Původně jsem si říkala "Néé, Dex, nech to být, budeš za magora, ještě není ani listopad"... Ale víte co, kašlat na to! :D Za dva měsíce a jeden týden přesně to vypukne, a na mě zkrátka vždy touto dobou sedá takové to první nadšení (dnes jsem si například řekla, že peníze budou a my nebudem a tímto považuji hon na letošní dárky za zahájený). Takže tady vám tímto představuji první letošní článek, který by se dal zařadit do kategorie Vánoční. Moje nejoblíbenější pohádky, na které se samozřejmě ráda podívám i jindy než o Vánocích, ale stejně se snažím si je moc neokoukat, abych z nich na konci roku měla ten správný požitek.:)
Anděl Páně Nemohla jsem začít žádnou jinou. Žebříček nejoblíbenějších pohádek se u mě zkrátka dělí na dobu před Andělem a po Andělovi. I když je v ději spousta menších i větších nepřesností, přesto považuji Anděla Páně za jednu z vůbec nejlepších pohádek. A trochu se bojím letošního pokračování, ale řekli jsme si s kamarádkou, že budeme odvážné holky a riskneme předvánoční výpravu do kina.
Čím je vlastně Anděl Páně tak speciální? Asi tím nádherným vykreslením nebe a země, laskavým humorem a taky tím, že téměř žádná z postav není vyloženě kladná (říkám téměř, ne žádná :D), v čemž vidím trochu hlubší poselství o tom, že nikdo nejsme dokonalý, ale nikdy není pozdě v sobě to své dobré jádro objevit. No a že je ústřední melodie v podstatě o konec okleštěná Adeste Fideles, moje nejoblíbenější vánoční skladba vůbec, to je jenom třešnička na dortu.:)
Byl Jednou Jeden Král
Z novější tvorby skočíme rovnou do hluboké minulosti. Jedna z pohádek, na kterých jsem vyrůstala, a na rozdíl od těch ostatních jsem byla schopná dokoukat jí do konce.:D (U Zlatovlásky jsem měla problém s tím, že jsem se bála konce, jak zlý král zemře... Ale proč jsem nebyla schopná dokoukat S Čerty Nejsou Žerty, to je mi záhadou.) Velkým bonusem je zde pro mě Terezie Brzková, která mi svým vnitřním světlem hrozně připomíná mojí babičku. Nejkrásnější je pak pro mě moment, kdy pronáší jednu z mých vůbec nejoblíbenějších filmových vět: "V dobrém srdci je dost místa pro všechny lidi dobré vůle."
Malá Mořská Víla
Při sestavování tohohle žebříčku si uvědomuju, že mám nějakou zvláštní slabost pro smutné až temné pohádky. Kdybych sem měla psát doopravdy všechny oblíbené, byl by tenhle seznam neúměrně dlouhý a také bohatší o Třetího Prince a Sedmero Krkavců - ne těch nových s Issovou, ale těch starých z roku 1993. Jelikož se jej ale snažím co nejvíce zkrátit, zastupuje zde tuto kategorii pohádek právě Malá Mořská Víla. Poetická, vizuálně krásná a zajímavá... A obsazení sester Šafránkových bylo také trefou do černého.
Dvanáct Měsíčků
Zpět do kategorie nových pohádek. Když jsem Dvanáct Měsíčků viděla poprvé, byla jsem dost zděšená a měla co dělat, abych vydržela do konce. Nevím, jak se to později stalo, ale po pár letech jsem jim najednou přišla na chuť. Smířila jsem se s tím, že je celá pohádka až přebujele stylizovaná do Mrazíka, že téměř všichni herci přehrávají a triky jsou takové klasicky české ve špatném slova smyslu a i přes tohle všechno jsem si našla oblíbené momenty. Jako třeba Radka Brzobohatého coby nejstaršího měsíce, který to opravdu chudák nemá s ostatními lehké, šílenou dvojici Žilková - Korolová (hlavně druhá jmenovaná se do toho teda položila ve velkém :D) nebo tu nádhernou ústřední písničku.
