Prostá slovanská duše

Dnes budeme v trochu vážnějším tónu, ale poté, co vidím zděšení (většinou) z výsledků voleb v řadách mých slovenských kamarádů, už mi to nedá. Je to něco, co si uvědomuju dlouhodobě, a teď je, myslím, ta správná příležitost se o to podělit.
I když si můžeme myslet, že internet nám nabízí možnost nahlédnout do všeho a ujišťuje nás v našich přesvědčeních, nemusí to být vždycky tak. Vlastně v drtivé většině si, i když se snažíme být sebeotevřenější, selektujeme jenom to, co nás zajímá, a zajímáme se především o fakta, která hovoří naším jazykem. Získáváme pak z toho pocit, že hlas "naší strany" je silný, že má pevnou základnu a tudíž i šanci na úspěch. Dodnes si pamatuju to obrovské překvapení a znechucení prakticky všech mých známých i kamarádů, když v prezidentské volbě vyhrál Zeman, zatímco oni byli skálopevně přesvědčení, že "Karel" má vítězství v kapse. Moje rada pro ně tehdy byla jediná - stačilo sledovat novinky. Novinky.cz jsou pro mě zhruba od roku 2008 nejspolehlivějším ukazatelem veřejného mínění, za těch 8 let nezklamaly ani jednou. Jenže to je právě to - novinky.cz jsou téměř pro všechny synonymem žumpy a málokdo by vám řekl něco jiného než "Takový odpad já nečtu; novinky.cz čtou jenom lidi, co mají v hlavě nasráno." Jenže myslet si můžeme v konečném výsledku co chceme, nezmění to fakt, že díky seznamu jsou novinky jedním z (pokud ne rovnou tím nej) nejnavštěvovanějších zpravodajských serverů. Proto to, co se zde objevuje na diskuzích, je něco, co se nezdráhám označit za průkazný vzorek. V práci mi dnes a denně také proudí davy lidí, z nichž většinu bych označila nejradši nějakým hanlivým výrazem ohledně jejich inteligence - ale to je právě to. Průměrný člověk je průměrný. Má průměrné IQ, průměrnou ženu, průměrné děti, průměrné rodiče, průměrné kamarády, průměrnou práci. Jenom plat má podprůměrný.
Jak jsem dnes napsala jedné své slovenské kamarádce, jsem ráda, že u nás teď nějakou dobu volby nebudou. Ta radikalizace společnosti je OBROVSKÁ. Nevím, nakolik si to třeba právě vy, milí čtenáři, uvědomujete, ale je to holý fakt. Nemá smysl teď přemítat nad tím, jestli uprchlíci, EU, NATO, Rusko, kdo vlastně, co vlastně a co si o tom všem myslíme, primárně se musíme smířit s tím, že se změnila situace, a že se změnila dost k horšímu - k horšímu v tom smyslu, že bude čím dál horší domluvit se jedna strana s druhou. Protože obě strany se navzájem ani domlouvat nechtějí. Někde mezi tím vším stojí ta míň početná skupina, do které bohužel patřím i já, která je odpůrcem krátkozrakých řešení a nejradši by, kdyby si všichni dali pár facek, trochu se uklidnili a šli se domluvit jako normální, dospělí lidé. Bohužel doba přestává být dialogu jakkoliv nakloněná.
Slot v jedné ze svých nových písní zpívají: "Sama sebe trhá na kousky, všechno a všechny kolem sebe ničí, neumí jinak žít ta prostá ruská duše." Já bych tu prostou ruskou duši rozšířila tak dál za hranice, protože to podle mě není jenom výsada Ruska. Vůbec celá ta písnička je takovým krásným vystižením části toho, co se teď děje...

Neříká se nám to lehko, jak kdyby větu cosi tížilo

Jste slabý skočit z mostu?

Já a slabý? Vždyť jsem Rus!

