To nejlepší z prázdnin

Původně jsem chtěla počkat až na poslední týden, ale nevím, jestli vůbec v Praze a v Bílině udělám nějaké fotky, a fotky z Angelspit, pokud budou, dám stejně do samostatného článku, takže na to jdu teď. Beztak jsem prakticky vůbec neinformovala, co o těch prázdninách dělám, tak je nejvyšší čas.:) Jako vždy jsem zůstala v Čechách, žádná dovolená po Evropě se nekonala, ale na to už jsem si tak nějak zvykla a vlastně v Čechách trávím prázdniny nejradši. I když jedna premiéra letos byla - poprvé v životě jsem byla na Slovensku.:D
Takže tady jsou podle mě ty nejlepší střípky z letošních letních cest...

Tradiční Županovice a Dobříš...

Jihlava

Taky už skoro tradiční Olomouc a Šternberk

A konečně Slovensko - Strečno...

...a Lietava

Thousand Foot Krutch - Down

Bylo skutečně těžké vybrat z alba tu jednu písničku, které se dostane pocty mít samostatný článek. Nakonec to padlo na písničku Down, ani vlastně pořádně nevím proč - možná proto, abych něčím podepřela to tvrzení, že TFK mají i průměrnější písničky na úrovni hitů jiných skupin.:) Tentokráte bez překladu.

Thousand Foot Krutch - The End Is Where We Begin

Horký kandidát na album roku. I když z toho, jak dlouho mi trvalo, než jsem si ho poslechla, by se mohl zdát opak.:) Asi jsem prostě jenom potřebovala dostat se do té správné nálady.

Reakce po prvním poslechu: sakra, tohle album je prostě sexy. TFK zrajou jako víno a po kratší fázi hledání se mezi alby The Art Of Breaking a Flame In All Of Us zase našli ten správný směr (Welcome To The Masquerade) a na letošní novince ho ještě více vypilovali. Ne k úplné dokonalosti, ale k velmi dobře poslouchatelné formě ano.
TFK jsou také zároveň jedna z mála kapel, která s věkem neztrácí na dravosti a jisté mladické naštvanosti. Dokonce bych řekla, že ta naštvanost se na TEIWWB ještě zvýšila, pouze se přesunula od té všeobecné naštvanosti k zdravému naštvání a naléhavosti. Že je z jejich živáčů silně cítit, s jakým nadšením a poselstvím pojímají svou tvorbu, je tak nějak očekávatelné, ale postupně to začíná být "tak nějak správně" poznatelné i na jejich studiové tvorbě. Jejich písně mají zkrátka co říct - a i jejich slabší kousky jsou schopné vypovědět víc než vypalovačky jiných, podstatně slavnějších kapel (ano, Linkin Park, mluvím například o vás, když už jsme u těch nových alb).
Jediný moment, kvůli kterému se stále zdráhám dát plný počet bez debat, je bohužel klasický nešvar většiny alb TFK - a to je, že ke konci tomu prostě dochází šťáva. TFK do nás ze začátku naperou energie, že to posluchače může roztrhat, a pak se ke konci začnou tvářit jako kdyby to tak vlastně ani vůbec nemysleli. Je to ale šibalské pomrkávání, o kterém každý dobře ví, že se tak skutečně jenom tváří.

OK, takže Silent Hill...

Díky Cosey za popostrčení, pohodlně se uvelebte, pusťte si moje oblíbené fan video k tomuto filmu (s hudbou od mojí oblíbené skupiny Louna), jde se na věc.

Silent Hill je jedním z velké řady hororů, na které jsem se chtěla podívat už dávno (kvůli mému oblíbenci Seanu Beanovi), ale dostala jsem se k němu až nedávno - nevím, jestli jsem už zmiňovala, jaký jsem posera, pokud ne, zmiňuji to tedy teď. Zkrátka jsem na horory nějaké 4 roky nekoukala, protože se pak prostě bojím až moc. Zhruba před rokem jsem měla nějaké horší období, a zjistila jsem, že na depky jsou horory jako dělané. Došlo tedy i na Silent Hill, i když jsem se k tomu dokopávala dlouho, protože jsem na spoustě stránek četla reakce diváků, jak je to jeden z nejděsivějších hororů, co kdy viděli a kdesi cosi. Ale touha vidět ten film, kór po tolika letech, prostě byla silnější.
Na první zhlédnutí jsem měla pocit totálně promrhaných dvou hodin života. Ne tak moc jako v případě Sucker Punch, ale daleko to k tomu nemělo. Přišlo mi, že to nemá hlavu a patu, postavy se chovají naprosto nelogicky, některé jsou pak vyloženě navíc (o tom za chvíli)... A navíc nejsem příznivec nechutných hororů. Pohledu na krev nebo utrhané kusy lidského těla se fakt nebojím, po tom mi bude maximálně šoufl - a i v tomhle ohledu si troufám říct, že dost vydržím, po shlédnutí téměř celé série Nip/Tuck. (I když musím přiznat, že autora silenthillských monster buď v dětství brutálně sexuálně zneužívali, nebo frčí na nějakých hodně divných drogách. Je to fakt síla.)

