) Icon For Hire - Scripted
Jednou jsem řekla, že Scripted je podle mě nejlepším debutem od dob Hybrid Theory, takže návaznost je tu jasná.:) Dodnes si mimochodem za tím názorem stojím. Album je krásně ucelené, i když zároveň se spoustou drobných hudebních experimentů, skvěle se poslouchá a texty jsou sympaticky upřímné.
3) Placebo - Black Market Music
Další z objevů ze zmiňovaného pokoje starší sestřenice.:D Kája měla prostě super hudební vkus... Respektive Placebo jsem znala už nějakou dobu předtím, ale Kája mi poskytla tehdejší kompletní diskografii. Víte, jakou jsem měla šílenou radost, když jsem zjistila, že klip k Special K, songu právě z tohohle alba, jsem milovala jako malé dítě? Když on byl tak roztomile dobrodružný...:D
Dělat tenhle žebříček tak před osmi lety, vypíchla bych z něj písničku Haemoglobin, kterou jsem jeden čas považovala za svojí nejoblíbenější písničku vůbec. Ale čím jsem starší, tím víc oceňuji právě Spite and Malice.
4) Backstreet Boys - Black & Blue
Jó Good Boys. Zrovna nedávno jsem vzpomínala, jak stačí napsat jednu povídku, a rázem celkem pěkná skupina holek začne poslouchat jeden příšerný německý boyband (teď teda mluvím o Overground, nikoliv o BSB :D). V rámci psaní Good Boys Together, což byl můj imaginární boyband, jsem naposlouchala tolik alb od nejrůznějších boybandů, že to až hezké není. Ale ona to zase tak velká oběť nebyla, Backstreet Boys a Five se mi vlastně i dost líbili.:) Zrovna na Black & Blue bylo těch podle mě potenciálních hitovek celkem dost. Jen škoda, že zrovna The Call, podle mě nejlepší písnička, kterou kdy BSB nahráli, se s nijak kladnými ohlasy nesetkala.
5) Nirvana - Nevermind
Kdo neměl období Nirvany, ten snad ani neprošel pubertou. U mě to přišlo ve 14 letech, když mi mamka nechala od známého vypálit Nevermind (vidíte, jak jsme měli před 10 lety těžký život? žádný youtube, žádné torrenty, žádné uložto...:D). Bylo to zhruba stejně intenzivní období jako v případě LP, ale mnohem, mnohem kratší. Přesto má dodnes ta pirátská kopie mezi mými alby čestné místo. A jestli má Nirvana skutečně nedoceněné písničky, pak jsou to If You Must a právě Lounge Act.
6) Slot - F5
Albem F5 nechali Slot za zády skutečně slabé album 4ever a hokusy pokusy s umírajícím nu-metalem a vrátili se ke starým dobrým kořenům - chytlavým melodiím s občas velmi temným pozadím. Zároveň se jednalo o jejich první silněji politicky angažované album a rozhodně to nebylo na škodu. Jako komentátoři dění nejen v Rusku ale i ve světě se Slot osvědčili a dodnes v tomto trendu úspěšně pokračují. Právě Manifest, který tu vypichuju, je krásnou ukázkou toho, o čem mluvím. Nehledě na to, že ta melodie je tak sametová, že kolikrát tuhle písničku nemám to srdce vypnout, i když jsem jí třeba zrovna poslouchat nechtěla.
7) Angelspit - Krankhaus
K Angelspit jsem si hledala cestu nějaký čas, ale nakonec mi otevřeli dveře do světa, který mě zaujal natolik, až jsem mu věnovala svojí bakalářskou práci. I když Krankhaus není jejich nejpovedenější album, je takovým balancem na hraně toho, v čem ještě můžeme slyšet pozůstatky staršího industrialu, a v čem už přebírá nadvládu cyber punk a novější vlivy.
8) The Offspring - Conspiracy Of One
K tomuhle řeknu jenom jediné - není vám náhodou název téhle skladby nějaký povědomý? :D
9) Red Hot Chili Peppers - By The Way
Do prčic, vybrat z tohohle alba tu "nej" bylo pěkně těžké. To jenom ukazuje, že ty pochvalné řeči o unikátní komplexnosti By The Way jsou čistá pravda. Nemůžu říct, že by se mi všechny písničky bez výhrad líbily, vlastně je tu dost skladeb, které by mi samy o sobě asi ani moc neřekly, ale kolem a kolem po poslechu celého alba proti nim nemůžu říct ani půl křivého slova.
