That's 'cause I'm totally rock'n'roll!

OK, konečně je ta správná nálada a chvíle napsat nějakou vykecávku o tom, jak se vůbec mám a co dělám.
Někteří z vás ví, že jsem se po čtyřech letech studia dopatlala ke státnicím a vlastně jsem vám z nich tu chtěla napsat obsáhlejší reportáž, ale nejdřív nebyl čas (slavení mělo přednost a taky jsem byla pár dní bez netu) a pak nálada - to mě čekaly přijímačky a až tehdy jsem si vlastně uvědomila, že na těch státnicích vlastně až tak nezáleželo - někdo prostě září v září, ale jestli neudělám přijímačky, tak jsem taky mohla dozářit hodně rychle. Přijímačky byly vážně hrůza a nehodlám už o nich mluvit víc, než je nutné, jsou zážitky, na které ráda zapomenu a tohle je z většiny jeden z nich. O to víc mě šokoval výsledek, který mi dnes přišel - přijali mě! Neuvěřitelně se mi ulevilo, spadl ze mě všechen stres posledních dní. Myslím, že ten příšerný stav "co teď?" zažil asi každý, kdo vylezl ze školy a zjistil, že všechny jistoty jsou najednou v tahu. Ale tohle už je pryč a mě se zase o něco lépe dýchá.
Už dlouho si říkám, že bych taky měla pořídit nějaké nové fotky, protože z posledního měsíce nemám vlastně skoro žádné. Zaprvé na nějaké akce nebo setkávání nebyl moc čas, protože pokud jsem nepsala bakalářku, šprtala jsem se na státnice, a pokud jsem se nešprtala na státnice, šprtala jsem na přijímačky. Ale stihly jsme při prvním náznaku pěkného počasí (což letos trvalo opravdu dlouho) podniknout první výpravu na Petrov...

Skinny Puppy - Weapon aneb štěně našlo ztracené zuby

Skinny Puppy jsem sice podle názvu znala už dříve, ale "objevila" jsem je až díky svojí bakalářce (téma Současná industriální hudba a její historické kořeny) - ale to myslím už víte. Shodou náhod SP na letošek naplánovali vydání nového alba, a vydali ho jen krátce poté, co jsem práci odevzdala, což je škoda, protože bych ho do ní určitě vecpala - neboť "takhle to má znít".

Jelikož z novější tvorby Skinny Puppy jsem byla lehce rozčarovaná, poslechla jsem si nové album nejdřív na youtube. Už po první písničce jsem věděla, že tohle je ono a jde se schánět. Abych to nějak krátce a srozumitelně vysvětlila, to "lehké rozčarování" nebylo proto, že by to byla nějaká hrůza, co se nedá poslouchat. Skinny Puppy jsou pro mě osobně poslouchatelní téměř vždy a všude, a jedná z mých nejoblíbenějších písniček vůbec je právě jedna z těch "novějších" věcí, Pro-Test. Ale u hudby Skinny Puppy jsem zkrátka byla zvyklá, že líbivý poslech je jenom něco příjemného navíc, že především je to zážitek a že písničky si nejvíc užijete a vychutnáte, pustíte-li si je přesně tak, jak jsou na albu. Že album je ucelený umělecký kousek, který nabízí zajímavou exkurzi do elektronicko-syrového světa. A to je právě to, co jsem u nové tvorby SP postrádala a v čem mě jejich nejnovější nahrávka naopak tzv. "posadila na zadek".
Album naprosto přirozeně plyne, písničky na sebe skvěle navazují a celá nahrávka je nádherně ucelená. Doteď si nepamatuju názvy písní kromě první a poslední, jelikož ho ani na písničky neposlouchám. Když jsem to zkusila, už to nebylo ono. Přesto, kdybych měla jmenovat nějakou, která mě opravdu chytla i samostatně, byla by to například skladba saLvo:

Nevím, nakolik jsou pro vás, drazí čtenáři :) , Skinny Puppy poslouchatelní, ale jestli jste jen trochu naklonění hudebním experimentům, doporučuju vám tuhle desku všemi deseti. Pro mě osobně je to adept na první pozice v žebříčku nejlepších alb z roku 2013.