Rozumem nás nepochopíte, nejsme východ ani západ

Tady je ruský duch, to je silný, specifický pach

Američan - podstatné jméno, Rus - přídavné jméno

K němu se zadarmo pojí silné sprosté slovo

Vy vedete boj do první kapky krve, my do poslední

To, co vybudujeme natrvalo, beze stopy zmizí

Nejprve konáme a přemýšlet budeme potom

Žijeme jen jednou, po nás ať přijde potopa

Otázka být či nebýt není otázka - let's do it!

Všechny smrtky nepřijdou a jedna nemine

Neumíme žít, ale umíme přežít

Kde červení raci tráví zimu a kdo je pro nás "Kuzmova matka"*

Dokážeme cokoliv... Po bezpráví

A žijeme, abyste pochopili, co nemáte dělat

Co máte a nemáte dělat

Sama sebe trhá na kousky

Všechno a všechny kolem sebe ničí

Neumí jinak žít

Prostá ruská duše

Citlivě, jak vidno, nás podvedl drahý blok NATO

Do země nezemě nás to zaneslo, máte to zapotřebí?

Vaše fuck you je dětské žvatlání na pozadí ruského matu

Jsme v námořnických tričkách a každý jak opice s granátem

Rusové se nedají a neustoupí

Chápeme jenom tehdy, když nás k smrti ubíjejí

Rádi se učíme, ale stejně nenávidíme, když nás učí

Kdo k nám přijde s mečem, ten dostane přes ústa

Jsme nebezpeční, dokud nemusíme moc

A na kamnech, v očekávání zázraku, za hrudníkem božím

Nech nás dělat, jak je libo "a my zůstaneme doma"

Nechat se pokřtít, dokud nezahřmí hrom

Refrén

Raněné zvíře je dvakrát tolik vznětlivé

Teď uvěřilo, že ve válce je jako ve válce

Teď jsme všichni pěchota, devátá rota

Strýčku Same, ty sám jsi ze mě udělal patriota

Kusy idiota, už pochopte

Rusko nelze ohnout, stane se ještě víc červeno-bílo-modrým

A více silným, a jestli bude potřeba, tak raz dva

Vyroste dvouhlavému orlovi třetí hlava

* "ukázat Kuzmovu matku" je v ruštině výraz pro nespecifikovanou výhrůžku; legendárním se stal výrok Nikity Chruščova, ve kterém tato slova byla použita proti Američanům, a Američané si prý následně domysleli, že "Kuzmova matka" označuje nějakou novou sovětskou zbraň (zpětně lze za "Kuzmovu matku" v tomto případě považovat bombu Car, doposud největší vyrobenou jadernou bombu v historii)

"Chilli tofu" aneb můj univerzální rychlý oběd

Předem upozorňuji, že teprve druhý příspěvek do kategorie recepty bude veganský.:) Název jsem dala do uvozovek, protože tahle směska prostě žádný název nemá, já jí pracovně říkám "eintopf", ale to hlavně proto, že je to opravdu prostě směska. Původní recept, který jsem si upravila podle svého, jsem našla kdesi na internetu, když jsem hledala, co mám udělat s tou hromadou chili tofu, které měli v Lidlu v akci a které jsem proto nakoupila do zásoby. Pokud jste fanoušek veganských jídel jako já (nebo jste dokonce vegani, já se zatím řadím pouze do "vegan friendly"), pak vám tu asi neservíruju nic světoborného, pokud ale máte chuť experimentovat, obohatit jídelníček, a třeba se, jako například moje mamka, snažíte zjistit, jak dostat tofu do poživatelné podoby :D, tak by tohle mohlo být něco pro vás.:)

Opět je to snadné jako facka, na 2 - 3 porce je potřeba:

1 kostka tofu (chilli nebo natural, to je celkem v konečném výsledku jedno)
1 velká červená paprika
cca 300 gramů rajčat
1 cibule
sůl, pepř, chilli
další koření dle chuti