10) Thousand Foot Krutch - The End Is Where We Begin
Stejně jako v případě F5, i tohle album vnímám především jako nalezení "té správné" cesty po tápání na předchozích albech. I když TFK miluju, bohužel třeba takové The Flame In All Of Us bylo podle mého názoru slaboučké jako čajík. S The End... ale TFK dozráli do perfektní, vyvážené podoby.
11) INXS - X
První album, které jsem od INXS slyšela, ale pozor - nalezla jsem ho doma v tátově sbírce! :D Krásné staré originální CD... Asi bych ho bývala nechala dál ležet v polici bez povšimnutí, kdyby v Bravu (v dobách, kdy ještě za něco stálo) nevyšel článek o mrtvých hudebních legendách. Společně s Kurtem Cobainem a Freddiem Mercurym, které jsem v té době zbožňovala, tam byli zmínění i Falco a Michael Hutchence, které jsem ještě neznala. Dnes Falca i INXS zbožňuju, a v případě INXS tomu hodně pomohlo právě album X.:)
12) Karel Kryl - Rakovina
Také máte oblíbené písničky, které se vám hrozně líbí, ale posloucháte je jenom jednou za uherský rok? Tak to je přesně případ Kryl. Ale když už to období přijde, tak tohle album je jistota.
13) Savage Garden - Savage Garden
Tak schválně - pusťte si třeba na youtube od SG skladbu I Want You a přiznejte se, kdo jste si doteď myslel, že to jsou Roxette.:D Myslela si to spousta mých známých a myslela jsem si to poměrně dlouho i já. Savage Garden jsou podle mě jedna z nejnedocenějších kapel - a to i přesto, jak daleko to dotáhli. Ne že by se mi Darrenova sólová tvorba nelíbila, ten sametový hlásek je pořád stejný, ale... Danny byl prostě Danny. I když kdo ví, kam by to po ne zrovna vyváženém druhém albu Affirmation začalo směřovat.
14) Dolores Clan - Prwotni Strach
Dolores Clan jsem znala dávno předtím, než se provařili díky Noidově vztahu s Lucií Bílou, dokonce jsem byla i na jejich koncertě - byl to můj vůbec první koncert. Hodně lidí jim vyčítalo až přílišnou podobu s tehdy populárními Linkin Park a Limp Bizkit, mě je tohle celkem šumák - to, že si je hudba podobná, se už tak v rámci jednoho stylu jaksi stává. Jediná malá výtka by tak jedině byla vůči délce alba, ale to je skutečně jenom drobnost.:)
15) X-Left To Die - Potešma
Kdybych tenhle článek psala před měsícem, ani náhodou by se tu tahle deska nevyskytla. Ale takhle je to jeden velký vykřičník na závěr, že pokud vás někdo zaujme, tak sakra nemáte s poslechem otálet tak dlouho, až už je pozdě. Jako asi hodně lidí jsem dřív než kapelu jako takovou zaregistrovala samotného Davida, a je to už toooooolik let, že sama nevěřím tomu, jak jsem X-Left To Die mohla tak lehkovážně míjet. Nadávám si o to víc, že jejich hudba byla prostě přesně moje krevní skupina. Sakra na druhou.
I když času mám minimum a ten včerejší článek byl takovou tou vlaštovkou, co jaro nedělá, musím se podělit o nový singl mojí oblíbené skupiny Tracktor Bowling a hlavně o své nadšení z toho, jak úžasná pecka to je.:D Ještě nedávno jsem TB považovala za mrtvé, Lou a Vit, hlavní osobnosti kapely, se soustředili na Lounu a nevypadalo to, že by se do své staré kapely chtěli v blízké době vracet. Pak se ale něco zlomilo a TB ohlásili velký comeback. Jestli bude celé album podobně hymnické jako tahle ochutnávka, máme se skutečně na co těšit.