žebříček toho (dle názorů mého okolí zjevně) nejhoršího

Taky máte nějaké písničky, které se líbí pravděpodobně jenom vám? Já takových mám hned několik, ale já jsem svým pofidérním hudebním vkusem dost známá...:D Jsou to zkrátka písničky, u kterých jste si i sami vědomi, že to není žádná hudební extratřída, ale stejně je máte rádi. Nicméně je i druhá skupina, kdy vám písnička přijde fakt pěkná a nevidíte důvod, proč by si to samé nemohl myslet někdo jiný, jenže kdykoliv jí někomu pustíte, je vám odpovědí tak maximálně ono "hm", které v překladu znamená "je to děsný, ale nechci se tě dotknout, tak radši držím hubu".
Tohle je můj žebříček, a opovažte se mi ho někdo zkazit tím, že některou z nich pochválíte...:D

Stevan Faddy - Ajde Kroči - začneme těžkým kalibrem. Tuhle písničku málokdo doposlouchá do konce, já jí jsem schopná poslouchat několikrát za sebou...:D

Markiz - Pesnicka Pre Pala Demitru - pokračujeme v těžkém kalibru. Ale zcela upřímně, tahle pocta mi přijde o několik levelů lepší než to, co předvedl Kazma.

Tri Martolod (verze od Alana Stivella) - tohle je zrovna jedna z těch, kterých mě ta neoblíbenost překvapuje. Dlouho jsem o její existenci neměla ani ponětí, ale když jsem jí slyšela prvně, tak tu základní melodii jsem znala, respektive byla mi povědomá. Možná proto se nad ní zatím každý, komu jsem jí pustila, ofrnil?

 

Alexandr Solženicyn - Rusko v troskách

Dnes bude náš tradiční malý výlet do knih vlastně trochu netradiční. Ale ať už máte k Solženicynovi, nebo Rusku jako takovému, jakýkoliv postoj, myslím, že tohle je knížka (skutečně knížka, já jí zvládla přečíst za jeden den), která by neměla uniknout vaší pozornosti.
Narazila jsem na ni minulý rok, když jsem dávala dohromady literaturu pro svojí seminární práci, kterou jsem vám sem už posílala - http://www.little-miss-catastrophe.blogspot.cz/2013/01/obraz-postsocialisticke-ruske.html. Na jednu stranu při jejím čtení člověk musí brát v potaz, že je to dílo hodně subjektivní, na druhou stranu je to dílo někoho, kdo to zažil a zjevně se i dost angažoval, aby tuhle zprávu mohl napsat. Rusko v troskách hovoří o tom, co se dělo v Rusku po pádu komunismu. A sama za sebe můžu říct, že u některých pasáží mi div nestály vlasy na hlavě, jak strašně, strašně moc jsou některé popisované situace podobné tomu, čím si teď procházíme u nás. Už před přečtením téhle knihy jsem měla pocit, že Rusko v některých nepříjemných věcech dost předběhlo dobu. A tady jsem se v tomto pocitu jenom utvrdila.
Je těžké zde tuto knihu obšírněji popisovat, protože podle mě je to věc, na kterou by si každý měl udělat svůj vlastní názor. Takže zde je několik mých poznámek, které jsem si udělala, a pokud se rozhodnete Rusko v troskách přečíst (nebo jste ho dokonce četli), dejte mi vědět vaše pocity a názory, budu za ně moc ráda.:)