Dělali jste někdy lečo? Nebo aspoň základ na lečo? Tady je postup prakticky stejný - nejprve dáme na pánev nadrobno nakrájenou cibuli, necháme lehce zezlátnout a pak přidáme tofu. Až je cibulka krásně zlatá, přidáme nakrájenou papriku, podlejeme vodou a necháme pod pokličkou dusit, dokud paprika trochu nezměkne - ale jde to i bez pokličky, několikrát jsem to vyzkoušela, protože na bytě bohužel nemáme tak velkou pokličku, aby přikryla celou pánev.:D Pak už jenom přidáme nakrájená rajčata, znovu podlijeme a necháme dusit, dokud rajčata úplně nezměknou. Pak už jenom dochutíme dle individuální chuti. Já osobně preferuji kombinaci sůl, pepř, chilli (je celkem jedno, jestli rozdrcené papričky nebo nějaká omáčka, záleží na náladě) a česnek (granulovaný, čerstvý nesmím). Jako příloha je nejlepší rýže.:)

Snové vítězství

Trochu váhám, jestli můj dnešní příspěvek z osobního soudku bude někoho zajímat, ale na druhou stranu... Už jsem sem dala i horší blbosti.:D
Už od mala mám hodně živé sny a často si je pamatuju. Na základě několika z nich (vlastně jich bylo docela dost) jsem pak napsala i nějaké povídky. Proto mě překvapilo, když jsem zjistila, že ne každý to tak má, naopak docela dost lidí mi řeklo, že si buď sny vůbec nepamatují, anebo jsou to všechno takové nesouvislé blázniviny. No, ne že bych takovým lidem nezáviděla, když se mi zrovna zdá nějaký horor - což se stává na můj vkus častěji, než by mi bylo milé, ale od té doby, co jsem se trochu přestala stresovat, to značně umínilo - ale co když právě z nějakého snu může být fajn příběh? Nebo co když se jednou za čas zjeví takový sen, na jaký jsem měla štěstí dnes nad ránem, po kterém vstáváte s širokým úsměvem a vynikající náladou? To je přece taková škoda, že je někdo o tohle ochuzený! :)
Musím se přiznat, že dnešní sen půjde do mojí zlaté snové vitrínky. Takovou radost mi naposledy udělal snad ten sen, kdy mi bylo nějakých 12 let, mimo jiných oblíbenců jsem tehdy bezmezně zbožňovala Jona Bon Joviho, a právě o něm se mi zdálo, že mě ošetřoval, když jsem se připletla do autonehody. Dnešní sen ani už pořádně nevím, od čeho začal... Respektive vím, že nějaký začátek měl, ale právě ten mi zrovna neutkvěl.
Přesněji si ho vybavuju až od momentu, kdy jsem jela na kole v peletonu závodníků. Vím, že i když jsem jela sama za sebe, tak do závodu jsem nastoupila "pod jménem" jiného sportovce. Tím byl mimochodem celý sen ještě vyšperkovaný - onen sportovec skutečně existuje, akorát nejezdí na kole.:D A letos zažívá ve svém sportu dost mizernou sezónu, a jelikož já ho mám vlastně fakt ráda, tak bych mu jakýkoliv úspěch hrozně přála (tak, a teď jsem těm z vás, kteří mě trochu znají, asi i docela dost napověděla, o koho se jedná :D). Vím, že do závodu nemohl nastoupit, protože na něj kolegové udělali nějaký prank - vlastně v tom závodě o nic velkého nešlo, nebyla to olympiáda ani žádné mistrovství - prostě si jen velká banda lidí, kteří mezi sebou docela dobře vychází, uspořádala závody.
No, takže jsem se tedy držela někdy na konci první půlky, pak jsem se začala trochu přibližovat k těm nejlepším... A zaslechla jsem kohosi povídat si o tom, že moje kolo není tak dobré jako kola ostatních a že i když bych na to možná měla, získat nějaké dobré umístění, tak mi to moje kolo prostě nedovolí. Pamatuju si, že jsem cítila, že mi kola skutečně nějak moc dobře na silnici nesedí a že mi to bylo líto, ale říkala jsem si, tak na to šlápnu, dokud to půjde, tak prostě pojedu na plné pecky. A ono to šlo! Představte si tu první vlnu radosti! :D Sice se mi jelo místy vážně těžce, dvakrát jsem se málem pěkně vymajzla, ale nakonec jsem nechala soupeře daleko za sebou a do cíle jsem dojela s obrovským náskokem. Tak velkým, že ostatní se ještě ani do cíle neblížili - jenom jsem zkrátka spadla z toho kola a nadšeně vykřikla, že se to povedlo. V cíli jsem byla úplně sama, o to víc jsem si ale užívala následný odpočinek. A když dorazili i ostatní a začali mi gratulovat, nemělo to absolutně žádnou chybu.
Mimochodem, perfektní perlička na závěr bylo, když se mě jedna ze soupeřek zeptala: "A za koho jsi jela? Za XY? Tak to je super, ten si ten úspěch taky zaslouží." - Ano, byl to velmi divný závod, kdy se můj výsledek počítal do jeho statistiky, ale na tom nesejde.:D Byla jsem prostě šťastná jako blecha a vydrželo mi to po celý den, jako kdybych ten závod vyhrála doopravdy.:)