Vstaň, kousej, rozervi tu usazeninu
Vstaň, nedovol, abys usnul
Vstaň, leť, utíkej kupředu
Vstaň, nečekej, až tě zabijou
Za peklem - peklo
Za bratrem - bratr
Od smrti neexistuje
Cesta zpět
Vstaň! Dokud jsi naživu
Vstaň! Dokud máš odvahu
Vstaň! Bojuj o život
Vstaň! Dokud jsi vcelku
Vstaň, kousej, rozervi tu usazeninu
Vstaň, nedovol, abys usnul
Vstaň, leť, utíkej kupředu
Vstaň, nečekej, až tě zabijou
Vdechujíc smrad
Polykajíc jed
Od smrti neexistuje
Cesta zpět
Vstaň! Dokud jsi naživu
Vstaň! Dokud máš odvahu
Vstaň! Bojuj o život
Vstaň! Dokud jsi vcelku
Červená voda
Mrtvé prostředí
Smrt je jako věčný spánek
Jezera Natron
Vstaň, kousej, rozervi tu usazeninu
Vstaň, nedovol, abys usnul
Vstaň, leť, utíkej kupředu
Vstaň, nečekej, až tě zabijou
Červená voda
Mrtvé prostředí
Temný panteon
Jezera Natron
Jednou provždy
Zapomeň cestu sem
Shoď ze zad věčný spánek
Jezera Natron
V mém životě jsou výročí, které si pamatuju naprosto přesně, i když moje paměť na čísla jakéhokoliv charakteru je příšerná (abych pravdu řekla, nejsem si jistá ani tím, jakou mám třeba velikost oblečení). A zvláštním způsobem selektivní, protože si třeba přesně vzpomenu v kolik hodin v který den jsem státnicovala, ale nejen datum, ale i rok první pusy bych už z hlavy nevydolovala. Asi proto, že zatímco státnice byly docela důležité a úspěšné, dotyčný byl naopak pěkné pako a kurevník.:)
To už ale trochu odbočuju. Těmi výročími mířím k tomu, že mě docela překvapilo, když mi přišla pozvánka na slučák. Původně jsem jí chtěla odignorovat jako všechny ostatní, ty spolužáky ze střední, které chci vídat, vídám, a u zbytku jsem vlastně celkem ráda, že se nevídáme. Pak jsem ale zjistila, že žádná střední škola, ono už je to 10 let, co jsem vylezla ze základky. V první chvíli jsem si řekla, no vida, že bych se přece jenom došla na spolužáky podívat? Pak jsem rozklikla seznam těch, kteří přijdou, a přešla mě chuť.
Mluvila jsem o tom s jednou hodně dobrou kamarádkou, která chodila na základce do jiné třídy než já, ale do stejného ročníku. Ta nade mnou jenom zakroutila hlavou a svěřila se mi, že ona sama si už před nějakou dobou říkala, že by uspořádala slučák jejich třídy. Vzdala to ve chvíli, kdy jí dvě kamarádky oznámily "Jestli chceš, tak se toho ujmi, ale já tam stejně nepůjdu". Obě ty holky znám a obě z konkrétních důvodů chápu, což jsem té kámošce i řekla. Ona mi na to odvětila, že přinejmenším já bych se měla jít ukázat, aby ze mě všem spadla čelist.
Zaprvé si nemyslím, že by komukoliv ze mě měla padat čelist, za druhé upřímně nestojím o to, aby ze mě padala čelist zrovna mým bývalým spolužákům. Kvůli nim jsem na sobě opravdu pracovat nezačala, oni mi jsou vlastně těch 10 let upřímně jedno. Chvála a čest výjimkám.
Základka pro mě byla peklo. Někdy větší, někdy menší, ale většinu času šílené. Od páté třídy jsem se potýkala s šikanou, a ve chvíli, kdy jsem si to vyřídila s jednou partou, dala se do mě druhá. Nevím, jestli byla příšernější šestá nebo osmá třída, možná byla obě tato období stejně hnusná. Tak hnusná, že jsem měla kvůli nemocem hromadu zameškaných hodin. Nemocná jsem samozřejmě nebyla, jenom jsem ve dny, kdy už to opravdu nešlo vydržet, dokázala tak perfektně nemoc předstírat. Nejezdila jsem na školní výlety, protože mě neuvěřitelně děsila představa, že se svými spolužáky budu muset strávit víc času, než je nezbytně nutné. Strašně trefně tuhle situaci vystihuje jedna hláška z Comebacku, kdy Saša odmítá bez Ivy jet na třídní kalbu se slovy, že co by tam sama dělala. Iva namítá: "Počkej, vždyť tam bude celá naše třída." Saša: "No právě, co bych tam s nima sama dělala?"