Tuto krásnou píseň věnujeme všem ženám pod 45 kilo

Vím, že se tu váha řešila nedávno, ale tohle mě poslední dobou tak dožírá, že si musím trochu uplyvnout.:D
Nikdy jsem nebyla vyloženě tlustá, naopak, mojí nejtěžší váhu by asi dost lidí považovalo za svou běžnou hmotnost, a znám i dost těch, co by za ní byli vděční. Zase na druhou stranu ale nepatřím k těm od přírody extrémně hubeným holkám, které se můžou napráskat čím chtějí, a nepřiberou ani deko. V rodině ty předpoklady k tloustuní přeci jen trochu máme, takže, jak už jsem psala, pravidelně sportuju a ráda bych i zdravě jedla, ale zatím jsem to dopracovala jenom na to, abych jedla pravidelně a co nejrůznoroději - ale to je myslím dobrý začátek.:)) A rozhodně nesportuju jenom kvůli postavě - na prvním místě je to především poník. Ale whatever.
Zkrátka mám ve svém okolí celý život dost lidí, kteří jsou silnější než já, a dokonce i dost lidí, kteří mají nadváhu. A v životě by mě nenapadlo prohlašovat je za slony, dělat si z nich legraci nebo je nutit, aby zhubli - tedy, s výjimkou těch, co dávno překročili metrák a vymlouvají se na dědičné dispozice. Moje mamka splňuje hned tři faktory, které mohou způsobit přibírání (antidepresiva, přechod a špatná funkce štítné žlázy) a nikdy nevážila víc jak něco málo přes osmdesát kilo. Takže pokud nemá někdo těžké zdravotní problémy se zády, nohama nebo tak něco podobného, výmluvy na dědičnost nebo nemoce fakt neberu. Nicméně si většinou ale tohle myslím sama pro sebe, nemám zapotřebí lidi urážet.

Living In A Chaos aneb srdcová záležitost

Někteří z vás možná ví, kde se vzal název blogu "Living In A Chaos", pro ty, kteří neví, pak mám písničku, kterou si určitě musí poslechnout.:))

Offs miluju už... No, snad celý život. A tak, když jsem před mnoha a mnoha roky zakládala svůj první mail (mám ho dodnes, mimochodem!), jméno "Dexter" byla jasná volba. Tuším, že mi tehdy bylo jedenáct. O pět let později jsem přišla na tak úžasnou vychytávku jakou byla služba sblog, což byly blogy pod doménou seznamu, a zatoužila jsem mít vlastní. Adresa byla daná, ta byla podle mé mailové adresy. Tím pádem byla jasná i má přezdívka, musela to být prostě Dextra (která se mě vlastně drží doteď a ze všech svých přezdívek jí mám asi nejradši). A jaký název pro blog? Opět u mě v té době frčeli Offs, takže název podle jejich pisničky se přímo nabízel. A to je přitom z alba, které jsem dostala k Vánocům, když mi bylo 14, takže to nebyla žádná nová záležitost.
Proč tu teda vůbec píšu článek o téhle skupině?

Kasabian - Days Are Forgotten

Znáte ty písničky, které se vám vlastně nelíbí, ale časem líbit začnou? Tohle je jedna z nich. Pamatuju si, že jeden čas (nevím přesně kdy, ale mám takové tušení, že už je to nějaký ten pátek) jsem na Kasabian neustále narážela na internetu i v časopisech, a už jenom podle toho názvu a vzezření členů kapely jsem věděla, že tohle je přesně ta hudba, kterou jsem nikdy neposlouchala a nikdy poslouchat nebudu, protože jde zcela mimo moje chápání... Není to moc ze stejného těsta, ale stejně jsem na tom i s kapelami Kaiser Chiefs, Keane, Coldplay a určitě bych si ještě na nějaké vzpomněla (tedy, Coldplay jsem možná mohla vynechat, protože u nich mě ta hudba prostě jenom nepředstavitelně nudí - a teď mě třeba ukamenujte :D).
Každopádně jsem asi před dvěma měsíci, když jsem byla nemocná a už se doma fakt hodně nudila, koukala na nějaké hudební kanály a zrovna dávali sestřih z koncertů různých kapel, mezi nimi právě i Kasabian. Tak jsem si řekla, že si rozšířím hudební obzory a nechám to běžet. Nebyl to můj šálek čaje, ale jednou za čas je fajn poslechnout si něco, co jde jinak úplně mimo, takže jsem to nechala dohrát až do konce. Pak mě napadlo, že by mě zajímalo, jak zní studiová verze... No a nějak se mi to začalo líbit.:D