Crazy Town po...kolika že to vlastně letech?

Mám pro vás připravený sice článek o jednom mém oblíbeném filmu, ale ještě než se dokopu ho dokončit, dáme si další z hudebních tipů.:)
Na Crazy Town si z mé generace musí pamatovat každý, a kdo tvrdí, že ne, tak buď kecá, nebo si ještě nestihl vygooglit (respektive "vy-youtubit") Butterfly. Jeden čas jsem tu písničku taky měla ráda, jako asi 90% ostatních, dneska už bych jí ani slyšet nemusela. Ale měla jsem fakt ráda pilotní singl z druhého alba Crazy Town, Drowning:



Neznám příběh za touhletou písničkou, ale pro mě je to dodnes emocemi napěchovaná výpověď jedněch one-hit wonders. Am I drowning, am I fading away? Or am I living up to all your dreams that made me this way?
Bohužel v době, kdy tehle singl vyšel, už dávno frčeli Linkin Park a Crazy Town si původně v rámci nu-metalu jméno neudělali, takže na tomhle hřišti jim to nemohlo projít už jenom z principu. A Dark Horse samo o sobě není kdovíjak dobré album, takže populární jméno vzalo hodně rychle za své.
Nedávno jsem si na Crazy Town znovu vzpomněla a říkala jsem si, jakpak asi dopadli. Tušila jsem, že se rozpadli, ale poslední dobou je to jeden comeback za druhým, co když se i Crazy Town vykopali ven z hrobu? No a ono že jo - v naprosté tichosti, bez nějaké větší pozornosti (ale také bez většího proma) si Crazy Town (respektive to, co z nich zbylo, tedy oba frontmani) minulý rok vydali minialbum The Brimstone Sluggers. Takový zvuk, který na něm představili, by od nich nečekal skoro nikdo. Ale jaký je ostatně zvuk Crazy Town? Veřejnost je má zakódované pod Butterfly, ze kterého ale trčí Red Hot Chili Peppers na všechny strany. První album jsem, přiznávám se, neslyšela - a druhé album je zvukově dost nesourodý miš maš. Po téměř deseti letech tu teď máme cosi mezi elektronickou hudbou, rapem a kdo ví čím ještě. A víte co? Ono to báječně funguje!
Silně pochybuju, že Crazy Town vůbec ještě někdy udělají aspoň malou dírku do hitparád. Ale osobně teď aspoň vím, že někde po světě běhají lidé, kteří měli fakt potenciál - jen se našli hrozně pozdě.