Zkřížené Meče
Opravdu málo známá a nedoceněná pohádka. Asi proto, že nebyla filmová a v televizi neměla žádnou okázalou premiéru. Devadesátá léta a chudá výprava z ní sice s přibývajícími léty trčí čím dál víc, ale jestli máte rádi pohádky se sebevědomými, emancipovanými hrdinkami, tak je tohle pohádka přesně pro vás. Hlavní hrdinka je důvod, proč už spoustu let (a nepouští mě to) chci pojmenovat svojí dceru, pokud nějakou budu mít, Alexandra.:D Zkřížené Meče mají ještě další dvě pokračování, ale ta už kvalitou (především scénáře, protože ostatní věci se nikam extra neposunuly) prvnímu dílu zdaleka nestačí a tak ani není nutné je vidět.
Už se mi stalo, že jsem slyšela něčí první CD a říkala jsem si, že takhle dobré první CD snad ani nemůže být. Konkrétně to byly kapely Linkin Park a Icon For Hire. Dnes mám další zážitek do sbírky - ne CD, ale vůbec první singl včetně videa je na tak vysoké úrovni, že se mi tomu až nechce věřit.
Vzhledem k tomu, že se jedná o začínající kapelu, kterou jsem dnes objevila, tak vám bohužel o Ignee víc neřeknu. Snad jen, abyste si lépe mohli dosadit, koho to nazývají "bastardy" - jedná se o ukrajinskou skupinu.
Před milióny dní a nocí
Když tomuto světu vládli pouze tarpani
To naši nomádští otcové vzali do svých rukou
Ve dne teplo laskavého slunce
V noci ochlazení od mořského vánku
Milujeme ji tolik, až se srdce rozzáří
Nikdo nám nevezme naši zemi
Je naším domovem
A nikdo za nás nebude rozhodovat
Nechte nás všechny na pokoji
Až k smrti se budeme držet za ruce
Dokud poslední z nás bude stát
Zničíme a rozdrtíme všechny nepřátele
Zvoláme "Alga!" a zabijeme
Fialové šeříky zaplňují lesy
Louky plné trávy a ovoce
Vápencové vršky hor propichují modravé nebe
Bouřlivé vlny se tříští o skály
Víno se proplétá antickými ruinami
Jak někdo může nemilovat tuto zemi slunce a moře?
Nikdo nám nevezme naši zemi
Je naším domovem
A nikdo za nás nebude rozhodovat
Nechte nás všechny na pokoji
Až k smrti se budeme držet za ruce
Dokud poslední z nás bude stát
Zničíme a rozdrtíme všechny nepřátele
Zvoláme "Alga!" a zabijeme
Jak jen si dovolujete, vy bezbožní bastardi, vkročit do mé země?
Jak jen si dovolujete sahat na mé dcery a syny?
Jestli se neotočíte, budou tohle vaše poslední kroky
Strčte si svého dvouhlavého orla do zadku a utíkejte!