Vozila se po mě většina třídy a těch pár, co se mnou neměli až takový problém, se se mnou sice bavili, ale před ostatními mě za mými zády stejně uráželi, aby si náhodou nezadali, že se kamarádí s Ošklivkou (jedna z mých jemnějších přezdívek). Smutné na tom bylo, že naše parta na základce byla fakt dobrá, na žádné jiné škole jsem se s takhle dobrou partou nesetkala. Jenže když člověk do té party nepatřil, o to těžší to měl. A ještě smutnější bylo, když mi po skončení devítky najednou začali lidi houfně lichotit, že jsem byla jedna z nejlepších holek ve třídě, protože jsem si vždycky stála za svým názorem a nekývala s ostatními jenom proto, abych se jim zalíbila. Ale člověk se na ně nemůže zlobit, nevím, jestli bych na jejich místě sebrala odvahu zastat se šikanované spolužačky...
Trochu horší bylo, že dost lidí z mé bývalé třídy chodilo posléze i na stejnou střední školu, takže pomluvy se stihly rozjet rychleji než nový školní rok. V něčem ale byla střední škola trochu jiná - už se mě to tolik nedotýkalo. Ano, pořád jsem občas bývala uzlíček nervů, ale už nikdy to nedošlo do takového stádia jako na základce.
Pointa celého tohohle výlevu je v tom, že i když jsem odpustila, protože s nenávistí se žije špatně, tak nezapomínám. Cavaliers don't mistake kindness for weakness, když bych měla použít další citát. Don't test me, I can get wicked. Proto nechci na slučák jít, proto je mi upřímně jedno, co si o mě asi budou po těch deseti letech myslet. Jedna ze spolužaček, která na mě byla několik let opravdu extrémně hnusná, se mi na konci devítky sama omluvila, a kdybych se s ní dnes někde potkala, uvidím jí ráda, protože jsme si nakonec vlastně začaly docela rozumět. Ostatní mi můžou klidně vlézt na hrb.
Můj vysokoškolský studentský život trval přesně 6 let, z toho 5 let v Brně. To roční mezidobí vzniklo v Ústí nad Labem především proto, že mě nikam jinam nepřijali - trochu jsem podcenila to, že i s percentilem přes 86 mě na některých oborech zkrátka s otevřenou náručí nepřivítají. Byly to ale první a zároveň poslední neúspěšně přijímačky.
Podobný článek jako ten, který jsem vám právě sepsala, jsem už viděla na jiném blogu a moc se mi líbil, rozhodla jsem se proto také s vámi podělit o mé osobní zkušenosti. Třeba se tu někdy ocitně někdo, komu se budou takové postřehy hodit - já sama je před nástupem na školu vyhledávala s vděčností. No a vy, kteří už máte tohle období za sebou, si třeba aspoň zavzpomínáte a pobavíte se.:)
Koleje vs. privát
Ještě než se pustím do dalšího psaní, měla bych asi poznamenat pár věcí. Především to, že jsem jedináček, introvert a z vesnice, takže zvyklá na klid. Proto je jasné, že kolej nemohla být nic pro mě. Ale na všechno se dá zvyknout.
V Ústí jsem bydlela na koleji K1, jelikož jsem byla přijatá ve druhém kole, kdy už byly koleje téměř beznadějně plné. Je to kolej sice nejstarší, ale neřekla bych, že nutně nejhnusnější - mě osobně nejvíc hororová přišla K5 (v současnosti už zavřená a nejsem si jistá, jestli ne prodaná - K1 ten primát nejhnusnější koleje už možná získala), hnusný starý panelák, stojící v podstatě hned vedle K1, ale v jejím případě to asi bylo jako v Brně s "Tvrdkama" - své fanoušky rozhodně měla.
Kdo jde bydlet na kolej, musí se smířit s tím, že tam klid prostě nikdy není, a rozhodnout se, jestli to považuje za výhodu nebo nevýhodu. Zvyknout se na to dá, ale pokud nemáte tvrdý spánek, stejně toho moc nenaspíte. Pokud nebudou pařit ti nad váma, budou to ti pod váma. Za vydatného přispění lidí z vašeho patra. Největší pařani z našeho patra bydleli naproti nám a shodou náhod mezi nimi byl můj spolužák, takže jsem naštěstí buď byla s nimi, nebo je stačilo dostatečně důrazně okřiknout a oni se přesunuli někam jinam. Horší to bylo s ožralými, kteří se nám producírovali pod netěsnícími okny - tam okřiknutí obvykle věci jenom zhoršilo. A že jich bylo každou noc dost a dost, když ne z VŠ baru, který jsem upřímně nenáviděla, tak z okolních pěti hospod se určitě někdo našel.