Ghoul: Všechno dobře a všechno špatně

Seznam (a nejen on, ale tam jsem koukala já) si pro nás letos připravil jako Halloweenský dárek často propíraný Jáklův film. A protože jsem na něj byla zvědavá, ale zase ne tolik, abych ho nějak aktivně sama vyhledala, rozhodla jsem se chopit příležitosti. Po jeho skončení se cítím dost podvedeně. Z fachmanského hlediska bych tomu klidně dala plný počet bodů, z hlediska děje bych si rvala vlasy na hlavě, jaké tam byly blbosti. I proto jsem se rozhodla nakonec sepsat to do menšího komentáře (od jisté doby už svým hodnocením neříkám velkohubě recenze).
Od čeho začít? Asi od toho, že tím, co mě přimělo nevypnout film po prvních pár minutách byl překvapivě povedený dabing a skvělá práce režie i kamery. Tady by bylo na místě se zastavit a říct pár slov o found footage filmech jako takových. Ano, všichni víme a asi i musíme uznat, že po Blair Witch to ztratilo kouzlo - je to přesný případ opakovaného vtipu, který přestává být vtipem. Z nějakého mě neznámého důvodu se ještě podařilo uchytit se Paranormal Activity, ale jinak nám FF filmy nemají a už pravděpodobně ani nikdy nebudou mít co nabídnout (osobně za vrchol tohoto fenoménu, pokud pominu Blair Witch, považuju první a druhý díl španělského RECu). Proto, pokud se už rozhodnu na nějaký takový film dívat, chci po něm jediné - věrnost žánrovému zařazení. Ano, technologie jsou dnes sice daleko, ale nedokonalosti v práci s kamerou, ve zpracování zvuku atd. jsou to, co pro mě primárně utváří pocit, že se skutečně dívám na něčí amatérské video - a ne na video zručného kamerama, který se jenom snaží tvářit jako amatér. V tomhle ohledu tedy Ghoul naprosto splnil má očekávání a byla jsem dokonce ochotná i dlouhou dobu přecházet díry a nesmyslnosti v ději. Ale všechno má své hranice.
Častým nešvarem (nejen) FF hororů je nesympatickost postav. Toto se sice objevuje i u jiných hororových filmů, vlastně až příliš velká většina hororové tvorby se vyznačuje tím, že postavy nemáte ani pořádně čas poznat, ergo vám je nakonec vlastně úplně jedno, co s nimi bude, a atmosféra je buď v tahu, nebo se ani nedostaví. Já jsem člověk celkem trpělivý a nenáročný, takže na nesympatické postavy prakticky nikdy nenadávám, ale u tohoto filmu se u mě poprvé dostavil ten pocit, o kterém mluví mnozi moji bývalí "kolegové" z horror.cz - "Ježiš, zabij už toho vola/tu krávu... No hurá, konečně, na začátku bylo pozdě." Fandit hlavní záporné postavě asi v tomto případě není ten nejlepší start, který do filmu můžete mít.
Mluvila jsem o dírách a nesrovnalostech v ději, které bych tu teď mohla vyjmenovat a náležitě rozpitvat. To by ale bylo stejné jako pitvat se v témže v případě druhého Silent Hillu - bylo toho tolik, že už jenom z principu se mi do toho hrozně nechce a beztak to musel vidět každý. Kromě toho, že zde zjevně došlo k lehkému nepochopení toho, kdo nebo co to vlastně je ghúl, tak bych za všechny ostatní větší či menší drobnosti zmínila to, že mobily sice nefungují, ale internet šlape. Třeba to tak zamýšlely zlé síly, aby si naši milí hrdinové mohli přečíst ten pěkný článek a podívat se na ta pěkná videa? (Ironie.)
Kolem a kolem bych se na Ghoula klidně podívala znovu, tentokrát v originále, abych mohla posoudit, jestli tomu dabing neubral nebo naopak nepřidal. Kdyby šlo jen o tu vizuální stránku, ráda ho pochválím. Ale doprčic, takhle slaboučký scénář jsem naposledy viděla v Black Swan (a teď mě ukamenujte :D).

