Skinny Puppy - Pro-Test

V rámci psaní bakalářky jsem konečně narazila na něco, co je nejen poslouchatelné, ale i sakra chytlavé. (Píšu bakalářku na industriální a post-industriální hudbu. Myslela jsem si, že něco vydržím, ale začínám chápat, proč na mě vedoucí koukal jako na blázna, když jsem mu tohle téma navrhla.)

exkurze do některých nezbytných maličkostí

Hodně často vídám na jiných blozích články zaměřené na nejrůznější drobnosti, bez kterých se dotyčné bloggerky neobejdou, ať už se jedná o kosmetiku, oblečení, cokoliv. Nevím, nakolik jsou tyhle články pro čtenáře zajímavé (já je čtu jen málokdy, a to u lidí, u kterých mě to zajímá doopravdy nebo když jsou k tomu přidružené nějaké tipy :D ), ale nemám momentálně co dělat, tak jsem se rozhodla, že lepší ukrátit si dlouhou chvíli psaním článku než bezduchým brouzdáním po internetu nebo čuměním do blba.

Takže, první věc, na kterou jsem si zvykla teprve nedávno, ale už teď bez ní neudělám ani krok, je tahle "fixa" (či jak tomu nadávat). Já mám momentálně tu od basicu, kamarádka zase používá essence. Nevím, jestli jí vyrábějí i jiné značky, jak říkám, pro mě je to relativně nový objev, ale předpokládám, že ano.

V podstatě se jedná o vyživující olej na nehty a kůžičku kolem nehtů. Po dvou týdnech používání mám nehty podstatě příjemnější na dotek a míň se mi třepí - to nevím, jestli lze za tak krátkou dobu připsat zrovna tomuhle, ale každopádně z toho mám radost, protože šupinky na nehtech mě jeden čas skutečně už doháněly k šílenství.

Jak je dobré občas najít dávno zapomenuté věci

Takový miničláneček v podstatě o tom, jak jsem uklízela skříně.:)

...a v nejhořejší poličce jedné té skříně jsem našla svoje staré kazety. Vím, že tam jsou, krabice, ve kterých jsou uložené, jsou barevnější jak parta papoušků, dokonce si i pamatuju ty nejoblíbenější, ale až dnes mě napadlo projít je, pročíst, co je na nich nahrané, a postahovat si ty nejlepší kousky. Nedávno mi totiž v oblíbeném lokále zcela nečekaně zahráli Electronic Lady a já se u toho málem roztekla blahem; no a kolik takových zapomenutých klenotů asi tak můžou skrývat čtyři krabice plné kazet?! :D
Ony jsou teda vzpomínkové už jenom ty krabice samy o sobě, protože jsem si je sama různě pokreslila, polepila a vylepšila; takže jsem na nich našla fotky oblíbených skupin, zpěváků a zpěvaček, do kterých jsem byla bláznivě zamilovaná ať už jako dítě nebo jako puberťák, našla jsem na nich i samolepky, které jsem jako malá sbírala (Komisař Rex! Sally a Fanny!) a hromadu citátů z oblíbených písniček... No a po prohrabání kazet to bylo ještě "horší". Protože nejen že skoro ke každé kazetě mám konkrétní vzpomínku (ovšem někdy to je i vícero vzpomínek najednou!), já mám ty konkrétní vzpomínky prakticky ke každé třetí písničce. Nejčastěji jsou svázané s chatou, kde každé léto byly moje kazety obrovskými "hity", protože jsem se díky svým rodičům dostávala i k hudbě, která jinak byla mým vrstevníkům ještě nějakou dobu utajená - namátkou Safri Duo, Daniel Landa, Kabát, Apocalyptica...
A jak já jsem byla kreativní! Když jsem viděla, jak jsem si byla schopná vyhrát s vyzdobováním krabiček, děláním seznamů a tak dále, tak se mi chtělo skoro brečet, kam se tahle moje kreativita poděla. Zatracená počítačová doba.:D No však, kdo si dneska cédéčko kompletně pokreslí liháčema nejrůznějších barev, na přední stranu obalu si vystřihne z časopisu téměř dokonale sedící fotku interpreta...
Co dodat závěrem než výběr některých písniček, které už bych bývala úplně zazdila, kdybych si je dnes takovou náhodou nepřipomněla.:)

Amelia Arsenic

Nakoukla jsem do konceptů, jestli náhodou nemám rozpracovaný nějaký článek, a hle! Ono jo.:)

Takže, v tomhle článku bych vás ráda ve zkratce seznámila s mojí současnou asi největší girl crush (zejména od té doby, co jsem jí viděla naživo na koncertě). Hudbě už jsem se tu věnovala v několika článcích, takže tenhle bude zaměřený spíš na to ostatní.

Amelia Tan alias Amelia Arsenic alias DestroyX sama sebe popisuje jako muzikantku, umělkyni, stylistku a spoustu dalších věcí.:) Celistvý obrázek si uděláte nejlépe podle jejích stránek destroyx.com. Já jí poznala jako vokalistku Angelspit. A její návrhy oblečení, práce s make-upem, koláže, šperky a další mě pak pro tuhle malou, sympatickou Australanku a její tvorbu vyloženě nadchly.