Co se týče spolubydlících, je to vabank všude a ti na koleji vám nebudou dělat nic, co by vám neudělali spolubydlící na privátě. Zejména pokud se jedná o prváky-mamánky, dva super exempláře mám na bytě celý rok, a i když jsme se fakt snažili, do naší kuchyně už se bojím vkročit a radši mám opravdu všechny věci u sebe v pokoji. Spolubydlící na privátě mají kolikrát pocit větší svobody, paradoxně. Zejména co se týče, ehm, milostného života. Spousta lidí si mi stěžovala, že na kolejích nemůžou spát kvůli náruživé holce odvedle, ale věřte mi, že já v životě nezažila tolik hlasitých a pro mě osobně notně nepřijemných nocí jako na privátech. Protože zavřené dveře a stěny vlastního pokoje jsou zjevně magické věci, přes které nepronikne ani na plné koule puštěné rádio, ani jiné zvuky.
I když jsou koleje místem ustavičného potkávání nových známých a čilého společenského ruchu, stejně u mě na plné čáře vyhrává privát. Nebojte se a skočte do něj rovnýma nohama - já taky musela, protože v Brně jim zjevně přijde naprosto normální dojíždět denně 3 hodiny tam a 3 hodiny zpátky a kolej mi nedali (ne, nebylo to o fous, ale o rovných 80 bodů - moje první spolubydlící to měla o fous, a ta dojížděla více než 4 hodiny). Samozřejmě jsem se bála přijít do cizího prostředí úplně sama, proto jsem se spřáhla s jednou holčinou, kterou jsem znala přes internet, a vybrali jsme si pokoj společně. Kdybychom vybíraly později, už bychom si určitě vybraly jinak, protože platit 6200 za jeden pokoj v panelákovém bytě, kde bydlí 6 lidí a ještě je 15 minut od centra, to je na Brno docela hardcore. Ale holt byt byl čerstvě po rekonstrukci a majitelé potřebovali rychle vydělat investované peníze zpátky... Pro porovnání, v současnosti bydlím rovněž v paneláku, v bytě 4+1 20 minut od centra, je nás 5 a všichni platíme 2700 sám za sebe.
S čím jsem se tak měla možnost setkat, tak je velmi častým nešvarem, že domácí vás na konci akademického roku vyhodí s tím, že máte měsíc na odstěhování, protože se chce do bytu buď nastěhovat sám, nebo jej má pro někoho jiného. Takhle jsem se musela pakovat z prvního a ze třetího bytu - z prvního jsem to uvítala, bydlení to stejně nebylo nic moc, ze třetího už mě to ale hodně, hodně štvalo, protože jsem už měla vlastní pokoj s luxusní výměrou 20 metrů čtverečních a platila za něj pouhopouhých 2700.
Tím se dostávám k dalšímu dilematu - bydlení sám nebo bydlení po dvou? Podle mě je nejlepší na první rok bydlení po dvou - spolubydlící vám aspoň pomůže se rozkoukat, pokud je starší než vy, může vám dobře poradit, pokud je stejně zmatený, nejste v tom aspoň sami.:D Ale jinak za mě rozhodně samostatný pokoj. Najít nějaký, který by nestál majlant, je sice docela kumšt, ale hledat se určitě vyplatí. Není nad vlastní klid - můžete být vzhůru jak dlouho chcete, chodit domů kdy chcete, vodit si návštěvy... Všechno bez toho, aby vás hryzalo svědomí nebo na vás byl spolubydlící tiše naštvaný. Moje spolubydlící byla naštěstí úžasně splachovací a nebýt toho, že si našla přítele, o kterém i náš domácí prohlásil, že ho u nás na bytě potkává častěji než nás všechny dohromady, asi bych do samostatného pokoje tak nechvátala.
Ráda bych to uzavřela nějakým moudrem na závěr, napadá mě jediné - ať už si budete při výběru dávat pozor na cokoliv, vždycky se najde něco, co vás nepříjemně zaskočí.:D Já jsem sice trochu extrémní příklad, ale měnila jsem byt čtyřikrát - dvakrát, jak už jsem zmiňovala, kvůli tomu, že domácí potřeboval prostor pro sebe a své známé, potřetí kvůli pátému přebytečnému podnájemníkovi ve formě přítele a počtvrté proto, že kdybych vzala matraci a šla se vyspat na hlavák, vyšlo by to skoro nastejno. Zima, bordel jako v tanku, nefungující voda a jako bonus plíseň. Ale když je velká nouze o bydlení a je hezky uklizeno, člověk si na první pohled nevšimne.