Vždycky, když cca jednou za den nakouknu do statistik, tak se divím, že sem pořád ještě někdo chodí, a že sem zjevně chodí pravidelně.:D
Už asi týden se snažím přijít na článek, který by zaplácnul to už zase příliš dlouho trvající ticho, ale marně. Když už na nějaké téma přijdu, tak si stejně nakonec řeknu, že to není materiál na samostatný článek. Respektive, tenhle týden mi nedává pokoj jedno téma, které ale nevím, jak správně uchopit. A taky se nechci svést na vlně kolem jedné jisté diskuze, shitstormu kolem jedné poměrně známé osobnosti v českém rybníčku a všech těch ostatních super věcí, co se k tomu pojí. Takové to, když někoho poznáte před tím, než se proslaví, pak ztratíte kontakt a tak docela nevíte, co si o tom člověku následně myslet. Anebo vůbec jak to je s navazováním internetového přátelství. Na internetu je hrozně snadné potkat lidi, se kterými si budete rozumět, ale v reálném životě mi nepřijde, že by tato přátelství měla zrovna šanci přežít. Poznala jsem přes internet spousty a spousty lidí (bloguju od roku 2006, takže s těmi spoustami nijak nepřeháním :D ) a i když jsem si o některých myslela, jací z nás budou super přátelé "dokud nás smrt nerozdělí", tak pravda je taková, že jenom o jedné slečně můžu říct, že je to moje přítelkyně (protože přítel není totéž co kamarád) a že věřím, že naše přátelství má nějaké pevné základy. No, když to teď tak sepisuju, tak možná na ten článek jednou i dojde, jak se do toho dostanu, tak to jde samo...:D
No a na závěr bych ještě napsala něco málo o novém singlu Nookie. Protože tohle napsat na Slot blog, tak si ten shitstorm přivolám sama na sebe.:D Jestli máte zájem, můžete si ten počin pustit tady:
I když k písni jako takové jsem si na několikátý poslech našla cestu (protože i když se to na první poslech zdá jako masa hluku, ve skutečnosti je to dost náročná skladba), symbolizuje pro mě všechno, co se mi nejen nelíbí na Nookie sólové tvorbě, ale i na jakési fan bublině, co se kolem ní čím dál víc utváří. Nejen tahle píseň, ale i celé to video není vlastně z velké části nic jiného než jedno velké honění si ega a kochání se vlastní dokonalostí - a tenhle dojem jenom posilují fotky a záznamy z koncertů, kde jako hlavní část pódiové prezentace slouží video smyčka, složená ze záběrů na šklebící se Nookie. Prostě je to ONA! A nikdo a nic jiného. Jen a jen ona. Tak to na mě zkrátka působí. Ještě, že je Cache tak silná osobnost a zjevně dostatečně velká mrcha, protože myslím, že jenom díky tomu se Slot tak nějak ještě drží v kolejích hitovosti a srozumitelnosti, nikoliv alternativnosti za každou cenu.
Dlouho jsem to tu nechávala ležet ladem, tak jsem si řekla, že vám všechno vynahradím nějakým opravdu dlouhým článkem. A protože jsem rok a půl pracovala brigádně na místě, nad kterým pár lidí kroutilo hlavou, řekla jsem si, že moje zkušenosti z brigády v sauně by vás mohly aspoň trochu zaujmout.:) A proč zrovna takový obrázek, jaký jsem vybrala? Protože chleba s tvarglem je pro mě naprostým symbolem téhle brigády.:D Nejen, že se v sauně žral opravdu v obrovském množství, ale hlavně jsem se ho tam sama naučila jíst - a to jsem myslela, že bych tak odpornou věc, jako je tvarůžek, nikdy nevzala do úst.:D
Sauna, ve které jsem dělala, je malá, funguje něco přes deset let a není tak moderní (což je vyváženo sympatickými cenami), jako jiné sauny ve městě, zato je ale opravdu domácky a do určité míry roztomile koncipovaná. Má jednu prohřívárnu a dvě sprchy, venkovní bazén (proto funguje pouze v sezónním provozu, v létě byste se moc neochladili) a sprchy se studenou vodou, samozřejmě šatny a menší bar, který se občas mění na hospodu - taková páteční noc, to byla vždycky ta nejhorší šichta, na kterou se nikomu nechtělo. Ale zato byly bezkonkurenčně nejvyšší dýška.:D
Když se řekne práce v sauně, asi každému se hned vybaví ta samá otázka v menších obměnách - jaké to je pracovat na místě, kde se běžně pohybují nazí lidé? No, jaké by to bylo... Normální.:D Aspoň teda já s nahotou nemám nejmenší problém, těžko může některý z návštěvníků nebo návštěvnic mít něco, co bych už někdy předtím v životě neviděla, a pokud se přede mnou vyloženě nevystavovali (což se mi naštěstí stalo jenom jednou), tak mi to ani nepřišlo. Nicméně se nám taky už ale stalo, že jedna z brigádnic to po první směně vzdala, protože jí právě to, že se pohybuje mezi naháči, vadilo. (Pro rýpaly - až do té první směny si myslela, že jí to vadit nebude.:D)