We'll still have a summer after all

Tak, po dvou týdnech v Praze a Brně trocha odpočinku doma. Ne sice na moc dlouho, na dveře už ťuká Olomouc a tradiční chata, bez které prostě nemůžou být prázdniny prázdninami, ale je to potřeba. I když mě tu občas chytají depky - ale ty mě chytají všude, a tady mám aspoň milující, utěšující maminku...:D
Prahu i Brno jsem si užila, byť mě třeba hned začátkem prvního týdne vytočila do vrtule kamarádka, které se povedlo ztratit telefon a dala mi to vědět tak pozdě, že jsem půl dne strávila ve strachu, jestli jí něco není... Ale hlavně že to dobře dopadlo.:D Zbytek týdne pak byl super a nesl se na vlně pohody, v Brně pak byla podle očekávání trochu nuda, ale všechno je otázkou toho, jak se člověk umí zařídit.:) V sobotu se se mnou po deseti letech asi definitivně rozloučily moje milované kolečkové brusle... Doufám, že k zítřejšímu svátku dostanu pořádnou finanční injekci, ať si můžu koupit nové co nejdřív.
Mám chuť psát recenze. Takže v příštích dnech očekávejte nějakou vykecávku o filmu nebo o knížce.:) I když bych to viděla spíše na film - mám akutní potřebu vyjádřit se k Silent Hillu...
Užívejte prázdnin aspoň tak, jako já

Čas klidně běží a já si zpívám

Zítra na dva týdny odjíždím, tak jsem si říkala, že by stálo za to vyplodit nový článek. Nemířím sice nikam do divočiny, kam internet ještě nedorazil, jenom do Prahy a do Brna, ale zaprvé nevím, jak se na internet dostanu a také nechci celé ty dny trávit jenom u něj, že, to bych klidně mohla zůstat sedět doma.
Tím jsem vás krátce seznámila se svými plány na další dny (plány na prázdniny se mi zatím začínají krásně plnit, na to, jak to ještě dva týdny zpátky vypadalo tragicky), a co se stalo ty předešlé? No, vlastně nic extra zásadního.:) Měla jsem na tři dny na návštěvě kamarádku, takže jsem se po roce vydala do Jihlavy - na procházku po městě a konečně i do ZOO, kterou jsme si naprosto úžasně užily a bývaly bychom si jí užily ještě víc, kdyby nás tam nechytla ta nejstrašnější bouřka, jakou jsem kdy viděla. Musela jsem si to natočit a od té doby ta videa všem ukazuju. Kroupy jako pingpongové míče a místo cest jedna obrovská rozbahněná řeka - celou hodinu. Když to konečně přestalo, musela jsem si koupit nové tričko, protože jsem byla promáčená a promrzlá na kost a být v létě nemocná... To musíte uznat, že to je na dvě věci.:)
Momentálně tady sedím a ťukám kromě článku povídku. Po sto letech jsem se konečně nějak smysluplně rozepsala a konečně jsem v tom opět našla nějakou zálibu a radost. Díky bohu za F1 slash, co jen já bych bez něj dělala.:D Teda, ne že by mě nenapadlo něco takového spáchat už dřív, ale až s kindem přišlo to správné nadšení. (Náhodný fakt - už jsem zmiňovala, jak všechny zkráceniny, obsahující jméno "Kimi" zní prostě strašně? Jestli myslíte, že "kindo" je hrůza, co pak teprve "simi"...)
A málem bych zapomněla! Dneska ráno jsem zjistila, že se do Prahy chystají Angelspit - třikrát hurá a sláva, celé dopoledne jsem zářila jako sluníčko! A proto si na závěr na oslavu dáme mojí dnešní favoritku Like It? Lick It!.:)

Vyrvi mi srdce
A k smrti mě s ním umlať
Pojď si hrát na doktora, pojď si hrát drsně
S mou taškou plnou intoxikantů

Zlato, mám sexuální touhy
Tak jako nůž řeže chleba
Tak jako sekera úchyla s bonbónky
Chce milovat tvou krásnou hlavu

Když se ti to líbí, olízni to
Buď nitro-psychotický
Krásně infikovaný, hentai řádění
Pojď být vyšinutý, aha, aha, aha

Jednotvárnost
Lemovaná každodenním terorem
Remixování práce všemohoucího
Zatímco se načítá apokalypsa
Cukr smíchaný s hříchem
V lidském pytli bláznovství
Vyber si, jestli zemřít rychle vlastní rukou
Nebo cizí a pomalu

jedináčci vs. zbytek světa

Bude to tak trochu naštvaný hejt, a je to taky něco, co jsem chtěla napsat snad tak dlouho, jak dlouho mám blog (nemyslím tím nutně tento). Ale nějak jsem se k tomu dřív nedostala, neb mám kolem sebe naštěstí víceméně normální lidi bez předsudků, takže se s negativními reakcemi na to, že jsem jedináček, nesetkávám. Nicméně jsou situace, které mi zkrátka nedají.

