recenze: Návrat do Silent Hill

Tenhle film mě tak nakrknul, že jsem se po sto letech dokopala napsat recenzi na horror.cz, tak jí hned za tepla servíruju i vám.

Už první díl Silent Hillu byl tak trochu oříšek, který je lépe vidět víckrát, než ho člověk úplně zatratí. Nakonec z něj ale to dobré, co v něm bylo, přeci jen vylezlo. Obávám se ale, že v případě Návratu už nevyleze nic jiného než další škvár.

I když i tento snímek je velmi těžké posuzovat. Vizuální stránka, kterou má společnou se svým starším sourozencem, je přímo skvělá, i ta sem tam vykukující zdrženlivost jí sluší, byla by škoda nechat Silent Hill sklouznout do kalných vod co nejnechutnějšího krváku.

Vedle toho ale stojí příběh, který dostává obrovský nářez a čím déle film plyne, tím více vyvstává otázka, jestli se vůbec scénárista namáhal si tu blbost po sobě přečíst. Nejen, že postupně bourá konstrukci prvního dílu, ale stejně úspěšně zadupává do země i konstrukci novou. Neustále dokola postavy divákům něco vysvětlují, což je nejen úmorné, ale navíc se jednotlivé vysvětlivky do sebe chaoticky zamotávají, až z nich vzniká maglajz, který nejen že se divákovi nechce luštit, ale on se ani smysluplně luštit nedá. Naivní chování postav (tisíckrát omleté téma, co asi hlavní hrdinka udělá, když jí někdo řekne, aby někam nelezla, stejně jako výprava do neznáma s cizincem, který, světe zboř se, má nějaké tajemství), malé, leč do očí bijící nelogičnosti (například scéna se sestřičkami)… Naprosto nedotáhnutá a naivně působící milenecká linka je jenom třešničkou na dortu, o finále, které vlastně neexistuje, ani nemluvě. Těžko odhadovat, jestli by příběhu neprospěla delší stopáž jako v případě jedničky, ale něco mi říká, že klasická hodina a půl je tak akorát a ani se třemi hodinami času by to lepší nebylo.

Co se týče další bolesti, která po chvíli bije do očí i uší, je opakování poznávacích značek z prvního dílu. Ty by rozhodně nebyly na škodu, kdyby byly pouze v omezeném „tak akorát“ množství, bohužel se střídmostí si tvůrci v tomto filmu obecně hlavy moc nelámaly, takže v konečném výsledku místy Návrat působí jako vykrádačka prvního dílu. Některé motivy navíc v tomto filmu svým akcentem s prvním dílem vyloženě ruší, konkrétně mám na mysli melodii Promise (The Reprise), která hraje v úplně jiných situacích s úplně jiným podtextem než v prvním díle. Hudba obecně v Návratu rovněž moc nefunguje, místo aby dotvářela atmosféru, mění se na onu klasickou vatu, kterou po pěti vteřinách zapomenete. Pokud se nejednalo o převzatou melodii z prvního dílu.

Není pochyb o tom, že Silent Hill: Revelation si svoje diváky a fanoušky určitě najde, třeba už jenom pro tu skvělou vizuální stránku, nebo se budou rekrutovat z řad lidí, kteří neznají první díl, a tudíž jim nebude vadit, že ty nejlepší taháky jsou většinou jenom okopčené právě z něj. Za sebe ale bohužel musím zkonstatovat, že pro mě je Návrat jedním z největších zklamání roku.