Mám kolem sebe docela dost lidí, kteří se, ať už dlouhodobě, nebo teprve chvilku, zabývají nejrůznějšími - jak je jen nazvat, aby to nevyznělo pejorativně - alternativními filozofickými přístupy k životu. Respektive, je to pořád ještě alternativní, když je to tolik rozšířené? Ale na tom nakonec nezáleží. Už kdysi dávno mi kamarádka nadšeně a zapáleně vysvětlovala například, jak si správně přát. Jak funguje komunikace s vesmírem a světem kolem nás. Proč je špatně, když používám slova "zkusím to, pokusím se o to". Na jednu stranu mi to místy přišlo přehnané, na druhou stranu jsem si říkala, že je parádní, jak je těmhle myšlenkám oddaná a že je přinejmenším určitě skvělé, že z toho má ona sama dobrý pocit a pomáhá jí to. Osobně si totiž myslím, že rozmach přijímání těchto životních přístupů způsobuje to, že nám v životě chybí víra - opět další slovo, které získalo velmi pejorativní nádech, i když neprávem. Člověk potřebuje něčemu věřit, potřebuje ve svém životě najít řád a zákonitosti, které fungují a které mu dávají jistotu a smysl. Já ten svůj třeba mám, i když dnes a denně si pokládám nové a nové otázky, jestli to tak skutečně je, protože není dobrý přístup něčemu bezmezně věřit "prostě proto". A i když si ostatní vyberou jiný, než je ten můj, tak se s nimi nijak nepřu ani nehádám, protože mě celkem těší, že jsou ochotní vůbec něčemu věřit v době, kdy je ohromně populární věřit tak akorát ve výkon a prosperitu.
Na téhle vlně jsem si jela až do onoho osudného dne, kdy se stala věc, u které jsem nečekala, že ještě někdy nastane, protože pubertu už máme přece úspěšně za sebou a jsme dospělí lidé. A to byla zrada od někoho blízkého. Respektive, bylo mi vysvětleno, že dotyčný člověk chce pouze následovat svůj vnitřní hlas, chce si svůj život řídit podle toho, co sám chce, a ne podle toho, co má pocit, že by měl dělat, a proto ani nepřipouští jakýkoliv kompromis. Bohužel mě tím nejenom nechal na holičkách, ale ještě ze mě udělal idiota před poměrně velkou skupinou lidí. Poprvé po opravdu dlouhé době jsem si vzteky pobrečela, mimo jiného i proto, že jsem měla výčitky svědomí, že přece nemůžu chtít někoho vymazat ze svého života jenom proto, že si dovolil jít si svojí vlastní cestou a poslouchat "hlas", na který se napojil a kterým se už nějakou dobu nechává vést.
Pak jsem si ale uvědomila... Pokud v rámci obrnění se nasloucháním jakémukoliv hlasu - vnitřnímu, vesmírnému, každý tomu říká jinak - vědomě ublížíme někomu dalšímu, je to skutečně v pořádku? Nejsme pak jenom sobci, kteří pro vlastní prospěch nehledí napravo nalevo, protože jim jde v první řadě jen a pouze o sebe? Já se zhruba od svých dvaceti let snažím žít tak, abych vždy byla ochotná podat pomocnou ruku, aby na mě byl spoleh, ale zároveň jsem si zachovala vlastní integritu. Chce to trochu cviku, ale myslím, že se taková cesta najít dá a pokud je jenom trochu snahy na obou stranách, vždy lze nalézt kompromis, i když to ze začátku může být nepříjemné. Nezaráží mne, že takový přístup nemají všichni, ale nikdy bych neřekla, že takové lidi budu mít ve svém nejbližším okolí.
Posledních několik dní se tohle moje přemítání ustaluje v jednom bodě - stejně jako měla dotyčná osoba naprosto svobodnou vůli rozhodnout se zcela a jen podle sebe, mám i já svobodnou vůli rozhodnout se, že se jejím jednáním cítím dotčená. Odpustila jsem, ale nezapomenu. A beru to jako poměrně velkou životní lekci.