V čem taková brigáda vlastně spočívala? Byla vlastně naprosto pohodová, pokud tedy zrovna nebyl velký nával - při příchodu všechno pořádně vydrhnout a načančat, zkrátka připravit tak, aby se návštěvníci cítili co nejvíc pohodlně a příjemně. Při provozu pak kromě zmiňované obsluhy baru, tedy roznášení pití a přípravy jídla (musím nekriticky říct, že náš domácí chleba s tvarůžky nebo nejrůznějšími domácimi paštikami a pomazánkami byl bezkonkurenční), bylo také potřeba pravidelně několikrát za hodinu dojít vytřít chodbu mezi sprchami a prohřívárnou, to aby si zákazníci neodnesli domů nepříjemného nového kámoše v podobě plísně. No a po skončení zase všechno pořádně uklidit - ono se to na první pohled nezdá, ale opravdu je ten velký úklid na začátku i na konci nutný. A taky se při prvním úklidu krásně poznalo, kdy kolegyně přede mnou chvátala na noční rozjezd a kdy měla naopak času dost.:D
Klienti jsou pak kapitola sama pro sebe a každý, kdo někdy pracoval s lidmi, ví, že taková práce přináší každý den nějaké nečekané nebo vtipné situace, a to jak příjemné, tak nepříjemné. Mezi ty příjemné bych zařadila třeba to, když si "moje skupiny" (tak označuji skupiny, které chodily na mojí pravidelnou směnu) sebou nosili nejrůznější domácí pochutiny a výrobky - mezi nimi dokonce třeba i víno - a ochotně se se mnou dělili. Nebo když jsem se nějakému tomu "mládenci" (z toho dva byli dokonce opravdu hezcí!:D) líbila a bylo to poznat nejen na jeho příjemném chování (což není vždycky samozřejmost), ale především na útratě a dýškách... Mezi ty méně příjemné bych pak rozhodně zařadila vyhazování opilé návštěvnice a některé "štamgasty" (označení pro chlápky, kteří chodili do tzv. společné sauny), kteří měli nejen na mě, ale i na mé kolegyně oplzlé poznámky. V mém případě si jeden z nich dokonce vodil do sauny kamarády, aby jim ukázal, že "to je ta hezká servírka, o které jsem vám říkal" (ano, ukazoval při tom přímo na mě a stál asi tak tři metry od baru). Bezkonkurenčně nejhorší zážitek ale měla kolegyně, na kterou jeden takový čekal více než hodinu v autě před vchodem a nemínil to vzdát, ani když si kolegyni přijel vyzvednout přítel. Ten pro ní původně jet neměl, ale kolegyně byla samozřejmě dostatečně vyděšená na to, aby mu zavolala a poprosila ho o odvoz. Od tohohle zážitku se ale, musím říct, chování všech pánů značně zlepšilo, protože ta samá kolegyně jim při další příležitosti nakvašeně oznámila, že naše milé chování a úslužnost není jejich právo, ale naše rozhodnutí.:))
Rozhodně můžu říct, že i když jsem místy byla z téhle brigády neuvěřitelně otrávená a vystresovaná (hlavně v začátcích, než jsem si zvykla na šéfovou i to místo jako takové), tak zpětně jsem fakt ráda, že jsem tam mohla být a byla to asi jedna z nejpohodovějších brigád, kterou jsem kdy měla. I po tom všem, co jsem vyjmenovala, a dokonce i poté, co mi vlastně blbostí zůstal jednou prst v kráječi na chleba...:D
Jak už jsem psala dřív, Now You Know nebyl úplně singl, který by mě oslovil. Vlastně takhle ublíženeckou píseň jsem už dlouho neslyšela a následně vydaný klip je jedno obrovské klišé. Protože blbé holky nosí růžovou a hrají si s panenkami, zatímco ty správné holky jsou roztomilé intelektuálky.:) No ale co už. IFH postupně pustili do světa tolik nových písniček, že se s námi podělali prakticky o většinu nového alba You Can't Kill Us, včetně dalšího klipu Supposed To Be. Píseň sama o sobě tentokrát dobrá, takový tradiční song, který má dobrý, k zamyšlení vybízející text, ale zároveň mu možná něco malinko chybí v naléhavosti - tedy, pokud vezmeme v potaz to, že se jím IFH snaží vyjádřit určitý, pro ně důležitý, postoj. Každopádně kvituju s povděkem, že se nenechali odradit některými rozhořčenými komentáři a dál experimentují s elektronikou. Bohužel vždycky budou lidé, kteří, jakmile uslyší něco, co není kytara nebo bicí, budou okamžitě prskat cosi o popu, ale takoví ať si klidně trhnou pedálem a jdou si nastudovat, co to pop vlastně je.