P.S.: Na Masarykově univerzitě je na téma ukrajinského hladomoru obhájená moc hezká bakalářská práce. Pokud někoho z vás tohle téma zajímá, doporučuju ji k přečtení všema deseti. (Nachází se v ní i moje nejoblíbenější zkažená parafráze: "Následkem diskuzí Komise uznala za správné, že Stalin chtěl zasadit smrtelnou ránu ukrajinskému národu jako takovému." Aneb tak hlavně že to Stalinovi na západě nakonec schválili...)

Sita - Happy

V dnešním hudebním okénku vám představím důvod, proč jsem Srdcotepce Anetě Langerové dodnes neodpustila.:) Schválně, kdo z vás věděl, že Srdcotepec je cover, respektive písnička z banky?
Písničku Happy jsem milovala jako dítě, byl to přesně ten styl, který jsem na prahu puberty milovala - rychlá, optimistická, s na tu dobu poměrně zajímavým klipem.:D Zpětně oceňuju i ten text, je to asi jeden z nejoptimističtějších textů, který znám. V rádiu jí nehráli vůbec, v televizi málokdy, o to šťastnější jsem proto byla, když jsem jí chytila. Pár roků uplynulo, já koukala v televizi na Světlušku, Aneta Langerová představovala svojí novou písničku. Po pár tónech si moje brada dala rande s podlahou. Ne že bych chtěla Anetinu verzi nějak hanit - ale zkrátka to ani zdaleka není takový univerzální zlepšovač nálady.:)


 Sita Vermeulen - Happy (Best Quality) by spidernig1988

U 405. sedí muž
A na své šílené kytaře vyhrává melodii
Zdá se být uvězněný v poušti miliónu snů
Jako kdyby život nebyl snad tak krásný, jak se zdá

Ahoj, jak se vede?
Proč se v takový den tváříš tak smutně?
Nechceš si o tom promluvit?
Když už jsme u toho
Chci na tvé bezradné tváři vidět úsměv

Mohl bys být tak šťastný
V tomto novém, krásném dni
Mohl bys být tak šťastný
Jako děti, když si jdou hrát

Tak se ukaž
Neděláš nic špatného
Přidej se a nenatahuj to

Můžeš být tak šťastný

Říkáš, že tvá přítelkyně je hezká
Že čeká doma, má dobrou práci
A ty máš dům i auto, které ti říkají pane
Zdá se to perfektní, ale nejsou perfektní věci zkrátka šíleně nudné
Toužil jsi po tomhle
A teď jsi uvězněný jako šnek ve své ulitě

Záleží jen na tom
Že můžeš žít svůj život tak, jak to upřímně cítíš
Protože život je moc krátký
A ty nechceš být vězněm vlastních iluzí
A já to vykřičím

Mohl bys být tak šťastný, že máš koho milovat
Mohl bys být tak šťastný, nestačí to snad?
Nemá smysl sedět a protahovat to
Přemýšlet o tom, co jsi způsobil
To je v pohodě, prostě se ukaž
Mohl bys být tak šťastný...

U 405. sedí muž
Na tváři má úsměv a myslí si: Jaký nádherný život...