Asi bude něco pravdy na tom, že jedináčci vždy drží při sobě. Když si zrekapituluju svoje kamarády ať už z dávné doby nebo ze současnosti, vždycky moji nejlepší kamarádi byli právě jedináčci, tedy většinou. Ale to může být jenom náhoda, nechci generalizovat.

Jak už jsem říkala, nesetkávám se moc často s takovými těmi typickými nasíracími situacemi, kterými jiní jedináčci procházejí. Dvě jsem ale přece jenom zažila.

První, litování. Aneb „chudáčku, ty nemáš žádné sourozence“? Ne asi, když jsem jedináček, tak je snad sakra práce jasný, že žádné sourozence nemám. A ani jsem nikdy nechtěla. V tomhle bohužel potvrzuju teorii o tom, že jedináčci jsou sebestřední – když mi bylo zhruba šest až osm let, tedy obvyklý věk, kdy jiné děti začínají po sourozencích žadonit, já naopak měla skutečnou hrůzu z toho, že by mamka mohla být těhotná – i když kdo ví, jestli to nebyl spíš můj formující se ne zrovna kladný vztah k dětem, který přetrval do dnešních dní. (Na hodinu dobrý, pak už honem rychle koukám, kam to odklidit.) Nicméně pointa je, že litování fakt nikomu nepomůže, ať už ho to mrzí nebo nemrzí, že sourozence nemá.

Druhá, debilní otázky. „Ty jsi jedináček? A proč?“ Ještě o několik levelů debilnější než otázka číslo jedna. Nehledě na to, že většina lidí, co znám – a že jak jsem řekla, jedináčků znám dost – nemá sourozence buď proto, že jejich mamka těžce onemocněla, nebo proto, že jim sourozenec zemřel (případ mého spolužáka, kterému sestřička umřela na syndrom náhlého úmrtí, když jí bylo teprve půl roku). Já jsem třeba jedináček, protože moje mamka málem nepřežila už mě – měla těžkou laktační psychózu, před porodem byla těžce chudokrevná, a vzhledem k její anamnéze bylo vážné podezření, že s dalším dítětem by to bylo ještě horší – proto jí i doktor doporučil, aby druhé dítě už neměla. Podobně dopadla i její starší sestra.

Pamatuju si, že jednou jsem narazila na článek, který shrnoval a vyvracel obecně oblíbené mýty o jedináčcích. Nejvíc se mi líbila pasáž s rozhovorem s jednou učitelkou v mateřské školce, která říkala, že z jejích zkušeností jsou v kolektivu ostatních dětí naopak jedináčci většinou nejhodnější, protože jsou z domova zvyklí, že nemusí ostatní děti překřičet, aby se dořvali pozornosti. To, že děti obecně jsou čím dál větší sígři, je prostě špatnou výchovou, kterou dennodenně vídám ve svém okolí, s tím nemá počet sourozenců absolutně co dělat.

Když budu závěrem ještě jednou mluvit sama za sebe, tak třetí hláška, se kterou se v souvislosti s jedináčkovstvím často setkávám, je: „Ty jsi jedináček? To bych do tebe fakt nikdy neřekl/a!“. Pokaždé se ze zvědavosti zeptám proč, a pokaždé dostanu podobné odpovědi: protože makám doma na baráku a pomáhám rodičům s domácností; protože se umím dělit a dát druhým dárek prostě jen tak, protože jim chci udělat radost; protože hodně šetřím penězi, jelikož mi naši měsíčně přispívají skutečně jenom to nejnutnější minimum (= pár stovek), a proto si taky drtivou většinu věcí (oblečení, elektroniku atd.) kupuju sama. Myslím, že je z toho krásně vidět, jak smutný obrázek o jedináčcích panuje – snažím se teď, jak sepisuju tenhle článek, skutečně co nejobjektivněji posuzovat třeba chování těch jedináčků, co znám, jestli třeba alespoň jeden z nich nesedí do toho obrazu rozmazleného jedináčka, kolem kterého všichni skáčou a můžou se z něj potento. Ale ať to beru ze všech možných světových stran, tak mi spíš na ty jedináčky (včetně sebe samé) sedí obrázek někoho, z koho chtějí mít rodiče přinejmenším příštího Pomahače a v rámci toho na něm celý život dřepí a se vší láskou ho cepují.

Budu moc ráda za jakoukoliv diskuzi a jakékoliv komentáře – ať už budou souhlasné nebo nesouhlasné.;)