Kolem a kolem můžu o nových písničkách říct, že jsou mezi nimi takové, které se mi líbí (Supposed To Be, Here We Go), takové, které se mi nelíbí (You Were Wrong, Happy Hurts) a takové, které se mi sakra hodně líbí.:D O ty se s vámi podělím a na závěr dodám, že nevidím důvod, proč nebýt na You Can't Kill Us přinejmenším pořádně zvědavá.
Pulse
Dělej, co máš, ale měl bys vědět
Že si to všechno vymýšlíme za pochodu
Nemá cenu dělat si s tím hlavu, už pro ně nejsme dost dobří
Všechno mají napsané předem, jsou tak předvídatelní
Dělej, co máš, ale měl bys vědět
Že si to všechno vymýšlíme za pochodu
Nemá cenu dělat si s tím hlavu, už pro ně nejsme dost dobří
My jedeme bez scénáře, teď si můžeme dělat, co chceme
Zavřete nás do škatulek, vždyť tam nás přece chcete
Karton je nudný, přinesli jsme si sirky
Zavřete nás do škatulek, vždyť tam nás přece chcete
Karton je nudný, dívej, jak hoří
Tak mi řekni, máš puls?
Řekni, víš to vůbec?
Dělej, co máš, udus to v sobě
Snaž se je donutit, aby tě teď milovali
Zadržuješ dech, jak kdybys rozmýšlel, co máš říct
Pokřižuj své srdce a doufej, že to uzemníš
Dělej, co máš, běž a žij ve lži
Hraj si na slušňáka a hraj si na schovávanou
Utlum to tepání, to tepání, které cítíš uvnitř
Dokud neexploduješ a nebudeš konečně dělat, co chceš
Tak mi řekni, máš puls?
Řekni, víš to vůbec?
Get Well II
Potřebuji svou bolest
Neber mi jí
Můj smutek mě činí vyjímečnou
Chcete, abych pro vás napsala další smutnou písničku
Líbilo by se vám to?
Chcete, abych vám řekla, že nikdy nezapadneme
Líbilo by se vám to?
Protože pravda je, že se nijak nelišíme od ostatních
Nosíme naše smutné příběhy jak barvy
Pravda je, že se nám tu líbí
Obávám se, že jsme mimo spokojenější, než jsme si ochotní přiznat
Není ti na nic z toho, jak žijeme?
Říkáme, že jsme se přes to přenesli, ale -
Nevezmeme zpátky jizvy
Přes celá naše srdce
Nezapomeneme na ten pocit, když se všechno rozpadlo
A máme plnou pusu keců, jak se chceme uzdravit
V našem vězení z bolesti
Jenom klameme sami sebe
Potřebuji mojí bolest
Neber mi jí
Můj smutek mě činí vyjímečnou
Chci se nahlas vykřičet ze své nemocné duše
Chci se ti naprosto vážně podívat do očí
Vážně sis myslel, že jsi jediný?