Malej diktátor náš

Slibovala jsem, že se časem ozvu, abych vám dala vědět, co se děje, že vůbec nepřispívám, a když už, tak jenom nějakými ne příliš náročnými, povětšinou hudebními, články. No, tak je to tady. Velmi mě začíná unavovat o tom mluvit, protože při každém setkání s kamarády se opakuje otázka "Co se stalo?/Co se dělo?", tak honem do toho, než se nakrknu definitivně.:) (Těch kamarádů jsem za poslední měsíc totiž moc neviděla. Vlastně vůbec žádného.)
Co odstartovalo ten měsíc hrůzy? Taková dobře znějící zpráva, že jsem si našla práci. Byla to práce v jednom nejmenovaném řetězci (žádné Tesco ani Albert, předesílám dopředu) a vzala jsem jí především proto, že jsem prostě potřebovala peníze jako sůl a nechtěla jsem být na pracáku. A taky abych dokázala, že vysokoškoláci nejsou žádné fajnovky, kterým manuální práce za almužnu, které se vznešeně říká výplata, smrdí. Nechtělo se mi tam vůbec, ale brala jsem to, jako už tradičně, z té pozitivní stránky - budu mít aspoň co dělat, budu mít stálý příjem, když se mi do něčeho strašně nechce a nemám žádná očekávání, můžu být jenom příjemně překvapená... No, to tedy bylo překvapení. Na konci září jsem začala trousit vtipy o tom, jak se okamžitě jdu zapsat do komunistické strany. Věděla jsem, že řetězcové mašinérie jsou nechutné, v tomhle jsem si žádnou iluzi nedělala. Nicméně stanutí té nechutnosti tváří v tvář na mě bylo trochu moc silné kafe.
V tomhle bodě musím zmínit písničku Napoleon od Arakainu (bohužel na youtube není, ale kdo bude chtít hledat, ten jistě najde). Vždycky mi přišla taková velmi klišoidní, když si ale zpětně vybavím určité lidi, tak mi naopak přijde, že sedí jako zadek na hrnec, a zajímalo by mě, jestli ten, kdo jí napsal, měl taky někdy v práci svého Napoleona. Fádní loutky jdou jedna za druhou, správně srovnaný jen tvou zásluhou...
Úplně si toho našeho Napoleona představuju, jak pod sebe hrne ty hory peněz a upadá do depresí z představy, že kvůli pár pablbům, kteří pořádně nemakají, i když už jim tolikrát vynadal, nebude mít tak vysoké prémie jako loni a místo na Kanáry bude muset jen na blbou Krétu.
Padali jsme na konci měsíce na hubu všichni, protože mezi vedením a námi zela taková obrovská díra, že ještě tak dva týdny předtím, než jsem si dělala legraci, že ze mě bude svazák jako řemen, jsem začala s trochu mírnějším vtipkováním, že založím odbory. To bylo poté, co jsem zjistila, že během prvních deseti dnů (práce byla na krátký a dlouhý týden) budu mít skoro 30 hodin přesčas. Protože spánek a osobní život potřebují jenom zbabělci.
Nejhorší na tom je, že tahle práce se držela na spodní hranici toho, co je podle zákona důstojné. Kolegové měli z předchozích zaměstnání v některých případech vyloženě hororové historky, takže navrch mi jich bylo ještě líto. Každý z nás si uvědomoval, že to, co se u nás na pobočce děje, je neudržitelné a vysilující pro nás pro všechny, ale "ono bylo i hůř, počkám několik měsíců a pak se tohle a tohle změní a já budu moct odejít". Doprčic, ani nedokážu popsat, jak strašně na nic mi z toho bylo. Jenom pevně doufám, že se na mě někdo nevytasí s hláškou "jo, princezno, nežiješ v pohádce, takhle to prostě v životě chodí, tak se z toho hlavně nepodělej". Protože pak by se mohli dít velmi ošklivé věci. Velmi trefně to vystihla moje babička, ať jsou bohatí klidně bohatí, ve dvou autech najednou se stejně vozit nemůžou, ale ať mají ti chudší aspoň nějaký život. A ne že z nich uděláme novodobé nevolníky, kteří by ještě měli juchat a skákat, že jim někdo blahosklonně to nevolnictví nabídl.