jedináčci vs. zbytek světa

Bude to tak trochu naštvaný hejt, a je to taky něco, co jsem chtěla napsat snad tak dlouho, jak dlouho mám blog (nemyslím tím nutně tento). Ale nějak jsem se k tomu dřív nedostala, neb mám kolem sebe naštěstí víceméně normální lidi bez předsudků, takže se s negativními reakcemi na to, že jsem jedináček, nesetkávám. Nicméně jsou situace, které mi zkrátka nedají.

Asi bude něco pravdy na tom, že jedináčci vždy drží při sobě. Když si zrekapituluju svoje kamarády ať už z dávné doby nebo ze současnosti, vždycky moji nejlepší kamarádi byli právě jedináčci, tedy většinou. Ale to může být jenom náhoda, nechci generalizovat.

Jak už jsem říkala, nesetkávám se moc často s takovými těmi typickými nasíracími situacemi, kterými jiní jedináčci procházejí. Dvě jsem ale přece jenom zažila.

První, litování. Aneb „chudáčku, ty nemáš žádné sourozence“? Ne asi, když jsem jedináček, tak je snad sakra práce jasný, že žádné sourozence nemám. A ani jsem nikdy nechtěla. V tomhle bohužel potvrzuju teorii o tom, že jedináčci jsou sebestřední – když mi bylo zhruba šest až osm let, tedy obvyklý věk, kdy jiné děti začínají po sourozencích žadonit, já naopak měla skutečnou hrůzu z toho, že by mamka mohla být těhotná – i když kdo ví, jestli to nebyl spíš můj formující se ne zrovna kladný vztah k dětem, který přetrval do dnešních dní. (Na hodinu dobrý, pak už honem rychle koukám, kam to odklidit.) Nicméně pointa je, že litování fakt nikomu nepomůže, ať už ho to mrzí nebo nemrzí, že sourozence nemá.

Druhá, debilní otázky. „Ty jsi jedináček? A proč?“ Ještě o několik levelů debilnější než otázka číslo jedna. Nehledě na to, že většina lidí, co znám – a že jak jsem řekla, jedináčků znám dost – nemá sourozence buď proto, že jejich mamka těžce onemocněla, nebo proto, že jim sourozenec zemřel (případ mého spolužáka, kterému sestřička umřela na syndrom náhlého úmrtí, když jí bylo teprve půl roku). Já jsem třeba jedináček, protože moje mamka málem nepřežila už mě – měla těžkou laktační psychózu, před porodem byla těžce chudokrevná, a vzhledem k její anamnéze bylo vážné podezření, že s dalším dítětem by to bylo ještě horší – proto jí i doktor doporučil, aby druhé dítě už neměla. Podobně dopadla i její starší sestra.

Pamatuju si, že jednou jsem narazila na článek, který shrnoval a vyvracel obecně oblíbené mýty o jedináčcích. Nejvíc se mi líbila pasáž s rozhovorem s jednou učitelkou v mateřské školce, která říkala, že z jejích zkušeností jsou v kolektivu ostatních dětí naopak jedináčci většinou nejhodnější, protože jsou z domova zvyklí, že nemusí ostatní děti překřičet, aby se dořvali pozornosti. To, že děti obecně jsou čím dál větší sígři, je prostě špatnou výchovou, kterou dennodenně vídám ve svém okolí, s tím nemá počet sourozenců absolutně co dělat.

Když budu závěrem ještě jednou mluvit sama za sebe, tak třetí hláška, se kterou se v souvislosti s jedináčkovstvím často setkávám, je: „Ty jsi jedináček? To bych do tebe fakt nikdy neřekl/a!“. Pokaždé se ze zvědavosti zeptám proč, a pokaždé dostanu podobné odpovědi: protože makám doma na baráku a pomáhám rodičům s domácností; protože se umím dělit a dát druhým dárek prostě jen tak, protože jim chci udělat radost; protože hodně šetřím penězi, jelikož mi naši měsíčně přispívají skutečně jenom to nejnutnější minimum (= pár stovek), a proto si taky drtivou většinu věcí (oblečení, elektroniku atd.) kupuju sama. Myslím, že je z toho krásně vidět, jak smutný obrázek o jedináčcích panuje – snažím se teď, jak sepisuju tenhle článek, skutečně co nejobjektivněji posuzovat třeba chování těch jedináčků, co znám, jestli třeba alespoň jeden z nich nesedí do toho obrazu rozmazleného jedináčka, kolem kterého všichni skáčou a můžou se z něj potento. Ale ať to beru ze všech možných světových stran, tak mi spíš na ty jedináčky (včetně sebe samé) sedí obrázek někoho, z koho chtějí mít rodiče přinejmenším příštího Pomahače a v rámci toho na něm celý život dřepí a se vší láskou ho cepují.

Budu moc ráda za jakoukoliv diskuzi a jakékoliv komentáře – ať už budou souhlasné nebo nesouhlasné.;)