Všichni se držíme a snažíme se najít smysl
Toho šílenství, které jsme kdysi milovali
Rozřezali jsme vlastní životy, zkoušíme položit nůž
Snažíme se začít bojovat
Znáte to, když se vám něco (nebo v tomto případě někam) hrozně nechce a pak je z toho zážitek na celý život? Tak to byl přesně koncert Slot na Topfestu v Piešťanech. Stalo se to 1. 7. 2016 a kromě koncertu bylo všechno celou dobu totálně proti mě.
Ne že by se mi nechtělo vidět Slot. Tohle říct by bylo rouhání.:D Ale nechtělo se mi kvůli tomu cestovat kamsi na Slovensko, když se mi to křížilo s tradičním týdnem na chatě. V pátek téměř šestihodinová cesta ze Slap do Brna, domů jsem dorazila v deset, a ráno zase hezky vstávačka a šup na bus do Bratislavy. No a tehdy začala úžasná série průserů a skoro snad i naschválů. Autobus přijel už do Brna z patnáctiminutovým zpožděním a během cesty jsme dalších patnáct minut nabrali. Takže z mého pohodového času na přestup na vlak se stal hodně krutý závod s časem. Který bych bývala vyhrála i tak - sice bych měla jenom tři minuty na to, abych se dostala ze zastávky MHD na správné nástupiště a znamenalo by to koupit si lístek až ve vlaku, tedy s přirážkou, ale věděla jsem, kam poběžím, takže bych to bývala stihla. To by se ale milý řidič trolejbusu nesměl cestou mimo zastávku stavovat pro kamaráda a kafrat s ním celý zbytek cesty, takže jsme na místo přijeli s tříminutovým zpožděním. Zkusila jsem to hecnout i tak, co kdyby - a vyběhla jsem na nástupiště přesně ve chvíli, abych viděla, jak můj vlak odjíždí.
Nešlo jen o ten vlak a blbý řetěz zpoždění. Šlo o to, že jsem spolu s dalšími fanoušky měla mezi půl pátou a pátou naplánovaný sraz. Chtěla jsem do Piešťan dorazit už ve tři, abych měla čas v klidu dojít do areálu, postavit stan a dojít se kouknout po merchi Slot, o kterém mi ostatní dali echo, že ho nakonec přivezli - a třeba se pokusit narazit i na samotné Slot. Jenže místo toho mi tu hodinu a půl bylo souzeno tvrdnout v Bratislavě... Autobus naštěstí už zpoždění neměl a do Piešťan jsme dorazili na čas. Bylo čtvrt na pět a měla jsem pořád šanci dorazit do areálu na čas - jen kdybych stihla kyvadlovou dopravu. Nikde jsem ale neviděla žádné označené stání, šla jsem se proto podívat do nádražní haly a poté na zastávku MHD. Nic. Vydala jsem se proto odevzdaně na cestu a napsala známé, se kterou jsem měla sdílet stan, že musím pěšky a ať pro mě dojde, protože netuším, kudy jít. Udělala jsem pět kroků a napsala tři písmena a okolo mě projel autobus s obrovským nápisem "Topfest"... Údajně měl vyjíždět z té zastávky MHD, ale přísahám, že odtud opravdu nejel. Abych to zkrátila... Zvládla jsem se cestou dvakrát ztratit a do areálu jsem tak dorazila v půl šesté. O dvě a půl hodiny později. Naštěstí na festivalu bylo málo lidí a díky strašlivému vedru jich byla většina zalezlých. Slot navíc nikdo neznal, takže první řada v ohrožení nebyla - dokonce i ten stan jsme stihli postavit, i tričko jsem si stihla dojít koupit (a rovnou se do něj převléct, protože kvůli těm celodenním honičkám jsem byla totálně propocená).