Ze série Birds of Prey:

Obraz postsocialistické ruské společnosti v knižní a filmové sérii Hlídek Sergeje Lukjaněnka

Rozhodla jsem se nahrát sem svojí seminární práci z minulého roku. Chtěla jsem jí zpracovávat na bakalářku, bohužel se mi nepovedlo sehnat si pro toto téma vedoucího, takže z toho sešlo, ale rozhodně plánuji na této tématice dál pracovat - je proto možné, že časem budu muset tento text stáhnout. Zatím to ale vypadá, že je vše u ledu, a mě je líto tuto práci nechat jen tak ležet na disku počítače, protože je to tak trochu moje srdcová záležitost a dost jsem si s ní vyhrála. Je hodně dlouhá, to jen takové upozornění předem.:D

Anotace:

V této práci autorka zkoumá metaforické zobrazení proměn ruské společnosti po pádu SSSR v knižní a na ní navazující filmové sérii, označované jako „Hlídky“, jejímž autorem je Sergej Lukjaněnko. Vychází ze znalosti obou sérií, z názorů a postřehů ruských filozofů, filmových kritiků, sociologů a dalších, které porovnává s knihami zaměřenými na faktografii; a to z úhlu politického, sociálního a kulturního.

Máte-li tedy zájem si práci přečíst, pokračujte směle dál.:) A pokud budete mít nějaké připomínky, budu za ně jenom ráda.

Nová Hlídka - vážně takový propadák?

Ještě než jsem začala Novou Hlídku číst, slyšela jsem na ní z různých stran ne příliš nadšené recenze, vycházející většinou z porovnání se starými díly. Prý je to nuda, je to ploché a zůstalo to kdesi na půli cesty. Takže, jaký je můj osobní pohled na věc?
Předem je potřeba říct, že Nová Hlídka je čtivá. Je stejně dobře čtivá jako kterákoliv jiná knížka z řady Hlídek, i když už se do ní, pravda, nedá tak moc zažrat jako třeba do Šeré Hlídky, kterou jsem prakticky odmítala pustit z ruky a proseděla nad ní mnoho hodin v kuse. Lukjaněnkův styl vyprávění ale zůstává stejný, takže v tomhle ohledu rozhodně není škoda času po Nové Hlídce sáhnout.
Že děj je trochu plošší, to je bohužel pravda. Tentokrát se celý děj prakticky pořád dokola točí jenom kolem Antona, ostatní postavy v podstatě vystupují jako statisti nebo mu sekundují. Trochu mi chybí těch více vrstev, větší pouť do historie a osobnosti jiné postavy; samozřejmě, po pěti dílech už ji u většiny hlavních postav známe a u těch nových ji v tomto případě vlastně ani zjišťovat moc nepotřebujeme, ale při vzpomínce na Denní nebo Šerou Hlídku to trochu zamrzí. Nehledě na to, že staré postavy dostávají naprosto minimální prostor, a ty, které dostávali minimální prostor už dříve, ho mají ještě menší (například moje oblíbenkyně Olga). Tohle vše ale ještě není tak hrozné, děj je zajímavý i tak. Co ale doopravdy považuji za průšvih, je v podstatě totální vyšachování Temných. Autor několikrát zdůrazňuje, jak je svět na existenci Světla a Tmy závislý a jak musí být udržována rovnováha, a v zápětí tento postoj v knize sám rozdupe tím, že Světlí mají nulovou kouzelnici, tím pádem jsou ti nejdůležitější a co je nám po nějakých Temných a basta pudli.
Ani vstup nového hráče Tygra na scénu není tak impozantní, jak by mohl být. Nějak po skončení příběhu nemůžu překousnout onu pachuť, která ve mě trvá už od Poslední Hlídky, a kterou nedokážu přesně popsat; nejlépe jí asi vystihnu tím, když konstatuju, že z Antona se čím dál víc stává "všeobecný kámoš". Nechci tohle víc rozebírat, abych nespoilerovala.
Jak to shrnout závěrem? Nečekejte skvělou promyšlenost a osudovost přechodzích děl a nebudete zklamaní. Pokud tu někdo z vás sleduje Supernatural, přirovnala bych Novou Hlídku k řadám, které přišli po páté sérii. Už to není a ani to nemůže být ono, ale pořád to ještě dokáže bavit.

what's my age again

K tomuhle článku mě vlastně inspirovaly hned dvě věci - včerejší návštěva kamarádky a dnešní mazání fotek na FB. Kamarádce jsem včera barvila hlavu a když jsme pak na rozloučenou ještě kecaly před naším domem, řekla mi, že měla před nedávnou dobou chuť udělat si retro večer a vzít si na sebe oblečení, které nosila když jí bylo kolem patnácti. Ztroskotalo to na tom, že na to už neměla odvahu, prý vypadala jako strašidlo.:) Zpětně mě napadlo něco podobného - sakra, jak jsem to vypadala?! Zvlášť dnes při tom zmiňovaném promazávání. Tak mě napadlo udělat si trochu výlet do historie...

2004, osmá třída na základce - ano, vypadala jsem skutečně hrozně, ale nemám natolik nízké sebevědomí, abych se nebála se s vámi podělit, aspoň se třeba zasmějete :D

2005 - devátá třída/prvák na střední - přišlo první barvení vlasů a setkání s make-upem :D