Life has a funny, funny way of helping you out

Docela mě (příjemně) překvapuje, jak málo lidi prožívají Valentýna. Nemyslím teď ty, kteří mají s kým ho prožívat, přeci jenom, být "ve vztahu", asi bych taky toho mojeho vytáhla přinejmenším někam na večeři - i když bych samozřejmě radši byla vytažena, než abych tahala já jeho.:-p Myslím teď na ty "jako já", tedy singles. Kde jsou ty doby, kdy vypukala hysterie "ježišiiii, já budu na Valentýna samaaaaaa"? Že bychom z toho vážně vyrostli? Asi tak napůl. A asi si to každý řeší tak nějak soukromě. Upřímně, až do letoška jsem takové ty extrémní odpůrce Valentýna, co musí s týdením předstihem každý den omílat, jak tenhle svátek nenávidí, podezírala, že tím pouze zastírají to, jak je mrzí, že s nimi ho nikdo slavit nebude. Než jsem viděla nenávistné výlevy jedné mojí bývalé spolužačky, která je už víc než rok šťastně zadaná. I když, kdo ví, jak to vypadá u nich v domácnosti.:)
Já jsem Valentýna odbyla tím, že jsem mamince napatlala obrázek do práce. Ona měla radost a koupila mi za to mého oblíbeného čokoládového smajlíka s tvarohem. Jo, zkrátka jsme si v rodině ten "svátek zamilovaných" trochu překopali.
A kdyby náhodou někoho napadlo fňukat nad tím, že nemají s kým slavit (jako loni moje nejlepší kamarádka), nebo že jim ten jejich nekoupil ani kytku, protože Valentýna bojkotuje, měla bych pro něj takovou smutnou historii o tom, jak někteří lidé dostali na svátek zamilovaných ten nejhnusnější a nejsmutnější dárek - tedy že o milovanou osobu přišli. Jako tenhle rok jedna moje dobrá kamarádka, které při nehodě (nikoliv automobilové, ale nechci to rozmazávat, bylo to ve zprávách a někdo by mohl poznat, o kom mluvím, což nechci) umřel táta. Buďte prostě na Valentýna rádi jenom za to, že máte s kým být. Jestli to je partner/partnerka, rodiče nebo kamarádi je přece úplně jedno.