V první řadě jsme se postupně sešli se všemi, kteří měli přijít na ten sraz, takže jsem aspoň rovnou všem vysvětlila, co se dělo.:) A protože jsme měli spoustu času, došlo nejen na focení, ale i na přidělání nápisu, který slečna, sdílející se mnou stan, aktivně vyrobila a přinesla.
Vím, člověk se nemá moc těšit. Vždycky si tím přivolává nějaký průser nebo komplikace. Ale jakmile jde o mojí milovanou chatu v Županovicích, tak se nikdy nezvládnu netěšit. Do dětství obecně bych se sice vracet už nechtěla, ale v případě chaty to neplatí. Měsíc strávený tam byly ty vůbec nejlepší prázdniny. Třeba jednou z těch zážitků sepíšu samostatný článek.:D
Abych se ale dostala k jádru pudla. Za týden a něco se tam chystám strávit první týden dovolené, a v rámci ukrácení si toho čekání jsem se rozhodla, že budu postupně zveřejňovat vzpomínkové články, věnované jednotlivým létům, které jsem v Župkách strávila už jako "dospělá". Kdybyste se chtěli dostat trochu do obrazu, tak už jsem tu o chatě psala dvakrát, takže pokud by se vám nechtělo klikat a hledat, můžu vám pak dát do komentářů odkaz.:)
Nevybavuju si, jestli jsem v roce 2007 na chatě byla nebo ne. Vím, že jsem tam určitě byla 2006 a že už to nebylo moc dobré. Byla jsem v pubertě, měla jsem vlastní životní rytmus a ne úplně se dlouhodobě snesla se sestřenkou, která na chatu jezdila taky a měla trochu jinou pubertu než já. Dodnes si pamatuju, jak jsem ležela na gauči, poslouchala Placebo a přála si být co nejdál odtud.
Chtělo to změnu. Takže jsem se v roce 2008 rozhodla pozvat si na chatu kamarádky a poprvé uspořádat dámskou jízdu. Parádní rozhodnutí.
Všechno se to tak sešlo, že se mi to léto opravdu hodilo vypadnout mimo barák. Opravovali jsme totiž střechu a přišlo období tak šílených bouřek, že jsme měli kromě jedné místnosti kompletně celý barák vytopený. Psychicky to ničilo kompletně celou rodinu, takže možnost odjet na chatu byla požehnáním nejen pro mě, ale i pro rodiče. Potřebovali jsme si jeden od druhého odpočinout.
Vyrazila jsem s kamarádkami Domčou a Ivčou. Bohužel bylo jasné, že nás nijak extra dobré počasí nečeká, takže na koupání a opalování jsme mohly zapomenout. Když jsme vyrážely od nás, bylo skutečně hnusně, zima a neustále mrholilo. Čím víc jsme se ale blížily na Slapy, tím hezčí počasí bylo a - světe div se! - první den, tedy pondělí, se nám nakonec opravdu povedlo se opalovat.
Co se týče našich podivných póz a širokých úsměvů na následující fotce... Tak vysvětlení je jednoduché. Ivča nastavila na foťáku časovač, nestihla doběhnout a ve snaze vejít se na poslední chvíli do záběru mě i Domču zalehla.:D
Teplé počasí nás inspirovalo k tomu, že bychom přece jen mohly dojít vyzkoušet vodu, třeba si budeme moct namočit aspoň nohy. Bohužel voda byla opravdu hodně ledová, takže Domča byla nakonec jediný odvážlivec, který se odvážil aspoň smočit palce. I tak nás ale pobavila sms od mojí mamky, která se strachovala, jestli jsme ještě úplně nezmrzly...:D
Nemohla jsem začít žádnou jinou. Žebříček nejoblíbenějších pohádek se u mě zkrátka dělí na dobu před Andělem a po Andělovi. I když je v ději spousta menších i větších nepřesností, přesto považuji Anděla Páně za jednu z vůbec nejlepších pohádek. A trochu se bojím letošního pokračování, ale řekli jsme si s kamarádkou, že budeme odvážné holky a riskneme předvánoční výpravu do kina.
